Akce č.10 - Čínský meč

Tato akce začínala podobně jako předchozí, vzkaz nás zval do hospody ve městě na půlnoc. Tentokrát to byl Jamajský bar. Vím kde zhruba je, byť jsem tam (aspoň myslím) ještě nebyl.

Nu budiž, připravil jsem si věci pak šel klimbat na gauč, abych byl v noci čerstvý…

Po probuzení vyrážím tak, abych bych v baru s půlhodinovým předstihem a kupodivu se mi to daří dodržet. Vstupuji a rozhlížím se. Ze známých nikdo, a zatím ani z přátel, ti dorážejí postupně až po mě. Nezbylo mi než čekat a čekání nasucho v baru je podezřelé, že…

Barman mi dal nabídku - Jamajský rum, nebo Jamajský rum. Těžký výběr… Dal jsem si malý Jamajský rum a už po jedné sklínce byl v povznesené náladě. Začal jsem se rozhlížet a opět si potvrdil, že tu kromě přátel nikoho neznám. Darja se začla sjíždět u baru s nějakým chasníkem, Thomas stál u baru poblíž ní a naši střelci obdivovali motorku, jež stála u vchodu a dost oproti jiným vozům a motorkám vyčnívala…

Pak přijela druhá vzhledově stejná motorka a z ní slezla postarší bělovlasá dáma, která zamířila do hospody. Střelci šli za ní, neboť se již nachýlilo k půlnoci.

Sledoval jsem onen přicházející hrozen, jež zamířil k jednomu stolu, u něhož seděl bělovlasý stařík v motorkářském. Podobně jako já tu byl jak pěst na oko, ale asi to bude náš zaměstnavatel pro tento úkol.

A opravdu byl - respektive byli jím oba staříčci. Máme v noci jet Severní branou přes les do jiného města - jehož jméno mi znělo jako TING ŤONK PAIA a získat velmi starý artefaktový meč.

Neměl jsem sílu fotit, neměl jsem sílu kreslit, takže nemám žádný obrázek zaměstnavatelů. Střelci a já s nimi jsme za všechny úkol přijali, ale jen já byl tak střízliv, abych podotknul že část naší sestavy je groggy po napájení se u baru. Bylo nám tedy dovoleno úkol o den odložit.

Druhý den večer se nás sešlo o dost méně než včera na baru, takže se to všechno naskládalo do mého auta a jelo se. Brána byla kupodivu otevřená, projíždíme bez problémů.

Silnice ale náhle přešla do polní cesty, jež se postupně ztrácela, než se ztratila úplně asi sto metrů před začátkem hustého lesa. Zkoušíme popojet loukou podél lesa, ale vjezd do lesa nenacházíme. Ani když se vracíme a jedeme na druhou stranu.

Něco ale není v pořádku. Přestože jedu rovně podél lesa, tak mi přijde, že město nechce nějak zmizet v dáli. Ba co víc, mám pocit, že jej objíždím po obvodu. A aby toho nebylo málo, jednoduchá zkouška s kompasem na palubní desce ukazuje něco nepochopitelného- střelka se jemně pohybuje - jako by sever byl vždy ve městě, ba co víc, jakoby magnetický sever byl přímo v jedné hradní věži …

Zastavujeme po třech hodinách zbytečného ježdění na konci cesty vedoucí z města, vystupujeme a vcházíme do lesa. Já s kompasem v ruce držím směr Jih, jsa rozhodnut nikterak neuhnout, což se mi daří, terén je schůdný… Klasický les …

Zničehož nic se mi udělalo špatně, jako bych byl na kolotoči. A hle, střelka na kompasu začala ukazovat sever do jiného směru! Rychle jsem se ohlédl a spatřil miznoucí zlaté stopy po botách… Přeměřil jsem si azimut tak, abych neuhnul ze směru kterým jsem doteď šel a pak už se mohlo pokračovat v chůzi dál. Ostatní se totiž začali objevovat vedle mě…

Abych nezapomněl, už jsme nebyli v klasickém lese, alebrž v bambusovém hájku.

Podařilo se nám vyjít ven a po další další korekci směru dojít k městu, jež už z dálky svítilo. Mělo též hradby a už od pohledu byly za nimi čínské domky. Střelci se ujali probouzení stráží a domlouvání vstupu. Bojíme se, že by se město ráno změnilo a tak se chceme dostat dovnitř hned…

Podařilo se to a jsme uváděni do rozlehlé zahrady k místním vládcům. Přenechávám vyjednávání ostatním…

Naše krytí historkou o psaní do časopisu o lidech, jež se vrací ke starým hodnotám se ujala. Ještě teď večer se krátce bavíme s rodinou jež by měla vlastnit meč. Už teď ale není něco úplně v pořádku. Město se nám zdá být až příliš čisté. Zahrada by mohla odpovídat Číně, ale jak mě Thomas upozornil - podávání čínského čaje v japonském čajovém porcelánu není poněkud obvyklé. Já bych to tedy nepoznal. Necítím se moc dobře, takhle veřejně si dojít pro meč, to byla chyba. Snad někteří… hm… střelci… se do toho neobují hned…

Jsme pozváni na noc do pohostinského domku kde spíme… Ráno, hned jak vstanu se dívám z okna. Ledová sprcha by mě neprobudila lépe. Tam kde jsem včera viděl velké čínské město je teď jen dvorec ve tvaru čtverce, jehož strana má tak sto metrů - rozhodně není větší jak dvěsta metrů. Na dvorci je rozeseto několik čínských domů, různých velikostí a pravděpodobně postavené i pro různě bohaté lidi - ale to je jen můj prvotní dohad.

Přišel Thomas oblečen v čínském oblečení a přinesl i pro mě. Prý abychom nevybočovali z řady. Paní nám přidělila i doprovod s nímž chodíme po městečku a vyptáváme se. Nefotím, jen si dělám náčrtky - tu stromu, tu čínského nápisu…

Překvapil nás satelit - talíř o průměru 240cm, hrábnul jsem na mobil a místo klasického Kuala Lumpurského "Orange" mi na mobilu svítil operátor "T-Mobile" - zkusil jsem se spojit GPRSkou na svém mobilu a Internet naskočil. Hned klofu do Internetu adresu www.seznam.cz (nezapřu české předky) a .. adresa naskočila! WOW! To už tu dlouho nebylo!!! Vyrušilo mě taktní zakašlání Thomase naznačující, že bych měl mobila zase schovat, že je to zde nepatřičné. Mačkám červený čudlík a uklízím mobil…

Zajímáme se o místní hospodářství a dozvídáme se, že paní pronajímá pole za dvorcem a za utržený peníz se uživí celý dvorec…. Další zajímavostí byl větší dům - jež vypadal buďto jako škola nebo jako zasedací místnost nějaké radnice …Zpoza rohu na nás občas vykukuje šestnáctiletá holčička s kočičkou v náručí (ano, to mi připomnělo - v čínském městě najít klasickou evropskou kočku…)

Odpoledne mám volno a tak se dívám z domku po okolí a zjišťuji, že bambusový hájek není na svém místě - ani podle mého orientačního smyslu a žel ani podle kompasu. Abych byl přesný - nějaký bambusový hájek vidím, ale je na jiném místě … Mám z toho slušnou haluz.

V noci se mi haluz prohloubila - dvorec se v noci nezměnil (!) na město. Vysvětlení by mohlo být to, že jsme v předchozí noci ze strachu viděli všechno příliš zveličené. Jdu okamžitě spát…

Dnes dopoledne prozkoumáváme za doprovodu "klasický" dům. Thomas pro svou reportáž chtěl dělnický dům, ale jak sem se už zmínil - zde dělníci nejsou, takže jsme vzali zavděk domkem šestnáctileté dívenky. Ta nemluví anglicky, takže se domlouváme přes dámy. Thomas se vyptává, já po výslovném povolení fotím. Musím ale fotit ty části, jež nejsou překryty plakáty.

Ano, to jsem ještě zapomněl popsat - paní, jež nás přivítala do města teď ráno sebou přivedla asi svojí matku, jež byla dost stará, přišlo mi, že je stará už stovky let. Přišla mi, jako že je nejvyšší vládkyně tohoto města, chvílemi mi pro změnu přišlo, že je to nějaká hrdinka (?) jež sice stojí v pozadí, ale přeje si být informovaná. Uvidíme večer, Thomas byl pozván na pohovor spojený s ukázkou článku :)

Odpoledne věnoval Thomas psaní článku a dělal to pro mě zvláštně. Psal jej, všelijak jej upravoval a přitom mi připadalo, že z nějakého důvodu natahuje čas. Natáhnul jsem mu do počítače fotky (byly v pohodě - tj. co nafoceno bylo, existovalo i pro moje oči) a pak se chvilku nudil u Internetu. Zkoušel jsem svoje kontakty v ICQ, ale všichni byli OFF, dokonce i White Rose. Uklidňovalo mě i to, že jsem všude na stránkách viděl ono podivné datum s rokem 2608 a to dokonce i na českých stránkách. Pak jsem Thomasovi až do večera chvílema kecal do psaní.

Následující část deníku je zjevně psaná chvatně, neb obsahuje větší množství překlepů

Udělal jsem obrovskou chybu, že jsem si v klidu odpoledne nepohrál s Internetem pořádně, protože teď ve chvatu mohu udělat dost chyb. Navíc bych byl lépe připraven na to, co se stalo…

Thomas byl večer pozván, aby ukázal první obtah článku a pohovořil si s tou starou paní, šel sem s ním opět sám, nechávaje ostatní, ať odpočívají. Vešli jsme dovnitř do nejluxusnějšího domku do místnůstky, kde bylo na zdech mnoho obrazů a zbraní a i trochu ostatních artefaktů. Ač jsem seděl u stolku s tou paní a Thomasem, do hovoru jsem nezasahoval, jen naslouchal a to ještě zpočátku dost roztržitě.

Probralo mě první bouchnutí do stolu, jeř vzešlo od té staré dámy. Thomas byl silně pobledlý a odtahoval se hlavou a trupem od stolku a z paní šel strach - to je asi to nejlepší slovo pro popsání mého divného pocitu. Vy tu nejste jen pro článek řekla nám ta stará paní, a trochu se zamračila.

Honem jsem si probral co za slova se zde pronášela a uvědomil si, že nám bylo vysvětlováno, že od jisté doby jsou na zemi dva měsíce. Od dob velké války…(jednomu měsíci říkala Luna a tomu druhému poněkud pohrdavě Měsíc - podle mě je Měsíc ten z měsíců, co obíhá kratší dobu). Thomas přiznal že nás Luna (?!?!?) poslala pro meč. Paní se zamlžily oči při nějaké vzpomínce a mě v hlavě horečně šrotovalo.

Luna je jiné jméno "té jež chodí v noci", babičky nebo prababičky zlaté, červené a černé - teď si nejsem jist. Je to ta osůbka co jsme potkali v kostele při některé z našich minulých příhod…

Paní nám vypráví, že na Zemi došlo k bojům, do kterých Luna, alias XXXXXX nemohla zasáhnout, neb byla příliš mladičká a že jí osobně je líto, že se se svojí kamarádkou nemůže spojit (!)

Mezitím si přemýšlím o tom, že nás Luna pro meč přeci neposlala!

Ale my jsme s ní mluvili poděsil se Thomas a paní nám nevěřila. Musel jsem vydolovat z foťáku fotku. Ta byla zjevně v pořádku…

Paní nám vyprávěla o velké válce, jež začala po zničení Londýna v roce 2060. Oněměl jsem a zapadl do křesla. Neměl jsem ale být posledním kdo byl překvapením omráčen. Paní totiž řekla že teď, v roce 2608 byl zavražděn jeden z dřívějších nositelů meče, jistý ministr, nejstatečnější muž, jemuž bylo hanebně vyříznuto srdce.

V tu ránu jakoby někdo otočil vypínačem a naše vidění dobra a zla se začalo otáčet. Ono totiž kdysi kdosi podobně vyřízl srdce v Londýně jistému rozparovači. Tohle posadilo do křesla Thomase…

Až teď beru do ruky notebook Thomase, skáču na satelitní server a nechávám si zobrazit celou mapu světa. Londýn je zbořen a místo něj tam stojí velký památník. Kuala-Lumpur neexistuje, místo něj satelit zobrazuje poušť. Japonsko není na satelitním obrázku vůbec.

Thomas se opatrně zeptal, co je za rok teď a po odpovědi že rok 2608 položil doplňující otázku, odkdy je počítán. Odpověď pro jednoduchost řekněme, že je rok 2608 po Kristu položila do křesla jeho.

Šokován říkám paní, že já až donedávna žil v roce 2050 v Kuala Lumpur. Tím rokem jsem šokoval paní, takže teď pro změnu těžce dosedla do křesla ona.

Kde žil ten statečný muž? ptám se paní, jež si mezitím povšimla mých zmatků kolem Kuala Lumpur. Žádný z vyhledávačů, ale opravdu žádný, tohle jméno nezná!!! (Dějiny píše vítěz naznačoval později Thomas)

Žil na jiné planetě, daleko odsud, dí paní. Nemohu už být víc překvapen, paní si půjčuje náš notebook a najíždí stránku se satelitními obrázky oné planety. Prohlédl jsem si ho, nechal od paní přiblížit až nad město a hle, umístění parku a baráčku odpovídalo. Takže tenhle čin máme na triku taky a zdá se být teď taky otočen z pohledu dobra a zla.

Zkoušel jsem manipulovat s obrázkem tak, abych našel pokračování našeho středověkého města, ale to tam nebylo. Neboli zřejmě použit přechod portálem a je jedno jak bychom mu měli správně říkat.

Domluvili jsme se s paní, že bychom si prohlédli ten meč, o který se jedná a paní svolila. Odvedla nás do zbrojnice a s ní šlo několik lidí z její stráže. Thomas si s dovolením vzal meč do ruky a hned v tu ránu se mu něco nezdálo. Zkusil jsem si ho vyfotit s mečem v ruce a překvapilo mě, že byl totálně rozmazaný, ale okolí rozmazané nebylo. Hm, něco mi rozhazuje obraz.Otřel jsem si zkusmo čočku. Thomas meč po chvíli odložil (hned jsem si ho vyfotil a už rozmazaný nebyl, jen se zase nepodařilo zachytit obličej) a hodil mi svůj prsten a naznačoval mi ať si ho nasadím a přiblížím se k meči. Zkusil jsem to a byl překvapen, neboť jsem zřetelně cítil, že prsten přenáší nějakou energii, svrběla mi ruka. Na rozdíl od Thomase jsem si na meč nesáhl.

Paní nám pak vyprávěla pohnutou historii meče. Velmi stručně vypadala historie meče takto: Vykoval jej kdysi nějaký čínský mistr a věnoval jej nějakému bojovníku. Bojovníkovi byl meč ukraden a když se jej podařilo znovu najít, byl již potřísněn nevinnou krví

Loučíme se s paní a odcházíme do bambusového hájku do míst, kde budeme přeneseni zpět na našeho současného bydliště.

Cesta se neobešla bez potíží. Nejprve nás vyprovázelo několik jedinců svými pohledy přes hradby až do bambusového hájku, přímo v hájku měl každý z nás pocit, jako by po nás pokukovala nějaká dravá zvěř. Vlastně ani nevím, co by to mělo být za zvěř. Nojono, mám holt mezery v biologii.

Jdeme podle kompasu tak dlouho, dokud se bambusový hájek nezměnil na klasický[1] les a střelka ukazující sever nezměnila směr. Upravuji azimut a pokračujeme v cestě. Gratuluji si, že jsem si azimuty zapsal, protože díky tomu přicházíme bez bloudění přímo k autu.

Auto, které bylo několik dní bez dozoru, bylo netknuto. Nasedli jsme a jedeme zpět do města. Thomas chce jít do kostela, nejlépe hned do toho nejbližšího. Tohle přání mu rád splním hned teď v noci a hned u kostelíku za branou. Thomas vešel dovnitř do medového světla sám…

Když se vrátil, začal rozvíjet teorii: Černé se bojí anděla a bílé osoby. Bílá osoba je podle mě kněz a tak si myslím, že sloužíme temným silám. A je rozhodnut utnout akce proti profesorovi. Chce tedy, abych zajel do „New Yorku“ a vysvětluje mi, že při rozednění musím projet po určitém mostě a hned mě na něj začíná navádět.

A tak začíná naše další akce…

[1] Klasický středoevropský les J