Trpaslíci

Trochu jsem se zdržel v Hatoru a tak se řítím na poslední chvíli do Komodoru, kde mám mít sraz z ostatními. Část zdržení byla spíše pracovní, jen jedno zdrženíčko bylo úsměvné. Paní ředitelka ze Saxiského sirotčince mi vzkázala dopisem, že mému nalezenci dali na mojí počest jméno Trolínek…

V Komodoru jdu do místní "horší" hospody kde máme mít sraz, ale přicházím zjevně pozdě, ale vidím pět jásajících a slavících trpaslíků. Objednávám jim rundu, což je nejprve dost polekalo (nebo to byla moje přítomnost?), ale pak se uklidnili a díky té rundě mi byli ochotni říct, kde jsou mí přátelé. Podle všeho jim tihle trpaslíci zadali úkol v trolích skalách. Neptám se na podrobnosti, ty uvidím na místě…

Nechávám koně "U slunce" a svižným krokem jdu z města, kde nasazuji UFI a letím podél pobřeží do Trolích skal. Než jsem se dostal do správné skalní průrvy, byla polovina mé zásoby many pryč. Tu průrvu jsem poznal hned mimo jiné i proto, že slyším hlasy přátel, ale i proto, že je zde čerstvě očištěný nápis:

A přišel žák k Dalhirovi. Zeptal se ho: "Proč jsi se nechal srazit na kolena a zbičovat se, když si je všechny mohl jedním pohledem proměnit v kámen?" A on sestoupil k řece, napil se a pravil. "Není nikdo, kdo by nemohl být poražen. Má pověst teď sice utrpěla, ale pro závěrečný souboj jsem získal nesmírnou výhodu." A nasadil si kápi a vyšel na kamenitou cestu…

Vypadá to jako vstup do staré hrobky nebo nějaké prostory náboženského charakteru na což podle nápisu sázím a já vstupuji. Je tu dost tma a tak investuji do kouzla Luxmen a nastavuji si ho tak, aby mi svítil spíše zezadu a postoupil do úzké chodby. Vtom mi přiložil Balanar na hrdlo hůl…

Pak se mi děje to samé co po mém prvním příjezdu na ostrov - tedy všichni na mě mluví, já nestíhám, ale pak jdu dělat to samé co družina. I když třeba Rael se některým věcem vyhnul - například přísaze na knihu. Všichni mi vysvětlují, že když budu přísahat na knihu co drží Balanar v ruce, tak uvidím lidi a věci, které jsou viditelné jen po té přísaze…

Balanar mi knihu otevřel a drží ji v ruce. Nejsouc ještě rozhodnut k přísaze a po prohlédnutí otevřené dvojstrany psané v kouzelnických runách se mi chce přísahat ještě méně. Kniha je sice psaná v kouzelnických runách, ale v nějakém starším dialektu, kterému nerozumím a kniha se nenechá přelistovat ani někam jinam. Prohlížím si část družiny, která přísahala a zjišťuji že nemají mezi sebou kouzelníka. Mé přátelství převážilo a tak pokládám ruku na knihu a svou svobodou vůlí říkám "Přísahám…" a pak pokračuji samovolně novou větou, aniž bych chtěl. Ale na to mě přátelé upozornili :-/ "Já, Modřinka z Bílého Kamene, přísahám na svůj život, že získám-li prsten úniku, předám jej za slíbenou odměnu 5000 zlatých Balanarovi"

Říkám si, že když by tohle byla chyba, že Rael který nepřísahal bude mít šanci nás z toho všeho dostat a bude to mít těžké, zvlášť teď se mnou. Kniha je prokletá a nemohu ji zahodit ani se jí nijak zbavit a stále se otevírá na té jedné dvojstraně, nehledě na to, že mnou prolétla nějaká energie. Navíc mám pocit, že mě všichni chtějí okrást, což je asi to nejhorší, protože náhle nevěřím nikomu z družiny. Zato Balanarovi je teď o dost lépe…

Obraz se mi před očima díky té divné přísaze změnil. Už nevidím obyčejnou skalní chodbu, nýbrž chodbu jenž má po stěnách vykládané gobelíny. Vidím také nabodlé kopí s dopisem. Posílám všechny před sebe, čímž jednak řeším problém s mým možným okradením, současně mi nikdo nestíní při opisování svitku pro případ potřeby. Jako potřebný nakonec nevypadal…

Jmenuji se Dalhir a jsem druhým královským čarodějem. Mé vlasy jsou už protkány stříbrnými nitkami a dlouhý vous mi splývá po zdobeném hávu. Doby mé mladické nerozvážnosti již minuly a hrdinské skutky odvál čas. Plně se teď věnuji magii, znám její jemné nuance a temné hlubiny a do chodu dějin zasahuji jen skrytě a zpovzdálí. Ale nebylo tomu tak vždycky. Toto je příběh z dávných dob mého mládí, který mi ukázal cestu naděje a díky němu jsem tím, čím jsem…

Dopis končil na okraji pergamenu, ale pokračování jsem pro tuto chvíli nikde v okolí neviděl a tak dobíhám ostatní stojících u dveří, které nevidí pouze Rael, pro něj tahle chodba končí slepě. Kletbou posílený pocit, že mě chce někdo okrást zesílil a já mám pocit že někdo jde za námi. A skutečně šel - nemluvná bytost zakutá v brnění. Nemám pocit že by mě chtěl okrást a tak se s ním dávám do řeči a představuji se mu plným jménem. Posléze zjišťuji, že provozuji monolog a tak toho nechávám a vracím se zpět k ostatním. Strážný jde za mnou a já zjišťuji, že družinka už toho strážného potkala a docela se podivují že šel se mnou a občas mi přeci jen broukne jednoslovnou odpověď.

Křemílek otevřel dveře a před námi všemi (i před Raelem) se objevila ohromná jeskyně plná zlata a zlatých věcí. Přišlo nám, že tahle by měl vypadat dračí poklad, ostatně na nás o minutku později něco hromovým hlasem promluvilo, jen ten prstýnek v kouli stojící přímo uprostřed pokladu vypadá jako náš cíl a mohu tak soudit i podle toho, že se Křemílek po tom prstenu sápe. Má to jeden malinký háček, kolem prstenu lítají tři malé modré víly, které se při Křemílkovo přiblížení začínají zvětšovat a než se Křemílek vrátil k nám, vyrostli o čtvrtinu svojí původní výšky, takže už jsou víly a víláci velcí jako my…

Náš strážný pronesl vysoce zajímavou větu, poté tasil, ale neútočí - jen mi přistrčil další pergamen. Řekl totiž: "Zdá se, že má služba se chýlí ke konci. Přeji příjemnou smrt"

Tma. Dav lidí čekajících na velkou podívanou. Zavřel oči a dal přednost tmě.

Vždycky snil o tom, že bude velkým básníkem a publikum mu bude vřele naslouchat. Nikdy si však nepředstavoval publikum čekající na jeho smrt. Nechápal, co mají lidé rádi na popravách. Proč se dívat někomu do očí při posledních vteřinách jeho života. Nyní to nechápal dvojnásob.

Za pár chvil se všichni podívají na to, kvůli čemu tu jsou a jejich život půjde dál. Ten jeho však ne. Smrt mu připadala nespravedlivá. Sbírá snad životy pro své uspokojení? Ne. Sbírá je pro uspokojení druhých? Možná. Sbírá je, aby truchlili lidé, které měl rád? Ano.

Čím více se ptal, tím více začínal mít pocit, že Smrt je krutá. Nebo snad byl krutý Život a Smrt je vysvobozením. Před čím by ho měla vysvobozovat. Dělo se mu v životě tolik špatností, že je pro něj Smrt lepší cestou? Rozhodně ne. Tak proč tedy musí umřít? Odpověď neznal. Měl strach.

Začínal mít špatný pocit z toho, že tu po něm nic nezbylo. Možná spousta vzpomínek v myslích jeho přátel nebo krásné básně. Ano, možná. Ale nic hmatatelného. Vzpomínky časem odplují. Věci ale také nemají dlouhého trvání. Začal se bát, že bude zapomenut. A ještě více se bál, že zapomene. Proč zrovna dnes? Nestihl se ani rozloučit. Chtěl by ještě urovnat spory, které ho nyní tížily. Na vše však bylo pozdě.

Ucítil, jak mu přes hlavu někdo přetahuje silný provaz. Nemohl nic dělat, cítil drobné štětinky roztřepeného provazu, jak ho škrábají po krku. Ve srovnání s tím co má přijít za chvíli to však nic není.

Slyšel muže, jak čte burácejícím hlasem jeho vinu. Věděl, že vše je lež, ale teď ani předtím s tím nešlo nic udělat. Vyslechl si svůj ortel.

Nestala chvíle hrobového ticha. Měl stále zavřené oči. Nechtěl nic vidět. Chvíle ticha se až nepříjemně protahovala. Bál se jako nikdy předtím.

Ztratila se mu pevná půda pod nohama. Přišla nesnesitelná bolest, která se zhoršovala. Snažil se mít zavřené oči, ale nevydržel to.

Viděl dav upřeně mu hledící do očí. V tu chvíli se mu stalo něco neuvěřitelného. Dokázal v jejich očích číst myšlenky. V tu chvíli Dalhir zjistil, proč si Smrt pro lidi chodí.

V ten okamžik však bylo pozdě to někomu říct…

Křemílek se v době kdy já četl o cosi pokoušel a teď se ozvalo hromovým hlasem: "Mluv smrtelníče!" a strážný se ve stejnou chvíli zřejmě někomu představoval, protože řekl:"Jsem strážný". Křemílek se asi trochu bojí, protože se pokusil o úhybný manévr. "Nešlo by to vyřešit u piva a guláše?" řekl totiž tomu hromovému hlasu a v tu ránu ho jeden vílák drží za límeček a topí ho v obrovitém sudu piva, který se před námi zjevil. Nejblíž stojící Damian sud prostřelil kuší aby pivo vyteklo, ale tou dírkou by teklo několik hodin a tou dobou by byl Křemílek utopen.

Křemílek se zachránil hyperprostorem dozadu do chodby, ale tam jej opět čekal ten samý vílák a cpe Křemílka do vroucího kotle s gulášem. Někdo stojící poblíž guláš zvrhl a vílák úplně zmizel, tou dobou už byl veliký jako troll.

U prstenu zůstali již jen dva víláci, tak to vypadá, že ještě dva z nás budou muset zariskovat a říci si o přání, jenže jak to vlastně ten Křemílek vlastně řekl ? Teď se tváří, že je němý, napsal dopis na velký kus pergamenu, složil jej do vlaštovky a pokusil se jej hodit kamsi na víly. Pak to zkusil s menším kouskem pergamenu, protože ten velký nedoletěl.

Na problém němoty Křemílka kápnul Rael: "Dobrý den pane strážce, nemohl by Křemílek mluvit?" A hle, přání je splněno, Křemílek nás zavalil svojí výřečností a hned poté vyslovil přání podle Raelovo vzoru - chce prsten. Hromový hlas řekl jasné: "NEEE!"

Družina se dává do hovoru s tím hromovým hlasem ten o sobě kromě jiného tvrdí že je Dalhir. Ostatní přátelé se s ním pokoušejí různě vyjednávat a v jednu chvíli zmizel další vílák a druhý se proměnil v kouzelníka který po nás metl nějaké ohnivé kouzlo a tak se raději stahujeme.

Křemílek poté postupně požádal pana strážce o to, aby viděl Dalhira, byl čistý a pak položil otázku "v čem tkví tajemství smrti?" Vše se mu splnilo s výjimkou toho posledního, místo toho se ozval hrozný řev.

Poté zkusil své štěstí Rael a řekl: "Pane strážce, mohl bych vidět pravou podstatu místnosti?" To se mu zjevně splnilo, ale naprosto všichni jsme přišli o hlas, což bylo dost nepříjemné, ale jeden z nás postižen nebyl. Byl to Damián a ten po malém zdráhání své přání, abychom opět mluvili.

Pak se u mnohých objevil chtíč a přejí si všechny možné magické předměty a ony se opravdu objevují, ale Rael to už chce mít za sebou a tak mi pošpital, ať si přeji to samé co on, tedy abych viděl vše. Hned jsem pochopil, že víláci byla nastražená iluze na to, aby nás zdržovala a strážce má stejnou funkci a zmizelé zlato taktéž.

V této místnosti není poklad, ale hrobka. Na ní leží na stojánku koule s prstenem, ale navíc poblíž sedí sama Smrt. Se všemi i se strážcem se stahujeme trochu zpět. Ale to už víme, že strážný zde moc dobrovolně není a tak vyslovujeme přání, aby přísahal na knihu. "Přísahám na svůj život, že vrátím prsten smrti za 5000,- zlatých" hned jak to dořekl si oddychl a pak se rozpadl v prach.

Rychle se vracíme zpět do místnosti s prstenem a sledujeme scénu z minulosti, kdy Dalhir říká svému žákovi: "Ne, nikdy ti tajemství nekonečného života neřeknu" Žákovi se to moc nelíbilo a tak zazněla další věta: "Proklínám tě, aby se ti smrt navždy vyhla" následovanou několika dalšími zachroptěnými slovy. Ze žáka se stal náš strážce…

Uvědomuji si i jednu radostnou věc, poté co strážce přísahal na knihu zmizel můj pocit o tom, že mě vlastní družina okrade a pak také to že kniha už také není očarovaná a teď se tváří jako deníček mága Dalhira. Ten podle deníčku obelstil smrt tím, že se oženil se Smrtí a získal tak nesmrtelnost…

Sesílám své kouzlo "Dlouhá ruka" ale napoprvé jsem se nechal vyrušit Raelem, který mi ukázal zajímanou pasáž v deníčku Dalhira o prstenu úniku, neboť o ten prstýnek jde těm trpaslíkům v hospodě. S pomocí Raela tedy sesílám Dlouhou ruku znovu a tentokrát jsem prstýnek uzmul, neboť Smrt již nebyla přítomna. V tu ráno zmizelo v místnosti světlo a všechny věci, které si mí přátelé přáli a já poté, co držím prstýnek ve své skutečné ruce jej bez velkých okolků dávám Balanarovi, jak po mě chtěla přísaha. Ta by podle slov Balanara už platit neměla, ale já to riskovat nebudu.

Vracíme se zpět do Komodoru. Kdo neumí létat letí s Křemílkem na koberci…

Jsme v hospodě s trpaslíky - já, Zirkon, Balanar a Damian. Křemílek s Raelem je bůhví kde a Mrakoplaš, který na svých botách letěl velmi rychle a v hospodě byl první si právě teď šel odskočit někam do města.

Trpaslíci v první chvíli sáhli po zbraních a nedůvěřivě se nás ptají jestli žijeme a když jim lapidárně říkáme že "jo" tak se uvolují nás pozvat zdarma na vepřové hody. Bavíme se s nimi o tom prstenu a Křemílek jim říká, že "tam" jdeme až zítra a trpaslíci nám na to řekli, že oni okamžitě prchají mimo ostrov, protože zde se rozpoutají orgie smrti a proto teď objednají pití na oslavu života.

Moc mě mrzí, že nechápu tuhle "hru" o prsten a začínám mít o něm dost velké pochyby, protože mi teď přijde, že se tu hraje nějaká hra, které nerozumím a skoro se bojím toho, co bude a také toho, kdo nám vlastně ten úkol s tím prstenem zadal. Proto piji jen střídmě víno a později se již vínu vyhýbám úplně.

A bylo proč. V jiné hospodě proměnil Mrakoplaš markraběte Norsika zpět z větvičky do jeho hobití podoby. Prý markrabě hudral proč musel být ve slizské kapse tak dlouho a pak se nechal doprovodit do paláce. Nejen to, že byl v nějakém thelurgském plášti způsobilo, že se ho stráže v jeho vlastním paláci báli, možná se ho bojí pořád. Co je ale důležité, Mrakoplaš obdržel pozvání na pravé poledne do paláce pro nás všechny.

To Křemílek s Raelem se vrátili s asi osmiletým klukem, který jim oboum říká strýčku a oni jemu Drobek^[1]. Drobek je oblečen v dlouhé modré noční(?) košili a jednou rukou si přidržuje medvídka. Mládenci ho posadili k nám a dali mu najíst a napít. Domnívám se, že to bude asi příbuzný Ofeka…

Pak si mě zavolala hostinská a ukazovala mi úplně nový velvétský stříbrňák s tím, že jej dostala jen za to, aby mi dala dopis. Omlouvám se jí za potíže a navrhuji jí, že jí ho vyměním za místní platný stříbrňák, ale ona že prý si ho nechá. "Stejnak asi bude falešný, podívejte, je na něm rok ražby o sto let větší než je teď". To bylo ještě podezřelejší, protože my sice máme na Velvétu několikero počítání roků, ale na mincích se teď používá stejný kalendář jako na Plexisu, nehledě na to, že žádné další počítání není zrovna na roku 2107 ani nějak poblíž. Jdu si tedy v ústraní číst ten dopis, který už překvapil tím jak je složen a pak i jeho obhroublým oslovením…

Poslyš ostrouchý

Zdá se, že má varování bereš na lehkou váhu jako teď. Už asi víš, byl jsem dlouhá léta žákem. Umím hodně, abych vás horkokrevné zastavil, ale dám ti šanci. Nyní víš, kde mistr je.

Co však nevíš, je to, jak se s jeho milou krásně tancuje.

Vzal sis na pomoc tmu a ta zas světlo chrání.

Nezapomínej však, že před nimi vládla jen má paní!!!

No panečku, to nám ten den krásně skončil - tenhle dopis mě dost znejistěl a ze všeho nejvíc mi tam vadí ten erb řádu Morte Ascendo. Čtu ten dopis znovu a znovu, abych ho nakonec ukázal i Balanarovi a Mrakoplašovi. Jenže ti se tváří, že je to absolutně nezajímá - to z nich asi mluví alkohol. Mě přitom přijde, že se jich to týká, protože mě z toho všeho vyšlo, že dříve si pro zemřelé duše chodila samotná smrt a až později do toho vstoupili zástupci Světla a Tmy. A zástupci Tmy jsou teď ti dva…

A tak čtu dopis znovu a znovu, ale nemůžu přijít na to, kdy bylo to TEĎ o kterém se mluví v tom dopisu. Mezitím se na sále strhla rvačka a mládenci odvádějí Drobka pryč, ale ten chce rvačku vidět a tak se kouká z prvního patra.

Rvačka skončila během chvíle (mám pocit že ji začal Damian) a tak se všichni moji přátelé rozešli do svých pokojů, tedy až na Balanara, který mě poprosil o pomoc. Ve svém toulci na šípy, jenž si přivezl z Eldoru měl následující pergamen…

…prokletý les. Už osm dní putuji se svými muži tímto temným místem. I když je skoro poledne, je zde velice šero. Hniloba a vlhkost se nezastavitelně šíří s kousavým chladem. Stopaři z mého oddílu mi před chvílí hlásili, že nás někdo už tři dny sleduje, ale já jsem přesvědčen o tom, že jsme pronásledováni jako škodná, která je v tomto revíru nežádoucí, už od toho okamžiku, kdy jsme sem vstoupili.

Ten okamžik proklínám. Před třemi dny jsme sešli z cesty a teď se tady motáme do kola jak slepí. Zastavujeme na polední pauzu. Jsme v takovém malém, ale hlubokém údolí. Včera jsme tu nocovali a dnes tu jsme po půldenním vyčerpávajícím pochodu… Hlídka právě hlásí nějaký pohyb ve křoví nad námi. Všichni se ztišili a připravili zbraně. Teď se ozvalo to obávané a všemi proklínané zatroubení. Zatím zdaleka. A znovu, tentokrát o něco blíže. Pronikavé "hůůů", něco mezi vlčím vitím, houkáním sovy, troubením jelena a snad i řevem medvěda

Dostal jsem strach, ale když se podívám kolem na ty shrbené a tiché postavy, které se snad dříve mohli pyšnit titulem "knížecí gardisti", vidím, že nejsem jediný, kdo se bojí. A zase… Jeden z mladších od nás to nevydržel a rozbrečel se jako malé dítě. A nikdo mu v tom nebrání… Teď se objevil. Stojí majestátně na kraji údolí, v rukou ten ďábelský nástroj, jeho jediná, avšak velmi účinná zbraň. Je oděn v kůžích, na hlavě majestátné paroží a na bradě dlouhé bílé vousy

Nepřítel knížectví - druid. Proti nim jsme sem vytáhli "dobýt zpět, co nám patří", ale teprve teď vidím, kdo je tu opravdovým pánem. Zde nemá kníže pražádnou moc… A znovu zadul. Nikdo se proti němu neopovážil ani jen namířit prstem, natož pak vystřelit z kuše. Na další zadutí se jako vítr ve větvích objevila početná armáda elfů a barbarů, a s ohlušujícím křikem se rozběhli dolů… Ghorte, stůj při nááás…."

No panečku - zajímavý popis čehosi, co na první pohled nevypadá jako historie Plexisu^[2], respektive blízká historie. Pokud by to bylo z Plexisu, tak jedině z doby, kdy tu ještě nevládnuli vznešení elfové, nýbrž trpaslíci. Škoda že tam nejsou žádná jména nebo místa popisu, tedy až na to jedno - Ghort. Tohle všechno říkám Balanarovi s tím, ať začne právě tím jménem…

Z pokoje Raela, Křemílka a Drobka slyším jistý hovor a zaujalo mě, že Drobek nezná význam některých slov…

V pokoji si ještě před usnutím sumíruji co vím. Dalhir se oženil se Smrtí a některý jeho žák mě stále(?) varuje. V horším případě se může jednat o žáka některého žáka, nebo mě varuje vícero osob ale všichni přitom používají papír se znakem řádu Morte Ascendo.

Po mé ranní snídani a meditaci jdu do parku v očekávání, že ostatní vstanou do hodiny a pak se budeme moci dohodnout, co dál. Naši trpaslíci totiž odcestovali brzičko ráno, aby stihli dorazit do Evelinu na svoji loď plující z ostrova.

Mezi prvními se ke mě přidal Drobek a chtěl po mě, abych ho naučil modrý blesk. Nechce se mi čarovat ve městě a tak mu nejprve vysvětluji krátce teorii s tím, že na praktické zkoušky půjdeme do lesa. Tohle omezení Drobek nechápe, ale mě už to může být ukradené neboť právě přiševší Křemílek Drobkovi zakázal otravovat strýčka Haeppa.

Co mi ukradené být nemůže je poplach před klenotnictvím, které bylo silně zabezpečeno a přesto tam prý došlo k vraždě klenotníka. Na nejprvnější pohled to sice může vypadat jako sebevražda, neboť klenotník byl ve svém krámku uzavřen zevnitř…

Křemílek se dokázal procpat strážemi dovnitř a my ostatní můžeme jen skrz otevřené okno (otevřel jej strážný aby bylo uvnitř více světla) sledovat co se děje. Klenotník zemřel na svém štokrlátku a vypadá, jako by skrz něj prošlo něco silně magického, neboť mu puklo srdce. Před sebou má rozteklé zlato, zřejmě tedy něco vyráběl a krutě mu to nevyšlo, neboť podle vdovy se z krámku nic neztratilo. "Já se toho nezbavím" zamumlal Křemílek a vyrval ze ztuhlých prstů klenotníka prsten, který jsme včera získali a jal se strážným vysvětlovat, že to musela být nehoda. Mě tím zavdal námět k přemýšlení - nechal ho Křemílek prozkoumávat, nebo vyrábět napodobeninu? Anebo dokonce začal klenotník vyrábět napodobeninu, aby oblafl Křemílka???

Než se všechno se strážnými vyřešilo, předjel Mrakoplaš s kočárem a že prý pojedeme za trpaslíky. A protože vzal malý kočár, bylo jasné, že za trpaslíky se vydají tři skupiny - ta na koberci (Křemílek, Drobek a Rael), já na koni a zbytek v kočáře.

Než jsem si svého koně vyzvedl na druhém konci města, byli už všichni v pohybu kdesi za městem, ale poměrně snadno předjíždím kočár a o chvilku později míjím nějakého člověka v kutně. Mě projet nechal, ale kočár zastavil. Byl to totiž Žák mistra Dalhira a začal všem vysvětlovat, že jsme přinesli na ostrov smrt, neboť jsme stiženi kletbou.

Mládenci v kočáře byli rozumní a tak nechali žáka nastoupit a jali se dojíždět nás ostatní. Mezitím jsem dojel naši leteckou hlídku, která měla trpaslíky na dohled. Nic jsme nedělali do doby než nás dojel kočár. Zastavili jsme a začali jsme se dohadovat tak hlasitě, že se k nám vrátili i trpaslíci. Kletbu prstenu úhybu a smrti ze sebe sejmeme podle žáka jedině tak, že jej vrátíme do hrobky (s tím by se souhlasit dalo, ostatně doteď pořádně nevím proč tam šli ostatní a pak i já za nimi), nebo prsten za 5000,- zlatých prodáme žákovi (což se mnohým z nás nechtělo). Žák nám tvrdil že už mistrovu hrobku hlídá přes 800 let a ukázal nám podobu Strážce (kterého jsme zprašnili přísahou na knihu)…

Zatímco se ostatní velmi hlasitě dohadovali o žákovi i prstenu, otočil se žák na mě že prý mám jeho knihu. Řekl toho kolem té knihy poměrně hodně, ale to už jsem hledal v batůžku a knihu mu vrátil. "Neb toho, co není tvé si se vzdal, snímám z tebe kletbu" řekl žák a dotkl se mého čela. Projela mnou již známá energie, ale tentokrát tekla opačným směrem. Já jsem tedy bez kletby jak doufám, ale všichni, co se prstenu dotýkali (tedy už kromě mě) ji na sobě stále mají.

Ostatní se stále dohadují co a jak a proto se obracím na žáka s dopisy s hlavičkou řádu Morte Ascendo a ptám se ho proč je psal mě. Žák se k poslednímu dopisu nepřiznal - přiznal vlastně jen dopis, jenž mi doručila umírající holubička. O tom posledním mi tvrdil, že ho psal vzbuzený démon…

Dohoda všech se všemi právě došla ke svému závěru. Aby se naplnily přísahy, kterou měli všichni na knihu, budou si vzájemně předávat prstýnek tak, aby každý splnil svou přísahu. Prsten tedy poputuje přes moje přátele k trpaslíkům, ti si jej předají mezi sebou a ten poslední ji předá žákovi Dalhira. Jeden z trpaslíků vytáhl měšce, zřejmě s těmi 5000,- mincemi.

Dalhirův žák nejen pro mě ukázal mocným kouzlem, trvajícím asi sekundu, že na koberci za Křemílkem sedí další postava. Ta po zjištění že je vidět provedla nějaké únikové kouzlo a zmizela nám z očí - podle všeho nějaký druh teleportu…

Křemílek si z nějakého důvodu přál podívat do knihy a žák mu jí podal: "Přísahám na svůj život, že vrátím prsten za 5000,- zlatých" zadeklamoval Křemílek aniž by chtěl, ledva se knihy dotkl. Tím pádem mohlo dohodnuté předávání prstenů začít prakticky hned, ale Křemílek byl jiného názoru - vypálil černý blesk… Nastala bitevní vřava a dost z nás se obrátilo na koberec chtíc zaútočit na Křemílka. Pár z nás umí létat a tak si Křemílek nasadil prsten a za dýmu z koberce zmizel. Neřízený koberec spadl z výšky čtyř metrů i s posádkou.

To si nechtěl nechat líbit nikdo - Žák zařval: "Je to tak jako v každém století - mamon, mamon, mamon". Následně poté se odčaroval a zmizel. Trpaslíci se dostali do bojové zuřivosti a napadali vše živé. Snažím se uniknout rychlou jízdou na koni, ale jeden z trpaslíků ťal po mě, ale trefil mého koně tak nešikovně, že padám z koně… Podobně se činí i ostatní - zdrhají. Trpaslík si mě pak zkusil vzít jako rukojmího, ale odhypnul jsem se mu…

Nevím, co se dělo pak, protože se stahuji z cesty stranou i s Běláskem a snažím se mu zastavit alespoň krvácení, rozčilen na celý svět. Zaskočil za mnou jen Balanar, který šel po mých stopách…

Boj s trpaslíky dopadl očekávaně - jeden z trpaslíků zemřel a ostatní mu udělali pohřební hranici. Čas na to měli, všichni co bojovali z naší družinky se raději vytratili až na Damiana který svojí zbrklou střelou rozlil trpaslíkům olej na pohřební hranici, ale ten zasáhl Křemílkův létající koberec ležící na zemi a oheň pak udělal své…

Všechno jsem měl jen zprostředkovaně - protože jsem byl za několikerým křovím s poraněným Běláskem, takže ani nevím kdy se mezi nás vrátil Křemílek, jisté je že se pokusil z nějakého důvodu vyvolat elementála vzduchu. To se mu povedlo, ale pak prý Drobek pohltil manu, která měla být určena na ovládnutí vyvolaného elementála, takže ten se stal neovladatelným a prolétl okolím. Všechna zvířata i můj kůň na elementála v podobě malého tornáda reagují neklidem.

Drobek se pak proměnil v draka a odletěl ono tornádo pohltit, což se mu povedlo. Když přistál a proměnil se zpět, vypadal Drobek už jako čtrnáctiletý kluk…

Mrakoplašovi přišlo, že naší družině hrozí rozpad a tak nás jednoho po druhém zve zpět do Komodoru, že prý nás markrabě přijme, byť už přijdeme pozdě, ale zůstala nám tu ještě jedna neřešená věc. U hořící hranice byl neviditelný Dalhirův žák, který se nyní ukázal Křemílkovi a stále chce prsten. Tvrdí že prsten mu pomůže k tomu aby konečně po 800 letech zemřel. "Pojďte do říše mého pána a osvoboďte moji smrt" řekl Křemílkovi a mým některým přátelům, kteří ještě neodešli do Komodoru. To už se pomalu ve skrytu vzdaluji lesem směrem ke Komodoru, ale ještě jsem stihl zaregistrovat, že se Drobek začíná radovat z utrpení druhých^[3]

Až později se dozvídám, že v Drobkově medvídkovi prý byla ukryta jeho duše a teď ji nechal ukrýt u žáka v síních Morte Ascendo a jen Křemílek si něco se žákem dohodl…

Nakonec jsem byl v Komodoru mezi prvními a tak využívám odpoledního sluníčka a vyhřívám se při pravděpodobně posledním volném dnu předtím, než se budu muset vrátit do práce, neboť i zde na Plexisu budou probíhat svátky na oslavu dokončení žní a na oslavu dobré úrody, díky čemuž dojde k několika incidentům, kde bude potřeba zásahu našeho velvyslanectví… Ale to předbíhám.

Nejprve doletěl Rael, Drobek, Křemílek a Mrakoplaš, a poslední doběhl Damian. Balanar tu byl ve stejnou chvíli jako já, ale celou dobu byl v knihovně, kde se pokoušel najít něco o bohu Ghortovi a teď přišel mezi nás. Překvapilo mě, že povídání o trpasličím bohu se ještě nachází ve veřejné knihovně, ale asi ho měli zaknihované pod "G" a nikoliv pod "T" jako trpaslík…

Balanar měl v knihovně v ruce svitek, který se tvářil jako 1200 let starý [já osobně bych mu dal jen 600 let podle aktuálního počítání] a hovořil o bohu Ghortovi jako o příteli trpasličích hraničářů a chodců (tedy byl asi tak stejným bohem jako naše Velvétská Gainan), ale trpaslíci jej moc nevyznávali, hlavně proto, že jen velmi málo trpaslíků vyznává hraničářské řemeslo. Pak, když nastaly boje s elfy víra v boha Ghorta upadala. Těžko asi bude Balanar vyznávat tohoto boha, který prý ani nepatřil do hlavního panteonu trpasličích bohů (tím se liší od naší Gainan), takže jediné co by teď mohl dělat je hledat onen bájný roh, kterým na vyznavače Ghorta přivolal onen Druid všechny hraničáře. V držení ho měli elfové, respektive druidi, takže by mohl ještě existovat…

Ukázalo se ale, že má Balanar jiný úkol a pozval mě ku pomoci hned poté, co se ukázalo že byla naše audience zrušena. To se dalo čekat, na audience se musí chodit včas a ne s dvojhodinovým zpožděním. Jediný Křemílek měl přislíbenu audienci, ale "ne dnes, až někdy". Dělíme se tedy opět na několik dvojčlenných skupinek a to na Mrakoplaše s Křemílkem, dále na Raela s Drobkem, mě a Balanara a na samotného Damiana, kterému už nikdo do dvojice nezbyl. Co všichni dělali, to netuším…

Jeli jsme s Balanarem koňmo kamsi na jih, aby posléze Balanar odbočil k trolím skalám do Malého hvozdu. Má "pomoc" byla jednoduchá, spíše jsem jel na výlet než na cokoliv jiného, protože hlídat druida sázejícího stromky v místech kde se nic neděje je opravdu spíš výlet.

Ale to sázení bylo velmi zvláštní, protože se Balanar vůbec nezašpinil. Řekl totiž magické slovo a hlína sama se začala rozhrnovat a vytvářet důlek. Do něj Balanar vložil "kamínek" a dal pokyn hlíně aby důlek opět zahrnula. Po zálivce začal Balanar zpívat a po chvilce jsem viděl cosi, co mi hrozně dávno ukazoval můj bratr a to zrychlený růst. Zasazená rostlinka vystrčila lístek a po chvíli už byla stopu a pak dvě velká. Připomínala mi zlaté kapradí, ale jak rostla víc a víc začala mi připomínat nějaký stromek. Tou dobou už byl Balanar v tranzu a kromě zpěvu i tancoval kolem stromku který rostl víc a víc.

Nakonec se Balanar unavil a omdlel. Stromek už byl vysoký dva metry a v okolí dvou metrů byla tráva sytě zelená a i ostatním rostlinkám v tomto kruhu se dařilo také nevídaně. Tak velké lesní jahody jsem ještě neviděl. Vůbec celé to místo zvalo k odpočinku a slibovalo skvělý odpočinek…

Chvíli jsem se o Balanara staral a ten (spíše svou vůlí než mojí pomocí) přišel k sobě a sdělil mi, že je úplně bez many. Nu což, budu Balanara "hlídat" i po zbytek dne :-) Po vyjití z lesa nasedáme na koně a volnou jízdou dojíždíme večer do Komodoru právě včas před zavřením bran. Balanarovi se zřejmě má pomoc zalíbila, protože mi nabídl pokračování…

Ráno nás Křemílek vítá u snídaně a ptá se nás, zdali jsme připraveni. Obezřetně se ptáme nač, a prý ku pomoci Dalhirovo žákovi. To by šlo, ale ještě se někteří z družinky z nějakého důvodu musí jít podívat k lazebníkovi.

Šeptanda byla zajímavá hlavně proto, že mezi obyvateli Plexisu se o ní prakticky nic nevědělo a neví, takže se přemýšlelo mimo jiné nad tím, jestli mohl být Norsik opravdu jejím otcem a ona jeho nevlastní dcera…

Nakonec jsme všichni v parku a dnes pro změnu pospíchá Křemílek, chce mít ten úkol s Dalhirovým žákem co nejdříve za sebou a prý si nemusíme brát koně, stačí jen vyjít z města směrem na jih. Vyšli jsme tedy a po necelých deseti minutách chůze proti nám vyšla husopaska a asi tucet husí.

Pak se stalo něco příšerného. Křemílek pronesl slovo Moci a husopaska padla na zem mrtva po zásahu černým bleskem. Hned poté se Křemílek pokusil o útěk se slovy pronesenými plačtivě: "Proč já!". Drobek to okomentoval slovem "Hustý"…

Pak se většina z nás vrhla na Křemílka, neboť tohle byla absolutně zbytečná vražda a minimálně já nechci, aby to Křemílkovi prošlo… Ukazuje se ale, že na Křemílka nestačíme ani v pěti a ten uniká.

Hloupé bylo to, že se na obzoru objevil vozka a husopaska byla zabita kouzelnickým způsobem, takže hned na začátku případu by mohl být problém s "falešnými" stopami a zrovna jako najust se tohle stalo na místě patřící pod jurisdikci markraběte Norsika a ten nám určitě ještě neodpustil. Já, Rael, ale i Balanar a Damian mizíme bez jakékoliv vzájemné dohody do blízkého lesa, jediný Mrakoplaš zůstal u mrtvé husopasky.

Vozka si samozřejmě nemohl nevšimnout mrtvé husopasky ležící uprostřed cesty a Mrakoplaš se s ním domluvil tak, že vozka odveze mrtvou husopasku zpět do Komodoru i s Mrakoplašem. Hned poté zařval Mrakoplaš na Balanara aby přišel a postaral se o husy. To bylo velice snadné, protože Balanar na ně zakejhal a ony šli sami.

A tak do Komodoru nejprve přijel vozka s Mrakoplašem a mrtvou husopaskou, poté hejno husí s Balanarem a Damianem, který se k Balanarovi přidal a pak až já, Rael a Drobek.

Nakonec jsme se sešli všichni ve městě a konstatovali, že spojení na Dalhirova žáka nemáme a tím pádem mu nemůžeme pomoci…

Ráno jsme obdrželi dopis od Křemílka v němž píše, že je pod kletbou, která jej nutí zabíjet každý den jednoho nevinného člověka a proto bude žít osamoceně, čímž se s námi loučí. K dopisu přibalil snový tabák…

Rael se s námi rozloučil s tím, že bude u svého mistra postupovat o úroveň a já se začal loučit s tím že budu mít práci ve městě Asamu, neboť i mě přišel dopis a to z našeho vyslanectví - budu tam opravdu jako pozorovatel a případný překladatel pro velvéťany, kteří by se dostali do problémů na onom turnaji v Asame. Balanar se vydal se mnou, neboť chce další sazeničku zasadit v Zázračném hvozdu…

[1] Opět mám hráčské Déja-vu… Už v tuto chvíli vím, že se kluk se bude velice snadno učit magii a po pár pokusech s jakýmkoliv kouzlem jej předvede tak, že jeho učiteli jen padne čelist. Co mě štve je to, že ve svých deníčcích o něm nemám záznam. O jeho dětské naivitě už raději ani nemluvím…

Řekl jsem si proto při hře, že ho znala moje minulá postava, má současná postava Haepp ho tím pádem vůbec nezná a tak se podle toho budu chovat…

[3] Neherně jsme slyšeli, čím bude Drobek v Ofekově boji proti Eldoru. No to se máme na co těšit :-(

Haepp Modřinka z Bílého Kamene

Trpaslíci