Haepp Modřinka z Bílého Kamene
Dny po Jalmavě
19.července 2006
(25.září 2006)
Brzo ráno jsem byl vzbuzen na hlídku Mrakoplašem, což mi vyjímečně nevadilo, neboť jsem šel spát velmi brzy v pěkně mizerné náladě. Muselo to na mě být vidět, neboť Dagon se od nás odloučil bez rozloučení se mnou a zamířil do Ostenu. Mrakoplaš samotný posunky naznačil, že jde hledat Robin a nenechal si vysvětlit, že zítra respektive dnes dopoledne se určitě Robin objeví. Nu což…
Rozmrzelý dělám oheň a nějaké to teplé pití ke snídani. Je docela teplé ráno a tak mě velice překvapí když vidím Balanara, našeho nového druha v naší skupině, ojíněného tak, jako by byl v chladící skřínce s ledem několik dnů. Jeho pes se jej snažil probrat tím, že jej teplým jazykem olizoval po tváři. Ještě něco mě zaujalo: Kromě dolíku v trávě kde spal jeho psík tu bylo ještě šest dalších dolíků zhruba stejné velikosti. Nějak jsem je blíž nezkoumal - jednak mi přišlo že je udělal Balanarův pes, který asi nevydrží spát na jednom místě, druhak jsem chtěl pomoci Balanarovi samotnému.
Balanar se vzbudil sám právě teď, zdravím jej a podávám mu ruku, abych mu pomohl vstát. Je to však jen "výmluva" pro to, abych se dotkl Balanarovo ruky. Byla studená jako led, ale tep jsem nahmátnul. Jak mohl takhle promrznout? ptám se sám sebe a povšimnu si další věci - Balanarovi se v očích zvláštně odrazil měsíc. V jeho očích je jako srpek[1], ale na obloze je jen slunce!
Měl jsem dost námětů na přemýšlení a než jsem vymyslel nějakou otázku, přidal mi Balanar k mým otázkám ještě jednu: Nevíš co to jsou Pavučiny času?
Po pravdě odpovídám, že to netuším a moji odpověď slyší i přicházející Robin. Jak jsem očekával, zůstala u černoušků celý den, aby si od nás (hlavně od Dagona ;-) ) odpočala a teď ráno nemohla dospat, vstala brzo a snadno nás našla. Představuju vzájemně ty dva a dívám se na to jak zareaguje Robin. Ta se dotkla prstem jeho čela a pak mu nabídla k vypití jeden lektvar. Když jej Balanar otevřel, necítil jsem nic, ale přišla mi ta voda jako voda svěcená. Balanarovi se nestalo nic ani při doteku ani při pití.
Tak to je záhada, co se tady děje. Nechce se mi vyzvídat a tak když Balanar navrhl, abychom šli k Dračí slze, tak souhlasíme všichni dva, tam bychom šli tak jako tak. Zkusil jsem zavolat v Súrštině na Jalmavu, odpovědi mi bylo mlčení, ale jiné než včera…
Udělali jsme prvních pár kroků a bylo hned jasné, že je něco špatně. Balanar se belhal jako stařec, což mi přišlo jako očekávatelné, když se mě ptal na tu pavučinu času, k jezeru bychom místo půl hodiny šli asi tak hodiny čtyři. Balanar je asi posunut v čase ke stáří, myslel jsem si. Vysvětlil jsem proto Balanarovi, že na něj sešlu kouzlo, které mu umožní létat a ať si přeje letět k vodě. Kouzlo se mi zdařilo, ale asi tak minutu se vzpamatovávám z toho, co se mi stalo. Balanar mi před očima problikl oblečený ve zvláštním celokovovém brnění včetně helmice s čelenkou. A na čelence opět srpek měsíce.
Balanar se ukázal být inteligentním, kouzlo zvládl ovládat a neboural do okolních stromů. Taktak ho s Robin stíháme - pěšky…
U jezera byl Balanar první a zkusil tam promluvit na návštěvníky pláže, jimiž byl nějaký chlapec a dívka a také šest různobarevných dráčků, z nichž červený dráček byl asi vůdce, soudě podle chování teď i pak později…
Balanarova slova poplašila oba lidi a ti skočili do vody. Až při skoku jsem si uvědomil, že vidím na jejich rukou a nohou blány, ale Bamakvabelův lid to nebyl, nepřišli mi ani jako vodníci. Dráčci je napodobili, ale když jsme dorazili už i my dva s Robin, začali vykukovat zvědavě z vody. "Pamatujete si mě?" promluvil na ně elfsky Balanar. Obecné mluvy se dráčci lekají, ale na elfštinu reagují tak, že přidřepnou na zem a poslouchají. Dráčci si ho asi pamatují, neboť červený dráček a po něm všichni ostatní nalétávají na Balanara a olizují jej všude po celém těle na oblečení i mimo ně. Mezitím co je Balanar oblizován mu sděluji že ho občas vidím v brnění. Protože mluvím v obečtině aby mi rozuměla i Robin - nejsem si jist jestli ovládá elfštinu - dráčci opět mizí pod vodou
Balanar mi vysvětluje, že to brnění se na něj navléklo ve snu, když ve snu co se mu zdál o den předtím vzal nějaké postavě její čelenku. S tou postavou pak bojoval ve snu dnes nad ránem a v tom snu to málem nepřežil. Překvapilo jej, že v tom druhém snu už ten protivník zase svojí čelenku měl… Ihned po boji se prudce probudil díky psíkovi jež jej olizoval… Poté nás Balanar požádal o to, zdali bychom jej nevyléčili, že prý je stále zraněn. Toho se ujala Robin…
Stalo se pak hodně věcí naráz, myslím že nejprve jsem v jazyce sůr uslyšel v hlavě: Jsem poslední snová bytost. Pokud se stále chceš se mnou setkat, pak mne ochraň před pánem snů a přeludů. Ujišťuji se, kdože to na mě mluví a mé podezření se potvrdilo: J´almawa objevilo se mi v hlavě (právě takto elfsky zapsáno). Hned se ptám, jestli Jalmava mi dokáže pána přeludů popsat. Než mi přišla odpověď seslala Robin léčivé kouzlo, kteréžto jsem velmi slabounce navnímal. Děku- stihl říct Balanar, než jsme všichni pocítili silný magický závan jdoucí od lesa. Jakoby někdo do magické hladiny hodil kámen a magie teď udělala kruhy jako na vodě. S Robin to mrštilo do křoví, kde se o nějakou větévku zranila. Zatímco tahám Robin ze křoví, sděluji ostatním, co mi sdělila Jalmava. Ledva jsem to dořekl, zatmělo se mi ošklivě před očima, a v hlavě mi následně vyvstal obrázek muže oblečený jako Balanar - podle všeho tedy pán přeludů…
Byl jsem z toho v šoku a hned posílám ďáblíka na průzkum. Sděluji mu, aby šel ke středu vlnění. Moc se mu to nelíbilo a šel na druhou stranu - tedy k jezeru, kde též bylo vlnění, ale vodní. Nedalo se nic dělat, vysvětluji mu to znovu a ďáblík vyráží na správnou stranu… Jalmavě sděluji že se o její obavu pokusím postarat, neříkám to ale příliš jistě…
Šok však neměl pominout. Dráčci vyšli z vody a začali uždibávat Balanara. Oni mě léčí! zvolal Balanar a já opět pocítil slaboulinké magické vlnění. Cítila jej i Robin a bylo z toho úplně "hin", neboť řekla, že cítí jako by to kouzlo sesílala ona, ale že tomu tak není neb mana jí neubývá, že dráčci nějak opakují její kouzlo !
Už jsem říkal, že červený dráček se tvářil jako vůdce, ale neřekl jsem, že mi až na tu barvu připomínali dráčky potoční. Ještě velikost byla jiná, ale možná že tohle jsou mláďata. Hm, súrštinou jsme na ně ještě nemluvili napadlo mě a hned dělám pokus. Súrština dráčky poplašila a mě v odpověď přišlo v súrštině velmi silné ještěrčí zařvání, divže se mi hlava nerozskočila…
Zatímco přemýšlím co dál, nemohu si nevšimnout pokusy Robin o sblížení se s draky. Při prvním pokusu přednáším v elfštině jednu dětskou říkanku, dráčci sedí a Robin se k nim zkouší přiblížit. Dokázala dojít pomalounku až na jeden sáh, pak na ni červený dráček zasyčel…
Ptám se poté Robin, jestli se nechce zkusit v dráčka změnit a ona mi odvětila, že chce, že mi to zrovna chtěla říct a chce být fialový dráček. Volba barvy mě zaujala, žádný z dráčků není fialový, ale budiž. Sesílám tedy kouzlo Metamorfózy na Robin. Hned v té vteřině co jsem dokončil zaklínání se objevila opět magická rezonance. Na mém fiktivním počitadle zbylé many se několikrát prudce přesypaly počítací kuličky tam a zpět, náraz oné magické vlny se mnou mrskl od vody tak prudce, že jsem nestačil říct ani "juj" a byl o dvacet sáhů dál. Bylo to tak rychlé, že se Robin teprve scvrkávala do velikosti potočního dráčka, barvu už ale měla krásně fialovou…
Robin si šla hrát s dráčky do vody, já si ovazoval rozražené čelo kusem plátna a Balanar promluvil na přicházejícího barbara větou: Á moje noční můra a barbar mu odpověděl stejně. To mě zarazilo a raději vyrážím k nim, a za Robin ještě volám, že má necelých deset minut. Slyšet by mě měla, byla zrovna nad vodou a i blízko mě…
Barbar, jež se představil jako Lemon, mi ozřejmil, že před třemi dny měl sen, kde byl i Balanar (a Balanar měl stejný sen). Vyprávění jsem poslouchal jen na půl ucha, neboť bylo hodně podobné tomu co říkal Balanar. I u Lemona vidím v očích měsíční svit…
Dobře směnu se s oběma dohaduji a pak si najednou uvědomím, že se fialový dráček (tedy Robin) nikde neukazuje. Trochu se toho bojím, jestli si Robin nedala pozor na čas a plavala do hloubky a došlo ke zpětné proměně…
Naštěstí mám víc štěstí jak rozumu a nepřipisuji si na své konto další nechtěné zabití. Robin totiž plavala kamsi za dráčky na sever, ale zpětná proměna ji v plavbě zastavila blíž k Eldoru než k nám. A tak plavala k Eldoru, myslíc si, že to pro ni bude lepší. Ale bezpečností opatření jsou docela velká a účastní se jich i Bamakvavelův lid, což jsem ani nevěděl. Jisté je, že v okamžiku, kdy přeplavala pomyslnou hraniční čáru se před ní vynořili mládenci na rybě jež se prý nazývá rejnok, milou Robin naložili a vezli po jezeře, kupodivu naším směrem a když byli na dohled, řekli mi v súrštině že vezou vetřelce. Po velice krátkém dohadování vím, že vezou Robin a tak se za její chování (stále v súrštině) omlouvám. Když jí dovezli, tak na ní dělám zlé obličeje a také obdržela malé kázáníčko k Eldoru a zakázaným zónám zde na Plexisu obecně.
Mezitím barbar Lemon vytáhl prut a nedbaje Balanarových a mých proseb začal lovit ryby. Oba jsme se báli o dráčky, ale ukázalo se, že jsme se měli obávat křížence ryby a dívky. Tenhle druh obyvatele vod ještě neznám a mé pokusy o omluvy v súrštině nezabírají. Vodní panna je naštvaná tak, že nevnímá nic než háček zaseknutý v rameni a hlavně majitele háčku.
Když se dívka vysvobodila, vytáhla zpoza pasu taky rybářský prut, jež na konci má smyčku. Tou si ulovila Lemona a ten má co dělat aby se osvobodil. Což se mu povedlo…
Jdeme do Varpu, abychom našli něco v knihovně nebo po městě o té pavučině času, ale není nám souzeno dojít do města bez dalších potíží. Cestu nám přehrazuje pokácený strom a na něm sedící hobit s křivým úsměvem: Zaplatili jste daně? řekl nám místo uvítání. Bylo jasné že je to lapka ale nám se moc platit nechtělo. No tedy lapka, chvástal se že je součástí "lesní spravedlnosti" jež je lepší než ta oficiální. Tím že jsme ho nezabili jsme si asi získali jeho důvěru, protože se hovor přesmykl na Křemílka. A zatímco si já a on povídáme na mě Balanar nenápadně ukázal čtyři prsty - je tedy ještě po okolí poukrývaných pár dalších lapků a to jistě Balanar nedokázal objevit všechny. To na boj nevypadá…
Nakonec to z něj vypadlo - prý jsme jeho paní přebrali náklad vezený na mulách a mělo to být několik soudků. Mlčím a horečně doluji z paměti onu příhodu, ale nemohu si vzpomenout. Na zapomínání mám ještě hezkých pár set let čas a je mi to tím pádem divné, což taky vyjadřuji nahlas. Jen se nedělejte ušklíbl se na mě hobit a já pochopil, že to, že se nechávám často vidět s některými lidmi mě automaticky přiřazuje i k jejich činům.
Nakonec to dohadování dopadlo tak, že já pošlu po holoubkovi vzkaz že jsem schopen nepříliš ozbrojeného Křemílka dovést na nějaké určité místo, kde si ho přeberou oni. O pár hodin později ho dodají živého a zdravého zpět, jeho paní si chce jen promluvit. Oba jsou dost dobří ve svých oborech a mohli by se zabít, proto má být Křemílek odzbrojen. Původně navrhovaný chloroform na odzbrojení a zklidnění jsem odmítl…
Ve městě to šlo od desíti k pěti. Knihovna požadovala za vstup do nitra osm zlatých a zdálo se že při penězích jsem jen já. Zaplatil jsem si tedy vstup a jal se pátrat.
Přátelé nezjistili nic a já zjistil dost málo, navíc v oddělení báchorek, pověstí a mystérií. Když to shrnu - Pán času přichází k lidem skrz sny a je provázen průvodními jevy: Zastavuje se čas, okolí se prudce ochladí, hodně se objevují iluze …. Stráží bránu…. objevuje se tam, kde bylo manipulováno s časem - například bitevní pole… Jinak nemám nic o pavučině času a to jsem kvůli tomu šel do knihovny.
Večer jdeme spát ven pod širák. Říkám přátelům co jsem zjistil a byl jsem jediný úspěšný, oni nemají nic nového. Nu což stane se…
Obracím se na Balanara a zkusmo mu ze svých zkušeností s černým brněním[2] (což ale Balanarovi nepřiznávám) poradím, aby si zkusil sundat čelenku z hlavy, i když ji teď nevidí ani necítí na hlavě. Balanarovi se to podařilo, což bylo dobré, ale ještě vidím(!) že má v ruce meč. Navrhuji aby obojí zahodil, a taky se to zdařilo. Usmívám se radostí, že se daří, ale předčasně. Balanarovi svit měsíce v očích zůstal a když si opět nahmátl čelenku ve vlasech, a já v určitém úhlu pohledu viděl, že v ruce drží meč…
Lemon zkoušel všechno po Balanarovi, ale nedokázal nahmátnout nic…
Popřál jsem všem dobrou noc, a Balanarovi poradil, aby zkusil být ve snu s Pánem času aktivní a hned na to zahajuji první noční hlídku. Chodím kolem ohně a přemýšlím o tom všem. Přátelům jsem totiž prozatím zatajil, že pán času se objevuje i v poledne, jak tvrdil jeden ze svitků a tehdy dochází k úmrtím u těch, kdož se s ním setkali. To je trochu nepříjemné, ale pokud se bude Balanar vyhýbat Plexiským bojištím, tak byl měl být relativně v bezpečí.
Taky mě napadlo, že když ve snu získal brnění, (snové brnění!) tak by si ho měl ve snu taky sundat. Anebo vrátit propriety z brnění pánovi snů. Což mi napovídá, že já občas vidím čelenku a meč, ale Balanar nám tvrdil, že vzal ve snu někomu jen čelenku. Zjevně nám neříká Balanar všechno. To mi ale nezabrání, abych Balanara dnes v noci trochu neohlídal. Jestli se kolem něj začne zase tvořit jinovatka, tak jej po chvilce nemilosrdně vzbudím a budu mu tvrdit, že má hlídku :-)
20.července 2006, krátce po půlnoci
(2. října 2006)
Má hlídka proběhla v pohodě a tak budím Balanara hezky v poklidu, a po sdělení „že za dobu mé hlídky se nic nestalo“ jdu okamžitě i s ďáblíkem spát. A měla to být věru dlouhá noc…
Nejprve cítím pomalý lezavý chlad prostupující celým mým organismem. Snažil jsem se vzbudit, ale čím víc se snažím, tím více upadám do chladu a temnoty. V té se pak rozjasnilo a já vidím sám sebe, kterak vedu na pavoučím vlákně (!) Jalmavu. Nechápu to, proč bych pavoučím vláknem obmotával Jalmavu kolem krku a vedl ji nějak nedobrovolně. Na mysl mi vytanula pověst o jednorožci, jehož může odvést panna na svém dlouhém vlase kolem krku. Leč sen pokračoval a my se s Jalmavou prodíráme k jezeru, kde již na nás čeká usmívající se Bamakvavel (musím si už konečně zapamatovat jeho jméno píše, věčně ho píšu špatně). Přebral si vlákno a pomalu se Jalmavou noří do hlubin jezera…
Budím se zle promrzlý a pokrytý jinovatkou. Šmankote! leknu se v první chvíli, ještě abych tak měl v oku půlměsíc a na sobě brnění! Pohled kolem sebe, který jsem učinil hned po téhle myšlence ale toto soukromé pátrání odložil na neurčito. Jsme na tom stejném palouku jako jsme usínali? Ty pampelišky jsou nějaké…. jiné, starší. Nu ano, usínali jsme za plného květu těchto rostlinek a teď to jsou vyfoukané hlavičky bez semínek. Navíc mě svědí tvář a škrábou vlasy za krkem. Panenko skákavá leknu se znovu, museli jsme spát aspoň sto let, když už mě raší vousy na tváři!
Ukázalo se, že spánek byl kratší než by se dalo čekat. Všichni spíme a máme na sobě jinovatku, muži mají strniště a jsou poněkud zašpinění, tedy kromě Balanara. Nově je tu s námi Křemílek a Dagon a jsou taky upraveni jinovatkou. Snažíme se to rozcvičit a zajíst nějakým jídlem. Rychle kazící se potraviny jsou zkažené (čerstvé maso a zelenina což ale neplatí u Balanara a Křemílka) vše ostatní je v pořádku a tak souhlasíme s Balanarem, že nás probudil po třech měsících. Hm, tak to ale máme září nebo říjen. Spíše říjen, z některých stromů již opadává listí.
2. října 2006 , krátce po snídani
(2.října 2006)
Po snídani krátce a nenápadně pozoruji všechny, jestli nemají měsíční srpek v odlesku očí, u sebe to kontroluji přes zrcátko a maskuji to tím, že kultivuji své strniště na tváři. Pak v klidu srdce mohu nameditovat, odlesk má jen Balanar. Barbar Lemon je někde pryč, toho zkontrolovat nemohu…
Když už mluvíme o Křemílkovi, tak mohu konstatovat, že již není nemrtvým, ale zatykač je na něj stále vystaven, o čemž se přesvědčujeme večer, ale to předbíhám. Nejprve nám totiž Balanar vypráví o svém snu. Potkal totiž Pána času a ten mu učinil nabídku jejíž méně bolestivá varianta byla ta, že nechá Balanara na pokoji a dokonce nám i pomůže a tak Balanar nesobecky volí sen pro nás, jež by nám poradil jak na Jalmavu. Přál si, aby se ten sen zdál mě, Robin a Dagonovi, neb my tři se o Jalmavu zajímáme. Ptám se ostatních co se zdálo jim a Robin říká, že získávala od pavouků vlákno. Dagon zase, kterak přivolat Bamavavela (lasturou, jež má shodou okolností Křemílek, což Dagon nevěděl). Je tedy jasné, že mě se zdál prostředek úkolu.
Trošku se tvářím kysele, neboť se mi to celé nezdá. Proč by Jalmava nešla domů dobrovolně? A proč si přála abychom jí před pánem snů ochránili? A proč ten nám radí jak s Jalmavou naložit? Mnoho otázek a žádná odpověď… Nezbude mi, než zkoušet volat v súrštině Jalmavu a pokud se mi ozve, tak se jí na to optat…
Mezitím si Robin udělala prut, chytila nějakou rybu, vykuchala jí a její části navázala na provázky s tím, že na tohle naláká pavouky a prý jestli nevíme, kde žijí. Rozbřesklo se mi, že mluví o velkých mluvících pavoucích. Pamatuji si velice dobře, kde jsme je našli poprvé, ale z toho místa se chtěli stěhovat. Křemílek si na nové místo vzpomněl rychleji a tak nás tím směrem zavedl. Problémem bylo jen najít ve hvozdu to úplně přesné místo, což nám trvalo do začátku odpoledne.
Poté co Robin rozvěsila rybičku po okolních stromech nás požádala abychom se schovali. U Dagona to byl trochu problém, Robin jej do křoví musela dostrkat. Dagon se totiž choval jako pštros – „mám schovanou hlavu v křoví a nic nevidím, tak jsem schovaný celý“…
Čekání se nám protáhlo až zhruba do třetí odpolední hodiny, kdy pavouci opravdu přišli. Ti menší nosili postupně části rybičky velkému pavoukovi, hlavě rodiny. Křemílek jako první vystoupil z úkrytu a na velkého pavouka promluvil v obečtině a nazval ho i jménem. Je to už pár let co jsme se stařešinou pavoučího rodu mluvili ale tenhle mi připadal jiný.
No ano, uvědomil jsem si o pár chvil později – pavouci žijí krátce, tohle už je jiná generace. Kdybych byl hraničář, tak si to uvědomím hned, teď už bylo téměř pozdě. Křemílkovi jeden z malých pavouků omotal kotníky, dlaně a teď jej již tahal nahoru do korun stromů. V hlavě mi od pavoučího staršiny zaznělo: „Jídlo“. To už i Křemílek poznal, že nemluví se stařešinou který ovládal dobře i obečtinu, nýbrž s mlaďochem, který v obečtině uměl pár slov. Křemílek ovládal stejně „dobře“ súrštinu a tak teď zavolal na mě.
Vložil jsem se do toho a začal v súrštině vyjednávat a pavouk byl za jídlo ochoten udělat provaz. Zkusmo tedy nabízíme jídlo z našich vaků, ale to pavoukům nejelo. Jen si přičuchli a šli po rybičce a taky po nás. Velice rychle sestavuji prioritu pavoučího jídelníčku – rybičky, elfí a lidské maso, maso dalších humanoidů, maso zvířat. Od pavouků odskakuji hypem, neboť i já už měl svázané kotníky a přislibuji že jídlo v podobě ryb dodáme.
Svůj slib plníme, sic to trvalo do soumraku, neboť jako na potvoru nikde žádný rybář na loďce s nákladem ryb, jež by se dal odkoupit a tak lovíme sami s použitím různých metod…
Jídlo pak předáváme pavoukům a ti plní svoji část slibu, provaz nám staršina již připravil. Je to dokonale spletené lano z několika pavoučích vláken, avšak na povrchu je zbaveno své lepkavosti. Děkujeme a raději se rychle stahujeme, než si to pavouci rozmyslí…
Na začátku noci stojíme na pláži a rozhodujeme se, že budeme spát na konci Dračí slzy, kde začíná téct Královka. To se nám nakonec nesplnilo, a nebylo to tím že by byla zima a rozhodně nejde na pláži zabloudit. Problém byl v tom, že na druhé straně řeky sídlila různorodá skupinka lidí, jež k nám vyslali ďáblíka od svého kouzelníka. Probliknul u nás a zmizel. Nevím co viděl, jisté je že najednou po nás začali střílet. Poslal jsem svého ďáblíka na průzkum a během mžiku se vrátil se šípem v zadečku….
Po boji se ta banda sbalila a zmizla asi do města, aby se do minuty ukázalo, že na našem břehu „zapomněli“ muže na stromě. Jeho erb si budu pamatovat docela dlouho, neb nepatří k plexiským erbům a ani si neuvědomuji, že by byl známý u nás na Velvétu. Erb měl v sobě jedno loukoťové kolo…
Toho hobita sundaváme naším dobývacím strojem – Dagonem a hned zahajujeme výslech. Hobit nám neodpovídá, má vyříznutý jazyk a ani neumí psát. Ale rozumí v obečtině a vypadá že bude spolupracovat, jen to chce vymyslet otázky tak, aby odpovídal ANO, NE pohybem hlavy.
Rozhodujeme se, že jej uspíme a doneseme do města. Ujala se toho Robin. Každému se stane nehoda a dnes to mělo potkat Robin. Svoji ránu do spánku silově přehnala tak, že zlomila hobitovi vaz. Dagonův řev slova „Ne“ pomalu vysklíval okna na druhé straně ostrova jak byl silný, život však navrátit nemohl… Robin by se měla jít udat na strážnici a vyfasovat zabití z nedbalosti…
U hobita jsme našli zvláštní dopis, který si zabavil Dagon, jež v naší družince oficiálně zastupuje Plexiskou spravedlnost hned poté co jsme mu jej přečetli. Psalo se v něm, že jestli nesplní úkol tak budou popraveni rukojmí. Musí to stihnout tak, aby se stihli nalodit na severní straně Plexisu v pět hodin ráno. Hned nám je jasné, že to nebude hned teď ráno, ale až další den. Máme tedy šanci rukojmí zachránit ať už je rukojmím kdokoliv.
Je tedy jasné, že Plexis před nás postavil dilema, který úkol řešit dříve. Jalmavě jsem před třemi měsíci řekl že ji ochráním. Sice pro mě uplynula jen jedna noc, ale to se Jalmavě bude špatně vysvětlovat, i když asi zná sílu Pána času, tak by to mohla pochopit… A do toho teď ty rukojmí. Jsou li to ti samí rukojmí co před třemi měsíci měli zabít, (ten dopis co jsme zabavili jinému hobitovi) tak by to byl zázrak, že až doteď přežili…
Před městem se Křemílek zneviditelnil, a u brány jakoby náhodou Robin tohle zjistila a pronesla nahlas „Křemílku kde jsi?“. Tvářím se nenápadně, ale jestli to jsou poctiví strážní tak půjdou po naší stopě jak slepice po flusu. Dagon se totiž od nás odděluje a že půjde spát do kasáren a ptá se nás kam že půjdeme spinkat. Ještě v doslechu strážných odpovídám, že v hostinci U pstruha…
… O pár hodin později chápu, že strážní u brány Varpu jsou tupá hovada, které nenapadlo, že by nás dali sledovat anebo jsou setsakra dobří a já o nich nevím. Mezitím jsem napsal několik dopisů. První z nich pošlu po holoubkovi.
Křemílek je dnešní noc v hostinci U Pstruha, zítra ráno bude neznámo kde.
Jsem vypečený, protože vzkaz posílám po půlnoci, takže už ta lesní „garda“ nestihne pro Křemílka dojít a já přitom splním slib. Byl to ale ošklivý fatál, což mi došlo hned poté co holub ze stájí nevyletěl, nýbrž se usídlil v trámoví. Nu ano, holoubci v noci nelétají. Hehe, tím pádem ten vzkaz dostanou o dost později. To mi hraje do karet, jen budu muset udržet Křemílka dál od Varpu…
Další dopis odnese ďáblík do karavan centra i se zlaťáčky. Dopis poputuje do Perclusu k markraběti. Myslím že už je Markrabě zvyklý, že zde na Plexisu skáču v čase aniž bych to mohl ovlivnit. Píšu v něm že žiju a že tu pobíhá kdosi, kdo se tituluje Pán času… Také píšu větu o rukojmích s otázkou jestli to není někdo z mocných tohoto ostrova…
Další dopis jsem začal psát pro strážné ve Varpu , taky o rukojmích, ale ten jsem nakonec zničil, neboť si stále uvědomuji příhodu jež není tak stará, ale pár měsíců už jí je. Tady jsou příliš úplatní strážní, ještě by to prozradili nepříteli …
3.října 2006
(hráno 9.října 2006)
Ráno se budím poměrně pozdě (to je to ponocování nad dopisy) a tak než namedituji, jsem v pokoji sám. Scházím pomalu dolů, kde končí nějaká hádka s mužem jež jde nahoru k pokojům. Neřeším to…
Dole zjišťuji, že na náš výlet do Černého lesa nás bude docela hodně. Je tu nějaký pan Vochomůrka (v Křemílkovo šatech), Dagon, Rael, Balanar, Quellen, Mrakoplaš a jeho "sestra" Robin a její "budoucí manžel" Damian. Huh, to budeme tam nahoře v lesích tak jako Jalmava v porcelánu :-) Než dojdu ke stolu přátel, slyším větu: Dlouho si prodléval v temnotě, zanech noci a hledej den Pronesl ji kolem procházející Ofek na Balanara poté, co si všiml jeho podivného odrazu v oku. Není čas ani důvod na to nějak reagovat natožpak komentovat lehce nekouzelnické Ofekovo oblečení…
Vyrazili jsme na cestu a zacházíme si kolem jezera. Nechápu sice proč, ale asi nechceme být viděni. Mám vstávat dřív abych slyšel poradu. Zkusmo se ptám Robin, jestli o této zacházce něco neví, ale i ona asi nevstávala včas, protože místo odpovědi zavrtěla hlavou…
Podezřele brzy navrhuje Křemílek pauzu na jídlo a je za to potrestán. Z vody vyskočila na cestu žabička a šišlavě pronesla hádanku:
Nemá plíče, přeče dýchá.
Študená a stále tichá.
Věčně pije na své ždraví,
v brnění čo nerežaví…
Rael bez váhání vykřikl slovo "ryba" což byla správná odpověď. Žabák se zaradoval a sdělil nám, že když jej políbíme tak se promění v princeznu. Žabáka si sebral Křemílek a políbil ho. Po polibku od něj žabák odskakuje neproměněn řka: Jsem teplý žabák Břéťa, hihihi…
Vtipné, leč k Černému lesu nás to nepřiblížilo. Zvedám se mezi prvními a pokračuji podél jezera a tak nevidím, že Damian, Křemílek a Mrakoplaš zůstali pozadu. Je ale dobře že nevidím to, co se u nich dělo, protože Mrakoplaš těm dvou zháší pochodeň neboť ti dva chtějí zapálit hvozd…
Jalmava to sleduje z povzdálí a je to zřejmě ona, kdo sešle kouzlo stínových bojovníků. Ti tři bojovníci vypadají jako nasupený Mrakoplaš a každý se vrhá na jednoho nepřítele, to jest na Damiana, Křemílka ale i na samotného Mrakoplaše. Pro nás jdoucí vpředu to byl o chvíli později šok, protože kolem nás tryskem proběhli dva Mrakoplašové ale Robin rychle řekla, že ten druhý je špatný. Bylo to poněkud dvojznačné sdělení, přesto se vrháme na toho druhého Mrakoplaše, jež bez boje s tichým "Plop" zmizel…
Dva zbývající stínoví Mrakoplašové si zabojovali s Damianem a Křemílkem a pak zmizeli taky, ale ani to nevidíme. Než Damian s Křemílkem došli k nám, stalo se něco nečekaného. Balanar se nám zjevil ve zbroji a kolem něj se vytvořil kužel šera. Naopak od jezera se šíří světlo a z něj vybíhá rozzuřená Jalmava a útočí na Balanara. Jak se za ním zuřivě hnala, tak mi přišlápla mírně nohu…
Střídavě křičím v Súrštině na Jalmavu, že tohle není Pán snů, byť má stejné brnění a pak křičím v obečtině na ostatní aby zastavili boj. Každý se chová podle své přirozenosti - Balanar, o kterého tu šlo v tuto chvíli nejvíce, stojí ve snové zbroji a meč nastavuje jen do obranných pozic proti Jalmavě. Správně Balanare to je ono! Já si stále hraju na "Peacemana" a běžím blíž k Balanarovi a hlavně k Robin, která se snaží rychle uvázat smyčku na laně. Více ale Robin pomohl Mrakoplaš, který na ní seslal zrychlující kouzlo. To byly ty lepší reakce. Quellen se nezapojuje a jen pozoruje, dobíhající Křemílek s Damianem střílejí po Jalmavě. A Dagon? Ten se snaží vlastním tělem bránit Jalmavu, bohužel si vybral místo přímo proti mě. Copak já jsem ten co ubližuje Jalmavě nejvíce?!?
V boji mezi Jalmavou a Balanarem došlo k nevyhnutelnému - Balanar se skácel na zem a Jalmava se staví na zadní aby předníma udeřila přímo do Balanara. Sice to neudělala hned, ale je připravená to udělat. Neriskuji raději Balanarův život, přeci jen jsem v rozmluvě s Jalmavou nedospěl k výsledku se kterým jsem byl spokojen (v súrštině cítím jak Jalmavou prostupuje vztek) a raději jej odhypovávám stranou. Je to vysoká škola hyperprostoru, kdo to někdy zkoušel v lese tak ví co to je, poslat zraněného muže a netrefit přitom strom… Do toho zařval Dagon tak silně, že se skorem všichni lekáme a s děsem v očích prcháme pryč.
Po návratu zpět zjišťuji, že Jalmava se zklidnila. Buďto je to tím, že Balanara nevidí anebo za to může provaz, který se podařilo Robin namotat Jalmavě kolem nohy. Nezkoumám to, přítel je přednější a tak popoběhnu k Balanarovi jež je v bezvědomí a ponechávám Jalmavu chvilku bez dozoru…
Balanarovi zmizelo jeho snové brnění a má po těle samé modřiny. To již znám a tak nechávám Raela, Mrakoplaše a pak i sebe léčit… (já vyplencám svoji poslední lahvičku s lektvarem Rudého kříže)
Jalmava náhle běží pryč. Dagon chtěl uvázat Jalmavě to lano pohodlněji jak tvrdí (ale spíš se chtěl přiblížit ke snu co se nám zdál, protože tam jsem ji vedl uvázanou tak, že měla lano kolem krku) a tak ji povolil uzel kolem nohy. Křemílek se dává do pronásledování i s lanem…
Chvilku čekáme, jestli se Křemílek nevrátí. Z našeho pohledu se nic neděje, ale Balanar a Lemon (který nás dohnal na poslední chvíli poté, co naši pozici označil Dagonův řev) tvrdili něco jiného. Prý k nim sestoupil Pán snů a odebral Balanarovi čelenku a meč se slovy, že svůj úkol již splnil… Škoda že jej nevidím já, omluvil bych se mu za to, že jsem mu v myšlenkách nevěřil, ale ten pavoučí provaz byl zjevně zásah do černého, na Jalmavu působil perfektně…
Křemílek se vrátil po hodině bez provazu a prý neví co se stalo, že prý mu Jalmava něco musela provést. Já ji v súrštině dohnat nemohu a tak, protože čas kvapí a lodě k ostrovu přirazí zítra ráno odkládám úkol s Jalmavou…
Musíme dorazit co nejblíže k Černému lesu ještě za světla…
4.října 2006, za ranního šírání
(hráno 9.října 2006)
Dagonův vojenský budíček je věc, která se musí zažít. Nás to vzbudilo skvěle, a Dagon měl tu čest prohlédnout si naše boty, kameny, nedojeděné maso a další věci, které na něj nalétaly od nás jako odpověď… Rychle snídám a meditaci odkládám na později, včera jsem toho moc nenakouzlil…
Jdeme na stanoviště číslo jedna, kde se dohadujeme, kdo bude na jedničce a kdo bude hlídat u dvojky. Ukázalo se však, že první stanoviště je již hlídané. A jak ! Na slunci vidím tři tečky, jež se prudce snášejí na nás. Z písku se vyhrabávají Odovské hobití diverzantky a z lesa na nás míří dost elfích luků - ty odhaduji, že jsou z Ostenu.
Vše se velmi rychle vysvětluje, mimo jiné proto, že mé cvičené oko odhaluje na moři tři tečky. To by mohli být ti únosci…
Dagon si mezitím vyslechl, že měl s námi všemi hlídat na druhém stanovišti a že to měl vědět. Zdá se že on ale měl o fous jiné rozkazy, prý ho měl zastavit někdo z hraničářské jednotky na začátku lesa a upřesnit mu rozkazy…
Z toho by mohlo vyplývat, že buďto velitel hlídky zapomněl někoho na cestu postavit anebo je dotyčný vyřazen z boje :-/ Není čas nad tím dumat, jdeme skrz les na stanoviště číslo dvě. Tiše doufám, že to není horší než se zdá teď. Můžeme mít špatně odhadnuté datum, můžeme být vyzrazeni my nebo naše akce…
Ne, nebudu nad tím přemýšlet, ještě by mě napadaly horší věci a mohlo by mi něco uniknout z přítomnosti…
)
[1] přesnější neherní popis měsíce: jako turecký měsíc ;-)