Haepp Modřinka

Podzemní finále

Technická poznámka: kronika je psána z pohledu hráče, který nechce nic zatajovat, hráčova postava utajuje vše kolem městských avatarů a starousedlíků, včetně své "noční" práce.

V tomto díle je jiný Pán jeskyně!!!

30. července 2013, odpoledne, Temnosvět - u tábora prodejců otroků
(hráno 30. srpna 2014)

S vozatajem jsme prošli nejprve částí tábora, kde sídlili skřeti. Ti se chovají jako smečka psů - pokřikují na nás, ale protože v našem čele jde Larim, tak si nic nedovolují. Je zřejmé, že na první pohled nerozpoznají místního trpaslíka z klanu od cizího. To by teoreticky mohla být naše výhoda, až půjdeme pro Velemonta…

Tuto výhodu jsme ale zřejmě okamžitě ztratili u brány do další prostory. Jakýsi barbar si nás obhlédl, přepočítal si nás a šel pryč, takže se nás ujali místní hlídači vypadající jako lidé, ale mající psí hlavy, tedy kobolti. Ti byli nekompromisní - dovnitř pustí vozataje a jeho zvíře a maximálně tak Larima, jež se tváří, že má zájem obchodovat…

Larim vešel dovnitř a my ostatní, tedy kromě Césara čekáme venku. Césara jsme naposledy viděli, když jsme pomáhali splašenému broukovi ze škarpy. Asi se schoval. Larim, dle slov Konrika, jež zíral za nízkou hradbu, diskutoval s vůdcem karavany, oficiálně kvůli pronájmu brouka, neoficiálně kvůli hledáni Liturgiuse Velemonta. Já si mohl prohlížet tak maximálně hradby - ty byly ozvláštněny tím, že měly v sobě zabodány kůly a na nich jsou nabodnuté skřetí hlavy…

Zůstali jsme sami, bez trpaslíků a toho si povšimli i skřetové, přičemž se k nám začalo plížit šest nejodvážnějších kousků zprava a dva zleva, a ti dva jsou nejenom skřeti, ale přímo skurut-hai, asi s námi chtějí promluvit, zřejmě s kovovými zbraněmi.

Jeden skurut-hai byl Konrikem z fleku proboden, do druhého jsem nezvládl seslat zelený blesk, neboť jsem zezadu dostal lehký zásah otrávenou dýkou od někoho z těch šesti.  Okamžitě mě polilo horko a současně chlad, ale ještě mám sílu bojovat dál. Točím se instinktivně po dalších skřetech a jednoho smažím modrými blesky, polovinu této skupiny dobil nenávistí Konrik, Antoan dočistil zbytek a Konrikovo pes si z mnou netrefeného posledního skurut-hai udělal trhací kalendář. Vše zvládnuto během půl minutky…

Larim vyběhl ven za námi a teď už jej nechtějí pustit zpátky, jakýsi barbar nám to řekl jasně: “vypadněte”. Pak, když jej Konrik vyzval na souboj jej zřejmě někdo kouzlem vypnul - přestal se zcela hýbat a svěsil ruce, a to to vypadalo, že na Konrikovo výzvu chtěl bojovat… Prozkoumání nože co jsem měl v zádech nás přivedlo k poznání - součástí obchodníků je nyní partička, která nás přepadla a odvlekla Velemonta. Soudě podle chování toho barbara jsme my ostatní měli v ten čas skončit jako potrava skřetích mečů, ale díky všem, co viděli v té tmě, se jim to nepodařilo…

Poodešli jsme poměrně daleko a při zpětném pohledu zjistili, že se na oněch hradbách zdvojily hlídky. Nastal tedy čas vymyslet plán. Konrik se tváří, že by stačilo se vrátit k bráně a natvrdo jim povědět, že si jdeme pro naše zboží. Larim se tváří že by dovnitř vlezl jako pavouk a pak by se s Velemontem vyplazil pomocí lektvaru mlhoviny ven, já navrhuji přijít jako někdo jiný - metamorfóza, a fakt jít na průzkum. Postupně náš plán cizelujeme a vylepšujeme.

Fáze jedna, tedy průzkum, nakonec padl na mě - proměnil jsem se v netopýra a zvolil o něco větší druh, než zde obvykle létá. Panečku, už jsem jako netopýr létal nad Plexisem, ale teď se před mými smysly otevřel úplně nový svět, ty nádherné krápníky visící ze stropu, ten rozhled. Málem mě ta krása strhla k tomu si to prohlédnout z nejvyššího bodu, ale zavčasu jsem si všiml, jak to s takovými netopýry dopadá - nějaká masožravá rostlinka před mýma očima jednoho spolkla, ten hlupák si spletl její jazyk s krápníkem.

Raději jsem tedy letem cikcak zahájil přiblížení k věži - nechtěli jsme totiž vyvolávat paniku tím, že někdo náš tábor pozoruje a nemohl by si nevšimnout, že z tábora vylétl netopýr a letí přímo na věž. Už to, co vidím z dálky mě nepotěšilo. Je zřejmé, že se na náš příchod připravují - zesílené hlídky na vnitřních hradbách a poměrně dost světla. Ostatně i my v táboře svítíme, takže jsme fakt i odsud vidět, avšak když na útok za Velemontem nepůjdeme všichni, budeme moci slušně kamuflovat, že v táboře někdo je…

Proletěl se nad hradbami a překvapilo mě, že na hradbách, jež jsou dost poničeny od nějakých bojů, stojí celé sochy, které mě nepříjemně připomínají gargoily, takže dělám další vlnku v mém letu a asi ve výšce 1,5 násobku věže pokračuji na okružním letu.

Věž samotná nemá v přízemku žádné vstupy ani okénka, natožpak střílny. Střílny začínají na prvním patře a zde je i vstup, k němuž vede i dřevěné schodiště, ale jemu úmyslně 2-3 metry chybí, zjevně kvůli úniku vězňů, respektive prapůvodně kvůli tomu, aby obránci věže měli šanci přežít déle.

Z druhého patra už by šly pro vnik do věže použít okénka, ale musel bych zvolit metamorfózu do menších tvorů, v jednom z okének prý viděl Antoan tvora známého jako Illothid (humanoid s chobotnicí místo vousů zřejmě ovládající magii mysli), což by měl být velitel karavany. Tam zalétávat nemusím a tak zkouším vyšší patra.

Ty jsou pobořeny tak, jako někdo obrovským mečem našikmo uťal jednu stranu věže, takže čtvrté patro je zcela bez střechy a větší část ho chybí, na průzkum mě tak sváděla otevřená chodba třetího patra. Ještě že jsem si zachoval zdravý rozum a už při vlétání do oné chodby svůj let brzdil. Kdybych tak neučinil, vrazil bych do zavřených dveří na konci chodby, takto jsem se stihl drápky zachytit na stropě a znehybnět. Udělal jsem při tom drobné zaharašení, které věznitel slyšel a popošel ke dveřím. Ty jsou z chitinových plátů a pospojované kovem, postarší, takže skrz ně prosvítá světlo.

"Jako bych někoho slyšel" ozval se chraplavý hlas tvora, ve kterém jsem s hrůzou poznal mix tvora, který vypadal v horní půlce pasu jako drow, ale v té dolní to byl pavouk. Tedy drowouk. A ta řada pavoučích očí na hlavě, br… Dost možná přímo ten drowouk, který se nám už párkrát zjevil (a my ho považovali za jezdce na pavouku) a dal nám "poslední varování". Radostnější zvuk pro mě bylo zachrastění řetězu, proto jsem po rozbitém stropě opatrně přeťapkal blíže ke dveřím a pohlédl skrz. Muž podobný Velemontovi tam byl, ale jako najust otočený ke mě zády…

Chvilenku jsem tam zůstal a své kouzlo proměny prodloužil. To naštěstí nevyvolává v těchto končinách světelný záblesk, narozdíl od mé proměny v netopýra, která trvala o sekundu déle než obvykle, kdy každý dopodrobna viděl, jak se smrskávám do menšího tvora a kosti se mi přitom tvarují…

Při dalším očekávaném zachrastění řetězů jsem se pustil od stropu a zmizel zpět do našeho tábora, kde po proměně zpět začínám propočítávat magickou náročnost záchrany Velemonta, jež mi na dnešek už nepřipadala v úvahu. Když se plně namedituji, tak by to jakž takž mohlo vyjít, ale hodně mi vadil neznámý zdravotní stav Velemonta.

Zkusmo jsme požádal své druhy, aby odhadli vzdálenost nás a věže, momentálně jsme jí nejblíže, jen před námi je propast s neznámými tvory a pak "poloostrov" s věží. Odhady se měnily od 600 sáhů až po mých 450. Ošklivě mě to překvapilo, protože při cestě zpět jsem to zkusmo odhadoval v netopýřích mírách - podle počtu mávnutí křídel a se započítáním všech možných odchylek mi to vycházelo na nějakých 250 sáhů. Tak ošklivě naše smysly mate tma…

Avšak můj netopýří odhad nám všem vléval naději, mě nejvíce, protože po nameditování bych měl dost many na to, abych sebe a Larima proměnil v netopýry, Larim by odlákal pozornost drowouka na sebe a já bych mezitím měl šanci Velemonta určitým způsobem osvobodit, třeba tím, že jeho a sebe proměním opět v netopýry. Tím se totálně vyšťavím z many, takže Larim se bude muset zmlžit lektvarem. Variant je více, v podstatě bude záležet na mě jak se rozhodnu při osvobozování Velemonta, protože i jemu mohu nabídnout lektvar mlhoviny - máme dva, nebo jej mohu přes hyperprostor "mrsknout" do tábora a sám se zmlžit. A taky je tu možnost plošného hyperprostoru…

Nejvíce mě dralo to, že nemám ani jednu jedinou částečku many navíc, takže třeba při nešťastném odhadu vzdálenosti hypu a potřebě vložit o jediný mag navíc skončí Velemont dole v rokli s polámanými kostmi po pádu z nějakých 50 sáhů. Zkusil jsem tedy manipulaci s manovými krystalky. Ty, co mám já se však kvůli nečistotám hodí tak maximálně do lektvarů, ty co měl od jisté chvíle Konrik vypadaly nadějněji. Měl v lahvince 2-3 druhy, zkusil jsem nejprve modrý.

Z krystalku jsem jednoznačně cítil manu, takže by bylo skvělé, kdybych mohl tu první metamorfózu mě a Larima seslat z něj. Teoreticky to mělo být jednoduché, tak jak to dělají čarodějové na Plexisu a celém světě - spojit se krystalem a pak seslat kouzlo - alespoň jedna mana by šla ze mě, zbytek z krystalu. Bohužel, nepovedlo se. Chvilenku jsem chodil sem a tam a zkoušel se zklidnit na druhý pokus, ale zas nic. Pokus s modrým krystalkem, který měl Konrik zastoupený nejvíce, nedopadl…

Má úvaha se stočila na jinou barvičku krystalků a Konrik mi mohl nabídnout barvu zelenou, jež měl zastoupenu o dost méně, ale i tak byla druhá nejpočetnější. Krystalek hřál o dost více, ale ani pokus s ním nedopadl. Vztek, který mnou lomcoval, mě naváděl k tomu, abych ten krystal sežral, tak bych se s ním spojil asi spíš, ale ostré hrany krystalku spolu s tím, jak moc mě hřál mě vedl k tomu, že bych si spíše ublížil^[1]. Raději jsem to šel zaspat…

To zaspání samozřejmě nedopadlo okamžitě, protože jsem byl nucen se přihlásit na první hlídku, takže zatímco šli ostatní spát, já jak stín slunečních hodin chodil dokola na hranici světla a stínu, abych neusnul. Přesně v tu chvilku nepěkně překvapil César. Promluvil na mě obečtinou s přízvukem a přiznal mi, že jít na světlo s harpyemi k nám na svět byl donucen, neboť jeho rodinu drží věštec jako rukojmí a on že nemůže dopustit, abych Velemonta já jako člen SWAT^[2] šel osvobozovat.

Kuší nabitou údajně otrávenou šipkou mě začal odvádět směrem k věži a tak jsem do akce vyslal mojí Kačku. Ta mi sklouzla z ramena a jala se budit členy týmu v mnou určeném pořadí. Já nahlas mluvil, dotazoval se Césara a zkoušel jej přesvědčit na jiné řešení, čímž jsem ostatním dával najevo, kde s Césarem jsem. "Jenomže já v téhle tmě nevidím!" zařval jsem nakonec vzteky, jdouc už vážně ve tmě a co nejkoordinovaněji sebou práskl na zem a ještě z otočky napálil jeden modrý blesk do Césara. Tím jsem jej označil ostatním z naší družinky, ale bohužel také strážcům na hradbách, které ten poplach u nás nepěkně postrašil.

Larim se hnal na Césara, ten po něm střelil a trefil, takže Larim spadl do velice silné zuřivosti, jež se přesněji nazývá berserk. Tak to je malér, pomyslel jsem si, protože teď jej jednak nikdo nezastaví a já s úplně posledním mágem taky udělám velké kulové, maximálně jednou mu uhnu z rány, ale on mě stejnak po trpaslicku najde…

César je nakonec mrtev, Larim z berserka "vypadl", takže jdeme ihned spát, čímž strážné dívající se na nás dalekohledem mateme..

31. července 2013, ráno, Temnosvět - 200m od Velemonta
(hráno 5. září 2014)

Tento úsek byl hrán bez hráče Modřinky, ale byl dohodnut plán a byl upřesňován v průběhu hry telefonickým hovorem…

Ráno jsem se po snídani šel co nejrychleji nameditovat, aby ta chvilenka, kdy jsem se zde v podzemí cítil dobře, když zde nerozeznávám den a noc, což mi naopak dobře nedělá, mi pomohla nameditovat. A ano, povedlo se, nameditoval jsem svůj obvyklý příděl.

Poté jsme si s Larimem nafasovali a přerozdělili - já Velemontův meč a Konrikův lektvar mlhoviny, Larim lektvar mlhoviny od alchymistů a já nejprve jeho a pak sebe proměnil v netopýry. Tahle část dopadla přímo skvěle a plynule jsme doletěli až k malému okénku, Larim prošel skrz a já okamžitě za ním.

Larim si však musel udělat jedno kolečko uvnitř navíc, než jsem jej mohl proměnit zpět, naštěstí tohle nečekané zdržení zvládl přímo vynikajícně. Náš první dohodnutý krok - Larim vraždící drowouka a já budící Velemonta, prošel dost dobře, ale pak to šlo už o něco hůř. Velemont zkusil zanenávidět drowouka, ale zjevně magická pouta mu útok přesměrovaly zpět na něj. Ani Larim si nevedl v dalším boji tak jak by měl, protože ta krev, která mě skropila, šla z jeho vlastních ran.

Na druhou stranu se nedivím, když si drowouk do obou rukou nabral scimitary, ale proti tomu jsem měl připravenu zbraň já. Seslal jsem na Larima kouzlo rychlosti, vědouc, že náš plán tím pravděpodobně pošlu do háje. Ale Larim přežije…

Ukázalo se však, že náš plán pošlu doopravdy do háje až o chvilku později, kdy bude dobojováno. Údiv v mrtvých očích drowouka, že s trpaslíkem prohraje, byl vidět ještě pěknou chvíli poté, co jsem sledoval, jak Larim vyštípl řetěz k Velemontovo poutům ze zdi a dokonce i poté, co jsem sice nefatálně, ale přesto zkazil metamorfické kouzlo. Mám pocit, že část si sebrala i pouta, protože Velemont sebou opět zacukal a teď se už nějak moc nehýbe…

Nemáme ani klíček od pout, ale podle hluku dole z tábora, tak nám jej pár osob už určitě nese

31. července 2013, dopoledne, Temnosvět - 1m od Velemonta
(hráno 27. září 2014)

Opět pokračuje Modřinka :-)

Bleskově jsme si s Larimem rozhodili role v mém nouzovém plánu, který vzniká tak nějak za pochodu - on vymotal vyštíplutý řetěz ze zdi, jímž byly okovy přidržovány na místě, načež řetěz pokračoval skrz kroužky na nohou a rukou Velemonta, i odsud jej vymotal. Já zatím zkoušel najít jednoduchý klíč, který by povolil vlastní kroužky, jež měl Velemont na rukou a nohou nasazené dost natěsno… Kroužky nekroužky, nyní už se ale může pohybovat svobodně.

Larim poté opatrně sundal magický žebřík ze svých zad a lahvičku s lektvarem “mlhovina” odložil na podlahu, já udělal totéž se svým lektvarem, protože díky manové krizi a neúplnému nouzovému plánu nebylo jasné, co dělat…

Proměnil jsem Liturgiuse v mlhu (pomocí lektvaru od Larima) a samozřejmě jsem mu stihl předtím dát popis kam se má mlžit a kudy a že ho jeden z nás doprovodí. Liturgius se zavlnil a pak na zem spadly náramky a z Liturgiuse se stalo cosi mlžného, co naštěstí zvládlo vylézt na okenní parapet a projít skrz okno.

Oddechl jsem si. Sundávání magických pout nebude třeba nechat na někom šikovnějším, až bude “dostatek času”. Splnil se tak Larimův předpoklad - náramky neblokují alchymistické proměny - a taky můj - Liturgius z pout vypadne :-) Aneb náramek reagoval na sesílaná kouzla, což u mlhoviny není, tudíž nám to prošlo, zvláště pak, když pouta už nebyla kompletní..

Pak nastala druhá choulostivá část našeho nouzového plánu a to můj pokus  o spojení s modrým krystalkem. Vložil jsem si ho pod jazyk…

Původně mnou plánovaná proměna Larima na netopýra^[3], který měl letět pomoci ostatním s naším materiálem a mým batohem v tu vteřinu padla, protože se krystal nejenom začal prudce rozpouštět a mana v mé hlavě šla prudce nahoru, ale také mi začala téct krev z nosu a chytil jsem tak silnou migrénu, že by se mohlo stát, že Larima neproměním. Proto jsem na něj v bolestech křikl: “Ber si mlhovinu, já odletím jinak!”. Zkusil jsem zbytek krystalu vyplivnout, ale už nebylo co…

Ach ta zatracená ušlechtilost! Larim se napil mlhoviny až poté, co si byl jist, že jsem si zastavil krvácení dvěma cípy kapesníků a proměnil sebe v netopýra. Naštěstí si nezapomněl před proměnou vzít ze země i můj magický žebřík. Jenže tahle ušlechtilost mohla být chyba, kdyby sem někdo ze strážných vletěl, tak nás oddělá oba a Velemont dole v rokli ve tmě nemusí najít správně svůj cíl, tedy naše další přátele, takže by záchranná akce byla fakt nanic!

Poté, co jsem si tedy narval kapesník do nosu, okamžitě - rudě vidouc a se silnou migrénou - zkusil proměnu sebe v netopýra. Kupodivu prošla a já viděl krásně bez rudých efektů, takže jsem hbitě vyskočil na parapet, naposledy se rozhlédl po nádvořích a spustil se urychleně pryč.

Druhá skupina slyšela, ehm tedy spíše viděla záblesky z věže a pak bojovou pohotovost skřetů, takže začali balit co nejrychleji a vyrazila na domluvené místo setkání. Já já je honím v netopýří podobě, přemítajíc přitom, že skřetové se nejenom domáhali vstupu na nádvoří s věží, ale velká skupina se připravovala vyběhnout ven na nějakou trestnou výpravu. Jednoznačně předpokládám, že na nás…

Naše dvě lidské mlhy sjely dolů do rokle rychleji, než by jim bylo milo, údajně se dole rozprskly do stran na kousky, ale pak se slily opět do dvou mlh. Larim měl pocit, že mu zůstalo trpasličí vidění, ale naštěstí i Velemont viděl jakžtakž “cílová světla”, neboť v našem směru, kudy odsud chceme unikat, teče žhavá láva, takže mohli dát do pohybu všechnu sílu a rychlost, co v sobě našli…

Jak se tak mlžili spodkem rokle, potkali trup kamenného orka, který ožil a zkusil je pronásledovat po rukou. Mlžili se však rychleji a jak se dostali z jeho dosahu, opět mu pohasly oči a nechal je být. Pak se dostali ke stěně rokle, kde zjistili, že stoupání po hranách je v podobě mlhy těžké - naštěstí je proměna zpět zastihla v půli cestě.

Velemont měl v průběhu výstupu pár krizí, a také pár otázek, jak mi dodatečně prozradil Larim. Prý jestli někdo z nás nezemřel, protože pak by útěk odsud byl prakticky nemožný a pak se zeptal i na svůj meč se stejným vysvětlením. Ten jsem však měl stále na zádech já…

Nakonec jsme se sešli a slyšeli dupání za námi, jež se na chvilku zastavilo u námi “zapomenutého” Konrikova kahánku. Zkoušeli nás tam obkličovat, čímž se zdrželi a my tím získali drahocenný čas…

Liturgius Askarion Velemont si převzal meč, rozsvítil jej do měsíčního svitu, rozčísl pak několika švihy oblohu a oznámil, abychom šli přesně v jeho stopách. Šli jsme do tmy do doby, než se ve tmě kamenitý povrch změnil v písčitý. Jsme tedy jinde, i povětří se změnilo.

Velemont nás v první chvíli po téhle změně požádal, abychom se znovu nerozdělovali a nikam nikdo nechodil dál než na krok a na moment se zamyslel. Tuhle chvilku jsem využil na totéž a zamýšlel se nad svými škodami. Proměnil jsem se zpět z netopýra už před drahnou chvílí a pociťoval jsem, že modrý krystalek mě nabil manou moc prudce, ale naštěstí jen na mé maximum. Gratuloval jsem si, že jsem nedělal stejný pokus se zeleným krystalkem, protože to už by mi asi vybouchla hlava…Tedy za předpokladu, že je v něm víc many, protože ještě teoreticky může jít jen o čistší verzi toho modrého. Many mám správně tolik, kolik bych měl po meditaci a ponížené o seslání jedné metamorfózy s potřebným velikostním skokem…

Kolem nás to začalo jemně avšak nepříjemně šustit a Velemont do tohoto šramotu pronesl: “Musíme usnout, jinak se z toho nedostaneme, tohle všechno se pak změní v sen”. Konrik však zaprotestoval: “Neměl bys zavřít ten průchod za námi?” Velemont na to odvětil slůvkem “neumím”, vysvětlil však, že průchod není dlouhodobě stabilní. Trochu se nám to nezdálo, takže se Konrik nejprve zeptal na věc, kterou by měl znát jen pravý Velemont a po uspokojivé odpovědi si pak vyslechl Velemontovo vysvětlení z nějž si však pamatuji jen kousky: “Vím o tomto všem jen z vyprávění, co vím, tak se z tohoto snu jinak nedostaneme - snový věštec má potíže udržet iluzi, když jsme opět u sebe”. Konrik v tu chvíli použil zívací kouzlo, což nás všechny naprosto spolehlivě do jedné směny dostalo do limbu…

(počet zobrazení příhod ostrova Plexis od 25.12.2006:  )

[1] Hráči přišlo, že by to bylo to samé, jako kdyby on snědl kousek uranu a doufal, že se z něj stane superman, nebo tak něco…

[2] SWAT - silně vytuněného A týmu

[3] bezpečně na přelet rokle mi zbývalo jen na proměnu Larima, má proměna v malého netopýra místo proměňování Larima už by byla bývala nevyšla (moc velká změna velikosti)