Haepp Modřinka z Bílého Kamene

Sen

4.září 2007
(hráno 17.září 2007)

Ráno vcházíme do města. Je ponuré ráno, které nám bude kazit přicházející bouřka. Město je viditelně vypáleno z před mnoha lety, nikdo se jej nepokusil obnovit. Nikde žádný náznak života, žádný dým z komínů… Domy sice stojí, ale mají poničené střechy a tím pádem i podlahy ve vyšších patrech. Buď je dřevo v domě ohořelé, zpuchřelé, nebo shnilé. Naštěstí máme aspoň trochu štěstí - na Mrakoplašovo rameni se probral Balanar. Je celý polekaný a dezorientovaný z toho, že se neprobudil tam, kde vstoupil do říše snů. Snadno mu vysvětlujeme, kde jsme a co tu chceme dělat - průzkum.

Z průzkumu města ale není nic, neboť se na zem snášejí první velké kapky a na obzoru je vidět, že se k nám blíží souvislý déšť. Vcházíme náhodně do prvního domu, který vypadá, že je porušen málo.Chvíli po vstupu do první místnosti a zapálení malého ohníčku se nám začaly dít podivné věci. Sám jsem si toho málem nepovšiml, ale když se Zirkon a Mrakoplaš ozbrojují,  tak se asi něco děje. Temně oděný muž se zjizveným obličejem stál blízko zadního okna a smutně na nás hledí. Zveme ho k ohýnku, ale nereaguje, proto jsem vstal s tím, že jej k ohni přivedu. Žel, temně oděný muž byla jen hra stínů a větru se závěsy u okna. Zirkon raději ten závěs rozsekal svojí šavlí - alespoň tak mi to přišlo. Pak vyjekla Mojko, že prý na její rameno sáhlo něco a bylo to studené. Rozhlížím se kolem a snažím se Mojko ochránit, ale nemám proti čemu. Jen občas periferně vidím cosi černého a děsně rychlého.Rael si šel ven ulevit a já zběžně zkoumám okolní místnosti v přízemí, nic důležitého ale nenacházím. Mohl jsem si to dovolit, temný stín zmizel a už nikoho dalšího ani nenapadl, ani nepoděsil.

Pak se ale ozval ženský jekot z patra a znělo to, jako když se někdo spálil od plotýnky ohřívající žehličku. Lekli jsme se všichni ale Mrakoplaš nejméně. Okamžitě vyběhl po schodech nahoru, aby zjistil, že v krbu se prohání meluzína a před chvílí musel vítr do komína zafoukat o dost silněji. Proto se rozhoduji, že se pokusím uzavřít všechny okenice, aby už další průvan nevznikl. Bude to těžké, protože budu muset některé okenice zvenčí zapřít, a taky je budu muset zapřít jen zlehka, abychom případně mohli okenice snadno rozrazit a utéct oknem.

Sedm vran sedících na trámu protějšího domu sleduje mé zavírání oken a chovají se divně, jako by to byly mazlíčkové kouzelníků, anebo je někdo nebo něco ovládá. Dal jsem to za úkol svému ďáblíkovi a ten mi velice brzo ohlásil, že to nejsou mazlíkovské vrány. Hypnul se k nim na trám, čímž je vyplašil. Jakoby vrány věděly, kdo k nim ďáblíka vyslal a vrhly se na mě a klovou… Křičím o pomoc, na což zareagoval nejrychleji Rael. Seslal jeden kulový blesk a šest ze sedmi vran jím zmasakroval. Sedmá vrána své útočení vzdala a přidala se k dalším třem vranám kroužícím na obloze. Velice dobře si uvědomuji, že vrány šli po mých očích…

Díky svým očím nyní vidím nejen já, že na protějším stromě visí tělo nějakého mladého chlapce. Jdeme k němu a zjišťujeme, že chlapec tu visí nejdéle od včerejška. Mrakoplaš jej odřízl, dal mu poslední pomazání a já pak udělal ten zbytek za pomocí ozrimků. Ti se tentokrát trochu nadřeli, neboť je u stromu málo místa a tak museli kvůli hrobu rozbít kousek dláždění.

Nechtělo se nám dál moknout venku a tak se vracíme zpět do domu, kde nejprve Zirkon zmasakroval druhý závěs, neboť v něm viděl opět toho hubeného muže a Rael si pro sebe vyhradil jednu místnůstku na jeden pokus. Ten se mu zdařil, neboť s někým začal hovořit: "Kdo jsi?" optal se, ale dotyčná mu neodpověděla, ale alespoň nám řekla svůj příběh a příběh jednoho chlapce. Chlapec se začal zajímat o temnou magii, nějaký duch ho posedl,  aby posléze  šaman z něj toho ducha vyhnal.  Bohužel  duch se do něj vrátil. Chlapec to vycítil a té dívce řekl ať  zítra nechodí ven. Pozítří našla dívka chlapce oběšeného a pochopila, že  ji chtěl ten duch v chlapcovo těle zabít.

Poslouchali jsme a ani nedutali, což byla chyba, neboť se ozval dívčí jekot a pak pád Raela na zem. Vrháme se k němu do místnosti a sledujeme, jak je celý poškrabaný v obličeji - opět útok na oči, což už je podezřelé. Horší bylo, že přímo před našima očima se objevilo Raelovi na břiše velmi krvácivé zranění.

Po doléčení Raela bylo ještě hůř. Naštvaný Mrakoplaš po zjištění že tu řádí duchové vyšel ven z místnosti, aby zkontroloval svoje kladivo, jenž na sobě má kouzlo duchy odhalující. Pro kladivo nedošel, neboť se v půli cesty k němu propadl do sklepení, kam spadl tak nešikovně, že mu velká tříska probodla krk. Nedalo se dělat nic, Mrakoplaš opustil naše slzavé údolí…

Nervózní Balanar pro mě nečekaně pronesl cosi, co mi znělo v uších jako zaklínadlo a taky to zaklínadlo bylo. A jaké! Čas se začal odvíjet pozpátku, Mrakoplaš pozpátku vyletěl z díry, ta se zacelila a Mrakoplaš zacouval až k nám. Pak se čas znovu rozeběhl správným směrem a s ním i naštvaný Mrakoplaš, který si na rozdíl od nás zřejmě neuvědomoval co se teď stalo. Museli se na něj vrhnout Zirkon s Balanarem stojící nejblíže, aby ho zastavili.

Po tom všem se nám znelíbilo v tomhle domě být a tak jdeme ven pod stříšku. Spadl z nás strach, který nás pronásledoval uvnitř domu, ale zase na nás padal strach z vran, které kroužily nad námi.Přemýšleli jsme co dál a mě napadly dvě věci - první z nich byla ta, že Mojko má stále ten hadovitý přívěsek a ten nám působí problémy. Druhá možnost, kterou jsem nestihl domyslet byla ta kolem té dívky a chlapce. Něco mi tam nesedělo. Mrakoplašovi se nelíbili ty vrány a tak jednu z nich kouzlem doslova zastavil ve vzduchu. Jestli jí chtěl vyslechnout s pomocí Balanara, tak měl smůlu, protože vrána se zřítila na zem, kde si zlámala vaz. Balanar si pak s druhou vránou promluvil  bez Mrakoplašovo pomoci. Nebylo to ale nic platné, protože tahle vrána o důvodu útoku na mě nevěděla, protože sem přilétla až před chvílí.

Mezitím se zmírnil déšť a tak se všichni rozprchli po městě už bez obav, že se na ně sesypou vrány. Vím o Mrakoplašovi, který odletěl na náměstí, kde se chtěl modlit ke svému bohovi a získat tak dnešní příděl many, Zirkon šel na hřbitov, Rael chce zkusit kostel, a já s Mojko zkoušíme najít něco ve městě, co by nám mohlo pomoci. Kam šel Balanar nevím, ale stále je poněkud nervózní.

S Mojko jsme nedošli nijak moc daleko, když jsme zaslechli vzdálený hluk připomínající truhlárnu. Samozřejmě jsme šli okamžitě za tím zvukem, neboť to mohlo znamenat jediné - na ostrově je stále ještě někdo živý a mohl by nám pomoci s odjezdem. Jdeme v poklidu, jenž se ke konci změnil ve zlostný úprk. Na náměstí se modlil Mrakoplaš a byl tak zabraný do své meditace, že si vůbec nevšiml, že místní duchovití obyvatelé kolem něj stavějí hranici, kterou právě teď zapálili. Okamžitě se vrháme na náměstí, neboť postavy se zavlnily a zmizely, takže nám nebudou bránit v záchraně Mrakoplaše.Tedy aspoň doufám.

Balanar byl rychlejší než já, vskočil do ohně chtíc hořícího Mrakoplaše vystrčit ven. Ten se ale ve stejnou vteřinu konečně probral z meditačního transu bolestí a s pomocí svých létajících bot vzlétl přímo vzhůru.  S  Mojko nejprve hasíme  Balanara, což šlo snadno, protože se na něm oheň příliš nerozhořel a pak hasíme i Mrakoplaše, kterého naštěstí napadlo přistát.

Hluk z toho všeho přilákal i ostatní a nakonec o popáleného Mrakoplaše pečujeme všichni. Rael ho natírá léčivou mastí nevábné vůně, Balanar ho léčí kouzly a Zirkon mu předčítá příběh z kamenné knihy, kterou vyštípl z náhrobku. Jaká to náhoda - zapadá do příběhu od ducha dívky a doplnil nám do něj pár maličkostí. Jdeme se tedy podívat k našemu hrobu chlapce, kde se to pokusíme nějak definitivně rozlousknout.

Překvapení, jenž nás čekalo, bylo poněkud nemilé - hrob měl propadlý rov, což se dosud nikdy mým ozrimkům nestalo. Bodejť by ale nebyl propadlý, když v něm nebylo tělo. To opět viselo na stromu a znovu vypadalo čistě a upraveně, jako by nikdy nebylo zahrabané ve hlíně. To naštvalo Mojko a řekla že jde za šamanem. Po krátkém zaváhání vybíhám za ní. Má žít za městem a pokud je město prokleto, pak on by měl být mimo.

K šamanovi se nám dojít nepodařilo. Na hranici města byla nastražena teleportační past velmi podobné té od černoušků. Spolu s Mojko jsme se objevili na molu v přístavu. Nu, se šamanem se asi nesetkáme, proto volíme náhradní řešení - zkusíme najít něco ve městě, třeba v té budově co vypadá z dálky jako knihovna.

A opravdu to kdysi knihovna byla, jenže vlhkost a poničená střecha udělalo své i zde. Přesto s Mojko věnujeme prohledání knihovny zhruba půlhodinu. Těžko jsme mohli předpokládat, že najdeme záznam o původu požáru, ale Mojko nalezla kus pergamenu, který hovořil o jiném našem problému - o vranách. Dívky si hráli na schovávanou a pak hejno vran přistálo před jednou z nich. Všechny dívky se tak lekly, že se nemohly pohnout z místa. Až když se tam objevil divný muž pak mohli utéct. Ta dívka pak všechno večer vypověděla babičce. Ta zvážněla a dívce řekla, že vrány zvěstují neštěstí… Ráno byla babička mrtvá.

Mezitím došlo u zbytku družiny k dalším podivnostem. Rael vyběhl z kostela a řval bolestí drže se přitom za hlavu. Zirkon jej zachytil, aby zastavil jeho viditelné šílení, ale Raelův mazlíček to viděl jinak a napálil několik blesků do Zirkona. Ten padl mrtev k zemi…

Přicházíme s Mojko k ostatním na náměstí v okamžiku, kdy se Mrakoplaš už poněkolikáté pokusil o oživení Zirkona, zatímco Balanar vyslýchá roztěkaného Raela, který je stále v šoku z toho, že v kostelní sakristii na něj mluvilo najednou přes padesát lidí a že řešení je tam. Není si ani vědom že by zabil Zirkona. Pomalinku jsem si chystal kouzlo pro přivolání Ozrimků, když se Balanar narovnal, zamyslel a pak pronesl své zaklínadlo: "Z vůle pána snů nařizuji, aby nebyl Zirkon zabit bleskem!".

Čas se rozeběhl pro Zirkona pozpátku. Sledujeme jak Zirkon vstává, blesk letí k Raelovo kočce, Zirkon vytahuje ruce z kapes šílícího Raela, další blesk se vrací ke kočce a od Zirkona se oddělující Rael, který udělal pozpátku pár kroků, než se čas rozeběhl správným směrem.Mě bylo jasné co se tu stalo, Raelův kočičí mazlíček bránil majetek svého pána, ale přišlo mi, že to Mrakoplaš neví nebo nechápe. Místo toho, aby skočil mezi Raela a Zirkona, tak se vrhl kladivem po kočce a málem ji zabil. Rael vrhl bleskem po Mrakoplašovi…

Když se situace uklidnila (bohužel cítím, že jen na chvilku, že je to velmi chatrné příměří), opatrně nalívám do Raelovo mazlíčka část lektvaru rudého kříže a ostatní si čtou pergamen, který nalezla Mojko. Kdoví, co každému běželo v mysli, jediný Mrakoplaš to dokázal sdělit činy - pergamen zničil. A pak jdeme do kostela, abychom konečně tuhle epizodu ve městě uzavřeli.

V kostele se ukázalo, že budeme mít další problém, neboť všichni vidíme, že tenhle kostel nemá sakristii. Všichni až na Raela, který z našeho pohledu vešel do zdi a divil se že nejdeme za ním. K Raelovi se později přidala i Mojko, která vyběhla z kostela, obešla jej a pak nám sdělila že tu sakristie musí být, že zezadu je jasně viditelný přístavek. Dohadujeme se s Raelem co a jak, protože ta zeď je jistojistě iluze. Je to i vidět, ta zeď vypadá nejzachovaleji ze všech, tedy tak, jak by vypadala když by byl kostel udržován. Přemýšlím nahlas, že bych se hypnul k Raelovi a ptám se ho jak to vypadá za zdí. Prý: "asi 2 m dopředu pak doleva asi 2 m a tam místnost o velikosti 6x8m. Je to vyhořelá místnost se zbytky skříní a nějakých látek", ale raděj bych se tam prý hypovat neměl.

Mezitím se pokusil Mrakoplaš probouchat kladivem skrz zeď v místech kde se nám ukázal Rael, jenže ten to vzal jako útok na sebe a odpověděl kouzlem, po kterém Balanar odlétl ode zdi. Balanar už není nervózní, ale přímo vzteklý a dal Raelovi takovou ránu pěstí, že ten zaletěl skrz iluzorní zeď do sakristie. To už jsem učinil pokus hypnout se za Raelem…

Mé mrtvé zuhelnatělé tělo konečně uklidnilo vášně kolem Raela a Balanar potřetí (a naposledy jak stihl naštvaně poznamenat) pronesl to své "Z vůle pána snů nařizuji …" Než jsem se dočista vzpamatoval, prozkoumal Rael sakristii a nenašel nic důležitého. Přemýšlím o tom všem tady a je mi to až podezřelé, vždyť přeci když se Raelovi ozvalo na 50 lidí a kostel je vypálen, tak to jasně vypadá na to, že tu museli uhořet. Ale kde jsou kosti? Anebo těch padesát lidí bylo v průběhu věků v kostele umučeno? Nebo snad ty lidi jsou zakletí a proto je Mrakoplaš nedokáže vycítit? Ale to bychom někde měli vidět nějakou věž kouzelníka?!? Nebo je to prokletí toho typu, co umí odstraňovat mocní hraničáři? Hloupé je, že nevíme, co nebo kdo vypálil město, od toho bychom se nějak mohli odrazit a pak pomoci všem v tomhle městě. Co si budu z této hodiny pamatovat já je jasné - nehypuj se někam, kde se mnoho let nabíjí magická past…

Máme tedy už jen stopu na hřbitově a je to ten náhrobek ze kterého Zirkon sloupnul tu knihu. Jdeme všichni, ale nejdeme úplně pohromadě - stále někteří z nás nevěří některým.

Chůze v končícím dešti je vždy krásná - květiny se rozevírají očekávajíc slunko, ptáci začínají radostně zpívat… ale tady ve městě se nedělo vůbec nic, jen pár vran nahoře na obloze kráklo dešti na rozloučenou. Vcházíme na hřbitov v ponuré náladě a necháváme Zirkona, aby nás oklikami přivedl k náhrobku, ze kterého odloupl tu knihu. Na to, jak byla kniha čitelná (sic jsme jí museli očistit od mechu) byl náhrobek totálně nečitelný.

Poslední zahřmění definitivně ukončilo déšť a škvírkou mezi mraky vykouklo slunce. Bylo to dost zvláštní, neboť všude byla stejná tma jako předtím a jediný sluneční paprsek který dolétl až na zem osvětloval lavičku uprostřed hřbitova. Paprsek zůstával na svém místě i přes to že se mraky honily po obloze. Někdo nebo něco nám dává znamení - usoudili jsme a vyrazili k lavičce. Šel jsem pomalu, a přemýšlel nad tím, jak pomoci tomuto městu. Jediné co mě napadlo byla myšlenka o tom, že tohle způsobil (třeba i nechtěně) ten oběšený kluk a že když bychom ho pohřbili v jeho hrobě a udělali něco hodně podobného jako u Zeleného rytíře, že bychom "to" možná zlomili…

U lavičky jsem se pustil do prozkoumávání jejího okolí asi v okruhu dvou metrů, abych zjistil, proč sem paprsek svítí. Rael to vzal jednoduše - sedl si na lavičku a podíval se vzhůru. Než jsem stihl mrknout, byl Rael pryč. Balanara to zarazilo a stojíc u lavičky se taky podíval vzhůru a i on zmizel z tohoto světa, podobně se dělo i Mrakoplašovi. Zirkon se trochu cukal, ale pak se i on podíval vzhůru na paprsek a taky zmizel. "No, Mojko, měla by si jít přede mnou" říkám poslednímu z naší družiny, který tu zůstal. Sledují přitom vrány, které krouží nad hřbitovem, ale Mojko se čehosi bála a nechtěla se podívat do paprsku. Krčím rameny a zadíval jsem se do paprsku.

Stalo se něco, co už jsem znal - kolem paprsku byla hvězdná noc, kde byl i srpek měsíce se svojí hvězdičkou - znak Pána snů. V mžiku jsem seděl uprostřed oblohy, kde už byli všichni z družinky, Mojko se musela podívat do paprsku ve stejnou chvíli co já. Všichni včetně nemagických jedinců sedíme pevně na obloze a očekáváme, co se bude dít. Balanar je z nás kupodivu nejklidnější. Přicházející Pán snů k němu promluvil: "Chtěl si poznat charaktery svých přátel a tento sen ti je prozradil beze zbytku"

Budíme se ze snu. Jsme před městem v místě, kde jsme se včera ubytovali. Je ponuré ráno, které nám bude kazit přicházející bouřka. Město je viditelně vypáleno z před mnoha lety, nikdo se jej nepokusil obnovit. Nikde žádný náznak života, žádný dým z komínů…

Město nezkoumáme, varováni jsme byli dost.

5. září 2007

Vracíme se na "naše" pobřeží a pokoušíme se stavět loď podle Zirkonovo pokynů. I do deníčku se stydím popsat, jak to bylo trisktní…

Přemýšlíme co dál a dopomohlo nám k tomu spojení s Křemílkem. Z ničehož nic se před námi zjevil obraz Křemílka a Balanar jej zapřísahal, aby zabodl jeho(!!) hůl do země a nechal ji zabodlou. Křemílek to slíbil a Balanar po chvilce upadl do snového stavu - z úst mu šla pára. Předtím mi vysvětlil co bude dělat - přes snovou říši dojde na Eldor a požádá o poslání lodi naším směrem.

Bali se však do konce dne ze svého stavu neprobral a ani večer nešel s Mrakoplašem lovit duše.

6. září 2007

Stavíme stožár a jako vlajku jsme použili můj starší modrý plášť a střídáme se na hlídkách - co kdyby kolem plula nějaká loď. Na Balanarovi se začala projevovat dehydratace a tak jeho tělo napájíme opatrně vodou. S jídlem to bylo horší, ale Mrakoplaš se ujal lovení zvěře…

Další část této kapitoly napsal Zirkon, neboť hráč Modřinky byl nemocen

Kapitánův Deník Zápis První

Píši tyto listy v kajutě zámořské lodi, v kajutě, kterou sdílím s několika dalšími bytostmi, z kterých , když Neptun dá, bude docela schopná posádka mé lodi. Loď sice zatím nemám, ale snažím se, sic mi síly stačí, si nějakou slušnou pořídit.

Mrakoplášť a Balanar, nejsou tak úplně obyčejné bytosti.Balanar velmi často vypouští duchy a tedy je pobyt v jeho blízkosti často velice nepříjemný. Mrakoplášť je zase hroznej strašpytel a bojí se všeho kde je obrázek čerta, nebo to má s čerty něco společného.Nicméně oba dva budou poměrně schopní veslaři. Jsou tak akorát silní, a tak akorát chytří, aby pochopili, že když tempař bouchne do bubnu, aby zatáhli.

Rael, chytrý a nebezpečný. Ideální člověk, který mi bude dohlížet na výše zmíněné dva. Úplně ho vidím s bičem v jedné ruce a paličkou od bubnu v ruce druhé. Doprovází ho zvláštní prokletá kočka, která má tendenci zabíjet nevinné, ale to se dá vyřešit. ( Pozn. sehnat recept na kočičí paštiku! Konec poznámky)

Cestuje s náma i jedna samice elfího rodu. Mojko se jmenuje. Je to takovéto podejpřinesuhni. Evidentně je do mě zamilovaná, protože vždycky když se jí poskytne příležitost a je poblíž mě, snaží se mě dotýkat a svádět. Snaží se však celkem neúspěšně své city skrývat za nesnášenlivost a přehnanou řevnivost. Má však smůlu, protože mě žádná pohublá elfule nedostane.^[1] Na mytí podlahy a latrýn, se však bude hodit.

Nově se k nám přidal Dante, moc ho neznám, ale vypadá k světu a bude se hodit jako plavčík, či jako zábava pro posádku na dlouhých plavbách.

A nakonec Já, Zirkon Bulva, Král Bordoru, Kapitán tohoto času bez lodi. Do 4 stop mi chybí jen 3 palce. Samý sval a bystrá mysl a všechny ostatní vlastnosti, které musí dobrý kapitán mít : vůle, charisma, spolehlivost, rozhodnost, obětavost (rozuměj ochota obětovat posádku pro dobro Kapitána a lodi). Bohužel jsem před lety v líté bitvě přišel o jedno oko. Nicméně i s jedním jsem postrachem moří i souší.

Nyní, když jsem popsal svou posádku, nabízí se otázka: Proč jsme k sakru zde? A proč co tady u všech čertů podmořskejch rohatejch děláme?

Začalo to tím, že jsme se probudili ze sakramentsky zlýho snu, v kterým, na mou nevinnou dušičku sáhla sama paní Smrt. Zkrátka se nám všem zdál podivný sen, v kterém se děli roztodivné věci. Mělo to něco společného s prokletým městem, před kterým jsme stáli. Na jednu stranu byl sen požehnáním, protože nás utvrdil v jednom. Do města nechodit. A tak, jsme se vydali na nedaleký útes, shromáždili zásoby a čekali na loď, která nás měla zachránit a vyzvednout z této bohy zapomenuté končiny. Několik dní probíhalo prakticky v klidu a bez vyrušení. Modřinka s Mojko se starali o Balanara, který zase vypustil ducha. Mrakoplášť chodil na lov. Já jsem hlídal záď, aby nás nic nepřekvapilo.

Nu až takhle třetí večer nás z křoví vyřítivší se překvapil dědek. Znali jsme ho z chalupy, a asi ho trápila samota, když mu bábu syrovou jen tak bez chleba zmlaskli zombáci. Nu a chtěl si s někým hodit řeč, tak k nám přised a začal si vylejvat naspořený slova. Mimo spousty blábolů co nám pověděl řekl i pár zajímaých věcí. Něco vo nějakým Černým lovci. Kterej za noci loví kořist ze všech nejprohnanější…. lidi. Starýho mořskýho vlka jako jsem já tím sice vystrašit nemohl, ale na druhou stranu jsem na tomto vostrově spatřil i jinčí věci, a mohem horší s strachu nahájejícnější. Dědek, pak po chvilce zmizel. A jako na zavolanou, nás překvapilo světýlko z dálky. Po seštelování dalekohledícího oka se podařilo zjistit že to vypadá na loď, loď která by nás měla vyzvednout. Kotvila chvilku cesty od nás.

Za chvilku dorazila naše spása. Právě již výše zmiňovaný Dante a Balanarův duch. Zřejmě rozhněvaný, z toho, že všichni na můj výslovný zákaz chtěli jeho tělo spálit místo důstojně pohřbít, jak jsem celou dobu navrhoval. Pak se udělo v podstatě tolik věcí naráz že je možná nenapíši ve správném pořadí. Přišel znovu Dědek, tak jak prve zmizel se najednou zase objevil. Začínám ho podezírat z černokněžnictví. A podařilo se mi z něj dostat nějakou povídačku, která však měla poměrně dobré výsledky. Bylo to nějaké nekromantské heslo, které začalo zvedat na nohy mrtvé Balanarovo tělo. Na druhou stranu se díky tomu zase podařil vtlačit ducha právě do toho těla. Balanar už byl tedy nemrtvý. Nicméně slova mu zrovna nešla. A tak, jsem se obětoval a dal mu jeden z nejcenějších artefaktů, které svět kdy poznal. Strčil si to býlí pod jazyk a najednou už mluvil jako Hathorský Markrabě, pochop neuměl Ř. Narvali jsme mu pod jazyk ještě pár těchle bylin ale k ničemu už to nebylo.

Řešení bylo totiž nablízku, aniž jsme tomu tušili. Z lesa, se najednou ozval duširvoucí smích a bylo možné tam spatřit na koni démona, v lidském těle. Černý lovec. Držel v ruce nějakou věc, zřejmě plod stejné byliny. A řval něco vo tom, že když pojme Balanar ten čípek, tak zase plně procitne. Jen stačí, aby jsme ho ulovili. Nu a tak jsme se vydali na lov.

Netrvalo dlouho a podařilo se mi ho zaskočit. Měl sebou sice dva pomocníky. Jeden měl takový kulatý tvar a byl v dřevěné zbroji. Nicméně pod tou zbrojí byl slabý a zanedlouho se mi podařilo ho zdolat. Druhý byl takový podlouhlý, kluzký, jakoby mastný a trochu horký. Nicméně i s tímto nepřítelem jsem si hravě poradil. Pak jsem jen pokořil posledního obra, s bílým kloboukem a už jsem byl u lovce a sundal ho z koně.

Plod jsem dal Raelovi, který ho donesl do tábora. Balanar použil ten čípek a šup. Už byl v pořádku. Zbytek noci byl jako ve snu. Spousta míhajících se obličejů roztodivných zvuků, chutí a vůní. Poslední co si z večera pamatuju je, jak Mojko vytasila jiné trpasličí sváděcí metody, které nazýváme Kravata a Vyškraboči. Začínám si myslet, že má ve své krvi nějaké trpasličí předky, protože kdo jiný by tak dokonale znal detaily trpasličích namlouvacích rituálů. Nu a pak už jen sladké spaní na pohupující se lodi.

Konec Zápisu^[2]

//Poznámka : Koupit Rum, z toho vína mi brzo narostou žábry. Konec poznámky //

(počet zobrazení příhod ostrova Plexis od 25.12.2006:  )

[1] vyjádření Mojko: Měl furt nějaké hloupé připomínky, tak jsem ho porad škrtila, no

[2] Slovy Gamemastera se událo toto:

Rael s Bulvou měli soukromý rozhovor, ze kterého se nikomu dalšímu nic nedoneslo. Balanarovo tělo zemřelo, načež chtěl Bulva udělat trpasličí pohřeb žehem, čemuž Mojko a Haepp Modřinka zabránili - ti dva se ostatně o Balanarovo tělo starali nejvíce. Později s Bulva povšiml, že přijela Plexiská loď, leč přistála na nevhodném konci ostrova - Mrakoplaš k nim letěl na létajících botách….

Mezitím k nám přišel dědek z vesnice aby nám vyprávěl příběhy a hrál s Bulvou v kostky. Příběh byl o jakémsi klukovi, který přežil vraždění mladých, aby se z něj stal černý lovec (neboť loví v noci a v černém plášti). Ale je hodný a pomáhal i vesnici. O něco později proběhl soukromý rozhovor dědka a Bulvy, přičemž Bulva z něj páčil nějakou básničku. Tu pak Bulva pronesl nad Balanarovým tělem, jenž se zachvělo. Zjevně to bylo nějaké zaříkávání. Nám ostatním se ukázal lovec na koni, zasmál se nám a ujel.

Bodejť by se nám nesmál, neboť dědek dal nějaké slupičky Bulvovi, ten je dal Balanarovu tělu pod jazyk a po dalším zaříkání nás všech povstalo, leč mluvilo špatně  (Balanarovo duch již dříve přišel s nějakým hraničářem z lodi a s Mrakoplašem). Dle Mrakoplaše byl Balanar "ne nemrtvý, ale neživý".

S lovcem jsme si zahráli na hon na lišku (obě strany dobrovolně) a on nám pak nějak přes Raela (nevíme jak) dal zbytek plodu, díky čemuž Balanar dokonale ožil.

Poslední událost hodná zaznamenání byla ta, že se Mrakoplaš vrátil z honu na lišku bez svých létajících bot, ale s blaženým výrazem ve tváři.