Reich 3056 očima Konráda Hoffmanna

Chřipka

Později stejného dne
(hráno 10. května 2014)

Po odstartování lodi Artur ukryl bednu s náboji, dalšími náboji nás podělil Wolf a přestože nám do zbraní nepasují, poslouží nám mimo jiné jako platidlo. K dalšímu dělení čehokoliv už pak nedošlo a navíc se Wolf začíná tvářit zasmušile.

Wolfova zasmušilost se vyřešila velice záhy, hned jak jsme se od strže došli zpět na cestu. Vysvětlil nám, že s ním teď (chvíli) jít nemůžeme, ale že nás pošle směrem na Dvě Věže (kam musím jít podat raport) a cestou nás nabere na řece, abychom to nemuseli jít pěšky celé. Problémem by však mohli být jak civilizované oblasti (Severní výspa, kde jsme měli být už včera, či Kromach, kde nemáme jako nevojáci povolení k pobytu) tak i domorodé či vypálené vesnice - tato cesta vedoucí na východ přímo na Severní výspu vede přes momentálně vypálenou ves Bobrov, kterou jak jsem pochopil vypálili císařští, tedy "my".

Nakonec nás Wolf nasměroval přes hřeben směrem na silnici spojující Kromach a Severní výspu s tím, že velmi brzy po svítání musíme stihnout stát za Kromachem (měřeno podle proudu řeky) a čekat na naložení. Protože je teoreticky možné, že loď nepřijede, máme čekat maximálně do pravého poledne a pak holt jít na Dvě Věže pěšky a sami. Zabloudit nemůžeme - jakmile bychom totiž při naší chůzi po hřebenu šli z kopce, je jasné že jdeme špatným směrem…

Dlouhé putování až do večerního šírání nás opravdu přivedlo do blízkosti oné silnice, ale současně také do blízkosti farem, kde nás Wolf upozorňoval, že by nás někdo mohl udat strážím, což z nějakého důvodu nechceme… No hlavně je to vojenská posádka a mé polocivilní papíry by mi moc nepomohli… S Arturem se tedy skrýváme tak šikovně, abychom nebyli ze směru od vsi a cesty spatřeni, rozkládáme tábor a střídáme se o hlídku, kterou stavíme hlavně kvůli tomu, abychom nezaspali čas, kdy bude svítat.

Další den…
(hráno 10. května 2014)

Ranní sestupování na cestu ještě ve tmě v lese nebylo příjemné, a štěkot psů ve vsi také ne, takže zavčasu odbočujeme na polní cestu obcházející ves zprava a scházíme dolů k vodě. Už teď docela cítím, že dnešní noc bez ohně nebyla to pravé, co jsem si mohl přát. Asi jsem se špatně zahrabal do spacáku, takže mi teče z nosu…

Nevylepšilo to ani hledání vhodného místa, odkud bychom nalezli do lodí, navíc řeka zde při kraji je poněkud bažinatější, takže než jsme se dohrabali na mělčinový výběžek do řeky, byl jsem vlhký až po kolena.

Wolf přijel se dvěma kánoemi, jednou bednou a dvěma průvodci, kteří seděli na zádi, takže mi bylo jasné, že k Wolfovi, průvodci a bedně na jedné kánoi se nevejdeme, ale že v druhé, prázdné kánoi, kde byl jen druhý průvodce, se já nebo Artur povezeme jako náklad, zatímco ten druhý bude pádlovat. Kriticky jsem zhodnotil svoje schopnosti a porovnal svoje a Arturovo svaly - které jsou stejně mizerné, a byl připraven na otázku, která přišla. Otázka ani nedozněla a já už popostrčil Artura dopředu - pádlovat bude on.

Můj nástup do kánoe byl v pohodě, ale Arturův ne - musel nás odstrčit do proudu z mělčiny a podjeli mu nohy, takže nás všechny málem vykoupal. Náš průvodce nadával v cizí řeči, až jsem se začal bát, že to bude slyšet až do vsi, ale zřejmě nám to prošlo, soudě podle zbytku dne, kdy nás nic nepronásledovalo. Jenže to předbíhám…

Zpočátku se nám jelo docela dobře, řeka byla ještě chvilku docela vyčištěná, ale později už přenášíme kánoe přes kmeny stromů, motáme se mezi balvany a tak. Sem zřejmě lodě pravidelně nejezdí.

O polednách už pokašlávám, což není to pravé ořechové, ale o polední pauzu se jakž takž dávám dohromady a suším všechny své věci. Mezi tím se dozvídáme, že vjíždíme do bažin s mnoha ostrůvky, z nichž některé jsou obydlené, žel murloky, a - jak nám vysvětloval Wolf - určitá množství murloků mají svá určitá chování a právě jedno konkrétní množství murloků dělá to, že napadá okolo plující osádky lodí. No a samozřejmě ta určitá množství murloků, která se chovají tak a tak se mění, takový mladý horkokrevný murločí bojovník dokáže strhnout sebou další…

Odpoledne se zdálo, že naši průvodci si nejsou jisti cestou, dle svých slov se tato bažina docela mění a já jim to věřím (ze svých vlastních zkušeností s jiným místem). Musíme tedy pořešit problém - pokud odbočíme příliš brzy, vjedeme přímo do největší murločí vesnice, pokud odbočíme akorát, stihneme dojet ještě za světla do vísky Horní Poříčí, pokud odbočíme později, tak to nestihneme a budeme spát na cestě nebo ještě na kraji bažin, no a pokud to poděláme úplně, tak narazíme na murločí minikolonie.

Můj nápad, že poplujeme pro jistotu jen o dva až tři ostrůvky dál, než jsme teď se v prvé chvíli zdál dobrý, ale později odpoledne bylo jasné, že nás čeká spánek mimo civilizaci, neboť konec močálů se blížil moc pomalu - sjeli jsme v močálu dál, než jsme měli. A když pak jedna z kánoí (ta s Wolfem) najela na potopenou betonovou zeď a otevřela si na spodku malou dírku, bylo jasné že jsme pro dnešek dojeli.

Proto se podél zídky stahujeme na zdánlivě pustý ostrov, kde byly další zbytky čehosi, co by se dalo nazvat betonovou stavbou, ale už tak rozpadlou, že nelze odhadnout, k čemu sloužila. Naštěstí tu stojí jakžtakž čtyři zbytky stěn, které nás zakryjí před okolím. Naši průvodci zatím vytáhli kánoe a nechají je do rána vyschnout.

My ostatní zatím opatrně sbíráme dřevo na oheň a zlehka prozkoumáváme blízké okolí. Byl jsem to já, kdo spolu s Wolfem registrujeme podivný vrčivý zvuk. Artur, který byl výborný jako můj průvodce ve městě, se zde v přírodě (jak Wolf později poznamenal) příliš nehodí pro život, ale spíše jako návnada.

Zatímco jsem se já a Wolf přikrčili a připravovali se na boj, Artur stále sbíral dřevo a byl tak nejviditelnější obětí pro přerostlé vážky měřící jednoho metru. Dvěma jsem stál v cestě já a bohužel jsem udělal tu kravinu, že jsem si svoji těžkou kuši odložil na tenhle sběr dřeva, naštěstí jsem si ponechal svoji střelnou zbraň. No tedy naštěstí - způsobila dost hluku, přestože jsem střílel naprosto minimálně, ale i tak prozradila naše postavení všemu, co se v okolí pohybovalo.

Wolf také v první chvíli střelil z nějaké flinty, ale pak přezbrojil na luk a střílel jak po své vážce, tak po těch, co šli na Artura, nějaký boj se ozýval i od lodiček. Svoji první vážku jsem dvěmi ranami poslal k zemi, druhou pak jednou ranou trefil do levého oka, tak mi to alespoň v mířidlech připadalo, o následných škodách na vážce nemluvě…

Artur je tedy znovu pokousán a jako naschvál blizoučko rány, kterou mu léčili Vesmířanovo stroje, takže se s vrčením vrhám na nové obvazování Arturovo zranění. Artur, vidouc moje nadšení a poloprázdnou lékárničku, mi nabídl, že si pak mám vzít jeho císařskou lékárnu, na kterou doposud skorem ani nesáhl a měla by být plná.

Měl jsem v sobě tolik adrenalinu a vzteku, že jsem se nabídl na první hlídku, kterou jsem odchodil v blízkém okolí tábora, tedy krom okamžiků, kdy jsem přikládal na oheň, neboť další nastydnutí by už pro náš tým bylo kritické. Stačí že jsem já nastydlý a pokašlávám.

Další den…
(hráno 10. května 2014)

Bohužel, ráno už kromě rýmy a kašle mám jednoznačně horečku, za což mohl cirkus, který ztropil Wolf když se prý na nás díval jeden z murdoků, jehož vyrušil bez potřeby střelby. Zřejmě to mělo své výhody, protože se na nás nevrhli okololežící murdokové, dobře hodinu je slyšíme, jak lezou do vody a vzdalují se od nás. Jenže i tahle hodinka mimo spacák přispěla k mým nemocem…

Požaduji proto po všech okolo, aby se někdo z nich vzmužil a ohřál mi vodu, bez toho, abych já se musel vychumlat ze spacáku - stačí že budu udržovat oheň. Mám ale dojem, že ani jeden z přístupů, kteří mí přátelé zvolili, se mi nelíbí. Artur měl za to, že stačí nabrat vodu z bažiny a převařit, Daniel - jeden ze dvou našich průvodců si myslí, že místo vody z bažiny by se měla použít ta, která už prosákla přes hlínu někam do středu našeho ostrůvku, Wolf navrhuje pískový filtr. Vztekle jsem zavrčel, ať ohřejí vodu z mé čutory…

Wolf měl tušení, že kůra z vrby spařená v horké vodě by mi měla pomoci a skutečně mi za půl hodiny nějakou našel, ale tvářil se u toho tak, že sice našel strom podobný vrbě, ale že vypadal nějak divně. Poděkoval jsem mu, kůru převzal, ale později vyhodil do vody z lodi. Na tu však nasedáme ještě o další hodinu později, neboť oprava se poněkud protáhla.

Vyrážíme tedy na cesty asi tak hodinku a půl po snídani a zalepení lodi. To, že od dopoledne do poledne se neblížíme k civilizaci, ale naopak jedeme pod velkými sítěmi, rozhodně není dobře, zvlášť když netušíme, kdo tahle velké sítě vyráběl a na koho. Ale pak narážíme na proud nějakého toku, což by měla být Modrava tekoucí skrz Horní Říčov. Konečně.

Než však dojedeme do Říčova, poplujeme po řece asi celý zbytek dne, ale mohli bychom narazit na nějakou osadu tak říkajíc na hranici divočiny, což se nám zřejmě splnilo okamžitě. Na úplně posledním ostrůvku na nás mává nějaký člověk, ale nám trvá ještě nějakých 30 minut, než se k němu přes zvětšující se proud probojujeme. To už se ale z jednoho človíčka stali tři, dva ozbrojení kopím, třetí však dlouhým lukem. Ale prý se máme stavit na odpočinek a obchody.

V tuto chvíli jako první nejméně nepostradatelný vstupuji první na molo, postavené tak, že byly zatlučeny nějaké pilony do bahnité půdy říčky, z břehu nataženy kmeny a mezi nimi jsou malé kulatiny, vše spojeno vrbovým proutím už značně seschlým. Tím, že mě molo udrželo a rybáři mě nezajali se začali vyloďovat ostatní.

Zde jsou tři sruby na kůlech, dva totálně z odpadového dřeva, třetí vypadá poctivěji - olše a bříza je stavebním materiálem. Stěny těch prvních dvou jsou nahozeny hlínou podpořených rákosím. Jednoznačně rybářská osada, bez žen a mladých dětí, tedy zřejmě není trvale osídlena.

Scéna s vyloďováním skončila tak, že druhý z průvodců, který z naší lodi vystupoval jako poslední zavrávoral v okamžiku, kdy mu zůstala v ruce plaňka z mola. Pak žbluňknul do vody. Asi tu je něco s vodou, protože barví vše do červena, průvodce se vynořil z vody rudý v obličeji jako rak.

V první chvíli netuším, proč je ta třetí chata jiná, takže se ptám místních, kde bych si sehnal bylinky na horečku a posílají mě k poloslepému dědovi  a jde se mnou Artur. Raději mě doprovázel, aby mě někdo nepřepadl, když vypadám, že bych měl nějaké cennosti a přeci jen se na ostrově mi ta třetí chata vypadá jako pašerácká. A taky že ano, najednou se vedle Artura který hlídal vyloupnul kluk a ukazoval mu fotku Wolfa a Oneila, nějakou mladší a z civilizace. Artur se tváří že je viděl v Betonstadtu a tvrdí, že já jsem jeho šéf.

Hoch tedy ukázal fotku i mě, přičemž mi bylo hloupé, abych říkal něco příliš odlišného, takže potvrzuji, že Oneila znám, ale že už není mezi námi a říkám to smutně, načež Artur dodal, že už je tam nahoře^[1]. Kluk to pochopil tak, že zemřel a posmutněl. Poptal jsem se, proč je oba shání - prý je shání jeho šéf. Ale prý bychom mohli alespoň obchodovat. To mu nevyvracím a říkám, že do deseti minut dotáhnu ostatní, co by o obchodování měli zájem a o těch dvou na fotce vědí víc.

O necelých deset minut později jsem po vysvětlení situace všem dotáhl Wolfa, ale nejsem nadšen z toho, co mi Wolf řekl. Prý ten kluk mohl Artura klidně podříznout jak se tiše připlížil a měl dost času, než si ho Artur všiml, prý ten kluk si dokonce musel odkašlat!

To, že jsem přivedl Wolfa, změnilo celou situaci a místo kluka musel přijít šéf . Ukázalo se, že cíl bedny, co jí veze Wolf je právě zde. Cena se dohodla a pro mě i nějaké léky, přičemž se ukázalo, že jsem podcenil cenu, kterou zde má náboj - místní doktor mi neměl jak vrátit, takže mi musel dodělat další dávky léku na horečku.

S tou mojí horečkou se to mělo tak, že se mě na ni vyptával každý, rybář hned na molu, děd bylinkář, kluk s fotkou i šéf. Všichni měli stejnou posloupnost otázek: Máte bahenní horečku? Průjem? Zvracíte? Žluté bělmo? To mě přimělo k tomu, že když se mě doktor ptal na bahenní horečku, už jsem mu, poněkud naštvaně, sdělil odpovědi na ostatní otázky, tedy: "Nemám průjem, Nezvracím a nemám bílé žlutmo". Tím jsem si vykoledoval doplňkovou otázku, jestli nejsem doktor…

Nakonec nás na něčí přímluvu nechali rybáři v jedné z chatek, která ale byla přímo na zemi, přespat. Jenže to, že jsme tu takhle ve velkém utráceli, nedělalo dobrotu jak odpoledne, tak večer, tak v noci. Já skoro všechno prospal, ale už s léky v sobě, ale celé to dění co se dělo mě stálo další dva feniky…

Další den
(hráno 31.října 2014)

Ráno mi bylo dost zle, ale už jsem měl v sobě první piluli. Nic moc už neřešíme, skoro s nikým nemluvíme a raději už plujeme. O nějakou chvíli později zjišťujeme, že za námi pluje rybářský člun a osazenstvo není příliš nadšeno, že jim ujíždíme. Proběhla krátká výměna šípů, dalo by se říct, že skončila v náš prospěch, dále do Horního Říčova už plujeme v klidu… A pak už jen mohu říci - Hurá jsem doma!

Nejprve jsem si zaskočil do nemocnice, kde jsem potkal toho samého doktora, co u BetonStadtu. Jeho slova byla nekompromisní: "Zalehnout, cca tři dny ležet , se štěstím to bude trvat 2 dny" Jsem z něj úplně mimo, z doktora, který mi v divočině připadal takový mírně zmatený, ale teď? Najednou je rázný, sebevědomý, zpucoval všechny místní sestry tak, že druhý den vypadala nemocnice čistší a uklizenější. Překvapuje mě třeba i to, že dva vojáci přivlečou třetího se zlomenou nohou, pak za pár chvil odchází a jeden z vojáků mu -dokonce i seržant! - mu zasalutují. Sice je vidět, že je seržant poněkud ze situace zmaten, ale …

Zobu si vlastní pilule na léčbu, něco malinko jsem dal i doktorovi, jako poděkování za vše…

Další den
(hráno 31. října 2014)

První den na Dvou vežích smolím špačkem tužky hlášení a sleduji, že si sestry všimly, že mě doktor Schwarz zná a trošinku si mě všímá víc, takže jsem tvrdě zásobován teplým čajem. Doktor je na mě také přísný - žádné vstávání z postele a jít si na záchod, musím dělat potřebu do bažanta…

Ostatní též podávají hlášení, například v hraničářském cechu.

Další den
(hráno 31. října 2014)

Cítím se mnohem lépe a tak jdu předat hlášení k Rotreklovi. I ten malý výlet v podstatě do vedlejší budovy mě vysílil, takže jsem byl doktorem vyplísněn a musel znovu zalehnout.

Další den
(hráno 31. října 2014)

Jsem zdráv.. Mezi námi děvčaty, byl jsem zdráv už za dva dny a třetí simuloval - když šel kolem doktor, tak jsem zlehka zakašlal, ale i doktor se tvářil, že mě tu má rád, protože mi dnes přeměřil teplotu a přestože jsem byl v normě (36,5) tak mi vynadal že mám teplotu a musel jsem zalehnout…

Dnes se tu objevil podivný panáček se jménem Torquemada - domorodec podle tetování, avšak v tetování jsou křesťanské vzory, oblečen ale jako voják specialista v maskáčích (ty stojí v prodejně jako 4 obyčejné uniformy). A hučí do mě a do doktora, že potřebuje něco zlegalizovat a něco zpeněžit.

Další den
(hráno 31. října 2014)

Torquemada odevzdal Rotreklovi cosi, co vypadá jako zlato zalité v jantaru a kousek jantaru je uštíplý, takže to zlato je vidět. Jenže Rotreklovi se nepozdává, že jej Torquemada získal od mrtvého domorodce a proto si odběhl pro cosi, co poznávám - měřič záření Gajgr čtyřka - podivuji se tomu a dostalo se mě upozornění, že tento konkrétní je předělán na měření stronciového záření^[2]. To mě polekalo a Rotrekla taky, ale toho až poté, co se podíval na stupnici, která byla v červeném pásmu už od dveří.

To mě překvapilo, protože zlato přeci samo o sobě nezáří - zjevně kromě dvou vrstev, jež jsme viděli pouhým okem obsahoval i něco dalšího, co zlato obalovalo. Rotrekr samozřejmě poslal pro svoje lidi, kteří oblečeni v těžkých odstiňujících zástěrách shodili vajíčko do olověné bedny a klusali s ní pryč. Došla mi přitom ještě jedna věc - pro Torquemadovi nezřetelné příznaky nemoci teď máme vysvětlení.

Torquemada pak dostal povolení na všechny svoje nalezené věci, Rotrekl jej pak poslal pryč a já tak zůstal před Rotreklem sám. Mě totiž legalizace zbraní málem neprošla, protože Rotrekr poznal, že jsou v ní materiály, jež nejsou z tohoto století a světa, ale uznal mi to (sériové číslo vyražena na pažbu, jinam to nešlo) ale bohužel si mě pamatuje a má u mě nějakou velkou službičku….

Co jsem doteď nevěděl bylo to, že Rotreklův syn je někde držen v zajetí a mládenci navrhovali, že bychom jej mohli v oblasti ovládané Kyjevany vyměnit za ono proklaté zlato. Vidím to v živých barvách:

BUCH BUCH BUCH!!!
"Kdo tam?"
"Kyjevani!"
"A kolik vás je?"
"Zweiundzwenzig"

xx

Dále není odehráno

[1] Náš jazyk je tak krásně dvojsmyslný - O Neil není mezi námi, je tam nahoře, je na nebi,  už s námi není na tomto světě … :-)není s námi … již není na tomto světě … je tam někde nahoře … už ho nikdy neuvidíme … vyletěl rovnou do nebe…

[2] Stronciové záření je v tomto světě něco zcela jiného než klasické radiační záření známé v našem světě - je jiného druhu a je mnohem vážnější…

[3]