Haepp Modřinka z Bílého Kamene
1. října 2003
(čas hráčů 28.9.2004)
Opět mám volno a tak vyrážím za dobrodružstvím. Dnes navečer zrovna přijíždím do Hatoru, konkrétně do hostince U Šenku. Mám štěstí - chvíli po mě přichází Tuvok a přisedá.
Necháme si přinést jídlo, a když už jíme, máme šanci sledovat dění v hostinci a též pod naším stolem. Ano, nějaká ruka šátralka se vysunula zpoza našeho stolu a chtěla si uždíbnout z našeho jídla. "Ahoj Křemílku" říkáme dvojhlasně a vítáme tak třetího do naší party.
V hostinci se toho moc neděje, pravidelní hosté jedí či pijí, jen u jednoho stolu hrají dva lidští mladíci kostky s nějakým hubeným elfem…
Necháváme je pro tuto chvíli být a já poslouchám novinky. Hm, tedy spíše zdánlivé novinky, už se k nám na velvyslanectví něco doneslo.
Piškoti - vojenská jednotka složená z kudůků má potíže, neb se jí záhadně ztráceli členové, takže teď musí chodit už ne po čtyřech, ale jen a pouze v celé rotě. Říkám svým přátelům o pohádce s vodním drakem a rozhodujeme se, že to prozkoumáme. Zvlášť když na zítřek připadá další úplněk, dnes si stihneme najít vhodné místo na pozorování.
V tu chvíli mladý elf převrhl vzteky stůl a obvinil ty dva lidi z podvádění. Společně tuto roztržku rovnáme a seznamujeme se přitom s tím mladým elfem - jmenuje se Tempest. Bereme ho sebou k vodě…
Než jsme došli k vodě tak se setmělo, ale přesto vidíme, že nějaký muž je z větší části oblečen do hadí kůže, takže mi chvilku připomínal draka, ale pak spíše hadodlaka. Ale ani to nebylo to správné označení, jak se ukázalo později.
"Kdo jsi Entito!" řekl hadodlak komusi z nás a pak dodal "SSStůjte". Zastavili jsme se tedy a začali se s ním dohadovat co je zač. Též byl klid na vzájemné okukování. Hadodlak byl kdysi barbar, jež měl vyholené vlasy a na čele nakreslené další oko. Měl i šedou bradku, na krku náhrdelník s přívěškem kašpárka.
V tu chvíli nás vyrušil netopýr, jež byl skryt našim očím. Byl napůl cesty mezi námi a hadodlakem. Křemílek se ho jal honit za pomocí svého létajícího kouzla a my zbývající poslouchali barbarův příběh.
Prý se jmenuje Sábel a na něj se hony nepořádají, narozdíl od draků a rusalek. Byl thelurgem, jež dokaňkal jeden svůj experiment. Učil jej mistr David z Hatoru. (Hm, ten učí jen bohatší klientelu a prý profesně nemá rád Norsika - řekl Křemílek po návratu z honu na netopýra)
Nabízí nám odměnu za to, že mu seženeme jistou věc do lektvaru jež ho zbaví jeho prokletí - nemůže si vyjít daleko od vody, neboť jeho lidská podoba nevydrží dlouho a ještě vydrží pokaždé jinak dlouho. "Je to dost nečekané", řekl nám o oné proměně mezi člověkem a hadem.
Ta odměna by pro Zelixe znamenala vlastnit náhražkovou krev a pro nás ostatní jednu věc z následujících čtyř - buďto omlazovací lektvar, démon lásky, démon nenávisti nebo talisman štěstí.
Křemílek si vybral talisman štěstí, ale to už se Sábel nadechl tak divně, jako by mu vzduch škodil. Stihl nám říct akorát slůvko "promiňte" a už žbluňkal do vody coby had…
Utábořili jsme se ke spánku - Sábel chtěl nějakou kytičku do toho jeho lektvaru a ta v noci podle Tuvoka neroste. Mohl by to být klidný večer, říkali jsme si, ale nebyl.
Nejprve nás probralo zašustění křoví, z něhož vyšla nááádherná elfská (?) dívka s věnečkem na hlavě. Kdyby vyšla sama, tak byl měl Tempest o zábavu s dívkou postaráno, ale nebylo tomu tak. Dívka totiž přiváděla dva kudůky oblečené ve značně zchátralých uniformách Piškotů. Ti dva museli bloudit po lesích dost dlouho. Ostatně omámení jsou i teď, jak nám vysvětluje dívka. "Reagují na jednoslovné příkazy", říká dívka a dodává že je našla v lese.
Křemílek se nabízí, že by na ně zkusil seslat z hůlky ZlomKouzlo, ale že neví jak silné by mělo být. Já, ač ono kouzlo znám jen z příruček, mu radím, ať dá co nejvíc co může, že mu hůlku potom nabiji.
Křemílek to zkusil, a hle, jeden z kudůků se probral. Tuvok na něj začal mluvit a pak se i o něj starat, dává mu napít. Mezitím nabíjím Křemílkovo hůlku a on láme kouzlo i na tom druhém, opět úspěšně.
Ohlížíme se po dívce, ale ta je pryč a dokonce je pryč i Tuvokovo fenka Střela. Byla zřejmě pryč už v okamžiku, kdy se probíral první z kudůků.
Střela se ale náhle vrací s věnečkem na hlavě a láká Tuvoka kamsi dozadu, kam světlo ohně již nedosáhne. Tuvok šel a my mezitím zaopatřili dekami oba kudůky. Nechceme, aby šli sami do města…
Když jsme znovu spatřili Tuvoka, tančil již s dívkou jakýsi tanec a s kytičkami na hlavě. No jakýsi tanec, byla to polka, ale byla tančena v poněkud nezvyklém prostředí - na vodní hladině. Dívka, jež se prý jmenovala Rusalka, přitančila s Tuvokem ke břehu a zapojila do tance Křemílka tak rychle, než jsem stačil říct Popokatepetl. Pocítil jsem zlehka touhu jít též tančit, ale odolal jsem ji, takže jsem z břehu mohl přemýšlet co dál[2]. Něco mi v hlavě ťukalo a dožadovalo se pozornosti, protože slůvko rusalka jsem znal z pohádek a asi to bylo i důležité, leč nemělo to šanci. Než jsem se k tomu ve svých vzpomínkách dopracoval, stalo se něco divného.
Křemílek náhle z tance odlétl, jakoby do něj něco silně vrazilo. Už netančí po hladině, ale plave ke břehu. Pomáhám mu ven a dozvídám se, že byl omámen, neb se mu tančit nechtělo, ale nemohl přestat. Pomoc Tuvokovi musíme odložit, neboť můj ďáblík hlásí dva cíle - dva netopýry… Spíš ale měl říct upíři, podle toho jak se divně chovají. Do toho na nás ještě vybíhají vlci. Rychle půjčuji jednomu z kudůků meč a myslím že Tempest půjčil svůj meč druhému. Sám pak začal střílet z luku…
Při boji mě kousla krysa, což mě rozhodilo tak, že jsem ji napoprvé netrefil kouzlem. Chjo…
Po boji se vysápal z vody Tuvok, že prý se dívka boje lekla a odvrátila od něj zrak. Hned v tu chvíli přestal chodit po vodě…
Šlo se spát a když došlo na mojí hlídku, došlo k dalšímu boji, neboť netopýři se vrátili (nebo přilétli jiní). Pak už byl do rána klid, anebo hlídka zvládala vetřelce sama…
2. října 2003
(čas hráčů 28.9.2004)
Ráno jsme si pohovořili s kudůky - Richardem Burákem a Vojtou Oříškem. Dle rozkazu měli ve čtveřici hledat nějakého "divého varana". Hovořili jsme s nimi všichni, až na Tempesta, který vyspával po poslední hlídce a z celého hovoru pochopili, že si nepamatují, kdy se jejich dva další kolegové ztratili, ale že v lese měli všici zemljanku. Tuvok pokýval hlavou a sdělil nám, že půjdeme v opačném směru po kudůčích stopách. Teď je ale rozhodnut doprovodit kudůky do města a vyzískat nějakou odměnu, jež prý byla vypsána…
Osaměl jsem s ďáblíkem a spícím Tempestem. V klidu jsem si nameditoval…
Všichni pak jdeme po stopách kudůků a opravdu nacházíme zemljanku a za pomoci Tuvoka nacházíme i nejčerstvější stopy dvou kudůků odcházejících pryč. Jdeme po nich a ty míří opět k vodě. Ještě na břehu nacházíme mrtvého kudůka s nafouknutým bříškem a věnečkem na hlavě. Je mrtev dva dny, jak soudíme…
Po pohřbu pokračujeme po stopách zbylého kudůka, ty ale pozdě odpoledne vidíme také končit ve vodě. Zkusmo se nořím do vody, ale tělo kudůka u břehu nevidím. Nastal tedy čas na prozkoušení si jistého kouzla, které umím poměrně krátce - tedy metamorfózu, konkrétně druhý stupeň.
Mám v hlavě přesnou představu Bamakvabela, našeho přítele z vodního lidu. Uměl rychle plavat, měl na rukou plovací blány a hlavně mohl dýchat pod vodou. V něj se chci morfovat. Měnit se v nějakého vodního živočicha nechci, bude-li kudůkovo tělo zaklesnuté na dně jezera, budu ruce potřebovat. Začínám zaklínat stojíc po pás ve vodě a v okamžiku kdy moje zaklínadlo končí se mocně odrážím, aby mohla v klidu proběhnout proměna i na nohou a já do vody dopadl již proměněný.
Dopadám do vody a vdechuji ji, a hned poznávám, že je něco jinak. V hlavě mi totiž nenaskočilo vědomí vodních lidí a co hůř, ztratil jsem vládu nad nohama - nemohu je dát od sebe. A aby bylo úplně nejhůř, nemohu dýchat vodu a ta voda co jsem vdechl mě silně dráždí v plících.
Velmi úspěšně se topím a polykám andělíčky. Polykal bych je dál, ale Křemílek se vzpamatoval jako první a začal mě tahat z vody za pomoci svého létajícího kouzla.
Když mě vytáhl na břeh, mohl jsem si prohlédnout škody na mém těle, které zanechala moje fatálová přeměna. Hlava, prsa a ruce se zdají být kouzlem zcela nepostiženy, ale už nad břichem mi kůže šupinatí a mé tělo se zužuje. Ano, spodek mého těla byl od hadího těla. Kdybych dokázal stát na ocásku, měřil bych aspoň čtyři metry… Ano, proměnil jsem se v Modřinku-Sábela, žel jen s vědomím Modřinky. Pořád mám totiž pocit dvou nohou ač mám jen jeden ocásek jako správný had a to byla příčina, že jsem nedokázal plavat aspoň po hladině.
Na sobě nemám nic, oblečení jež jsem si před potápěním nesundal se v něco transformovalo. Trochu se stydím a snažím se kouzlo stornovat, ale nejde to :-/
Přátele informuji o problému a ozřejmuji jim, že budu muset počkat do doby, než kouzlo pomine. Nechávám si pro sebe jednu svojí černou myšlenku - změním se vůbec zpět?
Zůstal se mnou Křemílek, ostatní se vydávají po břehu hledat nějaké další stopy po kudůcích.
Uplynuly tři směny, setmělo se a ochladilo. Začínám být trochu malátný. Stále jsem v podobě fatálového hadodlaka, což se mi moc nelíbí, ale má to jednu věc do sebe. Není mi zima. (Nojo, had je studenokrevný živočich!)
Po další směně je mi jasné, že kouzlo neskončilo v době, kdy by mělo skončit. Hm asi mi to zůstane :-/
Musel jsem si protrpět další dvě směny. Už jsem se pomalu učil ovládat spodek svého těla, když jsem si povšiml, že v oblasti, kde jsem míval lidské nohy začínám bobtnat. Nepovedené kouzlo právě začalo ztrácet svojí sílu…
Mezitím naši přátelé našli omámeného hobita a přivedli ho k nám, kde mu Křemílek známým způsobem odpomohl od pomatení. Hobit musel být na pokraji zhroucení, protože se vrhl k jezeru a začal pít jako zvíře. Oblékám se a sleduji příchod Sábela. Ten chce mluvit se svým obchodním přítelem - Zixelem.
Proběhl též krátký rozhovor:
Tuvok: Hele Zelixi, prý jsi upír?
Zelix: Jo jsem
Pokud měl někdo z nás nějaké podezření, bylo mu tímto rozhovorem potvrzeno.
Leč nemělo nám být dopřáno klidu na dokončení rozhovorů. Objevila se silná záře vpravo od nás, což rozhodilo hobita, jež s výkřikem "Mizím domů" odběhl. Došlo mi proč asi a tak za pomocí zrcátka sleduji dění za sebou. Je tam vchod do skály (tu si ale z odpoledne nepamatuji!!) a skála samotná žlutě svítí. Vchod do skály je otevřen a před ním tančí víly s věnečky na hlavách. Ano, i naše Rusalka. Zelix nám tvrdí že tam nic není a chce nám to dokázat, takže naklusal před dívky a skrz jednu promáchl. Možná pro Zelixe tam nejsou, ale proč my ostatní vidíme, že z té dívky stříkla zelená krev?
Sábel řekl, že ty kytky jsou přesně ty co hledá do svého lektvaru, ale že se nezúčastní získávání. Přeci jen je jeskyně dál od vody…
Pak došlo k něčemu, co bych zde nerad popisoval - došlo k vraždění rusalek ´-(
Máme kytky jak z věnečků, tak i nějaké čerstvě natrhané. Žlutá skála zmizela …
3. října 2003
(čas hráčů 28.9.2004)
Vzbouzím se až před polednem v době, kdy je již Sábel vysvobozen (použil menší množství čerstvých kytek) a připravil pro nás lektvar mládí (celé vypití by prý způsobilo omládnutí o osm let). Když Sábel odešel, dělím zbylé květiny na tři hromádky - pro Křemílkovo mistrovou, pro obchodníka/lékárníka a kus věnečku si nechávám na památku
4. - 6. října 2003
Doprovázím Tuvoka na jeho cestě do Eldaru.
7. října 2003
Sleduji, že Tuvok předal sirotčinci 300 zlatých, zahanben dávám celý čistý zisk z tohoto dobrodružství na provoz sirotčince…
21. října 2003
(čas hráčů 28.10.2004)
Přijíždím na místo srazu v Saxisu a protože přijíždím dopoledne, mám čas rajzovat po městě, leč až když jsem se naobědval a znovu vyrazil do města, tak teprve narážím na přátele.
Z buzerplacu před akademií se nese hlahol a jásot. Mortimer tu předvádí výpady proti slaměným panákům spolu s vojáčky z místní posádky…
Večer se shodujeme, že se naši alchymisté chtějí podívat kamsi pod Zelixovu hrobku, kde prý je bájná alchymistická laboratoř. Říkám alchymisté v množném čísle, neboť s námi má jít i Sábel. Zixel není proti a tak vyrážíme…
Vezmu to stručně, nějak není co popisovat. Zelix nás dostal do hrobky a zní proházíme hvězdným portálem do nějakých chodeb, kde nastalo martirium procházení, boje, chození a občas i přemýšlení.
Čas od času byl v chodbě nějaký nápis. Hned první byl pro nás nerozluštitelný - VITA MUTATUR, NON TOLLITUR[1].
Nacházíme osamocenou truhlu, v níž Tempest vidí vylouplé oči, jež plakaly, v té samé truhle vidí Mortimer uřezané uši, jen já s Křemílkem vidíme prázdnou truhlu.
Vidiny pokračují, Tempest vidí lučištníky (ostatní ne), Mortimer slyší ženské volání o pomoc (ostatní ne)…
KREV JE CENA, KTEROU ZAPLATÍŠ ZA SVOJÍ ZVĚDAVOST, děl nápis na jedněch dveřích …
Mezitím jsme našli nějaké podklady a přeložili si první nápis - pravděpodobně říkal ŽIVOT NENÍ ODEBRÁN, ALE POZMĚNĚN…
Další z nápisů byl delší - LIDI NEVSTANOU Z MRTVÝCH V PODOBĚ PŘELUDŮ NEBO JAKO STÍN NĚJAKÉ KLAMNÉ VIZE, NÝBRŽ VE SKUTEČNÉM TĚLE V JAKÉM JSME A V NĚMŽ ŽIJEME…
Nacházíme vodní past (Undinu) a pak i plynovou past, následně dokonce i střeleckou past. Divím se, že ještě fungovala…
Alchymistickou laboratoř jsme nenašli a 22.října večer jsme z hrobky venku…
Netušili jsme ale, že není 22.října 2003 ale již 22.října 2004. O to větší šok nás čekal druhý den ráno..
Jedu domů do Perkusu za svým zaměstnavatelem říct mu, že ještě existuji…
[1] přepis ze stěny chodby v mizerném světle, je možné že jsem se upsal
[2] poznámka z roku 2005: Něco velmi podobného se odehrálo vícero mým postavám a až dnes jsem si uvědomil, že zde na tomto webu je popsán příběh tančícího Ricca
)