Nevím, jak se mi bude meditovat v klášterní cele, kde není kromě "postele" nic, všude jen samý kámen… A tak zkusím zaexperimentovat…

Trochu jsem si opláchnul tvář, abych se citíl v pohodě… Sednul jsem si na to na zem, zhruba doprostřed místnosti a před sebe položil jídelní misku, kterou jsem předtím naplnil vodou. Pouštím z hlavy prožitky dnešního dne (dnes bylo to zatmění) a snažím se zklidnit pomyšlením na to, že jdu pomalu po louce… cesta směřuje do kopce kde začíná les…

A nic. Jsem to ale blbec :-( Dám si před sebe misku s vodou a představuji si přitom les… Nemluvě ani o tom, že sedím v oblečení, které mě škrtí… Je taky pravda, že jsem docela po dnešním dnu unaven a asi bych neměl na sebe nabírat moc Síly, ale chci si pomocí téhle meditace odpočinout a ne nabírat síly…

Začnu tedy od úplného začátku - takže vstanu do misky,odložím si svoji obuv a vše co připomíná zbraň a i nějakou tu zbytečnou vrstvu oděvu…

Opět zasednu k misce z vodou… pouštím své SOUKROMÉ problémy z hlavy… zkusím navázat své myšlenky na to místo, které jsem potkal ve své poslední provedené meditaci (poušť)…

Povedlo se! Ve zlomku kamu, před tim než jsem pomyslel na otočení hlavy (abych zjistil zdali jsem v poušti - už jsem takhle jednou do meditačního stavu přecházel) jse ucítil závan větru do zad a vedle mé nohy přistálo několik zavatých zrníček písku. Hladina vody v misce se chvěje…

Toho jsem se začal obávat. Proč jen se chvěje?

Do krajiny se ohlédnu se beze strachu, protože to vlnění vody určitě dělá vítr z "pouště". Ta se jistě změnila, neboť tomu určitě napomohli jiní věřící Gainan…

Vidím jak se podlahou kradou a rozrůstají pukliny plnící se pískem. Povrch cely se mění v tvrdou vyprahlou pustinu jejíž součástí se stala i miska vody. Jedna z puklin jí prošla a miska se třeskutým zvukem řezajícím do mozku jako žhavá čepel rozpadla…. V tuhle chvíli jsem měl co dělat, abych udržel svůj meditační stav a abych nezpanikařil. To puknutí misky mě polekalo…

Půda hladově pohltila vodu a pukliny se přestaly rozrůstat. Je ticho, ani vitr už není slyšet

Když do krajiny vstoupím, zjišťuji, že se prakticky nic nezměnilo. Poušť na svém místě, hladové keře a taky ty tři menhyry… Zkouším si namluvit, že je mi lehko u duše, takže jsem lehký jako pírko a že doletím zkontrolovat svoji studánku, ale to se mi nepodařilo. Je mi těžko, protože jsem si myslel, že s touto krajinou "pohnou" i ostatní vyznavači Gainan a ono nic… Jdu tedy ke studánce pěšky…

Zjišťuji, že je vše při starém. Studánka tu je, menhyry i spálený strom. Přestávám mít chuť pokračovat v této meditaci. Vždyť vůbec nevím co mám dělat!?!

Málem jsem se tedy již podruhé svojí "neuklidněností" přerušil meditaci… Ne, dnes zřejmě sílu nenamedituji, ale měl bych si právě teď srovnat myšlenky. Dokud to neudělám, asi nenamedituju. Takže teď budu postupovat metodicky…

Zkontroloval jsem: Studánku a rostlinky - beze změn - vítr prohánějící písek jim jak se zdá neublížil Spálený strom - snítka jmelí tam není, ale už mě dotyk stromu nepálí Menhyry - ty byly předtím mrazivé. Teď se jich mohu dotknout - jsou sice stále chladivé… Nemohu si teď uvědomit, jestli jsem při minulé meditaci na nich našel nějakou runu, teď jsou totiž čisté a nepopsané… Solla - je mým očím skryta někde za červánky, nebo už za obzorem?

Když jsem si to takhle srovnal, začalo mi docházet mnoho souvislostí. První znich byla ta, že kameny (možná) vyjadřují mě a mé chování k ostatním… Raději tuto meditaci přeruším a promyslím si vše a řádně…

Předchozí: Začátek večera
Následující: Vzpomínka na první setkání "třetího druhu"