This is my forst blog
(c) 2003 Author
Otázky nad dalšími směry
23. 04. 2006 15:33
Zbývá mi určit zbývající runy z datumů a případně odhadnout ještě nepoužité runy. Napadla mě teorie kruhu: Když totiž zakreslíme již známé směry včetně pozice hlavy na reliéfu sarkofágu, zjistíme toto:
Domnívaje se, že runy 1,2,3,4 znamenají hlavní světové strany jsem je doplnil do kruhu. Z nabízených možností jsem vybral tu, kdy je trojka dole, neboť jsem si řekl, že číslo sedm není náhodou zrovna tam kde je
Ano, sečetly se čísla 3 a 4. Tím pádem nám vyplyne umístění pro číslo šest. Když však sečteme jedničku a trojku, zjistíme, že vyšlé číslo čtyři již v kruhu je. Proto jej započítáme znovu. Vyjde číslo osm, což v kruhu není. Obdobně postupujeme u součtu čísel dva a jedna. Vyjde nejdříve šestka, my znovu přičteme trojku a hle, máme číslo devět, které v kruhu zatím nemáme
Jenže je to teorie, která může velice snadnou padnout, hned jak se dostaneme do kobky "8" zde v nultém podlaží. A to nemluvě o tom, že runa 3 by tím pádem říkala "jdi zpět"
Znám kód Balharských run!
23. 04. 2006 14:22
Je to zvláštní, ale právě tenhle držák a jeho umístění mě doslova vnuklo nápad jak mám dekódovat runy. Podíval jsem se do mapy a před udivenými přáteli jej přezkoušel. Celý můj myšlenkový pochod jsem si do deníčku nezapsal, ale runy znamenají toto
Kódování cesty podzemím
1 - vlevo (vlevo do pravého úhlu)
3 - (runa z nulté úrovně, zatím netestována)
4 - vpravo (vpravo do pravého úhlu)
6 - (runa z nulté úrovně, zatím netestována, asi znamená šikmo vpravo dopředu)
7 - šikmo vpravo zpět (neherně - pozice na hodinách "půl páté")
9 - (runa z nulté úrovně, zatím netestována, asi značí šikmo vlevo dopředu)
24 - pootoč se (zavrhni směr vpravo, nebo jiný význam)
červený kalich - odejdi směrem, kam ukazuje pravá část nožky
zelený kalich - odejdi směrem, kam ukazuje levá část nožky
"Bohyně Gailo, my druidi velebíme Tebe, spirita života jenž přebývá v nás. Jako život vstoupíš do nás, i my vstoupíme do tebe…" zahájil jsem kratičkou modlitbičku, která po dalších dvou neumělých veršíčcích skončila poděkováním za vštípený nápad k Balharům…
U otce Duena
12. 08. 2003 12:25
Po chvilce přišel Akolyta a prý: "Otec Duen Vás očekává"…
Nastoupili jsme tedy do pramice a akolyta ji obratně navedl do sotva znatelného proudu. Zaznamenal jsem, že nikomu moc do řeči není. Asi kvůli těm podivným věcem, které míjejí pramici a o které občas zavadí veslo. Mezi běžným odpadem a nafouklými bělavými břichy leklých ryb (že by je takhle ničil odpad z města?) je vidět i nezvykle hodně zvířecích chcíplotin a a… ježkovy zraky to určitě byla lidská paže.
A když jsem pak viděl torzo oblečené do kazajky, přešla mě řeč taky…
čas: P AWHWX
Jak se Vám spalo? porušil jsem ticho otázkou na své přátele již v postranní chodbě chrámu, kam nás mezitím akolyta zavedl. Já spal jako batole. Až mi to teď připadá podezřelé, že byl takový klid v tomto podivném čase. dodal jsem a sledoval počínání svých přátel. Draken a Brad mi potvrdili, že i oni spali hladce. Rolanda se nevyjádřila, ale i ona musela spát dobře, což jsem usoudil z jejích reakcí. Bugudbar měl jakousi vizi… Popsal nám ji takhle:
Zkoušel jsem meditovat podobně jako to děláte vy, a tak jsem zavřel oči, a najednou jsem se díval zase na celu ale nebyl jsem v ní sám. Byl tam nějakej chlap, kterej kouřil dýmku na posteli.
Pak se zved šáhnul skrz mě pro nějakej vak, a přišel ke dveřim a zevnitř je otevřel.
Na chodbě stál zády k němu akoltyta a modlil se. Přišel k němu a uškrtil ho.
Vypadalo to že ani neví že tam jsem, jako bych byl duch.
Pak se k němu ten chlap sklonil a pil mu krev z krku.
Vstal a když se otočil měl krvavé oči stejně jako ten vlk v tý buši, co jsme ho s Drakenem viděli.
No a pak se na mě usmál, i když jsem tam vlastně nebyl a prošel kolem mě a já se probral.
V tuhle chvíli mě nenapadlo nic jiného, než blábolit o povídačkách o starých domech, že nasávají do sebe příběhy, co se v nich staly. Snad to je i pravda….
Pak začal vyprávět Kail svoji vizi - o vyjímání srdce z těla bytosti, která byla (kýmsi) ovládnuta… Jeho vize ale byla prý přerušena a tak těžko říct k té vizi cokoliv víc… Zeptal jsem se, kdo by to srdce měl vyjímat, prý Kail osobně…
Když se pak Bugo optal nás všech "Jak vidíte naší situaci?", rozhodl jsem se že řeknu tohle:Naše situace je mnohem lepší než včera! Bohové se vracejí, což to necítíte? Což se Vám nepovedlo nameditovat či získat Sílu? Cožpak nevyšla Solla? Vyšla! Dožili jsme se rána? Dožili! Věřte si aspoň trochu!!! Proč hned myslet na nejhorší
Řekl jsem to a sledoval reakci přátel. Chtěl jsem je povzbudit a nalít trochu optimismu do žil. Když už nic, tak mi všichni odpověděli… Aspoň jsem ukončil tu "letargii" z rána…
Pak přišel otec Duen a zavedl nás ke vstupu do katakomb. Doozbrojili jsme se svými zbraněmi a obdrželi i něco navíc - dvě lucerny a jakousi zapečetěnou lahvičku…
Lahvička je keramická neprůhledná zašpuntovaná a zalitá voskem. Napsáno na ni nic není. Ve vosku je pouze nezřetelný otisk Daurosova symbolu, jako z nějakého pečetidla.
Pečeť jsem porušil a kapičku z lahvičky ochutnal. Kalná skoro až bahnitá voda… Usoudil jsem, že to asi bude svěcená voda. Kail ochutnal též, ale měl opačný názor než já.
A pak nastal čas vstoupit do katakomb…
Ranní probuzení v cele
31. 07. 2003 13:31
čas Y AWHWX
Ráno jsem se probral v cele…
Cela je holá. V rohu je dřevený slamník a v druhém stolička a malý stolek. Úzkým okenkém je vidět do dvora. Nade dveřmi je dřevěný jednoduchý symbol Daurose a pod ním tabulka s pravidly klášterní řehole, které ve zjednodušené formě přednesl Malchos včera na dvoře.
Vyskočil jsem pln optimismu ze slamníku a radoval se, že Solla po včerejším podivném dnu vyšla a že jsem se probudil a to dokonce tam, kde jsem usnul. To se mi určitě podaří i meditace! Ale nejprve bych se nasnídal…
Než přinesl akolita mojí snídani, měl jsem čas probrat si svoje léčebné rituály….
Když jsem se najedl vyvedl mě akolita ke studni. Přátelé tam už byli. Pochopil jsem, že budu mít právě tak čas na svojí meditaci. Zcela jistě se povede, včera večer jsem se o tom napřemýšlel dost…
Přemýšlel jsem mimo jiné nad tím, proč byla ta jedna meditace jiná, že jsem v ní chodil jako strom a proč právě tato byla ta nejhezčí, mě nejpříjemnější, (a proč jsem se při ní zpočátku choval jako buran)…. Také jsem hledal odpověď na otázku, proč se symbolika při meditacích postupně zhoršovala (z mého pohledu). Dospěl jsem k tomu, že je to hodně o víře… o víře v sama sebe a své schopnosti… O tom, jak se člověk chová k ostatním, ale i k sobě…
Jediné co z nočního přemýšlení vyplynulo (a co jsem v tomto deníčku nezmínil), že jsem se k vodopádu dostal poprvé kvůli své touze, která je ukryta kdesi hluboko v mém srdci… a která vyplula "na světlo" proto, že jsem byl tenkrát raněn od toho elfa…
Vím, že to místo někde ve srdci mám a chci se pokusit ho při dnešní meditaci najít…
Meditace u klášterní studny
Rozhodl jsem se, že do této meditace se pokusím "vyždímat" ze své víry co nejvíce, protože VĚŘÍM, že už se Gainan narodila a věřím že mi v této meditací dá drobný signál o tom, že má víra je správná….
Ale abych jen nementoroval…
Pro dobrý pocit jsem si z trávy odklidil drobné kamínky a nečistoty. Nerad bych, aby mě tlačili do mého druidího zadečku , usadil jsem se a zahájil meditaci
Začal jsem tím, že se pokouším se odprostit od hluku okolí, zahodit své problémy a soustředit se jen na tři věci: Na Gainan, na svojí víru a na meditaci… Nic není důležitějšího…. Pomáhám si vzpomínkami na Gainan, pochopitelně těmi krásnými…
Seděl jsem čelem na východní stranu, na tu stranu, kde byla Solla. Zakrývala mi ji sice zeď… V této fázi meditace jsem tentokrát zůstal o něco déle než kdykoliv předtím, protože si chci POŘÁDNĚ uvědomit svoji víru v Gainan a nic neuspěchat…
Soustředil jsem se až do chvíle, kdy přišel závan větru do zad, stejně jako včera večer. Písek se začal prodírat mezi řídkými stébly trávy kolem mých nohou a mění je v zažloutlé zkrouceniny. Několik rychlých puklin se přiblížilo až ke studni přede mnu. Nechtěl jsem vidět puknutí studny (stačil mi včerejšek s puknutím misky), ale nestihl jsem přejít do krajiny. Vepřovice ohrazující studni se zhroutily a odhalili diru do zeme, přes jejíž okraje se valí dolů písek a pukliny dál ohlodávají nenasytně její okraje.
Své přátele nevidím, asi se mi do meditace nepromítají. Nevím jak by reagovali na zničení studny, byť jen v mém symbolickém světě…
Otočil jsem se za sebe a uviděl na obzoru mrtve stromy. To už jsem definitivně pochopil nejen to, že toto je má vlastní krajina, ale že pomoci této krajině budu muset sám a že do doby, než naleznu mentora, to bude bohužel poměrně pomalé. A já přitom toužím po krajině se stromy, vodopádem a jezírkem…
Teď si ale musím vystačit s tím co mám. Jal jsem se tedy prozkoumávat blízké okolí… Zcela jistě se tu něco změnilo. Vždyť v noci mi toho dost došlo!…
… Když už mi zbývala na průzkum jen studánka, byl jsem už trudnomyslný, protože se nezměnilo vůbec nic…
U studánky byl trochu vyvalený kámen, na kterém byly řasy a krobounké kvítky. Ožil jsem a dotkl se kamene. Ten ale byl v tak vrátké pozici, že po mém lehounkém dotyku spadl do potůčku vytékajícího ze studánky. Voda ve studánce mírně stoupla…
V tu chvíli se ve mě cosi vzbudilo a já se jal zaplácávat hlínou blízké okolí kamene a voda, která se z obtížemi prodírala kolem kamene tak musela zůstat ve studánce… Zkouším též udělat ohrádku kolem studánky, ale protože mám k dispozici jen hlínu, voda tuto hrázičku vždy prorazí. Zdá se, že ten kámen byl maximum, kterého mohu dnes dosáhnout…
Hladina je ovšem díky kamenu výš a odtéká méně. Zvláštní, řekl jsem si a zapřemýšlel si nad tím, jestli má voda odtékat, nebo naopak, jestli má zůstávat ve studánce. Můj "selský" rozum říká, že by odtékat asi neměla. Nemohl jsem si nevšimnout, že kolem okraje studánky oproti včerejšku zase přibylo pár rostlinek… Nojo, zase jsme byl zbrklý a tak nevím jestli ty rostlinky přibyli teď nebo už předtím. Když si ale zase promítnu, jak to vypadalo při minulé meditaci v okamžiku, kdy se objevila voda, tak jsem přesvědčen, že se objevili právě teď.
Udělal jsem si malé duševní cvičení a pokusil se všechny rostlinky pojmenovat. Ano! Znám je všechny!!!
Pln dobré nálady jsem se lehce ošplouchl a pak provedl vlastní načerpání Síly. Voda ze studánky neubyla…
Meditaci jsem ukončil… Jak se dalo čekat, studna v klášteře je v pořádku a přátelé též….
Jsem šťasten…
Co jsem ze svých meditací usoudil…
31. 07. 2003 11:47
čas : A AWHWX
Je stále ta samá noc, kdy polehávám na lůžku v klášterní cele a přemýšlím nad svými meditacemi a setkáními třetího druhu…
Po první meditaci, které říkám v předchozí části deníku \"Nechtěná\", ale hodnotím ji jako \"Nejlepší\" následoval podivný červený déšť, který nás obarvoval a díky němuž nás málem z burlacké vesnice vyhnali… Následovaly další meditace a zážitky, ale ty již mám v deníčku popsané…
Když si to takhle seřadím a promyslím, tak zjišťuji, že jsem byl v mnoha ohledech slepý a hluchý a prakticky nic mi nedocházelo… K přátelům se taky nějak moc přátelsky nechovám… Docházím k názoru, že bych se měl změnit… nějak… To by jít mohlo… a taky to půjde!
Horší je to s mojí vírou… Ve své první tzv.Nechtěné meditaci, to jeden ze stromů řekl správně: "No ale ze by byl nejakym silnym uctivacem Gainan se taky neda rici." Budu si muset najít svojí cestu a pak po ní jít. Jenže já zatím nevidím ani její začátek…
Nechci uctívat Gainan ledabyle, málo, špatně… Když mluvím o málu, tak zase ale nechci spadnout do opačného extrému, kdy ji budu uctívat na každém kroku - to už bych nedělal nic jiného… život se má žít, druid má pomáhat, to je podle mě jeho poslání…
[pozn.hráče: Prostě nechci udělat z Paula \"svíčkovou bábu\" :-) ]
A uctívání ledabylé či špatné? Tady mám největší problém, mám dojem že dělám obojí. Jenže - měl jsem vůbec šanci se to naučit? Když nepočítam Druida, tak prakticky mám jen dva náznaky ke Gainan. První z nich je od námořníků- říkají, že oni, ale i cestující se modlí ke Gainan , aby je řeka donesla v pořádku tam, kam oni chtějí… Druhý z nich přišel v mé první meditaci, když jsem sledoval pohyblivé obrázky. Lovec ulovil medvěda a část z něho obětoval Gainan… Přesný důvod proč neznám a tak se mohu jen dohadovat - aby duše zvířete došla pokoje? Aby byl dostatek daného druhu zvěře? Vážně nevím. Vím, ale že bych neměl zabíjet zvířata pro potěšení. Když mám hlad, to je jiná…
V téhle první meditaci bylo ještě pár náznaků. Byl tam lamač větví a tenhle náznak byl velmi jasný - jsi druid, neškoď lesu…
Ale náznak toho, jak se člověk změnil ve strom (ve strom s lidskou hlavou, kterou ale zakryla koruna onoho stromu) mi docela zamotal hlavu.Škoda, že ten náznak ukazoval jen onu vlastní proměnu, ale už neukazoval její důvod a tak si mohu jen domýšlet…
To už mě ale začal přemáhat spánek a já usnul…
První meditace - "Nechtěná" :-)
30. 07. 2003 16:17
Okamžik, kdy došlo k mému zranění od jakéhosi elfa, který byl zřejmě najat na Fargonovo zabití. Trefil šípem mě. Zpočátku jsem ani netušil že vlastně medituji…
Bíla mlha se začala rozpouštět a haluze šumícího křoví se pomalu komíhají v chladivém vánku. Vlhkost mlhy se sráží na nažloutlých listech, ale nepomahá jim - jsou stále suché. Kapenky se okamžite vypařují a tvoří znovu čáry mlhy. Mé tělo jako by bylo celé seschlé jako kůra mrtvého stromu. Pohyb vrže jako kmen ve větru. Jsem uprostřed křovin protkaných mlhou a slyším vzdáleny hukot.
Protože ležím po zranění šípem (které teď už nevidím) tak vstanu a začnu se oprašovat.Má kůže je na omak jako kůra. Vypadám normálně, ale když se dotknu povrchu těla jakobych se dotkl hladiny ve které se odrážím, zavlní se a hned pod ní na okamžik zahlédnu hnědou kůru. Pak se to ustáli a jsi to zase já. "Yeeeek" neudržím nervy na uzdě.
Na můj jekot nikdo nereaguje a tak jdu za hlukem. Prodírám se větvemi mé kroky jsou těžké jako bych vytrhával kořeny ze země. Hluk zní jako vodopád i dunění je tomu velmi podobné. Ovšem čím blíže jsem tím více se s tím zvukem mísí ještě další. Připadá mi jako tlukot ohromného srdce. Neslyšel jsem jej hned neboť tluče velmi pomalu a nepravidelně. Prodírám se porostem dál a dál, až nakonec rozhrnuji větve posledních keřů a vcházím na nádherný palouk kolem kterého se rozprostírají mohutné prastaré stromy a naklání se nad malé jezírko do kterého padá vodopád ze skály porostlé mechy a kapradinami. Tráva je měkka a cítíš z ní vůni úrodné půdy. Stromy se kývají v lehkém vánku a vodní tříšť z vody dopadající na kameny u paty skály zachytává světlo solly a tvoří několik jasných oblouku duhy.
V šumícím listí stromů jakobych slyšel šeptané hlasy. Ačkoli je hladina jezera téměř nehýbná jakoby pod její hladinou znělo ono skomírající srdce - buch… buch… buch buch….buch……..buch…. buch….buch buch buch….buch….
"Halo?" řeknu opatrně v blízkosti jezírka. Můj hlas se rozléhá v mnoha ozvěnách odrážejících se mezi skalou. Stromy jakoby rozechvěle zesílí svůj šum a pak opět s doznívajícím zvukem ustávali. Čirá voda jezera je hladká jako zrcadlo. Je s podivem, ze zde není slyšet zpěv ptaků, nepoletuje zde žádný hmyz,prostě nic.
"Potřebuje někdo pomoct!?!" řeknu silněji, pokleknu a nakouknu do jezírka. Ou, ou, vidím se v jezeře. Mezi oblázky které vidím na dně se naklání na opačné straně má osoba zahalená ve vrásčitou usychající kůru. Její paže jsou jako obnažené kořeny či větve spálené bleskem letní bouře. Ani rybka nepohne stojatou vodou, jen čirá tekutina která jakoby žila či spíše skomírala neboť její srdce netluče pravidelně. Vidím jak se mě coby stromu nepravidelně pozdvihává kmenovitá hruĎ a snažila se rozvlnit vodu, ale je příliš slabá aby se jí to podařilo.
Jsem velice zmaten a snažím se upomenout, jestli mi něco podobného nevyprávěl druid, jenže ten mi toho vlastně nikdy moc nevyprávěl. On mě snad ani neměl rád, spíš mě trpěl a místy i trápil. Snad i proto jsem od něj tak ochotně odcházel. Musím tedy pomoci svému já nějak sám. Zkusím hrábnout rukou do vody. Ve stavu mé mysli se domnívám že se někoho dotknu…
Dotkl jsem se hladiny. Ta ovšem je tvrdá jako sklo a chladivá jak led. Kořeny protějšku marně tlačí zespoda na hladinu. Zkusím z břehu jednou nohou dupnout na led a zas nic, ale připadá mi, že ševelící stromy jako by komentovali mou činnost. Není to jen takové monotónní ševelení, ale skoro to zní jako rozhovor starců sedících v hospodě. Zaposlouchal jsem se do něj.
* "Hele, on se na nas dívá…"
* "To je marný to je marný, stejne nevydrží…"
* "Já mu věřím, on už s ni přeci mluvil"
* "Ja bych řek že ne."
* "Určitě jo, já to poznám…"
* "Ty tak něco poznáš, ty zrovna…"
* "Co tím chceš říct, že jako slyším trávu růst nebo co?"
* "Tu přece slyší růst každej, to nebyla zrovna chytrá urážka."
* "Já že někoho urážím?!"
* "Právě že ne, ale já se o to snažím, souško prolezlá kůrovcema"
* "Teda teda, no slyšeli jste to?"
* "Jo slyšeli, rači toho nech…"
* "Hele, ale on se fakt dívá a vypadá, že by snad…"
* "No já bych řekl, že sem se jen tak někdo nedostane"
* "No to je jasný, to to se přece ona postará"
* "No to je jasný, přece by sem nepouštěla ňáký nehodný….e no hmm"
* "No nevyvoleny"
* "Jo přesně ty…"
Zkusil jsem jim odpovědět (ve svých myšlenkách) a jako slušně vychovaný nejprve zdravím: "Gaila s vámi!"
* "Heee He he, slyšeli jste to…"
* "Já říkal, že je to amatér, cha cha"
* "No tak no tak, je tu prvně, tak se mu nesmějte. Mě se docela líbí"
* "Prosím tě, tobě se líbí každej kdo má na sobě borovou kůru."
* "Co tím jako chceš naznačit?"
* "Že třeba nad tím 'hadem' si se pěkně ofrňoval."
* "Bodejť ne, taky tady udělal pěknou paseku, než ho nakonec roztrhali kojoti"
"Pěkně prosím, mohli byste mi říci kde jsem se to ocitl?" optal jsem se jich
* "Ehm" stichli vsichni najednou
* "Tak dělej"
* "Proč já?"
* "no říkals že se ti zamlouvá, tak si to vyřiď ty"
* "no to je teda úúroveň, ts"
* "hmmm, moc slušnosti jsi nepobral dvounohý červe" zahučelo ozvěnou údolíčkem. Znělo to jakoby promluvilo více hlasů z různých směrů
Přikrčím se v úleku: "Omlouvám se" a opatrně se rozhlédnu, protože se bojím že si pro mě jdou ti kojoti, co o nich mluvili stromy. Vidím ale jen jezero obklopené prastarými stromy. Stojím na jakém i poloostrově vybihajícím do jezírka, celý prostor obepíná řada různých stromů naproti poloostrovu je skála s vodopádem a kámen pod ním. Dochází mi, že ten hlas zněl tak podivně proto, že na tebe mluvily naráz všechny borovice. Co je jenom špatně - mám to!
"Omlouvám se za své zmatené a zcela jistě neslušné chování. Opomněl jsem se představit. Ve světě lidí mi říkají Paul…"
* "Doufám že nás bude těšit." zahřměly mnohonásobne borovice
* "Co tě sem přivádí, Paule." zahřměly pro změnu duby
"Obávám se, že jsem se zde ocitl bez vlastního přičinění a přímo sem jsem došel jen náhodou. Nechtěl jsem nikoho rušit, došel jsem sem hlavně proto, že jsem uslyšel tlukot něčího srdce… Možná že to má něco do činění s tím, že mě kdosi ve světě lidí uhodil do hlavy…"
* "Já říkal, že má něco do sebe." zasevelilo to odkusi
* "Uvidíme"
* "Pochybuju, to je jen náhoda"
* "Ty si taky náhoda, jako by Gainan připouštěla nějaké náhody"
* "Teda no, tos nemel."
* "To srdce, jak ty rikáš" zaduněly břízy "je tvé srdce."
Ou, tušil jsem to a tak okamžitě stáčím hovor k tomu jak si pomoci, přestože mi na mysl vytanulo dost otázek. Na druhou stranu - když zemřu, tak už bych se těmi dalšími otázkami asi nemohl zabývat. Okamžitě břízám děkuji a bojácně se ptám: "A mohu…. srdci…. pomoci? Nebo mi snad zbývá jen bezmocně se dívat?"
"Tvé srdce tě sem přivolalo na pomoc, " zahučely duby "proč by to jinak dělalo, když by mu nebylo pomoci". "Kéž bych věděl jak" povzdychnul jsem si a zkontroloval jezírko. Tam se naštěstí nic k horšímu nezměnilo. Kolem sebe mezitím slyším vzrušený šum:
* "Já myslím, že nebude vadit, když mu to řeknem"
* "Tohle nám nikdo nedovolil"
* "Ale, Gainan se zlobila, když jsme pomohli haďákovi a poštvala na něj kojoty."
* "To je pravda."
* "Jenže, tuten vypadá slušně a tamten byl zkaženej"
* "To nikdy nevíš"
* "Nemůže být zkaženej, je teprve na začátku cesty"
* "No ale že by byl nějakým silným uctívačem Gainan se taky nedá říci."
* "Kdejakej trhan uctívá Gainan a taky nemá její přízeň"
* "Ale taky ne nepřízeň"
* "No ale to je tím, že jsou to hloupí pochlebovači, bez hluboké víry a oddanosti."
* "To je přeci jasný, že každý chce mít jistotu"
* "Jenže pak se sebere a jde složit obětiny ještě [[Espin|Espinovi]], [[Iflis|Iflisovi]], [[Dauros|Daurosovi]] a nakonec i [[Azarex|Azarexovi]]"
* "Tak to prr, to by ho Gainan pěkně odvrhla"
* "No a proc myslíš že haďáka roztrhali kojoti."
* "Ty myslíš…"
* "No jistě, čpěl jedovatou krví [[Azarex|Azarexových]] věrných na hony"
* "A proč jsi teda neprotestoval, když jsme mu pomáhali"
* "Co by, chtěl jsem vědet co to udělá."
* "Jo jo, to ti tak zbaštíme"
'''"Pátrej ve svém srdci" zaduněl dosud mlčící buk, "kde je jeho bolest"''' Poděkuji bukovi a jmu se pátrat v čem (všem) by mohla být ta bolest…
Cítím, že tohle je můj duševní svět, takový jaký bych chtěl mít při svých meditacích a tady těžko rozdupu led. A tak mě v první chvíli napadlo, že když pomůžu sobě tady, že tím pomůžu i svému druhému já v jezeře. Strom chce pít, a tak se jdu k vodopádu napít. Minimálně začátek byl správně soudě podle reakce stromů:
* "Zvědavej, to teda je"
* "Aby ne, je tu prvně"
* "Hmm a rovnou k věci"
* "Přecijen, moc toho tu na okouknutí zatím není"
* "Hlavně nebuď moc náročnej."
* "Mě to nevadí, já si klidně pár let počkám"
* "To je pravda, nám vlastně na nějakém tom roku nesejde."
* "Podívej se na něj, jak opatrně jde."
* "Hmm, to musím hodnotit, nešlape po kořenech."
* "Možná z něj přecijen něco bude."
* "Doufejme ze ne potrava pro kojoty\"
* "nestraš"…
Pití vody pomohlo to na chvilku, síla přibyla, ale pak ze mě zase vyprchala. Vstoupit do vodopádu bylo asi to nejhorší - voda nasbíraná z ledovců v sobě měla chad a ubíjející sílu. Stříkat vodu z dlaní na obraz v jezeře - nesmysl…
(S obrovskou dopomocí od Gamemastera - slovem "meditace" - jsem na to pak přišel)
Uvědomil sem si, že jsem nikdy nenasbíral Sílu, kterou používal druid a že to mé srdce tíží nejvíc a tak jsem to "nějak" zkusil poblíž vodopádu. Kupodivu se mi trošku Síly povedlo nasbírat.
Pak se za stěnou vodopádu otevřela jeskyně a já vstoupil. Byla tam tma, ale u stěny byla připravena zvláštní pochodeň. Ledva jsem se jí dotkl, začala hořet a já mohl vstoupit dál.
Odkudsi zdálky jakoby zněl hluk šamanského zpěvu a primitivních bicích nastrojů. Jeskyně je plná krápníků. Má hnedavě žluté stěny. Uprostřed je mělká tůně vody. Na stěnách jsou primitivní malby zvířat postav a vůbec jakoby pravěkých výjevů. Stěny jsou chladivé. Jakoby ta ozvěna pravěké "hudby" vycházela z nich. Cítím jemné vibrace, které prostupuji celým mým tělem a rezonují v rytmu hudby.
Chvíli si prohlížím kresby a pak se posadím u jezírka a přemýšlím co vlastně tady vidím a proč. Ukázalo se ale, že to nejdůležitější vidím v jezírku, kde se odrážejí ty kresby a zdá se, jako když kapající voda do jezírka pohybuje odráženými obrázky tak šikovně, že se postavy na obrázcích pohybují. A jak!!
Vidím, jak lovci loví šelmu, pronásledují ji a šelma uniká. Jiný lovec loví sám, ale má sebou smečku psů. Šelma je ulovena a stažena z kůže.
Jiný lovec pomalovaný barvami jako válečník štve medvěda. Nakonec jej přemůže a pak okolo něj tančí. Provádí nějaký rituál kdy obětuje část medvěda. Jeho barvy poté zazáří. Jiná postava běží mezi stromy a olamuje větve. Ostré kameny mu naráží do nohou a on z nich krvácí. Jiná postava tančí okolo mohutného stromu s rozsáhlými kořeny. Přeskakuje je a dotýká se kůry. Ze stromu na něj padají barevné lístky a on je čím dal větší až je velký jako strom a z nohou se mu stávají kořeny a nakonec je z něj také strom s lidskou hlavou zakrytou korunou.
Zapamatuji si rituál obětování medvěda a tanec kolem stromů…… to by se mohlo hodit. Když zjistím, že výjevy se po určité době opakují, vstanu a jdu si prohlédnout přímo malby.
Když se dívám na malby jsou také svým způsobem zvláštní. Malby jsou tvarovány tak, že by se v nich dali objevit všelijak zakamuflované runy, např. některé větve stromu se kříží jako do tvaru runy. Lovci hrozí zbraněmi které se překrývají do tvaru runy. Šelma má smotané končetiny ve zdánlivě nesmyslné pozici, která však tvoří runu. Zkouším si je zapamatovat…
Pak jsem vyšel z jeskyně, odložil pochodeň, rozloučil se se stromy a pokusil se vrátit do svého tělo, což se mi nějak povedlo…
Čtvrté setkání třetího druhu
30. 07. 2003 13:06
(odehráno 29.4.2002)
Sedím sám v klášterní cele. Za tu chvilku se nic nezměnilo. Všude je klid, žádné boje… jen ten chorál je slyšet…
Bylo o den více než při minulém setkání/nesetkání, všichni odpočívali a jen já zaslechl nějaké zvířecí zavrčení. Nevšiml si toho nikdo jiní, ani naši tažní koně, což mě doslova probralo… Jal jsem se to jít zkoumat…
Prošel jsem jedno křovíčko a spatřil mezi kameny noru nebo spíš doupě, ze kterého se ozývá velmi varovné vrčení. Před doupětem postává jakási podivná šelma kterou jsem jeste v živote neviděl. Pripada mi jako podivně zparchantělý pes. V kouhoutku má naježené nažloutlé chlupy, zrzavé chlupaté uši a na bocích ma tmavé tečkovité fleky. Zalehnul jsem, doufaje, že nehybný vzduch nepřinese můj pak k tomu psovi [pozn.hráče-postava to neví- jedná se o hyenu]
Pes cení zuby. Vytváří to podivnou grimasu jako by se ta šelma chechtala. Zvláštní - nevidím žádné stopy…
Nejprve jsem si myslel, že je to doupě tohodle žlutého psa, ale byl jsem brzy vyveden z omylu. Pes se pomaloučku polehoučku kradl ze strany k díře, když tu z ní vyrazil velký pes s krátkou černou srstí. Velice rychle, až překvapivě rychle se vrhl na hyenu a jako smyslu zbavený ji začal svými ohromnými tesáky a ostrými drapy trhat na kusy. Hyena se snažila uniknout ale nešlo to. Během okamžiku je z hyeny, která sotva stačila jednou zanaříkat, krvavý hadr ve skvrnité kůži. Černá fena již uklidněna si lehla do suché trávy a krátce zakňučela. Z díry se vybatolilo několik malinkých černých kuliček, které se vzápětí začali přetahovat o mršinu. Vesele přitom poštěkávají. Ucítil jsem závan. Ohledl jsem se tím směrem a spatřil už jen zelený plášť halící osobu s dlouhými medovymi vlasy, kterak mizi v buši…
\"Ještě že jsem nezasáhl do přirozeného běhu přírody\" pomyslel jsem si tehdy a šel se podívat na místo, kde byla ta osůbka. Nezanechala žádné stopy, což mi bylo divné, ale divnější bylo, že si mě psi vůbec nevšímají, přestože jsem od nich jen pár sahů.
Vsadil jsem se sám se sebou, že to byla Gaila. Snad jen suchá tráva jakoby na několika místech
zezelenala, jakoby přesně v těch místech, kde měla být stopa…
Ohlédl jsem se a po hyeně a psech není ani vidu ani slechu. Jen ta díra. Trochu jsem se lekl a šel k té díře. Na chvilku mi větve zastínili výhled na díru a když jsem je rozhrnul, byla díra a mítina pryč…
Bylo tohle další setkání "třetího druhu"?
30. 07. 2003 12:43
Sedím sám v klášterní cele. Venku se již hodně setmělo. Stálí obyvatelé tohoto kláštera kdesi prozpěvují chorály. A já si dál přemýšlím o svých setkáních… Následující setkání si v tuto chvíli ještě nedokážu správně vysvětlit…
Když jsme šli sami s Kailem od věže (Rolanda se oddělila a šla zpět do vesnice). ozvalo se zavrčení. Vpředu před námi si přidřepl veliký vlk. Moc normálně nevypadal, neboť mu svítily oči červeně. Oba měsíce byli na obloze, takže odraz jejich světla by se vlkovi v očích odrážel v nějakém odstínu bílé barvy… Zkusil jsem projít kolem něj a jít přitom po druhé straně. Dýku jsem měl v ruce, ale spíš jen pro formu, než pro boj… Když jsem byl od vlka na tři sáhy, začal temně vrčet, přesto mě ani Kaila nenapadl…
Poté nás vlk z povzdálí sledoval až k táboru našich… Tam zmizel
Vzpomínka na třetí setkání "třetího druhu"
30. 07. 2003 12:08
(odehráno 8.4.2002 15:10)
Sedím v klášterní cele a vzpomínám na meditace a na setkání. Na klášter padá noc… Před další vzpomínkou jsem se napil vody ze džbánu. Přece jen, tato vzpomínka není z těch příjemných.
Tenkrát jsem vlezl do věže a následně do podzemí. Zaujalo mě jedno místo v chodbě, které bylo naprosto beze smítka. Opatrně jsem na něj jednou nohou našlápl…
Zatočil se se mnou celý svět….. A pak jsem pocítil, že mám hlavu v něčem horkém. Můj vlastní nos signalizoval, že cítím síru. Po otevření očí mi nemohla uniknout černá, divně zvlněná stěna těsně přede mnou. Sotva pár coulů, přesto, že to není normálně na tak krátkou vzdálenost vidět ostře, vidím dobře…
Ta stěna je tmavá, ale jakoby žhnula vnitřním ohněm, něco jako stydnoucí láva přikrytá krustou pod kterou stále teče tekutý kámen.
To už jsem vnímal lépe a lépe, takže jsem si uvědomil, že celá má hlava je tím obklopena. Ta věc je horká a nespaluje mě, uvědomil jsem si hned poté. Zkusil jsem se pohnout, ale nešlo to. Něco mě drží za krk ve své tlamě a drží mě ve vzduchu. Jsem rád, že vůbec dýchám…
Bolest cítím, ale bolí mě spíš ta hlava než krk. Rukama jsem nahmatal kůži - kůži hada. Dunění které stále slyším zesílilo, rozeznávám jako by to dunění bylo hlasem. Kdosi vedle te tlamy pronesl velmi nahlas tím dunivým zvukem. "Ustup Gainan, zde nemáš co dělat."
Ozvěna toho zvuku se rozdrnčela i uvnitř té tlamy, až mě téměř ohlušila. Bože pomož! myslím si a zamáchal jsem rukama, aby si mě dotyčná všimla…
Teď, když si tu vzpomínku vybavuji, tak si uvědomuji, že jsem byl úplně slepý a hluchý ke všemu, co jsem viděl a slyšel. Už tenkrát mi mělo dojít, že Gaila = Gainan, ale to ne. Jsem zvědav, na co ještě přijdu a co mi ještě uniklo… Ale zpět ke vzpomínce…
Slyším nádherný hlas, jakoby se mísilo šumění listí se zurčící vodou horského potoka a zpěvem ptáků. "Okamžitě ho pusť, Echolagu!!! Paul patří mě!!!". Dunivý hlas na to řekl:"Sloužím Espinovi, neposlechnu tě!!!"
"Pěkně sloužíš, podívej se na Kaila. Jak to vysvětlíš Espinovi?" "Strážím bránu proti všem, to je Espinovo přání." "A je pranim, nicit jeho poutniky?" "uaaaaaaa, odejdi" "Pust Paula, a ja pomohu Kailovi." "UAAAAAAAA, dobra. Ovsem odejdi ihned."
Zbystřil jsem "Bránu?!?" probíhalo mi hlavou a zkusil jsem Echolaga nejprve lehce pošimrat pod nosními dírkami, neboť jsem se domníval, že by mě mohl vyplivnout…
Hned vzápětí cítím, jak se zvedá z hrdla velké horko. Pak náhle mou hlavu obklopil spalující žár horkého ohně. Začal jsem padat obalen plameny…
Padám a padám, až mě náhle pohltila voda aniž jsem citil naraz o hladinu. Ale což, hlavně že plameny jsou pryč.
Docházel mi dech a tak jsem urychlil stoupání ke hladině. Když jsem se ocitl na hladině, spatřil jsem, že hladina vody se táhne chodbou až ke stěně. Šlapu vodu… Na hladině stála Gaila oděna v pláštěnku z peří barevných ptáku, zlaté vlasy v barvě obilí jí plápolaji ve vetru. Stála sotva sáh od oné zdi uprostřed vyčištěného prostoru. Ve vlnkách se odrážel žulovy vzor…
Za jejími zády rudě září 3x3 runy vyryté ve zdi
"Myslim, že jsi vše slyšel. Hlas Echolagových hlav se nedá přeslechnout," promluvila pani
"eee, slyšel " zareagoval jsem, překvapen tím, koho vidím a s kým mluvím…
"Pak jistě víš, že nyní i poté, bude na tobě, abys za svou chybu zaplatil, pomocí Kailovi." řekla paní a pokračovala: "Střez se starých bran, zapomeň na ně, patří Espinovi." Načež se obrátila a prošla zdí , kde byly ty runy. "Ano, má paní" stihl jsem říct ještě předtím, než mě oslepila rudá záře tak,že jsem musel zavřít oči…
Už tenkrát jsem si uvědomil, že jsem se nezeptal na to nejdůležitější - Jak rozeznám brány?
Když jsem se z toho setkání probral, cítil jsem zvratky a nalezl Rolandu v bezvědomí…..
Vzpomínka na druhé setkání "třetího druhu"
30. 07. 2003 11:59
(odehráno 2.4.2002 11:19)
Sedím v klášterní cele a vzpomínám na meditace a na setkání. Na klášter padá noc…
Jak si tak sedím přikrčen v buši (ještě předtím, než jsme šli k osamocené, asi strážní věži - znaveni horkem ),poslouchám jak ševelí listí, mám pocit že po cestě ze severu, kam se vydali ostatní, něco běží po cestě. Přestože ležím v trávě už dlouho, až teď vnímám, jak se linou odevšad omamné vůně trav a pryskyřic…
Ten kdo se blíží není človek, je to zvíře… Ty zvuky co vydává je takové ťapkání
Vidím jak přiťapkává pes. Má čenich u země a doslova luxuje cestu. Není to ale klasický pes, kterého používají lovci či osadníci… Nemá obojek, ale přesto je ve výtečné kondici…
Pes se zastavil, zvedl hlavu a nasává pachy z vašeho směru. Zavrtěl ocasem a jednou krátce štěkl. Teď je vidět, že je to fena. Spíš než slyším nebo vidím, cítím, že někdo jde za psem. Možná jeho pan… Od pohledu to je cvičený divoký pes…
Fena se otočila zpět za svým pánem. Čeká a radostně vrtí ocasem. Chce už už vyrazit, ale výcvik ji zadržuje. Vidím jak se po cestě kolébají 3 malá štěňátka a pletou se mezi nohama Krasné paní. Paní z nejkrásnějších, paní s medovými vlasy v zelené kazajce a hnědavé suknici.
Fena už to nevydrží a vyrazí jí v ústrety. Okamžitě začíná olizovat své ratolesti. Paní pokyne a všichni spěšně pokračují po cestě ke stanici. Za pár okamžiků už po nich není ani vidu ani slechu
Byla li to bohyně, jako že jsem si tenkrát nebyl jist, necítil jsem chuť před ní předstoupit. Tenkrát jsem cítil, že setkání s bohem ještě nejsem hoden. A nebyla-li to bohyně, bylo bezpečnější zůstat v úkrytu…
Teď, když o tom přemýšlím, nejsem si tak jist, zdali jsem tenkrát uvažoval správně… Jestli jsem nebyl ustrašená baba…
(c) 2003 Author