Haepp Modřinka
Houbičkový svět
Technická poznámka: kronika je psána z pohledu hráče, který nechce nic zatajovat, hráčova postava utajuje vše kolem městských avatarů a starousedlíků, včetně své "noční" práce.
V tomto díle je jiný Pán jeskyně!!!
27. července 2013, ráno, kdesi v obrovské jeskyni
(hráno 24. září 2013)
Po probuzení jsem se přehodil do Noční zbroje, a tak nějak to šlo, ale to bylo tak vše - na oblohu se nedostanu. O chvíli později už nemohu ani to, ale to by mělo být logické, zřejmě nad Plexisem vyšlo slunce.
Brisen, Balanar, Larim, Dvoukvítek, Konrik, Connor, a já se budíme zřejmě v ohromné jeskyni - přibyl nám tu tedy Balanar a Brisen, a Sarah. Tak to už zavání velkým malérem u Pána Snů. Ti co s námi nebyli jsou docela překvapeni, kde se tu vzali.
Ale tohle ráno bylo pro mě stále zlé, protože můj zrak je stále v… loji. Ale pokud se hraničářům podaří nameditovat, tak snad… Konrik se na mojí výzvu “je tu někde lékař?” ozval, že se mi na mojí “nemoc” podívá… Nakonec to udělal Balanar. Nadvakrát. Pálilo to pěkně a bolelo jako čert. Teď mě oči ošklivě pálí a vadí mi i jen malinká lampička.. Vedle Balanara, kterého vidím tak nějak normálně, vidím Konrika, jehož vidím tak nějak černobíle. Sakra co to je, ani já nejsem úplně nejbarevnější…
Při své meditaci resp. uvnitř meditace slyším slabě nářek a pláč - nade mnou vidím obrysy těl - respektive duší, jsou sice dost daleko, ale to, že je vidím při meditaci, jednoznačně značí, že něco není dobře. Ostatně i to, že při meditaci si nabírám manu jakoby přes mlhu. Té mlhy je tak nějak až moc, až mi to kazí dobrou náladu, kterou mívám při meditaci.
A zatímco medituji, Balanar prošel kruh kolem nás. Nezjistil nic nového - směr odkud na nás naběhli, byl pro něj tím nejdůležitějším objevem. Filuta s Dvoukvítkem začali skládat astroláb, pak se ozvalo cinknutí a Dvoukvítek zrudl. Upadl totiž s krabicí s kolečky a kolečka rozsypal. A bohužel nějaká kolečka ohnul. A pak se začali Dvoukvítek a Filuta Rybálek hádat o to, kdo koho zabije, s dost velkým řevem, takže asi tak dvě míle kolem nás vědí, kde jsme.
Ani napodruhé se skládání nepovedlo. Filuta si přerovnal kolečka do krabice a Dvoukvítek je (podruhé) rozsypal. Filuta už začiná být nepříčetný a ani Brisenovi nepovolil kolečka sesbírat…
Pak, když se konečně povedlo, se Filuta tváří poměrně divně, protože dříve mu astroláb měřil cestu k astrální sféře, ale teď mu to ukazuje přesně opačně, jako bychom byli v astrální sféře a ukazuje to do reálného světa….
Po hodině dohadování Balanar zavelel k pochodu. Sesbíráváme si tedy věci… a nejdeme nikam, protože výsledkem toho dohadování bylo to, že Sarah seslala tlumočníka na Filutu s tím, že si promluví s Césarem.
Zachytil jsem toto: Nepřítel - věštec z podzemí - velmi mocný. Další skupina útočila - důvod útoku jiné rasy je zajmutí Velemonta. Je z rasy, která patří mezi zde vládnoucí, resp. zaútočili na nás z druhé rasy než je César. Mlha nezapomíná a některé z nás si poznačila (jsme bledší než ostatní). Další mnohé údaje, co nám César odemlel, zapadly, ať už díky tomu, že jsem si je nestihl poznamenat, zapamatovat či nám Filuta neřekl.
Pak už konečně jdeme - bez zajatce, kterého Konrik podřízl. Stejnak by nemohl s námi jít, protože mu odumřely nohy a ruce, které měl přes noc velmi stažené lanem. Jdeme nějak dlouho, ale vzdálenost není jak poměřit. Jdeme po štěrku, tu a tam jsou vidět krápníky, velmi málo často pak nějaké ty kosti.
O několik hodin(?) později se začala dostavovat únava. Dáváme si minisvačinku a hned pokračujeme v další cestě a postupně narážíme na zvětšující vlhko, zdá se že se stěny přibližují a trošičku stoupáme. Ale pak se to opět přehoupne a jdeme dolů. Ale už slyším kapání vody. A taky vidíme houby a pěkně velké, třeba až i mě ke kolenům.. Césarovi se tu moc nelíbí, protože si nabil kuši. Nevím proč mám dojem, že neslyšíme pouze kapání vody, ale i… Brrr…
27.července 2013, dopoledne, kdesi v ohromné jeskyni
(hráno 1. října 2013)
Prostup mezi houbami, které rozhodně nejsou sázeny v řadách, je poměrně špatný, postupně si nejsme jisti, zdali jdeme stále relativně přímo, jediné co je, tak postupně přestáváme vnímat onu intenzivní houbovou vůni…
Filuta si začal tvořit jakýsi filtr, aby byl alespoň jeden z nás nebyl otráven nějakými halucinogenními výpary, které by tu teoreticky mohly být, a zrovna v okamžiku, kdy světlo zhaslo, zahlásil hotovo. Není tu ale až taková tma, některé houby světélkují a kdesi daleko před námi svítí nějaký oheň.
"Sakra, co se to tady děje!" křikl ze tmy Larim, a pak se mi podařilo rozsvítit. Balanar, Sarah a další tu už nejsou, jen jejich mlhavé obrysy se teď rozplizají po zemi. Náš velemocný mág či alchymista je prsknul někam jinam, snad na Plexis či Kirin…
Modřinka, Konrik, Larim, Filuta Rybálek, César - jsme jediní, kdo tu zůstali a řešíme co dál, hlavně jak se světlem. Prvního jsme vyštvali Larima, pak šel Konrik a jeho pes Bojar, pak šel César, na závěr pak já.
Houbičky zde v tomto místě už vypadají různorodě a my klesáme. Postupně ze štěrkového podloží přecházíme na mechové a to chvílemi vypadá i mokře. To sušší z mechu sbírá Konrik na troud, Filuta pak tu a tam odřezává kusy některých hub jako vzorky, a radoval se, že je zná z Plexisu (byť mnohem, mnohem menší verze) a že z nich jde velice snadno a rychle vyrobit základní, nejenom léčivé věcičky. Filuta nás doslova umluvil na jednosměnovou pauzu, aby natěžil dost.
Každopádně stojíme před velmi hustým lesem, skrz něj je prokácena stezka, ale jen prokácena, nikoliv s odstraněním pokáceného, to leží stranou. Pak Larim zarazil, neboť nad ním něco několikrát přeletělo, doslova majestátně pomalu proplulo. Já to viděl také, ale harpyje to být nemohly, jejich let je totiž těžkopádný.
Teď na tomto místě to vypadá že cesta končí na jakési minimýtince, kde je trs několika vyšších hub. Docela se děsíme co bude dál. Ale nakonec zjišťujeme, že cesta velmi prudce zatáčí k jezírku, na němž se zavlnila voda, jakmile na ní padlo světlo. Dost podivně a silně. Všímáme si, že kdysi kdosi vyrobil z nožek hub přemostění, ale to již prohnilo a ponořilo se do vod.
Jezírko má na délku jen 15 sáhů a Konrik nakonec vlezl do jezírka a Larim vlezl s dvousáhovou mezerou za ním. Když byli uprostřed, tak do něčeho šlápli a jakési poloprůhledné nudličky je začali oždibovat na nohou, zvláště pak na místech, kde už nemají mládenci boty. Začal boj… Larim běží zpět k nám a žádá si hořící pochodeň, …. po boji je Konrik na druhém břehu a Larim u nás. Docela dlouho se dohadujeme, jak přes jezero, které nejde rozumně obejít. Padlo mnoho návrhů od podivných přes směšné a bizardní.
Nakonec Konrik střelil k nám provázek navázaný na šíp, my na něj navázali lano, přetáhli jej, navázali na houby (samozřejmě to klouže po noze houby, takže lano sjelo po třetinu sáhu. ). Pak jsem s pomocí Larima a jeho kozy navázal lano výše, takže, už se uprostřed nebudu namáčet do vody na místě nejnižšího bodu. Nakonec se to vyřešilo správně a to tak, že César vysekal do houby zářez a lano tam krásně zapadlo a už neklouzalo. Proto bylo Cesarovi povoleno se přepravit přes lano první, Larim druhý, Bojara nechal Konrik přeplavat jezero, a já to přesvištěl pomocí UFI. Samozřejmě jsem si své lano zachránil a odvázal si ho. Měl jsem to tak tak, protože když jsem se ocitl ve tmě na prvním břehu sám, cosi nebo kdosi se kolem mě začal stahovat.
Další poznatek je ten, že kouzlo leť mi zde trvá krátce, jako bychom byli trvale v boji. Jen pro pořádek dodávám, že jsem uvažoval i nad hyperprostorem, ale docela se bojím toho, co jsem viděl při meditaci, protože někde v podobném světě se při hyperprostoru na chvilenku objevuji. Brrr…
Doteď jsme šli přímo na onen oheň, ale teď po této zatáčce jdeme kamsi vpravo. Kupodivu jsme ale nešli tak moc daleko, protože se stezka zase stáčí doleva. Obcházíme totiž kolem jakési velmi rozloženého elfího hradu, vypadá to ale, že ho sem kdosi “nasypal”, asi zase ta mlha…
Po nějakých sto sázích narážíme na širší úsek, na jehož levé straně je cosi, co tam svítí modře. Je to křižovatka a v ní je cosi, co tu svítí. Ale teď to začalo pohasínat, nebo odcházet, takže pokus o odlovení navrhnutý Filutou bude složitější.
To světélko asi byla past, protože Larim narazil na kostry pokryté plísní a zřejmě spóry plísně ve vzduchu je na tom místě začalo dusit. Také Larima toto pokrylo na šatech. Obdobně měl problém Filuta, který běžel za Larimem, já s Konrikem a Césarem stojíme na místě a čekáme na výsledek.
27.července 2013, odpoledne, kdesi v ohromné jeskyni
(hráno 8. října 2013)
Protože výsledek nebyl nic moc, opět se dohadujeme co dál, abych nakonec jsem na všechny seslal plošný hyperprostor. Nepovedl se mi úplně tak jak bych chtěl, jako naschvál se kouzlo u Césara nepovedlo. Ale to kouzlo se vůbec chovalo divně, vyjela nejprve nějaká zelená mlha ze země, omotala se kolem nás a až pak proběhl přesun. Následně se mlha odřítila kamsi vzhůru. Raději jsem se schoval za houbu, rozčileného Césara vidět nemusím a vyčítavé pohledy od ostatních taky ne. Holt některá kouzla používám tak málo, že zapomínám potřebné prerekvizity a poučky…
Světlo, které se od nás v dálce zdánlivě vzdalovalo, se začalo přibližovat, Filuta se po této mé magické nehodě vrátil pomocí mého dalšího portu k Césarovi - musel si mě ale napřed najít. Larim se pokoušel jít tam také hezky pěkně okolo těch ošklivých spór. U nás zbylých se nedělo nic, kromě toho, že se bojíme příchodu toho, co na nás jde - je to obrovský brouk, velký dva až tři metry, který intenzivně svítí pomocí konců svých krovek.
Nastal boj, do kterého se zapojili všichni střelnými zbraněmi, Dvoukvítek ohnivou hlínou, já mečem a Konrik sekerou. Než jsme se my bez ohnivé hlíny začali bojovat, hlína vybuchla, spálila veškeré spóry v křižovatce a dost poranila brouka. Žel zbytky spórovité plísně těsně za křižovatkou zůstaly, takže Filuta má docela problémy přetáhnout Césara přes dva pásy - my za ním totiž nemůžeme právě z důvodu těch spórů. Musel proto vyrobit dvě roušky.
Jediné nepříjemné bylo to, že ozvěna výbuchu se několikrát vrátila z různých směrů. Když se uklidnila situace, ležel brouk na zádíčkách a mrtvý. Při pohledu na bříško brouka mi bylo jasné, jak se vyráběla zbroj, jež má v současnosti na sobě Filuta. Raději zase zalejzám za houbu, teď jsem absolutně nepoužitelný. Pro záchranu Césara, na niž se vrhnul přes spóry i Konrik nemohu udělat vůbec nic. Nějak mi to nejde do hlavy - to už jsem zapomněl, jak se kouzlí na drowy a podobné rasy, nebo jsem v té tmě trefil Césara do houby? Larim má ve stejnou chvíli jiný problém, odněkud slyší seknutí sekery do dřeva a skutečně našel celý strom, který byl skácen, ale už ne nic dalšího…
Po směně a půl jsme zase konečně všichni spolu, César už stojí na nohou, přejíždí po mě pohledem a zdá se, že si mě se svými potížemi nespojil. Anebo mi pak poděkuje šipkou z kuše zezadu… Ano, až takhle ošklivé myšlenky mě v této obrovské jeskyni napadají.
Filuta se rozhodl, že mi vyrobí lektvar doplnění magenergie, abych byl opět oporou týmu, takže jsem si zalezl do temnoty stranou od ostatních a… proměnil se v drowku Shelinu. Panečku, to bylo něco! Okamžitě jsem pochopil, proč se ve starých legendách říkalo, že trpaslíci nikdy s drowy nevyhráli bitvu, pokud boj probíhal v podzemních prostorách. Trpaslíci prý vidí teplo z tvorů a jen do deseti sáhů, já si nyní byl téměř jist, že vidím sáhů čtyřicet a pak to mé vidění přecházelo do šera. To se to pak střílí z luků…
Když už nic jiného, měl jsem možnost si nad vším zapřemýšlet a porozhlédnout se bez potřeby pohybu, ale ani drowčím zrakem jsem neviděl nic, co by mě zaujalo. Také jsem nic pořádného nevymyslel, proměnu v drowa po celý den neudržím, tak co s tím. Pak stala se obvyklá věc, začal jsem potřebovat v drowčím těle na záchod, ale tentokrát jsem už věděl, jak na to…
Když jsem se vrátil k ostatním, už zase ve své vlastní podobě, podal mi Filuta cosi co vypadalo jako trpasličí malinový destilát s kusy hub. Nedůvěřivě jsem ho očichával a pak ho hrcl do sebe. Přišly mi dva nové magy, ale byly to divné magy. Je v nich něco nečistého špatného podivného. Pokusím se je v budoucnu propálit na světlo a uvidíme, na nic jiného bych se to asi netroufl použít.
Všichni pak sledujeme výrobu druhého lektvaru na toto téma, ale dělal ho Dvoukvítek. Ostatní ho sledovali a prý je mezi našimi dvěma alchymisty rozdíl, jak mi pošeptal Larim. Filuta pracuje s hygienicky čistými věcmi, Dvoukvítek naopak má aparaturu složenou z mnoha částí, potlučenou,… ale Dvoukvítek prý narozdíl od filuty výsledek otestoval po alchymisticku, zdali je výsledek v pořádku, aby jej pak nabídl Konrikovi..
A pak dělal další Filuta a čas běžel… Rozhodl jsem se, že já s Kačkou a dvěma psy (aha, já zapomněl asi zdůraznit, že kromě Bojara patřící Konrikovi tu máme malého psíka Fa patřící Dvoukvítkovi) ohlídáme okolí. Konrik si zkouší vydolovat svítící část brouka, leč to světlo na nich pomalu slábne.
Když se pak konečně dáváme do pohybu, je podle Konrika na našem světě už pozdní odpoledne v tuto chvíli. Jdeme dál a dál a cesta se pomalinku zužuje. Dříve jsme pomalu mohli jít vedle sebe tři, nyní už jen dva. A opět se cesta začala různě stáčet, což znamenalo, že opět narazíme na pevnou překážku.
A opět narážíme na zeď, která přilétla odjinud a padlo to na nějakého přerostlého člověka s býčím rohem a venku zpoza zdi vykukuje ještě ruka se zrezivělou sekerou. Jednoznačně minotaur ve válečné zbroji, zřejmě důstojnická verze. A leží tu příšerně dlouho - ta mrtvola. Nejde mi do hlavy, že sem vede stále stezka, ale to ať mi vysvětlují hraničáři. Jenže jejich jediný zástupce, Konrik, momentálně šacuje mrtvolu. Mě tam zaujaly jen nějaké mince a přívěsek, na němž je naznačena jakási symbolická mapa bludiště.
Vytáhl jsem proto svůj levitující žebřík, vydal pokyn “vzhůru” a nechal všechny vylézt vzhůru na zeď. Nahoře vidíme, že toto je nějaké cimbuří, které v dáli končí branou, ale ta nyní vede do houbového lesa. Kam pokračuje zeď nevidno, ale na druhé straně je nějaké nádvoří se studnou. Zeď je vachrlatá a uvolňují se z ní kameny dost ostře, proto Konrik a Larim prosekávají cestu z naší strany k té bráně, jež má na sobě hodně poničený runový nápis (část kamenů chybí, druhá část je popraskaná). Z druhé strany prosekávat netřeba, tady je dlážděné nádvoří a jak Filuta s Larimem upozorňují, neleží zde žádné spóry, ale ani prach, jako by tu snad někdo perfektně uklízel…
Konrik zkouší hloubku studny, ale ani nadvakrát neslyšel dopad kamenu do vody nebo odraz na dno. A jeho pes Bojar reaguje dost neklidně, jako by tu byli nemrtví nebo tak něco se zlou magií. Filuta a Dvoukvítek zkoušejí číst ten nápis a prý je magický a psaný s obrázky lebek a kostí. Respektive ty runy jsou seskládávány z kostí. Navíc tam ta mana musí být, protože oblouk brány nespadl, ačkoliv měl. A ještě jedno navíc - tato brána neměla dveře ze dřeva či tak něčeho, ale z nějakého mřížoví. Jenže to mřížoví původně bylo z kostí, či tak něco.
Dohadujeme se vocogo, nakonec si myslíme, že skrz studnu vylétají harpye, jinak si nedovedeme vysvětlit, kam by to vedlo, kromě možnosti, že to vede ven do našeho normálního světla. Césara se teď nezeptáme, nemám dostatek many.
Opět máme dost času na přemýšlení. Zaprvé - utábořit se přímo u studny, na nádvoří blízko brány, nebo zcela venku? Filuta nám připomíná tu bránu a bojí se, že je s ní něco v nepořádku. Když se jí dotkl on, cítil silný chlad a jedna z run nad branou se zcela opravila a kámen zacelil. Na Dvoukvítka tento pokus s dotyky na bránu absolutně nereagoval, Césarovi se to vůbec nelíbí, branou doslova proběhl.
A to je druhá otázka - je problém, pokud branou někdo prošel a někdo (například já) ne? A co je lepší - projít nebo trvale obcházet? A proč sem vede cesta tak hloupě a zřetelně už nikde nepokračuje? Proč nevedla a nevede k bráně?
27. července 2013, kdesi u brány do pekel, večer
(hráno 29. října 2013)
Filuta Rybálek zaměřoval astrolábem studnu a okolí, a po tom všem tvrdí, že brána z houbového lesa na nádvoří osciluje mezi světem pod světem a záhrobím. Studna pak ukazovala postupně podsvětí, záhrobí a pak jednotlivé sféry pekla. Asi u páté začal astroláb doutnat a tak se měření přerušilo. Já to neviděl, protože jsem na chvíli upadl do neklidného spánku u ohně, který jsme udělali na nádvoří blízko brány, dost daleko od studny.
Mě osobně dělá problém rozlišit podsvětí a záhrobí, což je dáno tím, že se občas říkává podsvětí a přitom se myslí záhrobí. Ten, kdo s tím začal jako první a tyhle dva pojmy začal vydávat za jeden; odvedl opravdu medvědí službu…
Ale jak ověřit tu bránu a správně určit, kde je podsvětí a kde záhrobí? Provést měření i zvenku. A tak jsem s Dvoukvítkem přelezl zeď (ano ano, přeci jen je ještě jeden další, který podobně jako já branou ještě neprošel). Filuta Rybálek prošel branou a ti dva začali skládat astroláb. Přišlo mi divné, že Dvoukvítek a Filuta náhle spolupracují, Filuta před chvílí nabízel Dvoukvítkovi a jeho psu Fa jídlo… co se tady dělo za tu chvilku co jsem spal?
Konrik si půjčil žebřík (nesložil si ho!) a poponesl si ho k jedné bližší nižší houbě, vylezl nahoru a začal se rozhlížet. Kdesi v dáli na kopci hoří největší oheň. Další zprávy nebyly nejlepší - my jsme ve slepé části a není nejsnazší se prosekat skrz houbový les, neboť blízko tohoto nádvoří jsou houby dost nahusto, jakoby to nádvoří ty houby odstrkalo na stranu a pomačkalo, když se tu objevilo, neboť některé z nich nemají pravidelný tvar.
Pokud předtím osciloval astroláb mezi podsvětím a záhrobím, tak teď osciloval mezi záhrobím a podsvětím. Filutu to kupodivu neuspokojovalo a chtěl udělat měření ještě přímo v bráně, aby přesně určil kde je co, mě v tu vteřinu, když zahajovali to měření bylo jasné, kde je co a nechápal jsem, proč to měří znovu, ale teď při zápisu do kroniky o nějakou tu hodinku později si jist nejsem. Jisté je jedno. Ta hranice tu jednoznačně je.
Už v průběhu třetího měření vidím ze zdi to, co bych vidět v tomto světě nechtěl - mlha přibližuje nejenom po cestě, ale jako chobotnice vylézá ze studny, Konrik tvrdí že tam, kde se mlha dotýká dlaždic, se tyto dlaždice obnovují, jako by byly čerstvě zasazené a utřené vlhkým hadrem… Volám na Konrika, aby také vylezl nahoru, ale on nejprve zachraňuje svého psa Bojara - nechal ho vylézt na tom konci zdi, který je nízko u náspu. Mládencům s astrolábem jsem hodil dolů žebřík. Byli chladnokrevní - nejprve složili astroláb, zachránili ho a na poslední vteřinku vylezli nahoru také.
V mlze u studny je vidět cosi, co se mi moc nelíbí - nějaké stvoření lezou z ní. Konrik tam střelil stříbrný šíp a místo toho aby narazil do kamene, tak spíše zachrastily kosti… Konrik také střelil do našeho původního ohně, který již nyní vypadá jako nějaký zelený obluďák s červenýma očima a vyrostl poměrně rychle tak, že je vyšší jak naše hradby…
Naše ohňová obluda se hnala na nás, ale první jsem ji stál v cestě já. Konrik se mě pokusil překročit, já zalehl, aby to měl snazší. Bohužel Konrik v té tmě co tu panuje našlápl tak blbě, že mě to zabolelo, nevhodně jsem se pohl a Konrik málem letěl z hradem do mlhy. Ta se chová, jako by to byly mlhy dvě - skoro to vypadá, jakoby mlha z nádvoří, které je na výšku více, nemohla projít skrz bránu a naopak. Zřejmě jen má představivost mi umožňuje vidět v bráně boj dvou mlh o nadvládu…
Když se Konrik vyhrabal zpět, zasáhl tu stvůru nějakým kouzlem a ta potvora se rozpadla. Bohužel její sluhové, kteří lezli ze studny, byly tři kostlivci, kteří se na nás i přes smrt svého velitele zkoušejí vrhat. Jedna s palicí, druhá s lukem a třetí s magickým obouručákem…. celkem je jich pět.
Konrik po jednom střelil, Filuta po druhém hodil hořící dekou, Dvoukvítek hodil do tmy zmenšovací lektvar jež nedopadl na zem…
Nejzajímavější bylo to, že jeden kostlivec prošel do brány, vrzl brankou (která ale z našeho pohledu byla vyvrácena a odhozena)… a na druhé straně nevyšel.
Po dalším boji jsem pochopil, že když zásah z kuše do hlavy rozložil kostlivce, tak i zásah do hlavy mečem by měl pomoci. Pomohlo to, postupně ničíme kostlivce. Stálo mě to dva zásahy šípy, které zabolely, ostatní šli těsně vedle mě. Proměna do noční zbroje by sice měla jaksi význam, ale zde se nehodí na kostlivce, protože na sebe poutám pozornost, což v případě, že tu jsem sám a ve tmě pak ze mě dělá slušný terč.
A ještě něco přinesla příchozí tma či odcházející mlha - na nádvoří zůstal navíc Jákob a Tautam, které známe…Ta druhá mlha venku zůstává a tak i my zůstáváme na zdi, přestože mlha venku ztratila svojí živost a teď se hýbe…inu jako mlha.
Jenže spát na rozpadající se zdi je pěkně hloupé a tak se shodujeme, že budeme spát na vnitřní straně zdi tedy na nádvoří. Já tam prakticky okamžitě zalehl, zakryl se houní a usnul. Larim mi k tomu zpíval trpasličí ukolébavky, Konrik šramotil u mrtvých kostlivců s penízky. Jejich ražba je z jedné strany lebka a z druhé strany cosi dalšího, co mě nedokázalo v mé ospalosti a únavě vzrušit.
V době, kdy už jsem spal doprohlédl Konrik další mrtvé kostlivce a to ty lučištníky-a jejich luky z lidských kostí, tětiva luku upletená z vlasů žen. Zkusil si z něj i vystřelit, letící kostěný šíp vydává takový divný nepříjemný zvuk, který mi byl nepříjemný i ve spánku.
28. července 2013, podzemní svět, u studny duší
(hráno 8. listopadu 2013)
Krátce po půlnoci hlídá a je vzhůru pouze Larim a slyší chřupání suti - někdo další se k nám blíží. Zřejmě ho přilákal svit našeho ohně. Opět zaskřípěla brána a v ní prolezl přikrčeně onen Tauren (čti: minotaur), kterého jsme viděli mrtvého po cestě.
Larim podezřívavě sledoval opasek toho taurena, kde zjistil, že tam nemá uvázány nějaké skalpy, nýbrž trpasličí vousaté brady. Má jich tam pět. “Jeden z nás si rozšíří skalpy” zafuněl minotaurus a vrhl se po trpaslíkovi. Ten zaječel a tím chtěl mnohé z nás vzbudit, což se nepovedlo. Larim tvrdí, že v tu chvíli se všude objevily pavučiny - jsou nejenom všude po nádvoří, ale i houby jsou jimi zakryty.
Jediný, kdo se vzbudil, byl Tautam a děsně se divil, co dělá Larim, který z jeho pohledu bojuje s neviditelným nepřítelem a pavučiny samozřejmě nevidí. Něco je ale špatně, protože se Larim při boji stáčí po spirále, která končí ve studni, z ní vyvěrá nějaké světlo. Tautam začal budit ostatní a povedlo se mu vzbudit Konrikova psa Bojara, který zavrčením Konrika vzbudil. Ten zaostřil pořádně a viděl, že pod čímsi neviditelným (či neviděným) tam pracují dlaždice a s tím současně bojuje Larim. A tak tam “poslal” několik seků meče…
Obdobně se vzbudil Jákob a do prázdna tam zkouší taky mávat mečem, ale přišlo mu že promachuje. Jákob se raději vzdálil, Tautam nahlédl do studny, kde uviděl cosi co pak popsal pro nás jako předpeklí. Kornik se pokusil podseknout druhou stranu rumpálu a povšiml si, že mezi houbama je utkána cosi jako brána se sítí, kde stojí osedlaný pavouk či co, na něm jezdec a cosi sesílá, co končí nad námi. Ale nejprve Konrik dotnul ten rumpál a stříšku.
Mrzuté bylo to, že spadlá stříška nezakryla celou studnu a tak Konrik vyrazil k tomu pavoučímu jezdcovi a Tautam se k němu přidal. Kouzelník pustil to kouzlo co na nás sesílal a udělal gesto, jakoby zatahoval závěs. Konrikovi přičaroval do cesty pavučiny napjaté mezi houbami. A z hub slézají pavouci.
Naštěstí boj u Larima skončil velice brzy poté, minotaur mu stačil říct, že “to” ještě neskončilo a zmizel. A tak si bleskově nouzově ošetřil nejhorší ránu a šel se také zapojit do boje s pavouky. A já spal, jako malé dítě a má vrána Kačka se mnou, takže jsem neviděl nehody mých přátel.
Konrik se totiž za štít a levé koleno přilepil na pavučinu, za pomoci Larima a Tautama se od pavučiny oderval (štít tam nechal). “Pozdrav od věštce” zasyčel jeden z pavouků (jediný z přeživších) a zmizel. Tautam je po tomto boji otráven jedem, ale všichni tři bojující jsou živí, to pavouci ne. César si odkrojil kus pavouka a Konrik ho rukama nohama požádal, aby zbytek noci hlídal on…
Ráno jsem se probral poměrně vyspalý, ale v noci mě pronásledovaly noční můry - například Kačka, která měla tři oči. Při mé meditaci zase slyším a vidím nepatřičnosti, tedy zvony a plačící volné duše směřující odnikud nikam. Tentokrát ale magie, kterou načerpávám je krásně čirá. Sakra, mě se tady ještě začne líbit…
Snídaně proběhla v absolutní tmě, Larim nás nakrmil ze svého kouzelného ubrousku, jediný on a César viděl. Pak jsem rozsvítil světlo. Mrtví pavouci tu jsou ale ani jedna jediná pavučinka. Něco tu však muselo být, protože má Konrik na štítu ještě kousky pavučin. Uvědomuji si však jednu velmi hloupou věc. Když jsem kouzlil to světlo, měl jsem nameditováno o něco málo více many, než bych měl mít, konkrétně o deset many.
Rychle balíme a jdeme pryč, neboť podivností na můj vkus na tomto místě začalo být přespříliš, teď ráno mezi nás zavítal i nějaký kroll, který se tváří, že také není odsud z podzemních říších.
28. července 2013, město Ater, ostrov Kirin, dopoledne
(předehrávka u tradičního Plexiského PJ)
Sir Balanar se dokázal dnes ráno dostat z pustiny a ve městě Kirin vyhlásil poplach, neboť naše skupina je ztracena. Co přesně vyhlásil a jak, netušíme. Ale už nás někdo hledá a už se ví, co ta zatracená mlha dělá.
)