Haepp Modřinka z Bílého Kamene
Mocenské hry
20.února 2007
(předehrávka 17.prosince 2006)
Dnes jsem už po několikáté zaklepal na brány Garnacké univerzity. Vešel jsem dovnitř a zaznamenával novinky. Nebylo jich mnoho, a byly všechny očekávané. Mistr Despëadol, rektor čarodějnické koleje mi je oznámil všechny. Takže mistr Dalimil má ještě stále drobné potíže s učením a vlastně s kompletní magickou prací a tak nejen proto učí na škole externí pedagogové. Jsem v klidu, protože už v dubnu roku 2006 jsem byl externím pedagogem na škole také já. Další věcí je, že studenti na úrovni jako já už nepoužívají ochranné amulety, ale jestli chci… a ukázal mi na stěnu kde na háčcích viseli tři kousky. Váhavě k nim jdu a cítím, že si Despëadol zklamaně vzdychl. I když vlastně ho potřebovat nebudu poznamenal jsem nahlas a vyjmenoval tři kouzla, na něž se letos cítím. Hned na to první - Dlouhou ruku - dostávám exteráka …
Našel jsem si onoho muže a oslovil ho mistře. Zarděl se a vysvětlil mi, že dává přednost oslovení křestním jménem, neboť i on je zdejším žákem, a vyučováním si přivydělává, neb nemá na studia prostředky. Uklidnil jsem ho, že to není žádná potupa, že i já si zde na univerzitě přivydělával, sice jen měsíc…
Vzniklo mezi námi přátelství a tak po večerech se s Martinem, tak se mladý muž jmenuje bavíme o všem možném. Ukazuje se, že máme maličko věcí společného, Martin je totiž z rybářské vísky u Tuvoku a byl manuálně nezručný, všichni si z něj dělali srandu, až na jednoho lovce jež občas přicházel do místních lesů lovit. A právě ten jej zaučil do magie a právě tenhle lovec jej naučil "dlouhou ruku". Martinovi na oplátku popisuji, co jsem tam zažil já a Martin mě doplňuje, že o mrtvé dívce ve vesnici slyšeli taky, ale byly to jen fámy, nebo špatné dedukce z velmi mála informací.
Bavíme se také o tom, kdo všechno ovládá vesnici kromě stařešiny. Do vesnice chodí a využívá ji dost lidí i pašeráci (materiálu, nikoliv otroků) a zřejmě z toho bude mít něco málo procent i místní posádka…
Přišla řeč i na blonďáčka. Prý občas hlídával děcka z vesnice a věděl o rošťárnách dříve, než je kluci stačili uskutečnit. Býval takový zamlklý a málomluvný[1]. Martin si vzpomněl i na to, že když je hlídal tenhle človíček, tak měli vždy smůlu při hře na lovce. Jakoby zvířata čímsi odpuzoval. Děcka si to vykládala tak, že dělají moc hluku… A když mluvíme o dětech, tak ti si nikdy nehráli dál jak takových 200 metrů od vesnice.
20.března 2007
(předvánoční čajovna, setkání dvou hráčů
- 23.prosince 2006)
Dnes, prakticky v polovině mé výuky jsem měl štěstí na setkání s Eldarem v jedné hospůdce zde v Garnaku. Bavili jsme se o všem a o ničem a řeč přišla i na Ofeka.
Eldar se mým názorům na Ofeka doslova vysmál a já pochopil, že diplomatem na velvyslanectví se ještě dobrých sto let nemůžu stát, protože jsem velmi naivní a absolutně nechápu mocenské hry těch vysoce postavených. Vysvětlil mi to tak, že mě s toho doslova bolela hlava a nakonec jsem si to musel převést do vlastního příkladu a přeříkat si to "nediplomatickou" mluvou:
Jsem vládce ostrova Plexis a nejbělejší mág z bílých mágů. Vím, že mi na ostrově bují černá magie a že ji dělá Ofek. Když bych Ofeka vyhubil, černá magie by bujela dál, ale já bych nevěděl co, kde, jak… Proto si nechám Ofeka a budu ho důsledně hlídat. Pokud by se někdo cpal na Ofekovo místo, samotný Ofek by se postaral o jeho odstranění, aby neměl konkurenci…
Když jsem si to takhle přeříkal, došla mi jedna zajímavá souvislost. Žlutý mág z Komodoru prý stále není na svém místě a Eldar mi na tuhle souvislost řekl že Žlutý mág "není dobrý". Ptal jsem se ho jestli je nějaká cesta jak v případě akutního nebezpečí spolehlivě poslat zprávu na Eldor. Ušklíbl se na mě a řekl mi dvě jména a k nim i dvě města…
21.března 2007 a další dny
(předehrávka 17.a 29.prosince
2006)
Mé druhé kouzlo byl plošný hyperprostor, jež mě učil už místní lektor. Na zkoušení tohohle kouzla je potřeba pár dobrovolníků a byly mě přiděleni mazlíčci místních čarodějů, jež neměli co dělat. Tedy měli, jejich výcvik bych popsal slovy "Přežij Modřinkův hyperprostor" byť správný název mazlíčkovského kurzu byl "Survival". Měl jsem takovou smůlu při výuce, že v Garnaku se již nebude mluvit o dešti žab, nýbrž o dešti koček, a jedna z koček mě málem podrápala za to, že jsem ji připravil o slušný počet životů. Později jsem trénoval i s ďáblíky, ale to už nebylo z mé strany tak hrozné.
Zkoušel jsem pátrat po prvním jméně od Eldara, vyptával se kde koho a dopadl jak sedláci z nějaké vísky v Doriathu. Všechno podle stejného scénáře: Nejprve se mě se zájmem optají, kde jsem vzal to jméno, pokývou hlavou, zamrmlají něco ve smyslu .. "hmmm zvláštní" a bez odpovědi odejdou, případně se poděšené rozhlédnou a praví poněkud neupřímně, "tak to nevím, to neznám, to jsem neslyšel"… a rychle odejdou za jinou prací.
Mám ale také čas i na třetí kouzlo a při jeho učení nemám čas myslet na "Ofekovské" problémy…
20.dubna 2007
(hráno dne 8.ledna 2007)
Jedu koňmo do Hatoru a pak přes něj, abych se pokusil najít své přátele. Na oslavě svátků jara, jež vyvrcholí při úplňku za tři dny, nejsou, ale pár set metrů od bran Hatoru mi je jasné co se asi stalo.
Kolem mého koně se začalo motat dvanáct dětí tmavé pleti a prý "Dyk, dajtě pánko velkomožný almužnu". Vyšel jsem z toho velmi levně, neboť jsem přišel jen o tkaničku na levé botě, výš mi děcka nedosáhly (Jedouc na koni, dosahovaly mě děcka výškově jen ke kotníkům). Z cesty jsem je dostal tím, že jsem za sebe odhodil malou hrstičku měděných mincí, kterou jsem měl v náprsní kapsičce po jednom drobném nákupu v Hatoru …
Popojel jsem dál a zjistil, že přede mnou jsou další děcka, a to jeden hobit, kudůk, trpaslík, elf, kráva a plešatec. Protřel jsem si oči a poznal Křemílka, Zelixe, Raela, Dagona a Mrakoplaše, ale také toho kudůka. Byl to DaiOni[2] se kterým jsem se setkal blízko působiště Jalmavy. Celá družinka mířila ke shromaždišti otců těch prvních dětí, zjevně za nějakým účelem.
Pamatujíce si vzkaz od mého markraběte se v první chvíli k družince nepřipojuji, abych se nevměšoval do nějakého jednání. Eee, nevím proč lžu sám sobě, prostě se mi k těm mužům tmavé pleti nechtělo. Děti budou slabý odvar otců, pomyslel jsem si totiž. A měl jsem pravdu, i z té dálky jsem si povšiml několika pokusů o krádež. To mě přivedlo na myšlenku, že bych měl jet zpět a zkontrolovat vývěsku u Hatorské strážnice, jestli náhodou neexistuje nějaká vhodná vyhláška…
Trvalo mi to jen deset minut, abych zjistil, že taková vyhláška v Hatoru není, takže tito mužové a ženy musí provozovat kočovný život. Jaká náhoda je asi zavála na tento malý ostrov? Kdoví, ale s jejich vajdou bych se nechtěl střetnout v žádném boji, protože byl až nelidsky mrštný.
Družinka se zvedla a zamířila do lesa, to už se k nim připojuji a vyzvídám, co se děje. Prý to jsou cigáni,živí se krádežemi, ale ohrožuje je prý jeden mnohem mocnější zloděj či vrah, jež když spí, je prý totálně neviditelný. Tak na tohle jsem tedy zvědav…
Balanar a jeho psík začali stopovat od místa, kde prý tento muž naposledy spal a i mé necvičené oko poznalo, že zde musel spát elf, neboť zde nebyl nepořádek a hlavně prakticky nezválená tráva. A tu to měl dotyčný spát až do dnešního rána!
Na naší cestě po stopách se začali objevoval podivuhodné pasti. První z nich odhalil Balanar, naší stezku přetínal velmi špatně viditelný provázek natažený mezi dvěma křovíčky. Samotný Balanar(!) se ujal odstraňování této pasti, na jedné straně sundal onen provázek z kolíku. V druhém křovíčku něco klaplo, ale střela nevyšla. Balanar se na to šel podívat, ale usnul tam, stejně tak jako jeho pes a jako Mrakoplaš, který se je pokusil oba zachránit. Křemílek, jež se vznášel na svém novém létajícím koberci se tam vůbec nechtěl jít podívat, přestože už bylo jasné, že to bude nějaká alchymistická hračička. To klapnutí bylo ve skutečnosti odklopením zátky z nějakého flakonku…
Když blízko křoví usnul i Rael, bylo jasné že buď tam usneme všici při záchraně spáčů, tedy kromě Křemílka a Zelixe, a tak jsem se vrhl na záchrannou akci já. Nejprve jsem zkusmo vyčaroval čtyři ozrimky, aby spojenými silami odtáhli Mrakoplaše a sám jsem šel zachraňovat Raela. To šlo snadno, stačilo se naposledy nadechnout asi tak pět sáhů od Raela, chytit ho za nohy a odtáhnout. Záchranu Balanara jsem si musel zpestřit hypnutím k němu, protože Balanar byl v epicentru uspávací vůně a to už bych asi neudýchal. Než jsem vytáhl ty dva, stihli svoji práci i ozrimci…
Rael je oživován Zelixem, já se pokouším o Balanara, a nedaří se mi, Balanar byl opravdu zasažen velmi silnou dávkou… Nevím kdo pomohl Mrakoplašovi, ale Mrakoplaš nakonec pomohl Balanarovi…
Pokračujeme za chvíli dál v chůzi po stopách, jež nás přivádí k jakémusi stromu, u jehož kořenů je podezřele kyprá hlína. Dagon tak začal hrabat kopytem a za chvilku vyhrabal v látce zabalené vejce. Vejce nebylo lecjaké, neboť bylo dost velké, asi tak jako mají pštrosové u nás na Velvétu, ale rozhodně nebylo od nějakého ptáka. Neznám žádného ptáka, který by své vejce osadil pantíkem a na druhé straně malým háčkem. To vejce něco bude skrývat a naše zvědavost nás přemohla, i když to mohla být další past…
Dagon vejce otevřel a z něj vypadl klobouk, plášť a kalhoty na lidskou velikost. Dagonovi se zalíbil klobouk a narazil si jej na své rohy, ačkoliv bylo jasné že mu bude malý. Nakonec se klobouk nějakým kouzlem roztáhl, ale stalo se i něco jiného. Z Dagona se svléklo všechno jeho brně a oblečení a vlétlo do vejce a vejce se pak samo uzavřelo…
Dokázal jsem ustát pohled na nahého minotaura, ale asi tak měsíc nechci vidět nahé tělo… Když to ustáli i ostatní, zbývalo zjistit, jestli vejce a oblečení není prokleté a tak Dagon znovu otevřel vejce. Ven vylétlo jeho brnění a jakmile se ho dotkl, předchozí oblečení Dagona se zase uklidilo. Hm, kouzelný šatník zmenšený do vejce, usoudil jsem a sledoval, jak se Dagon, Křemílek a DaiOni hašteří o tohle alchymistické udělátko.
Já, Rael a Balanar jdeme po první minutě hádky pryč, aby se pak k nám přidal po další minutce i Zelix. Hádat se o něco, u čehož se později ukáže, že to bylo kradené nebo ztracené… to se raději budeme věnovat onomu podivnému úkolu. A bylo se čemu věnovat, neboť Rael náhle vykřikl: Zelixi, rozhlédni se! A bylo proč. Já i Balanar nějak bez povšimnutí prošli kolem slabého a skorem neviditelného provazu uvázaného do smyčky. Zelix by se neuškrtil a smyčka by se pravděpodobně svezla a maximálně zachytila o Zelixův nos…
Rael, jež tuto past objevil, si vzal za své prozkoumat, co je na druhé straně provazu a vzal si na pomoc kouzlo UFI. O chvíli později padá dolů s nějakým těstem na tváři. Zelix si vyčaroval svaly a chtěl mu to těsto strhnout, ale nepovedlo se. To bylo zlé, neboť se nám Rael začal dusit. Křemílek, jež nás už také dohnal na to šel razantně. Vyčaroval oheň… Rael teď vypadá ožehnutě, ale to těsto je pryč. Museli jsme se zamýšlet, kdo nebo co tu klade ty pasti. První možnost, že je to náš sledovaný a že nás tím brzdí bych zrovna u téhle pasti vyloučil, neboť stopy našeho muže vedly asi deset sáhů od téhle pasti.
Jo, možná bychom se měli taky ptát, kolik jedinců tu ty pasti klade, protože po dvaceti minutách chůze (já svého koníka už musím vést za sebou) narážíme na další past. Vpravo od nás je palouček, jež je totálně vyčištěn od kamínků a větviček, Balanarův pes signalizuje "bytost". Pořádně jsem si palouček prohlédl a povšiml si že na jednom z mála pařezů leží kus bílého sádrovce. Zelixovi ten palouček a hlavně sádrovec vadí tak moc, že je rozhodnout ten sádrovec shodit z pařezu a protože se ho nechce dotknout, tak se ho snaží shodit holí. Je to neuvěřitelné, ale nedokáže hůl přiblížit k sádrovci blíž jak na jeden sáh.
Rozbřesklo se mi ve stejné chvíli, jako se to stalo Mrakoplašovi. To místo je chráněno vírou v boha či dokonce požehnáním! Mrakoplaš tedy vstupuje na palouček a začíná zkoumat sádrovec z velké blízkosti. Z pařezu vylétla okřídlená bytůstka a jala se čile, rychle a tiše konverzovat s Mrakoplašem. Jsouc zvědavý seslal jsem na sebe "Babelan" abych tomu cizímu jazyku porozuměl, ukázalo se ale že chyba je spíš v té tichosti, než že by to byl cizí jazyk. Bytůstku jsem si začal prohlížet, neboť proměna v ní by byla pro mě vítaným zpestřením. Měl bych totiž ve své sbírce další motýloidní stvoření. Kdyby to nebyla víla s motýlími křídly a nebyla namodralá, řekl bych, že mám před sebou krásný příklad ellilona[3]
Na palouček vstoupil i Křemílek a v tu ránu se víla lekla a odlétla na druhou stranu paloučku. Na paloučku nastal zmatek, jehož využil Křemílek k tomu, aby do sádrovce vyryl znak svého nového(?) boha, jehož nazývá Bďoch a pak se zřejmě pokoušel zapálit pařez. To už se spolu s Mrakoplašem na Křemílka vrháme…
Po malé bitce zůstávám na paloučku sám se svým koněm a Mrakoplašem zakletým do kostky ledu. Všichni jsou pryč i se svými věcmi, tedy až na Křemílkovo lektvar rudého kříže, který mi tu nechal. Tedy doufám, že je to léčivý lektvar… Dobře hodinu nemám co dělat, neboť tak dlouho bude Mrakoplaš rozmrzat a tak se snažím dát okolí pařezu i pařez samotný do relativního pořádku. Na pařezu je vylitý olej a svěcená voda vedle pařezu jsou na mechu nějaké barvičky, neboť Křemílek chtěl znak na sádrovci vybarvit, ale barva se svezla po sádrovci, jako by byl něčím chráněn. Pokud jsem si myslel, že se víla vrátí a pochválí mě za mojí (neumělou) snahu, pak jsem se šeredně spletl…
Za necelou hodinku byl Křemílek zpět a na koberci sebou přivážel Balanara. Vidouc mojí nedobrou náladu zavolal raději, že veze Mrakoplašovi pomoc. Právě včas, Mrakoplaš se konečně dostal do stavu, kdy jsem do něj mohl nalít Křemílkův lektvar. Pomohl, ale ne dost, Balanar se pěkně zapotil, než byl Mrakoplaš schopen chůze.
Balanar nám pak stručně řekl co se dělo. Nalezli onoho zvláštního elfa, který tvrdil, že on není zloděj, nýbrž okradený a snaží se jen získat svůj majetek zpět. Vajda z cigánského tábora prý má opasek, jež zlepšuje jeho obratnost… Ano toho jsme si všimli. Dagon a DaiOni ho naoko svázali a vedli přímou cestou do tábora.
Jenže Balanar pokračoval ve vyprávění a řeč stočil na pasti, které jsme nacházeli po lese. Prý je líčí komodorský vládce. Dříve si pasti zkoušel na zvířatech, ale teď už dělá pokusy s pastmi na lidi. Ten elf je prý nestíhá všechny zlikvidovat, neboť se objevují stále další…
Snažili jsme se dostat k cigánskému táboru co nejrychleji, jak to ve hvozdu šlo, ale nedorazili jsme včas. Vajda utekl a za ním se řítil jen ten elf. Elfovi ukradl DaiOni jeho zneviditelňovací deku a utekl na druhou stranu. Dagon zůstal stát v táboře jako tvrdé "Y"… Zelix, o němž jsem teď dlouho nemluvil prý už dávno dávníčko před objevením onoho okradeného elfa odletěl směr Odov…
Něco málo pozitivního se nám ale přeci jen stalo. Jedna žena z tábora, Eržika, na nás čekala a za odměnu nám chtěla věštit. Mrakoplaše odmítla rovnou, prý do týdne zemře (mám dojem, že ji někdy dříve naštval). Balanarovi sdělila, že v jeho osudu je velká medvědice a dál nepokračovala. Zřejmě čekala nějakou doplňující otázku nebo možná peníz. Já schválně mlčel a čekal co mi Eržika řekne, těžko o mě bude něco vědět, z čeho by mohla nafixlovat "věštbu". Přepočítal jsem se. Eržika mi dlouze pohlédla do očí a pak řekla: "Na onom světě máš někoho, kdo na tebe myslí, ukouslé ucho[4]…". Nejpozději za 5125 dnů budu na Velvétu, abych splnil svůj slib, který jsem ti dal, Sheli…
Eržika, chvilku předtím než se s námi rozloučila nabídla Mrakoplašovi čerstvě natrhané maliny…
20.dubna 2007, pozdní odpoledne
(hráno
dne 15.ledna 2007)
Po krátké obědové pauze se opět scházíme před městem a po krátké poradě vyrážíme směr Aškarova koruna. Jdu já, Rael, Křemílek a Mrakoplaš, ostatním necháváme vzkaz v naší oblíbené hospůdce.
Pokud odpovídá můj sen od Pána snů odpovídá skutečnosti, pak je náš cíl jasný a to Trolí hory. Jdeme dost rychle, ale už můžeme předem počítat s tím že nedojdeme. No tedy jdeme - Mrakoplaš je rozhodnut klusat, já jedu na koni a Křemílek s Raelem hrajou na honěnou ve vzduchu - Křemílek používá svůj létající koberec a Rael se na něm chce svést taky a tak honí Křemílka pomocí UFI…
O zábavu tedy máme postaráno a tak nás má šanci v podvečer nalézt Zelix. Přesto ale večer zůstáváme ve čtyřech, neboť Křemílek se letí vyspat domů. Už může, odměna na něj už neplatí…
Večer a začátek noci je poklidný. Zelix se nám nabídl, že nás bude hlídat celou noc, což se mi líbí a jdu okamžitě spát. Koutkem oka zaznamenávám, že Mrakoplaš kreslí kolem nás živých nějaký ochranný kruh, kdyby snad Zelix měl nějaké choutky či co…
21.dubna 2007
(hráno dne 15.ledna 2007)
Ráno bylo klasické. Rozdělání ohně, snídaně a meditace… Křemílek do této chvíle nepřiletěl a tak jdeme po pláních pomalu, jednak aby nás mohl najít, druhak i pro to, že máme dost času. Naše pomalá chůze se vyplatila, Křemílek přilétá i s Robin, jež byla tou dobou ve městě, kde Křemílek žije. No pane jo, to jsou ale šťastné náhodičky!
Do Trollích hor chceme vstoupit z cesty vedoucí na město Osten. Je to vůbec nejvhodnější místo pro vstup do hor, mimo jiné i proto, že Ostenští vojáci zde mají udělaný malý seník a stání pro koně, když chtějí jít do hor na průzkum. Nechávám zde svého koníka Běláska…
Stoupáme úzkou cestou do hor a v první půlhodině nás nic nepotkalo. Až když se po naší pravé ruce objevila stráň s kamennou sutí, začalo být naše putování zajímavější. Objevil se totiž před námi malý mužíček s kulatým obličejem. Vlásky mu zakrývá čepeček jež mi ze všeho nejvíce připomíná obrácený trychtýř[5]. Ruce má v bok a prý: Mrakoplaši, já tě musím zabít. Ledva to dořekl, prsknul proti Mrakoplašovi blesk energetické magie (alespoň tak to na první pohled vypadalo) a vzápětí druhý.
Milého skřítka pacifikujeme a přátelé se jej snaží vyslýchat. Jde to těžko přetěžko, protože skřítek zapírá, ale přeci jen mu tu a tam něco vyklouzne. Po půlhodině výslechu (a mého hlídání okolí) víme to, co se dá shrnout do jednoho souvětí: Skřítkovi Elektronovi slíbil Ofek ebonitovou tyč za zabití Mrakoplaše. Nevím co je to ebonit, ale na Plexisu se to nevyskytuje, ale Křemílek tuší o co jde.
Náš skřítek totiž je docela zvláštní, neboť mu netluče srdce, připomíná mi tak nějakého nepovedeného elementála. Věk by na to podle svého vyprávění měl. Žije prý zde a dobíjí se třením o kdejaký materiál a ebonit je prý to nejlepší co může být. Křemílek na půl úst naznačuje, že se ebonit na Plexis dováží hodně málo, neboť je dost drahý…
Musel jsem se nad tím zamyslet. To, že Ofek chce nechat zabít Mrakoplaše možné je, ale to, že najmul tadytoho skřítka mě tedy děsí. Znamenalo by to, že Ofek setsakra dobře ví, kam jdeme a co budeme dělat. Tenhle skřítek je totiž první, kdo se proti Mrakoplašovi takhle projevil… A to raději nemluvím o tom slibu toho ebonitu. Nedá se sehnat na Plexisu… Hm, to by mě zajímalo, jestli by Ofek svůj slib dodržel …
Výslech skřítka pokračoval a já se nudil. Kontroloval jsem si okolí, na dálku svého koníka dole u krmelce a pozorně pozoroval skřítka. Uvědomil jsem si, že pohlcuje magii a díky tomu trochu povyrostl. Skřítek se posléze pochlubil, že když bychom ho nakrmili moc, že by se rozdvojil. No, to nejsou dobré vyhlídky, nemluvě o tom, že nám skřítek vyhrožuje svým bratrem Protonem…
Nakonec to dopadlo tak, že jsem se proměnil v kopii skřítka Elektrona a jak se ho trochu dráždit. Přeci jen 80 minut trvající výslech už na mě byl dost dlouhý. Moc jsem tomu nepomohl, ale aspoň jsem se poučil, jak brášku Elektrona bolí jeho blesky, o dalších věcech nemluvě. Udělal jsem ale jednu chybu - nenechal jsem si tu bolístku pořádně vyléčit.
Odcházíme od skřítka v míru, neboť ho zbytek družinky ukecal na to, že Mrakoplaš má podle věštby žít ještě pět dnů. Neuvěřitelné, co dokáže pár hbitých jazýčků :-)
A tak stoupáme výš a výš, až se v čase poledním dostáváme před jeskyni, u níž máme mít náš poklad. Stavím se pod jeden strom a zazmatkuji, neboť tvrdím, že tady bude ta koruna zahrabaná. Křemílek mě opravuje, neboť jsem minule vyprávěl, že je to za jeskyní. Uznávám svoji chybu a jdu za jeskyni. Tam mě očekává můj strom ze snu. Pak už je to jednoduché. Odkrokuji přesně tři metry a na daném místě nechávám kopat ozrimky. A hned se trochu vzdaluji očekávaje nějaké pasti. Problém byl totiž ten, že já ve svém snu žádnou past neviděl, ale tutově tu aspoň jedna bude.
Byla. Ozval se silný výbuch a mnoho z nás to zasáhlo. Odletěl jsem dobře tři metry a potloukl se tak, že jsem se ocitl na pokraji smrti. Ano, kdybych si ošetřil zranění od Elektrona … Všichni přítomní léčitelé a alchymisté se nade mnou vystřídali…
Hodně jsem si oddychl, ďáblíkovi se nic nestalo a zůstal při mě. Šel jsem se podívat na vzniklý kráter, který byl právě tak hluboký, aby odkryl nějaké prkno. Musel to být setsakra dobrý alchymista, když dokázal spočítat výbuch takhle přesně. Křemílek vyřkl větu: Bacha, ještě tam budou tři pasti, teda vlastně už jen dvě! Hm, to skoro vypadá, že zná výrobce téhle pasti! Nebo objednatele…
Křemílek se rozhodl, že pokračovat v hrabání bude on sám. Hrabal jen chvíli, když se ozvalo zasyčení a jámu začal plnit bílý plyn, jež byl těžší než vzduch. A opět - plynu bylo právě tak akorát, aby zaplnil kráter, ani kapka nevytekla ven. Křemílek se díky svým létajícím botám dostal ven v pořádku. Začali jsme se dohadovat, kdo a jak může plyn odstranit nebo přežít. Pomalu se smiřuji, že půjdu do proměny v gigantického motýla a vyfoukám to osobně, ale nakonec někdo nalezl správné kouzlo či zaříkání a mlhu vyfoukal pryč. Křemílek posléze vytáhl skříňku a z ní Aškarovu korunu. To bylo zajímavé, jedna z pastí by totiž chyběla. Křemílek si to uvědomil rychleji než já a znovu vešel do kráteru, aby vytáhl pravou Aškarovu korunu. Poté mi obě svěřil a já pravou korunu dávám do hlídání mému mazlíkovi Bobšovi…
21.dubna 2007, odpoledne
(hráno 22.ledna
2007)
Scházíme dolů po stejné stezce, po jaké jsme šli nahoru a tak se opět potkáváme se skřítkem Elektronem, jež dokázal nalákat Křemílka na prohlídku nějakého pokladu. Mělo to jeden problém - Křemílek se musel zmenšit, aby prošel tunelem k jeskyni.
Nás ostatní poklad nelákal, nebo nás případně nelákalo být malinký a snadno napadnutelný, a tak pokračujeme v poklidu ve scházení dolů. Všichni až na Mrakoplaše, který nás již dávno předešel a teď blízko mého koně dělá oheň na vaření večeře.
Dobře půl hodiny čekáme na Křemílka, když vidíme, že k nám letí něco malého. Mrakoplaš po tom hodil prvním kamenem který se mu namanul do ruky. Magie však v tomto místě postihla i kameny, neboť kámen byl mluvící a rád zasahoval cokoliv, po čem byl hozen. Ba co víc, udržel se ve vzduchu a dokázal sledoval unikající kořist do úmoru. Teď tou kořistí byl (stále) zmenšený Křemílek. Bugr, tak se ten kámen jmenoval, Křemílka dohonil a jemně ho klepl do hlavy, Křemílek ho totiž dokázal ukecat, aby ho trefil jen zlehka. Bugr se totiž úderu nechtěl vzdát, řka: "Slyšels někdy o tvrdohlavosti kamenů?". Ledva však Křemílka trefil, únavou usnul…
V posledních slunečních paprscích studujeme spícího Bugra a zjišťujeme, že se Bugr chová jako kámen zvaný magnetit, neboť k sobě dokáže přitáhnout Mrakoplašův palcát.
K Raelovi přilétl mírně opelichaný havránek, přistál na blízkém stromě a tak nějak napůl se proměnil v člověka. Rael ho zná a havránek zná Raela: "Kde je …lix?" přinesl ke mě slabý vítr otázku havránka. Rael se podivoval, že Zelix není u Ofeka, aby nakonec přislíbil předat dopis.
Kdyby havránek chvíli počkal, mohl být svědkem podivného chování v prostoru za jedním křovím a být také přítomen příletu Zelixe. Ale zpět k tomu křoví. Začalo to hned po odletu havránka, kdy Balanar a Rael zahlédli pohyb ve křoví. Rael zareagoval slovy "Co to sakra" a Balanar se hned ozbrojuje štítem a přivolává psa. Trochu to křoví prozkoumávají a zjišťují, že je tam nějaké chráněné místo, kam nemohou vstoupit…
"To nebude nic nebezpečného, spíš se nás to bojí" řeknu u ohně svému ďáblíkovi, neboť všichni ostatní se pokoušejí projít skrz onu ochranu, což vidí i přilétající Zelix. Nedával jsem chvilku pozor, ale zřejmě putoval Bugr skrz ochranu, neboť se ozvalo dívčím hláskem "Au" a Křemílek začal vyhrožovat vypálením křoví. To už jsem se do toho vložil a mírnil rozpálené hlavy dobrodruhů, jež zřejmě nemohli přenést přes srdce, že někdo se umí ochránit a ten někdo je malá zlatá panenka. Pocítil jsem zachvění v batohu, Aškarova koruna na cosi reagovala…
Po deseti minutách vyběhla z křoví liška zvaná liška stříbrná a Křemílek ji chtěl okamžitě začít lovit, ale Mrakoplaš ho dokázal zadržet, a hovořil o tom, že už chápe proč některé živočichy by už na Plexisu nenašel, protože je kdekdo loví kvůli magickým schopnostem. Rael mohl vstoupit do křoví, ale už nenašel nic zajímavého, kromě malé krabičky, v níž bylo cosi jako "vyblinkaná hrachová kaše". Všem se to hnusilo, ale mě ta vůně něco říkala. "To je nějaká mast, kterou používá léčitel Ratolístka!" Vyřkl jsem osvobozující ortel nad mastí a někdo z přátel si ji nechal.
Po návratu k ohni dokončuje každý svoji večeři, aby se pak ukázalo že Křemílek nezapomněl na lovecké choutky a náhle vystartoval do křoví, v němž se zřejmě zaleskly čísi oči. Byly to oči vlka, jež se Křemílka polekal a zdrhl. Jenže Křemílek pokračoval za ním dál a dál…
Když se Křemílek ani za 15 minut nevracel, bylo nám to už dost divné, ale pak se Křemílek přeci jenom vrací s rukama od krve a kusy masa odhadem tak velikosti lišky. On ji snad vážně zabil! děsím se a musím okamžitě jít od Křemílka, jinak bych asi vraždil.
Oficiálně jdu na obhlídku okolí a na kraji lesa se ke mě připojuje Rael a vypráví mi zajímavou story. Křemílek prý fixluje. Jdeme chvíli po stopách krve a nacházíme šest vlků jež jsou usmahnutí kulovým černým bleskem, jak to odhaduji. Jeden z nich je vyhrnutý a chybí právě tolik masa, co si přinesl Křemílek. Co vím od Raela a Zelixe, jež se tu také objevil, tak tahle šestice vlků běžela kamsi cíleně…
Po návratu do tábora jdu okamžitě spát s tím, že když by něco, jsem připraven na hlídku.
22.dubna 2007
(hráno 22.ledna 2007)
Na hlídku jsem nakonec vzbuzen nebyl a to přestože nás tu zůstalo v táboře dost málo. Zelix, Rael a Křemílek nespali v táboře, ale kromě Křemílka se vrátili všichni. NU co, řekli jsme včera že jdeme k jezeru kvůli dalšímu úkolu.
Při chůzi k jezeru sledujeme poštovní dostavník, jež je doprovázen eskortou. To se vidí na Plexisu dost vzácně a tak se pohledem zaměřím na erby vojáků v eskortě. Po zjištění, že to je klasická městská stráž jednoho z měst, mě to přestalo zajímat úplně…
Dojeli jsme na pláž a založili tábor. Nezůstal jsem do konce, chtěl jsem se zbavit Aškarovo koruny hned teď. Zajel jsem si proto do Hatoru a Aškarovo korunu i její padělek odevzdal. Slíbená odměna mě překvapila - dům v Tuvoku!
Odpoledne jsme mohli sledovat pyromanské sklony Křemílka a já s Balanarem se začali připravovat na večerní akci. Než k ní ale došlo, museli jsme zkrotit Křemílka, který si vystavěl tak vysokou vatru, že by dokázal podpálit hvozd…
)
[1] Taková zajímavůstka - Martin je také zamlklejší a málomluvný
[2] Už jsme se s ním setkali a to v kapitole 21
[3] Ellilon či evelonek, asi tak třiceticoulová bytůstka s motýlími křídly. Žijí ve hvozdech, kde osidlují veliký strom, jemuž říkají trefně Strom… Shodou okolností ve dvou hrách evelonky hraji, zde na webu je popsán evelonek Aegnar z Irska a později přibude evelonek Chálius
[4] Celá cikánská skupina říká elfům "ukouslé ucho". V mém deníčku to zaznělo poprvé, ale v tomto dni jsem to slyšel zřejmě již podesáté.
[5] Pokud znáte postavu Neználka spisovatele Nikolaje Nosova respektive jeho kresbu, jste doma