… Meditace ale začala jinak než jsem čekal. Objevil jsem se ve vyprahlé zemi… Zem byla rozpukaná nedostatkem vláhy a já přemýšlel co jsem (zase) udělal špatně, že jsem se neobjevil u vodopádu. Je chyba ve mě nebo v tom, že někteří bohové (jak doufám jen na chvilku) přišli o svou moc?

Když jsem se rozhlédl po pustině, nemohl jsem si nevšimnout skupiny keřů, která jakoby uzavírala průchod dál… Šel jsem blíž, v domění, že místo modlení u vodopádu se budu modlit u keřů.

Došel jsem k prvnímu keři, který stál trochu dál od ostatních. Jako by mě zval, dotkni se mě… Asi jsem naivní či spíše bezelsný nebo tak něco, protože jsem to bez přemýšlení učinil. Byla to chyba -pro mě. Keř ze mě vysával moji životní Sílu. "Tak to ne holenku" řekl jsem si a vyškubl se mu…

Pak jsem se (konečně) zamyslel. Uvědomil jsem si, že tomu keři musí chybět i něco jiného než jen voda. Něco, co chybí i mě… Podíval jsem se na oblohu a bylo mi to jasné. Po obloze putovaly mraky, ale mezerami mezi nimi Solla ne ne zasvítit. Tu mi došlo, že má bohyně Gaila alias Gainan (vysvětlím později) má problém. Veliký problém…

Tu jsem si povšiml, že keře zahrazující průchod kamsi mě větvičkami naznačují, abych vešel mezi ně. Učinil jsem tak…

Vlezl jsem mezi ně a lezouc po čtyřech jsem se probojovával skrz… Dostal jsem se na planinu. Po levé straně jsem měl vysušenou kamenitou pláň, vpředu jsem zahlédl stromy. Kde jsou stromy tam je i voda řekl jsem si a šel ke stromům. Po pár krocích mi bolo jasné, že stromy již nežijí - nikde ani snítka, či jen lísteček. Došel jsem až ke stromům a lehce se jednoho z nich dotkl a téměř okamžitě jsem se spálil. Pravděpodobně ještě před chvilkou strom hořel plamenem. Všude jsem se setkával s nepřítomností bohyně Gaily. Cožpak tu není vůbec nic živého a zdravého?!? chtělo se mi křičet do světa…

Až teď jsem si povšiml, že na stromu se zachytilo jmelí. Bylo zcela nepoškozené, muselo tedy připlout vzduchem až po požáru, či co. Nedbaje bolesti jsem jej ze stromu sundal.

Když už jsem jej držel v ruce začala ve mě sílit touha přivolat bohyni Gailu. Ale jak? Proboha jak?!? Na chvilku jsem málem zpanikařil, nemohl jsem si vzpomenout na žádný. To už jsem si uvědomil, že sice druid dělal kdeco, ale že mi skorem nic nevysvětlil. A dělat nějaký rituál, když ho pořádně neumím?

A dost! vzmužil jsem se. Je to MÁ víra a bude to MŮJ rituál pro MOJÍ bohyni! Až jsem se svých myšlenek zhrozil (nerouhám se náhodou?), ale když jsem se už rozhodl tak jsem to chtěl dokončit.

Nakreslil jsem tedy na volné ploše kruh a za pomoci klasické modlitby odhánějící zlo jej očistil. Abych z něj udělal magický kruh, vkreslil jsem dovnitř kruhu runy. Teď, když si dávám své myšlenky dohromady, si nedokážu uvědomit, které runy jsem tam vepsal. Vím jen že jsem psal o tom, aby se bohyně Gaila vrátila zpět a aby ssebou přinesla vodu která zde chybí, trochu svitu Solly, trochu….

Vzal jsem obřadně do ruky jmelí a po krátké toužebné modlitbě vložil jmelí dovnitř kruhu. Na chvilku jsem zavřel oči…

Kdybych tu byl na tomto místě o pár let mladší, jistě bych si v rozrušení vstrčil pěstičku do úst. Když jsem totiž oči otevřel, nemohl jsem nevidět, že se má prosba vložená do rituálu splnila. Byl to zázrak, jinak to nelze nazvat. Tam kde leželo jmelí se objevil dolík, který se postupně rozšířil na velikost kruhu. V něm se postupně objevila voda, která poté začala vytvářet koryto potůčku. Blízké okolí studánky a potůčku postihl zrychlený růst. Tráva a kapradiny . A teď dokonce mě cosi pohladilo po tváři! Ohlédl jsem se a zjistil, že to byl paprsek Solly, která nesměle vykukovala skrze díru v mracích.

Nervozita a napětí z posledních chvil ze mě spadly a já se položil do trávy a nechal do ní volněkutálet slzy štěstí. Nechal jsem ten NÁDHERNÝ pocit, který ani nejde popsat, vyznít a až poté se věnoval vlastní meditaci na získání Síly.

Když jsem poté povstal a rozhlédl se, dopadla na mě drobná rozmrzelost. Krajina se totiž opravdu zazelenala jen u "mé" studánky a potůčku. Má mysl se rozdělila.

Pesimistická část mého já říkala: Jsi hlupák a neumětel Paule! Podívej se, no jen se dobře podívej! Co jsi vlastně dokázal? Vyvolal si jen takovou malou loužičku! To si ten kruh nemohl vyvolat větší?!? Mohla tu být řeka nebo alespoň silný pramen, aby pomohla většímu území!

Optimistická část oponovala:Neposlouchej to Paule! Udělal si přesně to, co si udělat měl a co se od tebe čekalo! Teď se musejí snažit také ostatní tvorové, kteří v Gailu věří, zbytek krajiny bude jejich práce. Díky tvé studánce prohlédnou a pochopí, co mají dělat pro to, aby se později z tvého potůčku stala řeka. Řeka přeci nemá jen jeden pramen či přítok! Vrať se teď zpět a použij svoji získanou Sílu jak nejlépe dovedeš….

Poslechl jsem svoji optimistickou část mysli… ---- [[Deník Paula]]

[[Kategorie:Paul]]

Předchozí: První probuzení v Ulamu
Následující: Setkání s Bugudbarovo mazlíčkem