Haepp Modřinka z Bílého Kamene

Kudůci z Doriathu

15.listopadu 2007
(hráno 15.října 2007)

Je to již více jak dva měsíce, co jsme se vrátili zpět na Plexis z naší předchozí výpravy na ostrov Rychleby. Ve svém bojovém deníčku z té doby jsem ji nepopisoval, neboť to byla fádní cesta a shodou okolností jsme pluli na lodi, kterou jsme již znali. Ano, byl to DELFÍN (kapitoly 28 a 29 mého deníčku) a Dante - ten hraničář co přišel s Mrakoplašem a Balanarovo duchem na ostrov byl najat, aby nás na ostrově vystopoval a přivezl zpět.

Včera jsem měl divné vidění - odpočíval jsem na louce a díval se na podzimní oblohu, abych uviděl těsně vedle slunce nějakou tvář. Dost mě to polekalo a přimělo spěchat na náš sraz s přáteli do Cedrovské knihovny. Ani jsem nemusel z Perclusu dojet až do Cedrova, neboť za Komodorem krátce po vjezdu do Velkého hvozdu na ně narážím.

Bylo to jedno z těch setkání, kdy první hodinu od začátku nechápu všechny souvislosti, pokud vůbec nějaké chápu. Vidím totiž vypřažený dostavník na kraji cesty, jenž podle erbů pravidelně jezdí mezi městy Hator a Komodor s cestujícími. Kdyby nestál poblíž černý hřebec patřící Raelovi, hned bych uvažoval o tom, že se jedná o přepad dostavníku. I když i s Raelovo koněm poblíž by mohlo o přepad jít byť už ne o úplně čerstvý a tak ostražitě vjíždím mimo cestu.

Nacházím zde na dece sedícího Raela, Mrakoplaše a Danteho, k nimž právě přisedá Mojko, jenž asi dorazila na tohle zvláštní místo chviličku přede mnou. Proti nim sedí kudůčí rodinka (máma a syn), jejich jednočlenná kudůčí ochranka, stranou od nich je další kudůk s lukem. Úplně stranou sedí kočí dostavníku a hlídá pasoucí se dostavníkové koně.

Kudůk se představil jako Raimond, kudůčice je prý Rozárka (oblečená v šupinové zbroji ve tvaru večerních šatů) a její jedenáctileté dítko je oslovováno Šmudla. Poslednímu nemluvnému kudůdovi pak říkají Jakoubek. No a když už jsme u toho představování, tak si uvědomuji, že jsem ještě vůbec nemluvil o Dantovi a jeho zvláštním psíkovi se jménem HINATASAMA^[1].  Dante je hraničář chodící v kožené zbroji, takový tuctový chlapík, zato  jeho psík (nebo fenka? musím nenápadně provést zjištění) je nádherný. Je celý bílý a vypadá jako malamut, nebo jak se téhle rase říká.

Kudůci prý přijeli z Doriathu, aby si zde odpočinuli od shonu. Mrakoplaš se hned začal vyptávat na podrobnosti, ale já zaslechl šeptanou větu: "Proč si jim lhal ?". Musel ji pronést ten malý kluk, protože byl hned matkou odeslán do lesa, aby nerušil dospělé při debatě. Kluk odběhl, střelil z praku po Danteho psovi a pak zdrhl do lesa. Rozárka poslala Jakoubka za klukem, ať na něj dá pozor. Kudůk Raimond mezitím pokračoval v diskuzi s Mrakolašem a ten se tvářil čím dál tím zaujatěji - Raimond o Doriathu asi nelhal. Mě zaujalo to, že místní (Plexiský) vévoda poslal dost peněz na nějaké Doriathské město a Doriath na oplátku poslal Odovskému řádu pět vycvičených koní. Výpravu pro koně vedl baron Eldar…

Další diskuze byla uťata Jakoubkem, neboť po něčem střílel v lese z luku. Běžíme tam všichni, Raimond se sekerou, Rozárka s hůlkou a Slunečním prstenem. Naštěstí se zatím nedělo nic, co by ohrožovalo něčí život, jen Šmudlu napadl nějaký tvor, který se teď velmi rychle míhá nahoře na vršku koruny. Svými blesky tam nedostřelím a tak se musím spoléhat na Jakoubka a na mého ďáblíka, který šplhá po vedlejším stromě. Pak na nás zaútočil tvor podobný netopýrovi. Útočil zvláštně - uši drásajícím pískotem. Ohlušil nás všechny a pak zmizel…

"Jé, ďáblík" zaradoval se Šmudla spatřivší mého Bobše a začal lézt na strom za ním. Nepoužíval přitom klasickou techniku lezení, nýbrž lezl jako pavouk - jen se dotýkal dlaněmi a chodidly kůry. V první chvíli jsem se lekl, že tu máme dalšího Drobka, neboť Šmudla před momentem oslovil Jakoubka slovem "strýčku", ve druhé chvilce jsem uvažoval o tom, že malý kluk není kudůk, ale nějaký kříženec, abych ve třetí chvilce odvolal ďáblíka pryč a uvědomil si přitom, co vlastně vidím. Rozárka je zjevně alchymistka a kluk měl v sobě takzvaný Pavoučí lektvar.

Když se situace uklidnila, začal Mrakoplaš vyslýchat kluka, aby zjistil, cože to vlastně viděl a otázky postupně směřoval k upírům a netopýrům. "Čert letěl na upírovi" oznámil kluk poté, co mu Mrakoplaš musel ozřejmit, cože to vlastně jsou upíři. Nakonec mu Mrakoplaš dal papír a nechal ho toho tvora načrtnout. Z obrázku nejsem moudrý - připomíná mi to netopýra s velmi dlouhou lidskou hlavou, ale Rozárka už věděla. Nabídla nám spolupráci s tím, že jako alchymistka potřebuje z toho létajícího tvora vnitřnosti, z nichž pak bude destilovat nějaké ty suroviny. Kluka mezitím oblékla do kožené zbroje, nasadila mu modrý náramek a sobě pak úplně stejný kousek. "Víš co to znamená" řekla mu mrazivým tónem a z kočáru vytáhla klec se žlutým kanárkem. "Nastraž past" řekla klukovi…

Pochopili jsme co se bude dít a malinko jsme změnili plány. Mojko bude nastražovat past a kluk se bude jen dívat - bylo naše rozhodnutí, za které se drala nejvíce samotná Mojko. Rozárka s tím souhlasila a dovybavila Mojko špunty do uší a ohromným kusem kůže vypadající jako obojek. "Ten tvor jde po krku oběti" ozřejmila Rozárka. Mojko si tedy obojek nasadila a pak kolem něj omotala šátek, aby to nevypadalo tak odpudivě. Pak si převzala klec a šla jako první do lesa. "Ten tvor je plachý a má dobrý čich" dodala Rozárka a my nechali mezi Mojko a námi mezeru asi třiceti sáhů. Pak se začal plašit Dantův pes i ptáček v kleci.

"A proč jim nesmím říct, co chceme získat?" ozval se tichounce kluk a byl Rozárkou poslán do kočáru, aby nepřekážel. V tu chvíli se snesl onen netopýr, drapl Mojko klec z ruky a začal nám unikat. Pronásledujeme jej chviličku k jednomu stromu, kde se chtěl tvor nakrmit, ale Jakoubek ho sestřelil. Šmudla měl pravdu, na tvorovi jenž se dost podobal velkému netopýrovi, byť byl opeřen černým peřím, seděl jezdec. Ten teď spadl z výšky do křoví a motá se tam. Kudůci jsou zaujatí lovem a tak si ani nevšimli že jsem se tichounce vzdálil a rychle se vrátil ke kočáru.

S chlapcem jsem se vybavoval chviličku o kouzlení a přislíbil mu, že mu něco ukážu, pokud mi vysvětlí pro co tu vlastně jsou. Prý pro plášť toho jezdce, který když se do něj člověk zahalí začne svého nositele chránit dvojí silou. Jednak neviditelností a druhak tím že střílí blesky na ty, co na nositele útočí. Na kluka jsem nakonec seslal neviditelnost a vrátil se k ostatním.

Ti mezitím zjišťovali co vlastně ulovili. "Ukaž nám svou pravou tvář a neublížíme ti" vemlouval se Mrakoplaš tvorovi, ale Rozárka byla přísnější: "Domluvíme se po dobrém nebo po zlém". Dantovi až teď došlo, že Rozárka změnila plány a svůj údiv vyjádřil hlasitě. Létající tvor totiž před valnou chvílí odletěl stranou a nikdo z kudůků si ho nevšímal. "Je to zloděj" ozřejmila Rozárka, tvor se v té chvíli zahalil do pláště a zneviditelnil se. Kdosi po tvorovi sáhl a dostal bleskem, jenž Mrakoplaš oplatil tak silným kouzlem, že se jezdec vznesl a pozpátku odletěl, aby pak po několikasáhovém letu se vybalil z pláště a udeřil se o strom. Zde během necelé minutky zemřel a ani Mrakoplaš mu nedokázal pomoci, byť tím tvorem byl ve skutečnosti malý skřet.

Rozárka se s Raelem chvilku přetahovali o plášť, Rozárka s tím že ona je tu hlavní, Rael s tím, že o plášti až doteď nebyla řeč. Při rozhodl malý Šmudla. Ještě s mojí neviditelností se připlížil za Raela a bodl ho jehlou do zadku. "Neodmlouvej mamince" řekl mu kluk poté, co Rael v sebeobraně vykřikl a kopl nohou směrem dozadu. To už ale Rozárka srolovala plášť a řekla nám ať jdeme za Jakoubkem odlovit to stvoření a mumlala si cosi o tom, že podléháme mamonu a že nepoznáme ani to, že to je ženský plášť. A tak se šlo na toho tvora. Mojko chvilku sledovala Rozárku, co že bude kutit s pláštěm. Zjištění ji zjevně nepotěšilo, ale bohužel nám o tom nic neřekla…

Moc daleko jsme my lovci nešli, neboť tvor dost krvácel a když pak z posledních sil zaútočil na Mrakoplaše, stačila jedna dobře mířená rána holí. Tvor mi nyní připadal jako velký černý orel, jenž kolem krku měl nějaký amulet. Ten si okamžitě zabral pro sebe Dante.

Jakoubek tvora sebral a odnesl ho Rozárce, která z něj opravdu vyjmula některé věci. Dělala to tak jako Křemílek, takže je opravdu alchymistkou. Při tom nám vykládala o tom, jak skřetí šaman cvičí tyhle létající potvory… "Šmudlo, koukej vrátit pánovi to cos mu vzal!" křikla najednou a Šmudla mi vrátil kapesník, který mi prý někde upadl. Ještě ale šeptl mamce: "Ten plešatý v kapsičkách nic nemá"

Poté co nám Rozárka vyplatila odměnu jsme se měli k odchodu. Až teď jsem zjistil, že kočár mají objednáni přátelé a nikoliv kudůci. Kočár s přáteli byl otočen směr Komodor a kudůci zamířili směr Cedrov (tedy do hvozdu). Posbírali jsme si svoje věci a vydali se dolů do Komodoru. Moc daleko jsme ale nedojeli, neboť v cestě nám stál divný elf. Ostatní ho znají, minimálně tedy Mrakoplaš: "Ustup nám z cesty" řekl mu mírně a elf - od pohledu patřící mezi ty, jenž nikdy nezažil světlo Valinorských stromů - mu odvětil: "Až vrátíte co vám nepatří. Kde je plášť?!?" Poté se rozvinula diskuze o dobru, zlu a o tom, že plášť mají kudůci. To elfa uspokojilo a odešel od nás.

Nikdo z nás si nevšiml, že z kočáru vyskočila Mojko a teď se jala krajem lesa sledovat elfa. My ostatní pokračujeme dál, ale asi jen dvacet sáhů. To totiž vyskočil z kočáru Mrakoplaš a súrsky mi poslal obrázek svých pěti prstů. Tím naznačoval, že elf je skrznaskrz zlý. Zjevně se začal bát o kudůky a začal se drápat ke mě na koně. Bylo mi jasné co se má dít. Obracím se zpět a chceme dohonit toho elfa. Ten si vyvedl na cestu svého koně a ještě dva další s nějakými malými jezdci. Skutečně mířili za kudůky a ledva si nás všimli, tak dva jeho pomocníci - skřeti - na nás zamířili kušemi. Strhávám koně do lesa…

Kočár s Dantem a Raelem mezitím dojel do Komodoru a ti dva si zašli do hospůdky, kde si objednali jídlo i pití. O chvíli později k nim přišel bíle oděný muž ozbrojený kladivem, s dovolením k nim přisedl a objednal si vodu (prý přísaha - alkohol ani víno nechce). "Rád bych si s vámi promluvil… o něčem, co vás pálí v rukách". Oba dva přátelé se po něm podívali a zjistili, že má v očích dvě malá sluníčka. Byl to nováček ze strany Světla a významně se otáčel po Dantem. "Myslíte tohle ?" optal se Dante a vytáhl z batůžku velký plát zlata. Hovor v hospodě okamžitě ztichl. Hovor přátel a Slunečníka se pak stočil na to, že on Slunečník se plátu nemůže vůbec dotknout, že Dante osobně bude muset bránu opravit (přestože se Dante dušuje, že plát od někoho získal) a prý až bude připraven, tak má zazvonit na malý zvoneček, který mu Slunečník věnoval. Prý: "Uslyším jej, ať budu kdekoliv"

U nás se situace změnila na malou chvilku mírně k lepšímu, když se mi podařilo vjet do lesa mezi stromy, přičemž jsem nezchromil Běláska a nezranil ani sebe s Mrakoplašem. Střela z kuše na nás taky nedolétla, a tak ti tři jezdci zvolili jinou taktiku. Jeden z nich přivolal tu létající potvoru, přesedl na ni a jal se nás pronásledovat. Snažil jsem se jet dál, ale brzy jsme byli dostiženi. Křik bestie splašil Běláska tak, že mě i Mrakoplaše shodil.

Pak si s námi jezdec na bestii hrál hru na kočku a myš, čemuž jsme se zkusili bránit tím že jsem na Mrakoplaše seslal kouzlo Leť, ale ani tak nebyl schopen našeho protivníka dohonit natožpak jakkoliv ohrozit. Jezdec nám ale i pomohl, díky tomu, že ze vzduchu spatřil Mojko a zdánlivě na ní zaútočil, což nás přimělo k ní doběhnout. Ano, byly to zdánlivé útoky, které nás měli zdržet na místě, jak jsme si pozdě uvědomili. Mezitím totiž druhý skřet s tím elfem dohonil naše kudůky, unesl jim jejich dítě a zranil Raimonda. Plačící Rozárka si nás znovu najala…

Kudůčice zůstala se svými lidmi na místě. Nedivil jsem se tomu, sám od pohledu poznám, že Raimondovi je dost zle a i já bych se bál jej převážet k léčiteli do města. Mít tak známé u místních druidů, tak bych věděl co dělat.

S Mojko a Mrakoplašem jsme došli až k Cedrovu, kde jsme se upíchli v hostinci u dubu. Mojko se téměř okamžitě vytratila a ani neřekla proč a kam.

16.listopadu 2007
(hráno 22.října 2007)

Brzké ranní probuzení nemohlo být pro mě a Mrakoplaše překvapivější. Mojko seděla ve výčepu nad snídaní a malý Šmudla si v plechovém umyvadle myl chodidla. Musela Šmudlu získat někdy teď nad ránem, protože kluk je ještě dost vyjukaný a Mojko samotná vypadá unaveně. Možná i proto jak mě, tak Mrakoplašovi odmítla povědět jak se jí povedlo kluka získat. Prý to bylo "něco za něco". Udělala ale jednu dobrou věc - poslala holoubka do Komodoru, kde je zbytek naší družinky a navrhla sraz mezi městy…

Ve městě nás nic nedrželo a tak ve čtveřici vyrážíme za ostatními, aby se nakonec ukázalo, že naše cesta bude delší, než cesta přátel. Ti měli v Komodoru nějaké problémy a tak vyrazili o něco později než my. Přišli všichni - Zirkon, Rael, Dante, ale také Balanar a z lesa se po chvilce vynořil i kudůk Jakoubek. "Šmudlo, máma tě zabije" řekl Jakoubek Šmudlovi, který o chviličku dříve vyřvával ze špičky stromu a volal přitom maminku (už zase vylezl jako pavouk, což už je podezřelé, tak dlouho působící lektvar snad ani neexistuje) a taky se pokoušel čórkovat Zirkonovi kapsy butylku s rumem.

Kudůcké rozmíšky necháváme na později, neboť se nás začal dotýkat problém, co pozlobil naše kamarády na cestě sem. Zvuk boje, který k nám přicházel ze směru od Komodoru zničehož nic skončil, aby o minutu později k nám přibíhal značně zakrvácený a dobitý elf. Mrakoplaš se ho pokusil zastavit a doléčit, ale elf byl nepříčetný. "Musím, musím" řval a snažil se Mrakoplaše od sebe dostat dýkou i bojem beze zbraně. Dalších pět lidí s oštěpy se k nám mezitím přiblížilo a prý že na elfovi provádí "Rituál na zasvěcení bohu slunce, aby mohl projít branou zasvěcení". Totéž tvrdili Dante a Rael.

Mrakoplaše Nevím, nejsem místní, ale rituál, kde je potřeba se obětovat se mi vůbec nelíbí. A to jsem ještě nevěděl, co se dnes ještě dozvím. Ale to bych předbíhal. Zatím jsme nechali tomu divnému rituálu volný průběh. Těch pět oštěpy elfa dodělalo a on se nechal… Jakoubek z toho byl v takovém šoku, že nebyl schopen udělat ani krok, natožpak rozumně uvažovat a až má lživá hláška o tom, že další mrtvý bude Šmudla jej přiměla jednat. Ostatně i já byl v šoku, protože mi na rituálu pár věcí nesedělo. Bohužel až dost pozdě. Elf nejprve od té pětičlenné skupinky prchá, nechá se od nás doléčit a až když se těch pět přiblížilo tak se začal chovat nepříčetně. Anebo už vidím bubáky i tam kde nejsou a tohle si jen namlouvám?!?

Když se Jakoubek rozhoupal k činům, začal úsporně utíkat jedním směrem, my se k němu připojujeme - já a Rael na koních. Šmudlu jsem vezl já a obešlo se to bez jakýchkoliv incidentů ze strany malého kudůka. Vlastně i cesta za dalšími kudůky proběhla v klidu, když nepočítám několik mihnuvších se stínů o pravé poledne. To jen strana světla lovila nějakou tu dušičku a neměli čas poslouchat Mrakoplašovo volání o zlatém plátu z brány. To ostatně bylo zbytečné, na což Mrakoplaše upozornil Dante. Má přeci ten zvoneček…

Po třech směnách od Jakoubkovo rozběhnutí se byla naše cesta u cíle. Na malém paloučku byla Rozárka s ostatními kudůky. Rozárka se skláněla nad Raimondem a nám bylo od pohledu jasné, že o jeho život bojuje už dost dlouho. "Mrtvolný jed z kostí mrtvých" ozřejmila nám potíže Rozárka. Mrakoplaš se ihned začal zajímat o podrobnosti a přidal se i Balanar, takže se začalo mluvit v odborných termínech a mě to v ten okamžik přestalo bavit. Než jsem se ale mohl pořádně začít zajímat o cokoliv jiného (něco mi napovídal můj šestý smysl a já chtěl zjistit co se děje), pronesla Rozárka nahlas: "Matko, bez tebe to nezvládnu!" A děly se věci. Vedle Rozárky se objevil malý portál, ze kterého vykoukla stařena. Nevím, jak se matka Rozárky jmenuje, ale v duchu si ji pojmenovávám Bystrozraká, neboť má uvázaný šátek přes oči. "Podej mi ho sem dcero" řekla skřípavým hlasem stařena. Pomohli jsme přesunout Raimonda skrz portál a ten se o pár vteřin později uzavřel.

"Teď je řada na Šmudlovi. Šmudlo?!" zavolala si Rozárka svého synka, který se už mezitím někde schoval v obavě před výpraskem. Nakonec ale neochotně vylezl a vyslechl si kázání na téma zlobení. Díky Mojko, která řekla Rozárce o tom, že se Šmudla sám a dobrovolně vykoupal a umyl a že moc nezlobil k výprasku nedošlo. Mojko kula železo dokud bylo žhavé a zmínila se o odměně. Pro sebe si vymínila nějaký drobný peníz, Mrakoplaš pro změnu Rozárce připomněl, co mu slíbila - informace.

"Centrum nekromancie není v Odově, nýbrž na východní straně Plexisu" začala Rozárka své vysvětlování. Hned jsem si vybalil mapu a zadíval se na ní, aby mě nepěkně překvapilo, že Eldor už je na východní polovině ostrova, rozdělení mapy napůl mi rozpůlilo město Hator na západní a východní stranu. Ale zrovna tyhle dvě města bych neobviňoval z toho, že v jejich zdech sídlí nekromanti. Ale jaké město zbývá? Vojenský Osten? Garnak se svojí magickou univerzitou? Varp, Atame nebo Tuvok na jihu, nebo Cvočkov, Saxis a Asam na severu? Nemluvě o tom, že sídlo toho nekromanta může být někde ve hvozdu. "Zkoušela jsem stopovací kouzlo, ale byla jsem odhalena" říkala zrovna Rozárka, když jsem se myšlenkami vrátil do reality. "Já našla jeho a on teď našel mě. Ví už celý půlden že jsem tady, ale neútočí. Divné " řekla ještě. Následně nám nabídla že nám ukáže jeho obraz. Nechal jsem za sebe koukat ďáblíka, protože jsem se bál čím dál víc. Cítil jsem že se něco semele a už jsem začínal tušit odkud přijde úder. Slova ďáblíka mi k mému strachu přidala další džber strachu navíc. "Pane, to je ten muž co unesl malého Šmudlu " oznámil mi a velmi dobře popsal bělovlasého muže s ostrými rysy. Rozárka na úplný závěr dodala, že Plexiský vévoda vypsal velmi zajímavou odměnu, za potvrditelné zabití tohoto muže je povýšení do šlechtického stavu a přijmutí do Eldorské skupiny šlechticů …

Rozárka s ostatními kudůky odešla a my si udělali malý oheň a ohřáli si oběd. Zdáli se k nám přibližoval mnohohlasý pochvalný zpěv na oslavu slunce. Našich pět vyznavačů přišlo mezi nás a ptali se, jestli smí přisednout. Jediná Mojko řekla ne, pár z nás řeklo ano a zbytek mlčel. Mrakoplaš hned začal rýpat do dobrovolnosti oběti a strhla se kolem toho debata. Moc jsem jí nevnímal, protože můj šestý smysl mi stále říkal, že je něco špatně…

Mezitím se debata stočila na poškození plátu na bráně vedoucí do věčného dne. "Plát sdělí tomu, kdo se jej dotkne nějaké přikázání a pokud jej dotyčný nesplní tak do roka zemře" řekli vyznavači slunce. Pár mých přátel zbledlo a vyznavači taky měnili barvu v obličeji. Zadívali se totiž na Balanara a povšimli si srpku měsíce v jeho očích. "Klid mládenci, my taky chceme aby vaše brána byla v pořádku" uklidňoval Mrakoplaš situaci, ale vyznavači slunce byli naštvaní. Bodejť by ne, když podle nich přišel útok na jejich bránu ze strany tmy. Ba co víc, ze strany tmy byla na náš svět vynesena nějaká zbraň. Jak Mrakoplaš, tak i Balanar se ohradili, že ani jeden z nich na bránu neútočil a že žádný další bojovník za stranu Tmy není. Mnichové se ohradili, že to není pravda, protože pro dorovnání rovnováhy museli bojovníci Světla přijmout mezi sebe třetího…

Před očima mi proběhlo několik dějů, které se mohly stát, ale taky nemusely. Viděl jsem Křemílka, který uvázl za branami síní Morte Ascendo, odkud přešel do říše Tmy. Zde vzal nějakou věc a pak se zamotal před bránu do říše Světla, kde odloupl plát. Nějak se dostal na Rychleby, kde plát z nějakého důvodu nechal dědkovi. Toho pak obral a zabil Dante. Je jedno, v jakém pořadí se tyhle události mohly stát, ostatně spíš se do toho zamíchal někdo další. Zděšení v očích Balanara a Mrakoplaše mi prozradilo, že ti dva svého třetího parťáka neznají a bojí se kdo by to mohl být. A mě furt říkal šestý smysl, že je něco špatně.

A pak už to konečně přišlo. Chyba byla v tom, že jsme zůstali na místě, o kterém věděl ten nekromant, že na něm byla Rozárka. Teď přišel nekromant mezi nás a hned začal neviditelnou dlouhou rukou škrtit Mrakoplaše. "Kde je?!" zavrčel na Mrakoplaše a nám pohrozil že pokud mu informaci o kudůčici neřekneme, dojde tu k smrti. "Šla tamtudy" křikl Zirkon a mávl nějakým jiným směrem než šla Rozárka, když se nikdo z nás na nic nezmohl (a mě selhalo kouzlo). "Jestli lžeš tak si tě najdu" zavrčel nekromant na Zirkona, proměnil se ve větrný vír a zmizel.

Mohli jsme se vrátit k dění kolem plátu. "Jak jej mám vrátit?" zeptal se Dante a doslalo se mu odpovědi: "Dej ho nám". Od toho ho ale zrazoval Mrakoplaš. Dante na to měl podobný názor, ostatně měl zvoneček přímo od slunečního mnicha a právě teď byla ta nejvhodnější doba na něj zazvonit. Chvilku se nedělo nic, když nepočítám posuny vyznavačů slunce tak, aby Dante nemohl před nimi utéct. Pak se otevřelo ve vzduchu okno, ze kterého vylezl plešatý mnich s kladivem oblečený v bílém. Těch pět vyznavačů slunce se mu hned začalo klanět jako k bohovi. Začal ve mě pěnit vztek, vůbec se mi nelíbilo, že se člověk na pozici podobné Mrakoplašovi vydává za boha, ale nechal jsem to být, teď bylo přednější vrátit plát tam kam patří. "Jsi připraven?" otázal se mnich Danteho, ale pak se bohužel podíval na Balanara. Samozřejmě uviděl něco co se mu nelíbilo, soudím že opět srpek měsíce s hvězdičkou v jeho očích. "Schyluje se k boji" vykřikl a zmizel ve svém okně, které za sebou zavřel. Na další pokusy o zvonění pak už nereagoval.

Na Dantem bylo vidět, že se plátu chce zbavit stůj co stůj a tak předal plát našim vyznavačům slunce. Ti místo toho aby byli rádi namířili plát na Balanara jako beranidlo a rozešli se s ním proti němu, kopí připravené na útok. Balanarovi bylo dost zle z toho, že se k němu ten plát jen přiblížil a tak jsme se do boje vrhli všichni. Byl to krvavý boj, Zirkon jednomu vyznavači udělil tak silnou ránu zespoda mezi nohy, že jej prakticky rozpůlil, já dalšího doslova upekl rudým bleskem a plát z ruky jednoho vyznavače náhle zmizel…

Když na zemi leželo pět mrtvol, bylo po boji. A já si povšiml, že mezi námi není Rael a Mojko.  Rael zachránil plát a na svém koni se vrátil na cestu mezi Cedrovem a Komodorem. Mojko jej následovala. My ostatní rychle balíme a mizíme za nimi…

(počet zobrazení příhod ostrova Plexis od 25.12.2006:  )

[1] Ano, je to inspirace jedním Anime - konkrétně je to "Naruto"