O kouzelníku Pelinovi (5.)

Necháváme sovu sovou poté co nám Goro vypráví o pokladu kdesi na jihu od Saxisu. Všichni se tam vydáváme. Po očku se ohlížím dozadu. Sova nás sleduje.

Proti nám vyšla zombie a zároveň od jihozápadu přišla zvuková vlna následovaná malým zemětřesením. Zatímco se Gunejvar vypořádával se zombií, tak aby ji zabil a aby se znovu neprobudila, otočil jsem se na sovu a v duchu jsem jí pokládal otázku: Co nám chceš? Dostalo se mi odpovědi: Hů, když mi chytíš myšku, povím ti to

Ha, mluvící sova! lekl jsem se a bezmyšlenkovitě jí myšku přislíbil. Gunejvar mezitím oddělil zombie hlavu a já horečně přemýšlel, jak splním svůj neuvážený slib. Štěstí mi přálo. Nedaleko od nás z nory vylezla myš. Rychle jsem požádal Gunejvara, aby mi jeho miláček tu myš odlovil. Hop dva tři a už mi Gunejvar podával myšku… Nabídl jsem ji sově. Ta přilétla a myš sezobla. "Hů, nemáš vodu?" promluvila nahlas. Dal jsem jí tedy vodu z měchu a požádal o odpověď proč nás sleduje.

Vyšlo najevo, že hledá schopné dobrodruhy pro jeden úkol, ale nejprve ať prohledáme zombie… U silně zapáchající zombie jsme kromě jiného našli pečeť na jedné straně znak na druhé straně elfské runy. Ale ten znak jsem už někde viděl a přátelé se mnou… No jasně - znak sekty "Chytačů zbloudilých duší"!

Sova nás pochválila a vysvětlila nám následující: Kdesi ve hvozdu stojí břečťanem obrostlá socha čtyřruké bohyně pohany. Místo kde stojí označuje jeden ze tří východů "ďábla pokušitele" kudy se dostává na svět. "Chytači" každých sto let vkládají do rukou bohyně čtyři pečetě - dvě zastupující dobro, dvě zastupující zlo. Vloží je tak, aby byly v rovnováze… A proč za sto let? Protože pečetě mají v sobě kouzlo, které vydrží jen sto let, pak se pečetě rozpadnou. Čtyři mniši šli dát pečetě na své místo a ta zombie byl jeden z nich, ten který měl nejméně štěstí, ten který nedošel ani do hvozdu…

Úkol přijímáme a sova nás vede směr jihozápad. Ještě přišlo pár zemětřesení a shodujeme se, že to jde zrovna z jihozápadu. Šli jsme celou noc a ráno už nemůžeme … Zaléháme rovnou na planině - sova nás bude čekat na kraji hvozdu.

5. června 2002
(hráno 15.dubna 2002)

V jedenáct hodin se probouzíme díky horku, které na planině začalo panovat. Po krátkém obědě míříme do hvozdu…

A jsme tam. Hned na začátku hvozdu na nás zpoza křoví pokřikoval modrooký hobit se sekerou, ať se nepřibližujeme, jinak že nás napadne. Barbar Satren se přiblížil a zkusil nějaký kouzelnický trik. Ouha! Satren zůstal doslova přimražen na místě, asi se mu nepovedlo kouzlo. Situace a mé nerozhodnosti hobit využil a zmizel. Z druhé strany přibíhala dryáda (víla s motýlími křídly) a zlobila se na Satrena jak si mohl ve hvozdu, který hlídá, dovolit čarovat. Satren se z tohoto problému musel vymluvit, odkazujíc se přitom na moudrou sovu. Dryáda se uklidnila věnovala nám přívěsek a řekla nám, že dalšího mnicha si ulovila "bílá žížala" a hned nás zavedla k jedné blízké jeskyni. Všichni kromě dryády jsme vešli dovnitř. Tedy takovou žížalu bych chtěl mít na zahradě. Dlouhá byla tři metry… Kdyby mě spolkla, mohl bych v ní mírně sehnutý chodit. Dali jsme se do boje. Jediný Gunejvar to zkusil kouzlem. Měl to být rudý blesk, jenže Gunejvar si v tomhle roce vybírá smůlu na několik let dopředu - blesk směřoval dozadu a zavalil nás v jeskyni. Museli jsme tedy tu žížalu zabít, což se nám i povedlo… Prohledali jsme zbytek jeskyně a našli půlku člověka i s další pečetí…

Vrátili jsme se k zavalenému vchodu. S Gunejvarem jsme se shodli, že nejrychlejší bude kouzlo hyperprostor. Všechny jsme postupně vyšoupali ven, i sebe.

Venku k nám přilétla naše známá sova a sdělila nám že čtvrtý přívěšek má (bohužel pro nás) starý Ent a že ho viděla u studánky. Šli jsme tedy k místu kam nám sova ukazovala. Mezitím jsme si prohlíželi tři pečeti

• "zlá" pečeť s nápisem "ďábel utekl" (od mumie)
• "dobrá" pečeť s nápisem "znak lovců" (od dryády)
• "dobrá" pečeť s nápisem "pán je lapen" (od "žížaly")

Došli jsme ke studánce v níž si Ent (chodící strom) máčel nohy. Vyvstanul nám problém, který sova předpokládala. Ent nám destičku s pečetí nechtěl vydat, neboť ta destička byla z kůry stromu a Ent ji chtěl pohřbít. Ještěže Gunejvar byl elf a ovládal elfskou etiketu na kterou Ent kladně reagoval… a dal nám pečeť.

• "zlá" pečeť s nápisem "zlo jest u pasti"

Ukázalo se, že "dobré" pečeti jsou malé a "zlé" jsou velké…

Jdeme tedy hledat sochu a po třech hodinách ji nalézáme. Sova usedla na rameno sochy, cosi pronesla a socha otevřela oči. No a navíc pootočila hlavu a upřela svůj pohled na velký kámen poblíž ní.

Goro, který měl zrovna pečeti v ruce na ten kámen vylezl. Socha nastavila Levou Dolní ruku a řekla: "pán je lapen". Goro jí vložil správnou pečeť do ruky. Socha ruku nastavila Pravou Horní ruku a prý "znak lovců" Goro jí i teď podal správnou pečeť. Potvrdila se nám tím teorie, že pečetě musí být v kříži stejné.

Socha mezitím nastavila Levou Horní ruku a řekla si o další pečeť. Nevím už, která z těch dvou zbývajících to byla, ale velmi dobře si pamatuji, jak se ozvalo trojhlasně "Néééé tuhle nééé". Goro dal do ruky sochy špatnou pečeť. Ruka soše odpadla. Socha zavřela oči. Ó jé co teď? Hodinu jsme zkoušeli kde co, Gunejvar zkusil čarovat Ozrimy zedníky, za což si vysloužil zlou náladu dryády, ale soše ruka ne a ne držet na místě. Ani pečetě nešly vyndat, neboť v okamžiku, kdy si je vzala socha se proměnily v kámen.

Ale to už přišlo další zemětřesení, které sochu bohyně rozmetalo. V místě kde stála socha zela díra, z ní vylezl ďábel. A že prý nám děkuje za osvobození a za drobný úpis vlastní krví nám splní jakékoliv přání.

Intin se mu upsal a prý ať ďábel spraví tu sochu. Stalo se.

Gunejvar to měl prokoumané víc. Prý ať se čas vrátí o čtyři hodiny zpět, on ať stojí na kameni s pečetěmi v ruce a ďábel ať je zase pod zemí. Ďábel si poznačil na pergament přání a nechal si ho podepsat. Pak se strašlivě zachechtal a hup! Najednou jsme všichni kromě Gunejvara byli opět u bílé žížaly. Naštěstí už zabité …

5. června 2002
(hráno 22. dubna 2002)

Pozdě odpoledne se snažím dostat všechny ven pomocí hyperprostoru. Když jsem zbýval já a barbar Satren, tak mě postihl bolehlav. Ono se mi nedařilo už předtím…

Ráno, 6.června voláme se Satrenem o pomoc. Copak jsou ti pitomci co jsou venku tak blbí nebo navedení, že nám nepomohou.

To už ale přichází Skřivan s dalšími přáteli, ti onen kámen podhrabali a s pomocí koníků a provazů dostali pryč… Když jsem vylezl ven, našel jsem v písku nápis, že naši přátelé (ti hyperprostorovaní) šli pro pomoc.

Skřivan si po cestě k soše nechal vyprávět co se stalo. Když jsme tam došli, zjistili jsme, že Gunejvar je magicky držen na kameni, pečetě má v ruce a nemůže je odložit.

Všichni se radíme co a jak, kromě Satrena - ten  se mezitím šel projít po lese, kde potkal Dryádu. Ta mu vyčinila, že kouzlíme, děláme neplechu a ještě dodala, že na maličkého kouzelníka (mě) seslala bolehlav a ještě že dva ďáblové už vyšli a že je jeden z nich v lese.

Zatímco Skřivan zkouší silové metody (a Satren je stále pryč) jdu se projít do lesa já hledat moudrou sovu.Vím, že to bude ve dne problém, ale snad na mě alespoň houkne… Nehoukla, zato jsem našel babičku, která mě začala dělat návrhy… Když řekla, že se jí jen podepíšu na pergamen, pochopil jsem o koho doopravdy jde a začal se vracet k přátelům. Babička šla stále za mnou…

Skřivan mezitím vyčerpal silové metody. Satren se již vrátil a sdělil mu že ďábel je ještě v lese. To Skřivana zaujalo a tak prozatím odložil další variantu (jít pro kouzelnou královskou korunu). Začal se tedy shánět po ďáblíkovi. Měl to ale velmi usnadněné, neboť jsem právě přicházel já a za mnou babička-ďábel.

Přátelé s babkou diskutují, já se zatím schovávám Skřivanovi za zády. Když babka nabízí, že když se jí upíšeme tak Gunejvara pustí, dostal jsem zlost, která zakryl můj strach, ale na chvilku i rozum. Vzal jsem si totiž z Gunejvarova vaku (s jeho svolením samozřejmě) trochu svěcené vody a polil jsem babku-ďábla "Cararacha" zezadu. Sprška přistála babce na zádech a ta bolestí vyskočila snad deset metrů vysoko. Když dopadla, změnila se v rybáře. Kupodivu se na mě moc nezlobil, ale tuším, že mám u pekla slušný vroubek.

Stáhl jsem se do pozadí a ostatní se rozhodli a s rybářem-ďáblem vyjednali to, že když zformulujeme nesplnitelné přání, vrátí Gunejvarovi svobodu i úpis a ještě nám splní přání navíc, v opačném případě bude mít ďábel o čtyři dušičky víc…

Ďábel poodešel, abychom se mohli v klidu poradit. Skřivan vykoumal, že když necháme ďábla zabít všechny lidi na Plexisu, že to ďábel nesplní, neboť by poslal do nebe dost duší (co zabije ďábel vlastní rukou, k tomu prý ztratí svou moc). Nápad se mě příliš nepozdává, ale budiž.

Mezitím se ale Gunejvar s ďáblem na čemsi dohodl a je volný… Ďáblík se ale nevzdává a ptá se nás zda do sázky jdeme. Skřivan a ostatní jsou zdá se pro, já říkám, že u toho nemusím být a odcházím. Zpočátku s Gunejvarem, kterého to taky nezajímá…

6. června 2002, podvečer
(hráno 20. května 2002)

Gunejvar se ukázal jako kamarád. Zrychlil a byl pryč. Nebo tu se mnou nikdy nebyl ? Mám v tom zmatek. Že by se něco dělo na pasece? Zvědavost přemohla můj strach a já se vrátil na paseku. Socha opět stála nepoškozena… Při vyprávění, co jim ďáblík prováděl jsem usnul…

7.června 2002, podvečer

Pomalým krokem jsme se celý den vraceli do Cvočkova. Celý den bylo dost teplo na to, aby večer přišla bouřka. Přišla… Pár měšťanů přišlo chvilku po nás a šli se raději hned sušit ke krbu, kam jim hostinský promptně dodal grog. Dědeček v koutku vyhrával na flašinet. Po celé hospodě se rozlézala nuda a splín.

Až tu náhle vstupuje do hospody chlapík v tmavě modré kutně a NENÍ MOKRÝ! A navíc chodí zvláštně - nejistě. Jako by neuměl chodit… nebo je snad namazaný? Ne, to musím hned zavrhnout, alkohol z toho člověka cítit není. Prohlížím si toho človíčka, zatímco ostatní si s ním jdou pohovořit. Zaujal mě Erb, který má na svém plášti vyšitý - erb v barvě černé se žlutými hvězdami. Takový se u nás nepoužívá, ale někde jsem ho už viděl . Kde?!?

S tímhle problémem mi pomohl Goro, prý jestli neznám "uctívače souhvězdí Havrana". Neznám je, ale na tohle souhvězdí si vzpomínám z oblohy… U našeho stolu jsme s Gorem osiřeli a prohlížíme si toho chlápka - šedozelené vlasy, zelené oči, pobledlé líce…

Nakonec se ten chlapík začal bavit s námi všemi, neboť jsme nakonec i my dva přešli k jeho stolu. Jmenuje se "BAN AKVAGEL Z GONDROMU" a že prý shání dobrodruhy. "Plexis má osmnáct tajemství" řekl a doplnil že "jedno z tajemství je to, že na Plexisu je osmnáct zvláštních tvorů. Od některých máme pro něj získat věc, od některých část těla, některá máme pozorovat.

• Třeba máme získat oko z Chardéše (má žít v džungli)
• nebo potěšit bytost Wanoflé, která nám pomůže

Shodli jsme se, že tomuhle mužíkovi pomůžeme. Ráno nás bude čekat u říčního mostu. Vstal, zaplatil svou útratu a v tu chvíli se opět rozpršelo. Mužík odešel. Shodli jsme se, že to bude vodník, nebo podobný tvor. Ti co umějí plavat (já) se nebojí …

8.června 2002

Ráno jdeme k řece, kde máme sraz. Vodní druid BANAKVAGEL, jak zní celé jméno "vodníka" i s titulem, už na nás čekal na molu. Pod molem je lodička, tak akorát pro nás všechny, ale pádla nikde. To už jsem se začal trochu bát, nechce nás náhodou utopit? Nechtěl. Pozval nás do loďky a když už jsme tam byli všichni tak dvakrát zatroubil na roh. A hle, loďka se dává do pohybu PROTI PROUDU! A plujeme do hvozdu po říčce Spojné do jezera "Dračí slza". Chvilku se obáváme, že snad budeme zavezeni do zakázané oblasti do města Eldor, ale tam neplujeme, plujeme kamsi k jižnímu okraji jezera.

Brzo odpoledne jsme na jižním břehu Dračí slzy v Moudrém hvozdu. Je zde taková malá travnatá pláž, kde vystupujeme z lodi. Druid se s námi dohaduje o naší odměně. Nepočítám už, pokolikáté se ujišťuje co chceme. Mě stačí peníze a zkušenosti…

Ale to už Druid zatroubil a z vody se vynořilo cosi, co vypadalo jako tři koně. "Mořští koníci" řekl kdosi. Souhlasil bych i když mi neseděla jejich velikost, ale uznávám že koníci v normální velikosti by nebyli schopni utáhnout kočár. V kočáře seděla Wanoflé…

Přiblížil se tak náš první úkol, pobavit vodní nymfu Wanoflé. Nechávám své druhy, ať se předvedou přede mnou. Jeden žongluje s meči, druhý používá kouzla… To už jsem si dal dohromady svůj program. Zatančím a zazpívám Wanoflé.

Podařilo se mi to a dostávám svoji odměnu. Lahvičku s rybičkou a vodou, stejně jako moji předchůdci. Ti se od Wanoflé dozvěděli, že to mají vypít i s rybkou, do které nemají kousat. Čekám co to s nimi udělá. Co by - mohou náhle dýchat pod vodou !

Zkusím to také… Funguje to!

Bylo mi vysvětleno, že rybka se uchytí v plicích kde převádí kyslík z vody do plic. Když bych hodinu dýchal suchozemsky tak by rybka zemřela…

Ale to už nás BANAKVABEL vede kamsi pod vodou. Několika z nás vyvstal v hlavě problém, jakže se budeme dorozumívat. Vypluli jsme všichni nad hladinu, kde nám BANAKVABEL vysvětlil, že když budeme blízko něho, tak že on má perlu (na řetízku kolem krku) která umožňuje telepatické hovory.

No budiž. Plujeme tedy dál a dostáváme se podvodnímu víru. BANAKVABEL nám řekl ať se chytneme za ruce a vplujeme do víru. Činíme tak…

…a po necelé směně jsme z víru venku, ve zcela jiném světě. Ve zbytku dne se dozvídáme a učíme zajímavé věci. Jsme ve městě "Zářící hlubina" a místní obyvatelé "Aradeirité" nás jednak ubytují a jednak nám vysvětlují že stráže jezdí na podvodních koních, kterým říkají "Siwris" Jejich problém je ten, že lidé žijící na souši jim berou "rasís" což zde pod vodou je tekutina, která vyhřívá a osvětluje domy. Ale když se tenhle rasís na slunci vysuší, vznikne cosi jako "černá rýže" která je výbušná…

Pak jsme ještě zasvěcováni do řeči "Súr", kterou zde pod vodou mluví. Je to kombinace telepatického přenášení slov a gest. Po konci dvouhodinové lekce umíme základní gesta… Jdeme spát…

9. června 2002
(hráno 27.května 2002)

Snídáme a trénujeme si jazyk Súr v praxi. Tedy telepaticky si neřekneme ani slovo a domnívám se, že tohle se asi nikdy nenaučíme. Po snídani připlul jeden z Aradeiridů a sdělil nám že máme jít za ním do vězení. Chvilku si naší špatnou Súrštinou sdělujeme, že nevíme proč nás chtějí zavřít, ale pak se to vysvětlí. Jdeme se podívat na vězně.

Setkáváme se s Eldarem, kterého Aradeiridé ihned pouští a jdeme si s ním popovídat na hladinu. Eldar totiž dorazil k Dračí slze o něco později, ale Wanoflé ho nasměrovala za námi dolů. Ale protože neumí Súrštinu ani neměl za doprovod BANAKVABELA stráže u víru jej zajali.

Zatímco jsme si takhle rozprávěli, přiblížila se k nám loď. Někteří z nás se potopili, někteří ne. Izmail byl vynořen a za chvilku měl v sobě cosi co připomínalo harpunu. Také na další jedince co byli vynořeni byl pořádán lov. Až do této chvíle to vypadalo, že to jsou rybáři, ale nedostatek rybářského náčiní spíše svědčil pro to, že to jsou lupiči rasísu. Barek se potopil a plul rychle za Aradeiridy aby se jich optal, zda tohle jsou rybáři. My ostatní si hrajeme na vodníky bránící svou říši. Kolega Sunis bojuje s rybáři rudým bleskem. To je ve vodě ale malinko problémové a já nevědomky pronesu v pravé Súrštině (tj. telepaticky a gestem) své první slovo - "JAU". Ten blesk, respektive jeden jeho průvodní jev mě poranil. Pak ještě po mě rybáři ještě střelí šipku v době, kdy na rybáře křičím "Zastavte boj" v obečtině. Nerozumí mi…. Ani gesta naznačující že mají plout pryč nezabírají.

Rozhoduji se, že je budu též strašit. Potápím se, pluji pod vodou a zachytávám se kormidla. Zde jsem vyčaroval tmu…

Měl jsem v úmyslu to, že bych loď otočil aby pluli domů. Kormidlo jsem jim sice otočil, ale odstrkat velkou loď…

Jenže ta tma kromě paniky lapků rasísu způsobila několik zmatků a zranění i v řadách přátel. Kouzlo Tma se totiž šíří od kouzelníka všemi směry a tak i pod vodou byla tma.

Mezitím ale lapkové zabrali do vesel a chtěli plout pryč. Jenže na kormidle jsem visel já a držel ho pootočené doleva. Také to, že jsem za ním vlál napomáhalo tomu,že rybáři jezdili v kruhu. To už se ale Goro dokázal přiblížit k lodi a vylézt na ni. Prošmátral ji a nalezl sud, který následně hodil přes palubu. Pak jsme se pokřikem domluvili, že hned jak zruším tmu, tak že se vznesu a shora juknu na loď, jestli to snad nejsou přece jen rybáři.

Zrušil jsem tmu, Goro sice ještě byl na palubě, ale určitě zvládne vyskočit, a na sebe vyčaruji "Leť". Snad díky rozrušení jsem to kouzlo totálně zkazil a to tím nejhorším způsobem. Vyčaroval jsem cosi, co se sice kouzlu leť vzdáleně podobalo, ale proč se spolu se mnou zvedá z vody loď a velkou rychlostí se řítí kamsi vpřed ? Držím se kormidla a ječím strachy. Pak mě napadne jednoduchá věc: Pusť se vole ! Pouštím se a dopadám do vody. Goro je na tom hůř. Běží k zádi odkud chce skočit do vody. Diví se přitom, proč veslaři koukají do vody a křičí hrůzou. Dozvěděl se to brzy. Když skákal přes záď, byla už loď ve výšce deseti metrů…

Nakonec skončilo i to poblázněné kouzlo a loď z výšky padesáti metrů dopadla na hladinu. Nemohlo se stát nic jiného, než se se loď rozlomila. Než doplavu k lodi já, jsou všichni lapkové mrtví… A co tedy vlastně měli v těch sudech?