John Tinger

Návštěva v pobočce NA

Seattle, 17. prosince 2056, podvečer
(hráno 28.ledna 2008)

Pro jistotu se ubytováváme v pokoji 69 nejmenované společnosti a dohadujeme se, jak možno projít do NaEnergy a využít přístupové kódy. Dorážím sem později, neboť jsem si něco pořizoval v megastoru Tesco a na můj návrh, že bychom si mohli pořídit uniformy NaEnergy se všichni zatvářili, že je to dobrý nápad. Začal jsem přemýšlet o tom, jestli si ze mě dělají srandu a tahle jednoduchá věc je nenapadla. Cíl akce je jasný - jakmile budeme vevnitř, tak vytěžíme všemožné věci z počítačů - třídit je budeme pak. Ale jak se dostat dovnitř…

Naše apartmá je několikapokojové a je osvětleno zářivkami, přičemž právě teď začala první z nich slabě poblikávat, jako by se chtěla rozbít, během chvilky se k ní přidává další ve vedlejším svítidle. To už bylo podivné a když se přidala třetí a čtvrtá zářivka, už to nebylo podivné, nýbrž podezřelé, zvlášť když tahle zářivková nemoc postupovala přes svítidla od jedné zdi až pomalu k nám.

Vypadalo to, že se na nás chystá magický útok. Panikaříme, ale bylo pozdě, neboť tahle nemoc už zasáhla i elektroniku otevírání dveří, která nereaguje na pokyny. Také se splašil jídelní i nápojový automat, vyplivují kde co ze svých zásob. Ork se pokusil vykopnout dveře a pak zkusil odstřelit i zámek, obojí bezúspěšně. Odněkud zavanul vítr, přestože nemá odkud…

V ten moment cosi "vybouchlo" uprostřed místnosti. Odhodilo mě to tak prudce, že jsem přistál na konci místnosti v poloze sedmo. Nejsem z toho příliš zpitomělý na rozdíl od pár z nás a tak mohu sledovat, že se uprostřed místnosti točí oko tornáda a v něm je nějaká velmi hezká japonka s elfskými rysy. Viditelně je ohlušená a nadává do utichajícího tornáda cizí řečí. George, též ohlušený na ní křičí anglicky otázky, ale dívka neodpovídá. Pak, když nejen jí odlehlo v uších zkoušíme všemožné jazyky, ale chytla se až na japonštinu a následně i na pomalou angličtinu. Budeme si tedy rozumět všichni.

Vítr utichl, elektronika i elektrika se zdají být v pořádku. Tu se ukázalo, že výstřel do zámku byl zbytečný, teď by elektronika ráda fungovala, ale blokuje ji vstřelený náboj. Mezitím zdola přišla služba, jenž křičí skrz dveře, že nás dokáže osvobodit a zámek dokonale opravit během osmi hodin.

George se poprvé před námi připojil napřímo do Matrixu kabílkem ze své hlavy přes místní terminál a prý že prozkoumá možnosti jak se do pobočky NaEnergy dostat. Nechali jsme ho být, ale nenechalo nás chladnými to, že po nějakých 10 minutách začal krvácet ze všech tělních otvorů, Albert ho proto raději odpojil. George upadl okamžitě do mdlob a když se probral, dost nám nadával za to vytržení. Píšu si to do paměti: "Až bude George krvácet při pobytu v Matrixu, nechat ho vykrvácet". Dívka i Albert se o něho starají, Albert kvůli tomu volá i Frenkovi a nechává si radit něco kolem léčby mozku.

Dívka nám poté chvilku vyprávěla o sobě (nepamatuje si jak se dostala do tornáda) a svolila, že s námi půjde do akce. Někdo okamžitě navrhl že by mohla dělat uklizečku v NA, což mi přišlo divné zvláště ve spojení s druhým nápadem a to vlézt do NA skrz kanály. Albert a George už tyto plány neslyšeli, neboť služba se již prořezala autogenem skrz zaseknutý zámek (kulku jsem z něj již dříve vydloubl) a Albert odvezl Georgeho na kliniku, kde pracuje Ronald - díky čemuž se vyhne vyptávání od nemocničního detektiva na téma "a jakpak jste si způsobil to zranění". Z nemocnice nám George i zavolal a byl naštvaný, neboť si ho Ronald chce nechat na klinice přes noc: "Chcete slyšet jak na to půjdeme? Jo? Tak až ráno!"

Tím pádem bylo zbytečné zůstávat v Georgeho bytě a každý z nás se jede někam vyspat, já jedu do svého malého bytečku. Jedu sám a dodržuji předpisy, takže mi cesta bude trvat od Georgeho nějakých 15 minut. Stojíc na jednom semaforu na červenou si nemohu nevšimnout, že vpravo vedle mě zastavila červená závodní motorka Aurora. Její majitel na mě hvízdl a pak posunčinou naznačil, že si se mnou zazávodí o kilo a hned naprázdno vytůroval motor. Nabídku jsem přijal - tyhle závody se jezdí obvykle od semaforu k semaforu a tady jsou poměrně blízko sebe, takže bych měl mít šanci i přes to, že má modrá Yamaha ještě nemá úpravy a tím pádem bych na delší trať neměl proti Auroře šanci. Jezdí se na zelenou a ta by mohla naskočit každou chvíli a tak zkusmo vytúruju taky motor.

Měl jsem ohromné štěstí. Vpadl jsem do zelené a rozjezd se mi taky povedlo ukočírovat aniž bych jel jen po zadní kole, takže jsem díky tomu v druhých padesáti metrech získal náskok, který mi vydržel až do průjezdu dalším semaforem, za ním jsem zpomalil na normální rychlost a vyčkal, co bude dělat druhý motorkář. Zastavil při kraji a hodil mi stodolarovku. Byla falešná, respektive platila jen v jednom baru, jehož jméno bylo vepsáno místo obvyklého nápisu "Bank of America". Nechal jsem ho odjet a zapamatoval si jeho SPZtku: Bylo na ní "D1CK". Na bankovce byla i adresa: John Žižka Street 77, Snomohish. Tu jsem si pak doma našel na Internetu i s mapou okolí. Je to adresa motorkářského baru a kolem něj vede krásná rovná výpadovka, která přímo svádí udělat na ní nelegální(?) závod. Vrtá mi hlavou jedna myšlenka - měl jsem štěstí nebo to na mě ten motorkář nahrál?

Doma při sledování motorkářského magazínu spřádám plány, co budu všechno dělat zítra a v jakém pořadí, ale příjezd vyděšené elfí japonky plány dost zpřeházel a některé i zrušil. Dívka mi odvyprávěla svůj příběh…

Přijela od Georgeho do svého bytu a zjistila, že klíč nepasuje. Ptala se proto okamžitě své domácí jak je to možné a dozvěděla se, že před týdnem se odstěhovala někam jinam a v jejím bytě už jsou noví nájemníci. Dívka byla zmatená a na svou nyní již bývalou domácí se podívala podezřívavě, ale ta jí ukázala kartičku s adresou, kam jí měla posílat případnou poštu. Tu si zapamatovala a jela tam. Dost překvapivé prý bylo to, že šla do luxusnějšího bydlení. Klíče jí pasovaly a tak vešla dovnitř bytového domu. Na chodbě zazvonila na sousedy s vymyšlenou historku o ztracené kočičce. Soused jí naznačil, že za ten týden co se sem nastěhovala kolem něj neproběhlo nic čtvernohého. Šla tedy domů a jala se prozkoumávat své obydlí. Pokoj a koupelnu měla v patře a tak si jejich prozkoumání nechala až na konec. Pochopitelně až poslední místnost odhalila své strašlivé tajemství. V koupelně hnila nějaká mrtvola - možná týden stará…

Zeptal jsem se dívky, jestli v tom bytě chce nadále bydlet, podle toho že se nechá vymyslet plán. V rychlosti mě napadá, že bychom si mohli zahrát s dodávkou na přepravní službu a jako jí tam přivést bednu z krámu, třeba od televize. Vejdeme dovnitř, do krabice (a zataveného pytle) zabalíme mrtvolu a odvezeme ji někam…

To znamená, že by moje zítřejší činnosti (respektive už dnešní - je pár minut po půlnoci) měly vypadat nějak takto

1. Sehrát divadlo u Japonky v bytě
2. Sehrát divadlo v NA energy
3. Poštelovat motorku
4. Sehrát divadlo v motorkářském baru (zvou mě jen tak - nebo na závody - nebo na nějakou fušku?)

Že já nešel studovat herectví :-)

o pár hodin později
(hráno 18.února 2008)

Sehrát divadlo v noci v cizím bytě mi nepřipadalo moc košer a tak jsme si i s japonkou dali šlofíka, každý jak byl zvyklý - ona na karimatce na podlaze přikrytá peřinou, já zůstal na gauči pod larisou.

Ráno nejprve vypůjčujeme dodávku na celý den (Ir vypůjčoval na svoje ID a já odřídil) a  jedeme k japonce k jejímu bytu, jenže už je pozdě. U bloku domů, kde bydlí stojí SSPD, další vyšetřovatelé soukromé společnosti a pak dalších X aut. Jedeme bez zastavení a zpomalení dál…

Ladíme na radiotelevizi v autě stanici "TV-SEATTLE ONLINE", kde běží téměř nepřetržitě zprávy. Policista Dante je stíhán - nechal nějaké lejstra v té nemocnici a způsobil tam pozdvižení. Výbuch v Irské čtvrti byla další zpráva a pak přišel čas na reklamu. Měl jsem tedy chvilku čas se zamyslet, protože aktéři dvou předchozích zpráv jedou buď v téhle dodávce, případně na motorkách za mnou.

Pak vysílali hlavní zprávu - o sériových vraždách a jakoby náhodou nakousnuli i vraždu toho muže u japonky, prý jsou ale u tohoto případu drobné rozdíly od těch sériových.

To už voláme Georgeho, aby se v Matrixu poštrachal v záznamech kolem naší japonky. Ta musela s pravdou ven a konečně se nám představila - Himitsu Nemamoto. Než jsme dojeli ke Georgemu přes město, věděl toho poměrně hodně.

Takže Himitsu přijela před šesti měsíci z Japonska jako uprchlík, a pak se živila všelijak. V posledních deseti dnech volala z mobilu a byla volána docela málokrát.

1. číslo 12xxxxxx9 - volané číslo naší policejní stanice v Desert Village, bylo tam voláno dva dny před zlikvidováním města.
2. číslo 99xxxxxx9 - volané číslo (pro obyčejné smrtelníky) neexistuje, je to nějaké VIP číslo
3. číslo 98xxxxxx1 - příchozí hovor z pobočky NaEnergy, trval asi deset minut
4. číslo 11 - objednávací číslo telefonních služeb

Všechna čísla byla podezřelá a tak jsme na Himitsu trošku přitlačili. Stále tvrdí, že si nevzpomíná, ale pak jí přeci jen naskočilo jedno jméno z NaEnergy - jistý Fox Rowen. Nás to zarazilo, neboť George velmi snadno zjistil, že je to výkonný ředitel sekce logistiky…

George šel opět do Matrixu, my ostatní na nákupy nebo domů si odpočinout, sraz máme v 19 hodin u Georgeho. Jezdím s Himitsu po městě a uvědomujeme si, že musíme trošku zamést stopy, proto její mobil hážeme z mostu do řeky abychom posléze koupili nový.

Při jízdě k dalším obchodům musíme zastavit na červenou, aby nás hned poté minula dvě auta jedoucí hodně rychle přes červenou, jedno zelenomodré a druhé žlutooranžové, propletla se mezi auty jedoucími napříč na zelenou a zmizela nám. U toho druhého si pamatuji i SPZtku - "D1CK"

Vzal jsem tedy Himitsu domů zajížďkou kolem motorkářského baru, abychom si to tam okouknuli a shodli jsme se, že si tam zajedeme někdy na večeři - Himitsu se mi přiznala že umí na motorkách jezdit taky dost dobře.

Doma jsem usnul u zpráv, které jsem si vyčítal na Internetu…

FLASHBACK

Nastupuji do závodu na "Prvním Seattlovském závodním okruhu" na pozici favorita, který má nahrabáno poměrně dost bodů, aby za určitých okolností již dnes v předposledním závodu sezóny získal vítězství v ročníku. Stačilo by málo - musím jenom zvítězit, ale to se mi v tomhle ročníku už povedlo hodněkrát, takže nastupuji do závodu nepříliš nervózní.

Závod začal a po pár kolech se vytvořilo v čele závodu obvyklé seskupení, jel jsem na prvním místě, druhý byl jeden dravý mladík a třetí byl jeden můj dobrý známý. Mezi dalšími účastníky závodu byla velká mezera…

Ta havárie co se stala mě se pak probírala v médiích snad dva měsíce, neboť když už jsem měl neovladatelné auto, tak se mi podařilo sestřelit i mé kolegy jedoucích se mnou na prvních místech. Co mi bylo platné, že mi pak vedení soutěže přiznalo "čestné druhé místo", když má kariéra nepokračovala…

Konečně akce

Jsme u Georgeho a spouštíme akci. Jednoho z vedoucích zaměstnanců ochranky zve George jménem vrchního ředitele do baru "U Vočka", že prej musí probrat docházku a odměny jeho a pak samozřejmě i jeho podřízených. Z druhé strany se ozval váhavý souhlas, vřískot dítěte a hlas orka, který se ptal, kam že to pojede. Podle fotky mi došlo, koho jsme si pozvali - ten muž byl člověk-černoch, který spolu s orkem vychovávali lidské dítě.

K baru "U vočka" přijíždíme v dodávce s přelepenými SPZtkami, řídím pochopitelně já a ostatní se chystají toho muže chytit, svázat a vhodit do dodávky. Čekáme necelou čtvrthodinku, když přijelo Volvo s dětskou autosedačkou vzadu a s rozšířeným prostorem pro spolujezdce.

Vlastní únos proběhl až příliš hladce - muž šel do dodávky dobrovolně a uvnitř je taky neuvěřitelně klidný, což je až podezřelé. Rychle jedu pryč a později v boční uličce dávám naše značky do původního stavu. Zdá se, že nás nikdo nesledoval. Poté jedeme před budovu NaEnergy spustit akci…

Na akci dojel i Ronald a tak mu stručně objasňuji pro co jdeme - vše o Desert Village, plány, úkoly, mapy. Himitsu, George a Elvis (budu si muset hodně zvykat na další identitu Danteho) šli napřed a podařilo se jim projít kolem předsunutého strážného u brány. Vevnitř se jim téměř bez boje podařilo zpacifikovat čtyři sekuriťáky.

Pak jsme vešli dovnitř my zbylí, abychom šli postahovat data ze zdejších počítačů. Plány nám říkaly, že musíme do sedmého patra. Vyjíždíme výtahem a ten nečekaně zastavuje ve třetím patře. Svítí se nad jedním stolem, ale nikdo tam u něj nesedí, proto pokračujeme až do sedmého patra. Zde nás čekají pancéřované dveře a postarší tlačítkový kódový zámek. S ním si chvilku hraju, ale pak najednou vypadl proud.

Ve sluchátkách se nám ozval George a oznámil nám, že výpadek proudu má být spojen s výměnou kódů a že nám nahoru po Ronaldovi pošle dekóder na ten zámek a nahodí proud . Jakoby to nemohl odkódovat ze sekuriťácké místnosti kde byl, ale zřejmě měl jiné starosti - tuším že mimo jiné zahlazovat stopy na kamerách, čidlech,… A prý navíc nenajely záložní agregáty.

Napojení dekodovacího přístroje se mi povedlo a do minuty máme zámky odemčeny a dveře otevřeny, samozřejmě až poté, co naskočil proud. Jaké však bylo naše překvapení, když místo velkého počítačového sálu nacházíme obrovský sál plný kartoték a ty plné papírů… Nu což, začínáme stěhovat papíry a já je pak odvážím. První várku dávám k Ronaldovi do garáže, druhou pak vezu do naší záchytné hospody. Třetí várka už je menší, neboť v dodávce musím odvést i své společníky.

Kdoví jak dlouho bychom mohli pokračovat, ale přeci jen už kolem budovy 2x projelo policejní auto a my - blbci - nikoho nepostavili k bráně někoho z nás v uniformě strážného. Na rozloučenou zakládáme v sedmém patře požár, když předtím George zablokoval na pár minut požární čidla…

ráno, hospoda

Až do rána jsme zůstali v hospodě, pro jistotu samozřejmě v úplně jiné místnosti než kde máme na půlden odložené listiny. Náhle začal jeden z Ronaldovo talismanů vibrovat a asi tak o sekundu později se nikdo z nás nemůže ani hnout, tedy až na Himitsu. Ta se hodně lekla a rychle zalezla pod stůl. Ve stejnou chvíli se v lokálu otevřel portál a z něj vyšli dva Mexikánci- magici. Zjevně někoho hledají a musí to být někdo s kým se setkáváme my, neboť si v plném lokálu prohlížejí jenom nás. Nás, kromě Himitsu, kterou nevidí, což je docela podezřelé, neboť minimálně první mexikánec co vyšel z portálu ji musel vidět, jak pod ten stůl zalézá.

Když mexikánci zklamaně odešli skrz svůj portál a my se mohli opět pohnout, okamžitě hodnotíme situaci - Ronald s Himitsu zhodnotili dva a půl metru vysoký portál jako hodně magicky náročný, jejich trička a sportovní kalhoty jsme mohli zhodnotit všichni. Ronald nám ještě připomněl, že jeden mexikánec mu chvilku upřeně koukal na amulety a přívěsky.