Haepp Modřinka z Bílého Kamene
24.dubna 2005 odpoledne
(hrací čas 23.května 2005)
Sklouzáváme tedy trhlinou s lehce bahnitým povrchem a končíme u zvláštních dveří s ornamentem. Na vrchu ornamentu byli dva letící ptáci s roztaženými křídly. Uprostřed obrazu bylo vyobrazen pravděpodobně minotaurus[1], ale zde byl ve vztyčené poloze jako by to byl člověk. V jedné ruce držel hůl a v druhé ruce nějaký klíč v podobě ankhu. Přátelé mě popichují ať se dveří dotknu a hle – sotva jsem k nim přiblížil ruku se zasunuly do zdi[2] a zespoda zavanul čerstvý závan větru. Prošli jsme a pokračovali chodbou mírně klesající kamsi dolů k podzemní řece.
Když jsme došli k řece, šlo jít podél ní proti proudu a po proudu. Protiproudní část tohoto podzemí již přátelé prozkoumali, postupně se prý snižoval strop až už se pak nedalo dál jít. Takže budeme zkoušet směr po proudu.
Asi po půlhodině první jdoucí Tuvok řekl: Au. To byl na zamlklého Tuvoka dlouhý proslov a protože jsme u Tuvoka nenašli žádné zranění, zkusil jsem vydolovat z paměti to, co nás učili na semináři o neviděných a o hrůzách. A hle, v mysli mi vytanul i přesný postup jak je možno takovouhle bytost zahnat či abych používal správnou terminologii – odvrátil.
Přestože v tomhle oboru nemám žádné praktické zkušenosti tahle potvůrka zmizela hned po dokončení mého odvratitelského rituálu a my mohli jít dál. Nedošli jsme moc daleko, protože jsme docházeli k místu kde říčka prudce padala ve vodopádu kamsi hloubš a naše cesta se mohla na chvilku rozšířit, aby po pár krocích skončila u provazového mostu. Most chrání nějaký kostlivý strážný a na mostě není dost místa pro dva bojovníky. Navíc by museli útočit tak aby si pod sebou nerozhoupali most.
Na kostlivce tedy šel Tuvok sám a já s Raelem jsme šli trochu bokem od mostu, abychom viděli na celý průběh boje. Vypadalo to tak snadno, jeden ubohoučký kostlivec a barbar Tuvok, naše výhra byla tak jasná a očividná… Jenže to bylo zdání. Nejprve na Tuvoka vytáhl z prstů pěkně ostré půlmetrové drápy. Táhni odkud si přišel zařval na něj Tuvok a vrhl se do boje. Když po třech vzájemných útocích prorazil Tuvok kostlivcovu obranu a zasáhl ho, vyjekl současně bolestí, neboť z pravého ramene mu začala stékat krev. To mě v první chviličce rozhodilo, kostlivec mi zrovna v tu chvíli jasně a zřetelně útočil na levou stranu. Nějaká kouzla!!!
Naštvalo mě to a poslal jsem proti kostlivcovi bílou střelu. Vedle mě stojící Rael zjevně bílou střelu neumí ale i zelené blesky se počítají. Musel jsem poslat ještě jednu bílou střelu a Tuvok se musel činit, abychom kostlivce dorazili. To se nám nakonec podařilo, ale zůstal nám zle dobitý Tuvok. Řekl nám, že kam zasáhl kostlivce, tak tam se mu objevilo zranění. Úžasné.
Hned poté co Tuvok popil trochu lektvaru rudého kříže jsme přešli most a poprvé uviděli zjevení smutné panenky. Byl to takový namodralý obraz dívky jež ukázal k výklenku… Protože mi přišlo, že jí z vlasů rostou stromové kořeny, hned jsem ji pojmenoval Druidka. Vedle ní se ve výklenku objevila jednobřitá a naproti dvoubřitá sekera. Kdo na ně sáhl jako první, tomu se nic nedělo, ale pokusil-li se sekery dotknout druhý člen družiny, tak v tu ránu se sekera rozpadla na velejemný prach. Když se takto rozpadla i druhá sekera zmizelo i vidění Druidky.
Dost jsme si vyčítali že jsme takhle „zničili“ i druhou sekeru, protože pokud měly sekery sloužit k osvobození druidky, tak máme po nich L. Možná by je ale šlo znova vyvolat, takže jsme to všelijak zkoušeli[3], ale nepovedlo se. Nálada v družince rázem poklesla a měla klesnout ještě níž. Zjistili jsme totiž, že cesta končí ve větším výklenku. Průzkum na tajné chodby byl negativní, jediné co bylo k nalezení byly vykovaná křídla z obrazce, jež jsme viděli na dveřích při vstupu. Křemílek za křídla vzal a zjistil, že jsou na otočném kloubu. Otočil s nimi a hle, celý náš výklenek se začal třást a sjíždět s námi dolů.
Další místnost byla zcela prázdná, tedy až na velikou kostru. I ve špatném osvětlení jsem si povšiml, že uvnitř hrudního koše tohoto skeletona je uvězněna ona dívka. Jenže jak jí pomoci? Dívka je totiž pomocí obojku se zámkem a řetězem z něj vedoucím připoutána k páteři onoho skeletona. Klíč není nikde k nalezení. Podle Tuvoka je živá, ale podle Křemílka je mrtvá. Hm, bude to chtít smírčího soudce, řekl jsem si a prostrčil jsem ruku skrz žebra s tím, že se pokusím nahmatat puls na krku. Dívka puls měla byť slabý, ale já měl problém. Jen letmo jsem se dotkl kosti skeletona a on se začal obalovat masem. Než jsem stačil cokoliv říct, už si toho všimli ostatní a tasili meče.
Všem nám začalo docházet, že ti problémoví zde v tomto podzemí budou elfové, vše se zde děje jejich přičiněním, ale ještě nebyl čas to pořádně promyslet. Bývalý skeleton totiž povstal, přehlédl nás jak širé lány a… nezaútočil. Ze zdi totiž vyjel jiný kostlivec v černé zbroji na koni jež byl vybavený zbrojí stejné barvy. Před námi zastavil, seskočil a přidřepl vedle koně tak, že ze sebe udělal stupínek. Náš skeleton se vyhoupl na koně a odjel do zdi. Zbylý kostlivec vstal a odběhl nahoru na můstek, kde začal hlídkovat…
Až teď jsme se probrali k životu a přemýšleli co dál. Neměl jsem již mnoho many, všichni ostatní byli poněkud unaveni a rozbolavěni. Na boj se tedy necítil nikdo, takže to chtělo objevit, jakým způsobem se dostat skrz zeď. Docela jsme si i vyčítali, co že jsme to vypustili na povrch Plexisu.
Ono místo našel Tuvok. Prohmátl rukou do zdi a když ji vytáhl tak skučel bolestí. Měl v ní zabodnutu pěkně rezatou dýku. Ošetřil se, Křemílek mu nabídl ruďák na doléčení a pak jsme se pokoušeli projít znovu…
Princip projití skrz zde raději nepopíšu, kdyby snad náhodou tento deník padl do nesprávných rukou. Jisté je, že za oním problémovým místem nalezl Křemílek nalezl starší klíč, jež vzhledově odpovídal ankhu ze vstupní kresby. Snad bude pasovat do zámku oné dívky, pomyslel jsem si a pokračoval s ostatními do sloupového sálu. A opět, naprosto žádný průchod dál. Kromě nás byla v sále jen dvě brnění na stojanech – brnění pro koně a brnění velikosti lidské.
Pokoušíme se najít průchod dál a nemáme štěstí, tedy když nepočítám to co jsem nalezl já. V určitém úhlu a z určitého místa vidím na stěně poměrně nezřetelný obraz skeletona s dívkou v hrudi. Jakoby ho někdo pomocí stínohry na tu zeď nakreslil.
Pokoušíme se najít zeď s průchodem i nestandardně, postupně si nasazujeme přilbu z brnění. Nejprve to zkoušeli neelfové a vedlo to akorát k tomu, že je popadla nějaká noční můra a moc se jim nechtělo přilbu sundat. Tuvok si kupříkladu myslel že ho chceme zabít… Po tolika letech co se spolu setkáváme!
Nezbylo tedy, než abych si zkusil nasadit přilbu já jakožto jeden ze dvou zástupců elfů v této družině. Dost jsem se toho bál, protože pokud mě popadne nějaký amok, tak mohu i se zbytkem many udělat mezi přáteli docela paseku nebo jak poznamenal Křemílek, mohu se odhypnout pryč a je tam nechat napospas osudu. Zaúkoloval jsem svého Ďáblíka tak jako nikdy v životě – v okamžiku kdy si nasadím helmici mi měl skočit na záda a po pěti vteřinách mi přilbici strhnout.
Nasadil jsem si přilbici a… nezešílel jsem. Ba naopak viděl jsem setkání skeletonů oblečených v šatech, viděl jsem i toho velkého skeletona s dívkou v hrudi sedět na trůně zde v sále, přímo proti tomu obrazu na zdi. Současně ale vidím i své přátele a tak jim popisuji co vidím.V tom mi ďáblík strhl přilbici a já z výrazu tváří přátel pochopil že se u nich chovala přilba jinak. Rychle jsme se shodli, že si zkusím nasadit rukávec a rukavici na pravou ruku a na závěr do ní i klíč. Nasazuji si dané propriety a po zrušení příkazů ďáblíkovi pak i přilbici. Opět naskočil onen obraz, o němž si začínám myslet že je z jiného času (ale jakého to nevím) a já se přibližuji s klíčem k zámku. Skeletoni se ke mně až do této chvíle chovali nevšímavě, zato teď se na mě vrhli dva s tasenými meči a ťali mě po ruce s klíčem takovou silou, že klíč prolétl celou místnost a ruka mě začala šíleně bolet. Strhl jsem si helmici a zhroutil se na zem… Pro dnešek bylo pokusů dost. Přátelé se chodili dívat na moje modřiny na ruce…
25.dubna 2005
(hrací den 30.května 2005)
Přespali jsme ve sloupovém sále a všichni měli čas přemýšlet nad tím co se tu dělo. Zdá se, že toto místo vystavěli elfové aby uvěznili cosi nebo kohosi a to brnění umožňovalo přejít do jiného času. Zůstávala zde jen jedna drobná věc, zaútočí na mě nemrtví znovu když si vezmu kompletní brnění?
Nechal jsem se od přátel trochu přemlouvat, přeci jen je tu ještě i elf Rael, ale mezi námi – Rael je ještě mladík, kdyby si chtěl obléci brnění on, přemlouval bych ho já aby to nedělal. Přeci jen na rozdíl od něj mám už přeci jen zocelené tělo bojem…
Nasadil jsem si tedy hned po své ranní meditaci kompletní brnění zatím bez přilby a zkusil v něm chodit. Šlo to dost dobře, jako bych žádné brnění neměl, ale soutěž o největšího tichošlápka bych nevyhrál. Se slovy „Jdeme na to“ jsem si nasadil i přilbici. Hned jak jsem se rozkoukal mi došlo, že je to tentokrát jiné. Neviděl jsem své přátele (a oni neviděli mě, zmizel jsem jim z očí) ani jsem je nenahmátl. S klíčem v ruce rozhodným krokem přistupuji ke trůnu a kouskem svého vědomí registruji, že tančící skeletoni přede mnou ustupují. Nechci jim dát šanci poznat, že brnění je správné, ale ten co je uvnitř je jiný, takže pokračuji na stupínek s trůnem, zasouvám klíč a odemykám. Ano, stále ze mě mají respekt, nikdo na mě nezaútočil. Pak se zatřásla zem a to jak u mě, tak i u přátel. Řekl bych ale, že u přátel se otřásla až později. Všechny nás polapil velmi silný větrný vír a mrskl nás na louku…
Po probuzení z drobné mdloby sleduji, že přátelé tu jsou, ale je jich méně, někdo mi tu chybí. Ale asi odešli po svých.
Přátelé se mezi sebou baví, ale na mé otázky neodpovídají, doslova mě ignorují. Jsem z toho docela paf, protože já se cítím být v pořádku. Brnění na sobě nemám, zřejmě mi ho ten vír strhal…
Než jsem to celé promyslel, přátelé z louky odešli. Pak se ale začal vracet Křemílek a já zadoufal, že mi jde říct, že už sranda skončila a ať netrucuju a jdu s nimi. Stál jsem schválně na jednom a tom samém místě. Křemílek se pár kroků přede mnou shýbl a začal šmátrat po trávě a něco hledat. Hledal to přesně do okamžiku, kdy mi jeho ruka prošla skrz mě. Křemílek se polekal a velmi rychle s řevem ode mě odběhl. To mě zdravě naštvalo a já byl rozhodnut tomu přijít na kloub, možností se nabízelo docela dost.
Nakonec se to rozřešilo přímo před jednou hospod ve Varpu. Už už jsem dohnal přátele přede dveřmi, ale oni mi zavřeli před nosem. Šátrám po klice a zjišťuji, že moje ruka jde skrz ni. Tím se sice vše vyjasnilo – jsem na tomto světě jako duch – ale konsternovalo mě to tak, že jsem si sedl na schody před hospodou abych si to promyslel.
Zapadl jsem do kamene tak hluboko, že mi z něj koukala jen hlava. V tu samou chvíli procházel skrze mě sedlák. Prošel mi hlavou a měl tak šíleně zapáchající ponožky, že se mi udělalo zle. Raději jsem se z toho kamene vyhrabal a šel si sednout pod okna hospody to pořádně promyslet.
Hm, takže duch nejsem, protože to prý přijdete o některé smysly, mimo jiné o čich, že bych se proměnil v…?
Myšlenky se mi přetrhly, protože jsem se chtěl opřít o stěnu hostince což nešlo a projel tak dovnitř. Dopadl jsem ošklivě na záda a dost to zabolelo, což je další příznak, že nejsem duch. A ještě jeden příznak existuje. Dost lidí se v hospodě polekalo toho, že vidí člověka zarostlého do zdi. Ano, z nějakého důvodu jsem se zhmotnil napůl při průchodu zdi. Nemůžu ani ven ani dovnitř, zeď mě obepíná naprosto dokonale.
Když se přátelé vzpamatovali (a já taky) šli se obhlížet škody. Jsem až po prsa v hospodské místnosti a nohy mám venku. Jednoduchým výpočtem zjišťuji, že hostinská místnost má zdi tlusté téměř půl metru – dřevo, výplň a zase dřevo. Pak jsem pocítil tah za nohy a do toho mě ještě přátelé co zůstali uvnitř tahali k sobě. K mému přetržení nedošlo J Pak si ale ten venku uvědomil, že by mohl tlačit. Křemílek se mezitím pokusil objednat pilu na zvětšení otvoru, což mu šokovaný hostinský odkýval.
Přátelé stále táhli či tlačili a já cítil že pomalinku popolézám skrz. Hned jak prošel skrz můj hrb, bylo otázkou okamžiku, kdy díky vyvíjené síle mých přátel vyletím ze zdi jako špunt. A taky že ano…
Když jsem se sesbíral ze země, došel jsem nejprve k hostinskému a zaplatil mu škody na majetku, přeci jen díra ve stěně nepatří k oblíbeným architektonickým prvkům. Až pak jsem se šel ještě trochu roztřesený posadit k přátelům. Byly zde nějaké staronové tváře, ale i nějaké nové. Jednou z nich byla zjevná drowka (šedá pleť, bílé vlasy) i se svým „pekelným“ psem, jehož očka červeně svítí. Pes a můj ďáblík se na první pohled do sebe zaláskovali a hned spolu blbinkují.
Drowka mi říká, že díky mě je teď tady s námi. Jen mi není jasné, proč říká, že žila jinde a teď je tady na Plexisu. Nebo jsem trochu mimo a něco mi uniklo? Nevím…
Vtom mi jeden z přísedících elfů napálil facku, pak Raelovi a na závěr Křemílkovi. O chvíli později se vyděsila Drowka a zase se divně tvářila na nás tři… Když pak utekl jiný z elfů od stolu, začalo to být podezřelé a což teprve, když jsem od Drowky dostal spršku svěcené vody. Musel jsem se ujmout slova a postupně se všech optat, proč panikaří a co vidí.
Všichni u stolu tvrdí, že já, Rael a Křemílek se jednou za čas změníme v kostlivce a pak zase zpět. Je to o to zvláštní že mi tři nevidíme nic podezřelého. Osobně se domnívám, že to bude nějaká kletba a navrhuji zkusit chrám anebo alespoň léčitele Ratolístku…
Návštěva u Ratolístky nedopadla tak jak jsem si představoval. Po ozřejmení důvodu návštěvy se na nás zadíval a navrhl možnost, že ostatní pojedli nějaký halucinogen a hned řekl i dva příklady - Durman a Lotosový květ. V tom to tedy rozhodně nebylo… Teď, když Ratolístku poslouchám mi přijde, že je již poněkud senilní, ale při léčení mu to myslí ještě dobře. Můj nápad s kletbou zavrhl. Mám chuť navštívit nějaký chrám, ať se na náš problém podívají znalci jiného druhu a ostatní se mnou kupodivu souhlasí. Má to ale jeden malinký háček. Zde ve městě jsou jen kapličky, takže musíme jít do nebližšího města, což je shodou okolností Atame…
Než ale vyrazíme, zahledala Drowka něco v batůžku a s údivem vytáhla dvojbřitou sekeru a to tu co už známe. Všímám si, že Rael už drží v ruce jednobřitku a pod sebou má rozepnutou svojí tornu…
Dotýkám se Drowčiny sekery a ta se rozpadá v prach. Ani nevím proč jsem to udělal a tak musím Drowce trochu zalhat o důvodu proč… Stejnou věc udělal Křemílek s druhou sekerou…
Od Ratolístky vyšel Eldar, už také vyléčen a než jsem ho stihl varovat, řekl nám že nás tři taky viděl chvíli jako nemrtvé. Pro jistotu si to ověřuji i u ostatních a díky tomu pochopím jednu věc. Každý z přátel nás viděl jako nemrtvé jen jednou a vždy nás jako nemrtvé viděl právě jeden z nich a právě jednoho. Zvláštní. Zatím mi nedochází proč tomu tak je, byť je jasné že proměna postihuje ty z nás, co byli dole. Mimochodem, kam se ztratil Tuvok? Musím se optat přátel, ale teď je přednější ten chrám…
Chůze před Atamský přívoz byla rychlá. Tuvoka prý nikdo neviděl. Kde by mohl být? Platím za všechny převoz (7md celkem), neboť když už jsem své přátele dotáhl k městu, tak jim dopomůžu i přes atamské jezero…
Chrám v Atame patří k náboženství jež propaguje znovuzrození, jeho mniši chodí v oranžovém a k nim do chrámu smí přijít každý. Jen se musí před chrámem zout. Když tak dotyčný učiní, udeří mnich přede dveřmi (po paměti) do gongu a dotyčnému je umožněno vstoupit.
Pár přátel zůstalo venku ale já, Rael a Křemílek vstupujeme dovnitř. Docházíme až dovnitř chrámu, kde nás čeká jeden velmi starý mnich, jež nás vyzval, abychom k němu přisedli na oranžové polštáře. Jakmile jsme dosedli, započal meditaci po svém způsobu (velmi zpěvné citoslovce ÓM nesoucí se chrámem má něco do sebe), já osobně se ke zpěvu nepřipojuji, skláním hlavu a zlehka upadám do kouzelnické zklidňující meditace, která sice magy nepřináší, ale klid a soustředění ano…
Po dvaceti minutách meditace skončila a já přednáším náš problém. Mnich nám odpovídá nejprve poměrně obecně, ale pak ťal jednou větou do živého: Vraťte co vám nepatří řekl a my se museli zamyslet, co tedy jako kdo odnesl. Krátce se shodujeme, že máme jenom klíč od toho divného podzemí. Křemílek navrhuje klíč zahodit do řeky, já jsem spíš pro návrat klíče na místo původu. Na mé myšlence se nakonec shodujeme.
Zamýšlím se jestli jsem si něco, byť nechtíc, neodnesl něco já. Ale co by to mohlo být? Kdybych měl na sobě brnění, tak neřeknu ani popel, ale to jsem musel někde cestou ztratit, když jsem se točil v tom divném větrném víru… Anebo je něco jinak?
Mezitím se Rael zvedl k odchodu a mnich na něj něco říkal. Bohužel jsem to přeslechl, vstávám ale také, co už tady, vždyť rozhodnutí padlo, jdeme zpět na tu loučku s trhlinou. Mnich za mnou zavolal památnou větu: Zatímco tvé živé já odchází, nemrtvé zůstává. Udělalo se mi z toho špatně od žaludku, ale až pobyt na loučce o čtyři hodiny později mi měl přinést definitivní rozlomení téhle záhadičky.
Také Křemílek se zvedl a poslední mnichova věta zněla poněkud jinak: Zatímco tvé nemrtvé já odchází, živé zůstává
Venku strkám zbylé měďáčky po zaplacení převozu mnichu přede dveřmi jakožto příspěvek na chrám. Tak rychlý pohyb jsem ještě neviděl - jen taková rozmazaná šmouha hmátla po penězích a ukryla je pod mnichův rubáš…
Konečně mám klid se znovu vyptat na Tuvoka a docházím ke hrůznému zjištění - Tuvok bude s velkou pravděpodobností uvězněn v tom velikém skeletonu. Ó já zabedněnec, proč mi to nedošlo dřív?!?
Vracíme se rychlou chůzí na loučku s podzemím a stíháme to taktak s posledním paprskem světla. Měsíc naštěstí začal trochu osvětlovat loučku. Zkouším vyčarovat světlo abych přisvítil a nepovedlo se mi. To mě dostalo, jsem si naprosto jist, že kouzlo bylo provedeno správně i mana ubyla správně. Docházím k jistému rozhodnutí a začínám si hmatat po pravé ruce, jako bych si chtěl sundat rukavici a… Něco jsem opravdu sundal a to něco se zviditelnilo - rukavice z černého kovu!
Hned někdo trefně poznamenal "No podívejme, tak vy jste si odnesli jen klíč ? Pche." Nechávám to být a rozhlížím se po loučce. Trhlina v zemi není a ostatní přátelé bezcílně bloudí po loučce. Copak nevidí ten zlatě se třpytící vchodový zámek v trávě zhruba uprostřed louky? Ne nevidí… Je to tedy jasné, musím si nasadit rukavici zpět (rukavice se opět zneviditelnila, jakmile dosedla na ruku ke zbytku zbroje), převzít si klíč a jít odemknout. Už v tuto chvíli mi začal být jasný jeden význam zbroje, ale měl ještě přijít druhý.
Než ale přišel muselo proběhnout mimo jiné i odemykání podzemí. Převzal jsem si klíč, vstrčil do klíčové dírky a pootočil klíčem. V tu ránu nás popadl větrný vír, zatočil s námi a hle, trhlina byla opět zde a my dole v ní. A zašupovací dveře před námi. Drowka si chce ověřit, jestli dveře fungují jen na elfy. Pokud doteď neměl někdo o drowech představu, teď ji získal[4]. Je to národ - opak elfů žijících nejraději v lese, ti nejradikálnější z drowů by vše živé změnily na neživé. Tvůrce dveří drowy musel znát neboť přímo pro ně nachystal do dveří past. Drowka totiž po doteku s výkřikem bolesti odskočila a z dlaně se jí dost ošklivě zakouřilo. Nabízím Drowce (jmenuje se Shelina [fonetický přepis jména]) lektvar rudého kříže a ona se obává, že jí chci otrávit. Nezbylo mi nic jiného než zlehka odpít a dokázat tak, že tam není jed. Tedy okamžitě působící jed, abychom byli přesní. Drowka ruďák vypila a pomohl jí…
Vstoupil jsem dovnitř jako první. Dveře se za mnou zavřely, ale Eldar je otvíral všem dalším. Drowka prošla dovnitř také, žádná další past proti jejímu rodu se již nespustila…
Postupujeme směrem k podzemní řece. Jeden z elfů (Fingol, už mě dnes kritizoval za brnění) se mě ptá, zdali to brnění hodlám sundat. Říkám že ano, ale v tu chvíli mě popadla nějaká podivná myšlenka, která říkala NE, NESUNDÁVEJ TO, BUDE ZLE! Trošičku mě to děsí, pohádky o prokletých zbrojích a zbraních, jež svému momentálnímu nositeli nepovolí se jich zbavit ba dokonce je na chvilku odložit se mi derou na mysl. Zvlášť když mi prý chvílemi rudě žhnou oči…
Těžko říct, kdo mi to vložil do hlavy (nebo co), ukázalo se hned u provazového mostu, že to brnění bych na sobě mít měl.
Naši plecháčci se totiž rozhodli, že hlídajícího kostlivce smetou z mostu. Ten kdo čte tento deník ví co se stalo - co udělali kostlivci se stalo jim, co jim udělal kostlivec vypadalo pěkně hnusně a krvácivě, ale plecháčci na nás křičeli, že to nebolí. No vidíte, říkám plecháčci a přitom jediný zaplechovaný jsem tu já. Moje brnění je již od říčky pěkně viditelné jak pro mě, tak pro všechny okolo. Rozhoduji se vstoupit na lávku s taseným mečem, s mečem patřícímu k brnění, s mečem z černého kovu. Po vstupu na most skeleton přede mnou poklekl a přestal jevit choutky na boj. Křikl jsem na všechny ať kolem mě a skeletona projdou, že se jim nic nestane. Moc tomu sice nevěřím, ale proč to nezkusit, že ?
Zafungovalo to, skeleton nezaútočil. Bylo to až příliš jednoduché, až jsem se začal bát okamžiku, kdy kolem projde Drowka Shelina. Zaútočí skeleton na ni? A pokud ano, tak proč to udělá?
Je to zvláštní, ale téhle drowce důvěřuji, ale kdybyste se mě zeptali proč, tak vám to nedokážu říct, ale nějak vnitřně cítím, že Sheli v sobě nemá… hm, jak to nazvat - snad TEMNO - které podle zkazek drowové mívají v duši…
To co se ale stalo, bych nečekal ani v nejdivočejších snech. Skeleton se pohl, naplácl se na zem a políbil Drowce střevíce! Srdce mi spadlo do kalhot, protože mě napadlo něco děsivého a očekával jsem že to napadne i ostatní. Pokud je to napadlo, jsou dost osvícení, že se na Drowku nevrhli. Polibek střevíce se totiž dělává v kruzích šlechty, kdy si nechávají líbat střevíce svými poddanými. Tak co došlo ti to taky, milý čtenáři?[5] Anebo máš onu myšlenku, jakou jsem měl já (a okamžitě jsem ji zavrhl), že samotná Sheli je tvůrcem právě tohoto kostlivce a on ji za to takhle poděkoval?
Po průchodu mostem se sekery neobjevily a na dění u kostlivce nikdo viditelně nereagoval, takže sjíždíme výtahem do dolní místnosti, která je prázdná, vězeň zde není, ani věznitel. S obavami hledáme iluzorní zeď a velmi opatrně tam strkám svojí ruku v brnění. Žádný kostlivec ale za stěnou nehlídá, takže bez problémů procházíme do sálu se sloupy.
Zde nacházíme onen nezřetelný obraz velikého skeletona a v něm je opravdu uvězněn Tuvok. Sakra, sakra a ještě jednou sakra. Nezbývá mi nic jiného, než sklapnout hledí mojí černé přilby a vydat se zachránit Tuvoka. S klíčem v ruce po zaklapnutí přilby mizím z očí všech z našeho světa a nořím se do onoho jiného času, kde žijí (?) skeletoni. Budu na to sám…
A byl jsem na to téměř sám. Vidím totiž také drowku a jsem si jist že ona vidí mě. Přistupuji k Tuvokovi uvězněnému v tom obrovitánském skeletonovi a zjišťuji jednu velmi nepříjemnou věc. Tuvok je uvězněn stejně jako drowka předtím, nikde ale není klíčová dírka na odemknutí. Odhazuji klíč a tasím.
Chtěl jsem odseknout tomu skeletonovi páteř a Tuvoka tak osvobodit, ale další skeletoni mi v tom chtějí účinně zabránit. Přesile 15:1 nemám šanci vzdorovat a v první chvilce nevím jak uniknout. Přitom je to tak jednoduché - sundat si přilbu…
Zjevil jsem se přátelům a Fingol mě hned přivítal slovy - Tak teď už si tu zbroj sundáš? Sundávám ji a přitom vyprávím co jsem viděl a uvědomuji si, že by sundání brnění mohlo být dokonce i správné řešení.
A taky že ano. Po sundání a odložení posledního kousku brnění mezi nás opět přišel větrný vír a vynesl nás na loučku nad podzemím. A s námi i Tuvoka…
[1] Být v Egyptě, tak řvu, že vidím nějakého boha, ale tady jsme na Plexisu J
[2] Asi jako dveře v metru s otvíráním do stran, zasouvající se do těla vozu
[3] Klasické Windowsovské vypnout zapnout se zde změnilo na odejít za most a zase přijít…
[4] ukázka z jedné povídky, v jejímž začátku je vysvětlena rasa Drow (http://2003.rider.cz/cs/articles/noname.xtml)
Byl jsem drow. Temný elf, stvoření mnohými považované za zrůdu a zplozence pekel. Nikde jsem nebyl vítán, strašlivá pověst mé rasy byla vždy dostatečná pro to, abych se nikde nedočkal zastání.
Nemohu se těm lidem ani příliš divit. Moji soukmenovci nikdy neprosluli laskavostí. Ve skutečnosti, temní elfové jsou národem nanejvýš děsuplným. Temná magie a nekromantie jsou denní realitou v našich podzemních říších a temná magie chce oběti. Živé a nevinné.
[5] Drowové vyvolali tyto skeletony a elfové je nějak přemohli. Nejmocnější z nich nosil brnění co mám na sobě já. Kouzelníci pak skeletony zavřeli mimo náš čas… (domněnka postavy, nijak neověřeno.)
)