Nevěříme si

Vracíme se za ostatními, vlk Lemon nás tam chce zavést jen za odměnu - má smůlu, Ron nás zavedl zadarmo (respektive odměnu si vyzvedl až v cíli).

Je tam nějaký nový barbar a s Antoanem a Velemontem a koukají do hlíny, prý se tam zahrabal nějaký zvláštní hobit. Řešili s Ronem, ale nedořešili, takové zvíře prý není, co se zahrabává do země a velikosti hobita.

Taky řešili, že se jim tam objevil nový kokon. A fakt tam jsou čtyři kokony, ale už se nějak nedořešilo, kdo si tam dal ten čtvrtý - Ron to prý nebyl. Dohady ve smyslu, že ten nový kokon je ze všech nejprecizněji udělán mě nevzrušilo, a když jsem se dozvěděl, že na mládence žádný útok od Ostrahana nebyl, jen jsem pozdvihl obočí…

Se Sarah navrhujeme návrat do civilizace a nakonec i jdeme, Ron nás vzal směrem na Varp. Nic jiného mi nezbývá, můj a Saražin kůň sloužili Ronovi jako tažná zvířata a on jim vykládal o životě na zemi, bojíme se Se Sarah, že už asi moc jezdečtí koně nebudou…

Krátce se dohadujeme, co budeme dělat a náš nový přítel - barbar Konnor - chce jít s námi a říká, že je z Varpu a tak proč ne. Sarah je pro já také, máme tam naše mnichy “první inkarnace”

Ron nám práskl, kde najdeme Ostrahana, jak Antoan tak já se tváříme, že bychom si s ním krátce promluvili…

Za branou Varpu vidíme staršího vousatého chlapíka oblečený heraldicky do barev Varpu, Antonan mu poslal úklonu, on se lekl a zneviditelnil se… My jdeme do hostince U štiky, kde se ubytováváme… Antoan má pocit, že nás sleduje muž v kutně, Valeroin měl hovor se stařečkem Ratolístka. Ten vysvětluje Velemontovi, že by pro něj měl hraničářského pejska a o tom se dohadují…

Nakonec přijímáme pozvání k Ratolístkovi na štrůdl, ale předtím se jdeme do hospody ubytovat a u místní lazebnice se nechat zkulturnit. První k ní šla Sarah a do deseti tluků srdce byla zpět, umytá načesaná, navoněná a v čistém oblečení. To se lazebnici moc nelíbilo a tak se vyřádila na Antoanovi, na mě už byla mírná. Mimo jiné i proto, že jsem si na převlečení přinesl svůj slavnostní šat, který přeci jen vypadá jako oděv šlechtice, než mé “pracovní” oblečení - to jsem si nechal vyprat, abych ho ráno měl připraveno.

Teď večer se nám už nechce nic dělat a tak si povídáme, Ratolístka nakonec štrůdl přinesl do hospody. A nejen to. Ratolístka zaměstnal Konnora jako stráž Velemonta, ten nám prozradil, že jeho osud jej pronásleduje z pevniny a hrozí mu zřejmě smrt. To prý tvrdil Ron, který četl nedávno osud Velemontovi, Antoan tvrdí, že by se Velemont neměl kdekomu na ulici představovat svým jménem, že je hledaný pod tímto jménem - Velemont. Velemont nám však řekl, že toto jméno přijal v rámci svého přestěhování sem na Plexis. Zvláštní, že už ho místní zabijáci znají pod jeho novým jménem…

Ono vůbec Velemont je takový zvláštní - celým jménem zřejmě Askarion Liturgius Velemont (nevím jak se to přesně píše, ale takhle mi to zní) - nemohl jsem si nevšimnout, že obdivuje pavouky pomalu jako božstvo a někdy v průběhu dnešního dne se prokecl, že na pevnině uměl vcházet do podzemních říší. To si můžem představovat různě, třeba jako “předpeklí”, kde bloudil svého času Tonda. Nebo jako říši Aradeiridů…

A když už mluvíme o náboženství - musím si zapamatovat, že zde ve Varpu je kostelík lesního náboženství - boha lesů… zde ho uctívají jako zpodobnění jelena se zlatým parožím

Ratolístka tvrdí, že Dagon vyhlásil boj na život a na smrt trpasličího generála Mudra! To byla bomba dne, po které jsem si šel raději nahoru do pokoje a nechal si něco malého k snědku přinést nahoru.

Mohu si tak zkontrolovat deník, co v něm mám a co v něm nemám a dopsat vše to, co už jste četli. Co tedy chybí? Třeba příhody s naší strážnou - noční Klíčnicí. Mám dvě - včera večer vyběhla zvědavě ze strážnice se podívat na nový přírůstek do služebníků Pána snů. Nedivím se jí, několik set let jí služebníci Pána snů vodí nové přírůstky a žádné vzrůšo a teď jich za poslední dva roky zažívá s námi dost. I s Tondou.

Druhá příhoda je s mými černými kameny a je už trošičku starší - už mám jen tři. Když jsem totiž čtvrtý kámen s duší nakutálel za bránu abych zkusil, jak z něj tu duši dostat aby mi hned neutekla, duše z něho skutečně okamžitě vylétla a strážná ji drapsla, ale kámen mi už nevrátila. To mě mrzelo, ale holt i na neživé věci zjevně platí - co brána schvátí, už nikdy nenavrátí… Zbylé kameny jsem musel vyprázdnit tak, že jsem kámen pustil před branou, duše vylétla a já s Balanarem ji okamžitě lovíme a drcáme ji za bránu. To opakujeme poté ještě 2x…

Úsek, jenž není v kronice postavy, ale v kronice hraní na Plexisu by neměla chybět.

Ratolíska je už poměrně starý a projevují se u něj dva stavy - první je senilní, kdy ho zajímá jen štrůdlíček, druhý je pak takový, že je z něj největší bystroň a znalec dění. Jak on, tak Ron vědí o personalifikacích měst a hvozdů…

To Ron údajně poradil Evelince, aby se nám ukázala a drobným úskokem nás nalákala do jejího úkolu, do čehož se jí na jednu stranu nechtělo, ale na tu druhou…

To se však musím vrátit do okamžiku, kdy druid Balanaros [kapitola 65] s pomocí své hole, respektive v tomto čase už Balanarovo, probudit hvozd, který se mírně rozrostl. Tím se porušilo příměří mezi hvozdy a městy kolem hranic, takže se i města chtěla rozšířit o daný kus. Jenže jak se zdá, právě Evelinka si z pozice nejstaršího města zabrala celý kus země pro sebe a s nikým se nepodělila. Nějak moc se rozšiřovat nemohla a tak šla do hloubky. A do hloubky mohla jít bezpečně jen díky tomu, že jsme jí zbavili těch tří duchů… Tak to aspoň tvrdil Ratolíska, když byl při smyslech.

Otázkou je, jestli městům pomoci k dohodě o přerozdělení, ale to by chtělo najít nějakou neutrální půdu. Ale jde taková na Plexisu vůbec najít? Asi by to musela být nějaká ze vzdálených pouští… anebo noční obloha, jak mě napadá. Hned si to běžím na oblohu upřesnit, Pán snů se tváří vstřícně. Ale - risknou si města vyjít nahoru a vydat se Pánovi snů na milost a nemilost? To se mě zeptal Pán snů a já začínám pochybovat jestli to byl dobrý nápad - hned jak se s nějakým personifikovaným městem opět potkáme, tak se na něj Sarah musí podívat skrz brýle…

S personifikovaným městem se asi potkáme těžce, ale s jejich služebníky se budeme setkávat už častěji. Podobně jako mě kdysi Bamakvabel “otevřel” schopnost mluvit súrsky, podobně jako setkání s božskými bytosmi a jejich soudu nám tehdy “otevřelo” vnímání bytostí nebe a pekla, tak Evelinka nám všem “otevřela” obzory a jsme schopni vnímat ty, jenž obyčejnému lidu jsou neviditelní. Také já jsem dnes odpoledne viděl toho heraldicky oblečeného služebníka Varpu, ale jako správný diplomat jsem na něj nereagoval, když mě Evelinka požádala, abychom se o toto snažili a nevyhledávali ji, její služebníky a jim podobné. Jak to asi vypadalo z pohledu strážných, když Antoan mírně pokynul do míst, kde nikoho neviděli?

Ráno jsem vstal brzy a zastihl pošťáka, který mířil do Tuvoku a měl vzkaz pro mě - a protože mě poznal, tak mi jej hned vydal. Byla tam očekávaná zpráva, byť jsem ji nečekal tak brzy - přijel nový velvyslanec a chtěl se seznámit se mnou, jeho budoucí pravou rukou. Nedalo se nic dělat, musel jsem se vydat na cestu a bez Běláska a Bobše, kteří byli Holem odvedeni ne k Varpu, ale kamsi jinam…

Projel jsem ostrovem v kočárech až do Perclusu a přemýšlel, jak sdělím novému (budoucímu) velvyslanci že jsem Mormon a že jsem taky lovec pro Pána Snů. Nepřišel jsem na nic rozumného a tak se rozhoduji poradit se markrabětem Patrikem z Písečné skály, který se s novým vyslancem již stihl seznámit. Tedy ve skutečnosti vlastně ještě vyslancem není, neboť, jak jsem vyrozuměl, slavnostní inaugurace bude 1.ledna na Eldoru.

Dnes večer jsem si s markrabětem Patrikem a dal mi jasnou radu - sdělovat hraběti Soběslavovi z Hadí hůrky některé informace až při hovoru u dobrého čaje. Také mě upozornil na jistou záludnost, která se sice nestane, ale měl bych být připraven na situaci, kdy by se potvrzení jmenovacích dekretů nového velvyslance na Eldoru pozdrželo a on už byl pryč, musel bych být zástupcem Velvétu já. Se značně omezenými pravomocemi, jak jsem se pozdě v noci dočetl v literatuře.

Pak mě ale přemohl spánek, neboť byl čas na další lov duše, přišel však jen Balanar a Sarah ne. A jak mě mé starosti o mě samého zaměstnávaly, špatně jsem nepřítomnost Sarah vyhodnotil - domnívajíc se, že prostě narazila na knížku, kterou si musela okamžitě přečíst, ať to stojí co to stojí…

Dnes jsem byl představen hraběti Soběslavovi z Hadí hůrky a pobýval s ním skoro celé dopoledne. Ve vhodnou chvíli jsem mu řekl, že by měl vědět o jisté mé zvláštnosti a ve dvou souvětích mu podal informaci, že pro Pána Snů lovím duše. Podíval se po mě takovým zvláštním pohledem a po chvilce z něj vypadlo: “No, já zase chodím na ryby”…

Dnešní noc usínám velmi brzy a ocitám se na koberečku u Pána Snů. A prý, proč jsem nenahlásil absenci Sarah?

Musel jsem si v duchu promítnout vše, co se dělo po nástupu do služby mě a uvědomil si jednu věc - Já tehdy usínal, ale nic si nepamatoval. Na druhou stranu jsem usínal dost ztěžka a tak jsem to Pánovi snů i naznačil, ale byl jsem u něj za neschopa. Připustil jsem totiž, že si Sarah ve fyzickém těle pobyla v očistci a v jejím čase to bylo celých 14 dnů a Pán snů pro ni musel jít sám. (Stačilo říct, s klepadlem bych ji dostal ven poměrně rychle)

Dostihl mě vzkaz Sarah, že koně máme v Evelinu, ale že mě ona už možná bude čekat v Cedrově, kde prý začal její a Brixenův problém. Anebo už v Komodoru, kam by se konečně ráda taky dostala. Jdu pěšky, abych ji neminul, ale bylo to zbytečné, v Komodoru ani Cedrově ale není. V noci jsem se se Sarah potkal a byla docela naštvaná. Na mě, na Pána snů a taky na naše sluneční dvojčata - prý se tam ukázali v průběhu 14 dnů všichni tři a nechtěli jí pomoci ven, prý jedině za nějakou duši. Jsou prý v minusu, nějaká stará jim utekla. Sarah byla poctivá a duši jim žádnou neslíbila.

Mě osobně je jedno, jestli toto chtěl jen jeden z nich, který se u Sarah objevoval nejčastěji - každopádně o tom informuji Pána snů, ať to předá Pánovi Pravého poledne, tedy opačným směrem než jak přišla informace o Sarah. Jeden z mládenců od slunečňáků byl charakter a dal vědět…

Dnes se mi povedlo dojít až do Evelinu, kde se nejprve kratičce rozhlížím, jestli neuvidím Evelinku nebo její lid, ale nemám šanci, takže nemohu ověřit pár věcí, co mi říkala Sarah. Nutné to nebylo, takže to neřeším.

Co ale řešit musím je můj kůň Bělásek a taky doposud nenalezený ďáblík Bobeš. Měli být tady, ale koníka nenacházím v žádných stájích ani v karavan centru. Tam mi aspoň dali stopu, že za městem je ohrada, kam dali nepokojné koně, jimž se nelíbilo ve stájích. Šel jsem tedy tam a setkal se jak s Běláskem tak s Bobšem. Bobeš si v jednom z křoví udělal zahrádku se záhonky, kde pěstoval zeleninu (tomu místu se mezi pastevci začalo říkat “Čertova zahrádka”).

Pochopil jsem, jak probíhala výuka mých dvou přátel od Rona - ďáblíka naučil zahradničení a mého koníka naučil svobodě, takže se mu nechce pobývat ve stájích a taky se mu úplně nechce nosit mě na hřbetě, ale je přístupný toto po prosbě pro mě učinit.

Později odpoledne potkávám bojovníka Connora a tak jdeme zpět do Cedrova spolu. Měli jsme to štěstí a potkali i Ostrahana…

Hovor s ním byl opravdu “na úrovni” a nebýt toho, že už jsem dost z prvotního vzteku vychladl, nedošlo k ničemu většímu než k tomu, že jsem Ostrahana vytočil do obrátek a chtěl si to se mnou rozdat jako chlap s chlapem. V duchu jsem se vysmál - prý chlapský boj. Kolik magů asi tak má chlapec v magickém zrcadle? I kdyby jen pár, tak pro mě má dost velkou výhodu. Navíc cítím, že by využil vše a došlo by k nehodě….

Dost toho Ostrahan ve vzteku řekl a bylo to pro mě dost varovné - on požadoval na druidím sněmu mojí smrt, ale že bylo rozhodnuto o trestu proměnou a že ten trest byl nakonec velmi směšný (pro lidi žijící v lese stále ano, pro nás dva se Sarah už o dost méně). Je mi velice jasné, že Ostrahan bude čekat na jakýkoliv můj poklesek a pak si mě zabije sám - zákon nezákon…

Dojeli jsme do Cedrova a tam se konečně potkáváme se Sarah a jejími mazlíčky (a poněkud neposlušným koněm), ale také s Velemontem, takže se Connor mohl ujmout svého úkolu osobního strážce.

Se Sarah jsme si stihli říct jen pár novinek co a jak se dělo [pro zajímavost- kompletní znění -> jak to viděl Brisen-poznámka pod čarou č. 1 a jak to viděla Sarah-poznámka pod čarou č.2] a já sledoval její drobnou změnu vzhledu, která byla jak u ní, tak i u jednoho z kocourů. Hrůza z pobytu v očistci jim obarvila pramínek vlasů (chlupů) do běla. Druhý z kocourů prý v očistci nebyl, ale u něj mi pro změnu přišlo, že má vytahané pacičky….

Pak se objevil Ron a s ním jdeme ke kraji hvozdu, kde narážíme na zamrzlého Holla a nějakého zbědovaného trpaslíka. Prý utíká před únosci, tak si ho vzal na starost Ron, a pomohl trpaslíkovi uniknout, schovat se a zmást stopy. Já odmrazil Hola klasickým Lámacím kouzlem…

Našeho prvního trpaslíka honilo šest dalších trpaslíků, kteří se chovali krajně podezřele - byla to jakási vojenská jednotka, ale bez insignií. Poslali jsme je na stopu, kterou vyrobil Ron, ale před tím jsme se pokusili z nich něco vytáhnout. Dohromady to s vyprávěním toho prvního trpaslíka byl docela ucelený příběh.

Byli sem vysláni z pevniny, znají generála Mudra, ale o úkolu Mudro informován nebyl. Snad proto, že měli cosi vykopat a hned to odvézt na pevninu. Trpaslík, co začal unikat byl alchymista a trpaslíci nebyli úplně poctiví, protože se o tu věc chtěli podělit mezi sebou a na sedm dílů se dělí hůře než na šest, že…

Když už byl konečně klid, zašli jsme do lesa sebrat pár klacíků na oheň a já z velké dálky zaslechl cosi, co znělo jako dětská říkanka. Tedy na začátku, pokračování veršíků už bylo ošklivé.

Pak mi šum lesa říkanku zakryl, ale já byl dost překvapen. Řekl jsem všem nahlas, že jsem tuto říkanku zaslechl, ale nestihl jsem jí dopovědět, protože Sarah úplně hystericky zaječela, ať mlčím a zmizíme všichni odsud, že je to zakázaná magie, která jí poslala do očistce!

Byl jsem překvapen a sledoval, jak Sarah mizí na savanu, než jsem se rozhoupal a vyběhl za ní, řekl ten hlásek “no a už jich není pět”.

Venku na savaně nám Sarah stručně řekla, že Brisenovi se do rukou dostala knížka, která patří městu Cedrov, v ní bylo mnoho říkanek a Brisen jí nahlas přečetl právě tuto, což jí poslalo do očistce. Když se z něj pak dostala, byla vyslýchána jako špion Evelinky, což byl i důvod, proč jsem Sarah v Cedrově neviděl na rynku, když jsem jím procházel směrem na Evelin.

Mezitím ostatní vyhmátli, že ta osoba, co nám tam tiše přednášela tu básničku byl hejkal - hned jsem dal Sarah za úkol ať se na to stvoření podívá skrz jednu svoji noční pomůckou. Ta tak učinila a zjistila barvičku červenou…

Velmi by se mi líbilo řešení, které s hejkalem začal domlouvat Holl, že mu poskytne domeček a on bude hlídat jeho a Ronovo zvířátka v ohradě kdesi v lese, výměnou za onu knihu, kterou pak vrátíme do Cedrova, bohužel mi vadila nechuť hejkala nepoužívat ty básničky, jemu se líbilo, že lidé mizeli po jejím přednesu pryč (a raděj ani nechci vědět, co umějí další básničky, respektive zaklínadla) Nemám vůbec chuť každou noc chodit do očistce zachraňovat živé bytosti tam, kde nemají vůbec být, nechce se mi ale ani zabíjet hejkala - nevím jak. Tedy až na odvedení na oblohu za bránu …

Pošpital jsem si se Sarah, ta souhlasila, takže večer, hned jak usneme, tak půjdeme do služby. A jak jsme řekli, tak jsme udělali, hejkala jsme dostali do snových lan, pak na oblohu, přiběhl nám na pomoc Balanar… a příšerně nám vynadal, že jsme udělali ohromnou chybu. Za branou nám hejkala nepřijmou, neb nemá a nikdy neměl duši. Byl jsem z toho celý paf a nevěřícně jsem zíral jak na Balanara, tak na Sarah. A Sarah zírala na mě. Bohužel, chyba byla na mé straně, leč nechápu jak vznikla - když jsem byl na pozici č. tři já, tak jsem tu a tam nějakou tu lidstvu nepodobnou bytost lovil a za bránu vodil, ale copak měli duši?!?

Byl jsem z toho dost perplex, a to mi ještě Balanar řekl, že jsem z hejkalova těla vyrval pomocí duši, díky čemuž se nám hejkal zjevil na obloze. Zachraňuji situaci tím, že vytvářím díky myšlenkám hejkalovi domeček, ten nám dává knihu a leze do domečku. Jenže je to záchrana typu “z bláta do lože”^[4], jakmile slezu z oblohy, domeček zmizí. Přišel mi vynadat i Pán snů - až hejkal, nesmrtelná to bytost, pozře nějakou duši tady na obloze, stane se z něj bytost smrtelná a současně vznikne nerovnováha. Ale himbajs šúviks a tak dál, kde se stal ten problém u mě, proč si správně nepamatuji to, co jsem dělával na pozici č.3, když jsem nepomáhal s lovem lidských bytostí?!?

Nápověda od Balanara, že na pozici č.3 jsem lovil jen bytosti, které jsou v brejličkách vidět modře a nikoliv červeně, mi mé myšlenkové pochody vyvrhla na tekutý písek nazvaný Darcy. A já jí chtěl dostal za bránu a přitom by mi jí tam nepřijali!

Snad to trvalo týden, měsíc, či roky, kdy jsem se utápěl ve svojí chybě, aby pak odešli všichni kromě Sarah (a hejkala v domečku, který už se zabydlel a zatopil si v kamnech). Sarah měla poměrně dobrý nápad a sdělila mi i to, co se dělo jí a co má za úkol kromě návratu knihy. Měla i zabít zloděje, jenže po tom všem je jasné, že my dva na to nemáme. Ale že prý zkusí sběhnout do Cedrova odevzdat knihu a optat se, jestli si místní obyvatelé dokáží převzít hejkala a ztrestat ho sami. Rychle jsem jí vysvětlil podstatu rychlé chůze po obloze a jak si má v obloze pomocí klepadla otevřít oblohu a začal čekat.

Sarah zvládla dojít nad Cedrov i správně si otevřít oblohu, jenže tím že ve skutečnosti její tělo spalo kdesi na savaně, objevila se tam jako duch, přesto se s tímto handicapem dokázala dostat do míst, kde předala knihu a domluvila i to, že hejkal projde procedurou zapomínání[5]. Jen ho tam musíme dostat.

Tak tohle už bylo pro mě snadné - pomocí svých myšlenek jsem dostrkal domeček před Cedrov, Sarah otevřela oblohu já domeček vystrkal skrz otevřené dveře, jenže nic myšlenkového do reálného světa neprojde, ale náš hejkal tam prošel. Hned byl odloven a zajat…

My dva se Sarah se okamžitě vracíme zpět do svých těl, ale celé to všechno nám v reálném čase trvalo celou noc, takže se nedostalo na naše hlídky. Minimálně na mojí…

Mrzí mě, že jsem Hollovi oddálil vznik strážnice pro hejkala a mrzí mě že si vzájemně nevěříme. Situace se navíc otáčela tak, že se Sarah ani dnes nedostane do Komodoru a to již na ni bylo příliš. Doslova nám všem vnutila názor, že potřebujeme do Komodoru a Rona uprosila, aby nás protáhl hvozdem co nejdále, což on učinil, byť žbrblal.

Oběhal jsem se Sarah vše, co potřebovala, ostatní čekali v hospodě, nebo poznávali na vlastní pěst město…

[1] Kronika dle hráče Brisena - jak by ji asi napsal Brisen, kdyby psal kroniku :-)

Probudil jsem se nad korbelem piva a pečínkou v hospodě. Nepoznávám to tu, ještě nikdy jsem tu nebyl. Kde jsem se tu vzal? Vždyť naposled co si pamatuji je, že jsem byl v knihovně. Je pozdě v noci a já jsem už posledním zákazníkem. Nechápavě se ptám hostinského co se dělo a kde jsem se tu vzal a kde vlastně, že to vůbec jsem. Odpovědi se mi dostalo strohé, že tohle je město Cedrov a že tu piji už nějakou tu dobu a že jsem si tu i zaplatil nocleh. Prý ať si jdu lehnout, že jsem zaplatil předem tři zlaté a zbyly mi u něj i nějaké peníze na ráno na snídani. Rána bývají moudřejší večera. Přiťuknul si se mnou na zdraví a já se odporoučel do pokoje. Stále plný myšlenek, jak jsem se tu vzal a co tu vůbec dělám, jsem dosedl na postel. V kapse zmuchlaný kus papíru a na něm můj rukopis, ale vůbec si nevzpomínám, že jsem to kdy psal. Nějaká jednoduchá dětská říkánka a pod ní zvláštní malůvka nějakého uschlého stromu a poznámka že je rudý. Šla na mě únava, zabarikádoval jsem dveře několika nástrahami, přece jenom cizí město nevím, co tu dělám, ani kde jsem se tu vzal, trocha obezřetnosti na místě. Při zavírání okenic jsem uviděl něco zvláštního, uprostřed rynku stál batoh, a na ní totálně vyřízená kočka, která ale měla stále dost síly na to člověka hezky poškrabat. Poznal jsem tu kočku, jednou tenkrát u břehu skolila velkého krola, který mě chtěl zamordovat pro kus slaniny a nějaký ten šíp v hrudníku. Možná dva šípy. Vylezl jsem oknem ven a kočka na mě soptila, ještě než jsem k ní došel. Po chvíli jsem zjistil, že mi kupodivu rozumí a potvrdila mi, že patří Sarah, mé známé. Při otázkách ohledně toho, kde je Sarah, co se stalo se Sarah a tak dále jsem myslel, že mě kočka zamorduje. Nabídl jsem jí trochu vody a klidné spaní v mém pokoji a vzal jsem batoh a vylezl zpátky do pokoje. Kočka byla žíznivá jak kdyby se prošla po poušti. Ale v podstatě okamžitě usnula stejně jako já. Nespal jsem ani hodinu, když se ozvalo hlasité lomcování s dveřmi a šílený kravál. Ze slov jsem pochopil, že se ke mně dobývá sama Sarah. Bral jsem to jako sen, pouze do té doby než jsem otevřel a štiplavý smrad a ohyzdný vzhled tehdy vznešené slečny, mě praštil do očí a nosu jak lopatou po hlavě. Svolil jsem jejímu přání a šel si s ní sednout na chvíli do hostince. K dalšímu překvapení došlo, když jsem zjistil, že mi tyká. Trochu nevychované, ale nevadilo mi to. Neseděli jsme v hostinci ani pět minut, když přišli z kuchyně stráže. Opravdu z kuchyně. Měl jsem je za maškaru podle velmi starého oblečení, které museli být jak nepraktické tak už zastaralé natolik, že to museli být poslední kousky svého druhu. Obvinili Sarah z čarodějnictví a mě před očima naskočilo černo. Nevěděl jsem co se děje a znovu ta samá situace. Probouzím se nad korbelem a pečínkou. Tentokrát už nic neřeším a jdu si rovnou lehnout. Po chvíli mě opět budí Sarah. Jak byla nepříjemná posledně, jsem byl teď nepříjemný já na ni. Po druhé během jedné noci mě budí a já stále nevím co se děje. Ježibaba, měli by jí upálit za tohle buzení. Až teď mi došlo, že se mi vlastně snaží omluvit a že už ani nesmrdí a vypadá zase docela pohledně k světu. Každopádně noc je noc, popřál jsem jí krásné noci, ona zavtipkovala, že má ještě nějaké povinnosti, ale to už jsem dávno měl zavřené dveře a ukládal se opět ke spaní. Spalo by se mi pohodlně, jen kdyby mě nepálilo to levé rameno tolik, mám tam vypálený nějaký znak. Opravdu by mě zajímalo co se dělo, jak to že mě nebolí z toho alkoholu hlava a co to bylo za sázku, že jsem si nechal, vypálil takovouto kravinu do ramene. Dobrou noc divný světe.

[2] Kronika Sarah je na extra stránce - Kronika Sarah - potíže s Brixenem. Opět nutno považovat za kroniku hráče, tak jak by ji napsala její postava …

[3] Celá báseň v mírně jiném znění vychází z následujícího reklamního spotu (naše znění viz poznámka pod čarou č.2.):

Jedna, dvě, tři, čtyři, pět,
ty opustíš tenhle svět.
Štěstí – neštěstí,
láska - manželství
kámen – vidle - motyka,
že se tě smrt netýká?

[5] poznámka hráče: jedná se o “umytí za ušima” a kdo čte knížky Gartha Nixe, ví, o čem je řeč

Haepp Modřinka

Nevěříme si