Reich 3056 očima Konráda Hoffmanna

Úvod a první vážná příhoda

Po vyčerpání konvenčních energetických zdrojů, zejména uhlí a ropy došlo k válce o jejich poslední zbytky. Není jisté kdo s kým vlastně bojoval a kdo z oněch krvavých bitev vyšel jako vítěz. Bylo to zapomenuto spolu s technologiemi které lidé tenkrát měli.^[1]

A různé drobné války či spíše bojůvky mezi lokálními vládci pokračují, což spolu s určitými mutacemi vede k tomu, že lidé umírají a noví se nějak příliš nerodí. Nějak tak jsem zřejmě přišel o oba rodiče.

Vzdělání je vzácné a gramotnost relativně nízká. To že umíte číst vás před smrtí hladem neochrání a pro císařskou tajnou policií z vás dělá potencionálně nebezpečného člověka. Hodně z nauk tak zůstává za zdmi císařské akademii v Bonnu a něco málo snad i v církevních školách a mnišských kolejích.^[2]

A právě odsud mám své první vzpomínky na své dětství - z jedné technické školy v Bonnu, kde se nachází jedno z velmi mála středisek, kde je udržována plně funkční compjůterová stanice, což by obrovskému množství lidí v (již) kolonizovaných místech, kdybych jim to vyprávěl, znělo jako ďáblovo mámení. Bohužel, úplně poslední velká válka o zdroje vedla k tomu, že došlo k úpadku technologií, mimo jiné proto, že není dostatek energie na pohon, a dost věcí již není možno hromadně vyrábět, ať už kvůli energii nebo kvůli vstupním materiálům.

Proto se docela dost ostře trestá to, pokud něco ošklivého provedete, takže mě, nedostudovaného technologa, dohonila má pýcha - jednoho dne jsem se totiž dostal z "mého" počítače do složek patřícím mému nadřízenému, kde jsem zjistil, že náš údajně nejvzdělanější šéf je vlastně pouze vyučený pekař.^[3]

Nezametl jsem po sobě v šoku pořádně stopy, takže se na mě přišlo a šéf na mě svalil i další drobné incidenty (typicky: ztracené věci, které kdosi velmi pravděpodobně vyšmelil na černém trhu), takže jsem byl odvelen do nebezpečných území za speciálními úkoly, s očekáváním, že velmi brzo zhynu či budu zapomenut - no prostě s návratem neočekávaným. Nemusím dodávat, že mi nějaká ta drobnůstka za nehtíky uvázla, leč neprodal jsem ji dále…

Docela mě štvalo, s jakými polointeligentními vojáky jsem byl spojen do skupiny na určité specifické úkoly u polských(?) hranic, protože to dopadalo tak, že mě někde zakempili, řekli abych pohlídal materiál, sami provedli "vyčištění" nějaké zóny, kde jsem pak mohl provést nějaký úkon s technologiemi, který by oni nezvládli. I tak jsem si svátečně zastřílel z kuše a zjistil, že v tom jsem docela dobrý, takže jsem ji začal nosit sebou na úkoly. Těch úšklebků, co jsem si díky tomu užil - já, civil s vojenským oděním a botami, vše bez frček jako podřadný blátošlap…

Jednoho dne naši skupinu vyslali ze Dvou Věží^[4] do bývalé městské aglomerace zvané BetonStadt, jež mohlo před válkami obývat víc jak milion lidí, nyní, nějakých 200 let po poslední velké válce to bude o dost méně. Každopádně toto město má nějaký určitý podivný význam, snad vojenský, takže není zakresleno na mapách, odvážím se říci, že o něm oficiálně vědí asi tak na dvou místech císařské říše, když nepočítám centrálu v Bonnu, tajné služby a tak…

Pro našince tam není bezpečno, přeci jen se zde mají nacházet divoši a lidští mutanti (jež vznikli jako důsledek výše zmiňovaných válek) a kdoví co ještě. Třeba i uniklí Trifidi, což jsou nějaké rostlinky, jež se mohou pohybovat a krmit se lidmi. Což ostatně dělají i divoši ve městě, když není co jíst, což prý v těchto bývalých městech bývá poměrně často.

Proto mi nebylo divné, když po vstupu do Betonstadtu přes jeho jižní část, nejprve kolem zničených patrových staveb, pak kolem několikapatrových až po mnohapatrové, mě opět naše skupina zakempila v přízemí zřejmě nějakého bývalého obchodu a sama šla rabovat cosi neužitečného, co by naši technologové přepracovali na něco užitečnějšího. Dostali jsme tentokrát sebou i jistého Artura, který sic dle pasu je dítětem kolonistů, ale zjevně má zkušenosti s životem ve městě, takže mě zde dostal na starosti. Ostatně to, že je započítáván do "rodu" Trevarů (čti: divochů) taky dává vědět, že ty zkušenosti z města má, ale tetování u něj nenaleznete. To ostatně ani u mě, ač oblečen ve vojenské uniformě, vojenské tetování nemám. Vlastně ani žádné jiné…

Mí kolegové z jednotky tedy šli beze mě a Artura kamsi za "prací", a my dostali úkol se nehýbat z místa do doručení dalších pokynů. Ty však zřejmě nikdy neměly přijít, protože se z jednotky po celé dva dny nikdo nevrátil a naše zásoby jídla na toto čekání nebyly připraveny. Sami jsme měli namále, protože v noci se po ulicích BetonStadtu pohybovaly různé stvůry, jež mnohé vylezly z děr označených nápisem Metro. Právě tento druhý den respektive noc jsme přežili jen díky tomu, že na ulicích po nějaké přestřelce místních bylo dost mrtvol, takže tyhle potvory měly co žrát a tak neměli potřebu jít za námi do patra jedné z budov, která ještě přežívala nápor vegetace.

Abych trošičku popsal BetonStadt - je to město stojící v kopcovitém terénu, jehož některé části - ať už po protržení nějaké přehrady, nebo snad i jen nefunkčními čerpadly (což při fatálním nedostatku fosilních paliv a tím pádem i elektřiny je očekávatelné) - prostě jsou zatopené. Vegetace se rozlezla už všude, jednopatrové domky, které nebyly zničeny válkou, již zničila - typicky rostoucími stromy a jejich kořeny, ostatní domy jsou porostlé travinami a rostlinami, asfaltový koberec cest není prakticky vidět. Prostě se stalo to, co se za 200 let dalo očekávat…

Když se zpětně dívám na nevracivší kolegy, musím konstatovat, že chyba zřejmě vznikla tím, že vyráželi kamsi ode mě a Artura v podvečer, což ale bylo dál, než kam stihli dojít za světla, aby pak na ně zaútočila některá z těch bestií, která vylézala ze svého úkrytu kvůli nočnímu lovu…

S Arturem jsme měli docela velký problém a dobře týden jsme se probíjeli zpět z vnitřních částí BetonStadtu na jeho okraj, vyhladověli jsme to ale nakonec dali. Zbývaly nám asi tak tři ulice před koncem BetonStadtu, když se ozvala krátká štěkavá salva ze střelné zbraně.

Mým uším to znělo tak, jako by to byla přestřelka, při níž zemřeli oba aktéři, navíc proběhla v nejpřímější linii našeho odchodu do přírody, (kde se umím pohybovat asi nejlépe a cítím se nejbezpečněji, nemluvě o tom, že na ní mám výcvik), takže jsme tam s Arturem zašli.

Zdálky můžeme sledovat, že je mrtvý muž nejprve mírně obrán a pak odtažen jedním mužem do vícepatrové budovy s ještě čitelným názvem Milchleiste [Mléčný bar] na přízemí. Prohlédli jsme si bez krytí onu křižovatku a očekávatelně jsme oba spatřili, že onen muž "obírač" měl svého parťáka v podivné helmě. Naše ubohost, vyhladovělost a chyby, které šly připsat na vrb nevojákům spolu s mým "inteligentním" zvoláním čistou němčinou, že se na neozbrojené nestřílí, je přesvědčilo, že na nás nejenom nevystřelili, ale dokonce vzali pod ochranná křídla. Byli tu čtyři živí a zdraví jedinci (když nepočítám zraněné a mrtvé) I když pod ochranná křídla…

Hned na počátku nám dvěma nabídli jídlo, ale když si pro něj zajdeme na zahrádku jednopatrového domku. Bylo mi malinko divné, proč tam schovávali batoh s jídlem a teď se jim tam jako když ani nechce, takže když jsme se tam s Arturem nehnali a očekávali vysvětlení, tak to z nich vypadlo. Je tam živý Trifid.

Co je to Trifid? Je to rostlina na malých nožkách, s melounovitým ohromným břichem, která má dlouhý krk zakončený jakousi velkou slunečnicí, která ale neobsahuje semínka nýbrž dlouhý vystřelovací jazyk, kterým je schopna znehybnit člověka… a pak i sežrat.

Dohoda byla jasná a rychlá. Artur jde pro bágl a já ho budu krýt. Z baru na střed křižovatky to šlo snadno - Artur popoběhl ke shořelému autu kde se skryl a já učinil totéž. Pak popoběhl až k plotu zahrádky před domem a pak pomalounku dovnitř. To já popoběhl jen 10 sáhů a pak se rozplácl na zemi, což se nelíbilo chlapíkovi oblečenému jako lesní ranger. Prý mě mohl kdekdo sejmout, jak mi dodatečně vytknul. Vejtaha jeden, jako bych se ho neptal před celou "akcí jídlo", jestli mají okolí čísté? Pro mě bylo důležité, že s mojí kuší dostřelím do zahrady do míst, kam až Artur bude muset zajít, aby batoh vytáhl ze skrytu a sám jsem co nejníže. Jo a tento ranger pak od auta kryl mě.

Jakmile Artur vlezl dovnitř, začlo se ozývat bubnování Trifida nebo Trifidů na jejich melounovité břicho a znělo mi to tak, že tam jsou buďto Trifidi dva anebo jeden s větším množstvím výhonků napodobujících ruce. Obě varianty pěkně na houby, to jen tak mimochodem. Každopádně Artur dostal ode mě varování.

Jenže v té džungli, co kdysi bývalo zahrádkou bylo ještě cosi dalšího, na co ani mě na brífingu naší jednotky nevarovali. Jakási rostlina střelila po Arturovi cosi jako 40cm břevno, které se dokázalo zarýt do zdiva domku. Artur se okamžitě připlácl na zem, drapsl batoh a jal se plazit zpět. Propátrával jsem očima zahrádku a napínal uši, takže mě potkala zasloužená odměna. Objevil jsem rostlinu s tlamou, která se zrovna se syčivým zvukem znovu rozevírala, aby plivla další trn po Arturovi. Zřejmě se ta rostlina podle výkřiku "ďáblův trn" z úst rangera jmenovala Ďáblův trn…

V té sekundě, která zřejmě zbývala do výstřelu trnu jsem stihl tak akorát dotočit mojí nabitou kuš a než jsem stihl vystřelit, rostlina se zřejmě zalknula svým trnem a vybuchla jí hlava, takže místo domáčknutí spušťadla kuše sebou opět plácám na zem. Artur byl zachráněn…

Vše se ale odehrálo tak rychle, že když se ranger podíval po mě a to samé udělal kolem se plazivší Artur, zřejmě si mysleli, že jsem nějaký superdobrý střelec, když už jsem opět stačil dobít po zničení rostliny, protože v očích měli podivný lesk…

Byly tři hodiny odpoledne, my s Arturem po jídle a začal být čas se seznamovat. Naše papíry (mé a Arturovo) už stihl prozkoumat chlapík v klobouku a zesílené kožené bundě, jež se mi představil jako Charlie O´Neil^[5]. Druhý z mužů byl onen ranger, který se nechává oslovovat jménem Wolf. Třetímu tito dva říkají Vesmířan a od pohledu opravdu není člověkem ze země. Když si sundal trooperskou helmu, vidím na jeho tváři v kůži cosi modrého co pulsuje, jeho oblečení pak vypadá jako setsakra dobrá plastarmorová výzbroj s nějakými elektronickými hejblátky. Dalším mužem byl doktor.

Skupina co nás přijala hrála nějakou podivnou hru, do níž byl namočen další vesmířan (ale z jiného rodu, jak odhaduji) a večer potřebují pomoci jej přemoci, takže mě i Artura zapojují. Necítím se nějak silně a tak si vybírám místo v zadní části baru, kde je pult, na níž jsem si složil svoji kuši. Pánové dodali další dvě - kladkové - které ale jsou tak tuhé, že je sám nenatáhnu, takže mi je dva siláci natáhli. Já si je rozmístil po pultě tak, abych je mohl brát jednu po druhé a střílet…

Musel jsem se kvůli vesmířanovi štípnout do ruky a pak to samé udělat v okamžiku, kdy mi mládenci ukázali krabici, kterou jsem identifikoval jako stolní vysílačku s baterkou v zapnutém stavu. Já jsem určitě v BetonStadtu umřel a jsem v nebi! Ne nejsem v nebi, protože O´Neil mě plácl přes ruku, abych na vysílačku nešahal. Chápu to, bojí se, abych ji nerozladil. Ale i tak jsem si ji okoukl a odhadl, že při správných součástkách a dostatku času bych mohl dokázat postavit malý příruční odposlech.

Když už se začalo šírat, objevilo se ve vzduchu opět cosi technického, co bych pojmenoval slovem Čtyřtulka, neboť to mělo čtyři malé vrtulky upnuté do čtverce a pod nimi pověšenou kamerku. A kdyby tu byla jen jedna čtyřtulka, podle hluku byly minimálně dvě (o chvíli později jsem se měl seznámit i se třetí, ale o tom později).

obrázek: Civilní nevybavená, nevyzbrojená a neoplášťovaná verze Lovcovi "čtyřtulky." Do budoucna na Venuši 3056 výrobce Tesco-Yokohama…

Opět jsem pochyboval, jestli mě včera nesežraly nějaké potvory a nejsem v nebi, protože tyhle hejblátka dobře 15 minut prošněrovávaly okolí a vůbec neměli potřebu se letět dobíjet. Ostatně to, že jsem neviděl ani baterii, mě doslova dožíralo. Jak musela být malá a výkonná! Kdybych tohle hejblátko dokázal dostat do Bonnu, zlatá medaile za hrdinství by mě neminula a teplé hnízdečko u počítačů taktéž!!!

Pak se konečně ozvala vysílačka, O´Neil do ní promluvil a s druhým Vesmířanem se dohodli, že je vzduch čistý, takže se druhý Vesmířan začal přibližovat.

Dohoda byla jasná - Vesmířan číslo dvě kolem sebe má jakési energetické pole, které odráží střely z kuší a pistolí, takže na něj zaútočí náš Vesmířan a my ostatní se budeme do poslední chvilky tvářit, že jsme toho vesmířana chytli a že ho předáváme ochotně.

Obrázek: klasický wire smartgun z shadowrunu - drát z pušky vedl do rukávu a následně z límce do hledí - tím byl vyzbrojen nepřátelský Vesmířan…

Avšak ruku už mám celou bolavou, jak se do ní neustále štípu a měl jsem opět pro tuto činnost vážný důvod. Blížil se k nám ten druhý vesmířan a to tak, že jej antigravitační síla nadnášela, takže ani neměl potřebu simulovat, že chodí. Byl oblečen pouze v látkách, ale zřejmě měl v rukávu schovanou nějakou zbraň, od které směřoval kabel do hledí. Bylo jasné, že jej musíme dostat dovnitř baru, aby nám neměl šanci uniknout do vzduchu. To se povedlo.

Napjatě očekávám kdy se oba vesmířani dostanou k sobě, začnou se rvát, odpojí štít a já budu moci střílet, ale nějak k tomu nechtělo dojít. Ten "zlý" vesmířan dal mým přátelům široký bílý pásek naditý elektronikou, jímž měli spoutat našeho vesmířana, aby si jej mohl odnést. Bliklo mi, že by to mohl být pásek způsobující antigravitaci a bylo mi jasné, že když našeho vesmířana mají spoutat přes ruce, tak už nebude mít šanci zakročil.

Bleskově jsem stihl přiskočit k první z kuší a dokonce i vystřelit, samozřejmě střela byla štítem vesmířana odkloněna. Náš vesmířan se vrhl na druhého vesmířana v okamžiku, kdy už už střílel po mě, což mi zachránilo život, protože přestože už jsem házel rybičku za pult ke druhé kuši, zásah by mě zřejmě neminul.

Oba vesmířani se začali prát, tomu zlému to vyzkratovalo antigrav, neboť váhu obou neuneslo. Co jsem tak stihl vidět, náš vesmířan bil toho druhého do hlavy, což zřejmě bylo jedno z nekrytých míst štítem. Druhý vesmířan ale stihl aktivovat své sondy.

První z nich byla blízko Wolfa, který ji třemi ranami rozstřelil na cucky, byť sonda zvládla také střílet. Nikoho netrefila. Další dvě sondy stihly dolétnout z průzkumu okolí a začít nás krosit. Každá ze sond měla podle všeho dvanáct nábojů, ale protože je už vesmířan nestíhal řádně ovládat, prostě "jen" skropili celý sál. Respektive měli skropit, protože ta, co se objevila v mém rohu se zasekla, což mi dnes podruhé zachránilo život. Měl jsem dost velké štěstí, ale ne dokonalé štěstí. Nestihl jsem zavčasu od druhé kuše zalézt za pult, jeden z nábojů mě od té třetí sondy trefil.

Už jsem se do ničeho nezapojoval, ale viděl jsem, že zbylé sondy byly bez nábojů a jen s jednou střelenou vrtulkou, takže kamsi neovladatelně odletěli, kde se rozmázly. Tu jednu jsem někde blízko slyšel, ale bylo už poměrně velké šero a všichni začali urychleně balit a mizet, protože ty potvory, co tu v této oblasti chodí jsou kurevsky nepříjemné. Nebyl tedy čas najít alespoň jednu sondu, abych si jí rozebral na součástky nebo z ní alespoň vyndal baterku, nebyl ani čas na ošetřování průstřelu mé levé ruky, jen honem nandat škrtidlo, sbalit věci a pryč, pryč, pryč!

Večer u ohně byl čas na ošetření mé ruky (naštěstí jen hladký průstřel svalovinou) a na povídání si. Zdá se, že se O´Neil a Vesmířan od nás oddělí a odletí kamsi na Venuši, takže na Dvě Věže dojdeme zítra v podvečer oslabeni. Přemýšlím nad tím, co budu z této výpravy vyprávět, abych nebyl převelen na úděsnější místo, než je tohle. Co všechno mi budou ochotni uvěřit velitelé? Mám se jim vůbec hlásit, když mě furt brali jako civila a ne jako vojáka?

Uvěřit, že existují kolonie na Venuši, Marsu, Měsíci a oběžné dráze (kdoví jestli všechny fungují) a že kdesi existují technologie, které my už nemáme? Nebo ještě nemáme? Taktéž přemýšlím, že ten antigravitační pásek, pomocí něhož vleču jednoho zraněného, bych také nemusel hned "vracet", možná bych se na něm dost naučil. Vždyť i já, který se technologiemi zabýval jsem měl problém, pásek vůbec uvést do chodu tak, aby nám zraněný neodletěl (ještě že jsem pásek aktivoval uvnitř budovy a zraněného jsem otloukl jen o strop, než se mi podařilo nastavit správně potřebnou intenzitu síly).

[1] Další pokračování úvodního seznamovacího textu naleznete na stránkách Drakonianu, resp. v jejich části, které si edituje náš Gamemaster: http://www.drakonian.cz/gm/robo/reich-3006

[2] viz předchozí poznámka pod čarou

[3] vypůjčeno z RED DWARF

[4] Tu a tam značené jako Dřevěné Věže

[5] Postava se mi představila německou variantou svého jména, které jsem okamžitě zapomněl, ale protože zanedlouho bude z Raichu 3056 odejita a přejde do jiné hry (Venuše 3056) s tímto irským jménem, ponechávám toto nové jméno.