Doba "po Lemonovi"

Dnešní večer tedy na oblohu nesmím, o to víc jsem nervóznější, protože zatím nemám žádné zprávy. Pak, zhruba kolem půlnoci, se to stalo. Náhle začala padat Večernice z oblohy a dopadla kdesi do Zázračného hvozdu. Ve stejnou chvíli se měsíc rozsvítil tak silně, jako by to bylo slunce, ale hvězdy kolem stále svítí. Boj zřejmě začal…

Asi tak za půl směny bylo hotovo, protože mě ošklivě bodlo u srdce, až jsem spadl na kolena a měsíc začal poznenáhlu temnět. Je tedy dobojováno a já začal přemýšlet, co se právě stalo. Kdyby bodlo u srdce mě i Sarah, pak by bylo jasné, že jeden z Mormonů zemřel v boji bez pomoci od ostatních, ale že bodlo jen mě – znamená to, že Lemon zvítězil a měnil se náš velitel? Nechal jsem Sarah, aby se mi koukla do očí – měsíček s hvězdičkou mám stále, zdá se, že můj závazek stále platí….

O směnu později opět z Plexisu vystoupala hvězda a postavila se na místo Večernice. Asi mám vlčí mhu, protože se mi jednu vteřinu zdá, že je poněkud žlutější a šišatější, jako jisté ovoce zvané citron….

17. května 2012, brzy dopoledne, u ztroskotané Darcyiny lodi
(hráno 21.února 2012)

Ráno po meditaci a pár krocích se za mými zády začal otevírat portál. Se Sarah okamžitě uskakujeme, ale tenhle portál co se otevírá, není utajený – vidím vzadu krb a další propriety, které vypadají jako společenská místnost na koleji čarodějů v Garnaku a skutečně – jeden mladý kluk, co byl u mě v jednotce v podzemí - Artur - na mě začal mluvit. Došla prý na mojí adresu koleje malá krabička omotaná motouzem a bojí se, že by to opět bouchlo. Balíček mi dal a portál zavřel. Šel jsem si ho otevřít stranou, ale bylo to zbytečné. V krabičce byla jen borová větvička a dopis od Lemona (na mincích máme větvičky smrkové, to jen pro kontrolu) a dopis, že mu to mám schovat. Tuším, že je ve větvičce duše, tudíž vše okamžitě zabavuji a Bobeš má další věc na hlídání.

Na konci dopoledne jsme už blízko lodi, když tu na nás začal pokřikovat nějaký člověk z křoví, ať se vzdáme. Okamžitě jej můj Bobeš a Saražiny kocouři obkličují a kdyby býval náš kroll Prcek nezacítil mužovu slaninu, tak se to obešlo bez boje, takhle ale kroll začal utíkat ke slanině, muž to vyhodnotil jako útok a bylo to - kvičící kroll se šípem v hrudi se válí na zemi…

Po šíleně dlouhém dohadování nám muž ukázal tři bedny, a že to jsou jeho bedny a že je potřebuje otevřít. První dvě bedny šli otevřít snadno a opravdu jsou v bednách oblečky, které mužovi padnou a jsou tam i nějaké šaty, které by padly Darcy. Jenže třetí bedna je jiná, blokovaná zámkem a zřejmě i kouzly, a když ji tak obcházím, nacházím erb Doriatského obchodního loďstva. To se mi líbí o dost míň a tak alibisticky říkám, že pokud se nám muž neprokáže nějakou listinou, který by hájila jeho zájem, že bednu odneseme do města, kde ji komisionálně otevřeme se svědky. Sarah se ale na otevření bedny cítila a po malé chvilce mi bylo jasné, že jsem se svým názorem osamocen, takže když Sarah naznačila, že kouzla rozptýlí a muž ukázal klíčky od bedny, poodešel jsem o dost kroků stranou, abych “to” neviděl. Sarah kouzlo seslala a přivolala mě zpět, muž odemkl truhlu a podělil kolegy nějakými stříbrnými tyčkami, dopisy s mě neznámými pečeťmi okamžitě zabavuji, zvlášť když ani muž neznal majitele pečetí ani adresáty…

Pak se stahujeme do města Evelin, ale ani to nemělo proběhnout v poklidu. Nejprve se mi zachvěl náramek na ruce a já pocítil, že mi přichází telepatický kontakt. Sarah zaječela “pozdrž přijmutí” a začala manipulovat se svým náramkem, aby pak křikla “vzdálené spojení z východu” a já kontakt přijal…

Byla to uplakaná kněžna Valerie, že prý je Lemon po smrti a že prý mě - právě a jen mě - ustanovil vykonavatelem závěti. Měl jsem nastavit levou ruku, což jsem udělal a v ruce mi přistála rulička, v níž byla napsaná Lemonova závěť.

To mě tak ošklivě vzalo, že jsem udělal první chybu - nezeptal jsem se, jak si je Valerie jistá touto situací, ale protože chce do týdne uspořádat pohřeb, tak mám dojem, že si je oním faktem jistá. Lemon jí určitě řekl, že zamrzá o některé noci, takže to by jí vyplašit nemělo…

Když se spojení přerušilo, napršely kolem mě další balíčky s Lemonovo věcmi. Křikl sem, ať mi nic nikdo nebere, než si závěť pročtu. Byla velmi prostá - měl jsem rozdat Lemonovo kouzelné věci přátelům a známým - Balimu lektvar štěstí, mě levitující žebřík, Sarah prstýnek se jménem Arnold, Dagonovi pás síly, a rukavice od Zefríty zpět Zefrítě. Podpis - “Lemon Chrabré srdce”

To už jsem se neudržel a se slzami v očích zamířil k městu i se všemi momentálně nepředatelnými věcmi a šel stále vpřed jako nemyslící nemrtvý, takže mě vůbec na mysl nepřišlo pořádně se dívat po skalách - prý nás odshora někdo pozoruje (v maskovacím obleku a slušně po hraničářsku skryt) a dole v průrvě signalizuje ovce Liška a liška se jménem Ovce mrtvoly. Je jich pět a jsou prostě oblečeny. Stopy tu jsou jak po boji - vypadá to, že dvě loupeživé bandy se předháněly, kdo si vybere poklad. Anebo banditi a vojáci… Což ze stop nezjistíme.

Jak jsem byl omámený tou závětí a myšlenkou na smrt Lemona, že jsem neudělal obvyklou věc - tedy pohřbívání…

Po obědě ve městě obíhám sám se Sarah přístav a markraběcí palác, na obou místech sbírám informace a podávám svědectví. Vyšetřování ztroskotání bude uzavřeno jako “nešťastná náhoda”, protože to vypadá, že vězni tu vzpouru neudělali, že i oni byli ve vleku nějaké další události. Sarah poté zkusmo na nádvoří oslovuji s otázkou, jak by se tvářila, kdyby se přidala k pomocníkům Pánovi snů, z čehož se také vyvrbil dlouhý rozhovor.

Pozdě odpoledne já, Sarah, Prcek, Holl a ten chlap z lodi jedeme dostavníkem do Garnaku a jedeme tak, že dojedeme v noci. Hned na začátku noci se splašili koně i kočí, že prý viděl trpaslíka se sekerou a že zmizel úděsně rychle. Zkouším stopovat, ale nacházím jen trpasličí minci… O hodný kus dál se opět koně plaší a přes cestu leží mrtvola, seknutá sekerou do krku, ale nikde ani kapička krve. Sarah kočímu popsala Mudra, a kočí jí ho odkýval. To už začíná být na pováženou - jedeme proti směru Mudrova putování, nebo po směru?

Když pak i kroll Prcek viděl na boku úděsně rychlého trpaslíka, který se hnal ke Garnaku, bylo nám jasné, co se děje - Mudro nám stále posílá varování. Ale jaké? Chce se snad mstít za svoji smrt a vstup mezi nemrtvé? Bude se mstít těm, kteří aktivně bojovali , nebo i těm co přihlíželi?

U Garnaku se rozdělujeme - Prcek i Holl chtějí spát levně, posílám je k vodě, sám ale jdu do hospody, kde si beru pokoj pro sebe, okamžitě usínám a vstupuji na oblohu.

Je už po půlnoci, ale to je jedno - pokouším přivolat Lemona nebo Pána snů a přichází kdosi z nich v úboru Pána snů a na mé otázky mi dává kryptické odpovědi a já nejsem s to se pořádně zeptat, jestli je přede mnou “bývalý Lemon”. Mám od pána snů úkol co nejrychleji dodat jména kandidátů na pozici č. 3.

Později spěchám po stopách naší jízdy a nacházím zmateného Balanara u duše toho přeťatého sekerou. Je zmatená, protože ji napadal trpaslík, tak rychle, že nestihl vůbec nic. Duši odvádíme nahoru, a bavíme se s Balim o všem možném a ten mě navedl na pár věcí. Osobně se sejdeme na “pohřbu”, kde sdělíme Valerii odpověď na jistou otázku - Valerie se totiž telepaticky spojila s Balanarem, že prý měl Lemon říct, že ona má říct nám, že jeho přání bylo, že Valerie má nastoupit, že ji máme jeho jménem navrhnout na místo č. 3…

Probouzím se rozlámaný hned ráno v šest hodin a vymýšlím nový plán jak na to. Večer si vypůjčím celou sadu pomůcek pomocníka pána snů na pozici číslo tři a pořádně se podívám na klacík, protože duše v něm je. Kdo to je, mi pomůcky odhalí. Poté, nebude-li to Lemon, přejdu k naší bráně nechám si ho zavolat od strážného a optám se na rovnováhu. A uvidí se…

V osm hodin běžím na univerzitu pobavit se na téma telepatie a silný mág v Hadích horách, mistr Despëadol mi vše odkýval a sám dá vědět na příslušná místa…

Pak jsem se sešel s ostatními a dohodl se s nimi, že kluci hraničáři půjdou k mistrovi na přestup, zkusmo jsem se jich zeptal, u koho studují. Překvapilo mě, že Holl vyslovil Ronovo jméno. To se mi ale hodilo, mohli jsme spolu pobýt ještě o celý den déle.

Pobavil jsem se s ním na téma služby pro Pána snů, jestli stále platí to, co vyslovil u Hadího pohoří. Prý ano, chtěl by konkurz zkusit - mám tedy dalšího kandidáta na pozici č. 3

Večer jsem měl možnost hovořit s Ronem na téma mého problému s hvozdem. Prý se mi poptá, nesetkal se s tím totiž, ale má tušení.

Ráno jsem se vzbudil málem s písní na rtech, rozlouskl jsem totiž záhadu Lemonova souboje s Pánem Snů a znám i jeho výsledek!!!

Maminka mi říkala: Zeptáš-li se, budeš pět minut vypadat jako blbec. Nezeptáš-li se, budeš blbcem po celý život.[2] Přeci jen někdo mohl vědět, kdo vyhrál, naše strážná v bráně!

Odpověděla mi, že v noci kdy byl souboj, přijali jen jedinou duši. Na tuto slavnostní chvíli nastoupili všichni do nekonečného špalíru, poklekli a vzdali hold polobohu, jež jim 1239 let vládl a nyní se k nim připojil doprovázen svým přemožitelem.

Popisoval mi duši, která vypadala jako člověk od nás, prostovlasého barbara, blond vlasů a jasně modrých očí. Vstoupil hrdě, se vztyčenou hlavou. V tu dobu jej již doprovázel nový Pán Snů, v plné zbroji se staženým hledím a mečem u pasu.

Jen ten zápas je ztracen, který je ztracen v naší mysli.[3] říkávala mi také maminka. Jsem rád, že mi tato mantra dopomohla k tomu, že jsem se dopracoval k tomuto výsledku a že jsem to nevzdal.

Vzhledem k přípravám pohřbu, sem se při dalším spojení s Valerií dozvěděl, že v zámecké kapli je s válečnickými poctami do pohřbu na piedestalu vystaveno chladnoucí tělo mého kamaráda Lemona Chrabré Srdce a že pohřeb bude 25. května.

Dnešní dopoledne a odpoledne jsem věnoval na přejezd do Hatoru a na Eldor, zde požádal o audienci u Zefríty a byl přijat. Předal jsem jí její část dědictví po Lemonovi a pak se optal na pár věcí.

Překvapilo mě, že ani ona neví, jaké druhy zvířat byly přivezeny, ale druidi z pevniny zde byli tak dlouho proto, aby ty druhy trošku pomnožili. Dala mi ale jasnou radu - Místní druidi a dokonce jeden hraničář si vzali nad jednotlivými zvířaty patronát. Ano, jeden z nich je hraničář Ostrahan a nepřekvapivě hlídal tygra. Druhý Zefrítě známý hlídač je prý současně mistr našeho nového přítele Holla.

Zkusil jsem své štěstí u druidů. Štěstí ani na jméno patrona nemám ani na jména zvířat, ale zkouším jim vyprávět o svém problému s hvozdem. Místní druidy to překvapilo, prý to jde řešit dvěma způsoby. Buď hvozd musí uprosit druidi (podobné, jako uspávání, v podstatě rituál) a nebo musím pro hvozd vykonat skutek, kterým jej uctím sám. Ptali se mě zda vím, co jsem provedl a za co ta kletba je. Její odčinění by mohlo být tím skutkem. Teoreticky to mohu zachránit tak, že zajdu za madam Špachtličkovou a pokud ještě bude vejce v celku…

Každopádně se při cestě zpět dozvídám pár drbů, respektive si je potvrzuji, protože mi už něco naznačila Valerie. Lemon tu na Eldoru byl tři dny před soubojem a vyžádal si audienci u starého elfa rádce. Zefríta, Randorf a Sixel zrovna něco řešili nad mapou, přítomno bylo i pár sloužících. Lemon řekl dvě věty a elf rádce jej pak pozval do soukromých vévodských(!) komnat, kde setrvali dvě hodiny v rozhovoru.

Na noc zůstávám na Eldoru v hostinském domečku a hned první ranní jízdou plachetnice Muriel s kormidelníkem Cháronem vyrážím zpět.

Zajel jsem za paní Špachtličkovou a pak na pohřeb. Od Rona vím, že tu kletbu mám přímo od Ostrahana a on má zakázáno s ní cokoliv dělat. Vypadá to dokonce, že i Ostrahan to mohl dostat příkazem respektive velmi pravděpodobně dostal. Každopádně mám štěstí - stačí schrastit nějaké ty mince, abych uhradil paní Špachtličkové to, co dala Dagonovi za to vejce, což jsem udělal jednoduše. Zajel jsem do svých skrýší a pomocí banky peníze přepospal…

Při vstupu do Saxisu a průchodu skrz jsem si nemohl nepovšimnout, že se prakticky všude mluví o tom, že se o půlnoci rozzářil měsíc jako slunce. Když se o tom bavili řadoví občané, tak mi to nevadilo, ale vypadá to, že se toho začínají chytat i náboženští fanatici a to už není tak příjemné. Dokud to vykládají jako božské znamení pokory, tak to ještě jde, ale jestli se objeví něco horšího, pak budu muset zakročit.

Vlastní pohřeb proběhl poměrně obyčejně, Lemonovo tělo ale není pohřbeno na hřbitově, ale pod Lemonovo sochou. Zúčastnilo se jej několik přátel Lemona - některé z nich jsem neznal, některé až příliš dobře, Balanara, Klíčnici, Dagona, Eldara, Sarah a tak. Přišli i městští řemeslníci - poznal jsem truhláře, ševce i krejčího. Poznal jsem se i s nástupcem Lemona na pozici osobního strážce - jmenuje se Francek a má už odslouženo pár let jako strážný - a pochopil jedno - Lemon jej oficiálně cvičil jako svůj zástup pro dobu, kdy nebude přítomen u kněžny osobně, jenže ve skutečnosti jej musel cvičit právě proto, že už byl rozhodnut vyzvat Pána Snů…

Kdo ale nepřišel byla Zefríta a lidé z jejího okolí. Kněžně Valerii napsala dopis a mě v něm zaujalo to, že v něm napsala větu: "Nebudeme se loučit s tím, kdo neodešel". Valerii se to nezdálo, ale mě to přišlo očekávatelné, takže jsem přivedl řeč na pomocníky pána Snů. Valerie své přání před Balanarem opravdu vyslovila.

Hned to odpoledne jsem sběhl za Pánem snů a oznámil mu, kdo se přihlásil a s kým s Balanarem nesouhlasíme. Pán snů vyslovil své přání následovně: "Kdo se hlásil, nechť projde konkurzem. Ty sám Modřinko jej zorganizuješ a nastavíš pravidla. Nechám na tobě, jak budou spravedlivá ke všem. Oznámeného vítěze pak potvrdím"

Pobavil jsem se s ním i o problému, kdyby nás někdo proměnil v nemrtvé - nu, pak by naše duše šla ihned za bránu a byli bychom zachráněni. Tedy naše duše ano….

Řeším různé drobnosti po ostrově - od Perclusu přes Garnak až po Tuvok. U Garnaku jsem si pronajal pozemek a připravuji zde drobné cvičiště, vhodné pro můj konkurs. Současně jsem vejce předal do rukou Hollovi a Ronovi - je sice jen jedno, ale druhé nejsem s to sehnat - nevím kde sehnat Krahujce. Ne že bych to nezkoušel, ale prostě na to nemám…

Po všech těch psích kusech, co jsem prováděl mi z mé "obrovské sumy" peněz, co jsem vlastnil, zbylo pouhých 150 zlatých. Tak to byla má největší finanční katastrofa, dalo by se tak říci…

Stavil jsem se i v Perclusu, kde jsem měl v kastlíku na poštu vzkaz - prý až tu budu, mám se stavit u velvyslance. Zjevně to nebylo nic akutního, ale vyžadovalo to mojí osobní přítomnost.

Akutní to nebylo, nečekané ale ano. Markrabě Patrik z Písečné skály, dosluhující velvyslanec naší země zde na Plexisu, mi sdělil, že do finále na jeho post postoupili tři lidé. První jméno - šlechtice Matouše - mi bylo až dost dobře známo, ale ten prý teď nedávno vypadl, neboť na nějaké oslavě prohlásil, že dělat vyslance v zapadákově nebude. No a slyšelo to dost uší a jedny z nich byly ty správné.

Tak všemi prosazovaný favorit se sám vyfauloval, pomyslel jsem si a vyčkával další dvě jména. Jako druhé jméno vyslovil markrabě moje jméno… To mě rozhodilo, takže jsem třetí ani nezachytil. Prý si mohu vybrat ze dvou variant - buďto přijmu a stanu se přímo velvyslancem, s tím, že dostanu Velvéstký titul šlechtice a to prý dokonce hraběte, což je nejnižší možný titul, anebo to odmítnu a bude mi nabídnut titul, který se dá přeložit jako vícevyslanec či chcete-li, byl bych pravou rukou nového vyslance. On sám ale bude podporovat mě.

Na rozhodnutí mám čas do 1. července, v ten den musí odejít dopis do Perclusu, odsud pak na Velvét. V případě mé kladné odpovědi (=vyslanec), pojedu na Velvét na výcvik zářijovou lodí. V případě mé záporné odpovědi (=vícevyslanec) by mě výlet na Velvét nemusel čekat, ale musel bych si zařídit nějaké věci zde na Plexisu.

Z pohledu mé "záliby", jak to nazval markrabě Patrik, tedy s honbou za dobrodružstvími, by byl v prvém případě ámen, žádné výjezdy po Plexisu, v případě druhém bych mohl tu a tam vyjet, ale jen v době, kdy bude náš vyslanec doma v Perclusu na hradě.

Každopádně on, jako Patrik, slouží jako velvyslanec do 31.prosince a pak bude chvilenku k dispozici novému velvyslanci a hned jak pominou zimní bouře na moři, pojede domů…

Ke konci svého putování jsem se stavil i v Garnaku a vypomohl na univerzitě jako asistent (=zdarma ubytování a jídlo) maličké skupině studentů, současně jsem si domluvil i vědeckou konzultaci u Despëadola a nadnesl mu problém, se kterým mě seznámila Sarah. Prý si od chvíle, co jsme byli u ztroskotané lodi uvědomuje, jako by se o ní otírala nějaké kouzla.

Despëadol z mého popisu bohužel nevykoumal nic, takže mi dal jen několik obecných rad, o co by se asi mohlo jednat a začal od přecitlivělosti mágů. Přidal možnost silného kouzla z velké dálky, slabého kouzla z blízka, aby prošlo ochranami (to kouzlo by pak opakoval, aby zesílilo na normální úroveň) … a pak pokračoval dál. Celkem šest možností…

Dnes dopoledne za námi přišla dívka Evelinka a prosila nás dobrodruhy, abychom šli do Evelinu vypátrat škodlivé duchy - mě, Sarah a Dagona si prý pamatuje z našeho předchozího působení v Evelinu. Beru si Běláska, ostatní si vzali kočár a jelo se.

Jízdu netřeba popisovati, byla poklidná a dlouhá. Ve městě jsme pak trochu pátrali a narazili na volné duše, což byla práce pro mě a mého půlnočního druha Balanara.

Dnes ráno na sraz před bránu přišel Dagon, Sarah, já, a také Holl, jenže ten na sraz přivedl asi tak dvanáctiletou holčičku a desetiletého chlapce s velkým mečem. Holčička se prý jmenuje Evelinka a našla při cestě z Evelinu malého chlapce s mečem a vzala ho sebou, aby ho ochránila. Kluk je prý sirotek ze sirotčince a jmenuje se Lemonek.

Chvilku jsme se Sarah poslouchali Evelinku a poznáváme, že s holčičkou není úplně vše v pořádku, protože mluví tak, jako by na ostrově byla už více jak 800 let, protože zná trpaslíky a prý ji dokonce trpaslíci vytvořili. Já a Sarah dívce říkáme, že do hodiny jsme zpět a že její úkol vezmeme, že teď máme něco vysoce akutního, ostatní by mezitím měli vyřešit, co s Lemonkem, protože toho na misi vzít nemůžeme…

Nakonec na univerzitě řešíme jen naše náramky stopující telepatické kontakty, mistr Sarah Deren si je oba půjčil a odložil je na sloupek uprostřed plastické mapy a po zaklínadle se zobrazily červené linie ukazující, odkud kontakty na nás přicházely. Ty ošklivé přicházely vždy z jeskyně patřící k pevnosti… Deren tam nechal už dříve poslat lidi ze Slunečního jasu, hned poté co jsme jej upozorňovali přes Despëadola a také písemně, ale nemá ještě zprávy o výsledku…. Spojení z náramků posléze smazal a nechal nám je ještě na další měsíc.

Ale zpět k Evelince - my jsme se k ní vrátili do hodinky, Lemonek už byl pryč a tak zjišťujeme podrobnosti úkolu. Prý ji - Evelinku, ohrožují tři duchové, kteří vlezli do jejich zdí, jeden z nich má podříznuté hrdlo, druhý vytržené srdce a třetí má nůž v ledvinách. Tyhle potvory už viděl Holl včera a byli v hostinci v době naší večeře ( - Evelinka prý byla poblíž a hledala někoho, kdo je uvidí)…

Vyvedl jsem ven z stájí svého Běláska a nabral k sobě na koně Evelinku, ostatní si vzali kočár a vyjelo se. Při jízdě se dohaduji s Evelinkou, jak si plnění úkolu představuje - my se ve zdech pohybovat neumíme, o dýchání ve zdech nemluvě a pokud to je z našeho pohledu jiný svět, pak nás někdo musí dostat tam a zpět, pochopitelně tak, aby nám neuteklo příliš mnoho čas. Prý nic z toho nebude problém a pořádně mě proškolila o tom, jak to myslela. Tam kam nás dostane to je jakoby paralelní svět, ale vlastně je to jeden a ten samý svět - Plexis…

Průjezd po cestě z Garnaku do Evelinu proběhl tradičně klidně, pár vozů jsme minuli, i pár pěších, ale všechno probíhalo normálně, nikdo si nás nějak moc nevšímal. To až od určitého místa jsem měl pocit, že je něco jinak. Když se mě, jedoucímu na Běláskovi vpředu, držíc Evelinku před sebou, pokloní nějaká velmi stará paní, zřejmě z cechu bylinkářek, musím uvažovat nad tím, komu se doopravdy ukláněla. Nečekal jsem a prakticky vůbec ani neuvažoval o tom, že by se klaněla mě, znamenalo to ale, že naši Evelinku viděla nějak jinak… Uvědomuji si zpětně, že jsme projeli o chvil dříve nějakou bublinou, nebo slovy Evelinky - projeli jsme kolem jejich hraničních kamenů.

K městu Evelin jsme už přijeli za tmy, strážní na hradbách se ale dívají do dáli, jako by nás vůbec neviděli a brána se sama otevírá. Vjíždíme dovnitř a za branou zastavujeme.

Jeden panoš oblečený heraldicky ve správných barvách města Evelin poklekl vedle koně a Evelinka sestoupila, strážný přiběhl a začal pronášet raport, ale mluví k Evelince jako k velitelovi nikoliv k velitelce, to mě zaujalo ještě víc. Takže když už byl klid a Evelinka s námi zůstala (zdánlivě) sama, upozornil jsem všechny, že udělám jeden pokus, abychom věděli, jak moc máme možnosti být v akci - protože mám pocit, že ne vše je právě takové, jak by v Evelinu mělo být.

Hodil jsem se do noční zbroje, šlo mi to a tak spokojeně přecházím zpět do svého tradičního oblečení. Evelinku vidím stále stejně (nezáří mi jako Darcy), ale kolem ní se seběhli normálně neviditelní strážní se štíty. Ve stejnou chvíli je viděl i Holl, ale už neviděl, kam se rozprchli. Bylo jasné, že se to bude muset vyřešit.

Evelinka vzala za ruku Dagona a prošla s ním skrz zeď, my ostatní magicky činní jdeme opatrně za ní, skrz zeď se nám projít podařilo. Jako bychom se ocitli o několik století zpět - prošli jsme totiž zdí markraběcího paláce do staré chodby. Zde nám Evelinka rozdala jisté přívěsky, se kterými uvidíme její služebníky a prostory patřící jim a začala vydávat rozkazy - všem jejím služebníkům a obyvatelům byl vydán příkaz, že noc a následný den nás mají nechat na pokoji. Pak s námi začala scházet o patro níže - blíže k oblasti, kde mají duchové oblast, kde dělají svojí neplechu - a povídala o tom, kterak ona a další tvorové žijí vedle nás, že si zabrali jen malou část paláce a jeho zdí aby pak dodala, že vodníkům se vše musí říkat dvakrát.

V jedné dolní místnosti byl strážný a za ním začínala chodba, jejíž podlaha byla zatopena a zde Evelinka vydala vodníkům - respektive undině, kterou si přivolala - jednoznačný příkaz: do kuropění nás vodní tvorové lovit nebudou. Pak jsme měli vstoupit do chodby a začít plnit úkol. V této chvíli jsme se domluvili, jak budeme chodit, protože v prvopočátku uvidíme duchy jen já a Holl a Holl nemá magickou zbraň, což ho docela diskvalifikuje z boje, protože nehmotného ducha obyčejnou zbraní nezraní. Dagon mu půjčil svůj meč, reagující na nemrtvé - teď, když je blízko u Evelinky je zcela v klidu…

Dagon to s prstenem vodoměrky prozkoumal jako první a prohlásil, že se chodba mění ve skalní průrvu a občas je dole v podlaze slušná díra, která se musí přeplavat, ale o kousek dál je opět sucho. Nakonec nás přenosil na druhý břeh, abychom se nesmáčeli v něčem, co vypadalo .jako hřbitov lidí…

Dál se podzemí začalo vyvíjet spíše jako labyrint a Dagon hned pookřál a začal nás vodit po chodbách až jsme došli do jedné místnosti, kde byl stůl, nějaký mlžný muž a začal nám nabízet jídlo a kdovíco ještě a nebýt toho, že meč v rukách Holla začal světélkovat. Duch, nic jiného to nebylo, začal tvrdit že má hlad a pak roztáhl papulu tak, že by snědl chrám Hator na jedno schrupnutí… Hall a hlavně Dagon bojovali, Sarah bleskovala a já se rychle přehodil do noční zbroje, a za zpěvu písně jsem po něm hodil lano. Byla to stará duše, projevovala se asi tak jako dvěstěletá, takže i když byla zklidněna lanem, mohla na nás mluvit, přemlouvat nás, ale taky naznačovat, že je schopna kousnout a zranit. A měla mimochodem dýku v dolní části zad…

Zkusmo jsem zkusil vykročit na oblohu, ale dostal jsem ránu, zřetelně nejsme v místě, odkud bych mohl na oblohu vstoupit, ale měl jsem připraveno řešení - tři ještě nepoužité černé kameny (čtvrtý mám taky sebou, vyprázdněný, ale pro jistotu se jeho použití vyhnu) - a tak po kratičkém zaklínání je duše v kameni a kámen mi po sebrání v ruce mírně vibruje. To se mi ještě nikdy nestalo…

“Je hotovo” řekl jsem zpěvavým hlasem a Holl se zhroutil k zemi. “Modřinko ty dostaneš, už si zase zpíval!” slíbil mi Dagon výprask, u této výhružky také zívajíc. Pochopil jsem jednu věc - když mám před sebou nepřítele a přátele, tak se má síla, propůjčená od Pána snů, soustředí jen na nepřítele, kdežto když ji nemám zacílenu, tak ovlivní i mé přátele, kteří mi pomáhají. Holl naštěstí jen usnul a šikovně se u toho sesul, takže po drobném propleskání na tváři se probral. Já se už proměnil zpět o dost dříve, abych probuzeného Holla zase neuspal, nebo to jinak nezhoršil, panžto se mi už zase chtělo zpíííívat, protože je tu naprosto úžasňoučká a suprovoučká ozvěnka…

Po dalším chození podzemím jsme narazili na jeskyni plnou krápníků, a meč v rukách Holla opět zazářil, tento duch (s dírou v oblasti srdce) byl dříve kouzelník a tak po nás metal kouzla a stíhal se neviděn přesouvat mezi krápníky, z nichž některé nerostly ze stropu, nýbrž ze země. Hollovi se ho podařilo vyčíhnout za pomoci meče, já na to místo poslal pár churšaláhů, Sarah s Dagonem nějaké blesky, pak troška šermovačky a než jsem stačil skočit do noční zbroje a roztočit lano, zasípal duch “ach bože, umírám, zase si budu muset hledat nové tělo”, sklátil se na zem, zatřepotal nožičkama a pak znehybněl.

Úplně jsem viděl, jak se kolem Dagona zviditelňují otazníky, proč by duch potřeboval nové duchoidní tělo?!? Opatrně jsem k němu nakutálel další černý kámen a pronesl vázací zaklínadlo. Duch vyskočil, a chtěl se po někom vrhnout, ale načasoval si to špatně, kámen ho vsál dovnitř. Všiml jsem si přitom, že Holl si už zacpává uši a Dagon taky, prý už jsem měl zase náběh na zpěv. No jo no, to je problém, já mám docela problém s tím, pronášet vázací zaklínadlo ve své normální podobě, přestože s nějakým podobným kamenem, ne-li stejným jsem už viděl pracovat i jedince Pánovi snů nesloužící.

Zbývalo najít toho třetího darebu a meč se rozsvítil v další prostoře, odkud by se bývalo pokračovalo skrz vodu. Prošli jsme tu místnost celou a nic, nevidíme ho. Bodejť by ne, když je proměněn v rybu kapříka, který když se někdo přiblíží k vodě si hraje na nenajedenou rybu piraňu. Lov tohoto ducha se trošku protáhl o vymýšlení, jak ho dostat z vody. Šlo to dobře, když Dagon na sebe z prstenu seslal rychlost, vstrčil ruku do vody, ryba se po něm ohnala, já seslal černý blesk když byla nad vodou a ryba vylétla ven, kde jsme jí dosmažili blesky.

21. června 2012, uvnitř zdí Evelinu, krátce po půlnoci
(hráno 6. března 2012)

Jsem už dost unavený a zmatkuji, když si nepamatuji který kámen je obsazen, pak se málem nechám od té domlácené ryby kousnout a teprve pak ji mám konečně v kameni. Po návratu zpět z podzemí nás Evelinka poprosila, abychom zapomněli na vše, co jsme tu viděli a pokud možno zapomněli i na ni… Napíšu proto do deníčku jen to, co se utajit nedá.

Evelinka se nám poté omluvila za starého vodníka, který nám málem znepříjemnil cestu zpět k ní - osobně by mě tahle droboulinká příhoda nestála ani za zaznamenání… Prostě si chtěl nalovit dušičky a my ho mohli obletět pomoci kouzla UFI, což stihl udělat poměrně bezpečně Dagon, než přišel Evelinčin sluha-ten dokonale heraldicky oblečený- a zatrhl mu to. Vodník proto odvolal svůj rybí potěr (vypadající jako droboulinké rybičky masožravky), složil stužky vedoucí z rukou do vody a žblunkl do vody. Preventivně i my ostatní jsme vodu přelétli a přešli za sluhou do Evelinčiných pokojů. Jako bychom prošli několik století v řase dopředu, ale ještě i tak není vybavení pokojů současné, ještě jsme od pohledu o pár století pozadu…

Evelinka pro nás ještě připravila pohoštění, věnovala nám speciální minci, jejíž funkci nám ozřejmí o polednách, kdy si budeme moci vyzvednout odměnu. Pak jsme šli ven z paláce…

Velemont^[4] a Antoan byli také v Evelinu a jakoby si osud s námi zahrával, vyšli jsme z jejich pohledu ze zdi prakticky přímo před ně a byla to zvláštní podívaná - Sarah s mističkou hroznů vína, já s lahvičkou dobrého pití, Dagon s hlávkami zelí a Holl s kýtou v ruce. “Jsem tak ožralý, že je vidím chodit skrz zeď?”, řekl Antoan a Velemont se jal prozkoumávat nožem zdi ze kterých jsme vyšli. Na poklep byla zeď jednolitá…

Začal jsem uvažovat o tom, že v načínajícím svítání někam zapluji a půjdu se vyspat, ale z uvažování mě vytrhlo zjištění, že mě kdosi, nebo cosi, nejenom probralo a neusínám, ale dokonce jsem prošel i doplněním many. Podezřele jsem se podíval po své již vypité malé lahvičce vína a nemohl si nevšimnout, že téměř ve stejné chvíli Holl s údivem pozoruje svoje maso a Sarah vykašlává kousíček kuličky vína, který ji zaskočil. Takováhle odměna je úplně nejlepší, řekl bych :-)

Popošli jsme pár kroků ven z města, původně v domnění, že si někde sedneme na trávu a pak se vrátíme do města o polednách, ale nakonec se náš plán pokazil. Holl, který měl v ruce onu speciální minci si s ní hrál. Také bych si pohrál, i bezděčně, když bych měl v rukách minci velkou jak víčko od bandasky, po okrajích zcela zlatou a uvnitř skleněnou. Ta skleněná část byla dělaná ze dvou vrstev a musela na ní být použita magie, protože obrázek na jedné straně se nepřekrýval s obrázkem na druhé straně mince. Neumím si ale představit, jak to bylo děláno, protože ani lept barvami nebyl na ohmat cítit. Na jedné straně byla Evelinka sedící na louce namalovaná tak, že lem její sukénky se měnil na hradby Evelinu, na druhé straně byl pak erb Evelinu.

Každopádně Holl minci roztočil do protisměru chodu ručiček hodin na věži, s námi se zahoupala zem a najednou jsme stáli na okraji osady, kterou právě stavěli trpaslíci…

Hloupému napověz, chytrého kopni - nebo je to naopak? Když totiž poznáváte pobřeží a to je (téměř) stejné jako v Evelinu současném, pochopíte, že jste se pohnuli v čase. Okamžitě skáču po minci a ukrývám ji v hlubinách svých vnitřních kapes. Ostatní elfata až na vyjímky pochopila totéž co já a okamžitě si nasazují kápě či alespoň kapuce, což mě pochopitelně trvalo a buď já nebo Holl, který zareagoval opožděně jsme tím pádem vzbudili podezření. “H chrkrdtn?!” vyjekl trpaslík na hlídce, kterého naše zjevení rozčílilo. Dagon se pokusil na něj promluvit po minotauřím, ale nezadařilo se, přišel tedy čas prozkoušet mé nové kouzlo, Tlumočníka. “přijmi kouzlo, budeš mluvit jako on”, sykl jsem na něj a bez přípravy jej seslal. Ti dva si pak začali povídat a protože byli do hovoru zabraní, musela nám zbytkovým tlumočit Sarah, která stále ještě vlastní překladatelské náušničky.

Co jsem tak pochopil, tak jsme v čase, kdy ani trpaslíci ještě nejsou na ostrově a zde se staví úplně první trpasličí město, jenž je nám známé jako Evelin a nastává doba, kdy minotauři pomalu ale jistě začnou ustupovat ze slávy a teď mezi trpaslíky a minotaury panuje příměří, neboť trpaslíci jsou v místech, které minotauři nevyužívají…

Uhrálo se to tak, že my jsme zajatci minotaura a ten, protože vlezl k trpaslíkům bude o nás bojovat. S trollem. Náhoda? Ne, Evelinka nás sem zřejmě chtěla poslat, jen v lepším čase, jenže Hollovi se podařilo nechtíc přijít na to, jak na to.

Pokud to měl být čestný souboj, tak nebyl, seslané kouzlo rychlost na Dagona bylo cvičenému oku provedeno sice utajeně bez gestikulace, na druhou stranu nám ale zachránilo život, neboť jsem viděl Dagona poprvé prohrávat tak hodně, že jej troll dostal na zem na záda.

Srdce jsme získali a pak se rychle vypakovali pryč, protože podle Sarah se trpaslíci na tajňačku domlouvali, že Dagona uspí nějaký otrávených chlastem. Trpaslíci nás nepronásledovali, takže pokládáme minci na zem a cvrnk, mince se roztočila, tentokrát na opačnou stranu a po známém zahoupání země a rozmazání okolí stojíme dva kroky za branou města Evelin, mírně stranou od brány.

Okamžitě skáču po minci, jíž prasklo sklíčko a opět jí uklízím, okamžitě si ale uvědomuji, že je něco špatně. Zvuk koňských kopyt, který jsme zaslechli ještě v minulém čase se přiblížil tak, že jezdci museli být blízko nás. Byli to kentauři v bojovém šiku a střílející na hradby města! Vojáci na hradbách spustili poplach - město bylo napadeno a strážní od brány splnili své instrukce. Zavřeli bránu a až pak začali vyhlížet, co se děje, ale to už k vidění nebylo - Sarah použila nějaký předmět a vyčarovala mezi námi a kentaury velmi silný oheň. Kentaury to polekalo a ti splašeně zamířili na jih.

To už na nás hulákal nějaký voják proč střílíme šípy na hradby, vzal jsem si to na starost já. Vojákovi zřejmě nedošlo co viděl on a když jsem mu já i jeho podřízení říkali, že jsme fakt viděli - všichni co tu jsme - kentaury.

Pak se do toho pokusil zapojit Dagon a pokusil se “kentaury” prohlásit za vojenskou akci, kterou řeší naše skupina, ale velitel místních strážných se nedal - prý musí zajistit bezpečnost obyvatelům Evelinu a musí dopadnout pachatele, minimálně zajistit, aby se napadení neopakovalo, pokud my neuspějeme s mírovým řešením. Pronásledování pěšky nepřicházelo v úvahu a tak ti, co měli vlastní koně zde v Evelinu se ji vyvedli ze stájí, ostatním byli zapůjčeni vojenští koně. Pak se ukázal problém, vojáci neměli vlastního stopaře…

Stopařem se tedy stal Holl a bylo na něm vidět, že nechápe, proč my ty stopy šesti kentaurů nevidíme, když to pro něj byla doslova široká cesta. Viděl ji i ze hřbetu koně a když se opatrňoučce rozjel (zjevně nikdy nejezdil na koni) až do klusu, viděl ji i ze hřbetu koně.

Po nějaké hodince už Holl zvládal zrychlovat a zpomalovat, a teď právě dokonce i zastavil, zastavujeme proto také. Stopy prý uhnuly doprava - krátká porada nás všech dopadla jasně - Holl vidí kentaury v křovíčku 100 sáhů odsud (jeden nešikovný kentaur zrovna odháněl ocasem mouchy a máchl nad úroveň křovíčka) a protože prý u brány před dvěma hodinami stál sluha-heraldik a dal mu další minci, abysme napravili chybku, neboť při cestě zpět vzala mince tolik osob a zvířat, kolik jich v okruhu 100 sáhů kolem mince bylo. Bylo jasné, že pokud budeme vracet kentaury zpět do jejich času, budeme buďto muset říct vojákům, co se bude dít, anebo se nějak pokusit kentaury poslat samotné, nebo s minimem lidí.

S Hollem jsme se shodli, že ke kentaurům půjdeme jen my dva a tak předáváme Sarah otěže našich koní a popocházíme ke kentaurům, vojáky s Dagonem necháváme jít po stopách (Dagon je momentálně vidí). Stopy totiž naše křoví po nádherné veliké kružnici obchází.

Asi tak padesát sáhů před křovíčkem náš opatrný postup zastavil vystřelený šíp, který se zabodl pět kroků před námi. Zastavujeme a já okamžitě sesílám na Holla Tlumočníka. Čekám, kolem mě se ozývá tiché ržání. O pár chvil později Sarah zavolala, že když Holl popoběhne stranou dost šikovně, tak v kruhu 100 sáhů nebudou vojáci, ale my a všech šest kentaurů ano, takže bude moci zatočit mincí a nevezme sebou vojáky.

Možná se to mohlo povést, jenže v tu vteřinu se od skupiny vojáků ozvalo mohutné “útok” a hnali se na kentaury. Ti klepli Holla za uši a jali se střílet po vojácích. Nastala řež, do které jsem se zapojil jako markytánka v mužském těle - hypl jsem se těsně k Hollovi a začal ho vláčet do bezpečí. Jeden z kentaurů si mě všiml a střelil po mě šíp. Pochopitelně trefil, ale pak pro změnu jeho trefil šíp, zřejmě od Velemonta….

Nesleduji boj, ale výsledek byl takovýto: tři vojáci ze šesti leží na zemi, obdobně tři ze šesti kentaurů, Dagon řvoucí “berskérk” a ženoucí se na ty tři zbytkové kentaury, kteří se ženou pryč z boje….

Když jsem probral Holla, brali si vojáci všechny jejich koně a odváželi kentaury i své padlé či zraněné na saních, s nimi se vracel do města Antoan a Velemont. Tím pádem jsem zbyl já, Holl a Sarah a bohužel jen dva koně - můj Bělásek a její nový kůň, který se zřejmě jmenuje Modrásek.

Jak ale dohonit kentaury a běsnícího Dagona? Bohužel se kentauři budou zastavovat a do Dagona střílet, tím jeho zuřivost budou udržovat na vysoké úrovni. Podívali jsme se po sobě a bylo nám jasné, že jeden druh teď vyhyne zcela jasně - buďto divocí kentaurové (shodli jsme se, že tito nevědí co je město a nemají zažitě sociální dovednosti se soužitím s elfy a lidmi) anebo minotaurové.

Jednoduše - Já poletím jako ptáček-draveček vedle tryskem jedoucího Holla a Sarah, tím trošku srovnáme skóre se všemi běžci. Poprosil jsem svého Běláska, aby s Hollem jel opatrně a vyčkal až se Sarah vystartují. Pak jsem si vybral proměnu v sokola a nízkým letem asi tak pět sáhů nad zemí se řítím nad zemí za nimi.

Tímto trikem jsme nahnali nějaké ty stovky sáhů - stopy Dagona i kentaurů šli stále spolu ale pak se Dagonovo stopy trošku zamotaly a pak odbočily do hvozdu. V tomto místě mě- stále ještě v proměně v sokola- sundala Sarah z oblohy, protože jsem už mlel z posledního. Proměna ze mě spadla a pak jsem chvilku pokračoval na Modráskovi a chvilku na Běláskovi, abychom ani jednoho z koňů neschvátili.

Pokračujeme za kentaury, které jsme oproti Dagonovi vyhodnotili jako zranitelnější. Už i tak bude průšvih, protože tím, že jsme kentaury vytrhli z minulosti jsme mohli minulost změnit, tedy za předpokladu, že jsme neudělali něco, co se jim v té minulosti už stalo - tedy že beze stopy zmizeli. Jenže oni mohou udělat nechtíc problém i v současnosti…

Jedeme tedy po stopách kentaurů a ty míří k jednomu křovíčku, pak náhle trošičku zmateně zakličkovaly a pak zcela zmizeli. A v křovíčku ležel spokojený vlk Lemon. Je vidět, že už zase vyrostl a že roste do velikosti vlka lítého. Prošel jsem si v hlavě všechna svá setkání s vlky a uvědomil si, že celé roky ve volné přírodě potkávám vlky obyčejné, ve vlka lítého se proměňoval pouze Balanar a to jen do doby, než si oblíbil proměnu v medvěda grizlyho.

Každopádně vzkaz byl jasný - “O kentaury se už starám já. Ron”. Chvilku si hrajeme s Lemonem, respektive díky své velikosti spíše on s námi a pak Holl objevil krtka, který mu připadal jako proměněný Ron a taky že ano. Ron říkal, že kentauři jsou nějací divní a tak mu vysvětlujeme, že jsou z jiného času a on pochopil důvod jejich chování a že je Holl dokáže díky minci přenést zpět. Pak se ti dva dohodli, že Holla snesou asi jedině jako změněného taky v kentaura a tak jej Ron v kentaura proměnil…

Řekli jsme Hollovi, že tu na něj počkáme a on nejprve provedl zkoušku, aby se vůbec naučil chodit se čtyřmi nohami a pak se mu to zalíbilo a zkoušel to stále rychleji a až se pak vydal za kentaury. Z nějakého mě neznámého důvodu si sebou vzal i pár semen stromů a s Ronem na sebe řehtali…

Ron byl dnes trošku zneklidněn a prý nechce být viděn, takže než jsme mohli zapříst nějaký hovor, zaběhl do blízkého hvozdu. Rozhlížíme se kolem dokola a jedině nějaký pták letící hodně vysoko jej mohl znervoznit. A i ten se objevil až po nějaké směně či dvou od odchodu Rona.

Po dvou hodinách se k nám přihnal Holl, stále ještě proměněný v kentaura a znějakého důvodu s větvičkami a listím ve vlasech, a tu se ukázal problém, protože se Holl nedokáže proměnit zpět a my nedokážeme zlomit hraničářské kouzlo. Musíme jít do hvozdu a pokoušíme se volat Rona.

Objevuje se ale jiný druid a ten se tváří že Rona sice zná, ale že ten se pohybuje po celém hvozdu na rozdíl od nich, organizovaných druidů. Poprosili jsme jej o odčarování Holla, který nebyl sto nám odpovídat v elfštině ani v obečtině, nýbrž jen řehtal a on souhlasil a podivoval se že by mělo stačit počkat, až kouzlo spadne. Jemně to zkusil a to už pobledl, prý jak dlouho už je takto proměněn a byl nemile překvapen, že už to jsou řády hodin. Poprosil hvozd o zapůjčení síly a jen díky tomu dokázal přenést Holla do jeho normální podoby.

Pak mě překvapil, když se zeptal, jestli jsem Haepp Modřinka a požádal mě o možnost projít konkurzem na noční straně. Prý se o něm dozvěděl od barbara Vendelína, což je náš (můj a Saražin) oblíbenec na pozici č.2 u slunečnáků. Odvyprávěl mi i příběh, proč…

Pak se ozvala Sarah, že v knihovně před pár dny potkala Tondu Ofekovce a prý se hlásil taky.
Nu což, budu si muset zapůjčit lana v obchodě, abychom měli možnost jak trénovat tak i soutěžit…

Já ale začal přemýšlet o Ronovi, jestli nebude nějaký… jiný… třeba nějaká mocná bytost, která sestoupila na zem a je tu v utajení, anebo nějaká temná mocná bytost, která ovládla místního kluka…

[1] legenda o boji Lemona a Pána snů - poznámky pro budoucí román: Polobůh pán snů se vzdal svých božských schopností a sestoupil na zem, pak se dotkl Lemonova nočního meče a vytvořil si tak duplikát. Lemon vždy zasahoval Pána snů rychleji, ale krvavější zranění naopak dostával. Už to vypadalo, že Lemon zemře na zranění, ale pak se vzepjal a původního Pána snů dorazil…

[4] zde se v kronice poprvé objevuje nový hráč a jeho postava, celým jménem Askarion Liturgius Velemont (cizokrajmě psáno: Askaryon Lyturgius Valemont). Oficiálně je to jeden ze zachráněných vězňů, avšak v kronice to není zmíněno…

Haepp Modřinka

Před Lemonem / Po Lemonovi