Zelený rytíř

Teď mám opět volno na dobrodružství, takže projíždím pomalu Hatorem a hledám očima Balanara, který by už měl být ve městě. Mám štěstí, Balanar už tu je, jen je poněkud naštvaný. Hvízdl jsem na něj, aby mě zaregistroval a hned si vyslechl jeho stížnost: "Čekáme na Mrakoplaše a Raela. A možná na Drobka" oznámil mi. Bylo mi to trošičku divné, tohle nemohl být důvod jeho naštvanosti a nervozity. Spíš bych čekal naštvání z toho, že netuší kde má zasadit pátý stromek, když pátý hvozd na Plexisu není a v každém hvozdu má být právě jeden. "Spojil se se mnou Křemílek, je za branou" sdělil mi jednoduše Balanar. Na moji doplňující otázku jaká brána je ta správná, zda brána do říše věčného dne, nebo věčné noci či snad nějaká jiná se Balanar musel hluboce zamyslet aby mi pak dost nejistě odpověděl že za Snovou bránou.

Nevidím v tom problém - prostě najdeme někoho nebo něco, co si s Křemílkem vyměnilo místa, jenže Bali se tváří ještě o stupínek divněji. Ba co víc, nepřistoupil ani na můj návrh, abychom se zeptali Pána snů, kdo mu z říše zmizel. Začínal jsem být zmatený i já a tak zvu Baliho na oběd s tím, že to dořešíme v klidu u jídla. Dořešíme jak Křemílka, tak i dvojici Rael-Mrakoplaš starající se o Drobka.

Při obědě jsme toho moc nedořešili, neboť nás překvapilo slabé zemětřesení - na stupnici do sedmičky bych mu stěží dal tak dvojku. Současně s tím ale cítím silnou magii a z náměstí se nese vzduchem hluk, jako by spadl na náměstí veliký drak. Vyhlížíme z oken a spolu s námi všichni lidé žijící kolem náměstí, vidět není nic kromě dvou promačklin v dláždění lidské velikosti. "Doprdele" řekla jedna z promačklin Mrakoplašovým hlasem. Chytám se za hlavu a vracím se k obědu.

Venku proběhlo zviditelnění Mrakoplaše (má ve vlasech sníh, který pomalu taje), Raela (zjevně po výcviku a volbě směru) a Drobka v podobě desetiletého děcka. Rael Drobkovi zakázal použít magii na opravu náměstí, zakázal mu opravu i fyzickou prací a snad mu zakázal i třetí věc - vymazání paměti všem přihlížejícím. Ale už jen Drobkův hlasitě pronesený návrh na tuhle věc dokonale připomněl všem, že mají někde nějakou rozdělanou práci, která již dávno měla být udělána, takže se zvědavci rychle rozešli…

Zjevně jsou ti tři seznámeni s problémem Křemílka, protože se řeší už rovnou to, jak se dostaneme za Křemílkem. Zjevně ho budeme z říše snů brát bez ohledu na rovnováhu, protože o té se nemluví.

Následující část v deníčku zapsaná není (s poslední větou pochopíte proč): Dohodli jsme se na přepravě vzduchem a bude ji zařizovat Drobek. Abychom nebudili pozornost, budeme startovat za městem z nějaké louky. Rychle platím útratu a jdeme.

Za městem se Drobek proměnil v obrovského draka (velikost "D") vzdáleně připomínajícího draka kostěného. Rael se ihned cpe ke kostěnému výstupku vypadající jako kolo na tyči a zvoucího nás k nastoupení, což činíme. Drobek zneviditelnil nás i sebe a několikerým mocným máchnutím křídel nás dostal do vzduchu, načež změnil směr na severovýchod. Letět neviditelný na neviditelném drakovi a ustát vzlet byl skorem nadlidský výkon i když je zjevné, že Drobek ovládá i kouzla manipulující se vzduchem - Drobek letí totiž tak rychle, že by nás proudící vzduch z něj shodil, jenže vzduch skoro neproudí. Nad mořem ve výšce tak tisíc metrů přestal Drobek udržovat kouzlo neviditelnosti…

"Víš kam letíš?" sykl Rael Drobkovi do jeho dračího ucha asi tak po hodině letu nad mořem. "Nevím, ale já hrozně rád lítám" odpověděl Drobek. Ještě že tento pidirozhovor neslyšel nikdo z nás…

Drobek začal přistávat střemhlav na ostrov, jenž se objevil pod námi. Pád z aspoň tisíce metrů a zbrždění pádu až v poslední stovce neudělalo dobře nikomu z nás. Hned jak seskočím dole z Drobka, půjdu blinkat. Po dotyku mých nohou se zemí je ale něco jinak. Náhle si na let na drakovi nepamatujeme - Rael neznámo proč začal zahalovat stopy a přikázal Drobkovi, aby nám upravil paměť.

Cesta lodí mi neudělala moc dobře a je mi dost zle. Tak zle, že si nedokážu vybavit detaily plavby na lodi ani několik chvil před a po plavbě. Museli jsme sem připlout - usuzuji tak z toho, že na pobřeží asi padesát metrů od nás je ztroskotaná loď spolu s jediným přeživším námořníkem - kapitánem Zirkonem, ale můj šat je zářivě čistý, jako bych před třemi hodinami vyšel z Hatorských lázní. Není čas přemýšlet nad tím proč jsem si z cesty lodi nezapsal ani řádku (ostatně na to jsem přišel až večer při sepisování odpoledních příhod), musíme zjistit kde jsme. A taky zjistit, kdo je ta elfí dívčina, jenž probrala Zirkona Bulvu z bezvědomí. Co je jasné je čas - podle slunce jsou tak dvě hodiny odpoledne místního času.

Mrakoplaš se ujal zjištění té první věci. Vzlétl na svých létacích botách a za pár chvil mohl nahlásit: Ostrov menší jak Plexis, skály, lesy a kus od nás cesta. V dáli je možná obydlený palouk nebo milíř.

Dívce jsem se představil celým svým jménem i s přídomkem a ta mi řekla jen jedno své jméno: MOJKO. Černé vlasy má spletené do malinkých copánků, jinak na ní není nic zvláštního…

Ještě jsem neřekl, že jsem při příchodu na pláž šlápl na lidskou kostru a teď nastal čas jí prozkoumat. Je to kostra člověka, už vetchá a bez masa - leží tu tedy už několik let. Trochu zachovalejší je medailónek ležící přes kroniku. Od pohledu to není elfí práce, nechávám tedy zkoumání na Zirkonovi a Mojko - medailónek je stříbrný, ale teď už zašlý. Je na něm zkroucený had s malinkým červeným kamínkem - ti dva se dohadují co je to za kamínek…

Prolistoval jsem zetlelou kronikou. Je zničená vlhkem a tak jediné co se z ní dá použít je pravý pergamen vložený mezi listy.

Na knížecím hradě Rychleby byl kdysi kastelánem rytíř Gernot. Sloužil knížeti dobře, ale léta ubíhala, a tak se jednoho dne rozhodl, že knížete požádá, aby ho ze svých služeb propustil. Napsal list, zavolal věrného sluhu Sidka, dal mu dopis a váček s penězi a vyslal ho za knížetem.

Sidek neujel dál než přes dvě vesnice, když se kolem vyrojilo několik ozbrojených chlapů, kteří ho strhli s koně. Jeden mezi nimi v zeleném šatě jednal pansky a měl mezi nimi hlavní slovo. Chlapi ho prohledali a pod kabátcem mu našli kastelánův list. Zelený rytíř si ho přečetl a pravil: „Dám ti milost, moji chlapi tě dopraví až na hranice knížectví. Ale nikdy se už nevracej zpět na Rychleby.“

Zelený rytíř se vyhoupl na Sidkova koně a zmizel v lese. Chlapi se dali se Sidkem na opačnou stranu a hnali ho před sebou bez zastávky lesními cestami jako ovci.

Zato na Rychlebech brzy uvítali nového pána. Zelený rytíř přijel s celým průvodem svých lidí a starému Gernotovi řekl: Od dnešního dne jsem tu já ustanoven kastelánem. Chceš-li, můžeš tu zůstat.“

Starý rytíř neměl kam jít, byl už poloslepý a nemocný, a tak zůstal rád. Zelený rytíř se ujal nového úřadu. Staral se především o vlastní kapsu, kdo se mu protivil, toho do vězení odvlekli , stejně jako odvlékali na hrad děvčata, která se mu zalíbila.

Jednou jela kolem hradu urozená panna se svým průvodem. Rytíř dal její družinu zajmout, a protože se mu zalíbila, poslal pro kněze, že se bude ženit. Panna Marla se bránila, volala o pomoc, ale rytířova čeleď se jí jenom smála a pošklebovala.

Rytíř přivedl kněze, ale Marla se nechtěla podvolit a vykřikovala, že sem byla zavlečena násilím. Kněz byl v rozpacích a zdráhal se je oddat. Rytíř se rozlítil, dal zavolat pacholky a poručil jim, aby kněze odvedli na dvůr a tam mu sťali hlavu. Pak zařval na Marlu: „Když jsi nechtěla být mojí ženou, dám tě do vězení krysám!“ A pacholci přišli o odváděli ji, ale ona se jim vzpírala a křičela ze všech sil: „Proklínám tě, zelený rytíři. Zůstaň tu na věky, ty zelený hade! Nikdy nebudeš mít klidu, dokud tu zůstane kámen na kameni!“ Ale rytíř se jen smál.

Jednoho dne se kníže přece jen dozvěděl, co se na Rychlebech děje. Sidkovi se konečně podařilo uniknout ze zajetí a dostavil se ke knížecímu dvoru. Kníže s ním vyslal vojsko, aby zjednal nápravu. Knížecí vojsko oblehlo Rychleby a začalo je tvrdě dobývat. Když zelený rytíř viděl, že se neubrání, sám dal své sídlo zapálit a při požáru chtěl uniknout. Hrad hořel dlouho a za silného větru lehlo všechno popelem, zůstalo jen kamenné zdivo. Po zeleném rytíři nebylo nikde ani stopy. Lidé říkali, že v hradě uhořel.

Dlouho se potom lidé báli rychlebského hradu. Říkali, že v něm straší a nikdo se tam neodvážil. Kámen po kameni se pomalu rozpadal, když se začalo mezi lidem vyprávět o pokladech. Našli se i odvážlivci, kteří se vypravili na hrad je hledat. Na nádvoří našli pod troskami jen ohořelé lidské kosti a dál se nedostali.

Jednou na Veliký pátek o velikonocích se vypravil na hrad jeden tovaryš z Vilémovic a ten prý měl větší štěstí. Bez nesnází se dostal až do hradního sklepení. V šeru našel starou truhlu a v ní trčel zlatý klíč. Tovaryš se už chystal, že ji otevře, když se za ním ozval lidský hlas: „Neber, co sis ještě nevysloužil!“

Tovaryš se otočil a uviděl za sebou velkého zeleného hada. Mládenec se nemohl hrůzou ani pohnout a had mu sliboval: „Když dovolíš, abych se ohřál na tvém srdci, budou všechny poklady tvoje a mne pak vysvobodíš ze zakletí.“

Zelený had vzal zlatý klíč a vztyčil se proti tovaryši, ale jak se ho dotkl, tovaryš hrůzou vykřikl. Vtom se celý hrad otřásl v základech a tovaryš padl v mdlobách. Když se probral, ležel na kopci naproti rychlebskému hradu. Dlouho se nemohl vzpamatovat a stále před sebou viděl zeleného hada se zlatým klíčem a o hledání pokladů už nechtěl nikdy ani slyšet.

Ozrimkové pohřbívají našeho neznámého a po krátkém extempore se zlatým klepadlem (chtěl jsem si osobně promluvit s Pánem snů o Křemílkovi a nějaké bytosti jež je pro zachování rovnováhy na Plexisu) se dozvídám od Raela, že Křemílek je vlastně za branou v síních Morte Ascendo. Nechápu, proč nám to neřekl dřív - nebo alespoň mě, neb jsem tohle doteď nevěděl. Na druhou stranu to alespoň vysvětluje Balanarovu nervozitu v Hatoru, navíc když mi Balanar před chvílí řekl, že už zasadil i pátý strom v pátém hvozdu. Ale to odbíhám.

Rael si odskočil na malou a když se vrátil k nám, ukázal velice přesvědčivě jedním směrem a řekl: Rychleby jsou tímhle směrem. Hm, zřejmě jeho nový výcvik vydává své ovoce, protože si ten směr nenechal vymluvit…

Rael i Mrakoplaš měli pravdu - po hodině procházení skrz křoví nacházíme cestu a po dalších dvou hodinách chůze Raelem udaným směrem po staré dlážděné cestě (mnoho let neudržované) vcházíme asi tak v šest hodin večer do vesnice. Ta na první pohled vypadá opuštěně - domky jsou zchátralé a zarostlé, jen u jednoho z nich se pase koza. Rael se rozhoduje na domek zaklepat.

V chaloupce žije velmi stará paní se svým neslyšícím mužem, jenž nás odhání s kuší v ruce od domku. Paní skropila Raela svěcenou vodou a zaklela ho zaříkáním proti nemrtvým. "Klid dědku, tihle jsou živí!" zařvala poté na muže. Ten se sbalil a šel do domu.

Ptáme se na kdeco snad deset minut, ale shrnout to můžu do několika vět. V noci se vesnicí procházejí nemrtví, kdo přijde do vesnice a je mladý tak do rána zemře (o mě to kupodivu neřekla) staří lidé postupně vymírají a svěcenou vodu má od mnichů z místního kostelíka. Jo a prošel tudy i hobit velmi podobný Křemílkovi.

Rael a Mojko jdou do kostelíka ihned, Mrakoplaš se šel domluvit s pánem domu, prý má vodnici (ať už je to cokoliv), s babkou si domluvil za opravu doškové střechy nějaký tabák… Já jdu do kostelíka až v době, kdy Mrakoplaš s Balanarem začali záplatovat tu střechu, přičemž se ukázalo že jim nejsem schopen nijak pomoci…

Poté co na mě jeden z mnichů v kostelíku cákl trochu svěcené vody se s ním dávám do řeči o víře. (Druhý z mnichů se baví s Raelem a třetí s Mojko) Kostelík zvenku vypadá poměrně zchátrale, ale tady uvnitř je vše útulně upravené. Zdejší víra je hodně podobná víře v bohyni Hator, jen se zdejší bůh stará spíše jen o přírodu a život v ní. Napadá mě, že je to možná prapůvod víry v Hator, ale svoji myšlenku nikomu nesděluji…

Ptám se i na světské věci, mnichova slova potvrzují slova té staré paní a dozvídám se i něco navíc - Mnichové tvrdí že sem do Rychlebského panství se vozí lidi na smrt za trest. Ostatně celý ostrov je prý prokletý.

Zbytky hradu jsou asi třicet minut odsud a město je z druhé strany ostrova. Tedy spíše bylo, neboť lehlo popelem. To bylo trošku v rozporu s tím, co říkala Mojko, ale na upřesnění jsem se jí zeptat už nemohl. Mnich, se kterým se bavila ona jí vyhodil z kostelíka - ukázala mu totiž toho hádka z medailónku, což byl a je(?) znak toho zla, co zde řádí a zabíjí mladé lidi. Prý zelený had.

Druhý z mnichů si s Raelem začal špitat a pak nahlas řekl ať jde stranou, že je tu moc uší…

V kostelíku jsem tedy zůstal nakonec sám s jedním mnichem a od dalšího vyptávání mě odlákal zuřivý štěkot a řev Mrakoplaše. Drobek, kterého jsem neviděl od doby našeho přistání na pobřeží vydráždil nějakého divokého psa… Z celého boje vidím až závěr - Drobek dostal od Mrakoplaše pohlavek, začal natahovat moldánky a hrát divadlo na Mojko, že je vlastně jen malý ustrašený kluk, který za nic nemůže.

Uvědomuji si, že nevidím Raela ale jen jeho kočičku, která nešťastně pomňoukává a láká mě zpět ke kostelíku. Jdeme všichni.

Kostelík je prázdný a kočka běhá od nás k oltáři a chce jít kamsi do zadní zdi. V těch místech si naposledy pamatuji Raela i mnicha, takže to vypadá na tajný průchod. "Joj, na něco sem šáhla" vykřikla Mojko od oltáře do otevírání průchodu. Stál jsem nešikovně přímo před ním a schytal rudožlutý blesk. Dost zabolel…

Budím ďáblíka ze spánku a znovu opatrně nahlížím do temného průchodu. Přilétl druhý blesk a já neuskočil…

Bali s Mrakoplašem mě vrátili do světa živých a po následné kratičké poradě se shodujeme, že schody vedoucí dolů obsahují past, která se již 2x spustila. Mojko jde zkusit své štěstí a pomocí mechanismu přivírá průchod, aby následně proskočila úzkou škvírou. I na ní dopadl ten blesk a nebohá Mojko se v bezvědomí skutálela ze schodů.

Balanar se rozhodl že tam vleze s tím, že jej přehypnu přes prvních deset metrů, kde jsou zřejmě nášlapné spouštěče blesků a že si na sebe sešle cosi, čemu říká zrcadlo. Činím tak a pak hypuji i sebe. Mrakoplaš mi mezitím stihl říct, že dole slyší tři hlasy odříkávající modlitbu Morte Ascendo…

Dole je malá jeskyňka s dalším oltářem na němž stojí socha rytíře. Na oltáři leží Rael a dva mniši stojí u něj, přičemž druhý z nich sesílá rudožlutý blesk na Balanara. Třetí se zrovinka shýbal nad bezvědomou Mojko.

O sekundu později je situace zcela jiná. Rudožlutý blesk se od Balanara odrazil kamsi do stěny a mnich u Mojko na Balanara zakřičel zaklínadlo "Taufí". Tenhle okamžik si budu pamatovat do konce svého života - poprvé vidím použití nejobávanějšího kouzla - kouzla ZMIZ na živého tvora, který je současně můj přítel, kouzla ze kterého není návratu. Kdo se stane jeho obětí, ten ze světa nadobro zmizí - jakoby nikdy nebyl…

Naštěstí, naštěstí tohle kouzlo se za určitých okolností vymyká kontrole a obrací se proti sesilateli což se stalo i nyní^[1], mnich byl vymazán ze světa živých. Okamžitě se hypuji na druhou stranu jeskyně k Raelovi, neboť za zády Balanara v úzké chodbě nemohu dělat nic (tedy mohl bych seslat kouzlo rychlost na Balanara, ale to mě v tom zmatku nenapadlo). Moc jsem toho nestihl - zbývající dva mnichy zvládl Balanar prakticky sám - toho od Mojko zastřelil a posledního jenž na něj nabíhal s kinžálem v ruce zvládl též.

Rael má na obličeji nějakou "mouku", kterou mu odstraňuji suchým kapesníkem. Zjevně je to nějaké uspávadlo, málem mě dostalo také. Kde se vzal tu se vzal, opět se objevil Drobek a vynesl Raela ven. Ostatní probrali a doléčili Mojko, zatímco já prohlížím se Zirkonem dolní oltář. Nic moc jsme nenašli - runy "GERNOT" na oltáři a erb MORTE ASCENDO na štítu rytíře bylo to jediné co jsme nalezli. Asi hrob rytíře…

Zbylé údaje doplnil Rael - mniši ho chtěli obětovat, aby rytíř řádu Morte Ascendo - Gernot - se mohl navrátit na svět, zřejmě v těle Raela.

O třicet minut později jsou již mnichové téměř pohřbeni mými ozrimky. Nechávám je dodělat svoji práci a jdu zpět do kostelíka, neboť ostatní přátelé (kromě Mojko, která se nemůže vynadívat na Ozrimky) jsou stále v kostelíku. Něco se tam musí dít, neboť vyděšený Drobek vybíhá ven. Vbíhám dovnitř a zdálky slabě zaslechnu Drobkovo: "Ale pejsánku, kampak si se mi schoval, hodný pejsek", takže to poděšení bylo opět hrané na Mojko, která jde v mých stopách.

Všichni jsou v kryptě a sledují Mrakoplaše, kterak se rozmachuje kladivem a buší do zdi s reliéfem rytíře. Po třech ranách je ve zdi malá díra vedoucí do nějaké další prostory. Průzkumu se ujala Raelovo kočka, která je ale během minuty venku a Mrakoplaš začal okamžitě rozšiřovat otvor z něhož se ozvalo polekané elfí (?) vykviknutí. Když byl otvor dost velký, sáhl Mrakoplaš dovnitř a vytáhl malé rozježené elfí děcko. "Je mi zima" prohlásil elfík obečtinou a mě na tom něco bylo divného. Studený tenhle elfík ale byl dost, Mrakoplaš jej zabalil do deky a přitiskl na hruď a hned se otřásl chladem.

"Za to, že si mě zahřál ti poradím" řekl elfík. Jeho rada zněla: "pětkrát tři ti život zachrání" Ptám se ho jak se jmenuje, odkud je a tak, abych ho mohl později dovést k rodičům. Odpověď mě překvapila: "Jmenuji se Gernot po tatínkovi. Zjevuji se tehdy, když přichází smrt" Pak dítko lusklo prsty a zmizelo. Raelovi něco došlo a dost se čertí - ten elf byl buďto nemrtvý, nebo démon neboť v zazděné prostoře byl prý vydýchaný vzduch. Mrakoplaš oponuje, že nemrtvý nemohl být, to už by prý reagovala jeho ochranná runa.

Mezi těmi dvěma vznikla hádka, jíž ukončil Rael kopancem do Mrakoplašovo pozadí. "Lepší jedenkrát zbabělý, než jedenkrát mrtvý" bylo jediné moudro, které z této hádky vzešlo.

Je večer a já se ptám všech kde budeme nocovat a prý že na hradě to bude nejlepší. Chápu to - ti co chtějí zlomit kletbu tam chtějí jít hned. Ale i ti, co chtějí poklad tam chtějí jít také hned, takže já jediný, který navrhoval nechat hrad na ráno jsem přehlasován. Ostatně jsem hloupý - když zlomíme kletbu hned teď, tak nás nemusí potkat to umírání mladých lidí z naší družinky…

V lese se valem stmívalo a tak jdeme svižně a opět bez Drobka, který je kdoví kde. Nejprve přicházíme k pobořené strážní věži a jediný Rael jde dovnitř. Hned jak zavolal, že tam jsou tři dlaždice s runami, tam přišli i ostatní s výjimkou mě a mého ďáblíka.

Dle rady malého elfa zmáčkl Rael tu správnou dlaždici a mříž, jenž doteď zahrazovala přístup do další části věže, se otevřela. Všichni se nahrnuli do další části věže a i já přerušil průzkum blízkého okolí věže a nakoukl. Byla to místnost plná zetlelých věcí s chodbou pokračující kamsi do sklepení. "Co děláš v mém panství" řekl dunivý hlas Mrakoplašovi, jenž zvědavě nakoukl do oné chodby. "Jdeme si pro poklad" křikl Mrakoplaš zpět a hned byl dunivým hlasem označen chamtivým.

"Historie se opakovat nebude", řekl jsem si, neboť si vzpomínám na svoje první dobrodružství zde na Plexisu a na tehdejší větu "Čeho si žádá tvá chamtivá duše". Oznámil jsem, že jdu ven, ale nikdo mě nevnímal, až na Balanara, který usoudil že tady se prokletí Rychleb lámat nebude. Naopak dění konečně přilákalo dovnitř Drobka, který se sem hypnul.

S Balim rozděláváme oheň, a chystáme se dělat večeři, když vtom se ozvalo rachocení kamení. "Cesta ke klíči není tak jednoduchá" křikl ten dunivý hlas a je slyšet až ven. Drobek se vyhypnul ven a oznámil nám, že se chodba za nimi zavalila, aby se hned poté opět kamsi odhypl. "A co si přeješ teď chamtivý člověče?" oznámil dunivý hlas poté, co se nehorázně zachechtal. To už z Balim prohazujeme cestu k ostatním, do čehož nám hlas řekl, že: "Cesta je zavřena, otevře se tomu, kdo mé srdce zahřeje".

Uvnitř se u ostatních objevil zelený had, který prý dal Mojko nějakou hádanku, jenž ale vyřešil Mrakoplaš, za což dostal zvláštní hadí šupinu. Když se jí dotýkal někdo jiný, tak dotyčného nehorázně spálila, v rukou Mrakoplašových se chová normálně. Balanar použil magii na kameny a ty se rozutíkaly tak, že se vytvořil průlez. Had v tom okamžení zmizel a hned nám pár lidiček vynadalo, že jsme je vyrušili - či spíše vyrušili toho zakletého. S tím se ale nedalo nic dělat…

Přišly ještě dvě překvapení. První byla ta, že Mrakoplaš měl desetisekundové zvukové spojení přímo s Křemílkem a prý šupiny máme schovávat pro něj, aby se dostal ven. No budiž, třeba se k nám zelený had ještě vrátí - Rael s Drobkem to jdou zkoušet zpět do strážní věže. Ostatní postupují vpřed a chvilku je doprovází naše rozježené dítko. Prý: "Poprvé jste mi utekli, ale já na vás počkám".

Ti vpředu narazili na postaršího pána, jenž je upozornil, že cesta dál je uzavřena. Zirkon to chtěl řešit jednoduše a rychle. "Dědku, dej mi šupinu" řekl, ale dostalo se mu nejprve hádanky. Odsouzený zločinec měl říct výrok. Bude-li výrok pravdivý, pak jej kat popravčí utopí, bude-li výrok lživý, pak bude odsouzený oběšen. Otázka zní - jak odpoví odsouzenec, aby zůstal naživu? Bylo to dost těžké a mě rozptylovala nepřítomnost Raela, takže jsem na správnou odpověď přišel o fous později než Zirkon. "Pověsíte mě" vyhrkl Zirkon a získal další šupinku.

Muž zmizel, všichni i s mým ďáblíkem šli dál a já se mohl s klidným svědomím vrátit k Raelovi a Drobkovi, kde jsem na Raelovu žádost zakryl otvor v kamení svým pláštěm. Asi pokus o přivolání hada…

Mezitím se ostatní dostali k další překážce či spíše hádance: "Jsem muž a nemám sourozence. Na stěně visí podobizna. Otec muže na obrazu je synem mého otce. Kdo je na obrazu?". Takto mi ji přetlumočil ďáblík a přiznám se, že jsem ji vůbec nerozlouskl, ba jsem se ani nepokoušel o odpověď. Kdosi za hodnou chvíli na otázku odpověděl "Můj otec", za což byl odměněn bleskem. Hloupé bylo, že zranění od blesků nešlo nikterak vyléčit, a my jsme pochopili, jak tohle neléčivé prokletí účinně bránilo poklad a zabíjelo hledače pokladů. Správnou odpověď pak také někdo řekl, na obraze byl vyobrazen syn.

"Kdo má dvě oči vpředu a vzadu spoustu dalších?" byla další hádanka napsaná na kartičce. Ostatní na ni narazili v okamžiku, kdy s Raelem odcházíme od strážní věže. Tohle bylo jednoduché a Balanar hned vypálil odpověď. Samozřejmě to byl páv. Pak přišla hádanka pro mě - ženština s vařečkou v ruce se na mě obořila: "Ty, jež se zdáš sečtělý - Kde vždycky Včerejšek přichází po Dnešku?" Na rozdíl od ostatních přednašečů hádanek byla netrpělivá a po chvíli mě bolestivě pleskla vařečkou. Jako by mě kopnul kůň, tak to bylo silné. Žena křikla: "Odpověď je slovník elfe!". Poté zmizela a místo ní se objevil rozježený kluk. "Jsi ke mě blíž než si myslíš" řekl mi a dotkl se mé dlaně. Byla studená, velmi studená a klučina sledoval mé zranění, které se už před jeho dotekem začalo velmi ošklivě podebírat.

Měl jsem na sebe vztek. Se slovníkem jsem si kdysi na škole setkal a tak jsem na to možná přijít mohl. Ale je to dost vzácná věc a nevím, jestli o existenci slovníků vědí obyčejní hledači pokladů. Ne, tady neměli hledači šanci přežít. Čekám každou chvíli, že uvidím jejich mrtvoly…

Nám se podařilo dojít do prostor, kde bývaly stáje. Teď tu stál mluvící kůň a i on nám položil hádanku: "Když vyslovíš mé jméno, zabiješ mě" Správná odpověď nebyla "OKAMŽIK" jak kohosi napadlo, nýbrž Zirkonem zakřičené slovo "Ticho !", jenž ozvěna vrací zpět ke koňovi. Kůň zmizel a Zirkon se stal nositelem další šupinky. Hned poté se usmálo štěstí na mě: V bývalém vestibulu hradu mě opět oslovila žena - tenkrokrát velmi stará žena. "Stojí babice ruzcuchaná velice…" začala se svojí hádankou a já už se začal bát že opět budu zraněn a ponížen. "Když přijdou časy, zelené má vlasy, když tělo chřadne, do vody padne." dokončila babice svoji hádanku. Pokud se těšila na to, že mi uštědří výprask, pak jsem ji zklamal. Sotva stihla třikrát mrknout, než mi musela vydat šupinu. "Vrba" sdělil jsem jí do šepotu mých přátel, jež se tiše radili nad odpovědí…

Další hádanka připadla na Raela a dal mu jí pod zbytkem podloubí klučina s proutkem - "Matka má sedm dětí a polovina jsou kluci. Jak je to možné?" Nikdo na odpověď nepřišel a tak i Rael dostal výprask. Kdo mohl tušit, že i druhá polovina dětí jsou kluci…

U studny se pokoušel Mrakoplaš léčit pošramocenou Mojko, ale nedařilo se mu. Tedy abych řekl pravdu - dařilo, ale bez léčebného efektu, z čehož jsem pochopil, že se Mojko nedařilo získávat šupiny v době, kdy jsem u skupiny nebyl. Shodli jsme se, že šupinu musí získat každý a tak se na zlatou rybku šel podívat Rael, který byl zatím bez šupinky. "Patří ti to, ale přátelé to používají víc než ty?" řekla mu líbezným hláskem rybka hádanku. Rael jí do minuty uhodl, neboť odpověď zněla, že přátelé používají jeho jméno častěji než on.

Stále jsme nenacházeli ani stopu po pokladu, natožpak po očekávaných mrtvých hledačů pokladů a tak jsme doufali že snad uspějeme v hladomorně, což bylo jedno z mála míst, které jsme ještě neprošli. Ta však byla uzavřena a na dveřích byla přišpendlena kartička s hádankou. Postrčili jsme dopředu Mojko, již jen ona neměla šupinku. Nebylo však souzeno jí získat, přestože hádanka byla z nejjednodušších, jaká zde zazněla. "Kolik měsíců má 28 dnů?" Mojko odpověděla špatně a blesk z kartičky ji poslal do bezvědomí, přestože jsme se jí snažili nehlesně napovídat, že 28 dnů mají všechny měsíce…. Nakonec tuto otázku zodpověděl Rael. Mrakoplaš se od nás oddělil, vzal Mojko na ramena a odletěl s ní pryč z hradu. Chtěl ji vyléčit mimo prokletý hrad, jenže za desítku minut zjistil, že to prokletí je přímo na nás…

Mezitím tedy Rael uhodl hádanku, dveře od hladomorny se otevřely. Jas ze zlatého pokladu příjemně osvětloval hladomornu a také rytíře v zeleném stojící před ním. V jedné ruce drží klíč a ve druhé meč, jenž modře září. "Naberte si kolik unesete, ale kdo chce klíč, musí se mi postavit" Malý elfík, který byl stále s námi popošel k rytířovi, otočil se k nám a řekl se slzou v oku: "Víc jsem vám napovědět nemohl". Rytíř ho sťal tak rychle, že ani slza nestihla ukápnout na zem. Prý ho sťal za to, že ho zradil neboť porušil přísahu a prozradil nám řešení jak ho přemoci.

Chvíli dumáme a najednou stojí Balanar ve své noční zbroji a přiletivší Mrakoplaš má též svojí noční kutnu. Mojko nechal ve vesnici u babky… Balanar jde s mužem bojovat a Mrakoplaš mu k tomu kouzlem přisvítil. Rytíř a Balanar si svoje rány vzájemně vykrývají a my ostatní přemýšlíme, cože nám ten malý kluk vlastně řekl. Zirkon zkusil jednu ze svých šupin hodit po rytířovi - nic. Balanar přestal bojovat, svlékl se z brnění a pokusil se přiložit svoji šupinu do míst, kde má srdce - nic.

"Pojď na moji hruď, mám tě rád" říkám a roztahuji ruce k obejmutí. Rytíř na mě nereagoval, neboť chtěl, abychom my přišli za ním, což udělal Mrakoplaš. Obejmul rytíře, zelený rytíř vydechl naposledy a zmizel. Radujeme se, ale jen chviličku, neboť se Mrakoplašovi rozsvítilo kladivo a oboum pomocníkům pána snů znovu naskočila jejich zbroj. Venku ze země vylezlo velké množství zombií a nemrtvých. Konečně víme, co se stalo s předchozími hledači pokladů, zůstali zde a tím, že jsme zlomili kletbu zeleného rytíře jsme je uvolnili. Ajaj.

Rael přivolává Drobka na pomoc, ale ten říká, že může přijít jen ve své normální podobě, jenž nás ale poděsí. Rael mu to přikázal znovu a mezi nás vstoupil ohromný ohnivý démon s traverzou v ruce. "Já to říkal!" řekl Drobek hromovým hlasem do zvuku zvracení Balanara, Mrakoplaše a Raela a vyběhl bojovat s nemrtváky. Mě pohled na démona moc neublížil a tak běžím za ním ven z hladomorny. Nechápu, proč Drobek bojuje s traverzou a nečaruje - sice jedním úderem zruší tři nemrtváky, ale magií by to dokázal rychleji. Sešlu na jednoho nemrtváka Churšaláh a ptám se Drobka, proč to nezkusí taky. "Mám problémy s čarováním, ovládá mě přitom běs!" vykřikl Drobek a já raději dál nečaroval a nechal vše na Drobkovi, který bojoval čím dál víc zuřivěji, aby po skončení boje začal od nás utíkat pryč tak prudce, až se v lese dělal průsek.

Mrakoplaš letěl do vesnice za Mojko a doletěl tam v okamžiku, kdy se pár nemrtváků dobývalo do domku babky a dědka. Dědek statečně střílel z domu, ale babka již ležena venku rozsápána…

Drobek se vůbec neozývá a Raelovi chybí jeho přivolávací hůlka. Obojí jsme zjistili po vydatném spánku ve vesnici, v níž zůstal zřejmě jako jediný živý obyvatel náš dědek. Před polednem jsme pohřbili babku a přerozdělili si poklad - vyšlo na mě 500 zlatých a jeden zlatý pohár. Mojko je již v pořádku - prokletí pominulo a léčba byla úspěšná.

Zůstáváme celý den ve vesnici a odpočíváme. Mrakoplaš a Balanar jdou večer na zahrádku babky hledat nějaké bylinky, jež prý babka slíbila Mrakoplašovi.

Ráno jdeme na pobřeží a doufáme, že snad tam najdeme Drobka, ale bohužel, ani tam není. Rael si možná něco uvědomil, protože zbledl a po zbytek dne s ním nebyla řeč. Musíme tedy řešit, jak se dostaneme domů. I dnes s námi navázal Křemílek na deset vteřin spojení a zapřísahal nás, aby jsme ho pomocí šupinek vysvobodili. Nevím co přesně Křemílek dělal, ale tentokrát jsme kromě zvukového spojení měli i spojení vizuální. Ale i tak netrvalo spojení 10 vteřin.

Zkoušíme jít do města a tiše doufáme, že tam bude použitelná loď. Večer Mrakoplaš s Balanarem opět pokoušejí své štěstí s hledáním bylinek na babiččině zahrádce, ale ta je už po dvou dnech neudržování zarostlejší víc než by musela být…

[1] pozn. hráče: počítali jsme to několikrát a vyšlo nám, že mnichovi chyběly dva magy, které utratil spolu s dalšími magy na blesk na Mojko…

Haepp Modřinka z Bílého Kamene

… a Zelený rytíř