John Tinger

Čili-ská poušť

23. prosince 2056, dopoledne
(hráno 12. května 2008)

Ranní probuzení bylo pro některé z nás kruté, neboť nás pronásledovaly divoké sny. Mě kupodivu ne, ale to je možná proto, že jsem včera šel spát okamžitě po rozdání klíčů od pokojů. Mám dojem, že sny postihly ty, kteří si dole v baru dávali něco "na dobrou noc"…

Elvis mě upozornil, že ve vysílačce mě volá Ronald a proto si ji zapínám. Pochopil jsem, že chce (zne)užít mé elektronické vědomosti. No budiž, po snídani (dva jogurty) vyrážím. Ostatní řeší problém "siréna" - začala se ozývat venku a zřetelně volala lidi do práce. Vyšlo jich z baráčků několik set - 99% lidí je středního věku, vychrtlých a se šátky na hlavě. Už teď je vedro k padnutí ( o vlhku nemluvě) a snad právě proto lidi odvezou na práci nákladní auta. Zaujalo mě, že to jsou nové Mercedesy a že je jich osm. Frenk šel k auťákům blíž na výzvědy, ale nemluví španělsky a tak se moc nedozvěděl, navíc se na něj jako na orka dívali nějak nevraživě. Anebo je to tím, že je to "flákač na výletě"? Himitsu se vyptávala dědka na nějakého mastičkáře, lékaře či šamana aby následně byla dědou poslána na farmu na západě, prý tak tři míle. Shodou okolností je to ten samý směr, co odjela nákladní auta s dělníky…

Na Ronaldovo vozítku mě potěšilo, že má přípojku kompadebilní s mým Rigerjackem a že má i autopilota. Proto nás mohl technicky nezdatný Ronald najít, neboť mu tam Johnsonové nandali souřadnice. Otázkou zůstává, jak vozidlo dokázalo projet tak rychle cestu za námi, ale asi umí projíždět subprostorem. Už se těším až ho budu zkoumat za pomocí Jacku, protože to bude mé první skutečné vozítko, které tak budu pilotovat, u Johnsonů jsem absolvoval jen krátký trénink na trenažérech a u své dodávky jsem rigerské udělátka neměl ještě dokompletované… Pochopitelně mě Ronald prosil, abych mu nerozladil autopilota a předvedl mi, jak s vozem umí jezdit. Proploužená míle do vesnice mě nepotěšila …

Zde nastupují všichni zbytkoví a Ronald, jenž mě zatím nechce pustit na řidičské křeslo vyjíždí ven z vesnice západním směrem, naštěstí už na autopilota, takže to bylo o něco rychlejší, ale i tak to nebylo podle mého gusta. Himitsu se na to asi taky nemohla koukat a tak si začala hrát z vysílačkou a zkusmo přelaďovala po frekvencích, kde se mluvilo. Byly čtyři a na třetí z nich mluvil náš recepční španělsky. Z hovoru jsme pochopili akorát tak Si, Si, don Kaká a to, že mluvil velice uctivě. Elvis, který umí asi tak o dvacet španělských slov^[1] víc, než my naznačoval, že nás dědek prásknul s tím, že jedeme na západ k donu Kaká. Na čtvrtém kanále dával někdo vojenské rozkazy v angličtině…

Cesta se stočila na severozápad hned za vesnicí, za níž vjíždíme do pralesa po jediné možné cestě, kudy museli jet i dělníci. Pokud pojede něco proti, tak budeme mít co dělat s vyhýbáním a bojím se toho, jak bude reagovat autopilot na tuhle situaci.

Poměrně rychle prales skončil a my projíždíme úsekem, kde jsou vyklučené stromy. Odhadujeme, že nejstarší pařez je stár dva roky. Hm, pokud tu někdo před dvěma lety postavil vesnici, pročpak ještě není na GPSce? Ani tenhle pařezový háj tam není…

Na horizontu náhle Ronald strhl řízení doleva a stihl to tak akorát, cesta se totiž začala svažovat do čehosi, co bych nazval kráterem. Na druhý pohled to vypadá jako povrchový důl, ale kdoví co se tu těží - zlato? Nebo je to snad archeologické naleziště? To by bylo asi spíš, protože tu nejsou stroje, když nepočítám těch osm nákladních mercedesů a několik otevřených džípů. Ty nás zaujaly nejvíc, neboť blízko nich byli lidi se zbraněmi a na rozdíl od dělníků s krumpáčema(?) nejsou vychrtlí. Odhadem na každých 20-30 lidí je jeden strážce.

Moc se mi nelíbí, že stojíme na horizontu, odkud nás ti strážci mohou vidět a že se začínáme dohadovat, jestli tam dole je fakt nějaký šaman, neboť jakoby náhodou je onen důl respektive jeho střed vzdálen tři míle od vesnice. Ano, to jsem ještě zapomněl říct, uprostřed dolu je několik buňkovitých domků.

No tedy dohadovat - Ronald začal vykládat o tom, že potřebuje odpojit čidlo hlásící polohu vozu a taky o tom, že on jediný ví co hledají a že "to" musíme najít dřív a že to ale nesmíme dát do rukou Himitsu, jinak zemře. Ostatně i když to získají "oni", tak Himitsu zemře. Jemně Ronalda odstrkávám z křesla řidiče, což se mi i daří, neboť se všichni vrhají na Ronalda a chtějí vysvětlení. Já ho tedy chci taky, ale teď je pro mě důležitější odjet s vozítkem z tohodle proklatého horizontu. To se mi i podařilo, raději jsem poodjel stranou bez zapojování mého rigu…

Samozřejmě to už bylo pozdě, ale to zatím netušíme, po odjetí o sto metrů zpět k vesnici a odstavení auta na kraj lesa (zrovna tu je jedno místo, které není od pohledu podmáčené) se napojuji na systém auta a všem říkám, že si nepřeji býti rušen a odpojován. Hned poté aktivuji svůj rig a tak ani moc nevím jak reagovali ostatní. Za pomoci systému auta vnímám, že se ke mě blíží džíp s pěti strážci a že k nim šel Elvis si popovídat, takže jen aktivuji systém auta do režimu přípravy nastartování motoru, abych mohl případně hned odjet (a poprvé naostro s napojeným rigem do skutečného auta).

Nebylo to nakonec třeba, neboť Elvis se s nimi dobrovolně svezl do dolu za donem Kaká do klimatizované buňky a o pár chvil později jej strážní vyvezli zpět, byť jen na hranici dolu, takže musel pár desítek metrů k nám pěšky. Řekl nám, že se donu Kaká nelíbilo že jsme přijeli obrněncem a upozorňoval Elvise, že tohle je _JEHO_ země.

Mezitím jsem našel očekávatelné (spíš bych se hrozně divil, kdyby tu nebylo) - čidlo bonzující polohu tu je a já dokonce i tuším, kde je namontované. A muselo tu být nejen proto, že tohle vozejtko má Ronald částečně na splátky, už hezkých pár let je čidlo povinné a mělo by oznámit na policii, pokud by došlo k havárce - to jen tak mimochodem.

Odpojuji se od matrixové sítě vozidla a poslouchám novinky, abych se po chvíli zase zapojil a všechny odvezl před vesnici, kde zastavuji a vypínám všechny okruhy ve vozidle. S rigem šlo jezdit úžasně snadno, i když cítit s rigem každé prohnutí pružin na výmolech bude o zvyk…

Po vystoupení z vozu mi podal Ronald klíč dvanáctku a páčidlo s výrazem ve tváři "to ti bude na vymontování stačit". Málem jsem omdlel zlostí, ale naštěstí nacházím všelikeré náčiní v jedné skříňce, včetně dvou heverů. S hevery a Frenkem se auto zvedlo snadno a já si začal hrát s hledáním čidla v reálném světě.

Hledání čidla s demontážemi části vozidla mi zabralo hodinku, jeho odpojení pak půlhodinku a další dvě hodinky dávám elekroniku auťáku do pořádku tak, aby žádné její části nevadilo, že čidlo už polohu nevysílá…

Pak se Ronald konečně (ale přesto se zapnutou rušičkou na Brendnovi) uvolil nám oznámit, že ta činnost v dole je jen mimikry, neboť "oni" taky hledají artefakt, ale správně by ho měli hledat v pralese, což teď po obědě budeme dělat my. Pak znovu zopakoval o tom, že artefakt v našich rukou (ne v rukou druhé skupiny a ne v rukou Himitsu) je nejbezpečnější, i když po nás půjdou nějací ozbrojenci a magikové. Taky konečně vysvětlil že amulet co teď má Himitsu na sobě opravdu vyrobila Molly a že ji chrání před skupinou magiků používající černou magii a voodoo. Kdyby kdokoliv z nás tohle "zlé" aspoň jednou použil, okamžitě by přestal Himitsu vnímat. Velice rychle nám došlo, že ten šaman co nás k němu před svou smrtí poslala Molly byl jedním z nich a další jsou ti mexikánci co si na nás ten šaman přivedl. Co je ale nejdůležitější - současný amulet co má Himitsu navíc tlumí magické schopnosti, které Himitsu má a už napůl vážně řekl, že ten artefakt HImitsu nakonec dáme, ale musíme ji vycvičit…

Himitsu poté řekla, že jí v noci amulet sklouzl a díky tomu asi mexikánci ví, kde je. Ronald to vzal jako vtip, ale mě se to vůbec nelíbilo…

Otázku kde hledat amulet jsem si proto vzal za své já. Opět se napojuji na matrixovou síť vozidla, zapínám vypnuté okruhy a na GPSkové mapě začínám hledat. Hledání s drátem v hlavě šlo setsakra rychle a tak mohu s velkou jistotou říci, že v okruhu sta mil je jen jedna jediná památka a to staroindiánské pohřebiště a pyramida kmene "Kotekové" a je od nás vzdálena 43 mil, což by mohla být stopa…

Má informace byla přijata s nadšením a tak popojíždím před náš hotel. Zde Frank vystoupil a šel koupit do hotelu jídlo na cestu. Když se vrátil, nesl bednu jogurtů a několik lahví Coly a vyprávěl nám, že v kuchyni jsou pavučiny a prakticky žádné zásoby jídla. Tedy vlastně tu byly jen ty jogurty a z pití tu měl recepční kromě Coly už jen pivo…

Z vesnice vyjíždím na rig, ale pak se přepínám do normálu. Přeci jen tak mohu slyšet případné pokyny posádky. Šlo by to sice vyřešit přes elektroniku auta, jenže to bych si s tím musel nejprve za a) pohrát a hlavně za b) dokoupit něco málo periferií, neboť vozidlo je vybaveno pouze "standartně", takže už vidím kohokoliv, jak tluče na malé klávesnici pokyny pro mě v nějaké krizové situaci…

Jedeme v poklidu, není kam spěchat, rozhlížíme se po krajině a vpředu nás zaujalo několik opuštěných aut. Když jsme potkali první, tak jej jenom míjíme ale už u třetího zastavujeme, zvlášť když to na dalším horizontu už vypadá jako skladiště autobazaru. Kdyby byly všechny ohořelé či rozstřílené, tak bych řekl, že tu proběhla nějaká lokální válka, ale pár jich je rozebraných a další kousky vypadají jakoby je někdo opustil před malou chvílí. A nikde ani kousíček zbraně, živých lidí, natožpak koster, což k teorii války moc nesedí - ledaže by ten někdo válčil s kanibaly. Bojíme se ozáření, ale naštěstí točíme vzduch přes vnitřní okruhy auta (Ronald tu má i recyklovačku na moč). Jediný Elvis se nebál a vyskočil ven. Nic se mu nestalo kromě šoku z náhlého tepla a vlhka. On sám u toho opuštěného auta nenašel nic, co bychom upotřebili - žádné zbraně, jídlo ani pití, natožpak nějaká technika…

Jedeme dál ke středu "autobazaru", který mi ale čím dál tím víc připomíná spíš šrotiště. Hustota poškozených aut stoupá geometrickou řadou a já se pomalu blížím ke středu tohodle smetiště, zde hodně blízko středu už jsou auta skládaná na sobě a já musím projíždět uličkami. Sem do středu smetiště jedu taky proto, že zde cosi dýmá a ostatní si myslí že tu něco nebo někdo bude.

Kdybych poslechl našeptávání svého šestého smyslu, tak bych sem nejel, protože to byla past. V úplném středu hořel malý ohýnek živený plasty a kolem něj byla auta odklizena, takže to tu vypadalo jako náměstíčko. Vjel jsem až na něj, ale už to bylo nucené, neboť se za mnou začala klátit jedna z věží z aut. Přísahám sám sobě, že jsem to nezpůsobil já, tak jedu opatrně.

Po krátkém popojíždění je mi jasné, že jsme opravdu v pasti, na náměstíčko byl opravdu jen jeden vjezd. Kolem nás se postupně ukazuje deset lidí v kápích - půlka hubených a půlka velkých a tlustých. Tentokrát jde vyjednávat ork Frank a to bylo to nejlepší co šlo udělat, neboť ti velcí jsou taky orkové. Elvis by mohl vyjednávat sice taky, neboť ti hubení jsou elfové, ale co už…

Velitel místní skupinky - ork - vyprávěl o tom, že zde před dvěma lety proběhla genocida na metalidi a ještě teď generálovo lidi (generál don Kaká) sem občas přijedou na trestnou výpravu, jenže díky téhle pasti co sklapla i za námi to už pro ně není ono. Pak se to nějak zvrtlo, neboť orčí velitel usoudil, že by nám vozítko mohl sebrat a všechny své lidi v něm přepravit někam, kde metalidi mohou žít bez obav.

Hned jak Ronald vyčaroval nějaké to kouzlo a Frank naskočil do auta se rozjíždím proti zátarasu. Naštěstí má tohle vozítko odpich a má hlavně i radlici, díky níž si prorážím cestu ven… Kličkuji co to jde a daří se mi. A daří se mi asi i proto, že nejsme pronásledováni.

Hned jak jsem ze smetiště venku, zamířím podle GPSky opět k pohřebišti…

23. prosince 2056, pravé poledne
(hráno 19. května 2008)

O pravé poledne vyjíždíme na dunu, ze které vidíme blízký prales (vlastně bych měl říkat jungle). Okamžitě zastavuji a všechny posílám vysledovat jakýmkoliv způsobem cestu dál - dalekohledy, periskopem a přes kamerový systém auta, což dělám já. Ta cesta dál bohužel pro tohle autíčko není, i když Ronald byl schopen tvrdit, že si prokácíme cestu skrz.

Než auto úplně opustíme a půjdeme dál pěšky, děláme všelijaké přípravy a prozkoumáváni. Já okukuji radlici a její blízké okolí, abych zjistil, jak jsem jí poškodil při dopoledním úniku, Himitsu běhá s čidlem na štěnice kolem auta v domnění že ti na vrakovišti nám stihli přilepit někam na karosérii sledovací štěnici, Frank vytahuje zezadu Brendna, ostatní rozvážně přemýšlejí o tom, zdali je ještě možnost nás nadále sledovat.

Odpověď na jejich otázku zní naštěstí že ne, možnost by neměla tu být. Himitsu štenici nenašla, naše stopy zavěje během větší chvíle vítr (přeci jen tohle auto má svých několik tun), bezpečnostní čidlo jsem vypojil ráno a pokud se Frenk neprokecl na tom vrakovišti při vyjednávání… Jo, než na to zapomenu - tak na radlici pouze slabě oprýskala barva…

S Frenkem zamaskovávám auto, ze kterého si na poslední chvilku vyndavám modul GPS - sebou si neseme dál už jen jídlo a pití, tedy až na Ronalda, který na Brendna naložil svůj těžký ochranný oblek, lehký ochranný oblek, dva kufry s lékařským vybavením a bůhví co ještě, aby si pak na závěr sedl na Brendna taky. To, že si Frank vzal nějaké bouchačky jsem už nevšiml, tak mě překvapilo to množství krámů na Brendnovi. To by se mi chtělo ve 32 stupních jenom nakládat…

Zbývá nám podle GPSky asi 5 kilometrů, takže asi ujdeme těch kilometrů celkem šest, neboť budeme muset kličkovat mezi stromy a svůj názor po hodině chůze musím poopravit, urazili jsme míli, ale přiblížili jsme se o desetinu míle méně. Šlo by jít i rychleji, jenže je problém s Brendnem, neboť občas musí objíždět skupiny stromů a tak. Sice nám Ronald nabídl zmrzlinu, kterou právě teď Brendn uchladil, na druhou stranu se Brendn nestíhá chladit a spotřebovává svoji chladící směs - je to kapalný dusík a za tu hodinku ho ztratil dobře 10 procent - prognóza se zdá být snadná - Ronald dojede na Brendnovi před pohřebiště a tam ho bude muset odstavit. A pak se i modlit, jestli dojede Brendn zpět k autu…

V pralese je sice příšeří, ale je tu velké vlhko, takže se potíme ostošest… Jdeme v pořadí Frank s Elvisem - prosekávají cestu respektive stráží skupinu se zbraní v ruce, pak jdu já s GPSkou v ruce čas od času poopravující směr k pyramidám, ke konci jde Himitsu a na úplný závěr pak Ronald na Brendnovi. Ronald už je teď ve svém těžkém skafandru, neboť se bojí zvířat, které jsou nějak přitahovány k Himitsu. Byla to sice jen Anakonda, která pomalu slezla při rozdávání zmrzliny ze stromu k nám dolů, ale chovala se zvláštně - asi tak jako dobře najedená líná kočička s plným bříškem, která jde za výběrovým uzeným ležícím na zemi. Ačkoliv Himitsu křičela "nestřílet", Frank to nevydržel a střelil do anakondy. Ve stejný moment had zemřel a Himitsu omdlela…^[2]

Elvisovi na záda poté spadl pavouk, čehož si všimla Himitsu hned poté, co ji Ronald probral čpavkem. Na úplný závěr naší zvířecí exkurze zašlápl Frank malou barevnou žabičku. Určitě patří k nějakému druhu, co je vzácný a je na vymření…

Další cesta probíhala v poklidu, tedy až na to, že Brendn začal být žíznivější, takže v okamžiku, kdy má GPSka začala ukazovat vzdálenost v metrech už bylo na jeho ukazateli jen 36% chladící směsi. Ronald ale pěšky snad chodit muset nebude, někde tu bude pramen vody…

Mé rozjímání nad chlazením přerušil domorodec, který asi 50 metrů před námi vykukoval z křovíčka. Na moje gesta a na mluvení nás všech nereagoval, po našem přiblížení se k němu se rozhodl bleskově zmizet. Jdeme zhruba jeho směrem - je to do kopce a směrem k pyramidě.

Úplně na vrchu na nás čekalo překvapení - pyramida nebyla na kopci, ale v kráteru, který se rozprostíral před námi. Vrcholky stromů v kráteru jsou asi padesát metrů pod námi a svah je přespříliš prudký, takže budeme muset vymyslet nějaký rozumný způsob jak se dostat dolů, neboť horolezeckou výbavu nemáme. Bystrý zrak Himitsu posílený dalekohledem nám prozradil, že stěna kráteru je doslova poďobaná vstupními otvory různých jeskyň. Velmi pravděpodobně budou některé jeskyně propojené, takže bychom třeba seskočili jen metr dva do té nejvyšší a pak postupně scházeli směrem dolů…

Nápad to byl dobrý (a jediný) a tak se na jeho realizaci vrháme hned teď. Všichni až na Elvise, který pojal jiný nápad. Pozoruji Elvise už pár dnů a začíná se mi potvrzovat jedna z teorií, kterou vůči němu mám. Není-li dost akce (= střílení) tak si Elvis začíná něco vyhledávat sám, což pak může špatně dopadnout a tohle byl právě ten případ. Elvis náhle zavolal že jde za tím indiánem - že prý se schovává ve křovíčku a když se Elvis přiblíží, že se přesune do dalšího křovíčka. Kdybychom měli dvě GPSky a jednu z nich měl Elvis, tak by to bylo v pohodě, takhle se Elvis velice rychle ztratil v jungli…

Vracíme se rychle zpět na výchozí místo a právě v tom okamžiku kdy jsme došli volal vysílačkou Elvis že našel slušný vchod do podzemí a že tunel směřuje pozvolna dolů směrem ke kráteru. No jo, ale jak najít Elvise? Musel jsem požádat své kamarády, aby mi ukázali veškerou elektroniku, kterou mají po kapsách, že se nějak pokusím sestavit vyhledávačku. Ronald se hned vzpěčoval, že si z Brendona nic nepůjčím, ale nebylo to nakonec třeba. Himitsu měla stále sebou tu vyhledávačku štěnic, já měl jednu z našich naušnicových vysílaček a kus zapomenutého drátu, Ronald se uvolil uvolnit trochu lepící pásky… A kupodivu to stačilo, po půlhodině McGyverování mám slušné udělátko, které jsem nazval "vyhledávačka ztracených Elvisů". Bohužel už (nikdy) nebudeme mít vyhledávačku štěnic a jednu vysílačku - chjo…

Elvise nacházíme pár set metrů pod kopcem - indián ho vodil cikcak, aby ho zmátl a teď už není nikde vidět…

Lezeme dovnitř a hned chápeme kde to jsme - toto je přívod dešťové vody dolů do kaňonu. Bude zřejmě trošku přírodní a trošku upravený lidskou činností, přeci jen runy voda nevytvoří. Bylo zde několik nápisů, ale jen ten jeden je nejčitelnější. Symboly si obkreslila Himitsu a nikoho z nás nenapadá co by to mohlo znamenat, tedy až na to že by to mohla být výstraha - V druhém řádku nejen mě přišlo, že se tam vysvětluje něco o tom, že se děje v době, kdy je měsíc v novu a něco jiného se děje při měsíčním úplňku. Pokusil jsem se to neuměle překreslit na svém Ipodu a jeho symbolů…

Zatímco Elvis už zase dělá průzkum bez doprovodu někoho z nás, se u nás nahoře stala jedna drobná věc - Tři metry dlouhý had bojoval s dvojmetrovým kancem a bylo jim jedno že to dělají jen pár metrů od nás. Velikost kance byla podezřelá, ale ani had nebyl úplně v pořádku, neboť měl v ústech zuby jako mývají štiky. Himitsu křičí, že hadi jsou naši přátelé a že je nemáme zabíjet, Ronald se proto pokouší uspávacími prostředky zkrotit kance, ale je to plýtvání s medikamenty, na kance to nějak moc nepůsobí… Nakonec obě zvířata odběhla kamsi od nás…

Konec zápasu jsem nesledoval, neboť jsem slezl dolů do průchodu a vydal se naproti Elvisovi, ostatní se postupně přidali taky, tedy až na Brendona a po hodince chůze kolem přírodních jeskyň a prohlubní s vodou jsme na druhé straně - dva metry nad povrchem kaňonu. Venku jsou kosti lidí, tak nějak napůl zahrabané - zdá se že je to úmyslně takto udělané…

[1] to je samozřejmě nadsázka - pozn. hráče

[2] dopsáno na okraji deníku: Pokud uvažuji správně, tak Himitsu nebude hermetický mág… :-)