Haepp Modřinka

Percluská hřbitovní hříčka

Technická poznámka: kronika je psána z pohledu hráče, který nechce nic zatajovat, hráčova postava utajuje vše kolem městských avatarů a starousedlíků

1. ledna 2013, Perclus
(hráno 11.září 2012)

Před pár dny jsme přijeli včas, abychom stihli oficiální inauguraci našeho nového velvyslance Soběslava u dvora na Eldoru, oslavy konce roku a dnes se má oficiálně otevřít naše velvyslanectví na prostranství, kde ještě před pár lety stála skladiště. Ta jsou stržena a je zde postaven malý hrádek se čtyřmi věžemi, k němuž patří nejzazší molo Percluského přístavu, kam si můžeme dováže nezdaněné věci. Když bychom je však vezli dál na ostrov, nemáme jinou šanci než projet kolem celnice.

Dnešní slavnost probíhá na nádvoří, kam jsme postavili vypůjčené stoly z města a sezvali několik význačných hostů, já si pozval několik svých spolubojovníků. Nejenom proto, aby zatleskali Soběslavovi, který převzal vládu nad velvyslanectvím a já se současně stal pravou rukou velvyslance Soběslava z hadí Hůrky… Bohužel jich moc nepřijelo.

Soběslav je starší než Patrik, což mě mírně překvapilo. Jenže překvapení neměla končit. Jsem totiž povýšen na zemana, jako léno mi byl dán tento hrádek a současně přidělen titul "purkrabí", s platem 1000zl ročně a současně mám nárok na 2 tucty sudů vína k repreúčelům, a jsem zástupcem velvyslance. Dav mi zatleskal, já dal pokyn k naražení dvanácti sudů vína a všem je postupně naléváno.

Malinko mě mrzí, že nedorazila Sarah, ale o té mám podivné zprávy. Že prý leží nemocna už od doby, kdy jsme chtěli jet na pevninu a nemoc se zhoršovala tak, že už ani nevstala z postele. Jsou-li mé zprávy ze včerejška pravdivé, musím okamžitě vyjet na Garnak, protože zpráva o zanícení nad ramenem ve tvaru Cedru spolu s tím, že nejlepší léčitel prohlásil nemoc za prokletí mi nedávala na výběr. V Garnaku totiž nemám nikoho, kdo by Sarah popadl a odvezl do Cedrova, protože pouze tam jí podle mě může pomoci jen jeden jediný… avatar.

Pak jsem si povšiml, že přilétl poštovní holub a jeden z našich sloužících mi donesl malý vzkaz: "Moc se omlouvám, nestihnu dorazit. Balanar. PS: Ron (důvod)" Posílám jednoho z našich holubů zpět na Eldor se vzkazem, že potřebuji pomoc se Sarah. Netušil jsem však, že právě dnes se ze své letargické nemoci probrala…

2. ledna 2013, Perclus
(hráno 11. září 2012)

"Dagon se pokusil vyvrátit balvan na dohled hradeb Garnaku, místní posádka na něj zaútočila kapatultem. A přežil to." řekla mi ranní zpráva a já pochopil, proč nepřijel on - bojí se reakce od starousedlíků Perclusu.

Ráno jsem si zopakoval fakta: Sarah je již tři měsíce nemocna a má zanícené tetování na rameni (cedr), o kterém nevím že by ho kdy měla, a má být podobné jako má Brisen, při doteku se Brisenovo znamení pod mým dotekem (ale udivuje mě, kde to tetování získala, protože od Cedru měla náramek).  Velemont, Connor, Brisen a já se proto chystáme jet na pomoc Sarah.

Kočár si bereme z karavan centra (což našeho stájníka málem rozplakalo při pohledu na sedm různých kočárů a bryček co patří k Velvétskému velvyslanectví. Nechci však zveřejňovat, že někam jedu a proto trvám na svém. Vyjeli jsme proto z města a za nějakých 45 minut kočár nebezpečně zrychluje, kuknu ven a zjišťuji, že máme jiného kočího než se kterým jsme vyjeli, švihl mě bičem. Je jasné, že je to útok na něčí život. Že by tak brzy útočil komodorský cech lapků, jak mi před mnoha měsíci naznačovali?!?

 Brisen leze nahoru na kozlík, to už kočí dělá kotouly. Já se prorval ven okénkem pomocí UFI, ale prohádal jsem rychlost kočáru v trysku, takže se mi vzdaluje, můj Bobeš hasí oheň, který mají koně za prdelí - sláma upevněná řemínkem, což nastražil ten falešný kočí.

Čas na zastavení koní či uhašení ohně nebyl, koně vlétli do zatáčky, kočár se převrhl. Brisen, který už byl na kozlíku, seskočil do prachu, Connor a Liturgius Velemont už nestihli vylézt. Ani Bobeš nedopadl nejlépe…

"Jménem Plexiského vévodství…AUUUUU" vyhrkl jsem, neboť proti mě kočí střelil z kuše. Oplatil jsem mu to varovným bleskem, a falešný kočí začal utíkat zpět do Karavanního lesa. Blesk blesk, kočí začal z neznámého důvodů zvracet, a tak jsme ho dokázali zatknout.

Po směru jízdy kočáru přijíždí jezdec na koni a dalšího koně má za sebou. Liturgiuse a jeho postoji s lukem se lekl, a vrací se na Perclus. Šacujeme našeho zajatce, 5 rz, nepravý pergamen, obrázek Liturgiuse. Nechávám výslech na L., to nejdůležitější zjištění je město, kde byl zadaný úkol a cena 50 zlatých před a 500 po za Velemontovu smrt. Cena se tedy zvedla, pokud platí mé předchozí informace…

Teď už zbývalo vyřešit drobný problém a to jedu na šipce, kterou jsem byl trefen. Náš vrah nabízí, že mi protijed dodá do půlnoci. "Nevěřím že mě pak pustíte," říká on, nabízím mu slovo šlechtice, že přežije náš výslech. Přijal. Protijed byl v dutině kuše. Včetně další zásoby jedu.  Dost diskutuji s Liturgiusem o tom jestli vraha, kterého škrábl otrávenou šipkou, nechat zemřít na otravu nebo na zabití na místě nebo na zabití od šéfa za nesplnění úkolu. Současně jsem poznal, když se na vrahovi objevili první příznaky otravy, že mě před chvílí Velemont vyléčil kouzlem jak od zranění, tak od jedu, takže já protijed nepotřebuji.

Nakonec jsem si udělal čárku u cechu vrahů, protože jsem nakonec našemu vrahovi jak podal protijed, tak jej pustil na svobodu. Jestli jsem udělal dobře nebo ne, toť otázka. Současně se rozdělujeme - Brisen se vrací do Perclusu, Connor, Velemont a já putujeme zrychlenou chůzí do Komodoru. Dnes už ale nedojdeme, ranní zdržení na velvyslanectví bylo až příliš velké - musel jsem totiž udělit jako purkrabí několik příkazů, které nesnesly odkladu. Ty o strážní službě, práci v kuchyni a tak. A bohužel taky o tom, že ani mí přátelé nemají mít přístup do utajenějších či uzavřenějších prostor našeho vyslanectví. Představa, že by třeba Brisen "omylem" vstoupil do vyslancovo ložnice mě děsí. Stačí, že už jsem ho načapal v knihovně…

A najednou mi na Brisenovi začalo něco dost vadit, nějaký šestý smysl či co mi zkoušel něco říct…

3. ledna 2013, na jižním konci Karavanního lesa
(hráno 18. září 2012)

Ráno, když jsme se já, Velemont a Connor vyhrabali z lesa na cestu, abychom pokračovali do Komodoru, kde jsme si chtěli pronajmout kočár. Neušli jsme ani 20 kroků, když proti nám jela nějaká mágyně na koni. No to neuhodnete - uzdravená Sarah!

Vyprávěla nám, že na konci září ulehla s nachlazením, ale pak už si tu a tam pamatuje nějaké léčitele a mágy a druidy. Mamince jeden z nich řekl, že už Sarah není pomoci, že je nad ní prokletí a ta si pořídila smuteční šaty. Garnacká univerzita zaplatila stovky zlatých za průzkum sfér, aby se zjistilo, že jsou na otázky kolem Sarah uzavřeny. To bylo úděsně podezřelé, zvlášť když další z těchto léčitelů naznačoval, že Sarah měla přestřiženou nit osudu…

Představa té obrovské sumy peněz, která se musela vynaložit na tato veškerá opatření, mě málem položila na zem, na Plexisu není tolik osob, kteří by mohli takovouto sumu vynaložit. A komu z nich jsme šlápli na kuří oko v poslední době?

Sarah to všechno odnesla druhým bílým pruhem ve vlasech, její kocour číslo jedna zhubl na kost a ona sama stále nenašla svého kocoura č.2. Možná je někde tady v Perclusu, řekla Sarah. A kdopak je taky v Perclusu? Brisen?

Po tomto zjištění, že máme společný zájem jít do Perclusu a že vlastně ani nic jiného na práci nemáme vyrážíme společně do Perclusu a samozřejmě musíme projít kolem místa, kde jsme se vybourali s kočárem. Jaké je však naše překvapení, když zjišťujeme, když jsou trosky odklizeny a to tak dokonale, že nemůžeme najít ani třísku! Samozřejmě tam, kde jel kočár bokem po zemi to je stále poznat, ale dokonalost úklidu nás konsternovala a zkoušíme něco najít sami.

Jediné, co nacházíme, je klacíky vytyčený rovnostranný trojúhelník o délkách 5 sáhů a na klacíkách navázané hadříky vypadající jako kusy Brisenova pláště. Vnitřek trojúhelníku je dokonale očištěn od kamínků, klacíčků i trav. A ať se snažíme jak se snažíme, nenacházíme nic, co by ozřejmovalo důvod takto vyčistit či označit prostor…

Vítr z velké dálky přinesl slaboulinký vzlyk, okamžitě jsme po něm vyrazili a narazili na staříčka, kterého trápily hned dva velké žaly - ztratila se mu vnučka a někdo mu zničil živnost - nalil mu vodu do úlů a všechny zazimované včely mu díky tomu zahynuly. Vrátili jsme se proto s dědečkem k jeho úlům, jenž měl postavené u zdi hřbitova Perclusu, přičemž na hřbitov si chodívala hrát jeho jedenáctiletá vnučka. Jediné co si staříček uvědomuje je to, že jeho vnučka si přinesla předevčírem domů černého kocourka či kočičku.

V tomto koutě, kde stojí úly, není v blízkém dosahu žádná voda, Sarah ale vyhmátla z křovíčka vědro se zbytečkem provazu na držadle, takže si poměrně snadno dala dohromady toto vědro a studnu na hřbitově, kde byl druhý konec odříznutého lana natočený na rumpál.

Nalezení vlhkého pláštíku v márnici, který dle popisu dědy patřil jeho vnučce bylo poslední kapkou a tak jsme si našli hrobníka a optali se jej na pár drobností, zatímco Velemont šel vyslýchat druhého zdejšího včelaře. Včelař samý byl slepá stopa, ti dva si nekonkurovali, hrobař potvrdil, že ještě včera odpoledne holčičku v pláštíku viděl.

To už se na hřbitově začal motat nějaký chlap, kterého jsem podle obličeje otypoval jako někoho z Perclusu, neboť byl i na oslavě otevření velvyslanectví, tvářil se že jde někomu na hrob, ale po očku nás pozoroval. Pak, když jsme se zrovna motali u studny najednou vyletěl ze hřbitova, jako by si vzpomněl že má doma na kamnech jídlo. My mezitím prozkoumali vnitřek studny a nalezli stopy, jakoby se někdo zkoušel škrábat ven, ale stopy končily v první třetině studny. Byla to záhada…

A záhada se zvětšovala, neboť od města přichází onen muž, který se jmenuje Dohint a dělá úředníka pod starostou tohoto města, a přivádí v dece zahalenou vnučku včelaře, jenž je bohužel po nějakém dost ošklivém šoku dost mimo, od dědečka se odtahuje a slabě kladně reaguje jen na obyčejnou sponu na svém plášti.

Odvedli jsme zpět dědu i vnučku na strážnici, Dohint šel s námi a tam se jednak sepsal útok na dědovu živnost a ve vedlejší místnosti provedla mágyně Sarah kouzlo na srovnání dívčiny paměti. Výsledek byl neradostný. Dívka si pamatuje, že si včera odpoledne hrála na zahrádce (jak vznosně říká hřbitovu) a že se do hry zabrala tak, že mezitím přišla noc. Jakýsi malý trpaslík s červenýma očima si s ní začal povídat a řekl jí, že bude krásnější, když si vezme čelenku s perlou. Tu ji nasadil a od té chvíle nebyla sama sebou a musela ho poslouchat, odříznout si vědro a nalít vodu do dědečkovo úlu, což ona nechtěla udělat, ale nemohla se tomu ubránit. Pak jí ten trpaslík čelenku sebral a vhodil jí do studny, byl prý velmi silný. Snažila se vydrápat ven, ale pak přišlo silné bílé světlo a objevila se u "tří zlých fáborků".

Tato část výpovědi byla zamžená, ale muž odpovídající Brisenovu popisu jí nasměroval k branám města. Zde nám navazovala výpověď strážných, kteří holčičku údajně našli ráno u bran a vzali si jí na strážnici, ale nemohli z ní dostat, kdo je a kde bydlí. Až přišel pan Dohint a odvedl si ji na hřbitov.

Nechali jsme holčičku být (pouze jsme jí odpřisáhli, že to nikdy dědečkovi nepovíme), nechali jsme být i Dohinta a strážné a šli si popovídat stranou - srovnat si myšlenky a vše, co víme a co se nám stalo.

Z toho povídání nám vyplynulo, že když nemáme jak pokračovat v případu "dívka", že zkusíme pokračovat v případu "kočár". Šli jsme tedy do karavan centra a světe div se, pan Dohint tu právě srovnal účet za rozbitý kočár!

Trosky kočáru momentálně zkoušel dávat dohromady bednář, už měl osazenu cedulku "KKK Kočár - ze tří kočárů složíme jeden funkční". Napadlo mě, že bych měl jít za Dohintem a světe div se, narazil jsem na něj u theurga. A pak s ním šel na oběd, kde jsem dospěl k názoru, že je do případu holčička Dohint namočen, ne-li dokonce do případu "kočár".

3. ledna 2013, Perclus, odpoledne
(hráno 25.září 2012)

Dokončil jsem vyjednávání s Dohintem v separé altánu. Dovnitř je vidět špatně, ven z něj do lokálu je vidět dobře. Při mých slovech o vyhrožování cechu obchodníků pobledl a byl docela vyvedený z míry, musel jsem vysvětlit, že to bylo v jiném městě, ale i tak mám přijít mu "žalovat", pokud by se to opakovalo. Bylo to trošku divné, protože v jednu chvíli přeskočil do ostré nálady a ta mu vydržela až do konce

Velemont se Sarah se ptala hrobníka na podezřelé osoby,  2 dny zpátky se tam motal Brisen. Dále už víme, že Brisen byl viděn i s holčičkou… Začíná se nám tu vytvářet podivný příběh, ale jakoby se tu děly příběhy minimálně dva. Před týdnem se tu motala nějaká dáma s metrovým totemem a hledala nějakého muže. Pak odešla a hrobník ji pak neviděl. Dahir si tu objenal tři hroby, to byla další informace. To, že to objednal v době, kdy jsem přijel já, Sarah a Velemont nám klidu moc nepřidalo.

Já v té době šel do hradu nastavit první opatření na obranu informací na hradě. A nejenom informací.

To u hřbitova se začaly dít věci. Přijíždí totiž Eldar a sleduje dění na hřbitově, tedy Velemonta se Sarah a hrobníkem. A taky s nějakou další kočičkou, kterou bych zřejmě poznal, neboť patřila Gunejvarovi. Ten byl zřejmě taky někde poblíž….

Já si v přístavu najal Kornika - člověka starého 25 let. Přijel na lodi jako cestující-lodník, najmul jsem si ho jako stopaře, neboť byl z cechu hraničářského…

Na hřbitově v té době už byl navíc i Connor, takže sestava byla. Connor, Velemont, skrytý Gunejvar, jeho kočka Agnes, Sarah a její kocour, Eldar. A pak i já s Konrikem, ale to až o pár směn později.

Náhle se ozvala podzemní detonace ve studni, vystříkla veškerá voda nahoru a studna se hroutí do sebe. Jediný hrobník má vyvinutý smysl pro svojí ochranu, neboť zahučel do blízkého čerstvě vykopaného hrobu. Já v té chvíli s Konrikem zrychlujeme a vbíháme na hřbitov.

Agnes a Saražin kocour se už (konečně) potkali, v té chvíli vykoukl Velemont přes plot a všiml si křovíčka, ze kterého vycházel dým - příznak tajné chodby ze studny ven z města.

Gunejvar se konečně vynořil, a padl na mě a na Kornika, má trošku naspěch. Zdržuji Gunejvara a straším ho, že Kornik je vyšetřovatel, který jde vyšetřovat. Velemont, Connor a Eldar běží vyšetřovat druhý konec chodby. Zde se jim ozývají dva hlasy, mistr a žák, žák varuje mistra, že voda opět stoupá, ale že existují věci, které je třeba zachránit a mají cenu větší, jak život.

My, včetně Gunejvara, studujeme studnu, voda klesá a je tam v rozlomené zdi, dříve pod úrovní vody tam byla za zdí díra do místnosti. A plápolá nám tam nějaká pochodeň. Spouštím se dolů jako první, pak jde Konrik…

“Hej vylez vidím tě” křikl nějaký cizák z díry na Connora. Ale Velemont křikl “na to, že jste zničili majetek města si moc dovolujete!!!”- Z díry vylezl trpaslík a pak další…

Spustil jsem se na hřbitově. Tedy na laně a do místnosti - bývalé(?)  alchymistické laboratoři. V další místnosti je bílý, červený a zelený krystal, nad nimiž se vznáší duch(?) desetileté holčičky, ale není to včelařovic holčička. Jdeme rychle dál, nouzově vykopaná chodbička a nějaký šepot. Jdeme dál.

Nakonec venku byli trpaslíci dva a Velemont s Eldarem úspěšně ty dva vyslýchají se zbraněmi v ruce a nakonec je donutili otevřít truhlu.

“Neotvírej dveře do noci”… začal trpaslík a dostal mečem herdu do zad, pinkla Velemontova tětiva a já uskakuji, neboť vidět tetelení vzduchu v prázdné truhle je dost podivné. Bohužel, reakce přátel trpaslíka poslala do věčných lovišť (ve dne :-( )

Eldar vzal trpaslíky na strážnici, já se dohaduji se Sarah co a jak a pak se chystám dolů. Zde dohlídávám démonku a krystaly, aby s nimi nikdo nehýbal. Jak se však zdá, nebezpečí hrozí jen od hraničářů, neboť si poměrně rychle uvědomuji, na koho démonka telepaticky promlouvala

3. ledna 2013, Perclus, podvečer
(hráno 2. října 2012)

Aby to nebylo tak jednoduché, theurg z Perclusu sice dorazil, ale prohlásil, že démonka je již napůl povolaná do našeho světa a že pokud pohneme s jakýmkoliv krystalem, démon se pokusí najít tělo své velikosti, takže jsme se začali bát nejenom o všechny dvanáctileté holčičky, ale začal se bát i samotný theurg kudůk, protože má stejnou velikost.

Mělo to být ještě složitější.

Kdosi neviditelný na nás začal střílet z pole, nás začali podporovat další neviditelní střelci přímo ze hřbitova a byl to docela velký zmatek. O to větší překvapení, když se ten jeden náš zviditelnil, měl Eldorský oblek a byl to samotný Plexiský vévoda! Mrkl na mě a v tajné řeči naznačil, že ho před osobami, které ho ještě neznají, nemám propálit. Jeho lidé začali pronásledovat ty druhé…

Vévoda už věděl, co máme v podzemí a měl pro nás připravené i zajímavé řešení - zpoza jeho zad se vyloupla dvanáctiletá alchymistka - měl do ní přejít ten démon.

Já, holčička a Kornik jsme sešli dolů k démonce, holčička sebrala jeden kámen, pak druhý a mě začlo zničehož nic připadat, že třetí holčička sebrat nemá. Zvlášť, když vévoda jí naznačoval, že když sebere všechny tři kameny ona, bude to větší reakce. Křikl jsem na Kornika a on jí ho sebral. Díky tomu mohl démonku v těle holčičky ovládat…

Démonka mu řekla, že má za úkol najít šest pohárů a jakoby náhodou tu ležely dva. Zbývá najít čtyři, holčičku jsme proto nasměrovali k nejbližšímu. Ano, bylo to to místo, které je vyznačena na poli, kde se nám včelařka minule objevila. Zdejší strážce poháru je na nás příliš mocný a tak ho necháváme být a jdeme hledat další

Další pohár byl v lese, ale u jeho objevování jsem nebyl, protože tou dobou jsem posílal zprávu vévodovi. Nebudu zastírat, že jsem si současně nechal ověřit, zdali jsem před pár hodinami mluvil přímo s ním, anebo s nějakou jeho falešnou kopií. Nu což, mluvil jsem přímo s ním…

4. ledna 2013, kdesi v lese
(hráno 2. října 2012)

Ráno jsem nalezl zbytek družiny v lese, kdesi u chatky stojící blízko města Cedrov, která ale vypadla z oka té chaloupky, co má Ron v lese pod Garnakem. Prý ji holčička-démon poněkud poničila a je pravda, že na to ta chaloupka vypadala.

Následně nás holčička vleče k močálu u říčky Úplavice a bohužel ze směru, který neznám moc dobře - byť je to odhadem nějaké tři míle od letního domku čaroděje Ofeka. Další pohár má být ale od kraje močálu jen asi míli. Holčička-démon nám nabízí, že na svět povolá démony létavce, které nás tam donesou, ale propočítal jsem si, že tam raději doletíme pomocí mého UFI a tak se i stalo.

I zde měla holčička-démon si pohár sama vyhrabat, prý je území posvátné - to úplně první prý chránila bohyně Hator, a to už nás docela začalo mást. Bohužel, úkol od vévody je jasný - poháry najít a zajistit je. Stále na to musím myslet, protože mám pocit, že je musíme odevzdat, ale není to pravda, to už vévoda neřekl.

Pohár jsme získali a já si zadal s ďáblem. Získal jsem “z pekla štěstí” a ďábel 3 hovory s čerstvě mrtvými dušemi. Asi jsem blb, ale teď zpětně mi to připadá jako absolutně zbytečná úlitba. Šlo to řešit bojem….

Holčička nás pak bez mrknutí oka přenesla za močál, blíže ke Komodoru, uvnitř města je chrám kaple  bohyně Hator a v něm je poslední šestý pohár. Shodli jsme se, že je teď potřeba holčičku démona zbavit, ale nechtělo se nám jít za zdejším markrabětem Norsikem. Tedy abych nekecal, nechtělo se tam mě, ale protože tu sídlí vévodský řád Slunečního svitu, který má u sebe kouzelníky a alchymisty, jdeme za nimi. Ale ti nemají žádné veřejné místo, kde bysme mohli sledovat odvolání démona a jeho zachycení do pasti, aby nenapadl půlku města, takže se za Norsikem budeme muset vydat i s těmito mistry.

Bohužel až teď jsem si začal uvědomovat chybu, kterou jsem udělal. Tím, že jsem nešel za Norsikem, ale teď Norsikovi na pár hodin laboratoř zabavíme ve jménu vévody mi tak příšerně zhorší pověst, že se teď budu asi tak půlroku bát o svůj život zde v Komodoru…

4. ledna 2013, odpoledne Komodor
(hráno 16. října 2012)

Došli jsme před laboratoř Norsika, kde se druhý komoří čertil, že bude informovat pána a… hlasitě cvaknul klikou. To už ale začali tři alchymisté z řádu zařizovat obřad zahánění démona…

Démon s hlasitým prásknutím vyletěl z holčičky a pak se snažil prchnout z místnosti, ale ochranné pole ji ven nepustilo a naopak byla nasáta do čirého krystalu, ten zčernal.

Pak přiběhla maminka holčičky, přinesla zprávy od Norsika, prý holčičce pomůže k mistrovské úrovni. To už se všichni (já Connor a Velemont) loučíme se třemi alchymisty, a jdeme raději rychle z paláce ven. Před palácem čekal Antoan a Konrik.

Shodli jsme se, na Antoanovo přemlouvání, že předáme poháry zadavateli úkolů, dnes dojedeme ale maximálně do Cedrova. A to se nám kupodivu daří.

V Cedrově jsme zašli do našeho tradičního hostince U dubu, kde platím všem menší večeři. O půlhodinky později vidím něco, co jsem tu ještě nikdy neviděl. Hostinský poprvé přede mnou seslal kouzlo “ jste unavení, zaplatíte a chcete jít domů spát” a všichni kromě nás zaplatili a šli domů spát. Pak i hostinský prohlásil že chce spát a začal odcházet.

V tom venku, kde panovalo bezvětří zafoukal vítr a vešel kdosi neviditelný dovnitř. Zde se zmaterializoval. TUšil jsem už dříve, že to budou starousedlící, proto jsem všechny uklidnil a ve své noční zbroji jemně "přispal" přátele (prásklo to akorát s hostinským - ten usnul), ale pro jistotu současně říkám Kornikovi, aby byl připraven vyběhnout, pokud by se něco mělo semlít.

Nesemlelo, přišel herold Velkého Cedru. Jakmile jsem ho poznal, převlékl jsem se zpět, drobně se mu uklonil a vyslechl jeho zprávu.

Dohadujeme se a Antoan nám připomněl: Kachetel = jmeno démona co měla holčička Elvíra v sobě. Též se přestavoval démon jako "pseudomonarchia démonů". Dohadujeme se co s tím, poháry osvobodit starousedlíka Komodora z Komodoru, nebo naopak neosvobodit? Vždy na mě bude nějaké město naštváno. Kornik se z jednoho poháru napil a jeho odemykací moc přešla zřetelně do něj. Bylo to skvělé - nemáme démona, ten se měl napít ze všech šesti pohárů aby mohl Komodora osvobodit… TeĎ už to definitivně nepůjde.

5. ledna 2013, Cedrov
(hráno 16.října 2012)

Ráno na tržnici se přitočila ke Connorovi cikánka a nabízela mu věštbu anebo hádanku a za její správné odpovězení mu napoví, co bude dělat zítra. To by bylo v našem případě docela dobré, rozlousklo by nám to náš problém, který včera usnul na stavu, že asi pomůžeme drakovi.

Cikánka položila hádanku Connorovi, ten napoprvé odpověděl špatně, pak nám tu hádanku přeříkal. Antoan odpověděl slovem “čas”, já to potvrdil a Konrik pobledl a cikánka zdrhla….

(počet zobrazení příhod ostrova Plexis od 25.12.2006:  )