Profesora, nebo filosofa?
Asi půl hodiny čekám před mostem na správný okamžik a pak vjíždím na most, jenž začal být zahalen mlhou. Jedu dvacetikilometrovou rychlostí a tak mám čas sledovat jak je náhle mlha všude kolem nás. Pak se mi udělalo špatně jako ostatně vždy, když jsme někam teleportováni. Trvalo to o něco déle než při teleportu do „Číny“…
Ano, přesně tak začala naše další akce, jež původně měla ukrást jednomu profesorovi jeho vlastní organické oči. Myslím ale, že teď ho spíše varujeme předtím, že po něm půjdou jiné gangy, když to my vzdáme… Jdu se věnovat řízení auta…
Když se mlha protrhla, zjistil jsem, že jsme na silničce v horách nade městem a že sedím v autě, které jen vzdáleně připomíná moje autíčko od White Rose. Motor zní stejně – tedy sportovně, aspoň že tak.
Thomas mě navedl na dálnici, posléze do města a ve městě před Central park a zde pak na parkovišťátko před Univerzitou. On a doktorka jdou na přednášku za profesorem, další jdou do knihovny a tak jsem na ulici zůstal sám.
Hm, že bych si koupil noviny a začetl se do nich? Otevřel jsem peněženku abych vytáhl nějaké drobné a… místo drobných nalezl jakési průhledné plastikové štítky se symboly. Aby to ďas spral zaklel jsem. Nezbylo mi, než dojít před trafiku ve chvíli, kdy si tam bude zákazník přede mnou kupovat noviny a sledovat, čímže to bude platit.
Nákup se mi povedl, ale zklamáním nebyl konec, noviny byly psané tím divným jazykem. Zapadl jsem do parku a přemýšlel co dál. Nešlo si nevšimnout, že provoz v parku byl velmi malý a to už bylo čtvrt na deset. Nejvíce je v parku mužů s podivnou nemocí. Jednou za čas se šťárají v pravém uchu J
No jo, ale co teď? Nechce se mi vzdalovat od auta, protože netuším, co naši dva vědátoři – doktor a doktorka mají v plánu a kdy tedy nastane čas návratu. Musím tedy být nenápadný.
Sedl jsem si v parku na lavičku a „začetl“ se do novin. Mohl jsem si ale jen prohlížet obrázky a koukat na číslovky. Zkontroloval jsem si datum. Rok 2608 v hlavičce novin byl a datum mi připadal ani ne o deset dnů starší, což odpovídá naší návštěvě v „Číně“…
V 930 přijela tři černá auta a smykem brzdila před univerzitou. Ze zadního i předního auta vycházejí bodyguardi, jež po chvilce pomáhají vystoupit nějakému člověku z prostředního vozu a jdou s ním na univerzitu. První auto kamsi odjelo a pak ruch opět ustal.
Asi ve třičtvrtě na deset mě „čtení“ novin přestalo bavit a tak jsem z brašny vytáhl blok a začal kreslit zajímavé útvary z parku – strom, prolézačky, zákoutí s květinovým záhonem…
Občas se mrknu na univerzitu a na auto, ale ani s jednou věcí se nic neděje…
V jednu chvíli jsem kreslení přerušil a popošel k telefonní budce. Jako každá moderní budka i tato měla v sobě funkci, díky níž mohl někdo cizí zavolat do budky. Číslo bylo vyvedeno nad aparátem. Bylo strukturou ale i předvolačkou stejně jako číslo mého mobilu. To mě zaujalo a zkusmo jsem zavolal operátorovi na svém mobilu. Jednou to zazvonilo a už se mi začal ozývat automat.
První věta zněla: HCHKRDTN. To mě nepřekvapilo, tuhle řeč poznám už od nás a znám ji i z novin. Už jsem měl chuť zaklapnout spojení, když se ozval nepopsatelný shluk souhlásek. Znělo to jako CHROCHRO. Ha, zaradoval jsem se, jsem na volbě jazyků. To jsem ještě netušil co se ozve dál. Pro angličtinu stiskněte trojku ozvalo se. Očička se mi zalily slzičkami štěstí. Bodejť by ne, když po mém stisku trojky to začalo vyzvánět…
Přestal jsem si hrát s telefonem a začal si hrát s nedokresleným obrázkem. Trochu mě o toho rozčiloval jeden z těch strážců, který se mě vyptával co tu dělám, ale moc otázek jsem mu odpovědět nestihl, neboť z budovy vyšel profesor se svojí ekipou strážců. Nasedli do auta, ten strážce ode mě se k nim připojil a odfrčeli…
Pak vyšli všichni vzdělanci a já s nimi jel k nějakému hotelu. Mezitím poslouchám vyprávění co se dělo na univerzitě. Profesora jsme varovali, že mu kdosi jde po očích a máme s ním smluvenu schůzku někdy zítra, respektive s jeho bratrem filosofem, jež by nám měl nějak pomoci a půjde s námi k nám na planetu se středověkým Kuala-Lumpurem.
S profesorem se pokoušeli vést debatu o Luně a její lidské personalifikaci (= naše Černá paní – Ta jež prochází tmou). Co jsem pochopil, tak profesor o tom vykládá, ale nevěří tomu. Mimochodem, zdejší měsíc je zde jen jeden a svítí občas, neboť prý má značně excentrickou dráhu. S našimi doktory se domluvil na tom, že nám "půjčí" svého bratra filosofa a ten nám pomůže rozlomit naše zmatky a problémy.
V hotelu jsme si zaplatili pokoj, jež nám byl přidělen ve třicátém patře. Zatímco se náš kněz koupal, zkoušel jsem surfovat po Internetu po mapách. Jsme v nějakém divném světě, který v sobě nemá žádný náznak podobnosti se zemí, žádný kontinent neodpovídá…
Když se pak koupal doktor, hrabal jsem se v historii světů. Naprosto všude ve vesmíru byla před padesáti lety válka.…
Po třech hodinách jsme šli do místní hospůdky a při jídle pokukujeme na televizi. Zrovna tam dávají mimořádné zprávy a myslím že nejen mě zatrnulo - ukazují našeho profesora, kterak leží mrtev ve svém domě a má vyloupané oči.
Jsem z toho tak mimo, že si objednávám životabudič, jež vypadá jako žlutozelená limonáda, ale po vypití mi to přijde jako cihla zabalená v citrónu. Probralo mě to :-) Teď jen vymyslet co dál. Neukrývá přede mnou z přátel něco?
Poznámka: Zde v tomto okamžiku došlo ke změně Gamemastera
Nemám chuť nadále pokračovat v tomto úkolu a hned poté, co dovezu své přátele do středověkého Kuala Lumpur (bez filosofa) a hned poté odjíždím domů.
Jsem poněkud znechucen a tak jdu hned spát, abych se ráno probudil v Kuala Lumpur které znám - tedy nikoliv v jeho středověké variantě. Někdo zjevně vnímal mojí náladu, možná samotná WR…
