Haepp Modřinka z Bílého Kamene

21.března 2003, po poledni

Po obdržení informace, že další obyvatel Plexisu je u jezera Dračí Slza jsme si odskočili na oběd a dohodli se, že popojdeme kus po cestě na Hator, zabočíme k jezeru a po jeho okraji začneme hledat východním směrem.

Vyrazili jsme a jak se dalo čekat, k jezeru směřovali další. Se svým klasickým pokřikem GAVA GAVA to byla místní vojenská jednotka složená s kudůků. Ano, i oni se hnali k jezeru, prý na vyžádání pana Shirru na transport zajatého upíra.

Došli jsme k jezeru a ve třech začali pročesávat nejbližší okolí. Šel jsem u vody, Legolas uprostřed a Gunejvar na kraji. Nešli jsme déle jak třičtvrtě hodiny když nás Legolas zavolal k sobě. Nalezl mrtvého hobita a podle jeho slov tam ležel pár desítek hodin. Podrobně jsme ho prohlédli a zjistili jen tržnou ránu na hrdle. Optal jsem se Legolase, jestli zná nějaké zvíře, které by toto dělalo a on odvětil že nezná. Všichni jsme pomysleli na upíry, ale ti snad ve dne nechodí. Gunejvar vyčaroval ozrimky a udivenému Legolasovi sdělil, že toto kouzlo ovládá skorem každý. Přidal jsem se tedy k vyvolávání ozrimků a ke Gunejvarově partě přidal dva ozrimky.

Ozrimky jsme nechali kopat hrob a zatímco ho kopali, optal se mě ďáblík, zdali muže blesknout na Gunejvarovo kočičku. Rázně jsem mu to zatrhl a tak si vymínil, že na kočku alespoň bafne… Tihle dva se dneska už trošičku škorpili, když jsme s Gunejvarem dneska zkoumali ten svitek, ďáblík se bál toho, že si s ním kočka bude hrát…

Když jsme ukládali tělo do hrobu, ozvalo se silné kočičí zamňouknutí ze křoví a nebohá vylekaná kočička odtamtud vyletěla jako by ji někdo vystřelil. Do toho mi ďáblík zahlásil, že vede jedna nula… Kočička se zastavila a zcela jistě mluvila s Gunejvarem. Mohl bych přísahat, že se ji tvář po chvilce stáhla do šklebu, který nemohl znamenat pro ďáblíka nic dobrého…

Hrob jsme zakryli, odčarovali ozrimky (Legolas se na nás koukal jak na vrahy) a všichni jsme šli dál.

Ďáblík se zrovna vozil v batohu co jsem měl na zádech, takže jsem měl z první rány to, co se stalo. Příšerně se zablesklo, neboť blesk sjel  za mnou do země jen metr daleko a nemusím ani říkat že se okamžitě ozval velmi hlasitý hrom. Nečekal jsem to a tak jsem v prvním leknutí skočil plavmo vpřed a dopadl na zem na břicho. Cítil jsem, že mám lehčí batoh, neboť se ďáblík někam hypnul…

Po dopadu na zem jsem okamžitě otočil oči k obloze a tam viděl očekávanou věc - zcela čisté nebe. Ohlédl jsem se po Gunejvarovi a viděl, že jeho kočka zvedá pravou přední packu k nebi a pomňoukává si, jako by říkala "Jo! JO!!". Okamžitě jsem okřikl ďáblíka ať se o nic nepokouší a s Gunejvarem se dohodl, že naše mazlíčky spřátelíme a první krok zkusili ihned. No přátelé, nic moc, kočička si hrála na ježka a ďáblík naznačoval že pustí modrý blesk…

Pokračovali jsme dál v cestě kolem jezera, když tu se náhle ozval nešťastný křik Gunejvara, které překrylo vzteklé zavrčení medvěda. Musil to být velký medvěd, když jsem mručení zaslechl i já kolik metrů od místa střetu… Takže jsme se s Legolasem vyrazili Gunejvarovi na pomoc. Vypadalo to s ním zle, napadl jej medvěd grizzly. Snažili jsme se mu pomoci a sami měli namále, naštěstí nám pomohl jistý lukostřelec. Už jsem se s ním zde na ostrově setkal, ale teď mu nemohu přijít na jméno… A až po boji jsem si uvědomil, že jsem čaroval ve hvozdu…

Poblíž medvěda na nás promluvil skřítek a co jsem stihl pochopit, tak jej někteří mí přátelé dovedou zařadit na správné místo. Chtěl jít do Bouřlivých hor a tak jsem mu nabídl místo u mě v batohu…

Pokračovali jsme dál, přešli říčku Spojnou a pokračovali ve čtyřech v pátrání. Měl jsem štěstí, narazil jsem na zválenou trávu a přivolaný Legolas vykoumal, že tudyma prošel elf, prohodili jsme si tedy prohledávací místo…

Leč hledání přátel a ostatních, kteří se u jezera měli vyskytovat skončilo poměrně náhle, neboť se objevil šedivý vlk se smutnýma očima, ten samý co již za mnou chodil již před dvěma dny. Mé přátele vlk zaujal a tak jsme se vydali za ním. Jenže on začal mířit zpět na západ…

Šli jsme za ním a říčky Spojné narazili na nějakého kouzelníka. Neukazoval jsem se mu, ale byl to Ofek, to bylo jasné i podle kočičky s natrženým ouškem. Šel si s ním popovídat Gunejvar.

Když se vrátil, vzkazoval mi ať nezabíjím jeho mazlíky, jinak že jsem synem smrti. Gunejvar chtěl ve vzkazu pokračoval, jenže jsem zostra zavrčel že když mě Ofekovo mazlíčci nebudou špehovat, že se jim nic nestane.

Přebrodili jsme říčku a pokračovali dál, tam, kam nás vedl vlk. To už se pomalu začalo stmívat a nám nezbylo nic jiného, než se utábořit. Vlk nás chvilku lákal, abychom pokračovali, nakonec si ale i on udělal důlek v podrostu a ulehl. Zalehl jsem co nejrychleji to šlo a usnul…

Byl jsem vzbuzen na třetí hlídku a byl už poměrně odpočatý, přesto jsem ale drcl do batohu, abych vzbudil svého mazlíčka. "Já nejsem tvůj mazlíček ani sluha" ozvalo se z batohu a já pochopil, že jsem omylem vzbudil jiného nájemníka mého batohu…

Během mé hlídky se nic nestalo, dokonce jsem si troufl i meditovat a vzbudil Gunejvara na poslední hlídku. Ten hned meditoval spoléhaje na svého mazlíčka a na to, že já ještě byl vzhůru…

Jdeme dál za vlkem a vyšli u Hatoru, vlk jej začal obcházet zprava a pak změnil směr na jihozápad. Asi po hodině chůze za vlkem se vlkovo chování změnilo. Až doteď vždy popoběhl daným směrem a vrátil se, teď popoběhl a udělal kolo, jako by se rozhodoval kam má jít. Ne, tato teorie nebyla správná, byli jsme totiž na místě. Před námi bylo cosi jako čtvercový poklop od kanalizace. Pomohli jsme Legolasovi nazdvihnout ono víko a zjistili jsme že tam dolů, asi do hloubky sedmi metrů vede ztrouchnivělý žebřík. Zkusil jsem obejít nejbližší okolí, jestli snad nejsme někde špatně, ale nic zajímavého, natožpak další vstup do podzemí, jsem nenašel. Když jsem se vrátil k otvoru, byli všichni kromě Gunejvara už dole. Navázali si jedno delší lano k blízkému stromu…

Začal jsem se spouštět po laně a ani nevím jak jsem spadnul dolů. Bolelo mě to dost a navíc jsem se polekal, neboť jsem spadl na záda a na zádech jsem měl batoh se dvěma obyvateli.

Odsunul jsem se stranou právě včas, neboť se nad mojí minulou pozici hypnul Gunejvar a byl by mi padl na břicho. Otevřel jsem batoh a vytáhl potlučeného ale živého ďáblíka. Druhý obyvatel mého batohu bohužel takové štěstí neměl…

Odložili jsme pohřeb skřítka na pozdější dobu a pomalu procházeli chodbou, kterou bránili třiceticouloví mravenci. Projevovali až skoro lidskou inteligenci… Jednoho mravence, který na nás útočil plivajíc kyselinu, Legolas mečem jednou ranou zabil. Nešlo si nevšimnout, že mu ta kyselina poničila meč. To bylo varování pro nás ostatní …

O kousek dál byla past, která po našlápnutí na správné místo nechala vyjet ze zdi kůl. Byla to past na jedno použití a byla už kýmsi spuštěna. Na kůlu byla nabodnuta lidská kostra… Nechali jsme ji prozatím být tak a pokračovali dál. Chodba se zkroutila a vyústila v nějakém sále. Bylo slyšet kapání vody. Našli jsme ono místo a zjistili, že jej brání dříve zmínění třiceticouloví mravenci. Nechali jsme je být a oni nechali být nás.

Prohledali jsme místnost, ale nenašli nic. Mě to ostatně začlo být jasné. Vlk nás sem dovedl jen kvůli tomu, abychom pohřbili onu kostru. Vrátili jsme se tedy ke kostře, sňali jí z kůlu, zabalili do mého staršího pláště a začali lézt nahoru. Lezl jsem jako první a nahoře vyčaroval ozrimky, kteří začali připravovat dva hroby. Tu mě Legolas poprosil, abych slezl dolů za Gunejvarem a vyčaroval mu dole ozrimky… Slezl jsem tedy dolů, abych okoukl situaci. Gunejvar byl ve skále do půli těla a vypadalo to tak, jakoby skála kolem něj byla chvilku tekutá a Gunejvara do půli těla obtekla…

Vyčaroval jsem mu ozrimky a pomocí hypu se vrátil nahoru, kde jsem spatřil zvláštní věc. Jakýsi děda ležel na břiše rukama si podpíral hlavu  a díval se do zvětšujícího se hrobu. "Sleduji svůj pohřeb" sdělil mi…

Hrob byl právě dokončen a já tušil, že někdo z nás bude velmi brzy obdařen oním dočasným svíticím brněním, pokud se pohřbu aktivně zúčastní. Tušil jsem, že já to nebudu, protože jsem kostru "jen" vynesl na světlo boží, ledaže bych kostru vložil do hrobu. Schválně jestli to někoho napadne taky pomyslel jsem si, když ozrimci začali sunout kostru do vykopaného hrobu…

Napadlo to Legolase a mým ozrimkům pomohl. Když ozrimci začali zasypávat hrob, rozhodl jsem se, že donesu vhodné dřevo na náhrobek a ihned jsem tak učinil.

Nastal ale problém, co na náhrobek vytesat. Děd totiž řekl, že své jméno může vyzradit jen jednou a že tak již učinil. Jinak by jeho duše nebyla vysvobozena. Dotyčným, kdo ono jméno měl vědět byl Legolas a dozvěděl se ho při své poslední noční hlídce. Ale že se chlapec nepochlubil!

Legolas si po chvilce vzpomněl, jméno dědy bylo Frydrych, ozrimci to vytesali do dřeva a bylo po všem. Děd se rozplynul a Legolas se "rozsvítil"… Mé tušení se vyplnilo.

Děd ale ještě stihnul říci několik slov předtím než se rozplynul. Já zachytil jen dvě: "Ta voda!"

Vrátili jsme se tedy dolů, pobili mravence a otestovali vodu. Byla léčivá, ale jen na první napití. Druhé napití způsobovalo bolest. Domnívám se že se jedná o tu věc, že se musí tato voda pít jen jednou denně, ostatní se domnívají, že každé druhé napití způsobuje problém…

1.července 2003

Před několika měsíci jsem si po nalezení oné vody splnil svoji povinnost a navštívil mého pána, markraběte Velvétského a podal mu zprávu o tom co jsem viděl a vyžádal si volno na to, abych se mohl naučit další kouzla. Bylo mi vyhověno…

Jsem po škole a s dovolením markraběte si užívám kratičkých prázdnin. Dnes je teplý letní den, dlouho nepršelo…

Jdu k jezeru a na cestě se potkávám s barbarem zedníkem (Tuvok se jmenuje), s Mortimerem, s jakýmsi městským člověkem jež si říká Gil. A byl tam ještě Křemílek.

Jdeme k jezeru s úmyslem užít si tenhle hezký den… Leč nacházíme podivný koš ovázaný provazem. Jež zavání zatuchlinou. A nacházíme jej v místech, kde normálně bývá hladina vody. Ta ale díky suchu, jež panuje, klesla…

Tuvok otevřel truhlu a nalezl zde oblek, obličejovou masku a truhlu, na jejímž dně byla runa "M" (nebo podle některých runa "W", ti co mají velkou fantazii tvrdí, že to je zdobně napsané "E")

Oblek je antracitově černý a pro mě nezajímavý. To mě víc zaujala maska a zaujala mě tak, že jsem si nepovšiml Tuvokova podivného chování. Lákal Křemílka do vody a když nešel, tak ho tam vzal. Podle všeho ho chtěl utopit, ale jakmile se on sám se dotkl vody, zařval slovo "kosti" a ono pominutí smyslů pominulo…

Hned poté jsem všem řekl co jsem vykoumal: Ano, ten obličej jsem viděl. Je to obličej ztraceného thelurga, který vládl jedné provincii v mé zemi. Byl to diplomat Bromloch, na křestní si nevzpomenu… Maska byla zjevně používána a je bez patiny …

Hloubáme nad tím vším a mezitím kolem nás projíždějí rybáři a prý jestli nechceme koupit čerstvé ryby. Udělal jsem jim jiný návrh - koupíme od nich ryby ale budeme ještě od rybářů chtít připravit z těch ryb dobrou krmi…

Když rybáři odjeli, nastával večer a tak jsme se hned dohodli na hlídky. První začal Tuvok a prý že bude zkoumat ten plášť… šel jsem v klidu spát…

Kolem půlnoci se vzbudil Gil a viděl dvoumetrovou postavu v černém, které svítily červeně oči…

Boj mezi těmi dvěma nás vzbudil a já se nemohl dopočítat Tuvoka. Zařval jsem na všechny, že toho černouška potřebujeme živého. Všichni do něj začali jít omračujícími údery meče či holí. Stalo se pak něco nečekaného - v jednu chvíli padá k zemi omdlévající černoušek v černém, pak náhle leží místo něj na zemi Tuvok a vedle něj se válí maska …

Vysvětlil nám, že si prohlížel šaty, ty náhle ožily a oblékly se na něj. Pak z koše vylétla maska a přisála se mu na obličej. Pak si nic nepamatuje…

Udivilo mě, že je koš opět obvázán provazy a tak jej opět otevíráme. Šaty tam jsou a je tam i runa "N" (nebo "Z" pro ty co mají velkou představivost).

Ledva jsem se dotkl šatů, uviděl jsem obrovského třímetrového pavouka s chlupatýma nohama a chce mě chytit kusadly. Začal jsem s ním bojovat ale po chvilce hrůzou omdlévám…

Přátelé mě probrali k životu a já vykřikl "Leží" a nevím proč… Pak už jsem opět byl pánem svého těla a mohl si tak vyslechnout podivné vyprávění o tom, že oni žádného pavouka neviděli…

Po krátkém boji s kostějem, který se u nás odněkud zjevil, se opět vracíme ke koši, jež je opět ovázán provazy. Opět jej otevíráme a já vytahuji runu "U" a v tu ránu jsem někde na hřbitově. Kolem mě chodí zombie. Chci ze záhybů svého pláště vytasit meč, ale zjišťuji že vidím jen své kosti a cáry oblečení. Bože, já jsem …? Nerozumím slovům, sám nemohu nikterak mluvit, ledva vydávám skřety. Je to zlé, moc zlé, nechápu to!! Pomóc!!!!

Pak ze mě najednou vylétlo slovo "Moje" a já byl zpět u svých přátel zcela vysílen. To už ale bylo podezřelé a tak jsme si dali dohromady co víme. Někdo nám chce něco sdělit, a dokud na to nepřijdeme, tak budeme muset stále otevírat koš a poslouchat další slova a bohužel se poddávat těm divným vjemům…

Jak sami vidíte, dělo se nám toho hodně, ale v době, kdy Mortimer sahal pro další runu, už nám bylo první poselství jasné - "Moje kosti leží v jezeře. Pohřbi mě. Vysvoboď mě"

Po mortimerově runě začala přijíždět loď, právě ta černá loď, jež sbírá nebožtíky a jež doteď stála v přístavu Odov. Vystoupil z něj muž, jež nám začal vyprávět, že musíme urychleně pohřbít to tělo. Hm, proč se asi vysvlékám ze svého hábitu? Abych si šel zaplavat?!?

Křikl jsem na ostatní ať kopou hrob a sám skočil do vody. Po třetím ponoření mám tělo nebožtíkovo v rukou a tahám jej nahoru. Mezitím z lodi vystoupili duše nebožtíků a byly bílé jako čerstvě napadaný sníh. Utvořili mi koridor od lodi až k hrobu. Mokrý a jen ve spodním prádle jsem tou uličkou prošel…

Duše byly všechny bílé, až na jednu. Ta stála až na konci řady a já v ní poznal pana Bromlocha a byla našedlá. Doufám že znáš moje jméno sykla na mě. V tu chvíli jsem měl pocit, jako by všechny ty krásné duše změnili vzhled na ošklivé … hm… obludy se špičatýma zubama. Byl to jen mžik a mě bylo jasné, že když pohřbení a obřad s tím spojený nebude v pořádku, tak bude zle.

Donesl jsem tělo do čerstvě vykopané jámy a rychle se oblékl do suchého. Přátelé mezitím jámu zahrabali a donesli pár kamenů. Já našel vhodné dřevo na kříž a hlavně na nápis, kde se bude tkvít jméno zesnulého. Pomodlil jsem se za duši zemřelého a jal se vytesávat Bromlochovo příjmení. To nestačí, zazubil se na mě Bromlochův duch.

Nastala horká chvilka. Na křestní jméno si ne a ne vzpomenout. Přátelům jež byli opodál to došlo o fous dříve než mě. EMANUEL křikl na mě kdosi a ani nemusel dodávat, že to zjistil z těch run, když je vhodně zpřeházel…

Když bylo na hrobě vše jak má být, duše Emanuela Bromlocha zesvětlala, usmála se na mě a spolu s ostatními dušemi se nalodila a odplula tam, kam chodí duše zemřelých …

Odjezd jsem již neviděl, sedl jsem si k nejbližšímu stromu, opřel se a sledoval hvězdné nebe… Jak uklidňující po to všem nervovém vypětí. Přemýšlím co bude dál …

V příštích dnech (vlastně již dnes, neb je už určitě po půlnoci) si chci ověřit dvě "pohádky". Prvá z nich hovoří o rusalkách u stromu oběšencova a mají se tam objevit právě dnes až opět nastane noc.

Druhá z pohádek hovoří o tom, že o novoluní (jež nastane 17.7) je vídám vodní drak v blízkosti Hatoru…

noc z 2. na 3. července 2003
(čas hráčů 28.9.2004)

První z pohádek se rozplynula, ležím pod údajným stromem oběšencovým a nic… Raději pojedu domů do Perkusu něco si tam odpracovat…

(počet zobrazení příhod ostrova Plexis od 25.12.2006:  )