Haepp Modřinka z Bílého Kamene

Válka

22.dubna 2007, večer
(hráno 5.února 2007)

Než se dostanu k vylíčení, jak jsme s Balanarem dopadli v naší vyslanecké misi, musím se vrátit ke Křemílkově pyromanii. Přijde mi, že by Křemílek potřeboval léčitele, neboť do problému pyromanie zabředá hlouběji a hlouběji, navíc je na své okolí kvůli tomu hnusný.

Zatímco jsme s Balanarem upřesňovali co a jak, a sehrávali se při hře na píšťalky, postavil si Křemílek vatru znovu a zapálil jí. Okamžitě na něj vyběhl druid, a ať to Křemílek uhasí, jinak že zapálí hvozd. Křemílek, vidouc že druidovi ještě teče mléko po bradě (jak se říká), nejenže neustoupil, ale ještě na druida seslal mrazící kouzlo. Mimochodem – ten druid musel být opravdu začátečník, snažil se totiž uhasit oheň močením z výšky. Jestli cáklo i na Křemílka opravdu netuším…

Okamžitě se na Křemílka vrháme a snažíme se zachránit, co jde. Oheň je tedy znovu udusán, ale se zmraženým druidem nemůžeme dělat nic. Já sám, po Křemílkovo sdělení počtu magů, které použil, mohl jen nevěřícně valit oči, opravdu tolik magů nemám, abych je mohl použít ve Zlomce… Budeme muset počkat, až kouzlo povolí samo…

Na břehu jezera Dračí slza bylo náhle zlověstné ticho, nikdo nepromluvil a už ani promluvit nechtěl, jen já s Balanarem jdeme pokračovat v našem cvičení. No tedy ve cvičení, dohodli jsme se, že to už spustíme, přestože je teprve devět hodin večer …

Zvuk dvou píšťaliček střídaný zpěvem a hrou na jednu píšťalku se nesl po vodě do dáli, ale i do hloubi, což byl náš záměr. Víla Vanoflé vždy vyjížděla z hloubi jezera, to si pamatuji moc dobře. Zatím se jí ven moc nechce, ale co by venku dělala, když ještě není půlnoc…

Připojil se k nám Mrakoplaš, sedl si mezi nás a jal se nám pomáhat. Nesedíme však blízko sebe, Balanar z nás sedí nejblíž k vodě, pouhé dva sáhy, oproti mě, který sedí čtyři sáhy daleko na větvích je on na měkkém písku, jež už i dubnové sluníčko docela prohřálo…

A zase nic, Vanoflé si stále nechce jít zatancovat na prodlouženou. Měníme s Balanarem taktiku a začínáme hrát pomalé melodie a jde nám to skvěle, Zelixe jsme dokonale uspali, ale Vanoflé nepřišla ani teď. Další změna v našem repertoáru měla pouhé dva ohlasy, Zelix se s trhnutím probudil a odešel do hvozdu, a Křemílek si do rytmu naší tklivé melodie prozpěvoval "hoř táboráčku plápolej". Zkusili jsme změnit rytmus, což se nám samozřejmě povedlo, ale Křemílek za námi mohl jen sípat "hoř hoř", nic jiného na téma oheň mu do rytmu naší písně nevyšlo.

A pak konečně přišel úspěch. Hladina jezera se zavlnila a se zvukem "plop" se postupně vynářejí z hlubiny něčí hlavy. Uvědomuji si také, že slyším pouze sebe a svojí píšťalku. Nepřemýšlím o tom a zadíval se na hladinu jezera spolu s ostatními … což bylo to poslední, co jsem udělal ze své svobodné vůle, podobně Mrakoplaš s Balanarem. A bylo zle, jenže mělo být ještě hůř. Vstali jsme a zamířili do vody.

Krutý výcvik z magické univerzity Velvétu naštěstí vydal své ovoce. Když jste totiž ovládnutý asi tak stopadesátkrát, zjistíte, že máte přeci jen malounko vůle pod kontrolou. A tak malý "komár" - mé vědomí - pozlobilo "velblouda", jež ovládal mé tělo tím, že vší silou zapůsobil na nohy a ty našláply malinko jinak než měly. Okamžitě jsem si uvědomil, že jsem pánem nad svým tělem, ale že padám poté, co jsem špatně našlápl na jeden z klacků. Bohužel jsem hlavou narazil na poslední velký klacek před začátkem písčité pláže a padl do bezvědomí…

Probírám se poměrně rychle, přátelé ještě nejsou utopeni, ale

1. Rael celý mokrý leží na písku a opakuje celý zmatený "co je co je?". Protože je kolem něj dolík, soudím že se hypoval moc vysoko, načež dopadl z výšky na písek.
2. Mrakoplaš se topí v Křemílkovo síti
3. Křemílek letíc na vodou a držíc cíp sítě řve na Mrakoplaše: Neplavej ke dnu, chci si tě upálit na ohni!!
4. Balanar už je ve vodě po prsa a kráčí dál
5. Zelix sedí Balanarovi za krkem, bojí se vody, ale přesto statečně zkouší Balanara zastavit.
6. na vodě vidím několik hrbolků

Bleskově se rozhoduji a pak s pomocí kouzla UFI letím na pomoc Mrakoplašovi, Rael pak činí totéž, takže si Mrakoplaš zalétal v síti, ve třech jsme jej dokázali vyzvednout. Shazujeme jej na pláži, ať si pomůže ze sítě sám, nebo ať počká až budeme mít čas. Míříme totiž za Balanarem a Zelixem. Zelixovi se podařilo Balanara nějak zastavit, ale to už jsou oba pod hladinou. Jak Rael tak i já se za pomoci UFI prudce potápíme. Musíme zachránit oba, neboť teď v noci je Zelix živý, jenže pod vodou je docela tma, o zvířené vodě nemluvě. Venku Křemílek ve stejnou chvíli spolu s Mrakoplašem zaznamenávají 12 šplouchnutí…

Podařilo se mi chytit Zelixe, na Raela tím pádem zbyl Balanar. Tahání se ze Zelixem bylo hrozné, Zelix se choval jako panikařící neplavec, takže se mi cukal a pak i vysmekl. Protože jsem jej z vody páčil stále s pomocí kouzla UFI, vyletěl jsem z vody jako špunt z lahve, aby mi pak UFI skončilo a já se zaryl do písku na břehu. Zelix vykřikl "pomoc já neumím plavat!", aby posléze zjistil, že když se postaví, má vodu po prsa…

Rael dostal nad vodu Balanara, jež byl spoután kouzlem Svaž. Rychle ho rušíme a Balanar si už sám doplaval ke břehu, kde ihned začínáme mudrovat, co nebo kdo nás napadl. Vodník, Bamakvabel nebo dokonce Aradeiridé to rozhodně nebyli. A co víc, tohodle tvora si budu pamatovat velmi dobře, i když jsem z něj viděl jen hlavu, protože měl oční víčka posazená svisle. Na hlavě měl hřebínek. Hlava mi připadala, jakoby byla hmyzí. Neměl bych zapomenout na oči v barvě jantaru.Co mě ale zarazilo víc? Nikdo tyhle tvory nezná, což může znamenat dvě věci. První z nich říká, že Aradeiridé byli svrženi těmito tvory, anebo tohle jsou bojovníci Aradeiridů. Riskneme to, a zatroubíme na mušličku, jež vlastní Křemílek. I to bude risk, protože mušličku obdržel od Bamakvavela a ten byl odejit do exilu.

Hůůů, neslo nad jezerem mocné Křemílkovo zadutí a nám nezbývá než čekat. Přeci jen Aradeiridé nežijí hned při hladině. Pět minut, deset minut. Křemílek panikaří a chce zatroubit znovu, ale s Balanarem mu to zakazujeme. V tom konečně přišlo zabublání pod hladinou. Okamžitě mluvím v súrštině - klasický elfí pozdrav následovaný větou: Přicházíme v míru! s vysvětlením, že jsem velvyslancem Velvétu a Plexisu. Voda zabublala znovu a vynořili se Aradeiridé jezdící na rejnocích. Poklesl jsem na duchu - mají zbraně. Mír ne, Jalmava mrtvá, válka, válka, válka zadunělo mi v hlavě a hozená harpuna se zabodla těsně přede mnou. Tenhle ošklivý trik znám a tak nehnu ani brvou…

Okamžitě tlumeně tlumočím ostatním že chtějí vraha Jalmavy nebo válku a hned poté se znovu dávám do vyjednávání s Aradeiridy. Jsou jen dvě množnosti, jak zastavit válku - najít vraha Jalmavy, nebo zastavit boj na úrovni vévody z Eldoru, jemuž Aradeiridé posílají diplomatickou nótu. Celkem překvapivě je připevněna na té harpuně co je přede mnou. S dovolením si zprávu pro vévodu čtu a taky jsem zvědavej jak může vodní lid psát inkoustem na pergamen.

Pergamen byl psán červeným inkoustem(?) a samotný pergamen byl ochráněný čímsi, co bych popsal slovy zelenkavý sliz. Pergamen je popsán obečtinou s pravopisnými chybami. Vláda vodního lidu vyhlašuje válku… dokud nebude získána zpět Jalmava … životy teplokrevných pobývajících… budou zmařeny. No, nic moc, řekl bych a jak už to v naší družině bývá, mělo být ještě hůř. Křemílek se začal rozčilovat a pokřikovat že on do války jde a hned začal tahat z brašny nějaké ty své ohnivé hlíny.

Okamžitě ho zklidňuji a se mnou i Balanar, přesto pro jistotu ukončuji hovor s Aradeiridy s příslibem, že buďto dodáme vraha Jalmavy, nebo jinou Jalmavu, nebo přijdu s návrhem od vévody Plexisu. Nejraději bych to nechal na Balanarovi, ale jsem tu jediný, kdo mluví súrštinou a bohužel ji nejsem schopen nikoho naučit. Aradeiridé se rozloučili a já si pro sebe nechal jejich poslední větu. Ti, co mluví súrštinou považováni být za přítel lidu a nezabít. Jen nevpustit do říše…

Věta je podle mě docela zavazující a proto mě mimořádně rozčílí bojechtivý Křemílek, který znovu zadul na mušličku a pak nedbaje na mojí prosbu ať neriskuje naše životy zatroubil znovu a pak ještě jednou. Rychle se omlouvám v súrštině Aradeiridům jež mě upozorňují, že mušlička nemá být v rukou lidí, kteří ji zneužívají. To mi ani nemuseli říkat, už teď vyhrožuji Křemílkovi zdravotní újmou. Ten na svých létajících botách poodlétl z dosahu mých blesků a otočil se, snad aby viděl co budu dělat.

Co bych dělal, nic… Mám založené ruce a dívám se na Křemílka. Ten je zmaten a ptá se mě nač čekám. Má odpověď mu jasno nepřinesla, neboť jsem mu řekl že čekám až mu dojde létající síla, přitom oba víme, že mu dojde o letní slunovrat. Ďáblík, kde je ďáblík! začal panikařit Křemílek a ďáblík sám mi skočil na rameno a taky si založil ruce. To už bylo na Křemílka trochu moc a jen na nás nevěřícně koukal. Nedával přitom moc pozor na mušličku, kterou držel v ruce, což byla má šance. Křemílek totiž nezná mé nejnovější kouzlo a to Dlouhou ruku. Je to taková nehmotná věc, která se může snad nekonečně natahovat a právě tou jsem Křemílkovi uzmul mušličku. Okamžitě ruku stahuji, ale zde se projevuje její nevýhoda - je totiž pomalá. Křemílek se po mušličce vrhnul, z jeho pohledu mu odlétala sama. Přijímám gratulace od Mrakoplaše, když v tom náhle mušlička ze vzduchu mizí. Panikařím…

Ukázalo se, že jeden z mých přátel mušličku před Křemílkem ochránil, teď jí bude chránit ďáblík. Balanar má velmi dobrý nápad, jak ze situace ven, neboť tuší, že jeden mocný spojenec by nám mohl pomoci a jde se s ním okamžitě spojit. Než stihl Křemílek přistát, spojení se podařilo…

Jsme… někde. Je noc, na obloze svítí hvězdy zcela rozdílné od Plexiské oblohy a je dost chladno, jde nám totiž pára od úst. Pohled pod nohy mnohé z nás poděsil, stojíme totiž ve hvězdné prázdnotě! Přichází k nám z dálky Balanar a čím je k nám blíž, tím je více zakut do snového brnění, nejprve boty, pak pláty na nohou, hrudi … Uvědomil jsem si, že je na obloze půlměsíc s hvězdičkou a podobný obraz má Balanar v oku. Pochopil jsem velmi rychle, kdo že je ten spojenec - je to pán snů. Až pak mi to docvaklo - vždyť Jalmava je snová bytost, kde jinde bychom ji měli získat než u Pána snů!!!

Balanar zřejmě s Pánem snů komunikoval na podobném principu, jako já mluvím súrštinou, tedy bezhlesně, neboť s ním vyjednal přesun tam, kde žije Jalmava. Naše hlasy se začaly rozléhat jako v jeskyni a v jeskyni opravdu jsme, o čemž svědčí krápníky rostoucí ze stropu. Balanar ví, že tam vpředu je někde Jalmava, otázka ale zní "kde je vpředu a kde vzadu?" Jeskyní slabě profukuje vítr a my se po krátkém dohadování nad fyzikou vydáváme po větru, tedy do hloubi jeskyně. Každý si svítí jak dovede a někteří z nás jsou mrzutí, neboť jejich miláčci zůstali na Plexisu.

Na Plexisu se od té doby vypráví legenda o (Balanarovo) psovi, který létajíc na (Křemílkovo) létajícím koberci hledá svého pána

Poměrně snadno docházíme k bráně s nápisem "Snová stvoření, sekce 1" Po jemném zaklepání se brána okamžitě otevřela a my rychle vcházíme dovnitř. Opět jdeme pod měsíční oblohou po louce. Nejsou tu ale klasické rostlinky, neboť nemají zelené barvivo. Zde musí být tím pádem stále noc, ostatně i proto rostlinky spíše namodrale světélkují.

Mrakoplaš zvědavý co že to tu roste za kytičky si chce jednu utrhnout a schovat na později, ale utržená kytička se chová agresivně a začíná omotávat Mrakoplašovu ruku. To bylo hned křiku a boje, že si nikdo z nás nevšiml zavírání brány za námi… A tak když bylo po boji, zjišťujeme, že je brána zavřena ale ani zevnitř nemá žádné závory či zámky. Mrakoplaš se tváří, jako že ji zavřel on.

Teď tedy pod Mrakoplašem leží rozsekaná rostlinka a už tam i zůstane, nikdo jí po téhle zkušenosti už nezvedne. Přesto pro jistotu říkám všem, že jsme tu pro Jalmavu a nic dalšího si odsud odnášet nebudeme, přeci jen to může být nebezpečné.

A tak postupujeme a ze snové louky vcházíme do snového lesa. Vypadá stejně jako náš les, jen té zelené barvy je tu opravdu hrozně málo. Mrakoplaš si nedal říct a sebral si odlomený klacek. Ten zareagoval stejně jako květinka, jen mnohem slaběji. V podstatě jen zlehka zasvítil a trochu se zkroutil, z čehož jsme pochopili, že byl ze stromu stržen již před delším časem…

Před námi se objevuje rozcestí, na němž stojí nějaká humanoidní bytost v plášti a s holí. Děláme největší chybu dne, když tohoto muže zdravíme slovy "Dobrý den". V místě, kde panuje celou věčnost noc, ba přímo půlnoc, je tento pozdrav nejhorší urážkou…

Naštěstí se nám tohoto muže daří uklidnit a on nám vysvětluje, že se zde každému splní jeho přání. Dál se nedostal, neboť okamžitě si Křemílek a Zelix přejí to i ono a skutečně se jim to plní. Zelix tluče nějakého vznešeného elfa, Křemílek je zasypán ve zlaťácích…

Pobízíme muže aby pokračoval ve svém vyprávění. Svolil a hned přešel na Pána snů, jež si prý zdejší tvory půjčuje "a vrací dvojnásob!" Trošku mě to zarazilo a zdejší strážce ledabyle mávl rukou.V tu ránu stromy zprůsvitněly snad až na hranici viditelnosti a já viděl lidské tvory jakoby zaseklé v jedné činnosti. Jeden hamonil peníze, druhý jedl a jedl. Tvorové byli též průsvitní… To mě zaujalo, neboť jsem měl podivný pocit, že skrz Zelixe a Křemílka začínám vidět stromy za nimi. Jsou zde také hnusné sny, co jste kdy měli podotkl strážce a všude po okolí byli náhle velcí pavouci. Soudě podle Křemílkovo vyjeknutí to byla jeho noční můra, já i Balanar v pavoucích poznali ty pavouky, kteří nám kdysi spletli lano pro Jalmavu. Oba máme stejné přání, mít toto lano…

Lano máme a hned si oba kontrolujeme, jak moc jsme zprůsvitněli. Je to poznat pouhým okem, to ano, a v duchu odhaduji, že až nějaké takové desáté přání by už bylo kritické… Ale já už mám jen jedno přání, zabránit válce mezi Aradeiridy a teplokrevnými a na to potřebuji Jalmavu. Ptám se proto strážce, zdali by nám Jalmavu půjčil a zda by s námi šla dobrovolně. Jalmavu by nám půjčil, ale porušil by tím rovnováhu světa. Na druhou otázku mi neodpověděl hned, ale k Jalmavě poslal posla - z Mrakoplašovo klacíku vyčaroval malého skřítka. Ten po chvíli přiběhl zpět, řekl "Ano" a změnil se zpět na klacík.

Než ale skřítek přiběhl, vyptávám se, jak bylo velké porušení rovnováhy když se Jalmava a spolu s ní několik dalších tvorů, ale strážce mi vysvětlil, že na vyrovnání rovnováhy museli sem přijít lidé z našeho světa. Starali jsme se o ně a nenechali je zprůsvitnět, žili si zde dobře dodal. V té době už nám všem vrátil naší normální neprůsvitnost. A v tom Mrakoplaš prohlásil, že on by tu zůstal za Jalmavu…

Vypadalo to jednoduše - půjčíme se Jalmavu za Mrakoplaše, dáme ji Araderidům a ti díky tomu zruší válku. Pak ji vrátí do snového světa a díky tomu se k nám vrátí Mrakoplaš. Jenže strážce nám připomněl: Když se Jalmava vyměnila s tím mužem, starali jsme se o něj. Jakmile ale Jalmava zemřela, zemřel i on.

Mrakoplaš byl neústupný, jeho vychování mu zjevně jinou možnost ani neumožňovalo, Balanara nechtěl strážce se slovy, že ten už patří Pánovi snů a tak jsme se definitivně dohodli na výměně. Odcházíme tedy s Jalmavou a bez Mrakoplaše a já si usilovně přeji, aby tohle dobrodružství dopadlo tak jak chceme, tedy bez zbytečného krveprolití a co nejdříve.

Hovořím v súrštině s Jalmavou a vysvětluji jí náš plán. Podle odpovědí soudím, že s plánem souhlasí…

Bez nehod jsme vyšli ze snové sekce a došli až do jeskyně. Po záblesku se opět ocitáme u jezera Dračí slza na Plexisu. Je ráno, ale druid, který byl na začátku noci Křemílkem zmražen je mrtvý. Nebyl tu s ním nikdo, kdo by mu pomohl ze šoku po rozmrznutí…

23.dubna 2007
(hráno 19.února 2007)

 Druid je mrtvý a nikdo se nemá k tomu, aby s ním kdokoliv něco dělal, není totiž vůbec na nic čas, protože se stalo mnoho věcí naráz. Pokud si dokážu uvědomit sled akcí, bylo to takto:  Zelix se začal probouzet do svého denního neživota, čehož si všimla Jalmava, jíž popadl amok. Pokud někdo ještě pochyboval, že Jalmava nesnáší nemrtvé, tak teď už pochybovat nemohl, Jalmava se totiž rozběhla přímo na Zelixe a jen jakoby mimochodem švihla Křemílka chobotem, když běžela kolem něj.

 Štěstím pro nás ostatní bylo, že Jalmava nepropadá do totálního šílenství, jinak jsme měli všichni po nohou, Jalmava nás doslova obtančila, což ji ale v útoku na Zelixe zdrželo. Zelixův vlk zareagoval nejrychleji a se staženou oháňkou běžel pryč. Zelix to měl o fous horší, musel se proměnit nejprve v netopýra a až pak se vzdálit Jalmavě z dohledu, stihl to jen taktak.

 My ostatní si uvědomujeme silnou magickou ozvěnu a chlad jdoucí od Křemílka. Jalmava oplatila za nebohého druida Křemílkovi mrazící kouzlo (pokud se pamatuji je to kouzlo Chlad hvězd) a ta malá část mé mysli – ta zlomyslná – to Křemílkovi přeje. Jen ať si to chlapec užije na vlastní kůži… Zuřící Jalmava vzteky hrabe nohama v místech, kde ještě před vteřinou stál Zelix. Konečně (po třech vteřinách) se zmáhám na větu v Súrštině a říkám „Jalmavo prosím…“

 Netuším, jestli tahle dvě slova Jalmavu definitivně rozčílila, nebo se rozběhla za Zelixem či za kýmkoliv jiným, jisté je že udělala pět kroků směrem na jih (tedy přímo od vody), pak se zavlnil vzduch a Jalmava byla pryč…

 To příšerné zklamání, které na nás všechny dolehlo, se nedá slovy popsat.  Možná už teď někde umírají rybáři, kteří se vydali za svým denních chlebem a naše jediná naděje – mladá Jalmava – je pryč. Zatočil se se mnou celý svět, únava a flustrace na mě dost dolehla. Už teď jsem celý den na nohou, many mám stěží půlku, hlad mám …

Nebýt Balanara a Raela, stojím bezmocně na pláži ještě zítra nevěda co dělat. Ti dva se nevzdávají a snaží se zkoumat poslední ťápotu Jalmavy, Balanar má nápad s nějakým kouzlem, které zrovna sesílá… Sledování této činnosti mě dostalo z mých elfích chmur zpět k reálného uvažování a já zkusil zavolat Jalmavu v súrštině. Neodpovídá mi, ale cítím, že mě slyší. Také Balanar má se svým kouzlem štěstí a zavolal na nás, že jde za Jalmavou. Okamžitě se za ním rozbíhám a je mi úplně jedno, že tu Křemílek zůstane sám bez pomoci. Co je to jeden život, oproti mnoha životům zmařených ve válce. Vím, je to divné uvažovaní, když si dokážete rozmluvit pomoc příteli, byť ten přítel má své mouchy, ale v téhle situaci je mi to úplně jedno … Tak, jako je mi jedno, že kus od nás nějaký rybář dál loví ryby, přestože musel vidět a slyšet ten randál od nás a mohla by ho dohnat zloba Aradeiridů. To, že je to iluzí maskovaný náš přítel Dvoukvítek absolutně netuším…

 Ve třech tedy vyrážíme směrem na jih, aby mi po chvilce přišlo, že se stáčíme na jihozápad. Říkám to proto, že zanedlouho ztratím pojem o směrech…

Nejdeme ale zatím moc daleko, když slyšíme, že se kdosi bije v prsa. Na stromě, kousek od nás, sedí velká gorila a opakuje svoje gesto. Hledíme na ni s Balanarem jak u vytržení, protože její náhlé zjevení se nám obou vnuklo stejnou myšlenku: Není to náhodou zkouška od Jalmavy?

Rael si všiml, že gorila má kolem krku obojek a takovou malou smyčku na provléknutí provazu z vodítka, jež tu ale není. Balanar zase z gest gorily pochopil, že je to gorilí samec hájící si své teritorium a já pro změnu pochopil, že se s ní nedomluvíme, protože to je skutečné zvíře (nedomluvil jsem se s ní súrštinou) a tak se po vzájemném sdělení našich pozorování rozhodujeme gorilu velkým obloukem obejít. Jakmile to gorila zjistila, seskočila ze stromu a napálila to směrem k vodě, což nás utvrdilo s Balanarem v tom, že to opravdu je zkouška od Jalmavy… (Mezitím ještě na nás gorila řvala a to prý dle Balanara jenom svolávala tlupu)

 Jdeme tedy ještě o kousek dál, kde Balanar bohužel ztratil stopu(?) Jalmavy a tak se dohadujeme co by Jalmava na našem místě dělala. Běžela by za černoušky, usoudili mí dva přátelé a ukazují rukou do směru o kterém si myslím že to je směr jihovýchodní. Namítám jim, že tam už černoušci nejsou, neboť ti šli za Jalmavou. Ví to ale Jalmava?

Uvědomil jsem si, že jakés takés spojení s Jalmavou stále mám. Neodpovídá sice na mé volání, ale já cítím její rozpoložení a to je již jiné, klidnější. Aspoň že to…

Jdeme tedy dál a s Balanarem prodiskutováváme co dál. Půjdeme teď směrem na jihovýchod a buďto se nám podaří natrefit na Jalmavu či na vesnici černoušků. Pokud se nám tohle nepodaří, pak zcela jistě do odpoledne narazíme na cestu vinoucí se mezi městy Osten a Varp. Sběhneme po cestě do Varpu a tam předáme naše smutné poselství o válce, nebo nasedneme na loď na Eldor a poselství předáme až tam…

Mezitím gorilí samec doběhl k vodě, kde se z nějakého důvodu pustil do boje se Zelixem (jež se mezitím vrátil), s Křemílkem (jenž již rozmrzl) a s Dvoukvítkem. Bylo z toho řevu až až… Zelix se poté dostal do upíří zuřivosti a Křemílek jej uklidňoval džbánkem krve, co měl schovanou na nějaké pokusy…

Slyšíme nějaký řev z míst kde jsme tábořili a kde zůstal Křemílek, a Rael s pomocí kouzla UFI se snaží vysledovat co se děje, ale jsme již poměrně hluboko ve hvozdu. Pak se řev změnil na něco horšího a to na řev zuřivého upíra… Nedá se nic dělat, opravdu nic nás nesmí oddálit od našeho úkolu zabránit válce…

Opět nejdeme příliš daleko, když slyšíme zpěv šamana. Že by černoušci? Kdoví, ale s Jalmavou teď nemám kontakt, proto postupujeme opatrně dál. Po rozhrnutí dalšího křoví nacházíme kudůčího šamana se zdobným náhrdelníkem kolem krku a nádherně vyleštěnou zakřivenou šavlí, jakoby ta vyšla právě teď z rukou zbrojíře. Znovu zkouším volat Jalmavu, spojení opět mám  (Jalmava už je klidná) ale vloudil se nám do spojení někdo třetí větou: „Již brzy bude posvátný had mezi námi“.

Každá věc se musí odehrát poprvé a zrovna dneska jsem měl dostat první lekci súrštiny od „teplokrevného“. Zkusil jsem na šamana promluvit v súrštině, abych ho příliš nerušil. Přišla mi totiž súrština lepší než klasická obečtina.

Pozdravil jsem tedy šamana v súrštině a v odpověď se mi vrátili tři obrázky. Obrázek borůvky, obrázek maliny a obrázek bylinky, kterou neznám. Rael už na mě pozná, kdy mluvím v súrštině a můj úlek z odpovědi poznal taky. Prozradil jsem mu tedy odpověď na můj pozdrav a dostal od Raela okamžitou a podle všeho i správnou odpověď: „Řekl ti sladké a krásné ráno“^[1]

Na chvilku zdánlivě odbočím a krátce vysvětlím jak to s tou súrštinou vlastně je: Jazyk súrštinu vymyslel vodní lid – Aradeiridé. Prvním stupněm súrštiny jsou obyčejná gesta, s nimiž se vodní lid může domlouvat na přímou viditelnost. Druhým stupněm (alespoň pro mě) je kombinace gest a slov, se kterým se domlouvám s Aradeiridy. Ale právě teď mi přišlo, že toto je „súrština pro teplokrevné“ a nikoliv „pravá súrština“. Třetím stupněm je totiž obrázková mluva, kterou jsem až doteď považoval jen za jakýsi doplněk. (Jestli si vzpomínáte, tak jsem v téhle pravé súrštině naslouchal v době, kdy jsem si nechal vysvětlit, jak Jalmava vypadá). Teď ale šaman očekával otázky a odpovědi v obrázcích… A ještě něco - dříve jsem v súrštině pouze "šeptal" ale teď jsem zřejmě musel "křičet"…

Zkusmo jsem si v hlavě vybavil v hlavě obrázek gorily na stromě a poslal jej k šamanovi. V odpovědi mi přišel obrázek, kterak gorila vybírá blechy šamanovi z vlasů. Princip mluvy tedy zvládám, byť taktak zvládám posílat statické obrázky a nesmím u toho dělat nic jiného, kdežto šaman posílá pohyblivé obrázky a ještě si u toho tancuje…

 Zafoukal slabý větřík a Balanar nám řekl, že mu vítr přinesl jisté poselství. Mocný druid volá další hraničáře nebo druidy na pomoc. On půjde a nás si pak najde podle stop…

Náš šaman mezitím tancoval dál a já mu zkusmo poslal obrázek Jalmavy. Odpověď v obrázcích byla zajímavá – Nejprve mi přišel obrázek Jalmavy, následně velkého zlatého hada snad 16 metrů dlouhého, následovaný kotlíkem si lidskými končetinami. Poslední obrázek byla „radost“.  To co jsem tu teď sáhodlouze popisoval se událo v jazyce súr snad během vteřinky…

Balanar tedy odběhl a já přemýšlel, jak šamanovi sdělit to co chci. Plačící černoušky, kterak smutní pro Jalmavu, Jalmavu přicházející k černouškům, radující se černoušky. To je to, co bych chtěl nejraději, když by to šlo.

Musel jsem být dost zoufalý, když jsem právě tyto své pocity předal šamanovi, včetně mojí radosti z nalezení Jalmavy u černoušků. Byly to pohyblivé obrázky (mé první!) a šamana zaujaly tak, že z toho až zapomněl tančit a s velmi vážným výrazem se na mě zadíval. V prvotním úleku jsem si rychle probral své poslední souvětí v súrštině a neshledal v něm nic závadného, takže v nastalém zmatku se v dvorské úkloně klaním šamanovi. Ten mi úklonu s úsměvem oplatil a podával mi přitom sušenou švestku. Převzal jsem ji váhavě, ale šaman mi v súrštině naznačil, že ji mám bez obav sníst. Švestku jsem si rozlomil napůl (co kdyby tam byla i sušená pecka – nebyla tam) a snědl ji…

Ocitl jsem se ve velmi zvláštním světě. Stromy a jiné rostlinstvo, šamana i Raela vnímám jako mihotavé šedé stíny, vše ostatní je bílé^[2]. Opatrně volám Jalmavu a na chvilku mám pocit, že mě cosi chtělo vyrvat zpět do našeho světa (možná já sám v šoku se chtěl podvědomě vrátit zpět). Jalmava vystrčila hlavu nad křoví a z očí jí ještě koukal spánek. Znovu jsem ji opatrně zavolal a opatrně nakročil směrem k ní, nevěda, jak se Jalmava zachová. Kdyby Jalmava byla člověk, tak bych musel prohlásit že se na mě směje, tak mi to přišlo. Chvilku ji hladím a laskám, abych své emoce dostal ven. Slov nebylo potřeba, cítím se jako bych se potkal po delším čase se svojí sestrou…

Krátce se s Jalmavou dohaduji že bych s ní rád došel nejkratší cestou k jezeru a snažím se odhadnout, kde je sever, neboť tím směrem by jednak mělo být jezero nejblíže, ale hlavně bychom se vyhnuli našemu tábořišti, kde může být Křemílek nebo dokonce Zelix. Vím, že na oba by Jalmava reagovala opět špatně…

Zapomněl jsem na Raela, ten ale nezapomněl na mě. Neviděl ani mě ani Jalmavu a tak se ptal šamana kde jsem. Šaman mu odpověděl v rychlé obrázkové súrštině, jenže to nemohl Rael v súrštině netrénovaný zachytit. Přesto ale cítil, že kdosi na něj promluvil v jazyce súr… Rael se proto zeptal znovu a šaman mu odpověděl tentokrát v jazyce mluveném, leč obvyklý jazyk jež by se ozýval zde na Plexisu to nebyl. Pak zavolal Rael přímo mě.

Tou dobou už jsem se domlouval s Jalmavou jako se sobě rovnou, či spíše jako malý bráška Jalmavy, jestli by mohl jít Rael také ve skrytu s námi, a jestli bychom takto všichni tři (nepočítal jsem mého a Raelovo mazlíka) mohli dojít až k jezeru, že jsem ochoten do tohoto „podniku“ všechnu svoji zbylou manu. Jalmava se v súrštině pousmála a že to prý není problém. Než Rael stihnout jednou mrknout, byl s námi v onom podivném světě. Gesty jej přivolávám k sobě, neb se mi nechce promluvit v obavě, že toto skrytí funguje podobně jako neviditelnost. Jak jsem byl hloupý…

 Balanar doběhl k místu, kam jej volal druid. Balanar jej nezná, ale díky onomu volajícímu kouzlu má k druidovi přátelské úmysly včetně pocitu, že se znají už tisíc let. Druid má ruku na čele Dvoukvítka a říká Balanarovi, že jej vší silou drží na hranici mezi životem a smrtí a potřebuje aspoň jednoho pomocníka, který by Dvoukvítka vrátil zpět k životu, že tu ta šance ještě směnu je a bude. Křemílek tvrdí Balanarovi, že to není druid, alebrž hadodlak a že tu všechny okolo ovládá hlasem. Balanar se mohl svobodně rozhodnout, přestože byl stále pod vlivem onoho volacího kouzla, jestli uvěří Křemílkovi nebo druidovi. Uvěřil druidovi a dotkl se rukou druida. Křemílek, snad v obavě o Balanara, seslal na druida kouzlo Svaž, čímž ale Dvoukvítka odsoudil definitivně ke smrti…

Jalmava, Rael a já jdeme nejkratší cestou k jezeru a já se domnívám, že snad jdeme na sever, ale ukázalo se, že Jalmava nás vedla směrem k našemu tábořišti. Občas s Jalmavou prohodím nějakou tu větičku a začínám chápat, proč Jalmava spala. Poté, co se rozčílila v tábořišti nad Zelixem běžela tímhle směrem, kde pomohla onomu kudůčímu šamanovi v přivolání jejich posvátné bytosti. Dost jí to unavilo …

Vidím před sebou větší množství duchů a rychle mi dojde, že jeden z duchů může být Zelix. Okamžitě Jalmavu prosím, abychom se odklonili z přímé trasy k vodě, kde by se mohla se Zelixem potkat. Z reakce Jalmavy: „Zlo, zlo, zlo“ soudím, že tam opravdu Zelix je. Cítím, že se Jalmava chvěje a že se, pokud se přiblížíme k Zelixovi ještě o pár kroků blíže, opět neovládne a po Zelixovi půjde a tentokrát ho dostane, protože jsme stále neviditelní, či snad lépe řečeno nezjistitelní, ani Balanarův pes totiž zatím nezaštěkal. „Jalmavo ne, válka je větší zlo, Zelix malé zlo, prosím nech teď Zelixe“ vemlouvám se Jalmavě v súrštině a zkouším jí laskáním a hlazením uklidnit, abych se poté uchýlil k něčemu, co bych nikdy normálně neudělal. Jemně strkám Jalmavu stranou od družinky a přitom se jí stále uklidňujícím vemlouvám do duše, přestože jsem nervózní z toho co dělám a bojím se jak to dopadne …

 Dopadlo to pro mě neuvěřitelně. Došli jsme všichni tři k vodě, stranou od družinky a vůbec nic ošklivého se nepřihodilo, byť ještě nebylo vše dokončeno. Jalmava se na mě za to postrčení nezlobila…

Domlouvám se s Jalmavou, že bych teď zavolal Aradeiridy, a Jalmava mě překvapila, že prý se již s nimi delší dobu baví. Přesto bych raději dal znamení mušličkou, aby bylo jasné, že jsem to já (a Balanar a Rael) a že plníme slib, který jsem dal já včera Aradeiridům. Opatrně jsem foukl do mušličky, abych snad Aradeiridy nepopudil houkáním jako včera Křemílek. Naší neviditelností to ani nepohnulo, což bylo dobře, protože Křemílek velice správně poznal svojí bývalou mušličku, ale už netušil směr odkud se zvuk ozval (což bylo dobré), dokonce ani Zelix neměl šanci nás odhalit (což bylo ještě lepší), ani Balanar netušil kde jsme (což bylo mrzuté, chtěl bych ho teď mít u sebe, přeci jen to byl on kdo na nápad s Jalmavou přišel). Ptám se Jalmavy, jestli nás Aradeiridé uvidí, ale Jalmava to měla promyšlené. Zkušeně si počkala, až zabublání vody oznámilo příchod Aradeiridů a ten přišel opravdu dost brzy, snad do minuty, a pak nás všechny zviditelnila.

Všechny v tábořišti naše zjevení a příchod Aradeiridů doslova přikoval k zemi, nikdo nereagoval. Příchod Aradeiridů byl impozantní, čtyřspřeží mořských koníků táhlo vůz, do něhož o něco později nastoupila Jalmava. Další Aradeiridé přijíždí na rejnocích ozbrojeni trojzubci.

Naposledy se dotýkám Jalmavy a loučím se s ní. Přestože stojím u Jalmavy a dívám se na ní, cítím, že mě Jalmava velmi jemně pohladila po zádech, ač tam nemohla mít žádnou svojí končetinu. Byl to zvláštní pocit, takový… Neumím to říct, taková slova ještě nikdo nikdy nevymyslel, takové to bylo… jiné… Tečou mi slzy a přitom jsem šťastný, nechávám Jalmavu popojít kousíček po vodě a nastoupit do vozu.

Aradeiridé zlomili své trojzubce, jakoby to byla párátka a mě to vyvedlo z konceptu, takže se poněkud hloupě v súrštině ptám jestli „válka není?“ Odpovědí byl obrázek v súrštině, kterak je lámán trojzubec. Pochopil jsem to – válka skončila. Posílám v súrštině podobný obrázek, lámu v něm své kopí a pak je v obrázku jen má radost… Pak se v úlevě nad tím vším v reálu posadím do písku…

Aradeiridé odpluli dál od břehu a přestože vidím stále Jalmavu na člunu, v našem tábořišti se již objevuje Mrakoplaš a prská, že jsem porušil dohodu tím, že jsme jej měli ze země snů vyzvedli předčasně, ještě za dne. Nereaguji na to a uléhám na pláži hned na tom místě kde jsem.

Krátce se dohaduji s Balanarem, ať si půjčí mého koně a dojede do Hatoru, kde si může zajistit převoz na Eldor a případně ať už v Hatoru nebo v Eldoru popsal, co se stalo. Já už ani na jednu věc nemám sílu a do zítřka budu zde anebo případně za tři dny v Hatoru… Bude-li potřeba mě vzít jako svědka, bude mít Balanar šanci najít na oněch vyjmenovaných místech…

 Únava, nedostatek magů, psychické vypětí a čerstvě přišlá úleva nad dokonalým vyřešením celé situace a vykonaly své a já na pláži usnul, přestože je teď poledne. Rael byl tak hodný, že mě odhypl do tábora a ještě přikryl svou dekou.

Nevidím, že Zelix je na tom špatně, ale dokázal odletět směr Odov, nevidím, že Křemílkovi není dobře a je svázán kouzlem Svaž, nevidím, že druid odešel… Nevidím, že Mrakoplaš z Modrozelené větvičky dostal nějakou elfku, jež se z průsvitného stavu dostává zpět do stavu životného (asi je opět porušena rovnováha)…

Abych nezapomněl, elfka se prý jmenuje Thera (jak mi prozradil Rael, když jsem se vzbudil), a má být velmi dobrou alchymistkou ze země na jih od Doriadu, ale prý navíc vlastní klíč, jež prý odemkne vše. Nu, možná na Plexisu vznikne kvůli tomu nějaké pozdvižení…

(počet zobrazení příhod ostrova Plexis od 25.12.2006:  )

[1]    bylinka kvete jen ráno :-)

[2]    Pán prstenů – Frodo si nasadil prsten… :-)