Kronika Sarah

Nepříjemné problémy s Brixenem

Sepsala hráčka postavy Sarah

V Odově jsme s Modřinkou spřádali plány na cestu do Komodoru, kterou jsem měla v plánu uskutečnit.

Čekali jsme, než se do města vrátí Findekal s Běláskem a mým novým koněm a našimi kouzelnickými mazlíčky, kteří bylli Ronem rozmazlování po dobu naší nepřítomnosti. Namísto koní a kocourů mi však přišla jen krátká zpráva o tom, že Ronald něco špatně pochopil a koně byli odvedeni do Evelinu. Modřinkovi zase přišlo okamžité povolání do služby v Perklusu na velvislanectví Velvétu.

Dohodli jsme se na tom, že se najdeme někde mezi Komodorem a Evelinem. U hostinského si necháme zprávu “jako obvykle“.

Modřinka si vypůjčil koně a spěšně odjel.

Já jsem si zarezervovala místo v dostavníku a vydala se na cestu do Evelinu. Cestou jsem trénovala hru na loutnu. Ostatní cestující po mě sice vrhali trochu pochybovačné pohledy, ale po krátké zastávce, kdy si někde sehnali vatu do uší, jsme byli všichni rázem spokojeni.

Ve chvíli, kdy jsem vystupovala z dostavníku, jsem začala v myšlenkách volat své kocoury. V uličce, odkud jsme tenkrát vycházeli z komnat Evelinky na mě nakonec ze zdi vyskočili oba mírně vypasení, ale vykartáčovaní, s decentně zastřihlými drápky a mašlemi na krku.

Dlouhé vítání mi umožnilo jim rozlišovací mašličky sundat a vyzjistit, kde jsou naši koně.

Kráčeje po ulici najednou vidím, k mému úžasu vycházet z knihovny, zahloubaného v myšlenkách, Brisena. Zvláštního člověka, se kterým jsem měla tu čest se setkat u vraku lodi nad Hadím pohořím.

Skoro by do mě vrazil, kdybych jej nepozdravila. Jeho překvapení z mé přítomnosti bylo až lichotící. Již na ulici jsme se bavili o tom, kde jsou ostatní členové družiny, se kterými se setkal a nakonec, když už jsme na ulici stáli déle než dovoluje etiketa, nabídnul mi, abych s ním v jeho domě poobědvala. Slušné vychování mi nedovolilo odmítnout.

Svorně jsme kráčeli ulicí, když jsem si vzpomněla na svého koně. Naše konverzace byla trošku zmatená, protože jsem se v duchu hádala s kocoury. Občas jsem Brisena trochu překvapila, proto doufám, že pochopil mou omluvu a vysvětlení mentálního spojení mezi mnou a kocoury. To, že jsem si nimi nebyla tak dlouho ve spojení, mi ztížilo rozlišování mezi normální a mentální komunikací.

Šli jsme tedy do Karavan Centra pro sedlo a postroj mého koně a venku za městem jsme podle instrukcí nalezli ohradu s mírně zdivočelým stádem koní. Poplašeně utekli, ale na jablka se nechali nalákat blíž a jakýsi pasáček pak chytil do lasa mého hnědáka a pomohl nám jej osedlat. Byly s ním menší potíže, protože Ronald Běláskovi a hnědákovi po hraničářském způsobu vysvětlil, že pro koně není normální, aby vozil lidi, nechával se sedlat a zapřahávat do práce.

Po chvíli trápení si naštěstí vzpomněl na své dobré vychování a začal být poslušný.

U Brisena doma to bylo útulné, ač trochu prázdné. Z kuchyně, kde nebylo ani zatopeno v kamnech, přinesl kotlík čerstvého guláše a chléb a nalil do pohárů víno. Během konverzace při jídle jsem mu nakonec nabídla tykání, které on rád přijal, avšak se nám nedařilo to dodržovat, takže jsme se co chvíli smáli, když jsme jeden druhému vykli.

Se zájmem jsem se ptala, co hledal v knihovně a on mi po chvíli přemlouvání ukázal na kousku pergamenu neúplnou říkanku, která vypadala jako dětské rozpočítávadlo.

Jedna, dva, tři čtyři, pět

Hned opustíš tenhle svět

----------------------------

Mě už se smrt netýká

Prý mu ji někdo pověděl celou, ale nezapamatoval si jí. Vsadil se, že pozná význam té říkanky.

Mladý pomocník z knihovny, který ji údajně řekl, byl převelen do nějaké jiné knihovny, takže s ním nemohl prodiskutovat svůj nápad.

Po dalších pár pohárech vína jsem si uvědomila, že ovládám jedno kouzlo, které by nám v tuto chvíli mohlo pomoci. Nabídla jsem jej Brisenovi a on s kouzlem Vzpomeň velice rád souhlasil.

Začala jsem kouzlit, jenže vlivem velkého množství vypitého vína jsem spletla slova, a ani napodruhé se mi kouzlo nepovedlo.

Vysílená jsem se Brisenovi omlouvala za tyto neúspěchy, kterým byl svědkem a on se uvolil, že mne již doprovodí do hostince.

Ráno jsme se sešli na snídani a dohodli se na vzájemné cestě do Komodoru se zastávkou v Cedrově. Do něj byl prý převelen učenec z knihovny.

Nakoupili jsme nové zásoby, zaplatili v hostinci a vyrazili z města. Brisena udivila skutečnost, že kocouři, které jsem poslala chvíli napřed, vyskočili na nás ze zdi, ve chvíli, když jsme kolem ní projížděli. Měli tlamičky od smetany a na krku zas ty barevné mašle. Pro příště jim tyhle návštěvy Evelinky zakážu.

Koně jsme trochu popohnali a trochu jsme závodili, kdo dokáže jet rychleji. Brisen hnal koně jako o život a já se držela za ním. Když jsme nahnali nějaký čas, zvolnili jsme a jeli vedle sebe.

Cedrov se před námi zjevil ve chvíli, kdy už se začalo chystat k večeru. Projeli jsme branou z keřů a stromů a usoudili, že zkusím kouzlo Vzpomeň seslat ještě dříve, než půjde hledat mladého knihovníka. Je potřeba mít v říkance jasno, aby jsme mohli dál přemýšlet nad jejím významem.

Začala jsem sesílat a v tu chvíli jsem cítila, že se mi kouzlo opravdu povedlo

Před očima se mi objevila veliká kniha v kožené vazbě. Na přední straně z ní vystupoval obrázek napůl rozpadlého starého stromu, některé větve však byly stále olistěné a schopné života.

Viděla jsem Brisena ve skutečnosti, který měl před sebou kousek papíru a uhlík, aby si mohl říkanku zapsat celou, až ji uslyší.

V další chvíli už jsem slyšela zvláštní hlas a jeho krátkou ozvěnu, kterou v tu chvíli tvořil opakující Brisen.

Jedna, dva, tři čtyři, pět
Hned opustíš tenhle svět
Kámen, nůžky, motyka
Mě už se smrt netýká

Svět se se mnou zatočil a já upadla do bláta na zemi. Nevábná vůně, tlumené světlo. Bažina všude, kam jen oko dohlédne. Uschlých pár stromů, holé kameny a skály.

Pomalu mi začalo docházet skutečnost, že jsem někde, kde jsem se po vstoupení do Noční služby neměla nikdy ocitnout.

Očistec…

V tu chvíli odnikud vyplašeně vyběhl můj kocour a začal na mě hulákat, že jsem se po vyřčení říkanky ztratila a nikdo netušil, co se mnou je. Brisen z posunků kocourů pochopil souvislost s říkankou a poté, co ji řekl znovu v pokusu, jestli se neobjevím zpátky, zmizel kocour a ocitl se tady.

Nezbylo mi nic jiného, než popadnout kocoura z bláta, posadit si ho na ramena a vydat se hledat bránu ven.

Co chvíli jsem volala Pána Snů, Modřinku, Balanara, Klíčnici, prostě kohokoliv, kdo by mě v této končině mohl slyšet.

Nikdo neodpovídal a čas stál.

Slunce za mlhou bylo stále ve stejné poloze. Začínala jsem mít žízeň a hlad a brození v bahně bylo takové dost vyčerpávající.

Po nějaké době cestování jsem našla slibně vypadající skálu, na kterou jsem vylezla a posadila se nas tudený kámen. Kocour se m istočil kolem krku a já začala hrát opatrně na loutnu, které jsem se nejspíš čistě náhodou v průběhu přenosu chytla a odnesla si jí sem. Nesměly se mi přetrhnout struny.

Ze školy jsem cvičená na mentální utrpení a zvládám se trochu lépe než ostatní ovládat, takže na mě účinky místa neměly tak velký vliv. Kocour, jež návštěvu očistce snášel trošku hůř než já, z nudy, aby si zaměstnal myšlenky, počítal. Počítal uběhlé vteřiny, převáděl je na minuty, ty pak na hodiny a ty na dny.

Asi po 18ti hodinách kolem mě proběhla jakási rozmazaná šmouha. Okamžitě se vrátila a k mému překvapení přede mnou stál příslušník Denní hlídky, barbar Vendelín. Stydlivě se mě tázal, kde se zde beru a bylo na něm patrné, že má zaječí úmysly. Odolala jsem úmyslu ho obejmout, protže jeho přítomnost na mě působila blahodárně a začala jsem mu v rychlosti vyprávět, co se přihodilo. Poslechl si mě a slíbil, že přivede Lukáše, který je číslo jedna. Lukáš a s ním i nynější číslo tři se zjevili poměrně rychle a velice těžko skrývali smích, při pohledu na Nočňátko tady takhle uvězněné.

Vendelín prý neměl v očistci co dělat, ale je dobře, že mě zde našel tak krátkou dobu po mém příchodu. Po chvíli hádání a pošťuchování, Lukáš zvážněl a poslal Vendelína a Trojku pryč.

V první řadě mi připomněl situaci, kdy jsem mu vrátila klepadlo, jež bylo ukradeno. Tenkrát jsem od něj do budoucna žádala protislužbu. Uvažovala jsem o využití této služby k tomu, aby mě Lukáš dostal z tohoto místa, ale nakonec z něj stejně vylezlo, že si tuto službu pro mě již dávno vybral Modřinka. Jak si mohl Modřinka vyžádat slíbenou protislužbu, když jsem s Lukášem byla dohodnutá já?

Za mé vysvobození si žádal jednu naši duši. Nějakým nedopatřením jim jedna docela stará a silná utekla a teď potřebují srovnat počty dřív, než na to přijde Pán Pravého poledne.

Toto obchodování je přísně zakázané a tak stále si vědoma čerstvě složené přísahy jsem rázně odmítla. Lukáš se škodolibým výrazem na tváři slíbil, že se za mnou příjde podívat zawse za týden, jestli si tuhle dohodu nerozmyslím. Okamžik na to zmizel.

Nebudu si hrát na hrdinku. Týden v očistci byl to nejhorší, co mě v mém životě potkalo do doby, než se objevil Lukáš znovu a opakoval svou nabídku. Opět jsem odmítla a tak začal týden druhý.

Z úvah o smrti a o tom, jak by byla teď hezká, ač se na tomto místě nedá zemřít, mě vytrhl hlas Pána Snů, který ke mě promlouval zhůry.

„Sarah, co tu sakra děláš?!“

Má jednoduchá odpověď ho na chvilku zaskočila, přeci jen, je to ještě pořád můj bývalý kamarád Lemon.

„Trpím.“

Podruhé jsem vysvětlila, co se na Plexisu stalo a Pán snů mě okamžitě vyhodil doprostředka ulice v Cedrově, přímo před hospodu.

Minutu na to jsem chytla z nebe padajícího kocoura a navazovala kontakt s druhým chlupáčem. Nahlásil svou pozici v Brisenově pokoji, který ho prý vzal dnes večer k sobě.

Vyčerpaná, hladová, žíznivá a pořádně naštvaná jsem rozrazila dveře do hostince a vyběhla po schodech nahoru do patra. Brisenovy dveře byly přímo přede mnou a jen zamčený zámek mi zabránil v tom, abych ho nezamordovala na místě. Lomcovala jsem s dveřmi a velice hlasitě se dožadovala jejich otevření. Cloumala jsem klikou až do chvíle, než Brisen vstal z postele a otočil klíčem v zámku.

„Tuto chvíli jsem si mnohokrát představoval, ale ani ve snu jsem si nepředstavoval, že to bude vypadat takhle.“

Protlačila jsem se kolem něj do pokoje, popadla kocoura a batoh a spílala mu do blbců. Brisen poněkud znechuceně couval a já si uvědomila, že jsem celá od bahna, nejsem učesaná a páchnu. Vyběhla jsem se svými věcmi z pokoje a dole v lokále na sebe seslala Lazebníka.

Brisen běžel za mnou a tázal se mě, zda se opravdu známe tak dobře, jak se k němu chovám protože on si toho není vědom. Naše poslední setkání bylo tenkrát v Garnaku, když mě žádal, zda by u mě nemohl přespat, nebo ne?

V čistých šatech, učesaná a umytá jsem se posadila za stůl a na vyplašeného hostinského vybafla, svou objednávku jídla a pití.

Brisen si přisedl přesně ve chvíli, kdy se otevřely dveře a dovnitř vrazli dva biřici v historických zbrojích připomínající Husity. Obvinili mě z velezrady města a žádali mě abych šla s nimi. Hospodský mi odmítl donést jídlo a pití s tím, že až se vrátím, bude o mě královsky postaráno.

Bylo toho na mě již příliš a tak jsem se skoro sesula pod stůl a nechala se strážci prakticky odnést z hospody. Brisen se tvářil poněkud kamenně.

V místech, kde by měl stát pouze palác, stál gigantický v mracích končící Cedr. Strážci mě provedli stěnami paláce až do jakési prastaré mučírny. Vypadala, že byla nedávno používána. Skřipec, španělské boty, palečnice, železná pana a spousta dalších věcí, které jsem už neuměla pojmenovat se hrozivě tyčily nade mnou. Za stolem seděl v paruce a taláru starý soudce a já jsem byla usazena na dřevěnou lavici před ním.

Výslech začal.

Jen matně si pamatuji své odpovědi na velice divné otázky. Spolupráce Evelinu a Garnaku? Já a přeměna v Hejkala? Ukradená kniha? Zakázaná magie?

Vypadalo to, že mi chtějí vymýt mozek, jak to provedli Brisenovi. Vymazat všechny vzpomínky na říkanku a to, co se teď děje.

Naštvala jsem se a vyhrkla na soudce, že jsme byli Evelin zneužiti k odstranění duší z jejích základů, a že jsem o ničem takovém jako rozrůstání měst nevěděli. Nevypadalo to, že by mi věřil a tak jsem jako svou poslední zbraň vytáhla pokus o organizování Velké rady měst, kde má být Evelin souzena za své skutky.

To už soudce přesvědčilo a po chvíli vynesl rozsudek. Zbavil mě všech obvinění.

Velký Cedr projevil dokonce zájem si se mnou promluvit. Trochu jsem nechápala, ale když mě strážci dovedli až ke kmenu stromu a já vešla do pukliny v jeho kůře a šla přede mnou se rozrůstající chodbou ve dřevě dál, pochopila jsem, že samotný duch města je tento strom. V Chodbě se po mě natahovaly tisíce malých kořínků a větviček a já jako bych cítila, že mi čtou v hlavě a najednou o mě ví úplně všechno. Po nějaké době ustoupily a zbyl po nich jen pohár a jakýmsi nápojem. Vypila jsem jej a okamžitě jsem pocítila čiré štěstí a eufórii ze života.

Od Soudce jsem venku dostala náramek se znakem Cedrova a souhlas s tím, aby jsem já a Modřinka zorganizovali Setkání měst na neutrální půdě.

V Hospodě pro mě hostinský připravil jejich nejlepší komnaty, určené šlechticům a jídlo a pití. Zaskočila jsem ještě naposledy probudit Brisena, abych se mu omluvila za své chování, při mé návštěvě. Vypadalo to, že mi odpustil a souhlasil s tím, že jej ráno mohu pozvat na snídani, kdy vše co se stalo vyřešíme.

Ptal se mě hned na nový náramek a na mé oči se znaky Noční služby, ale odbyla jsem ho tím, že mám ještě nějaké večerní povinnosti. Zhrozil se, co chci ještě teď večer provádět. Uvědomila jsem si, že neví nic o Denní a Noční službě a rychle to zahrála na pouhý žert a šla spát.

[zpět na kapitolu 76]