Haepp Modřinka
Málem v břiše vážky
Technická poznámka: kronika je psána z pohledu hráče, který nechce nic zatajovat, hráčova postava utajuje vše kolem městských avatarů a starousedlíků, včetně své "noční" práce.
1. dubna 2013, kolem poledního, kdesi u Garnaku
(hráno 7. a 15. května 2013)
Jak jsem již psal, došel jsem ke svým kamarádům v okamžiku, kdy měli u sebe domlácenou Kamilu se svázanýma kotníkama a samozřejmě i rukama. Původně jsem to chtěl zahrát do srandy, takže jsem se na ně zhurta obořil, jak se opovažují zajímat členku čtvrté Garnacké koleje a že je to to samé, jako by zajali mě a už už tahal nůž, abych Kamilu odřízl.
Dobít holku kvůli tomu, že lhala, to mi přišlo dost přehnané, to, že pak na ně Kamila vytáhla jehlovou dýku, jež získala u assasinů (nezapomeňte, má od nich jeden či dva semestry), by jim na to právo možná dávalo, ale pokud se na ní vrhne Velemont, Konrik a Larim kvůli ničemu, nebo teda kvůli dětinské snadno prokouknutelné lži, tak se jí ani nedivím.
Jenže mě se současně při vyprávění verzí Kamiliiny a kamarádů, pochopitelně ne zcela stejných, začalo před očima odvíjet pár jiných drobných příběhů, mnohé v mé kronice ani nezaznamenaných pro jejich malichernost až nicotnost, ale takhle v řadě, jsem se snad poprvé zamyslel - Modřinko, s kým ty se to kamarádíš?
Když si Kamila povšimla, že stojím na její straně, zkusila nám navrhnout, že ví o jednom podzemí, kde se můžeme napakovat. Žel, to podzemí je "to" podzemí, které hlídá řád Slunečního jasu (svitu? Už to zase nevím), v tom podzemí jsou nemrtváci …
Ovšem Kamila řekla i jednu očekávatelnou věc - nemrtváci si vyhrabali další vchod a to nejvzácnější si už zřejmě odvezli. Hm, jako bych to věděl dopředu. V tuhle chvíli se objevila žádost, jestli bychom se nechtěli napakovat zlatem a nepomohli i jí dopomoci se k nějaké té zlaté minci.
Všichni mí kamarádi byli prakticky okamžitě pro :-(
Já sám stále ještě nemám tolik peněz, abych mohl říci, že jsem za vodou, o vybavení nějaké té mé pracovny nemluvě, ale pokoušet se okrást nemrtvé, které neporazili ani tři mágové Garnacké univerzity a řád alchymistů a magiků tak tak dokázal udržet status quo, to mi přišlo až příliš sebevražedné. Zkusil jsem na toto své kamarády upozornit, ale nějak to nezafungovalo.
To, že půjdou proti Plexiské spravedlnosti a řádu jsem jim nepřipomínal, to by jim jasné být mělo, tak jako mě bylo jasné to, že já se tomuto aktu budu muset vyhnout. A to je problém, protože jsem Mormon a tím je i Larim, kterému jedinému ze současné skupiny jsem se vnutil. Nezbyde mi nic jiného, než se z Mormonské přísahy vyvázat či případně se pokusit z této přísahy vyvázat Larima. Oba v ní být nemůžeme, pokud máme rozdílné názory na tuto šílenou misi…
Každopádně jsme se po další diskusi či spíše výslechu Kamily vydali do města,
protože dnes se nikdo z nás kolegů necítí být tak silný, aby vlezl
do nějakého podzemí a riskoval brzké stmívání a ani zcela nedoléčená Kamila by tam
nešla. Své šaty vyměnila za oblek z tulení kůže, který ji padl jak ulitý, takže
nám u našeho výslechu opět jednu pravdu nepřiznala. Ostatně nepřiznala přímo ani
to, že její soukmenovci assasinové jsou nasazeni na alchymistu a na magická lejstra,
jež mu kdosi dodává.
U Kamily jsme však našli i něco jiného a to padělané plné moci kolem Garnackých zástupců spravedlnosti a nějaké to padělatelské náčiníčko. To však, díky tomu že jdeme do Garnaku se stává velice horkým zbožím, zvlášť proto, že jsem všechny zabavil já. Samotná Kamila mě poprosila, abych ty listiny (dočasně) stopil a já si vybral svůj úkryt na obloze (tam je dám večer). Sám si nejsem jist, jak moc je tenhle úkryt bezpečný, stoprocentní rozhodně není, ale přeci jen je o fous lepší než má magická torna, kterou jsem schopen nějakou nešikovností při kouzlení rozsypat na zcela nevhodných místech. Vlastně stačí jen správně zacílené Zlom kouzlo proti mě, ale na tuto chvilku bude muset stačit.
Každopádně toto definitivní ukrytí provedu pokud možno co nejnenápadněji, o existenci pomůcky bych se nerad zmiňoval Kamile a ani těm, co o něm ještě nevědí, i když večer to budu moci provést i bez ní.
Má roztěkanost myšlenek pak způsobila zvláštní magickou nehodu. Když jsme došli k řece Spojné, nikomu se nechtělo máčet, takže jsem navrhl že všechny přenesu suchou nohou. Bohužel, kouzlo se zvrtlo, ale hodně zvláštně. Kamila a Velemont zcela zmizeli a my ostatní, tedy já, Larim a Konrik jsme se ocitli ve zcela zvláštním lese.
Ten les vypadal tak, jak si elfí vědci představují šerý dávnověk a tehdejší lesy, já poznávám zcela jednoznačně, že jsme se prudce zmenšili. Nechávám na to přijít zcela samostatně i ostatní, a mezitím se snažím dopočítat, jak dlouho tato magická nehoda může trvat, když se "to" nějak vyhnulo Velemontovi a Kamile. Tedy doufám, že vyhnulo. Číslo, které mi vyšlo bylo značně zneklidňující, zvlášť, když se o pár chvilek později ozvalo zahřmění kdesi nad našimi hlavami.
"Kulva, nemám pouštní písek" zazněla zvláštní hláška z Konrikových úst. Z úst Larima se ozvalo něco na téma, abych už nekouzlil a rozběhl se kamsi vpřed, aby jej zastavil ošklivý pohled na střevlíka. Museli jsme ale řešit přístřeší před bouřkou, abychom se shodli, že si každý vyleze na svůj stonek čtyřlístku a schová se pod velký list.
To by mohlo fungovat, ale teoreticky hrozil pád ze stonku, vytáhl jsem tedy své lano, že se jím přiváži. Avšak jakmile jsem ho vyndal a jen na moment pustil z ruky, lano začalo prudce růst a zvětšilo se tak, že mě málem zavalilo.
Bohužel to lano upoutalo i Oblázka, který se do té doby motal tak nějak kolem nás a různě si odbíhal po svých věcech. Když pak Konrik vystřelil svůj šíp před Oblázka, šíp se také samozřejmě zvětšil a Oblázka poděsil, protože nás nebyl s to vyčmuchat. Na jednu stranu dobře, ale na tu druhou….
Nemá cenu popisovat naše příhody dál, jeden z nás málem skončil v břiše vážky, druhý v břiše střevlíka a třetího si málem odnesla vosa. Pak se Larim pomaličku začal zvětšovat, ale bohužel o dost rychleji než my, takže k rozběsněmému Oblázkovi, který se začal vztekat, že nás nemůže najít, k obrovským dešťovým kapkám a k žábám se přidalo další nebezpečí, že nás Larim smete.
Po neuvěřitelných dvou hodinách strachu přišel konečně růst i na mě s Konrikem a pomalu pomalinku jsme rostli do své obvyklé výšky…
Problém byl, že si Konrika konečně všiml Oblázek, a protože ti dva se nemají příliš v lásce, tak si jej Oblázek odnesl v dlani kamsi v dál.
1. dubna, brzký večer, Garnak
(hráno 28. května 2013)
Larim a já jsme se propracovali k městu Garnak, kde nás strážný upozornil, že nás sháněl nějaký člen Lesní stráže. Jak se ukázalo u hospody, byl to Velemont, takže jsme začali řešit veškeré naše úkoly, načež nám vypadl jeden velice aktuální.
Už se stmívalo, když jsem vyběhl ke krámku alchymisty, který měl zatlučená okna a zamčené dveře. chtěl jsem zaklepat, ale vyrušil mě strážný. Docela mi vynadal, že nedodržuji pokyny, z nichž některé vzešly i z mé hlavy, ale pak dodal, že dnešní noc bude alchymista hlídán na univerzitě, a až zítra ráno si jej přebereme my, tedy naše družina…
Vrátil jsem se tedy do hospody, kde k nám po chvilce k našemu stolu přisedl nějaký človíček.
Následující část textu obsahuje určité rozporuplné věci, které by se pravděpodobně odehrály jinak, kdyby… více ve vysvětlivkách pod čarou.[1]
Ten se optal, jestli jsem Haepp Modřinka a představil se jak člen tajné služby města Garnaku a že má za úkol jednak pomoci dohlídat alchymistu a pak na mě napsat určité pojednání. Obojí jsem mu odkýval a nenápadně pokukoval po přívěsku označující, kdo dotyčný doopravdy je. Barevné tyčinky vyvázané na přívěsku neukazovaly nic podezřelého, ani nic, co by mě zaujalo[2].
Chvilku poté se náš hovor přestal líbil hostinskému, zdálo se mi, jako by se mě pokoušel chránit (nebo celou naši družinu), protože začal vyhazovat hosty s odkazem na přísná bezpečností opatření, jež v městě panují (nechodit sám venku, zvláště pak po setmění) a doprovodil mě do hospody spolu s dalšími vojáky
A tak jsme mohli všichni jít po nějaké době konečně spát.
2. dubna 2013, krátce po půlnoci v Garnaku
(předehráno 23.dubna 2013)
Po dlouhatánské době jsem měl sen. Je v něm i starší elf, jehož ve snu pojmenovávám nezvyklým jménem "Kouzelný jazyk", což je fakt podivné. Ostatně to, že mám nějaký sen, namísto toho abych pracoval pro pána Snů, bude mít možná ještě dohru.
Každopádně s Kouzelným jazykem vedu velmi dlouhý hovor, ale ráno si pamatuji jen to, že Kouzelný jazyk je vyděděnec, který se skrývá. A to vše jen kvůli tomu, že má na sobě prokletí, (byť ostatní tvrdí že to je dar), když totiž přečte jakýkoliv text, tak ten se přesně splní.
2. dubna 2013, Garnak, brzy ráno
(hráno 28.května 2013)
Ráno jsme spolu nějak moc nemluvili, ale poznatek, že jsme všichni měli ve snu človíčka s divným jménem, nad stolem zazněl. Otázka je, proč ten sen přišel všem. Je možné, že dotyčný si přeje býti od tohoto jha osvobozen - napadlo mě, že by to bylo velice snadné - stačilo by mu s jeho souhlasem podstrčit správný papír. Otázkou je, jestli by mi věřil, že jsem si tam něco nepřipsal pro sebe. Tak to já bych si připsal, samozřejmě po předchozí domluvě s Kouzelným jazykem a napsal bych tam něco ve smyslu, že komodorský drak se osvobodil, města uzavřela smír (alespoň na čas) a Aradeiridům zůstal jejich cestovní vír… Vše by bylo tak krásné a růžové, město Komodor by neumíralo, Aradeiridé by nepřišli o spojení se světem…
Ale dosti myšlenek na téma co kdyby. Protože jsme vstali brzy ráno, stihli jsme se nasnídat a dojít k alchymistovu domku dříve, než tam došel samotný alchymista s eskortou. Domek měl od kouzelníků zabezpečený dobře, na všech vstupech zamykací kouzlo, což by všechny nekouzelnické maniaky mělo zastavit. A pokud to bude kouzelnický maniak, ten co bude útočit na alchymistu, budu tam já, Velemont i náš pomocník z tajných služeb, a vlastně taky i původní alchymistův ochránce…
Popsat dopoledne by bylo jako popisovat klasický alchymistův den, včetně prodávání, jen těch strážců měl v domě povícero - každý z nás si našel takové místečko, aby bránil nějaký ten vstup, ale současně aby viděl na ostatní.
Něco se mi na tom nelíbilo a měl jsem nějakou předtuchu, která se mi vyplnila o polednách. Oblázek se odvážil do města a nenarazil v kanálech na nikoho jiného než na čerstvě mrtvého strážného. Velitel města okamžitě povolal posily z jiných měst a znovu přerozdělil hlídky. z jeho slov jsem vyrozuměl, že po přerozdělení hlídek mu vyšel správný počet mužů, což by ale logicky neměl, když je jeden muž mrtvý.
A proto, když jsme alchymistu vzali na oběd do hospody, přežvykoval jsem pouze svůj tvrdší chleba a vymyslel následující - odpoledne po nás alchymista chtěl, aby jsme se vícero schovali, neboť má na odpoledne objednané klienty, jež se příliš nechtějí ukazovat na veřejnosti, respektive kupují zboží, které se ve slušné společnosti nejmenuje nahlas. Napadlo mě, že bychom se měli rozdělit na dvě půlky tak, aby jedna půlka vyšetřovala toho muže navíc a zbytek hlídal alchymistu, který alespoň bude mít klid na výrobu…
A tak Larim, Velemont a Connor (který se už ráno odněkud vypoupl a začal nám pomáhat) šli za velitelem, že obejdou hlídky a najdou toho maskovaného asamitského vraha, a já, Bobeš, muž z tajné služby a alchymistův ochránce budeme dozírat na alchymistu. Jak to vypadalo snadně…
Zavřeli jsme všechny vstupy, my všichni zůstali v jedné místnosti a alchymista se jal v místnosti druhé pracovat na nějaké výrobě, já se postavil tak, abych viděl na alchymistu a v jednu chvilku jsem se o chvilku déle díval na alchymistu a nevnímal okolí. Právě o tu chvilku, která se ukázala býti osudová.
Náhle jsem pocítil vpich na ruce a téměř okamžitě i obrovskou ospalost, ale dokázal jsem ještě vyslat Bobšovi telepaticky tři slova “zrada, ochraň alchymistu”. Při sesouvání k zemi si uvědomuji malý trn, který po mě někdo vystřelil. Zrádcové mohli být dva, možná někdo třetí neviditelný,…
2. dubna 2013, Garnak, odpoledne
(hráno 28.května 2013 a 4. června 2013)
… o chvíli později jsem se probral u naší Noční brány zcela bez oblečení. Pochopil jsem to velice rychle - jsem mrtvý, ale ještě existuje naděje, že bych mohl být oživen, zvlášť, když jsem si oblečení dokázal přivolat. Pak mě cosi přesunulo k domku Pána snů, u nějž byla přistavena pekárna. Poprvé v životě vidím Lemona v brnění, ale bez přilby a navíc v zamoučněné zástěře, zrovinka totiž dělal nádherné povidlové buchty. Přátelé, připadal jsem si, jako bych jedl božskou ambrózii, taková to byla ňamka…
S Lemonem jsme si povídali několikero směn a já celou tu dobu pociťoval, že vím a znám naprosto vše, dokonce i přísady do lektvaru všehomíra bych vyjmenoval a lektvar vyrobil. Duševně jsem se cítil jako pták, vše, co mě tížilo, všechny problémy ze mě spadly a netížily mě.
“Pozítří tě čekám ve službě Modřinko”, řekl mi posléze, když bylo vše snězeno a vypito, o řečeném nemluvě a já cítil, jak padám kamsi dolů na Plexis a ztrácím kontakt se věděním, cítím, že až příliš mnoho věcí, co jsem před chvílí věděl, zapomínám.
Někdy, někde
(hráno 4. června 2013)
Mám divný pocit, jako bych současně byl a nebyl. Mlhavě vnímám starou zpěvavou elfštinu, které prakticky nerozumím, rozmazaného upoceného Balanara, ustaranou Zefrítu a starého druida s kamenným srpem, vypadající jako přísný učitel, který pomáhá těm dvěma, abych přežil, či spíše vzal největší tíhu mého návratu do rozbitého těla. Tížila mě ovázána hlava a pamatuji si i svojí pravou nohu, která nebyla spojena s mým tělem… Jakoby mé myšlenky byly těžké jak cent a něco děsně důležitého mi chybělo.
Někdy jindy, kdesi na Eldoru
(hráno 4. června 2013)
Vím, že ležím v nějakém proutěném Eldorském domku, s pravou nohou připojenou dlahou k zádům, s chladivým obkladem na hlavě, kdosi mě ošetřuje.Mám pocit obrovské duševní jizvy a prázdnoty. “Bobši, kde jsi, pojď ke mě” snažím se tiše volat. Potřebuji ho mít u sebe, potřebuji cítit, že nejsem sám, potřebuji aby mi ležel na břiše a přijímal mé teplo… Jenže místo Bobše slyším andělský hlas nějaké dívky, která mi zpívá uklidňující elfí píseň o velké ztrátě, kterou jsem utrpěl…
Ještě o něco později, Balanarův Eldorský dům
(dohráváno mezi 4. červnem 2013 a 9. červnem 2013)
Vím, proč mám prázdno v duši, vím, co se stalo a bolí to stále. S pomocí Sarah při mém výletu na oblohu, jsem si dal dvě a dvě dohromady. Když usnu a přejdu na oblohu, cítím se o něco lépe, než když jsem ve svém fyzickém těle, jako bych si musel zvyknout na to, že žiju… Stále mě opečovává Violet, služebnice Balanarova, ale už ji nějak moc starostí nepřidělávám, neboť mé horečnaté stavy ustoupily a také již nevolám Bobše. Ach Bobši, budeš mi chybět…
A co se dělo jinde o pár desítek hodin dříve?
Jakmile Sarah zjistila, že jsem mrtev, což bylo velmi snadné, neboť Larim zburcoval celou magickou univerzitu, vznesla se na noční oblohu a za pomoci Lemona, tedy současného pána Snů se se mnou chtěla pokusit mluvit, ale když za ní Lemon přišel (a s ním vůně povidel), přenesl ji na obloze nad Eldor. Tam viděla moje děsivá zranění a také Zefrítu, Balanara a nějakého druida, kterého ti dva zřejmě zaučovali v oživování, tak to na první pohled vypadalo. Když pan Lemon řekl, kde k mé smrti došlo, odešel a na momentík Sarah pocítila vůní mírně se připalujících povidel…
Poté Sarah jako fůrie pronikla do alchymistova domku, kde spucovala Larima s Konrikem na jednu hromadu za to, že mě nechali zemřít a vraha uniknout, načež když se druhý den probral z uspání Velemont, dostal i svůj malý díl od těch dvou, místo od Sarah…
Vidím že docela skáču v ději a proto se do okamžiku dění na zemi vrátím za chvilku, ještě zůstanu chvilku na obloze. Zde jsem asi tak třetí den po svém smrtelném zranění ukázal Sarah mou skrýš, naštěstí neporušenou. V ní byl tedy schován nezaktivovaný pohár, nějaké věci Kamily a další drobnůstky, jež nechci sebou věčně tahat. Poinformoval jsem jí o mém plánu, který po mém zranění nabyl na proveditelnosti - nechávám na ní, jestli mi tu ten pohár nechá, nebo si jej odebere, ale pokud se nestane něco mimořádného, já sám jej na konci měsíce června předám Aradeiridům, aby si Komodorského draka mohli ohlídat na delší dobu. Na rozdíl od všech ostatních, co znám mě Aradeiridé ještě nikdy nevypekli, ani se nechovají záludně a o to víc mi záleží na tom, abych si udržel jejich přátelství…
Ano, zde na ostrově mám pár lidiček, jejich přátelství si také vážím, Sarah na prvním místě, dokážu se domluvit i s Eldarem, s nímž nemám všechny názory stejné…
A když mluvím o Eldarovi, i ten mě tu navštívil a řeč se svezla na knihu slibující nesmrtelnost, (jejíž některé části mám ve svých spárech). “Kdo myslíš Modřinko, že se na ostrově po nesmrtelnosti shání?” Nastřelil jsem několik jmen, kteří nesmrtelnost zřejmě chtějí i několik jmen, které naopak nesmrtelnost trápí a chtějí se jí zbavit. Soudě podle reakcí Eldara jsem jména část jmen nastřelil správně, ale ne všechna.
Nesmrtelnost tedy zřejmě chtějí získat: Valerie, Ofek, Rael(s tím moc Eldar nesouhlasil), ale také komodorský markrabě Norsik. Dodatečně po Eldarově odchodu přidávám jistého malíře, s nímž se setkala Sarah a já jí tenkrát jistil, aby nedošla k újmě. Ovšem šestý smysl mi říká, že mě i Eldarovi ještě jedna osoba uniká.
Z obou návštěv - tedy Eldara a Sarah, mám rozporuplné pocity. Ofek Raela hnal do hledání Komodorského draka, jakmile to Rael zjistil, tak vycouval… Naopak Norsik - dle slov Eldara zřejmě zatím využívá spojení života s Kostějem, tohoto pouta se chce zbavit a jde po plné nesmrtelnosti, s čím by mu měla pomoct ta jeho učednice z pevniny… Axiomasles? Já to vidím trošku jinak, ale co už…
V tuhle chvíli se mi má totální nechuť dotáhnout osvobození Komodorského draka do zdárného konce, trochu rozpustila, ale i tak jsem na vážkách.
Zpět v čase 2. dubna 2013, Garnak
(hráno 4. června 2013)
Pojďme se však vrátit k Larimovi a ostatním do chvíle, kdy mé tělo bezmocně leželo u alchymisty. Connor s Velemontem a psíkem Velemonta proskočili dírou do sklepních prostor, kde byla tajná chodba ven za hradby, jenže náš milý agent je všechny tři uspal uspávací šipkou, tou samou, jakou dostal mě. Alespoň tak to vypadalo, když do místnosti vešla městská stráž a vyšetřovala…[3]
Ale to opět přeskakuji děj. První totiž pronikl do budovy Larim, který si nevěděl se mnou moc rady a protože zřejmě nezná město, nebo nedůvěřuje síle místních léčitelů a přes Dalimilovu výhrůžku, že jej zabije pokud vleze na pozemky univerzity, se jal činit. Larim se toho odvážil a u správné budovy zahalekal, že jsem smrtelně zraněn. Dalimil vyběhl a když viděl klečícího trpaslíka, pochopil, že jej Larim nepřišel vyzvat k souboji a že ta hůl co drží je fakt moje. Okamžitě naklusal k Despëadolovi a Devilonovi.
U Devilona se o problému Modřinka dozvěděla Sarah a začala řešit vše nejprve po nebeské cestě, což jsem již dříve popisoval. Mistři Garnacké univerzity se rozdělili tak, že Devilon šel učit prvňáčky a Dalimil s Despëadolem se kouzlem “zrychlený mlžný přesun” dostali k alchymistovi. Tady zjistili skutečný stav věcí, načež během pár vteřin Despëadol mě sesbíral a přesunul se se mnou na Eldor.
Tam mě tedy svrchu viděla Sarah, viděla, jak se kolem mě motala Zefríta, Balanar a onen druid, pak běžela do alchymistovo domku, kde zpucovala na hromadu všechny, které našla při vědomí. Konrik mezitím zkoušel probrat ostatní, ale podařilo se mu jen zmírnit uspávací účinky u Connora, Velemonta, ale hlavně Velemontovo psa, který dostal obrovskou (pro psa) dávku uspávadla, jež mělo položil 80 kilového člověka a ne 20 kilového psa.[4]
Sarah posbírala všechny moje věci a okamžitě vyrazila směr Eldor, ostatní pak zapadli do hospody, kde jim hostinský dal slevu (která mi samozřejmě bude naúčtována, až budu v Garnaku) a nechal je vyspat v obyčejných pokojích.
3. dubna 2013
(hráno 11. června 2013)
Velemont se probral ve špitálu milosrdných sester, kde zjistil, že Connor má jakousi alergickou reakci a neprobírá se, takže se spojil s Konrikem, Larimem a Oblázkem. K nim ale až za chvíli.
Sarah po setkání se mnou po “noční linii”, kdy mi nemohla předat mé věci, celý den pokračovala v cestě a večer znavena přijela do Hatoru, kde chtěla nasednout na loď na Eldor. Jenže ta tam nebyla připravena… Mě osobně by to bylo divné, protože snad nikdy nedošlo k tomu, že by loď do dvou směn nepřijela, či dokonce v době našeho příchodu již byla připravena u mola. Dnes nic.[5]
A co hůř, Hatorská obsluha mola Sarah vyhnala z mola do hospody a neposlala zprávu na Eldor - takže Sarah neměla rozumnou šanci mi předat mé věci - protože by ke mě musela přejít přes oblohu a klepadlo, čímž by narušila bezpečnost Eldoru, no prostě, snad samo peklo se proti nám spiklo.
Mě osobně Violet dostala do stavu, kdy jsem byl schopen trošku reagovat a doslova mě vyhnala na určitý palouček, kde jsem si na její důrazné doporučení šel přivolat nějakého dalšího kouzelnického démona pomocníčka.
Povedlo se, neb jsem použil klasickou cestu vyvolání, jenže mé oslabení způsobilo, že místo obvyklého havránka se objevila vrána Káča. Na to, abych experimentoval s bajkami, které říkají, že bych si mohl znova vyvolat Bobše, byť v jiném těle, jsem se fakt necítil, zvlášť když o tom nemám nic načteno…
Violet mě pak nechala vypít posilovací lektvar a pak naznačila, že jsem relativně zdráv - sice z fyzického pohledu hodně špatně došlapuji na pravou nohu, duševně taky nejsem zcela na výši a má mysl zřejmě nebude tak pevná, jak by u čaroděje měla být, ale to se časem srovná..
V podvečer jsem vycítil, že nějaký mormon poměrně blízko mě má potíže, což mě přimělo Eldor opustit, ale dotyčný mormon si musel chvilku počkat, neboť jsem mluvil hodně dlouho s Mozkomorem. Jsem prý třetí osoba za 100 let, která pronikla na ostrov bez toho, aby jej on zkontroloval a konstatoval, že by teď rád viděl mé myšlenky. Nabídl jsem mu, aby si je přečetl nyní, ale prý je má mysl stále nemocná a nepřipravená. Každopádně pro mě měl informaci, že tři lidi z Plexisu se již zajímali o můj zdravotní stav. To mě zaujalo a optal se na jména. První z nich byl Ofek, druhým byl rádce zpoza trůnu a třetí byla osoba, kterou “také nemám rád”. Mě napadl jediný - Norsik, i když to vlastně může být hraničář Ostrahan…
Poprosil jsem Mozkomora, aby vyřídil mé díky Zefrítě a Balanarovi a odpajdal na loď, která už byla připravena odvézt mě na pevninu. Po přeplutí se setkávám se Sarah, načež oba ve skrytu temné uličky vstupujeme na oblohu, kde si ozřejmujeme vše, co jsme si nestihli říct v noci. Hlavně plánujeme akci na uspokojení našich otázek kolem členů družiny… Navíc bádáme nad tím, jestli jistý nekromant nezačal shánět jistou hůlku, kterou svého času měla v ruce Kamila i Sarah, aby ji Sarah pak dala na zničení. Určité dění kolem Sarah a Kamily prý vypovídá o tom, že si onen nekromant Sarah a Kamilu vzájemně plete…
Pomocí klepadla pak přecházíme na planinku před Garnakem, kde se potkáváme s Oblázkem, jehož pobyt ve městě nudil a zde má aspoň postaráno o “zábavu”. Vždy se přiblíží k městu, psi u brány (kteří tam normálně nebývají) se rozštěkají a hned je o poplach postaráno… Zjevně došlo ke třetí vraždě nebo tak k něčemu, protože hlídky na hradbách mají u sebe i strážní koše s ohněm.
Chtěl jsem ukojit svoji zvědavost, a tak se Sarah procházíme opět pomocí klepadla do vnitřního města - lépe a legálněji to nešlo, protože se Oblázek při rozhovoru s námi otřel o Saražin plášť a ti psi by se zbláznili. Navíc by se na ní svezly všechny poplachy co tu u brány měly a které z nudy dělal právě Oblázek…
Jak jsem psal výše o hůlce první, ukázalo se, že je v běhu ještě hůlka druhá. Setkali jsme se s Kamilou, které jsme vrátili nějaké ty věci, co jsem měl v držení a ona nám na oplátku řekla o podzemí a o druhé hůlce, kterou vynesla ven a která jí způsobovala ošklivé sny, takže ji na určitém místě hodila do řeky….
I Kamila měla sen o Kouzelném jazyku, v jejím podání to byla dívka zlodějka. Zjevně se tento sen zdál všem v určité oblasti. Pak jsme šli na strážnici, ale než se dostanu k dění zde, musím se maličko vrátit v čase k dnešnímu obědu.
U Larima, Konrika a Oblázka se v ten čas objevil jakýsi trpaslík, jež si v jazyce obecném nechává říkat Zrzek, což k barvě jeho vlasů a pobledlé barvě pleti sedí. Ti tři jej přijali do družiny, načež naoko oplakávali mě i alchymistu, neboť ve městě běží informace že jsme oba po smrti… Ke skupince se připojil i původní hlídač alchymisty…
Konrik si poté chtěl jít zameditovat s Oblázkem do parku v univerzitě, on prošel, ale Oblázek ne, magická ochrana univerzity jej nepropustila…
Odpoledne pak jen doprozkoumávali onu tajnou chodbu a byli svědky nalezení další mrtvoly, které chyběly určité kosti. Každopádně je večer řev “nemrtví” linoucí se ze strážnice vyvedl z klidu. Běželi strážným na pomoc a uvnitř nalezli mě, který byl obviněn z nemrtváctví a několik vystresovaných stráží, kteří mě drželi v šachu meči. Byl jsem podezřelý všem, protože jsem neměl na rameni Bobše, ale “nějakéo černého ptáka”. A to jsem jsem jen chtěl zeptat, co se děje. Ani Sarah nedopadla o moc lépe, protože po volání ze strážnice přišli strážní i se psy a ti reagovali na Oblázkův pach na Saražině plášti…
Po tomto všem jsem se dozvěděl, proč ostatní nic nedělali - teď večer totiž chtěli jít s naším strážným na místo předání třetí části z knihy mrtvých.
Nešli jsme moc daleko za město, v podstatě jen nějakých dvacet minut, takže jsme ani nedošli na úroveň místa, kde kolegové vyčapali Kamilu s jejím asamským tulením oblekem. Sám jsem udělal jeden experiment a pokusil se proměnit v sám sebe, ale též v tulením obleku. Dal jsem si u toho pozor, aby se mi neproměnil můj plášť, kterým jsem se po proměně zahalil.
Tím, že jsem šel poslední jsem toto provedl nepozorovaně, takže když jsme se zastavili na onom místě, u nějž byl vysypán jakýsi kruh mouky(?), měl jsem čas provést postrašení Konrika a Velemonta - rozhrnul jsem plášť a vyřídil pozdravy od čtvrté Garnacké koleje, konkrétně od Kamily. Mohl jsem si to troufnout, neboť Kamila se před těmi dvěma bude chvilku schovávat, respektive před třemi, počítám-li i Larima, a bylo pro mě zadostiučinění, že ti dva byli zaskočeni, i když mám takový dojem, jako by na druhou stranu něco podobného očekávali. Skoro mám až dojem, že mě nejenom po posledních událostech nepovažují za kouzelníka, tak jím aspoň tuto falešnou domněnku potvrdím.[6]
Každopádně mi tento metamorfický převlek do asamských tuleních kůží (pravidelný čtenář mého deníku ví, že tulení obleky používají i jednotky armády, ale to nebudu mým spoludružiníkům říkat) nyní pomohl k tomu, aby v této temnější noci po sundání pláště mohl splynout z okolím, neboť strážce alchymisty zavolal osobu, jež měla původně dát alchymistovi třetí část knihy mrtvých a mohl nepozorován pozorovat.
Jedna z osob se po zavolání pomocníka objevila v kruhu, ta mi přišla jako vyšší
nemrtvá žena a současně kdosi připlul zřejmě od města Garnak (nebo z říčky Spojné),
ale ten se nám neukázal (na druhou stranu musím říct, že jsem slyšel jen jedno šplouchnutí,
které znělo tak nějak jako šplíchnutí vesel, ale taky jako plácnutí kamene do vody,
nebo jako něco úplně jiného). “Zboží jsem přinesla, jak jsem slíbila” řekla žena
a odtrhla polovinu z jedné stránky stránku z mnohastránkové knihy
a ten nám podala. Na naší otázku, kdo jí platí za to, že nám dává tyto části odpověděla:
“už bylo zaplaceno” a později dodala na nějakou naší otázku “obchod byl tedy uzavřen”
a zmizela. Ve stejnou chvíli začala nějaká loď na řece odjíždět….
Ve stejnou chvíli se ozvalo další šplíchnutí, po kterém následovalo ticho[7]
)
[1] V tuto chvíli by obvykle proběhlo určité ověřování. Tuto postavu však hrál hráč, který se vrátil po dlouhé době, kdy nehrál, s příslibem, že bude chodit častěji a že bude hrát tuto novou postavu. Proto jsme se v rámci rychlého odehrání s ostatními hráči prakticky bezeslovně dohodli, že tuto sekvenci přeskočíme a tuto postavu do hry přijmeme, neboť za více jak 10 let hraní nikdy tento GM do hry nenasazoval hráče, kteří družině vyloženě škodili.
[2] To je věc,kterou si postava právě z důvodu urychlení přijetí popsaném v předchozí poznámce nalhala, přestože hráč měl z barviček, které jeho postava neumí pořádně číst, takový podivný pocit, snad předtuchu.
[3] Toho si povšimněte, jak se náš GM zbavil pomocí několika telefonátů ve spolupráci s hráči Velemonta a onoho agenta problému nedořešeného souboje, který se nestihl z časových důvodů vyřešit při minulém hraní, když v mezidobí hráč Velemonta zjistil, že na dnešní hraní nebude moci přijít. Přestože mohlo být podáno vysvětlení, že byl Velemont při stíhání toho agenta zraněn a agent zabit (stejnak by ho někdo dostal za to, že napadl místovelvyslance cizí mocnosti), tak nakonec vymysleli, že pod Garnakem byla vykopána tajná chodba (která tam nikdy nebyla) a tou že dotyčný unikl hned poté, co uspal všechny své pronásledovatele…
[4] Přestože jsem rád za to, že má postava Modřinky přežila, ale na můj vkus to bylo trochu násilné. Na druhou stranu ono podivné odhození bomby zřejmě GM obměkčilo. Samozřejmě mě GM vyčetl, že jsem mohl použít jiné kouzlo, hráč Velemonta mi vyčetl sílu, výběr a počet blesků, vůbec celé to vyvolalo vášně. A zřejmě až hráčka mágyně Sarah přišla na důvod, proč toto vzniklo a prý to byly opravdu osobní vášně, kdy jsem jeho postavě s Modřinkou bránil zabíjet zajaté trpaslíky.
[5] I tento malý ústrk od GM, kdy loď začala jezdit náhle pod jinými pravidly nás rozlítil. Dle GM byla loď v přístavu jen tehdy, když se nějaký človíček bydlící na Eldoru (čti: Balanar) chtěl přepravit domů, maximálně když se vědělo, že družinka plní nějaký úkol pro Eldor a zrovna se vrací. A nikdy jindy. Kdo však pročte tuto kroniku, měl by najít pár míst, kde toto není pravda…
[6] hráči postav Konrika a Velemonta tuto doměnku Modřinkovo nekouzelnického povolání poměrně často opakují, když mě, hráče Modřinky chtějí naprdnout….
[7] Další ukázka toho, kdy GM, řekne jedno hraní tak, ale za týden při dalším hraní je to jinak