John Tinger

Výcvik

Seattle - někdy v prosinci

Pan Johnson nám nabídl možnost výcviku v jednom středisku pro Japonce. Prý - budete tam sami, ti co tam měli být odřekli účast. Doprovázet nás bude indián Tetrapak. A tak dnešní ráno odlétáme s něco málo věcmi, které se dají strčit do obyčejného cestovního vrtulníku. Mám sebou kufr s věcmi a na klíně usazenou sondu. Vydržím to celou cestu - máme letět jen asi 4 hodiny kamsi nad moře a pak na nějaký soukromý ostrov. Bude dost času naučit se nová jména svých přátel a to své ostatně taky.

Let probíhal normálně až do chvíle, kdy se pilot pokusil navázat kontakt s místním letovým střediskem - odpovědělo mu ticho a to nejen na audio frekvencích, ale taky na všech ostatních, včetně naváděcích. Přistání budeme tedy mít dobrodružné - vůbec nevíme co nás čeká, natožpak jestli se neobjeví nepřátelská střelba. Nevidíme nic, nad ostrůvkem je mlha. Navíc přistát musíme - na let zpátky nemáme dostatek paliva…

Přistání na heliportu proběhlo bez potíží, rychle vyskakujeme a snažíme se zabezpečit naše okolí. Opět nás udivuje ticho - nikde ani náznak hluku základny, ba ani zvuky zvířat neslyšíme. A to se přitom tvrdí, že mlha nese dobře zvuky.

Rychlý průzkum v okruhu asi 100 metrů kolem helikoptéry ukázal nepřítomnost všeho - bohužel i cisterny či mobilní dobíječky baterií pro vrtulníky. Doktor dostal šok, upadl do bezvědomí a musel zůstat u helikoptéry s pilotem. My ostatní se vydáváme na průzkum a bude to těžké, neboť někteří z nás si nevzali ani bouchačku. Jestli nás někdo napadne - už ta doktorova nevolnost je nějaká čudná…

Je poledne, mlha tu stále je a nikdo z nás neumí posoudit, jestli je to na tomhle ostrově normální. Pomalu postupujeme po příjezdové cestě a každé naše zašustění zní tak, jako by ho někdo několikanásobně zesílil, tak velké je okolní ticho.

Naštěstí jsme se do prostoru základny dostali bez problémů. Hned se dělíme na dvojičky a začínáme zkoumat každý jednu budovu. Již při dělbě na dvojice zjišťujeme, že jsme někde nechali našeho indiánského instruktora Tetrapaka a taky zjišťujeme, že jediný funkční komunikátor jsou naše náušní vysílačky. Možná že něco najdeme v řídící místnosti, ale tam zatím nejsme.

Průzkum několika prvních budov ukázal, že se jedná o ubikace - některé jsou odemčené, jiné zamčené. Nikde ale není vidět žádná mrtvola, a že jich tu podle nás mělo být požehnaně.

Hakuna a George jako další zkoumají budovu, kde je počítačová technika. Na mě, Franka a na Danteho vyšla jako další věc na prozkoumání budova dílen. Přední vjezd má povytažené dveře právě tak, aby se pod nimi pohodlně protáhl člověk, ork Frank se proto rozhoduje vstoupit bočním vchodem. Ve stejnou chvíli vnikáme do prostoru dílen… a zase nikdo.

V dílnách nacházíme očekávatelné věci - stroje, věci na opravu, něco málo náhradních dílů. Někdo z mých kolegů v dílně rozsvítil a já se mohl podívat na ovládání dveří. Elektronika je pod proudem, ale dveře se nehýbají ani nahoru ani dolů - motory běží, ale někde je poškozena mechanická část. To dohromady nedám, tak dobrý nejsem - respektive nejsem mechanik-kovář.

V tu chvíli se ozval výbuch. Vybíháme rychle ven a vidíme očekávatelné. Dým stoupá z míst, kde je vrtulník. Nejsme na ostrově sami. Postupně se vydávají všichni až na mě a Danteho na záchranou misi - u vrtulníku byl doktor a pilot.

S Dantem nacházíme za dílnami auto s cisternou na zádi a dobíječkou na přídi. Poškozeně nevypadá, ale moc s ním neuděláme - vrací se totiž Frank a křičí, že hoří vrtulník a máme vzít hasící přístroje. Moc toho ale nenahasíme - jednak přicházíme pozdě - pilot je v hořícím vrtulníku už pár minut a nehýbe se, doktor je kdesi ztracený a Hakuma křičí do vysílačky, že něco pronásleduje. To něco po něm prý vystřelilo a byl to prý zvuk, který zněl hlasitěji než kulka a tišeji než Boeing…

Nakonec se vracíme k budově s počítači - George leze postupně do všech, včetně velitelského a zjišťuje, že samotný velitel udělal poslední videozáznam před devatenácti dny a v harmonogramu školení je psaná zbrojařská skupina Ares. Ta měla přiletět před dvěma dny a včetně dneška tu měla být další tři dny. No vida, nakonec jsme tu neměli být sami - anebo se jedná o tu skupinu co zrušila svoje školení?

Zatímco George hákuje počítače, já se snažím na telekomunikačním počítači o spojení. Diagnostika mi říká, že je vše funkční, ale že je problém s anténou. Bodejť by nebyl - celý jedenapůl metrový satelit je doslova vyrván ze střechy a kamsi odtrasportován, nahoře na střeše vidím jen dráty. S anténami co tu zůstaly se rozhodně na kontinent nedovolám. Podmořský kabel tu není, jak zjistil George, který se pokoušel dostat do Matrixu.

Jdeme zkontrolovat barák Sekuriťáků - to jsme měli udělat jako první. Jenže žádná stopa tu není - tedy kromě toho, že je vybavení rozmláceno na cimprcampr (až na jeden hardisk, který vypadá použitelně) . Jsou to první stopy násilí zde na ostrově. Přeci jen se tu dělo (a ještě děje) něco zlého.

Do tohodle našeho zjištění se ozval vysílačkou doktor Ronald. Prý je někde v lese, je mu zle, je sám, mokrý a špinavý. Taky zjišťuje, že je dost pomlácený. Víc toho neřekl, ač jsme na něj mluvili všichni - signál dokonale zmizel.

Musíme řešit problémy hned jak to jde. Proto se vrhám na sestavení vyhledávače, který nám pomůže vyhledat doktora Ronalda. George se vrhá na průzkum harddisku. Sice velmi brzy zjišťuje, že obsahuje data stará tři měsíce, ale alespoň máme šanci seznámit se s ostrovem.

Jsou však mezi námi tací, které virtuální exkurze po ostrově nezaujala a tak si šli řešit něco sami. Hakuna čas od času promluvil do vysílačky a chtěl po nás, abychom se mu ozvali a když se dvakrát po sobě neozval Dante, vydal se jej ještě s někým hledat. Místo Danteho ale našli našeho Tetrapaka. Byl mrtvý a dost ošklivě - někdo urazil dno lahve a zbytek silou narval Tetrapakovi do obličeje. Tetrapak se zjevně udusil vlastní krví…

Citlivý nos Hakuny našel další mrtvolu. V kontejneru na odpadky byla starší mrtvola nějakého atleta blonďáka. Někdo jej bodl do krku. Když tak nad tím uvažuji tak se tu vážně něco před víc jak týdnem semlelo, ale pořád nevíme co…

Když už mám konečně udělátko hotové postoupil den natolik, že už se začalo stmívat. Všechny budovy máme prolezlé, kromě podzemní střelnice a elektrárny. Pak tu máme ještě nadzemní střelnici a další cvičné prostory, ale ty si necháme na ráno…

Na elektrárně toho moc ke zkoumání není - pár solárních panelů co tu je stačí na zásobování základny. To podzemní střelnice byla zajímavější. Vstup do ní vypadal zvenčí jako kadibudka, v níž ale samozřejmě nebylo sedátko, nýbrž poměrně příkré schody do podzemních prostor. Jsou zde jen troje dveře - STŘELNICE, ADMINISTRATIVA a WC. Na WC došel toaletní papír, jinak nic zajímavého. Obdobně v místnosti administrativy - kromě počítače opět nic zajímavého, s výjimkou mapy ostrova, kterou konečně nacházíme. Visela na zdi … Počítač sloužil v podstatě jen na vyhodnocování střeleb a ani nebyl napojen do vnitřní sítě základny…

Střelnice nás překvapila tím, že měla jen čtyři střelecké dráhy. Osobně jsem čekal víc. V téhle místnosti se něco muselo dít, protože je kompletně vymlácené zářivkové osvětlení, jediné svítidlo které zůstalo nedotčeno je hned u dveří. Tma vzadu u terčů tedy asi něco skrývá. A opravdu. Místo terčů tam visí muž v kombinéze Aresu a je pobodán noži. Některé jsou ještě v ranách. "Jasná sebevražda" zahučel někdo z nás a šel zkontrolovat zbylé kóje. Měly stejný obsah a tak si můžeme spočítat že máme nalezené čtyři (možná pět) lidí ze skupiny Ares, která se tu měla také cvičit, takže nám zbývá nalézt ještě tři lidi. Způsobili masakr oni, nebo je nepřítel dostal taky, ale někde jinde ?

Docela mě celá tahle záhada začala přemáhat a přestávalo se mi to čím dál tím méně líbit - od neustálé mlhy, přestože fouká mírný větřík a ostrov je malinký až po záhadu, jak se dá nepřijít za víc jak deset dnů na to, že se mi něco děje na základně. Začlo mi to lízt na mozek a já si říkal: "ne , NE , NE!!!"…

Probudilo mě světlo z lampy na operačním sále, docela mě bolí palice, jako bych dostal zleva bouracím kladivem do hlavy.  Doktorův asistent mi potřásl rukou a sdělil mi, že se mi podařilo vybourat se silou vůle z Matrixové simulace, do které nás zavřeli v rámci našich operací pro kyberware. Tím se vysvětlilo to bourací kladivo v mojí hlavě - mám mírně přecitlivělou tkáň v místech, kde mám nově konektor pro přípojku k autu. Asistent se zašklebil - prý: " ta ďoura je největší kus toho zařízení co máte v hlavě".

A ještě jedno vysvětlení to mělo - důvod proč nám z dění zmizel kámoš Ronald. Ten totiž žádný kyberware nechtěl, natož aby si nějakou pomůcku jen půjčil a tak se do naší simulace musel vkládat ručně přes klávesnici. On osobně se už hezkých pár hodin nudil a teď se dalších X hodin budeme nudit spolu, neboť jsem z pohledu "drátování do těla" ten nejméně náročný. Ostatní toho chtějí víc, a pro mě to moc není - střílet a mít zaměřovací kříž ve voku…

Simulace, v níž zůstali ostatní, skončila dost krvavě. Přišlo mi, že čím víc kyberwaru, tím krvavější pro dotyčného byla. Rozeskávali a rozstříleli je tam indiánští ninžové…

Pár dnů se budeme zotavovat a pak přijde naše další akce - první ostrá.