Reich 3056 očima Konráda Hoffmanna

Dokončování cizích úkolů

Z BetonStadtu jsme tedy přešli do lesa v něm pokračovali tak dlouho, dokud přicházející noc totálně nezakryla pěšiny, kupodivu jsme dokázali najít poměrně dobře skryté místo k táboření a utábořit se.

Nějak moc nechápu, proč přesto nezkusíme pokračovat, stačilo by si vyrobit pochodně a jít, protože jsme stále přespříliš blízko BetonStadtu, takže na nás může někdo nebo něco vyběhnout (dle O´Neila po stopách krve) a současně se pozdrží úkol, který odsud dostane Vesmířana a O´Neila pryč. Vesmířan, mými druhy nazýván Cydorian, momentálně rozebírá technologické hračky druhého vesmířana a snaží se je uchodit…

Po ošetření všech raněných, tedy včetně mé bolavé ruky jdeme spát a jsou určeny dvoučlenné hlídky. Trošku mě nakrklo, že mě a Arturovi se nevěří a tak nebudeme hlídat spolu, ač už jsme za těch pár dnů co jsme spolu secvičeni, ale s kýmsi jiným. Nu což, až mě někdo vzbudí…

Než na mojí hlídku v čase mezi psem a vlkem (jak se říká) došlo, napadli nás zmutované přerostlé krysy. Nemá cenu popisovat boj, ve kterém jsme zvítězili, ale Artur získal kousanec od krysy. Snad jej nenakazila, protože od pohledu nějakou nemoc mají, to poznám i já a může mi být ukradeno, že jí doktor umí přesně pojmenovat…

Další den
(hráno 12.dubna 2014)

Je ráno druhého dne, kolem nás vlají cáry mlhy, jež tu a tam překrývají nafukující se mrtvoly krys, doktor doléčil nemocného Marka (toho co vlečeme na nosítkách), a hned poté s vesmířanem ťukají něco na klávesnicích strojků a tím jsou od nás z pohledu reality daleko. Nepřeji to tomu člověkovi, který je bude popostrkovat, aby šli s námi či jen za námi^[1]…

Dva čužíci jdoucí z východu na západ nás doslova načapaly v okamžiku, kdy dokončujeme převařování vody, ale už máme sbaleno. Kde se vzala, tu se vzala, vidíme u sebe dopadnuvší koroptev střelenou šípem. Nahoře stojí vesničan v zeleném, ale speciální luk mě nutí ihned škrtnout to slovo “ne-nebezpeční” vesničan, mezi nás vběhl pes, drapsl koroptev a zmizel…

Wolf převařoval se mnou vodu na denní pití (úplavice v této oblasti řádí až příliš) a v mžiku ho nevidím, vydal se totiž vystopovat ty dva. A měl štěstí, vyčapal toho druhého - vysoké kožené boty, zelená kousavá látka uniformy, otlučený blembák na hlavě. Nic kromě pušky nevypadá jako císařská výroba. Tenhle človíček se jmenuje Vladimír a jen kamarád lovec je Boris, jak zjišťujeme, ale až později. Wolf ho poslal k nám, sice s puškou, ale nenabitou, já měl v kuši založenou šipku a natažíno.

Samozřejmě se ukázalo, že jsem blbec, protože jsem Artura požádal až příliš pozdě, aby Vladimíra odzbrojil, protože jsem jako správný akademik mrkl na moment do lesa a Vladimír svojí pušku stihl namířit na mě. Já se, když jsem to zjistil, lekl a má střela z kuše létla úplně mimo. Vladimír v klidu nabil náboj a míříc na mě požadoval, abych přivolal Wolfa.

V tu vteřinu Wolf právě “ulovil” Borise, takže na mé přivolávání okamžitě nereagoval. Ale pak přeci jen přišel a začal se s Vladimírem dohadovat. Velice rychle přešlo dohadování na psychologickou hru, z níž jsem pochopil, že Boris je postřelen a bez pomoci zemře.

Vstal jsem a naznačil, že jdu za ním mu pomoci. Tím jsem psychologickou hru odblokoval. Já šel, Vladimír také ale Wolf ne, protože mu podklouzla noha a přetrhl tětivu na svém luku.

Boris měl štěstí - šípem dostal sice dost ošklivě, bez pomoci by zemřel, ale pro můj ošetřovatelský kurz to byla sranda. Okamžitě jsem rozbalil svoji lékárničku, poučil Vladimíra co bude dělat on, a pak velice snadno nůžtičkami nastřihl díru a šíp vyndal. Obvázání pak už byla “obnošená vesta” šlo mi to snadno.

Pak jsme se doplácali do tábora, posbírali věci a šli. Vladimír a Boris vyprávěli že přišli z velikého města kde je Kyjevani nutili útočit na nějaký bod. Město bylo BetonStadt, nějaká jeho část, kde jsem vůbec nikdy nebyl.

Z boku se k nám připojil další bojovník se jménem Flin(t) (jež se znal s ostatními) a ten začal pomáhat Wolfovi s bednou, já a další se střídáme o nosítka se zraněným Markem a jdeme na Severní hlásku. Wolf to nakonec za pomocí mě a Artura vymyslel - já a Artur proneseme nosítka se zraněným dovnitř neboť oba máme v pořádku papíry a zraněný je má také. Wolf nám dal nějaké ty feniky na léčbu a my vyrážíme.

U brány Severní hlásky (nebo Severní Hlásky?) se nám to podařilo ukecat tak, že nás nakonec se zraněným pustili dovnitř. A i Wolf měl pravdu, protože civilistu Marka nechtěli příliš ošetřovat, ale mince pomohly. Akorát si myslím, že mě chlapec očůral a že Mark nebude nadšen, až bude zdráv. Každopádně nás pak pustili ven. Až dodatečně, když o tom přemýšlím, se na Severní Hlásce muselo něco udát, protože na lásce panovala nervózní až paranoidní atmosféra, protože se striktně dodržovala všemožná bezpečnostní opatření. Taktéž přemýšlím nad smíšenou posádkou - bylo tu několik městských Tribalů a vojáci (od Barona z Kromachu - poznámka GM).

Díky tomu, co jsme řekli na Hlásce jsme museli jít ne na sraz z Wolfem, ale směrem na jih, takže až když Hláska není vidět, začínáme se zpět skrz les probíjet k Wolfovi a ostatním. Trefovat ho jen podle kompasu se nám povedlo, vzdálenost jsme ale poněkud přetáhli.

Wolf nás honil ještě dvě hodiny lesem než jsme začali hledat místo na spaní. Našli jsme takovou přírodní “chatu”, která je šikovně skrytá. Je to pro nás luxus, byť je to vlastně jen stříška.

Mám první hlídku, mě se nic nedělo, v postatě až poslední hlídající Flint měl problém s vlkem. Ale ten měl jen žízeň a byl na druhém břehu říčky.

Další den
(hráno 12.dubna 2014)

Dneska jdeme mimo hlavní cesty, tak jak nás naviguje Wolf. Tedy abych byl přesnější, jdeme úplně mimo cesty. Při přechodu další vozové cesty, která naší cestu necestu křížila, (dle Wolfa cesta vedoucí do vísky Bobrov), narážíme na čtyři poměrně čerstvé hroby. Jsou stáry tak 14 dnů, hlína se ještě nepropadla. Boris si překontroloval směr, my ostatní právě kromě Borise a Vladimíra a Flinta stále držíme jihovýchod a opět jdeme mimo pevnou cestu.

Pak se stalo to, co se stát nemělo, protože jsem ucítil pach spálené elektroniky, což z ohledem na to, že už bychom dle Wolfa měli být blízko našeho a hlavně Vesmířanova cíle cesty, bylo dost hloupé. Ostatní jej necítili, nebo nevnímali, takže jsem všechny upozornil…

Okamžitě jsme začali hledat a zjistili, že se nám tu postříleli dvě různé sondy mezi sebou a onen smrad šel z jedné z nich, stopy po boji byly vidět všude po stromech kolem. Opět jsem se tedy setkal se čtyřtulkou, ale tato je, bohužel, ve stavu neopravitelném. Chtěl jsem tedy odebrat alespoň baterie, ale právě ty byly zdrojem onoho zápachu, zjevně po zásahu čtyřtulky šlo cosi do zkratu a následně k drobnému požáru… Zároveň to mohlo částečně vysvětlovat problém stále nepřicházevšího signálu na komunikátor Vesmířana, stroje prostě ve vzduchu nejsou. Ale neozývali by se aspoň lidi?  Ten klid se mi nepozdával.

Začal jsem (nejenom) proto odmontovávat střelnou zbraň, jíž byla čtyřtulka vybavena a hned jako první se mi podařilo rozsypat část nábojů do trávy, zpětně jsem jich našel jen šest. Ostatní procházeli blízké okolí a hledali nějakého živáčka, ale bylo jasné podle reakce Vesmířana, že to bude těžké, protože jeho komunikátor nesignalizoval ani volání lidí, ani volání strojů.

Pak Wolf s Borisem nahlédli do správné strže, kde nalezli nejprve spálenou ochrannou věž, ale pak také vlastní vesmírnou loď, na jejíž jedné plošině je mrtvé ženské tělo. Sice v plavkách, ale se zbraní v ruce. Zdá se tedy, že byli kýmsi napadeni, Wolf vrčí, že to byla "třetí strana"…

Mě se podařilo vydolovat ze čtyřtulky tuhle pušku, kterou mi zbrojíři pojmenovali jako "DT7-Orbital" a obdivovali použité materiály. Ale to až mnohem mnohem později od situace, ve které jsme nyní.

Obrázek: DT7 Orbital - původní verze s původními materiály

Stejný den, chvíle před obědem

Otázkou situace dole ve strži bylo, jestli se třetí strana ještě skrývá uvnitř lodi, tedy že jsme sem přišli jen pár desítek minut po útoku, nebo je to již delší doba. Co tak koukáme z dálky na tu mrtvou dívku, tak podle už netekoucí krve po rampě soudíme spíše na druhou variantu. Ale stále mohl být někdo uvnitř.

Protože loď Vesmířan a O’Neil potřebují, nezbude nám, než sejít dolů a loď prozkoumat, no a vzhledem k tomu, že já jediný neměl střelnou zbraň (respektive už ji sice dvě minuty mám, ale ještě ji nemám přenastavenu a spolehlivě nabitou, tak jsem se dobrovolně nabídl, že slezu tím prudkým svahem jako první, což se mi kupodivu povedlo, protože jsem z naší skupiny nejlehčí. Nebo to bylo tím, že jsem nejméně šikovný a šel jsem co nejopatrněji?

Jako druhý sešel a zbytek dokutálel Artur, pak šel O’Neil, Vesmířan i Wolf a já měl mezitím čas si pohrát s mojí puškou. Jedinou neznámou pro mě zůstal otočný knoflík, který podle mě sloužil na přepínání mezi jednotlivými ranami a dávkami, tento však měl šest poloh, vždy dvě protilehlé se tvářili být stejné.

Samozřejmě při mé smůle jsem to nastavil na dávky, takže když se na nás vrhly tři přerostlé stonožky (poznámka: stonožka je masožravá, mnohonožka býložravá) jedna zcela zleva od jednoho vchodu do strže, druhá od  protilehlého konce kde tušíme další vchod a třetí přímo zpoza rampy. Mohla snad být právě ona tím, co tu provedlo vyvraždění posádky? Ale ta přeci nemohla spálit tu obrannou věž, co jsme viděli…

Na přemýšlení nebyl čas. Tím, že jsem byl v naší skupině nejvíce vlevo jsem si úplně automaticky vzal na starost tu stonožku, co přicházela zleva a dávkou do ní našil tři rány, pak se mi prst ze spouště pořadilo odtrhnout. Okamžitě jsem se stočil na tu prostřední stonožku, která byla nejblíž a ohrožovala nás nejvíce. Vesmířan nám nepomáhal a ostatní buďto neměli štěstí (Wolfův šíp tuto prostřední jen škrábnul) nebo stříleli na tu stonožku zprava, takže jsem v duchu zaklel, rozloučil se s dalšími náboji, které mi určitě v dávce vyletí…

Byl jsem tak napumpovaný adrenalinem, až se mi prst na spoušti klepal tak, že s automatickou puškou přepnutou na dávky jsem třikrát zavadil o spoušť a pokaždé vyšla jen jedna rána, přičemž jen ta prostřední šla tak nějak mimo…

Žel ta zprava napadla Artura a ani vrhnutý oštěp, ani hůl nezabráníla stonožce se zakousnout do Arturovo nohy a odžvýknout mu kus masa. Než jsem přepl svou zbraň na jednotlivé dávky, popoběhl na místo, odkud bych mohl trefit stonožku a ne Artura, než jsem pořádně zamířil, tak ji zabil někdo jiný.

Artur omdlel, já se k němu okamžitě vrhl a snažil se zaškrtit ránu, ale tak se mi třesou ruce, že škrtidlem jsem málem nohu Arturovi odříznul, takže přivolávám ostatní. Pomohl mi O’Neil a celá jeho lékárnička, tolik obvazů jsme museli vypotřebovat, aby noha nekrvácela a tepenné krvácení se zastavilo…

Zbyli jsme tedy čtyři, kteří půjdeme do lodi, přičemž Vesmířan se tvářil, že nás bude chránit zezadu, protože má zřejmě obavu, že to, co podřízlo tu dívku co leží nahoře na rampě, se vrátí. Ano, to stihl vypozorovat na dívce pomocí dalekohledu někdy v mezidobí boje se stonožkami.

O´Neil vystoupal po rampě vlevo, Wolf a o 20 kroků později já pak po rampě vpravo, na závěr pak středem rampy náš Vesmířan, který nám svojí příruční baterkou svítil dovnitř a osvětloval nákladní prostor, který je svrchu obtočen lávkami z roštů, takže případný útočník by mohl střílet skrz…

Po rampě a prvních dveřích však následoval nejprve prostor, který Vesmířan pojmenoval přechodová komora, až pak vlastní nákladový prostor s dalšími dveřmi. V něm byla velká tma, až jsem se začal obávat, že to, co odřadilo sondu a obrannou věž také odřadilo energetické zdroje této lodi.

A zatímco si mé oči postupně zvykali na tmu a já z nudy zkoumal složení pláště lodě (jež mi připadala jako umělá hmota smíšená s kameninou (což pro mě zní jako totální nesmysl, přesto to tu vidím!), omrkl vesmířan spodek rampy a nalezl velká vajíčka stonožek, tak také trup nějakého nešťastníka.

Z vyprávění vesmířana jsem tušil, že bychom tak měli nalezeného třetího člena posádky z pěti (dívka na rampě, zbytek trupu pod rampou a kdosi, kdo prý žije a stihl dojít do města) takže nám zbývalo najít dva členy posádky. Wolf a O´Neil prošli dovnitř a každý šel po své straně nákladového prostoru při stěně zkoumat celý prostor a v něm “náhodně” seskládané bedny.

Dalšího nešťastníka jsem objevil já, na hlavu mi totiž dopadla kapka krve od čehosi ležícího na rampě v prvním patře. Bylo to tělo kapitána, jak jsme zjistili později. Narazil jsem totiž na ovládací panel, jehož ovladače byly popsány rozsypaným čajem, naštěstí pak ale také symboly, mezi kterými se mi podařilo objevit symbol světla. Cvakl jsem spínačem, ale rozsvítilo se jen červené nouzové světlo. A taky se rozblikalo několik kontrolek na mém panelu, raději se od něj vzdaluji, nechci totiž spustit padací dveře, protože se bojím, že bychom je pak neotevřeli, i když tuším, že nějaké nouzové otevření by tu být mělo.

Mládenci zatím vešli na ochoz na roštové lávky a pak chtěli prohlédnout kabiny a hlavně pilotní kabinu, ale vše bylo zavřené kódovými zámky a ty byly potmě, při pokusu trhnout klikou pak jen problikla červená kontrolka. To já v přízemí objevil strojovnu a dalšího mrtvého.

Tento můj mrtvý držel v ruce servisní klíč, ale ruka byla odťata jemným sekem od těla a muž zasažen na dalších dvou místech, poslední z nich byla v místech, kde bych očekával srdce - vše jednoznačně od mononukleárního (nebojaxetosakramenuje) nože a ten má Artur od druhého Vesmířana. Byl to on, kdo tu vraždil?

Každopádně ve strojovně si na panel potmě netroufám, takže až když jsme se přeskupili a mládenci hlídali dveře a vemířan mi šel svítit začínám panel prohlížet, si jej prohlížím. Wolf a O´Neil vyjádřili obavy, že by zde mohla být provedena nějaká sabotáž, protože strojovna byla otevřena a přeci jen je to srdce lodě.

A skutečně si okamžitě všímám, že jeden z panelů je nasazen křivě, což přímo křičelo ve strojovně této staré lodi, o kterou se však staral strojník jako mamka o své dítě, tedy s úctou a láskou. Několikero kontrolek které za těch padesát(???) let, co loď existuje, popraskalo a kdosi se je porůznu snažil nahradit žárovičkami jiných tvarů. Pocítil jsem obdiv nad mistrem strojníkem a opatrně s bázní ve srdci sundavám onen panel.

Měl jsem štěstí, a místo očekávané rozbušky připojené k nějakému důležitému spínači velice snadno odhalil skupinu drátů u dvou spínačů, které byly zjevně prohozeny mezi sebou, jak napovídal prach setřený z jejich izolace. Upozornil jsem na to vesmířana a ten ošklivě zezelenal, prý bylo prohozeno ovládání od motorů používaných při letu nad planetou a motorem mezihvězdného prostoru. Opatrně přendavám dráty zpět, naštěstí jsou na nich sundavací a zastamdací koncovky. Počítám přitom s tím, že spínače jsou stejné a dráty byly nasazeny tak, aby se při kontrolní diagnostice nic nepoznalo, tedy jedna ku jedné, nemělo by se tedy nic stát. Až pak si troufám prohlédnout panel a pohnout s knoflíkem, který byl označený značkou “zdroj”.

Slaboulinké hučení zesílilo, světla se rozsvítila a všechna zařízení ovládané počítači v našem dosahu začala najíždět. Vesmířan uzavřel nákladové dveře hned poté, co na svém náramkovém komunikátoru odmačkal veškeré hlášky, kterými ho stroj zásoboval. Pak tedy čas prohlédnout zbyteček lodě (nalezená čtyřtulka, z níž se braly náhradní díly pro ostatní, nyní již zničené, čtyřtulky, obsahovala baterii, kterou jsem si směl zabavit) a odemknout zamčené kajuty.

Nacvičil jsem si to hned na prvních dveřích. Po zkušebním zadání dvou PINů jsem pochopil, že zařízení nemohu oblbnout, takže jsem se mu podíval na zoubek. Pod klávesnicí, kterou jsem slušně sundal jsem nalezl kromě kupky drátů také skrytý nouzový spínač, díky čemuž jsem mohl odepnout obvod držící dveře v zamčeném stavu.

Zatímco jsem klávesnici montoval zpět, omrkli ostatní vnitřek. Opět tam byla přechodová komora a za ní nalepená malá létací loď pro pohyb nad planetou, předělaná na dámský budoár^[2]

Optal jsem se mládenců a hlavně Vesmířana, kterou další kajutu mám otevřít, a právě Vesmířan, který tuto loď (či jí podobnou znal), navrhl, abych se vrhl rovnou na kapitánskou kajutu, že odtamtud by měl dokázal zbylé kajuty odemknout raz dva.

Zkusil jsem to, a měl štěstí, protože zámek byl malinko jiný a bez nouzového spínače. Dokázal jsem si poradit a mohl tak sledovat němohru probíhající mezi Vesmířanem a O´Nalem. První jmenovaný tam chtěl vlézt beze zbraní, druhý jmenovaný s automatickou puškou. Nakonec se shodli, že O´Neal se přezbrojil na brokovnici, ale nebude s ní do poslední chvíle střílet, Vesmířan se ozbrojil nožem a vstoupil první. Obé přezbrojení však provedli zbytečně, kapitánský můstek byl bez obyvatelů, ale s najíždějícími různorodými počítači.

Když se podařilo Vesmířanovi otevřít kajuty a mezi nimi medicínský sálek, byl čas vrátit se pro Artura, kterého jsme zanechali venku ve stabilizované poloze a já mohl vidět další kouzla strojů, které umějí léčit. Vesmířan je musel ovládat sám, protože já se svojí neznalostí Azbuky a rozsypaného čaje [čínštiny] bych toho nebyl schopen. Stroje nastříkali na závěr do rány růžovou hmotu nahrazující maso a pak oranžovou hmotu, která vytvořila umělou kůži nad ranou.

Vesmířan pak dovolil ostatním odebrat si náboje, mě pak věnoval 3x injekční stříkačky naplněné látkou velice rychle léčící řezné a střelné látky (řikal tomu nanoboti) a pak mě požádal, abych mu pomohl nakonfigurovat loď k odletu. Musel mi to pořádně vysvětlit, abych mu ze strojovny nahoru správně hlásil určité věci a on pak něco nahoře klofal do počítačů, čímž mi dole ve strojovně postupně několik kontrolek změnilo barvu z červené na zelenou.

Pak nastal čas loď opustit, aby Vesmířan a O´Neil mohli odletět, což se odehrálo dost rychle, protože se Vesmířan obával, že tím, že jsme loď oživili, jsme současně také začali vysílat určité údaje. Vyškrabali jsme se nahoru ze strže a sledovali start…

[1] Tradiční to problém, kdy hráč nemůže přijít na hru, ale jeho postava ve hře od minula je a je nelogické, aby se z družiny odpojila

[2] Pro znalce seriálu FireFly či filmu Serenity již netřeba skrývat, v jaké že lodi jsme se to ocitli a kdo mohl být onou zabitou posádkou, respektive jaký počet posádky je nezbytně nutný.