Nová generace: kněžna Valerie

Technická poznámka: kronika je psána z pohledu hráče, který nechce nic zatajovat, hráčova postava utajuje vše kolem městských avatarů a starousedlíků, včetně své "noční" práce.

Dnes jsem na Kirinském nebi zaslechl cosi, co bych zde slyšet neměl - Eragonovo zoufalé volání “Modřinkooooo!”. To bylo značně podezřelé a osobně mě překvapilo, že se mi podařilo přesmyknout nad Plexis k Eragonovi, který byl doslova zelený v obličeji.

Nebudu ve svém deníčku lhát ani dnes, takže řeknu, že jsem jistojistě zezelenal hned poté, co jsem se dozvěděl, proč jsem byl volán, avšak nekontroloval jsem to. Bylo to velice jednoduché - Eragon se rozhodl splnit tři měsíce staré přání kněžně Valerii, která chtěla naposledy vidět Lemona. Začátek byl snadný - došel do jejího sídla v Saxisu, seslal na ni létací kouzlo a vstrčil ji za pomoci klepadla na oblohu, kam za ní vešel. Pak přivolal Pána Snů, tedy Lemona. Během necelé vteřiny se zablesklo a jak Lemon, tak Valerie zmizeli…

Teď už bylo o čtyři hodiny více a Eragon panikařil. Nedivím se, to já bych asi také. Zkusil jsem Lemona zavolat já - bez reakce. Vědouc, kde má Lemon sídlo jsem drapl Eragona pod křídlem a mým oblíbeným stylem “10 kroků a jsi tam, ať je to kdekoliv” se tam dostal. Chaloupka je opuštěna a pečivo v troubě je dočista spálené. Rychle vytahuji plechy, aby snad nedošlo k požáru a až pak uvažuji, kde by asi tak mohl Lemon a Valerie být.

Zkusili jsme na nebi kdeco, dokonce jsem se ptal i naší klíčnice (s malým K), jestli bylo nějaké nové přijímání duší a jestli prošel dovnitř Lemon, ale prý ani jedno. Když mi došly nápady, kde se na našem nebi podívat, vzal jsem si na paškál ty části “NePlexisu”, kam chodím nerad, takže se Eragon seznámil mimo jiné s předpeklím a očistcem.

Dnešní noc jsem věnoval průzkumu na Plexisu a opět všechna možná místa, která mě napadla, počínajíc zámkem Valerie. Tam ji postrádají celý jeden den. Byl jsem snad všude, kde jsme se s Lemonem ochomítali, i u našich fyzických bran mezi Plexisem a nebem (Eragonovi jsem je ukázal jen z jeskyní části, nikoliv zvenčí) ba i tam, kde Lemon se mnou nebyl, ale kde bych předpokládal, že by to vypadalo romanticky, či kde by ti dva mohli být zajatí. Dokonce mě v jednu chvíli napadaly i místa, kam bych jako zamilovaná Valerie Lemona unesl či dobrovolně odvedl (a přitom vím, že Lemonova noha se už nesmí tknout Plexisu).

Jsem až tak zoufalý, že za šírání oslovuji č. 1 u slunečňáků a ptám se ho nejenom na Lemona, ale také na známky nerovnováhy, ale ani jedno nezaznamenal, takže se po známkách nerovnováhy pátrám sám. Pěšky, koně mám v Evelinu…

Večer se oblékám do své noční zbroje a pěšky přebíhám opět k Saxisu k Valeriinu zámku. Valerie druhý den nezvěstná… Další pátrání po Lemonovi a nerovnováze opět skončilo neúspěchem. Začínám uvažovat o nezákonném průniku za pomoci větvičky skrz brány naší sekce…

Večer opět začínám průzkum v Saxisu a ještě že tak. Ušetřil jsem si další den běhání a ochránil sebe a Eragona před prací s větvičkou, neboť dnes ráno nalezli mrtvé tělo kněžny Valerie v její posteli, zesnula s úsměvem na rtech…

Celé to mělo nepříjemný dozvuk, protože tím, že kněžna byla spatřena naposledy živá s Eragonem a oba ze zámku zmizeli současně, tak se začalo šeptat, že to on může za její smrt. Je jasné, že se do toho budu muset zapojit.

Ale ještě předtím, než po nich začnu pátrat, musím rozřešit záhadu s Lemonem. Mám totiž jisté podezření, jež se mi potvrdilo na obloze. Po zavolání na Pána Snů se mi Lemon objevil ve své černé zbroji, na němž se vyjímala černá páska. A bylo jasno, zvlášť když mi Lemon potvrdil, že čas od času smí porušit pravidla a tentokrát se rozhodl, že to on sám doprovodí duši Valerie za bránu, neboť její srdce nevydrželo radost ze shledání s ním, no a strážná u brány nemusí vědět vše…^[1]

Stahuji se ke svému koni Běláskovi, zítra zahájím hledání mládenců, zvláště pak Eragona, asi nejlepší bude, když ho dotáhnu před vévodu, resp. před rádce, aby si jej vyslechl, že za smrt Valerie prakticky nemůže…

Dnes v dopoledních hodinách mám neuvěřitelné štěstí, kdy pár stovek sáhů před městem Cvočkov potkávám mě známou družinu. Bojovník barbar Bar má již svoji rytířskou zbroj, alchymista Aaron se svojí truhličkou chce do Garnaku, hobit Jimmy se tváří, jako by vlastnil veškeré jmění Valerie a konečně kdosi v šatech Eragona, zamaskovaný jako starý vousatý člověk. Ušklíbl jsem se a upozornil Eragona, že takto své uši neschová a současně sledoval, kterak Jimmy předává snové lano Eragonovi. Hm, poslední lúzr bez lana jsem tak já…

Dost věcí k řešení bylo ze Cvočkova, a jedna z Garnaku, kam musíme přes Cvočkov, takže jsem mládence doslova do Cvočkova dostrkal a zde jsme se rozešli na výzvědy. Než jsme ale pořádně stihli ono rozejdění udělat, všímáme si poprasku u kovárny, což pro nás bylo zajímavé.

Pravého kováře Lorana právě teď vynášeli z kovárny na světlo na nosítkách a nejenom stopy po provazech, ale i vyprávění kováře dotvrzovalo, že byl dva dny spoután do kozelce, takže fakt nemohl jít včera večer s kolegy ven z města. Náš problém se tak začal zjednodušovat, a zjednodušil se o to víc, když jsem si na strážnici vyposlechl spolu s Barem příhodu kolem pekařství Jimova otce.

Před několika dny večer Jimův otec zavřel svůj krám, aby se pak kolem něj rozhostilo nejenom totální ticho, že kolemjdoucí neslyšeli svůj hlas, ale také zde proběhlo kouzlo spánku, takže kdo tu šel, tak usnul. Nikdo tak nemohl slyšet šílené rány z rozmlacování všeho, co bylo uvnitř, protože ráno našla stráž veškeré vybavení na cimprcampr. Tělo pekaře mělo roztržené hrdlo a roztahané vnitřnosti…

A kovář tvrdil, že jej předtím, než se probral svázaný v kozelci, ho kdosi bouchl obrovským kladivem do hlavy, tak mu to alespoň připadalo…

Když to shrnu, tak mi to začalo připadat jako akce nekromanta nebo Ofekovců^[3], nikoho jiného jsem zde na ostrově nenašel, aby uměl kouzlo Ticho. Byl-li to nekromant a kouzelník v jednom, mohl pomocí metamorfózy zvládnout úplně vše sám – mohl se změnit v kováře, netopejrka i nějakou silnou bestii, když nebudu mluvit o tom, že si mohl bestii vzít ze záhrobí, protože si uvědomuji ještě jednu větu ze strážnice - když mi tam strážný dovyprávěl o zničeném vybavení pekárny, tak dodal, že včera naše skupinka zjistila při exhumaci hrobu Jimmyho otce, že tam tělo není….

Jimmy tou dobou zjišťoval něco v kasinu (tzn. u obchodníků) a Aaron s Eragonem šli také cosi kutit. A já šel psát dopis pro Eldor do prostor patřícímu místnímu markraběti. Nejprve jsem si připravil koncept:

Vážený pane rádče,

měl jsem to štěstí, že se mi podařilo narazit na páně Eragona, jež byl - zatím jen slovně - obviněn ze zabití kněžny Valerie. Vzhledem k postavení kněžny Valerie se domnívám, že výslech a případně obvinění by měl proběhnout na Eldoru ve Vaší režii. S panem Eragonem a jeho trojčlenným doprovodem bych dorazil během několika dnů.

Z důvodu možných problémů s jistým členem doprovodu - hobitem Jimmym prosím o nenápadné zajištění stráží na ostrově Eldor.

S pozdravem

zeman Haepp Modřinka z Bíleho Kamene,
člen skupiny Mormonů

Pak jsem si povzdechl, a jal se celý dopis přepisovat do vznešené elfštiny,včetně jeho přeformulování tak, aby to neznělo tak stroze…

Když jsme se všichni sešli po několika hodinách na náměstí, změnilo se ještě něco. Aaron přestal vykřikovat slovo “Garnak” a tvářil se, jako by to již zvládl vyřídit. Podivný úsměv Eragona mi něco začal naznačovat…

Každopádně jsme se rozešli po hospodách a chystali se na spánek. Eragon si s Aaronem platil zdejší nejlepší hospodu, já si platil (s Barem) tradičně “střední třídu” a Jimmy se nenechal přemluvit a šel si lehnout do místních stájí.

Při večeři Bar v jednu chvíli začichal a pak řekl: “Někde blízko hoří!”. Okamžitě jsme odběhli od večeře a s námi i hostinský, který velice snadno zjistil, že mu začíná hořet stáj. Z té zrovna vyvedl Jimmy dva koně - ehm - spíše oni vyvedli ven jeho. Nemohl jsem si nepovšimnout, že Jimmy zívá až běda a současně i hostinský a jeho pomocník, nesoucí první vědro, také tak nějak pletou divně nohama. Velice rychle jsem si sečetl dvě a dvě dohromady, vběhl jsem co nejblíže k Jimmymu a zařval zaklínadlo Zlomky. Stálo mě to 18 magů, to fakt nečaroval amatér - zónové kouzlo Spánku…

Pak už to šlo ráz na ráz, za chvilku bylo uhašeno, přeci jen ten požár teprve začínal. Pomáhali nám tu i strážní, takže jsem jim okamžitě nabonzoval, jaké kouzlo jsem tu zrušil a obratem se dověděl, že kdosi klusal na místní hřbitov.

A tak jsme se opět sešli všichni, tedy až na Eragona, který prý už spal, a okamžitě se na hřbitov vydali. Měli jsme štěstí a spatřili, že se na jedné hrobce právě zavírá horní deska. Bar ji odklopil, nahlédl dovnitř a dostal zásah ohnivou koulí. Uskočil a zkusil to znovu - se stejným výsledkem. Jimmy na to kápl. Nášlapná dlaždice….

Bar vskočil dovnitř a tam na něj někdo začal mluvit, ale Bar z nějakého mě neznámého důvodu zůstal stát tak nešikovně ve vchodu, že nikdo nemohl vejít dovnitř a on schytal několik dalších ohnivých koulí, až z něj krev cákala. Pak konečně do jeho uší dolehl náš křik, aby uhnul a on skutečně uhnul - zpět k nám.

Vběhl jsem dovnitř místo něj a zkusil to po dobrém: “Zeman Haepp Modřinka, zatýkám vás pro…” zbytek jsem nedořekl a už se kácel doleva s mírně ohořelým oděvem a náš nekromantík si k ohnivé kouli navíc přivolal ku pomoci dva kostlivce. Jednoho z nich jsem zkrosil churšaláhem, druhého sejmul Aaron běžící hned za mnou.

Kostlivci byli snadní, ale náš nekromantík tedy ne, každého z nás znovu zkropil ohnivou koulí sesílanou z hůlky, mě odmítaly fungovat zelené blesky, ale modré létaly dobře, někdo pak nekromantíka dodělal, ani jsem si nepovšiml kdo, snad navrátivší se Bar.

Strážné jsme informovali, doléčili se a šli spát. Strážní také, neboť se v noci balí jít na hřbitov…

Ráno jsme dostali z magů nejenom místního léčitele ale také kováře, tak moc jsme byli po noci zranění a pak hned na koních jedeme do Hatoru.

V Hatoru jsme na začátku podvečera a tak ostatním vysvětluji, jak se to má s místním domem nabízející šlechtické služby a že za věci tam uložené odpovídá přímo vévoda a že se odtamtud už setsakra dlouho nic neztratilo. Byl jsem také docela zlý a upozornil, ať si všichni odloží své zbraně, že ještě před vstupem na loď provedu rychlé prošacování a pokud nějakou zbraň najdu, pak dotyčný nejede nikam. A samozřejmě jsem požadoval slušné oblečení.

Po půlhodince stojíme opět blízko mola. Já a Eragon v tradičním Eldorském oděvu, což vyvolalo salvy smíchu zvláště kvůli Eragonovi, jež byl ještě vyzdoben čelenkou a rozčesanými vlasy. Na Jimmyho otázku jsem odpověděl, že takto chodí oblečení všichni elfové na Eldoru, což smích rychle uťalo.

A to už připlouvala Vědoucí a její kormidelník (?) Cháron, na jehož jméno jsem naprosto zákeřně všechny upozornil. Ano, ano, dva z mých spoludružiníků sebou trhli. Jojo, četli trpasličí legendy…

Na lodi jsem upozornil, že ať opravdu žádná kouzla nikdo nesesílá a Eragonovi na první otázku odpověděl, že nechci být mrtvý, a proto nikdy nepůjdu na ostrov přes klepadlo. Na druhou otázku, zdali jsem někdy lovil duše na Eldoru, jsem mu musel říci, že nikoliv, protože na Eldoru se přeci neumírá násilnickou smrtí… Pominul jsem přitom Balanarovu teorii, že je Eldor ostrov a proto má svoji trojici na lov duší, no a protože ti tři jsou podle této teorie vznešení elfové, tak mají nosy nahoru a tím pádem se nám, obyčejňákům, ještě neukázali…

Zavčasu jsem také ze své hole stáhl mormonskou vlajku a schoval ji do kapsy, protože jsem chtěl, aby se mi elf, mnou přezdívaný Mozkomor, podíval do hlavy.

Elf na přístavním molu čekal, tak jako vždy, tedy opřený do zábradlí. Vyšel jsem na břeh jako první a po zdvořilůstkách představil prvního ze členů výpravy a počkal, až Mozkomor^[4] provede svůj průzkum myšlenek onoho nešťastníka a pak představil další… “A nakonec já, tedy zeman Haepp Modřinka z Bílého Kamene” představil jsem sám sebe a nechal si nahlédnout do hlavy.

Nebylo tam nic nezdravého, avšak i Mozkomor začal pět ódy na mojí univerzitu na Kirinu, jež nemá v současné chvíli položen ani základní kámen a optal se mě, zdali by se tam mohl vzdělávat a zdali by on mohl vzdělávat. Pokývl jsem mu s úsměvem, že ano, to přeci není žádný problém, ale u srdce mi opět začalo být velmi těžko. Proč já? Zoufal jsem si znovu, proč se nevrátím na Velvét k rodině?

Naštěstí nám Mozkomor už uvolnil cestu a my mohli jít dál. Mé cvičené oko vidělo, že opět vykukují dvojičky strážných zpoza stromů, je tedy vyhlášen první stupeň pohotovosti. Znovu jsem upozornil, zvláště Eragona, že jsme ve hvozdu a že kouzelnická kouzla fakt ne-e. A pak jsem zmlkl a zaobíral se všemi svými myšlenkami.

Došli jsme až k hlavnímu stromu a nastoupali do nejvyššího podlaží, kde byly tři trůny stále postaveny tak, že prostřední byl výše, než ostatní, dnes jsou opět neobsazeny. Přivítal nás rádce a Eragon to na něj v průběhu večera zkusil a zeptal se jej na jméno. Odpovědi se, samozřejmě nedočkal.

Každý z nás dostal k jídlu jednu věc, o kterou si řekl, pití taktéž. Eragon si o žádné neřekl a dostal pohárek se zdánlivě čirou tekutinou. Nahlédl jsem a jednou natáhl vůni. Ano, bylo to ono. “Jen pij, Eragonku, jen pij, vůbec to není otrávené” říkám přehnaně nenápadně a mám co dělat abych zadržel smích. Eragon se nedůvěřivě napil a zjistil, že se mu doléčili všechna zranění a doplnila mana. Ano, byla to Ambrózie…

A pak přišel čas na Eragonův výslech, který rádce zakončil následující věcí. Pohlédl Eragonovi do očí a pak zdvihl krabici s otvorem: “Pokud jste mluvil pravdu, můžete vstrčit do otvoru ruku a nic se vám nestane. Pokud jste lhal nebo něco přikrášlil, je uvnitř štír, ten vás ďobne a proti jeho jedu není lék". Eragon se zamyslel a pak řekl: “snažil jsem se to popsat po pravdě” a vstrčil ruku dovnitř. Nic se nestalo a taky ani stát nemělo, v krabici štír nebyl.

Po krátké chvilce a dojedění jídla jsme se rozloučili a šli spát. Rádce jsem požádal jen o dvě věci - o hlídku před domečkem, kdyby někdo z přátel byl…ehm… náměsíčný a požádal o loď zpět na pevninu na ranní hodinu. Bylo mi vyhověno, ani jsme s Eragonem nešli ráno na místní kouzelnickou meditaci. Ale to malinko předbíhám, protože si musím poznačit ještě jednu z otázek Eragona. “Kdo je prosím vás druhý nejmocnější kouzelník na ostrově?”. Poťouchle jsem se usmíval, protože Eragon podle všeho považuje za number one místního vévodu. Rádce jako čísla dvě jmenoval Ofeka, mága z Garnaku (kterého blíže nejmenoval) a pak dodal “a ještě další dva”^[5]. Eragon si myslel, že tam jsou jen tři koleje a tudíž tři mágové/kouzelníci/čarodějové, ale musel jsem ho opravit, že to fakt neee, že je jeden nad nimi. Což mi připomíná, že ho musím pozlobit ještě čtvrtou kolejí a tudíž čtvrtým kandidátem na mága číslo dvě pocházející přímo z univerzity…

Odjezd z Eldoru proběhl bez obtíží, snídani jsme si dali až v Hatoru, kde jsme se rozešli.

Pohřeb kněžny Valerie byl stanoven na 24. prosince, tedy na den, kdy je nejdelší noc a nejkratší den. Slavnostní obřad proběhne v zahradě zámku a místní kapličce. Účast přislíbila vévodská rodina. Pozvánku obdržela veškerá vyšší šlechta, bývalé služebnictvo, význační měšťané Saxisu a také všichni služebníci Pána Snů a všichni Mormoni. Vzhledem k velkému shrocení významných osobností bude bezpečnost zajišťovat 30 vybraných elitních rytířů z každého z rytířských řádů pod osobním velením korunního prince. Obřad bude na přání zesnulé zahájen až po západu slunce a vyvrcholí o půlnoci. Na závěr ceremoniálu bude rozlomena pečeť na svitku a přečtena poslední vůle zesnulé kněžny, která je poslední svého rodu. Tím po přeslici vymírá knížecí rod jehož historie sahá na pevnině do dob roku 414. Na počest kněžny bude v každém ze sídelních měst od 20.00 hodiny do půlnoci zdarma čepováno černé pivo a k němu nový produkt lemonových pekáren, slaná verze koláčků ve tvaru písmene "V" zvané kněženky.

O pár dnů později mě dohnala jiná novinka - druidové měli štěstí a padl jim do rukou Ron. Jak se ukázalo, měl jsem ho já a všichni ostatní přímo pod nosem, byl totiž proměněn ve psa a měl ho člen družinky kolem Eragona - konkrétně Píta. Soud bude tři dny před pohřbem Valerie.

Jak se zdá, nevyplatí se mi vrátit na Kirin a budu nucen pracovně na ostrově ještě pobýt.

[1] Začínám mít dojem, že si kdekdo chodí do naší sekce s dušemi i pro duše a strážná o tom vůbec neví. Toto už je několikátý případ. Co bude příště?!?

[2] Poprvé jsem se vytasil s kouzlem "Ukaž mi svou pravou tvář", získané zvláštním způsobem popsaným v kapitole Modřinka málem stvořitelem

[3] hráč i postava Modřinky má teorii č.2, ale Modřinka se ji bojí natvrdo napsat do deníku - Celé to mohl spáchat Drobek na popud Ofeka. Avšak jen hráč ví, že Ofek musel slíbit Starousedlíkům, že nebude ubližovat Jimmymu, jež se účastnil nájezdu na skříň s Ofekovo kouzelnými předměty a i jinak Ofeka rozčiloval… První teorie je popsaná v textu příběhu kousíček za odkazem vedoucím sem

[4] Vikomt Jaessal, strážce velkého vstupu, velmistr Psychické magie osmnácté úrovně.

[5] Modřinkovo řazení nejvyšších mágů dle úrovní s použitím věcí které oznámil rádce je zhruba toto: