Paolo v New Yorku

Druhý pokus

Probírám se ve zvláštní sanitce, ve které vedle doktora sedí muž v klobouku s mašličkou. Prý - pan Hylarius se zlobí. Odpověděl jsem mu neslušným posunkem a podíval se na průstřel mojí nohy. Bylo to ošetřeno opravdu jen provizorně, v ruce jsem měl zapíchnutou kapačku jak jsem si všiml až teď. A nějak moc silný jsem taky nebyl, ale v té kapačce musela být nějaká dobrá šťávička, když mě to dokázalo probrat z bezvědomí :-)

U tovární haly mě nenaložili do osobního výtahu, který jsem znal,  ale nějak mě i se sanitkou dostali do podzemí, kde mě rovnou ze sanitky převezli na sál. Tam jsem po kratičké přípravě dostal narkózu…

… a probral se za dvě hodiny s nádhernou sestřičkou v nemocničním pokoji. Hned jsem si ji zkusil s jejím dovolením vyfotit, ale vyjekl jsem bezmocí, protože na digitále se mi neobjevila a analogový foťák jsem měl kdesi pryč včetně celé brašny. A tak jsem si ji chtěl zkusit nakreslit, ale sestřička mě upozornila, že bych se měl nejprve obléct. To jsem uznal, kreslíř nahý a modelka oblečená je opravdu divná kombinace… Jenže ani kreslení poté co jsem se oblekl se mi nedařilo, vznikala mi vždy jen ohyzdná karikatura. Kreslení jsem vzdal a za pomoci sestřičky prošel podzemním bludištěm do již známé společenské místnosti. Tam mě ponechala svému osudu a také mé fotografické brašně, ale než jsem si uvědomil, že tam mám foťák s filmem, tak už byla sestřička pryč…

Začal jsem si hrát s notebookem a s připojením na Internet, který zde fungoval. Nahodil jsem si ICQ a EMAIL abych zjistil novinky. Na ICQčku jsem měl jedinou ve stavu ONLINE Bílou růži a v Emailu nic zajímavého taky nebylo. Užuž jsem se začal věnovat retušování digitálních fotografií, když jsem spatřil něco neuvěřitelného. ICQ status u Bílé růže se změnil na OFFLINE, což se doteď naprosto nikdy nestalo. Okamžitě jsem začal hledat chybu na GSM modemu, ale to, že mi o pět vteřin později přišel Email s textem "Muhaha" mě z podezření na porouchanou techniku hezky rychle vyvedl. Na střídačku jsem hackoval a vedl komunikaci s cizincem, který mi řekl, že White Rose vrátí jen tehdy, když ukradnu sošku Šivy Hyláriovi a zničím ji, aby nepadla ani Hylariovi ani druhé straně do rukou. Zkoušel jsem volat na obě čísla Rose (jak na číslo z roku 2050 tak na dlouhé meziplanetární číslo z roku 2062) ale jen na tom kratším se mi ozývalo v japonštině, že volaný účastník je dočasně nedostupný. A jak to vím? Inu proto, že o chviličku později to jiný hlas řekl v angličtině.

Z hackování i volání na mobil mě vyšly stejné výsledky - White rose byla přepadena někde v Japonsku. To mi pak potvrdilo i ICQ, neboť mi tam do ONLINE přiskočilo mě neznámé jméno: Baltazar Quint. Okamžitě jsem skočil na Google a zjišťoval co o tomhle človíčku lze zjistit. A bylo toho dost^[1], neboť jeho jméno znají v několika státech, o čem svědčily výsledky v národních doménách Maďarska, Japonska, Anglie, ale taky Česká a Slovenská doména ukazovala nějaké výsledky. Začal jsem se tím prohrabovat a shlížel odkazy na ne zcela čisté aktivity - porno, kasina, sázky a další. Zato stránky v japonštině mě zaujaly, neboť vypadaly jako osobní stránky (a taky mi jako jediné vyjely na dotaz "Quint home page") Zaujalo mě, že panáček buďto sám dobře fotí, nebo si zjednal někoho šikovného. Jedna z fotek jako by tam byla schválně vystavena pro mě - měla velmi dobré rozlišení a tak to musela být oscanovaná klasická fotografie. Byla na ní fotografie zad sedících u Jamajského baru a uprostřed byla vyfocena bělovlasá motorkářka oděná v kůži. Probůh, proč naaranžoval tak věrně něco co se v čase ještě vlastně neodehrálo?!?^[2]. A vedle fotka maníka dělající známé vymítačské gesto. Brr, zdálo se mi, že se pohnul.

Na téhle stránce jsem si povšiml i filmových trailerů a nešlo si nepovšimnout traileru k filmu s anglickým nápisem "příští měsíc v kině". Pustil jsem si ho a zjistil, že v něm chodí zafačovaná mumie po velmi zvláštním vlaku^[3] A název? Ze světa stínů.

Fotečky a trailer jsem si odzálohoval stranou, neboť baterky v notebooku již spouštěly signalizaci vybití. Nezbylo mi, než notebook vypnout a zapojit jej zde ve společence do zásuvky a odejít ven do města. Hyláriovo gorily mě nechtěli pustit, ale když jsem vysvětlil že do začátku další akce (jež měla být za hodinu) se stihnu vrátit, tak námitek neměli…

Sběhl jsem si do Internetové kavárny a pokoušel se hledat další informace. Jenže stránka v japonštině, ze které jsem před takovými 20 minutami stahoval fotografie a trailer, je již smazána. Tušil jsem podraz a tak jsem znovu zapojil Google a nechal si ji vyhledat. V Google ta stránka ještě byla a dokonce se stala neuvěřitelná náhoda (byla-li to náhoda) Google tu stránku proindexovával právě před patnácti minutami. Nebyly to tedy vidiny, když jsem stránky prohledával na notebooku…

Zkouším hledat něco k filmu Ze světa stínů a zjistil, že se tak jmenuje 13 filmů, z toho čtyři japonské a jen jeden z nich má velmi podobný, žel ne úplně stejný trailer. Ale i tak si ho objednávám na dobírku a trailer si nahrávám na flashku.

Vrátil jsem se do podzemního sídla Hylaria a podle zvuků linoucích se z pracovny Hylaria usuzuji, že ještě mám chvíli čas, neboť se odtamtud linula metalová hudba a Ferri seděl také ve společence, oblečen jako nejhorší rocker. Zrovna se vybavoval se strážcem Hylariova komplexu. Jeden ošklivější jak druhý a tak mě napadlo vyzkoušet jeden z mých zvláštních filtrů a volba padla na ten, o kterém jsem si myslel, že snímá svět z infra pohledu.

Ty dva jsem vyfotil a málem jsem padl do mdlob, protože jsou oba modří! To není infrafiltr, ten by měl ukazovat vždy jen odstíny červené. A pak jsem si uvědomil, že mám podezřele rychle uzdravený průstřel nohy. Vyhrnul jsem si nohavici a zjistil, že ani s lupou nenajdu místo. Okamžitě si fotím obě své nohy (druhou nohu jen pro porovnání). Obě mé nožky jsou červené, jen v místě průstřelu je na fotce malý modrý flíček. Moc mi to na náladě nepřidalo a má nálada se mi měla zhoršit. Z Hylariovy kanceláře se ozval třesk rozbíjeného nábytku, ale než se strážci nebo my probrali, tak zraněný Hylarius vyšel mezi nás aby nám řekl "druhá strana" a pokračoval v chůzi dál na ošetřovnu.

Šli jsme prozkoumat jeho pracovnu a já si jí hned vyfotil s tím divným filtrem, který mi pomohl odhalit, že hylariovi někdo omakal stůl a bosou nohou (!) tlapkal po okolí…

Normálním zrakem kromě všelijaké spouště vidím růži z diamantu(!) a v kouscích zrcadla na mě čučí týpek bez očí. Okamžitě drtím zbytky zrcadla podpatkem, což se moc nelíbí Ferrimu, on totiž věří na neštěstí když se rozbije zrcadlo…

Mezitím se Hylarius vrátil z ošetřovny a zapůjčil mi další velmi zvláštní filtr. Řekl mi jen - To je na oko - a pak už nás hnal k taxíku, abychom se podruhé pokusili uzmout sošku. Dal nám i radu:  Teď už víme, co proti vám stojí a tak víme i jak na to. Jediné místo, kde je ta obluda zranitelná je to třetí oko.

V klidu ještě před nastoupením do taxíku okukuji ten nový filter a nechápu. Filtr je průhledný a jakoby rozbitý, protože ve sklu je pavouk, ale ten je tak rovnoměrný, až to není hezké. Při pohledu skrz něj mi přijde, že s ním nejde vyfotit nic, ale přesto jej roubuji na foťák místo "infra"filtru.

Taxikář vypadá na rádobytvrďáka, nosí černé brýle a kožené oblečený, ale taxík má půjčený od městské taxikářské společnosti. Je to klasický žlutý a mírně potlučený vůz…

A tak jedeme k nějakému obytnému bloku na Dvacáté ulici, kde se zrovna pohybuje dotyčný trojoký. Podle posledních zpráv, jež mi naskakovali na notebooku dostávali Hyláriovi lidi dost nafrak, takže ani vědění kde je zranitelné místo moc nepomáhalo.To skoro vypadá, že jdeme na smrt, ledaže by to sklíčko ve filtru mělo silnou magickou moc…

Když jsme projeli kolem budovy, kterou neznám [klasický případ - včera tu ještě nestála a dnes tu stojí již deset let] a která neměla ob patro okna, tak se rozladilo rádio a to tak že na všech stanicích. Notebook ztratil Wifi spojení a i mobil mi písknul že nemá signál. Jasný příznak toho, že…

A helemese, v rádiu naskočil velmi tichý chorál. Takže to nás jdou andílci. Otáčím se dozadu a vidím, že jeden z okřídlených si hraje na kamikadze a nalétává na nás. Pak si to rozmyslel a dopadl tvrdě na střechu našeho vozu. Ferri, kterému jsem nestihl říct o co jde střílí skrz střechu a jeho dum-dum střely během chvilky udělali z taxíku kabriolet, ale našeho andílka, který teď vypadal jako normální člověk taky trochu škrábly. Taxikář panikaří a za moment mohl málem zešílet, protože má rána do "člověka" jej poslala do jiné dimenze (=zemřel) a na nás spadlo pár velkých peříček. Ty v mých rukou neudělali nic, ale ve Ferriho rukou prudce vzplály a mírně ho zranily. Nebyl ale čas ošetřovat …

Ferri za jízdy otevřel dveře a parakotoulem vyskočil ven a jal se kosit další andílky. Nikdo jiný to být nemohl - když se na vás řítí pár lidí a v rádiu se vám zesiluje chorál, tak to je jasné i hloupému.

Taxikář panikařil a urazil si dveře otevřené Ferrim o lampu. Nechávám taxikáře zajet za roh a pak na něj křiknu, aby zastavil a počkal na Ferriho. Ferri má v sobě rychlost Vampů, jak jsem si mohl ve zrcátku povšimnout, takže andílky brzo zvládne…

Omylem jsem si na mobilu spustil hlasový záznam a tak mám nahratý rozhovor s taxikářem, který následoval

• Vítejte v boji andělů a ďáblů. To co teď spadlo na střechu taxíku byl anděl. Pochopitelně.
• Určitě ne ďábel? ptal se vystrašený taxikář
• Ne, ten bude na Dvacáté ulici. Možná
• Jedeme na Dvacátou ulici?
• Ne, počkáme na kolegu
• Nebo na jejich zbytky narazil taxikář na bojůvku, která se odehrávala za rohem ulice
• Ty zbytky k nám nepřijdou, říkám já a polknu. Doufám dodám poté
• A na pohřební službu si hrát nebudu vzpěčuje se taxikář
• Nebude potřeba, říkám, andělé a ďáblové se po zabití velmi rychle mění…. v… nic…
• Ehm… Ehm… on… taky? ptá se taxikář a ukazuje na místo vedle sebe, kde seděl Ferri
• Ne, Rocker není ani A, ani Ď použiji zkratky
• Že jsem tak smělý, a vy?
• Já jsem normální, jen se na mě lepí divné příběhy. Na vás se to lepí taky, říkám taxikářovi, jinak byste tady nebyl.
• Ehm a z čeho bylo to peří? Z anděla?
• Jo a to, že shořeli kolegovi v ruce to potvrzuje
• … že není normální
• Není nejnormálnější, to uznávám, připouštím opatrně, ale oproti tomu co na nás střílelo je to v podstatě jen dítě, jemuž dali do ruky zbraň

To už se k nám vrátil Ferri a my mohli pokračovat dál do Dvacáté ulice. Číslo domu odpovídalo malému paneláku - tři patra a každé patro po třech bytech. Jdeme přes vchod do sklepa, neb nám onen směr ukázal jeden z Hylariových lidí, který sotva chodil, tak byl zřízený.

Sestupujeme tedy do sklepa a děláme hluk. Sice tichý, ale přece jen dostatečně hlasitý aby se na nás protivník mohl připravit. Svítilo se v kočárkárně. Vtrhli jsme tam, ale nikdo zde. Tedy, nikdo živý. Snad všichni obyvatelé domu visí u stropu na hácích, mnohým chybějí nohy vůbec, jiní jsou na nohou svlečeni z kůže. Krev, která z mrtvol ještě teče se slévá do pramínků a ty tečou k sošce. Běžím k ní a zjišťuji, že je tam neviditelná bariéra. Nejsem magik, ale domnívám se že krev je energií pro tuto bariéru a tak všichni na můj pokyn sundávají mrtvoly z háků. Já to zkouším nejprve vyfotit a beru to bez blesku. Cvak a najednou bylo všude tak ostré světlo, až to zraňovalo. Sice hned pominulo, ale já s údivem obhlížím svůj foťák. Ten bláznivý filtr proměnil můj obyčejný blesk na světlo boží!!! Jdu raději pomáhat se sundáváním lidiček.

Byla to dobrá taktika, to přerušování přívodu krve, neboť našeho trojokého démonka to vylákalo ze zdi. Začala střelba na démona a já po něm znovu "blesknul". Jojo Hylarius měl pravdu, tuhle mrchu to světlo velmi silně zraňuje, chudáček démonek se svíjí v bolestech na zemi. Ferri ve vhodnou chvíli bodl démonka do očička a byl klid…

Ale soška nám vzít nešla a my ani za nic nemohli přijít na to jak ji sebrat, musel ze zdi přijít Hylárius a sošku si vzít sám. Nojono, nikdo z nás není magik …

Půjdeme? ozval se Hylarius a ukázal na stěnu ve které se slabě vlnila tma. Vešli jsme dovnitř, Hylarius jako poslední. Pak se ozval zvuk zadrhovaného zipu a průchod zmizel. Po pár krocích vycházíme skrz zeď do Hylariovo pracovny …

Tak jsme zase "doma", ale sošku pro osvobození WR jsem tedy nezískal. A Hylarius to ví, vidím mu to na očích…

[1] Ve skutečném Googlu není žádná zmínka o takovém člověku. A proč to říkám ? Když se podíváte do akce č.3, zjistíte, že jsem tehdy opravdu jako hráč na Googlu hledal. Zkusil jsem to i nyní… :-)

[2] akce č.10 pokud si to nepamatujete :-)

[3] pozn. hráče - odehraný příběh, která v deníku popsaná není. Asi jej někdy v dohledné době dodatečně dopíšu…