Haepp Modřinka z Bílého Kamene
17. dubna 2005
(čas hráčů 4.dubna 2005)
Trochu jsem si včera zavdal a než jsem se vyhrabal z pokoje v hostinci, bylo již poledne. Nezbylo mi, než se vydat po stopách svých přátel.
Měl totiž začít hon na upíry a celý Plexis měl být rozdělen na drobné úseky mezi dobrovolníky. Hostinský mi ale řekl, že přátelé mířili do sirotčince… V sirotčinci mi řekli, že od nich šli na náměstí a na náměstí mi Saxiský koordinátor honu sdělil, že šli do sektoru u křižovatky zvané "Varp - Cvočkov". Vím kde to je, musím vyjít jižní branou ze Saxisu. Vyrazil jsem pěšky za nimi.
Šlo se mi hezky, dnes nebylo ani vedro ani zima, prostě bylo to pravé počasí na pěší túru.
Asi pětset sáhů před křižovatkou jsem se rozhlédl a zjistil, že směrem ke mě letí vzduchem nějaký hobit a že mě mine trpaslík jdoucí po planině vlevo. Počkal jsem si na cestě přesně v tom místě, kudy měl proletět hobit, a když se tak stalo (hobit letěl v tureckém sedu) tak jsem na něj promluvil: Ahoj Křemílku! Křemílek to nečekal, nebo jsem ho snad vyrušil z koncentrace, spadl a vynadal mi. Pak mi řekl, že on a Zelix (!!!) loví upíry ve dvojici.
To mě dostalo, upír loví upíra!
Nakonec jsme oba doběhli Zelixe a společně se vydáváme po planině k osamocenému stromu, neb tam vidíme jakýsi pohyb.
Přibližujeme se a vidíme, že dva stojící mužové zareagovali na náš příchod tím že tasili své zbraně (a svého psa a papouška). Když nás poznali a my je - byl to Tuvok se svým psem a Tempest se svým papouškem, tak zatasili a my si mohli prohlédnout "bojiště". Na zemi ležel muž postřelený šípem, dívka jež byla duševně mimo sebe a nad ní se skláněla další dívka. Ta musela být druidkou, soudě podle toho, jak zareagovala na náš příchod, respektive na tasení zbraní přátel. Lekla se totiž a vlezla do stromu přes kůru a po zbytek dne nevylezla. To ale nebylo celé. Strom se totiž rozhodl, že nám nabančí větvemi. První zásah větví mě odmrštil mimo dosah stromu, ale ostatní přátelé dostávali dost ran. Zelix se jako jediný všem ranám vyhnul a pokračoval v cestě kamsi na západ, jako by jej tam něco volalo.
Chviličku jsem přemýšlel, co tedy jako dál, nechápal jsem proč by na nás druidka měla útočit, ale když začaly větve omotávat Tuvoka, rozhodl jsem se že mu pomůžu. Vyčaroval jsem rychlost a vběhl pod strom. Blbec jsem si ale nevzal do ruky meč, takže jsem byl nucen proti větvím zaútočit holí. Tuvoka větve pustili a Tuvok sám měl nějaký nápad, protože začal křičet cosi o tom, že máme zahodit zbraně, že se nám nic nestane.
Okamžitě hážu svojí hůl daleko od stromu a ještě za působení Rychlosti beru tu nemocnou dívku. Doteď dívka vrčela jako pes (nebo jako vlk) a teď se mi stočila v náručí, jako by jí můj ochranitelský instinkt imponoval.
Nás s Tuvokem a dívkou strom nechal být, ale o to zuřivěji se oháněl proti Tempestovi a Křemílkovi. Křemílek totiž mrsknul na strom lahvičku s olejem a trefil se. A teď zapaluje pochodeň… Tempest řezal do stromu mečem.
Strom to vyřešil, respektive druidka následovně. Po Tempestovi začal vrhat nějaké šestinohé brouky, kteří se mu zakousli do nohou. Tempest začal od stromu zdrhat a současně řezal do těch brouků. Sice se za pomoci Křemílka osvobodil, ale pak ho přemohl jed ze zubů těch potvor - v křečích ztuhnul.
Křemílek mezitím odhodil pochodeň na strom ale netrefil se. Okamžitě vysílám ďáblíka, který se k pochodni hypnul, sebral ji a odhypl se pryč. Oheň tedy nemohl zapálit olej rozlitý po zemi u paty stromu…
A bylo po boji. Začalo se stmívat a druidka už ze stromu nevyšla. Mám čas si nechat vyprávět od Tuvoka příběh dnešního dne.
Přicházeli k tomu stromu a ten muž stál nad oběma dívkami a pronášel cosi cizí řečí (dle Tempesta latinsky). Tempest si myslel, že je to ten upír a střelil ho do hrudi. Pak ho chtěl Tuvok léčit ale Tempest ho odstrčil řka, Ten šíp se musí protlačit skrz. Než mohl Tuvok něco říct, Tempest učinil to co naznačoval. Protlačil šíp skrz, ale bohužel i skrz páteř. Muž zemřel…
Na naší dívce vidíme dva charakteristické vpichy na krku. Nevíme co s ní, Křemílek si nadává že nemá nic co by dívce pomohlo, ani Tuvok si neví rady. Zkouším dávat dívce pití a pak i jídlo, dívka hltavě sní porci jídla, kterou ale hned poté vyzvrací. S jídlem ale vychází něco co vypadá jako černá sražená krev.
Tuvok mi vysvětluje, že podobně pomatené dívky už nacházeli Plexisané dříve a Křemílek dodává, že mu někdo (asi Zelix) vysvětloval že když upír odpije část krve člověka, smíchá ji se svojí a pak ji vrátí zpět, tak prý vzniká sluha upíra. Obdobně si prý dělá potomky.
Škoda, že druidka z toho stromu ani na Tuvokovo prosby nevyšla, mohla mi potvrdit nebo vyvrátit některou z mojich teorií.
První z nich (interně této variantě říkám "důvěřivá") je o tom, kterak druidka našla svoji pomatenou kamarádku, poznala o co jde a přivedla si sebou muže, jež se jí snažil pomoci zaklínáním a nebyl tedy upírem. A pak se následně lekla Zelixe či reakce Tuvokova psíka Střely, ten na Zelixe reaguje nepřátelsky…
Další varianty pak jen kombinují možnosti, kdo z těch tří byl upír a kdo ne. Teď se ale kvapem blížila noc a my byli jen tři schopní (Tuvok, já a Křemílek) a s námi byla ta pomatená dívka a ztuhnutý Tempest. Založili jsme tedy oheň blízko Tempesta (jemuž jsme taky nevěděli jak pomoci) a já opět přenesl dívku. Ta si dělala věneček a nás si nevšímala…
To se mělo změnit s příchodem noci a ta právě přišla. Dívka začala vrčet a nenechala na sebe sáhnout už ani mě. Ba co víc, ňafla mi po ruce zubama a lehoulince mě škrábla. Sice to nebylo do krve, ale já začal mít dojem, že to není dítko upíra ale vlkodlaka. Během týdne si raději zaskočím k nějakému léčiteli…
K občasnému vrčení dívky se přidávají netopýři a vlci. Netopýři létají po obloze a vlci vyjí čím dál tím blíž… To už vrčí i Střela … Jedna dobrá zpráva - Tempest už se může hýbat. A měsíc dělá momentálně runu "D", takže ti vlci budou obyčejní a nikoliv vlkodlaci.
Dva vlci a dva netopýři nás i napadli. Po krátkém boji končím nezraněn, což je pro kouzelníka dobrý výsledek :-)
17.dubna 2005 pozdě večer
(čas hráčů 11.dubna 2005)
Poté, co si přátelé olízali své rány byl čas rozdělit si hlídky. První hlídal Tuvok a druhý Tempest a třetí jsem měl hlídat já…
Když mě Tempest budil, nemohl jsem si nevšimnout, že naše dívka-vlk není mezi námi. Dost ošklivě jsem se pohádal s Tempestem o to, že ji nechal odejít. Nechápu to, nechal odejít náš jediný důkaz!! Do naší hádky vstoupil Křemílek a prý jestli bych do něj (respektive do hůlky) nevstřelil dva blesky. Odmítl jsem ho s tím, že si musím šetřit manu, kdyby přišel nějaký další útok…
18.dubna 2005
(čas hráčů 11.dubna 2005)
Ráno, hned poté co jsme s Tuvokem nameditovali svoji denní dávku many (a Křemílek si půlhodiny předtím vybral ode mě ty dva blesky), dostal Tempest další díl mé zlosti protože se dívka nevrátila, a po hádce jež následovala se uvolil, že půjdeme my dva po stopách dívky narozdíl od ostatních, kteří se pokusí najít další stopy po upírovi.
Dali jsme si sraz zde pod stromem na poledne a rozešli se. S Tempestem jsem ale moc daleko nedošel, v podstatě jen na hranici hvozdu. Tempest totiž uviděl dívčí stopy - naše dívka byla bosá - a s radostným pokřikem se po nich rozběhl. Běžel tak rychle, že se mi během chvilky ztratil. Pak jsem se ztratil já…
O polednách jsem si na malém paloučku ve hvozdu dal oběd a po něm se mi vůbec nechtělo dál chodit po lese a hledat cestu. Proč to nepřiznat, usnul jsem u paty jednoho starého stromu.
Probudila mě šiška hozená zlomyslnou veverkou, kupodivu mi ale tato příhoda pomohla. Je to zvláštní, ale jako bych najednou věděl, kam mám jít. Během deseti minut jsem byl na cestě vedoucí k Saxisu, jež mě vyvedla z hvozdu. Odbočuji doleva a mířím k osamocenému stromu na planině. Snad tam na mě přátelé budou čekat…
Pod stromem byl jen Tuvok, pospával a čekal jestli někdo dorazí. Prozradil mi, že druidka musela ze stromu odejít dopoledne, takže nemáme ani případného druhého svědka. On sám potkal nějaké trpaslíky, kteří mu o upírech moc neřekli, neboť chtěli znát odpověď na hádanku, či co to vlastně je:
Doplň osmé jméno
-
Harry
-
Richard
-
Violin
-
Rybálek
-
Palavar
-
Purkyně
-
Umanga
-
???
Jako bych ty jména už někdy slyšel, ale protože nejsem místní, nedokážu si pořádně vzpomenout. Ale když ani sám Tuvok neví. Domnívám se, že to budou jména z historie, takže až se vrátíme do Saxisu, sběhnu do knihovny a optám se.
Pomalu ale jistě se stmívá a ani Křemílek ani Tempest se nevracejí, nezbývá, než se připravit na další noc v přírodě…
Když zbývala už jen půlhodinka do úplné noci, ozvalo se silným dunivým hlasem "Bunga dunga au" podívali jsme se po sobě s Tuvokem a poznali, že si z nás ten druhý nedělá srandu, ostatně to už se krajem neslo: Hálóó, já se asi bojím tmy. Tuvok křikl svým silným hlasem, že má dotyčný jít k nám a on souhlasil.
Ani jeden z nás netušil, že k ohni přijde člověk vážící asi tak čtyři tuny. Ano, přišel mezi nás obr v kožené bederní roušce. Barva jeho kůže připomínala kámen…
Hned jsme měli o zábavu postaráno, protože obr z Bouřkových hor, jak jsem ho odhadl podle barvy kůže a jejího žilkování se ztratil svojí mamince a měl hlad. Chtěl tedy jíst a sníst nás, sebe, naše zvířecí přátele a později v noci i přilétavšího Křemílka. Má zajímavé lovecké způsoby. Přišlo mi, jakoby házel dlažebními kostkami z nějakého náměstí a házel dost daleko a přesně. Říkáme mu, že když nebude házet kameny na kamarády a naopak je bude házet na nepřítele, že mu zajistíme snídani…
Křemílek se raději od nás vzdálil, nestihl se vzdálit ještě tak daleko, aby neviděl, že se k nám blíží postava velikosti člověka, jehož svou geniální hobití schopností necítil. Ano, přišel mezi nás upír a nebyl to Zelix, ten je trpaslík, jak už jsem myslím někdy říkal. Náš obr Kameňák ho taky necítí ("není maso?") a Střela vrčí.
Upír nám navrhl, ať se rozpočítáme, koho má sníst prvního a začal nás strašit iluzí vlků, kterou jsem briskně prohlédl a varoval Tuvoka, jež se těmhle vlkům chtěl bránit.
To mě dožralo a zaútočil jsem jako první. V tu chvíli mě začaly škrtit neviditelné ruce, upír totiž tím, že na nás dorážel slovně zakrýval to, že kouzlí…
Ďáblík dostal příkaz bojovat do posledního zbytku many. Oba jsme stihli poslat další bílé střely, pak jsem chtěl nechat střílet ďáblíka z mojí many a sám se postarat o ty neviditelné ruce, ale už jsem to nezvládl a padl do mdlob s poznáním, že upír má kolem sebe magickou bariéru, jež…
Neviditelné ruce přeskočily na Tuvoka, jež stihl rozlomit svitek s ochranou proti nemrtvým. Víc toho taky nezvládl. Zbytek vyprávění tedy víme od Křemílka.
Když už se totiž chystal upír na svačinku, přiletěl Zelix a chtěl s oním upírem bojovat o vládu na ostrově. Boj probíhal rychle - Zelix na to šel magií a druhý upír nějakým zvláštním a podle všeho kvalitním mečem. Bojovali do první krve a Zelix prohrál. Upír nechal mě a Tuvoka jako svačinku Zelixovi a odletěl. Křemílek letěl za ním, čehož si upír všiml…
Začala honička na svědka upíří bitky, tedy na Křemílka. Jeho létací boty ze sebe vydávaly maximum díky čemuž se upír nepřibližoval, ale ani nevzdaloval. Křemílek zkusmo zakličkoval a poznal, že upír má rychlejší reakce a dráhu letu za Křemílkem si zkracoval.
Původně chtěl letět Křemílek do Saxisu ale nakonec se stočil nad univerzitu v Garnaku. Zde se mu povedlo přistát, seslat na upíra nějaké černé blesky z nějakého magického předmětu a stihl do toho ještě řvát že je tu upír. Než však ale vůbec stihli posily vyběhnout, bylo po boji. Těžce zraněný upír dopadl na Garnacké ulice a Křemílek ho dodělal mečem. Z upíra zbyl prach…
Probudil jsem se do tmy a ohledal. Bylo to zbytečné, ďáblík hlásil, že ani mě ani Tuvoka žádný upír nenačal. Budím Tuvoka z mdlob, vzájemně si léčíme podlitiny. Obr tvrdil, že nás hlídal.
Hlídám nejprve já a po zbytek noci Tuvok.
19.dubna 2005
(čas hráčů 11.dubna 2005)
Po snídani a meditaci jdeme sehnat slíbené jídlo pro obra. Máme trochu strach, jestli se vůbec v naší trojce dokážeme přiblížit k nějaké zvěři na dostatečnou vzdálenost, už já dělám poměrně dost hluku, natožpak náš přítel obr.
Přesto máme dost štěstí nato, abychom na vzdáleném horizontu viděli stádo srnek. Bunga se rozpřahuje kamenem a hodil ho na vzdálenost sta metrů. Trefil přesně a smrtelně srnu, chuděra ani nepocítila hrozící nebezpečí … Bunga k ní doběhl a začal jí syrovou jíst. Po očku jsem sledoval Tuvoka a jeho souznění s přírodou - udělal krátký rituál k usmíření hvozdu za to, že jsme jej připravili o obyvatelku. Začínám mít lehké podezření, že se nám v brzké době stane z Tuvoka hraničář-chodec.
To se tak někdo má, když už ví, jakým směrem bude pokračovat ve studiu. Já sám se budu muset zřejmě na konci příštího roku rozhodnout, zdali půjdu na čaroděje nebo na mága. Otázkou myslím ani není to, jestli je zde na ostrově nějaký mistr, to dozajista bude, ale co se pro můj život skorodobrodruha bude hodit víc. Zde na Plexisu jsem se zatím nesetkal s neviděnými nestvůrami či podobnými bestiemi, které umí zvládat mág, ale kdoví, zdali se zde na ostrově neobjeví, podobně jako upíři. Budu se muset poptat na sídla magických škol zde na ostrově…
Ale zpět k nám a k najedenému obrovi. Zamířili jsme k Bouřlivým horám a vydrápali se na první nízkou horu. Zde Bunga Dunga zkusil svým silným hlasem zavolal: Mámooo! Snad z druhé strany hor se ozvala odpověď… Obr se s námi rozloučil, my s ním a každý zamířil na jinou stranu.
Jdeme s Tuvokem k trpaslíkům a cestou nabíráme Křemílka, jež se rozradostněn vracel z Drogadu. Hlavu upíra neměl, protože se upír rozpadl na prach, ale od místních kouzelníků dostal potvrzení, že nějakého upíra opravdu zabil.
U trpaslíků zkoušeli Tuvok a Křemílek hádat ono osmé jméno ale neuspěli. Další pokus mají uskutečnit až zítra, nyní musí jít těžit písek (Tuvok mi tvrdil, že písek jedí, ale to se mi vůbec nezdá). Rozloučili jsme se a zamířili do Saxisu pro odměnu.
V Saxisu zašel Křemílek za panem Proximusem a získal tři měšce po stech zlatých. To se dělilo krásně, byť Křemílek moc nechtěl měšec pro mě dát a když už mi ho dal, tak na mě bafl, že ještě nemám splacen přívěšek. V tom měl pravdu, takže jsem mu měšec vrátil a zároveň oznámil, že jej mám (konečně) splacený.
Řekl jsem přátelům, kteří se chtěli rozběhnout po městě, že si zaskočím do knihovny… Učinil jsem tak spolu s Tuvokem. Z opatrnosti jsem prozradil knihovníkovi jen první tři jména. Evelin Evelin Perkus vypálil na mě bez přemýšlení. Trochu jsme se dohadovali, co že mi to vlastně řekl. Z hovoru vyplynulo, že to jsou jména Plexiských lodních kapitánů a že chybějící osmé jméno jest Rudolf
Vyšel jsem poněkud rozpačitý (a o stříbrňák lehčí) z knihovny a došel si na oběd…
)