Konkurz a druidí trest

Na dnešní den jsem připravil konkurz na člena Pána snů a nakonec jsem na zkoušku potřeboval pět lan, neboť se mi sešlo pět zájemců o konkurz.

Stručně jsem jim povyprávěl, kdo jsem ve dne, kdo jsem v noci, co se dělá pro Pána snů a pak se šlo na věc. Zorganizoval jsem několikero soutěží a první kolo se šlo bez kouzel, hezky poctivě. Kratší běh, plavání, potápění, hod lasem, ručkování po laně.

Snad v každém úkolu někdo zklamal - Valerie trasu krátkého běhu prošla, u vody zklamal Partys, Valerie pak měla problémy s lasem i lanem.

V krátké následné přestávce jsem řekl něco o přísaze, kterou budou muset učinit a dal všem možnost odejít. Neodešel nikdo, to mě překvapilo. Pak jsem vyhlásil druhé kolo s tím, že smějí použít jakoukoliv svojí dovednost či předmět, který jim pomůže výsledek vylepšit.

Přihlásila se Sarah a trasu běhu natřikrát prohypovala a Valerie nám předvedla mistrovství v běhu, plavání a potápění, na vodní část použila prsten vodoměrky. Až jsem zíral, co prsten umí.

Ve zbytku dopoledne jsem je zkoušel dělit do dvojic (což šlo špatně, když jich bylo pět) a zkoušel nějaké drobné úkoly na spolupráci a v této části naprosto jednoznačně exceloval Tonda. O to víc mi ztížil konečné rozhodování - neboť jsem všem zalhal ve smyslu, že já pořádám jen konkurz, ale že rozhodnutí padne u Pána snů. Ona to vlastně pravda je, jenže Pán snů má rozhodnout na mé doporučení.

Před obědem jsem se se všemi rozloučil s tím, že vítěz bude znám po půlnoci a dozví se to zítra během dne, ostatní pak v průběhu pěti dnů, až se mi je podaří obejít nebo rozeslat dopisy. Pak mě požádala Sarah o rozhovor kolem Tautama, což byl človíček, se kterým jsem měl možnost být v družině po krátký čas. Domníval jsem se, že byl se mnou v družině víc jak dvakrát, ale v deníčku jsem jeho jméno našel (při sepisování dnes večer) jen jednou. V době, kdy se připravovala Hra Bohů a všude po světě se povalovaly herní karty. A Balanar byl proměněn v žábu…

O to úděsnější úlek byl, když mi Sarah ukázala na jedné listině jeho jméno a na listině bylo jméno i Rona a pokomolené jméno Dalhira, aspoň tak mi to přišlo

Když ona na svět přišla, usoudili lidé, že moudrá jest. Nevěříc však všemu magickému ji chtěli zatratit. Až Mocný pán se zvedl a slova bohu tiše pronesl. ATARA SA TU JA MI. Nikdo nevěděl co to vše znamená. Ona však byla šťastna. Chtěla svoje tělo a tak si vzala tělo vesničana. Lidé ji však zatratili a ona odešla do časů, jež nikdo nezná, ona co si říkala Eannatum. Pána jež velikou silou vládl lidé zabili.

I zvedl se mocný poryv větru, řeky se zkalily do ruda a jeho tělo zmizelo. Jen jediné jezero zůstalo čistě jako křišťál, jezero Awanté. Později nalezli u jezera malého kudůka, jež spal na okraji mechu. Vzali ho mezi sebe a začali učit všemu co znají lidé. Však on již vše uměl, on byl pán mocný, ten co si říká Tawhiri. Od té doby bylo nalezeno spousta tvorů u jezera Awanté jež byli různých ras, ale ani jeden co by se musel něco učit… Taatum, Innana, Ninurt, Ensi, Yandwalathé, Tangaroa, Raumoroko, Dalans, Astanaal, Rendir, Dorrghol, Wagrriss, Aargholn, Ron, Worrenstakagmodiling, Aarskir, Toorma, Mabrohoring, Gledest

I MORTIS REGA

"Já zabil kontrolu" zní překlad ve stylu "slovo od slova podle slovníku", což jsem Sarah hned řekl a upozornil na pár mě známých jmen. Yawalanté (zde Yandwalathe) je bohyně myšlenek a snů, Dalans je bohyně stejná jako Hator, tedy bohyně plodnosti. U nás na Velvétu je toto náboženství odněkud importováno a poněkud pozměněno a věří v něj hlavně hobiti a pak lidí žijící v souladu s přírodou. Já sám jsem se na Velvétu často obracel k bohyni Yawalanté, bohyni myšlenek a snů…

"To bylo to veselejší", řekl jsem Sarah hned poté. " Když ta jména rozdělíš tady, tak toto jsou bohové světla - občas se jim říká dobří bohové. Zbytek jsou bohové temnoty. Taatum je tedy v těch světlých, Ron a Dalhir v temných. V nábožensky zaměřené knihovně budou přesně pojmenovaní i s popisy čeho jsou bohové, protože já dám dohromady možná ty světlé, o ty jsem se trošku zajímal.". Dohodli jsme se, že to v dalších dnech půjdeme prozkoumat. Jen jsem Sarah upozornil, že zde na Plexisu jsou ta jména mírně zkomolena, takže až ji zavedu za mnichy ve Varpu, řeknou nám mírně jiné jména.

Posléze se se mnou Sarah rozloučila^[1] a já zůstal pod jedním stromem a vrátil se ke konkurzu. Jak určit vítěze? První možnost je, že vyberu srdcem, pak by vítězkou byla Sarah. Druhá možnost je ta, že si řeknu, že nechci být špionován Ofekovci a přáteli slunečňáků. Otázkou je jak moc je ovlivněn Ofekem třeba takový Holl. Nebo jít naopak cestou Tondy, který pro tým dokázal udělat pomalu i nemožné. Sarah se tohle právě teď moc nepovedlo, ale tu jsem poznal i mimo konkurz a má dobré podpůrné nápady a sedli jsme si? Holl, který umí mluvit s mrtvými (i ve dne) a dokázal by se s nimi domlouvat? Kolikrát už jsem narazil na duše osob, které jsme chtěli potkat naživo, ale někdo je před námi zabil?!?

Když to shrnu, na každého jsem našel nějaké plus i nějaké to minus, dokonce i na Valerii a o to má volba byla těžší. Nakonec padla na Sarah a další pořadí bylo: Holl, Valerie, Tonda, a pak onen druid Partys, co se mi přihlásil na poslední chvíli^[2]. Píšu dopisy všem, o kterých mohu tušit, že se vrátili nebo vrátí domů, tedy Tondovi a Valerii. Píši jim, že splnili nároky, které jsem kladl mezi důležité, ale že právě jedna osoba byla o kousíček lepší a proto jsem volil ji. "Bude-li šance na přijetí dalšího člena či členů, budete mezi těmi, které oslovím" zněla další věta…

Bylo to úděsně těžké rozhodování a nechtěl bych ho zažít znovu a způsob, jakým jsem nakonec rozhodoval zůstane skryto všem mým přátelům i těm, kteří by si četli tento deník.^[3]

Čekalo mě ale ještě jedno velmi těžké rozhodnutí. Dnes jsem měl poslední den na rozhodnutí, co bude se mnou - vývoj politické situace je takový, že nutně musím zvolit mezi dvěma zly a není třetí cesty - ostatně jsem to psal výše: Buďto přijmu nominaci na post Velvétského velvyslance, ale tím by skončilo vše, co jsem na Plexisu doposud dělal a musel bych se vyvázat ze všeho, z čeho mohu - Mormony počínaje. Žádný výlet za dobrodružstvím, přáteli… Druhá možnost mít toho jen polovinu - tedy post "vícevelvyslance", jeden týden práce, druhý týden volno na pohyb po Plexisu. Obojí se strážnými za zadkem, druhá možnost sice méně, ale… Minimálně mě budou hlídat tajní :-(

I toto rozhodování bylo těžké - rád bych něčeho dosáhl, ale… zrušit kvůli tomu přísahu Mormonů? Opustit přátele? Ne. Nic takového. Píšu další dopis a jdu raději spát.

Dnešní výlet do přírody za hledáním dobrodružství (a hledání místa k poklidnému večernímu vstupu člena č.3 do služeb Pána snů) skončil velmi záhy a nečekaně, zvláště pak pro Velemonta, Antoana a Holla, o mě a Sarah nemluvě. Tentokrát jsme u hvozdu narazili na čtyři nám známé vlky a jeden z nich se, pochopitelně, proměnil v Rona.

Jeho první věta byla pro mě příznivá a všechny ostatní už byly… horší. Ron začal tím, že už mu se mnou Ostrahan dovolil mluvit, ale že podle Ostrahana jsem z toho všeho vyšel jak já, tak ostatní příliš levně a že pokud si myslím že penězi napravím zabíjení zvířat, že to tedy ne…

Začínám mít ošklivý dojem, že si Ostrahan^[4] nemohl nepovšimnout Ronovo schopností a že si povšiml i jeho ovlivnitelnosti a že obojího začal zneužívat, protože Ron otočil z toho, co říkal mě…

Pak vynesl Ron svůj rozsudek: Máme se všichni jak tu jsme stát na rok některým vyhynulým zvířetem a užít si situace, když vás honí lovci. Antoan se hned začal bránit, že jak k tomu přijde on, který se neúčastnil našeho zabíjení (jenže i on šel s námi všemi po kentaurech), ale Ron mu nedal na výběr. No tedy vlastně dal - protože už to slyšel, nesmí Ron nechat připustit, aby to šel vyžvanit do města a jediná další alternativa kromě pobytu ve zvířecím těle je okamžitá smrt….

Tohle už jsem nepromýšlel a teď, po sedmi týdnech, kdy jsem dostal šanci tuto příhodu zapsat se jen mohu obávat, jestli naše nepřítomnost nebude poněkud podivná - abychom se nedivili, kde všude jsme byli…

Nikdo z nás se na Rona a tři jeho vlky nevrhl a neprovedl pokus o “férový” boj, naopak rozvinula se debata, jaké zvíře tedy zvolit. Když jsme se po hodině nedokázali pořádně shodnout, dal nám Ron několikero variant, mnohé překvapivé a naopak nám zamítal některé naše návrhy. Z těch nejzajímavějších vybírám.

Velemont se rozhodl pro Pavouky a nadchl tím zbytek mužského osazenstva, kromě mě, který zachovával zdrženlivost. Sarah nesouhlasila hned jak to Velemont vyslovil, a já se pro tuto chvilku nevyjádřil, protože… protože se mi připomněla Mormoní přísaha a jak Ron řekl, když všichni zvolíme stejné zvíře, budeme se moci domlouvat mezi sebou a budeme mít spíše větší šanci, než když si každý zvolí zvíře jiné - to bychom se nedomluvili.

Pak jsem zkusil všechny zlomit do kentaurů, to se nepovedlo a Sarah pak vyřkla, že bude raději pumou a zaleze si do skal. Volba dobrá a já se k ní přidal, ale mládenci zůstali u pavouků. Prý vlákno těchto pavouků lze využít na kdeco - po zaschnutí je velice pevné…

Nakonec tedy mutující Ron se opřel o strom ve hvozdu a náhle začal promlouvat mohutným mužným hlasem…a proměnil nás v to, co jsme si přáli. Napadla mě taková kacířská myšlenka - tak jako existuje “personifikace města”, nepromlouvala teď z Rona “personalifikace hvozdu”?

Chození po čtyřech nohách jsem si už mockrát vyzkoušel ve vlčí podobě, ale v těle pumy jsem byl v prvopočátku dost nekoordinovaný, jakoby tělo pumy reagovalo mnohem akčněji, než jsem čekal. Pak Sarah v řeči pum křikla “běžíme na jih” a od pavouků jsme utekli. Možná i včas, protože mi přišlo, že si na nás chtějí natrénovat, jak se vrhá lovící vlákno z jejich kusadel.

Sarah mě ve zbytku dne protáhla Moudrým hvozdem, v noci pak přes pláně. Učím se kormidlovat do zatáček ocasem, kupodivu to má vliv.

Začíná králičí dieta - na pláních jsme si každý ulovili “unaveného starého králíka”. Sarah stále míří na jih a až u Malého hvozdu se mi rozsvítilo - budeme sídlit tady. A tady sídlí kdo? Balanar!

Hnedka první den jsme měli šanci se s ním setkat a prozkoušet si jeho reakci - zamňoukal na nás a my mu rozuměli - ptal se nás odkud jsme a jestli se necháme ochočit. Hned v první větě jsme se mu odhalili, že to jsem já a Sarah a že nás nemá proměňovat zpět a vyjevili mu celý příběh. Pokýval hlavou a dodal, že na nás bude zlehka dohlížet. Hned jsme se domluvili, jak moc mu tu smíme lovit, prý lov na jídlo není problém a že je sám zvědav, jak nám to půjde, až se zvířata naučí se nám vyhýbat.

Se Sarah stále držíme králičí dietu a trénujeme si na nich lov - pochopitelně jen když máme hlad. Spíme buď na větvích nebo v nějaké bývalé noře. Hodně se učíme chodit po čuchu, rozpoznávat pomocí něj kde je Balanar, kde Klíčnice a kde jejich robě. Blééééé, ale čmuchat k Balanarovi z půlmetrové blízkosti už zkoušet nebudu. Přestože se zřejmě včera myl, je cítit potem a prachem. Je cítit tak, že po větru jsem ho schopen vycítit na desítky sáhů, možná i stovky. Blbě se to v těle pumy odhaduje…

Na konci tohoto týdne už začínáme zjišťovat, že nás králíci již poznají a náš lov ve stylu “každý sám za sebe” přestává být účinný.

V tomto týdnu na nás pomalinku přichází hlad, takže zkoušíme lovit něco jiného a někde jinde. Se Sarah se spojujeme a strháváme společně srnu (bez mláděte), zase je co jíst.

Ostrahanovo pohůnci se nám v noci prošli pod stromy, kde jsme spali. To jsme ale zjistili, až když jsme si chtěli jít pro jídlo - prostor pod námi prochodili křížem krážem dost hustě a byli tak tři nebo dokonce čtyři, smrděli ohněm, dehtem, pivem, potem,… . Byli to lovci a otázka zněla, jestli se máme vyhnout jen těm stopám, nebo naopak běžet za lovci a něco vyzvědět, nebo co s tím dělat. Mohli dát past na okraje prostoru, co prochodili, nebo naopak na střed.

Nu, dali pasti na okraj, téměř neviditelné kovové oko jsem si sám navlékl na hlavu, oko se zatáhlo a já se při prvním náznaku lekl, ucukl a díky tomu oko zatáhl ještě více. Sarah přiběhla, zařvala na mě, ať se nehejbu a pokusila se tlamou zatáhnout za smyčku na oku tak, aby ji uvolnila - alespoň tak, abych se nedusil…

Řev pum přilákal lovce a ti si stihli všimnout, že tu jsme oba a že se chytil samec. Sarah v odběhla a hned se utajena v kruhovém pohybu vrátila ke mě a sledovala, jak jsem odchycen do sítě a vyvléknut z oka. Hovořili o tom, že pro ně mám cenu živý a nepotlučený, že mě prodají dráže…

Pak mě dva lovci nesli v síti a třetí šel s lukem zamířeným kamsi dozadu, jakoby očekával, že na ně vletí druid (Balanar). Sarah si toho všimla a vymyslela plán, kdy mládence utajeně po straně předběhla, vylezla na strom a pak z něj hupsla na toho s lukem. Vyběhli mu na pomoc oba mí nosiči a já se dokázal vyhrabat hlavou a předníma packama ven ze sítě. Okamžitě se po mě vrhl jeden z lovců a vyměnili jsme si škrábance drápy, respektive meči. Sarah dokázala z lovce s lukem odskočit a napadla i jednoho s mečem, toho co šel po mě. Napadla ho tak, že přestal útočit a zbylí dva byli náhle připraveni ho bránit stůj co stůj. Jenže to už Sarah mizela do dáli a já také, hned jak jsem si vytřepal poslední packu ze sítě. Sarah stihl škrábnout šíp do ucha a mě dostihla ještě jedna rána mečem.

Běželi jsme zdánlivě směrem na sever, ale pak se stočili na východ a když už jsme byli dostatečně daleko od těch tří, zastavili jsme a vyčkali, co se bude dít. Každý z nás si tiše olízal rány, ale poměrně rychle nás praštila přes nos vůně cizí pumy, běželi jsme zvědavě za ní. Zvlášť, když se nesl od pastí a my se se Sarah dohodli, že já ty pasti ohlídám a ona poběží za Balanarem, ať je sundá. Žádné další zvíře by se tak do nich nemělo chytit.

No, chytlo, další puma. Sarah opět zkouší štěstí zuby, já pro změnu packou - vždy ve chvílích, když mi tam nepřekážela Saražina hlava. Tahle puma už byla prakticky uškrcená, ale povedlo se nám tu smyčku uvolnit tak, aby se puma mohla nadechnout… a proměnit v Rona. “Hustý co?” řekl nám na uvítanou a naznačil že tohle byl první pokus ze tří, které dle Ostrahana musíme přežít. Hned jsme se ptali jak si vedou kluci a prý zatím nic moc, že je musí hlídat mnohem více než nás. Poléčil nám šrámy a běžel pryč…

V tomto týdnu byl Balanar s celou rodinou odvolán do Moudrého hvozdu, prý na druidí zasedání a oslavy. Mezi námi, od našeho setkání se s námi nebavil a jen občas jsme měli alespoň ponětí, kde Balanar je. Nás si sebou na oslavu nevzal, prý je na nás vidět, že nejsme pravé pumy, ale svůj návrat odhadl za tři až pět dnů…

Sarah prohlásila, že ještě nikdy nebyla v Jižní poušti, která přiléhá k Malému hvozdu a tak jsme se tam najezení rozběhli. V písku se hezky krtkovalo, ale po chvilce nás do nozder udeřila podivná ženská vůně mísená s vůní hnijícího masa. Naše stopovací schopnosti ještě nejsou rozvinuty zcela dokonale, protože pár chvil bloudíme v kruzích, než narážíme na ženu, která, poloutopená a se zraněnou nohou v nedobrém stavu, právě vylezla z vody a totálně vysílena padla do písku. Zjištění, že je nejenom hladová, ale hlavně úděsně žíznivá, nás přimělo k činu. Paní ve středostavovském oděvu byla zjevně z nějaké ztroskotané lodi a Sarah měla jasný nápad - najít nádobku a v ní přinést vodu - potůček byl jen několik desítek pumích veleskoků odsud. Určitě se nějaká nádoba vysypala z lodi a příliv ji hodil na pláž!

Já sám se rozhodoval, jestli ji sehnat potravu, ale - snad poprvé v těle pumy - mě napadlo podívat se nahoru - tam už poletovali supové. No to né, holenkové, řekl jsem jim v duchu, tohle je naše potrava! :-)

Když jsme do paní vpravili vodu a že ji vypila až nezdravě mnoho, udělala se kolem té paní “morfologická nejistota” a náhle tu stál Ron. Trošku se na nás čertil, že tu musel ležet na slunci dost dlouho než jsme ho našli, ale připočetl nám plusový bod, opět jsme uspěli. Pavouci jsou prý už jen dva, ale neřekl nám kdo chybí a proč, chabě se přitom vymlouvajíc, že kluky od sebe nerozezná…

Tenhle test mi přišel takový, hm, zvláštní. Mám takový podivný dojem, jestli tohle nebyl spíše test, jestli v nás zůstalo ještě trochu z elfů, nebo jestli jsme sklouzli do zvířecího “já”…

Druhý den opět prozkoumáváme poušť a náhle proti nám z hvozdu vykročilo dvanáct vojáků s luky. Chovají se tak, že nás buďto obklíčí, anebo nás zatlačí do moře. Se Sarah se dorozumíme řevem - já běžím vpravo ona vlevo a uděláme kolem nich jakoby kruh. Než si to Sarah mohla rozmyslet, rozběhl jsem se vpravo, kde to bylo - slovy Rona - hustší, neboť tam byly skály a já neměl moc prostoru k manévrování a ti vojáci jakoby zrovna vyšli ze skal. Šíp mi prolétl nad hlavou a hrot mi vytrhl pár chlupů na hlavě, ale přežil jsem. Po Sarah vystřeleno nebylo. Zjistil jsem přitom, že běh v mokrém písku je pro mé tlapky lepší než když běhám v suchém písku, krásně se od toho vlhkého dokážu odrážet….

Hrajeme si s vojáky na schovku, ti se vracejí do Trolích skal a ani nás nezkoušejí hledat.

Opět narážíme na ošklivé vůně lovců a čekáme, co na nás ušijí tentokrát. Kupodivu šli stále rovně a my jdeme chvilku v jejich stopách. Pak jsem já i Sarah zacítili koroptev. “Máš hlad?” optal jsem se jí, protože já ho neměl. Sarah mi odpověděla činy a hupsla do křoví, aby z něj vyběhla poměrně rychle s koroptví v tlamě.

Nešlo mi to na rozum. Koroptev v lese, nereaguje na moje řvaní, nebrání se Saražinu útoku, na vejcích neseděla. Vůbec mě a zřejmě ani Sarah nenapadlo, že koroptev byla otrávena a byla to past na jednoho z nás. To až když Sarah začlo být špatně nám to celé pěkně došlo…

Oba jsme věděli, že když by dokázala vše vyzvracet, že by to šlo pořešit. Stačilo jako každá kočka či pes sežrat správnou trávu a pak vše přirozeně vyblinkat nebo vykakat, jenže asi jsme nenarazili na správnou trávu, nebo byla chyba v množství, prostě ze Sarah nevyšlo nic. Trik, že by si strčila packu do krku nepřicházel v úvahu a mě nic, ale vůbec nic nenapadalo. Běžel jsem proto za Balanarem do místa jeho ubytování. Jenže - ani po týdnu není doma on ani jeho rodina. A to nám Bali tvrdil, že zasedání a oslava je na jeden den, ale už je pryč dost dlouho…

To už bylo velmi zlé, ale všiml jsem si množství lektvarů v dosahu mé tlamy a jejich různorodosti, tři z nich byly správně červené, takže to vypadalo jako skutečný lektvar Rudého kříže. Drapsl jsem jeden z nich a hurá k Sarah. Ta už skoro dodělávala, ale přesto zvládla packami zatlačit na lahvičku, takže jsem mohl její klacíkový špunt vytáhnout. Sarah pak jemně stiskla lahvičku mezi zuby a hrcla lektvar do sebe.

To ji na chvilku zmátořilo, že začala hledat jiný prostředek, po kterém by se poblinkala. Když u potůčku náhle poskočila a pak křikla “mám žábu”, nechápal jsem její počínání, ale když jí olízala nebo snad jen opusinkovala, šlo veškeré jídlo z jejího žaludku ven.

Po několika hodinách odeznělo působení jedu co zůstal v těle a v tu chvíli přišel Ron a prý, že naše dvojice má trest za sebou.

S Ronem si povídala Sarah, kluci jsou prý už zase tři a jak měl Ron moc práce, tak se zapomněl zeptat, který z nich chyběl. Já totiž ležel na zádech a vnímal rozdílný tvar elfích tlapek, respektive rukou a nohou :-)

Tu noc jsme zůstali se Sarah ve hvozdu a já měl šanci trošku přemýšlet nad vším a nad ničím. Třeba nad tím, že proměnu v samičku černé pumy zvládnu levou zadní, že jsem ji viděl v akci dost dlouho na to, abych pochytil kdeco z jejích detailů. Sebe jsem tak mohl vidět jen odrazem v tůňce, ale bude to stačit na proměnu v samečka…?

Jenže tato myšlenka byla zatlačována jinými myšlenkami, třeba tou, která mě upozorňovala, že od zmizení Sarah a objevení falešné stopy vedoucí k Iridescentovi až k dnešnímu večeru jsem se nemohl chovat jinak, takže nějaký šikovný manipulátor s lidmi si mohl všechny činnosti nádherně naplánovat - jak zabijeme iridescenta, Baliho drobeček tak podle té zlé sudičky neobdržel stejné vlastnosti jako měl iridescent, podle všeho stihl zemřít taky před narozením dítka i satyr…

Z pohledu druidů chápu, že jsem si minimálně já a Dagon (zdalipak ho Ron taky našel?) tohle potrestání zasloužili, ale fakt mi vadí, že tohle potrestání spískal Ostrahan.

Hlavně mě začalo v hlavě vrtat, jestli vůbec Ostrahan měl právo vynutit si takto mé potrestání. Mám chuť si to jít ověřit.

Hned, jak nastal večer, připravuji Sarah na večerní přijetí a když je mezi námi domluvena ceremonie, nic už nebránilo začít. Vytáhl jsem z batohu klepadlo - a v tu chvilku promluvil Ron z úkrytu. Krátce jsem si s ním promluvil a požádal jej o dvě věci, aby nemluvil o tom co vidí a uvidí,a aby nechodil za námi. Každopádně po otevření oblohy klepadlo sundavám.

Se Sarah děláme jen 20 kroků po obloze, pak ji žádám aby poklekla a odříkala přísahu. Sarah tak začala činit, a hned tu byli Balanar a Pán snů. Jakmile Sarah z přísahou skončila, letmo ji upozorňuji který je který. Ale bylo by to jasné samo od sebe, neboť teď si musel vzít slovo náš pán aby pronesl řeč. Pronesl ji a pak se pod svou přilbou pousmál a dodal, že je rád, neboť Sarah již nebude moci být přijata upíry, neboť v tu chvíli by její duše přešla do další fáze služby. (Řekl to trošku jinými slovy, ale podstata je stejná)

Pak před Sarah naskládal její noční úbor a pomůcky a následně ji ledabylým máchnutím ruky ošatil a v tu chvíli se jí v očích objevil znak vazalů Pána Snů, Sarah ani nezamrkala… Tím byly oficiality odbyty, Pán snů odešel, ale o vteřinu později nám přičaroval stůl, koláčky a čerstvé mléko, prý na oslavu přijetí třetího člena. Balanar tu zůstal, odklopil si hledí a hodoval a povídal si s námi.

Poté co Balanar odešel, nastala první lekce na používání pomůcek pozice č.3, což jsem přislíbil na požádání Pána Snů.Nechal jsem Sarah kouknout přes brýle na Rona a stalo se očekávatelné - viděla ho skrz ně červeně…

Poté jsme se vrátili za Ronem a dlouho do noci si povídali. Až se nám z toho všeho vzrušení nedařilo usnout… Ron nám připravil meduňkový šálek vody a já ho bez obav vyslopnul, protože to byl ten samý, co už jsem od Rona jednou měl…

[1] mimo kroniku postavy: Zpráva od Sarah č.1 - Garnackému cechu dal někdo oficiální zakázku na to, aby mě zabili .. Oni to odmítli. Jeden z nich mi to přišel říct, když jsem byla v knihovně - řekli si, že pro ně bude lepší, když to nebudou chtít udělat, protože dosáhnu na určité pozice a jsem už svým způsobem vlivná osoba. Zpráva č. 2. Je možné, že Kamila se zaučuje v Asamu…

[2] mimoherně: Holl, Valerie, Tonda, Partys je vyhlášené další pořadí, ale pár hrajícím lidem jsem ho řekl pozměněně: Holl, Tonda, Valerie, Partys

[4] připsáno na okraj kroniky: Byl to vůbec Ostrahan? Nezblbl někdo Rona proměnou? Anebo - nenaučil se Ron lhát?

[x] pozn. hráče: vložím sem i následující reklamu na šperky a zkusím ji popsat optikou Plexisu.

Sarah se probírá po plnění služby pro Pána snů, rozmrzá a rozbíhá se za svými úkoly. Probíhá městem, kde potkává Balanara s Klíčnicí v kočáře, setkává se s Modřinkou (vzpomeňte si na obrázek, co Modřinkovi nakreslil jeden malý kluk) a pak běží dál, mihne se kolem Jalmavy, nechá se svézt Křemílkem na létajícím stroji, až doběhne ke své kamarádce Darcy… Nějaké detaily v reklamě na Plexiské reálie nesedí, ale protože je tato reklama brána jako "sen"… :-)

Haepp Modřinka

Konkurz a druidí trest