Bíla mlha se začala rozpouštět a haluze šumícího křoví se pomalu komíhají v chladivém vánku. Vlhkost mlhy se sráží na nažloutlých listech, ale nepomahá jim - jsou stále suché. Kapenky se okamžite vypařují a tvoří znovu čáry mlhy. Mé tělo jako by bylo celé seschlé jako kůra mrtvého stromu. Pohyb vrže jako kmen ve větru. Jsem uprostřed křovin protkaných mlhou a slyším vzdáleny hukot.

Protože ležím po zranění šípem (které teď už nevidím) tak vstanu a začnu se oprašovat.Má kůže je na omak jako kůra. Vypadám normálně, ale když se dotknu povrchu těla jakobych se dotkl hladiny ve které se odrážím, zavlní se a hned pod ní na okamžik zahlédnu hnědou kůru. Pak se to ustáli a jsi to zase já. "Yeeeek" neudržím nervy na uzdě.

Na můj jekot nikdo nereaguje a tak jdu za hlukem. Prodírám se větvemi mé kroky jsou těžké jako bych vytrhával kořeny ze země. Hluk zní jako vodopád i dunění je tomu velmi podobné. Ovšem čím blíže jsem tím více se s tím zvukem mísí ještě další. Připadá mi jako tlukot ohromného srdce. Neslyšel jsem jej hned neboť tluče velmi pomalu a nepravidelně. Prodírám se porostem dál a dál, až nakonec rozhrnuji větve posledních keřů a vcházím na nádherný palouk kolem kterého se rozprostírají mohutné prastaré stromy a naklání se nad malé jezírko do kterého padá vodopád ze skály porostlé mechy a kapradinami. Tráva je měkka a cítíš z ní vůni úrodné půdy. Stromy se kývají v lehkém vánku a vodní tříšť z vody dopadající na kameny u paty skály zachytává světlo solly a tvoří několik jasných oblouku duhy.

V šumícím listí stromů jakobych slyšel šeptané hlasy. Ačkoli je hladina jezera téměř nehýbná jakoby pod její hladinou znělo ono skomírající srdce - buch… buch… buch buch….buch……..buch…. buch….buch buch buch….buch….

"Halo?" řeknu opatrně v blízkosti jezírka. Můj hlas se rozléhá v mnoha ozvěnách odrážejících se mezi skalou. Stromy jakoby rozechvěle zesílí svůj šum a pak opět s doznívajícím zvukem ustávali. Čirá voda jezera je hladká jako zrcadlo. Je s podivem, ze zde není slyšet zpěv ptaků, nepoletuje zde žádný hmyz,prostě nic.

"Potřebuje někdo pomoct!?!" řeknu silněji, pokleknu a nakouknu do jezírka. Ou, ou, vidím se v jezeře. Mezi oblázky které vidím na dně se naklání na opačné straně má osoba zahalená ve vrásčitou usychající kůru. Její paže jsou jako obnažené kořeny či větve spálené bleskem letní bouře. Ani rybka nepohne stojatou vodou, jen čirá tekutina která jakoby žila či spíše skomírala neboť její srdce netluče pravidelně. Vidím jak se mě coby stromu nepravidelně pozdvihává kmenovitá hruĎ a snažila se rozvlnit vodu, ale je příliš slabá aby se jí to podařilo.

Jsem velice zmaten a snažím se upomenout, jestli mi něco podobného nevyprávěl druid, jenže ten mi toho vlastně nikdy moc nevyprávěl. On mě snad ani neměl rád, spíš mě trpěl a místy i trápil. Snad i proto jsem od něj tak ochotně odcházel. Musím tedy pomoci svému já nějak sám. Zkusím hrábnout rukou do vody. Ve stavu mé mysli se domnívám že se někoho dotknu…

Dotkl jsem se hladiny. Ta ovšem je tvrdá jako sklo a chladivá jak led. Kořeny protějšku marně tlačí zespoda na hladinu. Zkusím z břehu jednou nohou dupnout na led a zas nic, ale připadá mi, že ševelící stromy jako by komentovali mou činnost. Není to jen takové monotónní ševelení, ale skoro to zní jako rozhovor starců sedících v hospodě. Zaposlouchal jsem se do něj.

* "Hele, on se na nas dívá…" * "To je marný to je marný, stejne nevydrží…" * "Já mu věřím, on už s ni přeci mluvil" * "Ja bych řek že ne." * "Určitě jo, já to poznám…" * "Ty tak něco poznáš, ty zrovna…" * "Co tím chceš říct, že jako slyším trávu růst nebo co?" * "Tu přece slyší růst každej, to nebyla zrovna chytrá urážka." * "Já že někoho urážím?!" * "Právě že ne, ale já se o to snažím, souško prolezlá kůrovcema" * "Teda teda, no slyšeli jste to?" * "Jo slyšeli, rači toho nech…" * "Hele, ale on se fakt dívá a vypadá, že by snad…" * "No já bych řekl, že sem se jen tak někdo nedostane" * "No to je jasný, to to se přece ona postará" * "No to je jasný, přece by sem nepouštěla ňáký nehodný….e no hmm" * "No nevyvoleny" * "Jo přesně ty…"

Zkusil jsem jim odpovědět (ve svých myšlenkách) a jako slušně vychovaný nejprve zdravím: "Gaila s vámi!" * "Heee He he, slyšeli jste to…" * "Já říkal, že je to amatér, cha cha" * "No tak no tak, je tu prvně, tak se mu nesmějte. Mě se docela líbí" * "Prosím tě, tobě se líbí každej kdo má na sobě borovou kůru." * "Co tím jako chceš naznačit?" * "Že třeba nad tím 'hadem' si se pěkně ofrňoval." * "Bodejť ne, taky tady udělal pěknou paseku, než ho nakonec roztrhali kojoti"

"Pěkně prosím, mohli byste mi říci kde jsem se to ocitl?" optal jsem se jich

* "Ehm" stichli vsichni najednou * "Tak dělej" * "Proč já?" * "no říkals že se ti zamlouvá, tak si to vyřiď ty" * "no to je teda úúroveň, ts" * "hmmm, moc slušnosti jsi nepobral dvounohý červe" zahučelo ozvěnou údolíčkem. Znělo to jakoby promluvilo více hlasů z různých směrů

Přikrčím se v úleku: "Omlouvám se" a opatrně se rozhlédnu, protože se bojím že si pro mě jdou ti kojoti, co o nich mluvili stromy. Vidím ale jen jezero obklopené prastarými stromy. Stojím na jakém i poloostrově vybihajícím do jezírka, celý prostor obepíná řada různých stromů naproti poloostrovu je skála s vodopádem a kámen pod ním. Dochází mi, že ten hlas zněl tak podivně proto, že na tebe mluvily naráz všechny borovice. Co je jenom špatně - mám to!

"Omlouvám se za své zmatené a zcela jistě neslušné chování. Opomněl jsem se představit. Ve světě lidí mi říkají Paul…"

* "Doufám že nás bude těšit." zahřměly mnohonásobne borovice * "Co tě sem přivádí, Paule." zahřměly pro změnu duby

"Obávám se, že jsem se zde ocitl bez vlastního přičinění a přímo sem jsem došel jen náhodou. Nechtěl jsem nikoho rušit, došel jsem sem hlavně proto, že jsem uslyšel tlukot něčího srdce… Možná že to má něco do činění s tím, že mě kdosi ve světě lidí uhodil do hlavy…"

* "Já říkal, že má něco do sebe." zasevelilo to odkusi * "Uvidíme" * "Pochybuju, to je jen náhoda" * "Ty si taky náhoda, jako by Gainan připouštěla nějaké náhody" * "Teda no, tos nemel." * "To srdce, jak ty rikáš" zaduněly břízy "je tvé srdce."

Ou, tušil jsem to a tak okamžitě stáčím hovor k tomu jak si pomoci, přestože mi na mysl vytanulo dost otázek. Na druhou stranu - když zemřu, tak už bych se těmi dalšími otázkami asi nemohl zabývat. Okamžitě břízám děkuji a bojácně se ptám: "A mohu…. srdci…. pomoci? Nebo mi snad zbývá jen bezmocně se dívat?"

"Tvé srdce tě sem přivolalo na pomoc, " zahučely duby "proč by to jinak dělalo, když by mu nebylo pomoci". "Kéž bych věděl jak" povzdychnul jsem si a zkontroloval jezírko. Tam se naštěstí nic k horšímu nezměnilo. Kolem sebe mezitím slyším vzrušený šum: * "Já myslím, že nebude vadit, když mu to řeknem" * "Tohle nám nikdo nedovolil" * "Ale, Gainan se zlobila, když jsme pomohli haďákovi a poštvala na něj kojoty." * "To je pravda." * "Jenže, tuten vypadá slušně a tamten byl zkaženej" * "To nikdy nevíš" * "Nemůže být zkaženej, je teprve na začátku cesty" * "No ale že by byl nějakým silným uctívačem Gainan se taky nedá říci." * "Kdejakej trhan uctívá Gainan a taky nemá její přízeň" * "Ale taky ne nepřízeň" * "No ale to je tím, že jsou to hloupí pochlebovači, bez hluboké víry a oddanosti." * "To je přeci jasný, že každý chce mít jistotu" * "Jenže pak se sebere a jde složit obětiny ještě [[Espin|Espinovi]], [[Iflis|Iflisovi]], [[Dauros|Daurosovi]] a nakonec i [[Azarex|Azarexovi]]" * "Tak to prr, to by ho Gainan pěkně odvrhla" * "No a proc myslíš že haďáka roztrhali kojoti." * "Ty myslíš…" * "No jistě, čpěl jedovatou krví [[Azarex|Azarexových]] věrných na hony" * "A proč jsi teda neprotestoval, když jsme mu pomáhali" * "Co by, chtěl jsem vědet co to udělá." * "Jo jo, to ti tak zbaštíme"

'''"Pátrej ve svém srdci" zaduněl dosud mlčící buk, "kde je jeho bolest"''' Poděkuji bukovi a jmu se pátrat v čem (všem) by mohla být ta bolest…

Cítím, že tohle je můj duševní svět, takový jaký bych chtěl mít při svých meditacích a tady těžko rozdupu led. A tak mě v první chvíli napadlo, že když pomůžu sobě tady, že tím pomůžu i svému druhému já v jezeře. Strom chce pít, a tak se jdu k vodopádu napít. Minimálně začátek byl správně soudě podle reakce stromů:

* "Zvědavej, to teda je" * "Aby ne, je tu prvně" * "Hmm a rovnou k věci" * "Přecijen, moc toho tu na okouknutí zatím není" * "Hlavně nebuď moc náročnej." * "Mě to nevadí, já si klidně pár let počkám" * "To je pravda, nám vlastně na nějakém tom roku nesejde." * "Podívej se na něj, jak opatrně jde." * "Hmm, to musím hodnotit, nešlape po kořenech." * "Možná z něj přecijen něco bude." * "Doufejme ze ne potrava pro kojoty\" * "nestraš"…

Pití vody pomohlo to na chvilku, síla přibyla, ale pak ze mě zase vyprchala. Vstoupit do vodopádu bylo asi to nejhorší - voda nasbíraná z ledovců v sobě měla chad a ubíjející sílu. Stříkat vodu z dlaní na obraz v jezeře - nesmysl…

(S obrovskou dopomocí od Gamemastera - slovem "meditace" - jsem na to pak přišel) Uvědomil sem si, že jsem nikdy nenasbíral Sílu, kterou používal druid a že to mé srdce tíží nejvíc a tak jsem to "nějak" zkusil poblíž vodopádu. Kupodivu se mi trošku Síly povedlo nasbírat.

Pak se za stěnou vodopádu otevřela jeskyně a já vstoupil. Byla tam tma, ale u stěny byla připravena zvláštní pochodeň. Ledva jsem se jí dotkl, začala hořet a já mohl vstoupit dál.

Odkudsi zdálky jakoby zněl hluk šamanského zpěvu a primitivních bicích nastrojů. Jeskyně je plná krápníků. Má hnedavě žluté stěny. Uprostřed je mělká tůně vody. Na stěnách jsou primitivní malby zvířat postav a vůbec jakoby pravěkých výjevů. Stěny jsou chladivé. Jakoby ta ozvěna pravěké "hudby" vycházela z nich. Cítím jemné vibrace, které prostupuji celým mým tělem a rezonují v rytmu hudby.

Chvíli si prohlížím kresby a pak se posadím u jezírka a přemýšlím co vlastně tady vidím a proč. Ukázalo se ale, že to nejdůležitější vidím v jezírku, kde se odrážejí ty kresby a zdá se, jako když kapající voda do jezírka pohybuje odráženými obrázky tak šikovně, že se postavy na obrázcích pohybují. A jak!!

Vidím, jak lovci loví šelmu, pronásledují ji a šelma uniká. Jiný lovec loví sám, ale má sebou smečku psů. Šelma je ulovena a stažena z kůže.

Jiný lovec pomalovaný barvami jako válečník štve medvěda. Nakonec jej přemůže a pak okolo něj tančí. Provádí nějaký rituál kdy obětuje část medvěda. Jeho barvy poté zazáří. Jiná postava běží mezi stromy a olamuje větve. Ostré kameny mu naráží do nohou a on z nich krvácí. Jiná postava tančí okolo mohutného stromu s rozsáhlými kořeny. Přeskakuje je a dotýká se kůry. Ze stromu na něj padají barevné lístky a on je čím dal větší až je velký jako strom a z nohou se mu stávají kořeny a nakonec je z něj také strom s lidskou hlavou zakrytou korunou.

Zapamatuji si rituál obětování medvěda a tanec kolem stromů…… to by se mohlo hodit. Když zjistím, že výjevy se po určité době opakují, vstanu a jdu si prohlédnout přímo malby.

Když se dívám na malby jsou také svým způsobem zvláštní. Malby jsou tvarovány tak, že by se v nich dali objevit všelijak zakamuflované runy, např. některé větve stromu se kříží jako do tvaru runy. Lovci hrozí zbraněmi které se překrývají do tvaru runy. Šelma má smotané končetiny ve zdánlivě nesmyslné pozici, která však tvoří runu. Zkouším si je zapamatovat…

Pak jsem vyšel z jeskyně, odložil pochodeň, rozloučil se se stromy a pokusil se vrátit do svého tělo, což se mi nějak povedlo…

Předchozí: Čtvrté setkání třetího druhu
Následující: Co jsem ze svých meditací usoudil…