Paolo v New Yorku

Jsem konečně doma v Kuala Lumpur, je rok 2050 což by měl být, ale nemám moc klidu na práci.

Místní policii se nelíbí, že mi někdo rozbil výlohu (jak zjistila projíždějící hlídka), ale když za deset minut přijela hlídka, tak už bylo vše v pořádku… Divná světla a objevující se fotografie zase lákala tajnou službu, té se navíc nelíbilo, že nasedám do aut, která se velmi snadno ztrácejí pronásledovatelům nemluvě o tom, že daná auta jsou v policejní evidenci vedena jako zničená.

A tak se mi v ateliéru střídají různé existence, od špatně hraných civilistů samotnými policisty, přes drsňáky, ale i různé spiritisty. O podivných opravářích všeho možného nemluvě. S "opraváři" byla vůbec švanda, po jejich odchodu jsem danou věc rozebral a byl li tam namontovaný odposlech, tak jsem danou věc odpojil a odnesl do sklepa.

Věřím tomu, že jsem měl napíchnutý i počítač, respektive Internetovou linku, jaké však muselo být zklamání špehů, když jsem chodil na odborné fotografické stránky případně do online shopů zaobírajících se fotopříslušenstvím.

Byla to hra kdo z koho, policajti mě nemohli sebrat a odvést na výslech, já si naopak musel dávat pozor abych se neprořekl, zvlášť ke konci roku, kdy ke mě začali chodit novináři a gratulovat mi k nominaci na prestižní výstavu v Paříži. V ten den, kdy přišel první novinář jsem u počítače nalezl krabici s fotkami "ze země WR", které jsem zapomněl v onom čase a prostoru…

Balím si věci do Paříže tak na měsíční pobyt a klíče od svého ateliéru přenechávám jednomu místnímu maníkovi s tím, že chci, aby v celém domě provedl vymýtání a ochranné rituály…

Výstava v Paříži se zdařila, získal jsem zvláštní cenu za několik foteček středověku a tajemna. Nejvíc kontroverze vzbudila fotografie večerního středověkého Tesca, nikdo nedokázal "odhalit" jak jsem tu "fotomontáž" udělal, natožpak postup zopakovat…

Když pobyt a hlavně výstava končila bylo mi smutno, že musím z Paříže odjet (nepodařilo se mi vízum prodloužit), ale dostal jsem nabídku odjet do New Yorku …

Byla to zvláštní nabídka, ale když se mě zeptáte čím byla zvláštní, musím po pravdě odpovědět, že nevím. Ostatně i let přes oceán byl kratší než by měl být. Něco se dělo, ale kdoví co vlastně. Sledoval jsem to i při vstupní kontrole na letišti v New Yorku. Prošel jsem k přepážce "vstup pro občany jiných států", ale odtamtud mě úřednice vyhnala k přepážce "občané USA" a mumlala si pod vousy, jestli umím číst. Sakra, vždyť jsem z Kuala Lumpur? Podíval jsem se do pasu a opravdu jsem tam měl svoji Lumpurskou adresu. To bylo naposled, co jsem ji v pase uviděl, ale nepředbíhejme.

Už jsem se připravoval na slovní souboj s úřednicí za přepážkou, ale ta nereagovala. Prohlédla si moji adresu a další mé údaje, naklofala něco do počítače a pak řekla: "V pořádku, vítejte doma," aby pak dodala, "můžete pokračovat".

A tak jsem šel celý udivený ven ke stanovišti taxíků. Tam jsem se znovu podíval do pasu a byl překvapen. Byl totiž uvnitř jiný, respektive údaje říkaly, že jsem se narodil v USA a že žiju asi 20 minut chůze od středu města…

Nechal jsem se tam zavést taxikářem, který si NEVZAL(!) peníze a nepřesvědčivě se vymlouval, že už zaplaceno dostal… Na udané adrese jsem našel domek velmi podobný mému z Kuala Lumpur. Zkusil jsem své staré klíče a dostal se dovnitř. Někdo přestěhoval mé vybavení sem. Omlouvám se za utajení, je to pro vaši bezpečnost. H. hlásala natištěná kartička připíchnutá ke zrcadlu…

Dobře dva měsíce čekám co se bude dít, ale nedělo se nic. Že by na mě WR zapomněla?

A tak jsem se usadil v New Yorku a pokoušel se žít co nejnormálnější život a začal doufat, že si mě nenajde ani má minulost a ani že mě nenajdou pochybné existence.

Přesto nějaká část mého já chtěla, aby se něco dělo a asi nejvíc se to projevovalo tehdy, když jsem si spustil ICQ na svém notebooku a tam viděl ve stavu ONLINE jen White Rose. Je to trvalý stav, nebo si přátelé vybírají dovolenou?

A pak jednou přišel ke mě do krámku člověk a chtěl do hodiny vyvolat film. S díky jsem zakázku přijal a přislíbil včasné vyřízení. Mohl jsem si to dovolit, zakázek jsem měl zatím málo a stejnak vyvolání filmů zajišťoval automat. Asi tak po 15 minutách jsem film zkontroloval v sušičce, abych věděl jestli jsem ho nešťastnou náhodou nepoškodil a překvapilo mě, že na všech dvanácti okýnkách filmu byl vyfocen nápis

Přijď večer na adresu Noveská 24, N.Y. City

Majitel si pro film pochopitelně nepřišel a adresa, kterou udal, byla falešná, jak jsem si zvládl ověřit - neexistující ulice…

Nechtělo se mi jet na adresu taxíkem a tak musím zavčasu zavřít krámek a jít na metro. Než ale na metro půjdu, dokonale zavřu svůj krámek a nezapomenu zapnout poplašné zařízení ..

Jak jsem si řekl, tak jsem i udělal. Po pár set metrech jsem vešel do podzemní zastávky metra a pak nechal ujet první vlak metra. Přijela totiž souprava, ve které nesvítilo snad ani jedno světlo…

Až když tahle souprava odjela jsem si uvědomil, co jsem to vlastně viděl. Byla to totiž souprava tak nadupaná černochama, že bych se tam buďto nevešel, nebo jako přičmoudlý běloch bych byl okraden ani bych nemrkl. A to bych tedy zrovna v tuhle chvíli nepotřeboval.

Druhá souprava již byla "normální" a tak jsem se s ní svezl až na stanici, která byla blízko ulice Noveské. Po vystoupení na povrch zjišťuji že jsem ve staré průmyslové čtvrti, blízko bývalé chemické továrny. Jdu po ulici podle čísel a zjišťuji že do chemické továrny nepůjdu, neboť číslo 24 bylo na druhé straně ulice…

Nejprve jsem zkusil najít zvonek u branky pro pěší, ale ten již byl dávno stržen a brána je zavřena, oproti tomu vjezd pro auta brání brána, která má zámky ukopnuty a tak vstupuji touto cestou.

Na dvoře je tma a tak si přisvicuji baterkou. Zjišťuji, že budu muset vstoupit do staré tovární haly. V ní ale nenacházím nic, všechny stroje jsou dávno vymontovány. Mám pouze dvě možnosti. První je zjevná - jít po schodech do prvního patra a zkusit některé místnosti tam. Mě napadlo sledovat stopy v prachu na zemi a ty mě vedly k výtahové šachtě vedoucí oběma směry. Přivolávač nefunguje (asi proto, že je odtržen a ukraden), stopy v prachu vedou na služební žebřík a podle prachu na žebříku je směr lezení jasný - dolů.

A tak lezu dolů, celých dvacet pater až jsem došlápl na střechu výtahu. Opět mohu sledovat stopy v prachu a ty svědčí jen o jediném. Ti co šli přede mnou prolezli do výtahu. V první chvíli se domnívám, že vlezu do výtahu a vylezu hned dveřmi v tomhle patře, ale ledva jsem doskočil na podlahu, tak se výtah rozjel dolů. Naštěstí opravdu rozjel, nedošlo k jeho utržení. A tak jsem se v klídku opřel a sledoval ubíhající čísla nad dveřmi. Dvacáté, třicáté, čtyřicáté patro pod zemí a výtah jel stále dál. Mastil si to dolů jako klasický rychlovýtah v mrakodrapu… A pak se běh číslic začal zpomalovat, aby se na čísle padesát osm zastavil úplně. Než se otevřeli dveře, stihl jsem se podívat na podlahu i na stěny výtahu. Čisťounké a navoněné.

Přemýšlel jsem nad tím, že jsem v nějakém bývalém vojenském prostoru, který si někdo pronajal, o to víc mě překvapilo to, co jsem uviděl poté, co jsem vylezl z výtahu. Chodba byla osvětlena a vymalována jako se to dělávalo v nemocnicích osmdesátých let a byla zakončena dřevěnými dveřmi, které zde působily jako pěst na oko. Na druhé oko mi dopadla také iluzorní pěst, neboť při druhém pohledu k pravé straně dveří jsem si nemohl nepovšimnout muže v tmavých brýlích oblečeným tak, že se mi okamžitě vybavilo spojení "gangster, třicátá léta dvacátého století, Amerika". Prostě - černé kvádro, nadejchaná košile, klobouk s mašličkou.

Zjevně jsem byl očekáván protože mě muž po pozdravu vpustil dál. Ale kolik fotografů dneska čekají, že?

Uvnitř to vypadalo jako společenská místnost kombinovaná s barem, kde různě posedávali další… mafiáni. Jiné jméno pro ně nemám, ale říkám si, že Bílá růže, alias White Rose si někde sehnala posily. Zkouším si je nenápadně vyfotit na digitál a jak jsem očekával, elektronika je nedokázala zachytit. Oproti mému očekávání ale naprosto přesně zachytila celé okolí. To mě zaujalo, Rose si mě tedy nepozvala, ale kdo tedy?

Uvědomil jsem si ale ještě jednu věc, můj Canon nezachytil ani kravaťáka co stál u baru ale oblekem do třicátých let nezapadal. Přemýšlel jsem jen momentík nad tím, jestli je to místní šéf nebo…  Já jsem tu asi omylem řekl právě ten muž a chtěl odejít, ale ochranka jej ven nepustila a tak si přisedl ke mě. Dali jsme se do hovoru a protože mi byl nesympatický už tím, že se nenechal vyfotit tak jej takzvaně "halduji" a naznačuji mu, že se dostal do roku 1930 a ptám se jednoho z mafiózů, jak se na něm podepsal černý pátek. Muž se podíval na hodinky a prohlásil že je úterý, prvního prosince 2005.

Tím ovšem vyhaldoval mě (já se totiž narodím až za deset let!!!) a nahrál na smeč kravaťákovi Ferrimu, který hned začal tvrdit, že jsme tu všichni divní a on jediný je normální a je tu omylem. Okamžitě ho spražím, že omylem lézt do výtahové šachty je pěkně ujeté a že setsakra dobře ví, že sem byl pozván kvůli něčemu neobvyklému co umí…

Přišli ještě další dva lidé a ukázalo se, že jsme všici, neboť se hned poté otevřely další dveře a muž v oranžové košili nás pozval do své kanceláře, plné reprobeden a počítačových monitorů zobrazující různá místa. Hylarius, tak se jmenoval ten muž v oranžové košili nám ukázal kufřík s penězmi a naznačil nám že to bude naše odměna. Zavrtěl jsem hlavou a i Ferrimu se to nepozdávalo. Mě pan Hylárius řekl, že jsem svoji odměnu vlastně již dostal, což mě trochu zarazilo, ale nijak zvlášť jsem o tom nepřemýšlel, neboť se H. obrátil k Ferrimu a jen na moment na něj otočil monitor co měl na svém stole a pak Ferri souhlasil že se akce zúčastní. Co mu tak jen mohl nabídnout? Ale to nebylo to co mě trápilo…

Musel jsem si zapřemýšlet, jakouže to odměnu jsem dostal já a uvědomil si jednu věc. Před týdnem mi přišla zásilka z Internetového obchodu pro fotografy. Objednal jsem si sadu několika různých filtrů, abych mohl docílit zajímavé efekty při uměleckém focení. Filtry opravdu přišly, ale byly tam přibaleny dva filtry navíc a ona firma se k nim nehlásila. První z nich byl poměrně těžký a na první pohled nazelenalý, ale když jsem ho našrouboval na Canonka tak mi zobrazoval jednolitou bílou plochu. Seplo mi to a otočil foťák směrem do mé temné komory. Ano, byl to neobyčejný filtr, který se nikde nedá koupit, byl to totiž filtr, který umožňoval noční vidění!! A fungoval jen když byl našroubován na foťáku! Nechápal jsem to - kdyby do něj někudy šlo napájení z foťáku, tak bych to ještě jakž takž chápal, ale to určitě nešlo… Na jakém principu ta mrška funguje???

Abych nezapomněl - druhý filtr byl na první pohled totálně černý, ale na foťáku se tvářil jako infrafiltr - mojí ruku strčenou před čočku zobrazil červeně, oproti klasickým infrafiltrům byl ale obraz setsakra ostrý… Tenhle filtr mě ještě měl překvapit, ale to předbíhám.

Shodli jsme se všichni navzájem, že do úkolu jdeme, ale nadšení několika z nás bylo okamžitě zchlazeno, neboť pan Hylárius oznámil. Potřebuji jednu věc, kterou delší dobu hledám a teď se objevila v depozitu jednoho z muzeí.Zvláštní soška. Musíte ji ukrást, hledají ji i Jiní.

Takhle vyslovené slov "jiní" ve mě asociovalo dvě slova: Andílci a ďáblíčci - kteří z těch dvou po sošce jdou? A ještě něco mi blesklo hlavou: Má minulost mě opravdu dostihla…

Po dohadování, zdali je správné krást, kterého jsem se účastnil pouze tím, že jsem dělal kyselý ksicht nám Hylarius ozřejmil detaily, kteréže muzeum to je a jak ta soška vypadá.

Zaujalo mě to z pohledu výtvarného, protože soška představovala Šivu (šestiruký muž v tureckém sedu, jeho páry rukou jsou v různém stádiu upažení) ale s kozlí hlavou. Právě ta hlava je neobvyklá a pak ještě nápisy mi přijdou jiné, než na soškách Šivy bývají. Tyhle jsou pro mě nečitelné a to nejen protože fotografie není z nejkvalitnějších.

Mezitím jsem si na film vyfotil Hylária (na fotce poté "vyplul" ork v oranžové košili)

Hylárius nás vyprovodil do společenky, kde si nás převzal jeden z jeho strážců a výtahem nás vyvezl až do přízemí, kde jsme přesedli do taxíku, který už věděl, kam nás má zavést. Tuhle adresu jsem upravil tak, abychom zastavili o další dva domy dál než bylo určeno Hyláriem. Jistota je jistota…

Flash, tak se jmenoval jeden z těch dvou lidiček co skorem nepromluvil od svého příchodu k mafiózům se pokoušel hackovat bezpečnostní systém toho muzea a skutečně se nějakou pro mě nepochopitelnou cestou dostal až na kamerový systém a promítl nám na notebooku pár záběrů z muzea. Jenže pak se tam kdosi mihl a jedna kamera po druhé začala zobrazovat šum :-/ Jedeme pozdě :-(

A taky že ano, poté co jsem přiběhl k hlavnímu vchodu do muzea jsem viděl, kterak vevnitř muzea běží chlap ze soškou v ruce a řítí se přímo ke vchodovým dveřím a zjevně nehodlá zastavit. Uskakuji stranou na poslední chvíli a s vytřeštěnýma očima sleduji, kterak plešatý kravaťák se soškou v ruce a s černou páskou přes čelo "prošel" neprůstřelnými dveřmi tak, že v nich "vyřízl" své obrysy.

Na můj hlasitý výkřik "pochopitelně ruce vzhůru" zareagoval tím, že si sundal pásku z čela. To co jsme uviděli by mnohý nesnesl, bylo tam totiž skryté třetí oko. A pak ten muž odhodil přetvářku a před našimi zraky se zjevilo trojmetrové lidské monstrum. Zahájili jsme sice střelbu, ale nepřinášela smrt, což na lidská měřítka bylo nemožné.

Ustál jsem to leknutí a zahájil podobně jako Ferri palbu, ale monstrum stále žilo, přestože z něj na všechny strany lítaly kusy masa - Ferri používal střely dum-dum. Bylo snad nezranitelné?

Já ale zranitelný byl, a tohle monstrum mě velmi ošklivě trefilo do nohy a pak začalo zdrhat neuvěřitelnou rychlostí. Ferri začal utíkat stejně rychle, předhonili dokonce policejní vůz jedoucí někam na zásah… Zavolal jsem si záchranku a padl do bezvědomí