Haepp Modřinka z Bílého Kamene
Podzemí plné pokladů
25. dubna 2005 pozdě večer
(hrací čas 30. května 2005)
Probíráme Tuvoka z bezvědomí a rozhlížíme se po loučce. Trhlina již opět neexistuje, zranění způsobené kostlivcem přátelům zmizela, vše se zdá v nejlepším pořádku. Nocujeme zde na loučce.
26. dubna 2005
(hrací čas 6. června 2005)
Eldar a Fingol odcházejí za svými cíly směrem ke Cvočkovu, my ostatní spolu s Tuvokem míříme do Saxisu.
Tuvokův pes Stopa nám po hodině chůze signalizuje, že cítí větší bytost a ne nemrtvého, takže poměrně v poklidu vcházíme do zatáčky. Na zemi zde leží nějaký stařec, od něhož odbíhal hobit v černém oblečení. Všichni kromě Křemílka Tuvoka a mě se vydává na hon za hobitem, neboť na starci je vidět, že má zlomenou nohu. Zlomil mu ji hobit v černém? Netušíme.
Stařec má hlad, ale chleba se mu moc jíst nechce, Křemílek mu tedy nabízí maso. K zapití nechce vodu ale něco jiného, Křemílek mu nabízí hlt vína. Tuvok mezitím ošetřoval Starci nohu a zjistil, že už se na ní s léčením někdo "podepsal". Něco mu s ní udělal a stařík byl za to rád, asi ho přestala bolet. Pak přišel čas na můj dobrý skutek – pomohl jsem Tuvokovi snést starce na kraj cesty, aby nepřekážel provozu.
Mezitím se druhé skupině hobit nějakým způsobem ztratil a tak se vrátili k nám, aby byla svědkem stařečkova odjezdu. Stařeček nám poděkoval za pomoc, a řekl nám, ať se jdeme podívat dozadu ke skále a pískl.
Ze zatáčky se vynořil bujný oř, jenž svůj běh zarazil před starcem. Ten povstal, naskočil na oře a odjel kamsi do dálav… Starce jsme poslechli a popošli do lesa. Drowka pak tvrdí, že v jednom místě vidí skálu, my ostatní vidíme les. Drowce nezbylo než vlézt na skálu, jež měla zhruba uprostřed vchod do nějaké jeskyně. Byl to impozantní pohled na drowku procházející se skrz stromy ve vzduchu ve výšce asi dvaceti metrů, ale pomohlo nám to prokouknout tuhle zvláštní iluzi.
Drowka se nerozpakovala a vešla dovnitř jako první, zato mí další přátelé se začali postrkovat a následně i kopat do zadnice. Každý chtěl jít první. Než se dostrkali a vešli dovnitř, stihl jsem provést svojí denní meditaci za účelem získání magické síly.
Zatímco jsem meditoval, tak přátelé sešli dolů a zjistili, že je tam nějaká obrovská trhlina v zemi, ale že na protější stěně trhliny je asi o čtyřicet metrů nějaký zdobný průchod kamsi dál. Pokusili se navázat lana co kdo měl, Křemílek doslova vyčaroval kus lana, navázali je na sebe a Křemílek se je pokusil napnout nad propastí. To se mu povedlo, ale pak jeho vyčarované lano zmizelo a zbytek lan skončil u onoho vchodu ve skále. Křemílkovi nezbylo, než doletět do města pro delší smotek lana…
Ostatní přátele zkoušeli zkoumat hloubku propasti tak, že do ní hodili pochodeň. Pochodeň letěla a letěla, až se její světlo ztratilo z dohledu. Pak vyšlehl oslnivý záblesk.
A ještě něco se dělo. Můj ďáblík škádlí po dobu mé meditace Hylaria, který se vydal na lov. Lehce třese křovím, Hylárius se přiblíží, chce použít luk a ďáblík hup hyperprostorem pryč…
Když se vrátil Křemílek s lanem, scházíme opět dolů do prostory. Svítíme si jednou pochodní a necháváme Křemílka natahovat lano a zatloukat skoby do kamene. Posléze na sebe čaruji "UFÍ" a letím mu s tím pomoci. Lano visí v úhlu 45 stupňů, takže se po něm bude slézat dolů poměrně dobře. Hylarius se rozhodl že po laně sjede. To je sice dobrý způsob, ale jen tehdy, když je lano prověšené do oblouku a nikoliv napnuté tak jak ho teď máme my. Nezbylo mi než stále za pomoci UFI doletět naproti již se spouštějícímu Hylariovi a svojí vahou a silou mého kouzla ho zbrzdit tak, aby se na našem konci nerozpleskl o stěnu. Role brzdiče se pro další spouštějící se přátele stal Křemílek, já zůstal v průchodu a vyčaroval zde světlo, aby přátelé viděli kam dojíždí.
Ta chodba byla zvláštní, neb světélkovala sama o sobě. Svítila slabým namodralým světlem, které zvyšovalo svoji intenzitu v místech, kde jsme zrovna procházeli. Světlo vznikalo od mechu, jímž byl porostlý strop podlaha i stěny. Šířila se zde taková zvláštní, mydlinková vůně. Někteří z nás si navlhčili hadr a dali si ho přes ústa. Já mezi nimi nebyl, neviděl jsem důvod. Mělo mě to ale napadnout, když toto opatření prováděl mimo jiných i alchymista Křemílek…
Procházíme chodbou a vstupujeme do místnosti, kde jsou na zdech obrázky draků. Světelný mech je zde pouze na stropě…
První z obrázků ukazuje draka a před ním hrdinu s mečem, druhý ukazuje dívku drženou drakem v pařátech… Ke třetímu z nich jsme museli projít skrz tuhle místnůstku. Po zemi byla rozházena sláma a trochu to v jednom místě i zakřupalo…
Na konci místnosti byl nějaký dolík vyplněný zpola kostmi a nám došlo, že tady byla asi elfí líheň draků. V obavách jsme pohlédli ke stropu a zjistili že se na nás snáší veliký kyj[1], jehož okraje přesně sednou do té vaničky. Obrázek dračího mláděte nás ihned přestal zajímat a pokusili jsme se prchnout. Pak si nic nepamatuji…
Uvědomuji si tmu a končící hezký sen. Přátelé mě probouzejí a prý že na nás padnul iluzorní palcát, který nás spolu s tou mydlinkovou vůní dokonale uspal. Pomohl pouze vlhký hadr přes naše ústa. Ti co měli hadr přes ústa již dříve, ti neusnuli…
Zkoušíme, hned poté co jsou vzhůru už všichni, hledat nějaký tajný průchod dál, prý stařík z dnešního rána tvrdil, že je zde nějaký poklad. Někteří z nás hledají něco na podlaze, jiní zkouší stěnu vlevo a na mě zbyl první z obrazů – hrdina s drakem.
Drowce, jež nečekala takové vzepětí náruživosti ve hledání nezbylo než prozkoumávat poslední volné místo a to obraz druhý – dívka ve spárech draka. A měla ve svém hledání štěstí, neb zvolala – tady je plastický reliéf, kam podle všeho pasuje nějaký meč! S úsměvem se k ní obracím a podávám jí onen meč a hle ten pasuje! Otevírá se tajná chodba a já s úsměvem všem sděluji, že z mého obrazu šel odebrat meč onomu hrdinovi, jež s drakem bojoval a drowka doplňuje, že naprosto přesně pasoval do jejího reliéfu…
Mimochodem, ten meč vypadal skvostně, jeho rukojeť vypadá jako nahá dívka. Dost to napovídá, kam ten meč měl přijít :)
Postupně téměř všichni vcházejí do tmy, jež byla vytvořena magickou cestou, jak velmi brzo zjistili. Nakonec se Křemílek vrátil, navázal se na lano, jehož konec mi vrazil do ruky a pak se zase zanořil do tmy. O chvíli později se ozvalo Křemílkovské poplašené "Stůj". Pak mi provaz zplihnul a já poznal, že se Křemílek odřízl…
O patnáct minut později jsem stále stál s provazem v ruce, ale na druhém konci byl už delší dobu uvázaný Fingol, na jehož rameni seděl můj ďáblík. Tedy doufám, že seděl, protože jsem neměl spojení hned od okamžiku, kdy se poslední část ďáblíkova těla zanořila do tmy. Mezitím Křemílek křičel "Past, kouzlo" a Hylarius křičel "Bacha hrana propasti".
Fingol to vymyslel tak, že šel opatrně ve tmě co nejvíce vpravo až nalezl hranu propasti. Pak opatrně postupoval podél hrany a vždy, když se lano o něco zašprajclo, věděl, že nalezl našeho kamaráda. Drcal do nich a posílal je pak podél lana ven. Tak se zjistilo, že Tuvok není k nalezení. Pak slyším ze tmy
Fingolův hlas: Tuvok tu není
Křemílkův hlas: Pojďte sem ke mně a domluvme se co se děje
Náhle se ozval Tuvokův hlas: Pojďte sem ke mně copak jste hluchý?
To se muselo rozluštit, takže jsem zařval: Všichni okamžitě ven na světlo k drakům, jinak se pobijeme navzájem.
Když byli všichni venku, začalo se dohadovat co kdo viděl. Křemílek tvrdil, že viděl svůj obraz, kterak sedí oblečen v nádherných šatech bohatého muže na trůně.
Drowka Shelina viděla spolu s Fingolem mozaiku z drahých kamenů, přičemž mozaika byla poskládána tak, že vypadala jako věrný zrcadlový obraz jich samých.
Křemílek viděl svůj obrázek a nahmatal obrovské množství alchymistické many.
Tuvok to své vidění měl nejzajímavější. Viděl svůj obraz se svatozáří a držel prý v ruce svitek. A co víc, dokázal projít skrz a tam nalezl místnost ze které nás volal (a my ho neslyšeli), neboť tam byly skořápky s dračích vajec. Jednu z nich vzal na ukázku a když se z té místnosti dostal, tak na nás zavolal to co jsme již slyšeli. Skořápku nám ukázal a já si povšiml zlatého poprašku na jeho rukou[2].
Hylarius pofňukával, že on nic neviděl a mě samotného popadla zvědavost, co že to asi uvidím já. Vrazil jsem tedy konec lana Křemílkovi do ruky, pak popadl druhý konec lana do ruky a společně s Hylariem vcházíme dovnitř. A nakonec i s Tuvokem, kterého Křemílek umluvil, aby donesl další skořápky pro něj.
Nevím co viděl Hylarius (odhaduji že mozaiku z drahých kamenů) já osobně viděl sám sebe v drahém rouše. V pravé ruce držím nádhernou hůl, znak naší profese, kouzelnické profese. Mám tedy vidění stejného druhu jako Křemílek, ale jsem z toho trochu mimo, podle jakého klíče se nám ta vidění zobrazují? Jakoby těch klíčů bylo víc…
Téměř nechtěně jsem v zamyšlení přejel rukou přes obraz a zjistil několik podivných věcí. První z nich byla ta, že jsem cítil kouzelnickou manu a co hůř, rozhodilo mi to můj vnitřní ukazatel použitelného počtu magů. A to ještě nebylo všechno, v obrazci byla naskládána všechna kouzla světa ze všech magických směrů. Cítil jsem, že stačí sevřít ruku a nepustit a to kouzlo bych se takto snadno navěky naučil…
Jedna část mého mozku se snažila dopočítat použitelných magů a druhá část se snažila zorientovat v použitelných kouzlech. Vzít si, či nevzít? Zkoumat či nezkoumat?
Snad za necelý měsíc mi mé tělo řekne – nu brachu jsem připraveno pojmout další část magického umu a many a já si budu muset vybrat směr, kterým se vydám, budu čarodějníkem, či mágem?
Byla to snad minuta, snad hodina co jsem stál u toho zvláštního obrazce a pod rukou cítil jednotlivá kouzla. Srdce mi bušilo vzrušením. Snad jen můj pocit, že nemám omezení směrem nahoru ve své magenergii mě udrželo příčetného. Mé svědomí řeklo rázně: Ne Haeppe, to se nedělá, nic si tu neber, ke svým úspěchům se musíš dopracovat sám, vrať se k přátelům, budou tě potřebovat.
Udělal jsem čelem vzad a vrátil se zpět k přátelům. Povšiml jsem si že ti, co viděli mozaiku, si odnášejí část drahých kamenů, Křemílek si odnášel plnou truhličku many… Dívám se na ně se smutkem v očích.
V první chvíli jsem si myslel že si nic neodnáším, ale pak jsem si uvědomil, že můj pocit nekonečna many přetrvává. Srdce mi spadlo do kalhot – tak si přeci jen něco odnesu a přitom nechci…
Všichni jsme se vydali k lanu a tam jsem usoudil, že bude lepší, když na sebe i své přátele sešlu UFI, přeci jen šplhat po šikmém laně bude dost namáhavé. Kouzla jsem postupně posesílal a zjistil, že mi mana opravdu neubývá. Byl jsem bledší jak smrt, tohle se mi fakt nemělo stát. Zatracená zvědavost!
Když jsem vyšel na slunce, praštil mě jeho svit do očí, až to zabolelo. Současně jsem pocítil dvě věci. Jednak počet mých magů pádil prudce z nekonečna a klesal do mého současného denního maxima. Jako bych nic dnes nečaroval. A ta druhá věc? Něco projelo mým tělem, až moje kosti praštěly a na tváři se mi napínala kůže. Šmankote, co to jenom bylo? Zrcadlo, kdo má nějaké zrcadlo?!?
[1] ve skutečnosti to byl palcát – pozn. hráče
[2] velký znalec příhod mých postav již jistě vyskakuje a křičí: Tuhle příhodu znám, tou prošla postava Ricco! Ano, dávám mu za jedna, neboť tomu je skutečně tak, touhle příhodou jsem pod jiným gamemasterem již prošel. Zcela mi to docvaklo, když nám Tuvok ukazoval ty ruce, byť už mi přihořívalo o fous dříve. Ricco měl vidění hobita se svatozáří a svitkem, prošel dovnitř do místnosti a také něco našel… Škoda, že tato příhoda nebyla nikdy přepsána na Internetu…
)