O kouzelníku Pelinovi (7.)

20. června 2002
(hráno 30. září 2002)

Moje matka byla ráda, že jsem se vrátil do Komodoru a dočasně se vzdal života dobrodruha. Brzy ale poznala, že za čas opět odejdu, protože jsem začal docházet ke svému novému mistrovi a učit se dalším dvěma kouzlům.

O tři měsíce později…

29. září 2002

Odpoledne sedíme se Satrenem v hospůdce a konstatujeme, že se v Komodoru neděje nic, co by stálo za prozkoumání dobrodruhem. Proto jsme se shodli, že zkusíme štěstí v jiných městech. Zkusíme to třeba v Cedrově.

30. září 2002

Skutečně, zde v Cedrově se to viditelně hýbe. A to nejen proto, že jsme se zde v hospodě „u Dubu“ potkali s Krátkonožkou, a jeho novým kumpánem Mortimerem.

Mimochodem- Mortimer je půlelf a to se tady na ostrově moc nevidí. Nosí kápi, dlouhý luk a meč. Je oproti mě dost vysoký (kdo ale není), měří dobrých 180 coulů.

Satren začal všechny hostit a zřejmě to přilákalo nově příchozího človíčka s cepem, který si to přihasil k našemu stolu, zastavil se před Mortimerem a prohlásil: „pane Smolný, jste můj mistr“ Mortimer byl překvapen a z toho človíčka vytáhl, že se má u něj učit být chlap a že do teď působil jako mlynářský pomocník. Toho človíčka jsme prozatím usadili u nás…

A opět se otevřeli dveře a vešel kroll s člověkem, usadili se poblíž nás. (Kroll byl oblečen v medvědí kůži a přinesl si nůši, člověk byl postarší ozbrojen širákem, tesákem, kroužkovkou, plechovými rukavicemi, na plášti měl dva zlaté pruhy.) Během pár minut k nim přibyl vesnický hoch ozbrojen skřetí šavlí a dřevěným štítem. Představil se jako Vojtěch a řekl něco jako: „Tak jsem tady“. To už se mi rozsvítilo a šel si k jejich stolu ověřit teorii o panu Smolném. A skutečně ten člověk byl pan Smolný. Řekl jsem mu, že u našeho stolu sedí další jeho žák. Pan Smolný se začal usmívat, leč jeho úsměv brzy pohasl, když jsem mu oznámil, že jeho žákem je ten človíček s cepem. Chvilku jsem se s ním ještě pobavil a řekl mi že rodiče mu předali tyhle děti, aby z nich udělal chlapy a že směřuje do „Černého lesa“

Původně jsme chtěli jít s nimi, ale pak mi cosi připomnělo že jsme se tři měsíce neviděli s Bamakvabelem a že bychom k němu měli zajít. (Protože tento svůj deník píši s dvoudenním zpožděním, mohu už teď říci, že to byl hloupý nápad. Ale to bych předbíhal)

Z hospody jsme vyrazili ještě navečer, ale ve hvozdu již bylo šero. Šramot lesa nás děsí a tak když všichni zaslechneme hrozivé zašustění (a já zaregistroval cosi velikosti „A“) vystřelil Satren do křoví… Následným průzkumem zjišťujeme, že to byl obyčejný ježek a že Satren v tom šeru dokázal přímo mistrovský zásah – trefil se šípem přímo do ježka a usmrtil ho…

Trochu jsme se uvolnili, ale Mortimer nám řekl, že od Hatoru jedou koně. My ostatní jsme ještě nic neslyšeli, ale raději jsme zašli trochu do hvozdu… O chvíli později se objevili dva koně (podle posezu na koních to byl nějaký pán a jeho(?) dáma. Oba koně vedl ozbrojený člověk a byl docela bystrý, protože nás zaregistroval… Naštěstí to jen oznámil svému zaměstnavateli a pak všichni trochu zrychlili

My jsme ještě kousek popošli a nalezli tábořiště, kterému se říká „Na půli cesty“. Tam jsem rozdělal oheň, navečeřel se a šel spát.

1.října 2002

Přátelé mě vzbudili na ranní hlídku, která proběhla v pohodě. Nameditoval jsem a následně vzbudil své přátele. Mortimer už vypadá zdravěji (celý včerejší den byl pobledlý a tvrdil, že cestoval po moři) a tak jsem si zkusil na něj své oblíbené testovací kouzlo. Výsledek způsobil, že jsem mlčel až do Hatoru.

V Hatoru jsem zapadl do hospůdky a ostatní si šli po nějakých svých pochůzkách a nákupech. Jako první se vrátil Satren a začal se mě vyptávat na nějaký klíč. Vnitřně jsem se lekl a snažil jsem se to nedat najevo. Vyzvěděl jsem, že to má být křišťálový klíč (takový jsem neměl a nevěřím že existuje) a že má pasovat do všech zámků. Nahlédl jsem tedy Satrenovi do mysli… Tak to má být lupičský klíč!! asi to bude cechovní odznak nebo co…

Pak do hospody přicházeli různí hosté a i přátelé přišli z pochůzek.

Dozvěděli jsme se mimo jiné, že loď „Bouře“ spolu s lodí „Mořská rybka“ kotvili u pobřeží, na mořskou rybku se nakládali zásoby a kamsi pluli.

Dále jsme se dozvěděli, že v Tuvoku našli nějakého člověka zamrzlého v kostce ledu, kdo to vyšetří dostane odměnu. Poslední informace byla o tom, že se stále hledá Aškerova koruna a že odměnou má být dům ve městě ATAME.

Vyrazili jsme ke břehu, kde se setkáváme s Bamakvabelem a šťastně jsme na správnou část břehu dorazili v pozdním odpoledni. Zjistili jsme že nemáme přivolávací mušli tak jsme museli zavolat hlasem. Bamakvabel nás neslyšel, zato Vanoflé ano. Přijela se svým spřežením až skoro k nám a se zalíbením si nás postupně obhlédla. Leč její smích v průběhu přehlídky postupně uvadal až nakonec beze slova naskočila do svého kočáru a prudce odjela pryč…

Nu, mám o čem přemýšlet při rozdělávání ohně… O tom že se sem ženu bez mušličky, že nás Vanoflé neznámo proč odvrhla… A ke všemu jsem zaslechl ono proklaté „Sómmos“. Satrén kouzlil na mě…

Protože Satren není kouzelník, kouzlil na mě hypnózu ze svitku, bez možnosti udělit mi velmi oblíbený posthypnotický příkaz „zapomeň“ a tak vím, že se mě opět vyptával na ten klíč. To vše jsem si uvědomil hned poté, co jsem se z hypnózy probral a tak jsem Satrena jen postrašil větou, jestli nechce dostat bleskem a pak šel rozčarován spát…

Mimochodem, když byl Satrenovi ten svitek prodáván (nebo jak si jej vlastně opatřil), tak mu nebylo vysvětleno, jak hypnózu ukončit, chudák zkoušel slova jako „konec kouzla“ a podobné. Kdybych byl divákem u téhle podívané, tak bych se smál…

2. října 2002

Vracíme se do Hatoru, kde si vyzvedáváme koně a jedeme do Cvočkova. Zde mě později vystrašil pacholek od koní hláškou, že se mému ponymu udělalo zle, ani najíst jsem se pořádně nemohl… Vběhl jsem do stájí, kde na mě vybafl Skřivánek… Pony byl pochopitelně v pořádku, Skřivan uplatil podkoního aby se mohl svým originálním způsobem přivítat. Pohazoval si se mnou jak s malým děckem…

Už podruhé v tomto měsíci jdu lehce rozčarován spát. Když jsem nahoře na pokoji našel neobjednanou přistýlku, neměl jsem sil jít protestovat k hostinskému. Ano, objednal si ji za mými zády Skřivan a během chvilky skutečně do pokoje vešel.

Řekl mi mimo jiné, že brzo odjede na západ pryč z tohoto světa, ale že chce udělal ještě jednu věc. Asi bych měl připomenout, že Skřivan, alias svobodný pán Shiro (nebo naopak), je elf a ti jak známo odplouvají lodí na západ do svého "nebe" abych to tak řekl co nejjednodušeji… Pak jsme šli oba spát…

3. října 2002

Ráno jsme se při snídani setkali s dalšími našimi přáteli (Runis se psíkem, Goro a další) a při snídani nás všechny překvapil Vojtěch - ten co odešel s panem Smolným na výcvik do Černého lesa. Jak jsme se dozvěděli, do Černého lesa nedošli, neboť tam armáda měla nějaké cvičení, takže zůstali ve hvozdu. Jenže krolla Dyna kousl nějaký prazvláštní had. Ostatně kůži toho hada přinesl na výměnu za peníze a pak za protijed… Prohlédli jsme si ji. Byla lesklá, ba až kovovou barvu měla. Nikdo takového hada neznal, jen Skřivan se tvářil že hádka zná. Nabídl Vojtěchovi čtyřicet zlatých, které ale vyplatil "pokladník Satren". Vojtěch hned vyběhl sehnat ten protijed.

Pokladník? Zas další "rána" do mé hlavy a ještě jedna měla přijít. Dohadovali jsme se, jestli má někdo nějaký nápad na akci a Satren začal hovořit o mém poznámkovém pergamenu, kde mám poznámku k městu Varp a prodavači slaměných strašáků a že bysme měli jít za ním a jeho(?) knihou pamětí. Asi se mi Satren předevčírem hrabal ve věcech a pak to vyžvanil Skřivanovi. K této své myšlence jsem došel poté, co se i Skřivan začal méně zasvěceně vyptávat na věci okolo tohoto prodavače.

Nechtělo se mi opouštět akci "Bamakvabel" a tak jsem sběhl do domu, kde bydlí Barek. Leč ten již měsíc není doma, odešel před měsícem s jakýmsi mužem do lesů. Ten muž byl starý a honosil se stříbrným cepem…

Sešli jsme se všichni u brány na Varp a vykročili, resp. vyjeli … Cestou jsme potkali předsunutou hlídku jednotky Piškotů. Hledají nějakého měňavce. Poslouchal jsem jen na půl ucha a z vyprávění jsem pochopil, že kdosi prodal měňavce proměněného v cosi zlatého zlatníkovi. Pak se měňavec proměnil zpět do podoby Gora a problém byl na světě…

O chvíli později jsme dojeli běžícího Vojtěcha, který se už pomalu chystal odbočit z cesty kamsi do hvozdu za svými přáteli. S ním šel postarší muž s truhličkou…

Na můj návrh jsme odbočili za Vojtěchem. Jet koňmi se nedalo a tak jsme je nechali poblíž cesty a šli pěšky… Léčitel s truhličkou se již skláněl nad krollem, který byl celý promodralý. Do krolla nalil nějaký ten lektvar a pokud jsem mohl soudit podle reakce krollova těla tak i pomohl, protože se krolovi vrátila do tváře barva… Než jsem stačil pronést nějakou pochvalu, řekl léčitel něco v tom smyslu, že musíme počkat, jestli se z toho kroll dostane…

Nedostal se z toho a za chvilku dodýchal… Připravili jsme mu mělký hrob…

Zatímco hraničář trochu stopoval, seděli jsme mi ostatní na pasece a odpočívali po pohřbívání. Pak se zachvěla země a zahřmělo. Asi uhodilo někde blízko mysleli jsme si, ale náš úsudek byl asi špatný. Objevila se totiž obrovská desetimetrová… opice. Nechtěl jsem ji rušit v jejím přirozeném prostředí a tak jsem se vzdálil ke koním - ti již jevili jistý neklid . Goro byl asi stejného názoru, protože přišel za mnou. Nikdo další se nepřipojil, ba co hůř ozval se zvuk bitvy. S Gorem jsme se rychle začali vracet - ostatní bojovali s gorilou. Než jsem stihl vykřiknout můj oblíbený bojový pokřik, bylo po gorile… Byla to zvláštní gorila, protože její hlavu tvořila vlastně jen lebka. Skřivan si lebku hned pro sebe zabral. Pak už si jen pamatuji, že za mnou něco zasyčelo a to něco vypadalo jako létající had. Mělo to ptačí křídla - jedno černé, druhé bílé, trojúhelníkovou hlavu. Snad jsem i bílou střelu stihl seslat a pak mě dostihlo nějaké šílenství…

3. října 2002 odpoledne
(hráno 14.října 2002)

Když jsem se probral stál nade mnou Skřivan a chystal se do mě nalít nějaký lektvar. Preventivně jsem se hypnul od něj kousek dál.

Skřivan si najal Krátkonožku na odnesení lebky. Hned poté začali podivné zmatky se Satrenem (možná že už byli ráno, ale to si neuvědomuji), který nevěděl co je to VARP, co je to město… Hloupě jsme se domnívali, že jej postihla krátkodobá ztráta paměti. Sice mi něco říkalo, že je něco špatně, ale bohužel to něco nebylo ochotné sdělit něco víc.

To už jsme ale přijížděli k Varpu, před jehož branami se dohadoval se strážným jakýsi člov… vždyť je to samotný Bamakvabel! Zrychlil jsem na svém ponym (a za mnou zrychlil Skřivan a Satren). Pozdravili jsme se s Bamakvabelem a Skřivan hned slovně zaútočil na strážného, proč prý obtěžuje toho muže. To už nám ale Bamakvabel sdělil Súrštinou, proč s námi chodí nepřítel. To mě zarazilo: že by tu byl někdo neviditelný? Použil jsem hobití čich a provedl sčítání lidu. A sakra! Satren se mi jevil divně, jako by to byl barbar a současně něco malého (hobit?). To už ale Satren začal prchal. Domníval jsem se, že je Satren ovládán nějakým magickým tvorem a tak jsem bez rozmýšlení vyslal bílou střelu. Zásah… a nic. Můj předpoklad byl chybný. O chvilku později dokončil svoje zaklínání Bamakvabel. Nestačil jsem ani desetkrát zamrkat očima a byla tu bouřka. Hned první blesk těsně netrefil prchajícího Satrena (tedy je-li to vlastně Satren). Pak jsem (konečně) vyslal havránka na hon za Satrenem. Moc se mu do toho nechtělo, přece jenom blesk je blesk. Ostatní už při prvním příznaku útěku Satrena nasedali na své koně a jali ho pronásledovat. Než jsem nasedl na svého ponyho já a než jsem se rozjel už havránek zahlásil, že Satren zmizel v davu. Ve stejné chvilce udělal Skřivan tu nejodpornější věc co může člověk udělat - loupež za bílého dne. Okradl samotného Bamakvabela, strhl mu z krku mušličku… Pak se ze Skřivana stala růžovoučká mlha, z Bamakvabela něco zeleného tekoucího načež oba zmizeli v blízké kanalizaci. Tím skončilo pro dnešní den jejich účinkování v mém životě…

Jel jsem na svém ponym směrem k hospodě "Na suchu" a už z dálky vidím nějakého strážníka, jak se přibližuje k Mortimerovi a následně mu uděluje pohlavek… Ostatní přátelé se dali se strážníkem do boje (napadení veřejného činitele-to bude vězení). Než jsem dojel blíž bylo po boji, ani jsem nestačil vykřiknout, že to je falešný strážník. Ano, opět se mi "objevoval" jako dvojpostava. Ze strážníkova těla se hned poté stal nějaký silně páchnoucí sliz a v něm se objevil nějaký dopis. Mortimer si ho přivlastnil. To už k nám ale přibíhal strážný co jsme ho právě zabili… Ne nepil jsem žádný truňk… Přiběhl ještě s dalšími dvěma a po krátkém výslechu bylo jasné, že jsme s velkou pravděpodobností zabili nějakého měňavce…

Po výslechu jsem s Mortimerem šel do hospody si odpočinout, ostatní se rozprchli po městě. Mortimer mi půjčil dopis na prostudování a zeptal se mě, jestli znám nějaká jména tam citovaná. Můžete sami posoudit, zda jsem mluvil pravdu, když jsem mu na tuto otázku odpověděl že ne, ten dopis jsem si pro jistotu opsal…

Mezitím přišel nějaký hobítek, a prý  že se chce stát dobrodruhem. Kratičce jsem s ním promluvil a dohodli jsme se, že když mě potká zítra ráno dole u snídaně, že uvidím co se dá dělat. Ještě něco málo se odehrálo, ale to už jsem při své únavě příliš neregistroval. Šel jsem raději spát, ale vyrušil mě poslíček. Donesl tento dopis od Skřivana

Dobře jsem se uzamkl na pokoji a zabezpečil…

4. října 2002
(hráno 21.října 2002)

Ráno jsem se vzbudil živ a zdráv, takže mi nic nebránilo nameditovat a sejít dolů na snídani. Křemílek tam na mě již čekal. Pověděl jsem mu bajku o pokladu a o muži, který sídlí ve Varpu a tvoří slaměné strašáky.

Křemílek se na to hned chytil a začal nadšeně vyprávět, že tu knihu měla chvíli doma maminka a že byla zlá. Kdokoliv si z ní chtěl číst, tak se ho ta kniha pokusila pokousat. Proto byla po většinu času zavřená v kleci… Později ji matka prodala nám známému "slaměnému" muži. Požádal jsem Křemílka, aby toho muže přivedl. Zatímco byl Křemílek pryč, začalo být u našeho stolu živo. Mortimer přišel mezi prvními, pak se u nás objevili Guneivar, Krátkonožka, Runis a Markon… Abychom měli o čem přemýšlet, přišel mezi nás hostinský a nabízel nám mapu ostrova, že je na ní nakreslen poklad. Přemýšlím, jestli jsem nenaletěl, když jsem za ní zaplatil požadovaných 7 zlatých. Žádnou značku jsem na mapě nenašel tedy až na skvrnku u Tuvoku a hostinský nebyl sdílný. Ostatní byli podobného názoru…

To už ale Křemílek přivedl onoho muže, který se mírně zakoktával. Vysvětlil nám, že tu knihu už nemá, že jakýsi rybář Bořivoj ji od něj koupil a pak zmizel. Nemohl zmizet jinam než do Bouřlivých hor. Ještě chvilku do tohohle človíčka hučíme a on se pak rozhoduje (zvlášť když jsme mu naznačili, že do Bouřlivých hor půjdeme tak jako tak) že nám sdělí radu, kterou Bořivojovi neřekl, ale něco za něco: "Zasoutěží si někdo se mnou v trojboji, abych viděl, že na "to" máte: Bude to pití piva, vzpírání a běh naboso" Během chvilky jsme umluvili Markona, aby do toho šel

Zakoupil jsem tedy dva soudky (tzv. štěně) a šlo se na pláž, kde se upřesnili pravidla. Vzpírání spočívalo v otočení pramice a odstrkání na vodu. Také jsem pochopil, proč běh naboso: Byla to písčitá pláž, ale přece jen se dal občas najít nějaký ten kamínek…

Polovina z nás zůstala na startu, já šel s druhou polovinou k cíli. Měl jsem alespoň čas přemýšlet o tomhle muži. TAFEHOSL (Tajná Ferdova hobití služba) nám naznačila, že tenhle muž býval knihovník. Přemýšlel jsem, jestli by to bylo možné, a usoudil jsem že ano a že se tomu muži cosi stalo, co ochromilo jeho zdraví. Mezitím se rozkřiklo, že na pláži bude nějaký závod, takže se objevilo pár přihlížejících.

Ale to už závod začal. Markon nechal muži náskok už při pití piva a po odstrkání lodiček na vodu bylo jasně vidět, že náskok činí dvacet sáhů. Markon se nenechal zahanbit, přidal a dokázal být v cíli první.

"Slaměný" muž splnil svůj slib, vložil si do úst nějaké bylinky. Rozostřil se mu zrak a zastřeným hlasem bez jediného zakoktání přednesl přibližně toto:

Hrobka je v místě, kam každý smí, ale nikdo nechodí,
kdo vejde, ten neodejde a spí a spí a spí,
neb plave tam,kde voda není.
Vítr nosí déšť bez vody,
Kde slunce pálí, když zima zabíjí.
Brána se otevře tomu, kdo dary nese a nic neodnese
a odejde jen když zůstane
Já tam byl a rozum pozbyl

(kroniku píši tradičně se zpožděním a paměť neslouží)

Shodujeme se, že to bude v poušti a že bychom si měli najmout nějakého průvodce. Jenže průvodci pro poušť jsou jen v Saxisu.

Mezitím přišla další zpráva od TAFEHOSL,že Bořivoj před týdnem odjel do Saxisu, což potvrdilo naši domněnku, že to naše místo bude v Bouřlivých horách Jdeme tedy do hostince pro zvířátka a všichni přihlížející co na pláži byli šli domů na oběd, bylo právě poledne…

Když ale o chvíli později jedeme podél pláže tak zjišťujeme, že se někdo v řece topí. Do vody se vrhl Runis a Křemílek a jali se toho nešťastníka zachraňovat. Krátkonožka usoudil, že jeho sil zde není potřeba a začal odjíždět. Ani ostatní se do zachraňování nehrnuli a zůstali zde jako diváci. Protože jsme byli s Krátkonožkou domluveni že pojedeme spolu, ani já zde nechtěl zůstávat. My dva totiž pojedeme zajížďkou přes Cvočkov, každý za svými věcmi a každá minuta náskoku dobrá, přeci nenecháme ostatní v Saxisu na nás čekat…

Leč situace se změnila, (což už Krátkonožka neviděl). Teď se totiž začali topit všichni - ten člověk co se už topil, Runis i Křemílek. Vypustil jsem havránka s tím, že někoho z těch tří klovne. Ne, nejsem sadista :-) Havránek hned věděl, že má na dotyčného seslat kouzlo hyperpostor. Než ale doletěl k těm tří, situace se opět změnila.

Křemílek se "chytil", doplaval k tomu topícímu človíčku a začal ho tahat. Havránek tedy dostal příkaz k útoku na Runise. Útok i kouzlo se povedlo, Runis se objevil na písku. Jeho pejsek na něj zaštěkal a Runis se na něj z nějakého důvodu začal zlobit. Pak se šel do řeky umýt, přece jen byl mokrý a nalepil se na něj písek.

Havránek začal hlásit, že toho člověka drží něco zeleného humanoidního. Tu jsem si uvědomil, že bych mohl zkusit metamorfózu sama sebe v nějakého vodního tvora a jako první mě napadli Aradeiridé. Ty jsem viděl tolikrát, že bych to měl zvládnout. Chvilinku jsem zvažoval nad tím, že bych se proměnil přímo v Bamakvabela,ale to jsem preventivně zavrhl, nemusel bych to totiž utáhnout manově. Čili nějaký normální Aradeirida…

Za tu chviličku, co jsem takhle uvažoval si Markon uvědomil, že není potřeba k topícím se plavat, vždyť jsou tu ještě ty dvě loďky (pramice)! Vskočil do jedné z nich a začal pádlovat k nim. Leč protože to dělal poprvé musel mu z břehu napovídat Mortimer.

Zakřičel jsem varování o obludě a ve stejnou chvíli křičel Křemílek zpět, že je to vodník. V rychlosti jsem pronesl slova zaklínadla Metamorfózy a hned jsem pocítil, že se moje tělo mění ..

Podíval jsem se na sebe. Hned jsem pochopil, že je něco jinak. Měl jsem velká prsa a přes ně žádný látkový přehoz. Asi jsem se omylem proměnil ve Vanoflé, pomyslel jsem si a stydlivě lokty zakryl svá prsa (no prsa, spíš airbagy) a pěstičku vstrčil do úst. Jo pěknou pěstičku. Lví tlapu! A ještě mě něco svědí a tíží na zádech. Křídla!!!

Vznesl jsem se rozhodnut, že když se mi je nepovede zachránit pod vodou, zachráním je vzduchem. To se ukázalo jako problém, protože lítám moc rychle, že mi ani havránek nestačí… Na pláži se ozvaly obdivné hlasy. Že bych byl tak šikovný a chytrý, že mě obdivují?

To už mi ale naskočilo vědomí tvora, ve kterého jsem se proměnil. Hned jsem svůj let usměrnil a uvědomil si… Ó BOŽE! Já tu metamorfózu ale zpackal hůř než jsem myslel! Proměnil jsem se totiž v Eliasona, létajícího tvora, napůl dívka, napůl lev (ze lva mám čtyři tlapy, zbytek trupu a ocas). To úplně nejhorší bylo to, že komu se podívám do očí, ten bohužel zkamení…

Nalétl jsem tedy zezadu za Křemílka a zkusil na něj promluvit: To jsem já Pelin, nedívej se mi do očí!. Neozval se ani můj jemný hobití hlásek, natožpak svůdný dívčí hlas, ale hnusný chraplák… Ne, Křemílka z vody nevytáhnu. Bojí se mě, mrská sebou. Ještě bych ho svými drápky poškrábal. Nalétl jsem nad vodu a začal hledat tonoucího a vodníka. Ve vodě nejsou vidět, Křemílek se teď nechává sám zachraňovat Markonem. Než se mi povede znovu nalétnout nad ně (ach ta rychlost) jsou již oba v pramici. Měl jsem v úmyslu je alespoň s pramicí vytlačit na břeh, ale když na mě Markon zvedl pádlo, ztratil jsem chuť cokoliv vysvětlovat a dělat, nabral výšku a letěl za město. Na břeh jsem nemohl, neboť Runis vázal na šíp lano. (Snad mě nechce lovit?). Havránek dostal příkaz, ať se drží u mého ponyho a dává na něj pozor.

Několik desítek sáhů za městem jsem snížil výšku a přistál. Než jsem si stačil srovnat křídla na záda, byl tu Krátkonožka na koni. Zakřičel jsem znovu to své: To jsem já Pelin, nedívej se mi do očí! Krátkonožka zachoval chladnou hlavu: To se nemůžeš proměnit zpátky? křikl a máchal před sebou halapartnou. Zkusil jsem to a naštěstí zpětná proměna i z tohoto zpackaného kouzla šla (nemusel jsem tedy čekat na zpětnou proměnu, která by trvala kdovíjak dlouho, vrazil jsem do metamorfózy maximum magů co jsem mohl a proměnil jsem se v tvora kterého jsem neznal) Kratičce jsme se s Krátkonožkou dohodli, že se vrátí pro mého ponyho on, ať to dlouho netrvá.

Když pak přijel s ponym i havránkem, dostal jsem od havránka referát co se po mém odletu pryč dělo.

(počet zobrazení příhod ostrova Plexis od 25.12.2006:  )