Z XWHWX (druhý den ráno) [předchozí část deníku]

Dnes si opět zkusím meditaci s tím, že bych se podíval do "onoho" světa s přátelskými stromy, jezírkem, vodopádem a jeskyní. Ještě jsem se nenaučil tam přecházet, ostatně jsem tam byl jen jednou a ještě ne vlastním přičiněním. Zalezl jsem si mezi náklad a začal rozjímat. Zkusil jsem nejprve v modlitbě požádat Gailu o to, o co se tak obvykle žádává mezi léčiteli - o léčivou sílu. Hm. zdá se že je to špatný postup, zkusím rozjímat o svých včerejších činech… Ne taky ne, zkusím tedy rozjímat přímo o onom místu…

Povedlo se, obklopila mě mlha a když se rozestoupila, byl jsem na místě. Automaticky jsem pozdravil okolní stromy a překvapilo mě, že jsem neobdržel odpověď. Stromy vrzají ve větru… Cítím, že něco je jinak ale zatím nevím co. Šel jsem se tedy podívat k jezírku, k tomu, kde jsem minule zjistil, že vypadám jako chodící borový strom. Ale jezírko má temnou až inkoustovou barvu vody a tak nic není vidět…

Když jsem se rozhlédl u jezírka, měl jsem pocit, že jsem někde u sopky. Takové pošmourno .. Ale sopka tu nevznikla, nevidím ji a stromy tu mají listí. To u sopek prý nebývá.

V myšlenkám přemýšlím, jestli jsem sem měl chodit. Bezmyšlenkovitě jsem vešel pod vodopád, vešel do jeskyně a sebral pochodeň, která se ihned zapálila. Popošel jsem dál do jeskyně a až pak jsem si uvědomil, že tentokrát byla jeskyně otevřena bez toho, abych meditoval…

Došel jsem tedy k místům, kde stékající voda z krápníků tvoří podzemní jezírko v němž se odrážejí obrázky tak šikovně, že se zdají býti pohyblivými. Tentokrát jsem nezaznamenal žádný pohyb… ale ta atmosféra, TA ATMOSFÉRA! Už mě vyvádí z klidu a to je co říct.

Nojo, bodejť by mě cosi nevyvádělo z míry. Z krápníků nekape voda, ale krev! Vyběhl jsem rychle ven a uvědomuji si že jsem neslyšel ptactvo a ani neviděl žádnou zvěř. Nahoře na vodopádě nic krvavého nevidím. Že by to šlo až ze stromů nebo dokonce z nebe? Jak je na tom počasí? A tak jsem se podíval na nebe…

Koukám na Sollu a na paprsky co se za Sollou vlní. Ale co to? Za Sollou zrychleně běží oba měsíce, jeden z nich má krvavou barvu a druhý kostěnou (v barve krve wautiana a v barve kosti hodan)! Bože co se to děje!?! Ale NE!!! NENÍ TO SOLLA JE TO HLAVA BOHYNĚ GAILY A TO CO SE ZA NÍ VLNÍ JSOU JEJÍ VLASY! Ani jsem nestačil křiknout "Gailo utíkej" či cokoliv jiného vymyslet, a došlo k nejhoršímu. Oba měsíce Gailu zakryli a já se náhle ocitl v nicotě. Nic nemohu nahmatat, ani sebe. Cítím se tak prázdný a absolutně… to slovo snad ani neexistuje aby postihlo moje pocity a stavy… Po nekonečně dlouhé době (době? je tu nějaký čas?) jsem se probral na lodi, zpocený a bez své léčivé síly…

Vyběhl jsem z nákladu a podíval jsem se na nebe. Neměl jsem to dělat, na obloze se dělo to co jsem viděl při meditaci… Nevypadalo to naštěstí tak hrůzostrašně…

S XWHWX (o hodinu ..ehm… o runu později)

Trochu jsem se uklidnil a přistihl Kaila jak rozpráví s Garmatem. Co jsem stihl pochopit, Garmat snad umí to písmo z manuscriptu číst. Zapadli jsme i s Budugbarem do Garmatovo kuchyňky a tam se dohadujeme, jestli to Garmat pro nás udělá a za kolik.

Předchozí: Bohové a tetovači
Následující: Manuscript