Haepp Modřinka

A do konce roku klid?!?

6. listopadu 2011, kdesi v podzemí, dopoledne
(hráno 29. listopadu 2011)

Ještě stále jsme v podzemí a dolů mezi nás přišel Eldar. Překvapilo nás, že přišel se studentama. Jak pochopitelné, byli to z alchymistovo skupiny, tedy z trojky a alchymista je opět k nenalezení.

Dagon+Zirkon

Ke skupině studentů a těm dvěma přišla černá kočka s modrým nádechem v kožíšku. Všechny překvapovalo, že nikdo neví, čí ten mazlíček je a tak Dagon v žertu řekl, že ji tedy klepne za uši. Kočka mu dala jasně najevo, že je naštvaná a že si to může zkusit.

Pak jim kočička začala naznačovat, že pokračování směrem dolů je pro ně nebezpečné a právě v tuto chvíli se odkudsi zezadu objevil alchymista a potvrdil, že Albert Rapsus III., kočka markraběte, požaduje nepokračovat. A co víc, prý se už máme vrátit na povrch, že prý dojela armáda.

 "Já to zazdím" řekl alchymista a chrstl na zem několikero lektvarů. Prakticky z ničeho před námi začala růst pěnová stěna, která začala současně také tuhnout^[1]. A když už zbýval jen malý neuzavřený otvor, kočka se rozeběhla a proskočila jím. Po chvilce nechápavého ticha se všichni raději stáhli pryč, rovnou nahoru…

Modřinka+Sarah+Eldar

My se dohadujeme se studenty, kam jim zmizel vedoucí, ale studenti měli dojem, že asi šel pomoci minotaurovi a trpaslíkovi. Docela jsme se i chvilku rozčilovali, což nám zabralo čas. Pak najednou naše cvičené kouzelnické uši začaly zaznamenávat nějaký bojový hluk - lupání bojových kouzel, cupot malých nožek a ještě něco…

Okamžitě organizujeme obranu - Eldar a plecháčci dopředu, za nimi kouzelníci vedení Sarah, pak moje skupinka. "Zabráníme neautorizovanému vstupu" křikl Eldar, ale neměl šanci, černá kočička s tmavě modrým nádechem se mu prosmýkla kolem nohou. Ve stejném okamžiku jsem poslal kouzelně světlo do chodby a všichni si začali uvědomovat několikero věcí:

1) Kočička má lehce očazený kožíšek, poraněnou tlapku a krvácí

2) Světlo velmi rychle překryla nepřirozená tma

3) Ze tmy vylétají blesky a explodující udělátka

4) Začalo se prudce oteplovat

Byl to zcela jasný příkaz, potvrzený zbylými mazlíky, ti začali zdrhat taky. "Je to jasný, ÚSTŮP" zahulákala Sarah tak silně autoritativním hlasem, že se moje nohy rozešly samy a až pak jsem si to uvědomil. Křikl jsem na mojí skupinku, že mizíme, ale protože ustupujeme jako první, musíme vyčistit cestu před námi, pokud by tam bylo něco, co nás má zadržet. Naštěstí nebylo…

"Kdo má ještě trochu many?" zahulákal pro změnu Eldar, ale neodpověděl mu nikdo, ani Sarah, která dala přednost starosti o studenty, než nějaké "hero" akci, či podporovat Eldara a jeho plecháčky.

Nahoře prožíval Dagon tak velké zklamání, že to nejde ani popsat, neboť nahoře nebyla armáda, ale "jen" rytíři Slunečního jasu, tedy Komodorští - alchymisti a bojoví mágové. Začínali právě budovat zázemí a přebrali už i ošetřovnu. Garnacký markrabě už zjevně nevelí, velí nejvyšší šarže řádu, co tu je.

Eldar a i já poděkovali svým studentům a plecháčkům, pak jsem se šel hlásit se svým zraněním. Už to, že jsem dokázal vylézt na slunce mě uklidňovalo, upír mi nevpravil do krve nic, co by ze mě dělalo ghůla. Uff.

To uff bylo předčasné. Nahlásil jsem se prvnímu felčarovi, ten na mě koukl, nalil mi na to nějakou tekutinu, po které to zaštípalo a zabolelo. Prý se to aspoň nezanítí. Pak ze mě vytáhl co a jak mě kouslo a… pověsil mi na krk cedulku s nápisem "C7". O chvíli později přiběhl další s flakonkama, změřil mi tep a po několika otázkách mě bodl do ruky a odebral kapičku krve a na cedulku připsal "/A". Až ten třetí mi přinesl lektvar, který jsem musel vypít. Zaujalo mě, že felčar mě velmi pozorně pozoroval, jakoby očekával nějakou reakci. Ta nepřišla, proto vzal uhel a cedulku mi přeškrtl a zahodil na zem. Pak mi dal ten samý lektvar a nejdříve za tři dny ho mám vypít, pokud bych na sobě pozoroval něco ošklivého v chutích či ve snech. A nemám chodit pár dnů k nemrtvým, že prý je jedna z příměsí v tom lektvaru bude lákat…

Sleduji v povzdálí mumraj, který u našich studentů a vojáků se přenesl ke stolům s vytahanými věcmi - jen z té první se mohlo brát zpět, ostatní dvě lidé markraběte propláceli. Magické věci s neznámým účelem a prokleté věci…

6. listopadu 2011, kdesi v podzemí, pozdní dopoledne
(hráno 29. listopadu 2011)

Markrabě vylezl ze stanu (proč je pomlácený a proč i Despëadol má pásku na ruce?) a pronesl děkovnou řeč, jak jsme šikovní, že se začal pomalinku organizovat návrat studentů, zde to přebírají rytíři a nám dá každému z nás jeden ryzí. Jen Hator ví, co ta markraběcí kočka probudila, protože mě osobně děsí hláška, že všichni tři mistři při našem organizovaném odchodu ven prý dole udržovali bezpečnost, jak jsem se potajmu dozvěděl. A otázkou je, jestli tato informace je pravdivá…

Jsem na nohou už asi 28 hodin bez spánku a mám toho dost, takže spíše pospávám, než že bych vnímal. Ostatní byli čilejší a zjišťovali třeba to, kde je Kamila. Prý už je ve městě (tvrdí Mikeš) a bude souzena za špionáž - úkol pro mě a Sarah je jasný, vždyť my víme, že o ní mistři věděli od začátku. A markrabě taky. Proč jí tedy chce soudit?

A ještě jedna věc byla naštvávací - alchymista nevyšel z podzemí…

Co všechno dalšího řešili ostatní, netuším, až příchod zamyšleného Ostrahana, který si svolal všechny Mormony i Eldara, mě probral. Ostrahan byl takový trošku ustaraný a prý si chce něco ověřit, než půjde za markrabětem. Prý, jestli jsme nemanipulovali s hrobem Mudra…

Trochu jsme prskali kvůli důvěře v Mormony, ale Ostrahan v tom měl jasno, nejprve se zeptá nás, jestli tedy jako náhodou a až pak to možná nahlásí vrchnosti. Šli jsme na místo a nám nezbylo než konstatovat, že to vrchnosti nahlásit bude muset, protože mírný rov, který jsem nad hrobem udělal se propadl tak, jakoby hrob tu byl už tak tři roky, anebo jako když někdo kouzlem vymanipuloval tělo ven.

Sběhli jsme si pro lopaty a po chvilce kopání bylo jasno. Těžká kamenná tabule s trpasličím nápisem (dle Sarah zněl: Měl pro vládce velkou cenu. Oficiální překlad pak zní: Velkou cenu má v očích vládce oddanost jeho věrných až k smrti) a tělo nikde. Někde už jsem o tomhle triku slyšel, že se vymění stejně těžká věc za jinou, ale zde nám to někdo předvedl před nosem. A my se domnívali, že se někdo do hrobu prokopal zespoda…

Každopádně se s Ostrahanem vracíme naposledy k podzemí, kde Ostrahan informuje vedení co se stalo a my sledujeme mistra Derila, který organizuje odchod a zve všechny studenty (tedy i mě a Sarah) na zítřejší hromadné hodnocení jak si kdo vedl na praktickém cvičení.

Pomalinku se s ostatními dohadujeme, co budeme dělat nyní a zjišťujeme, že pouze já nemám před sebou zkoušky na postup na vyšší úroveň. Sejdeme se 21. prosince v Hatoru a bude-li proč, na začátku ledna po zkouškách se sejdeme na nějaké to nové dobrodružství. Otázkou je, jestli se sejdeme v plném počtu, protože z únavy(?) došlo k hádce mezi Sarah a Dagonem, kterého se kromě mě zúčastnili i všichni ostatní.

Když se to objasnilo, byli studenti z tábora už pryč, tábor je rušen a až teď odjíždí mistři a markrabě. I když se to snažili mistrně maskovat, nemohl jsem si nevšimnout, že markraběte vojáci podpírají a pomáhají mu do sedla koně, následně kolem něj dělají kruh a nepouští k němu ani myš. Zbývající mistr Despëadol a Mikeš si hrají na "velká naslouchající markraběcí ucha". Dagon a Sarah opět vyzvídají co je s Kamilou. Prý bude soud, civilní, veřejný…

Vyzvídali jsme také, jak si vede současná skupina v podzemí. Prý jen udržuje status quo a předchozí skupina studentů neměla na potření všeho v podzemí i když skupiny byly zálohovány. To Dagona přimělo k prohlášení: "Pro příště to vidím tak, že když budeme chtít pomoc, tak zajdeme za profesionálama a ne za bandou malých dětí". Despëadol se zamračil: "To byla urážka našeho markraběte?" Dagon naštvaně odvětil: "Ne, to byla urážka vašich studentů!" Despëadol to pak rozčísl: "Budu si vás pamatovat minotaure. Od této chvíle máte zákaz vstupu do Garnacké univerzity. Nejste tam vítán". Poté celá suita odjela a zůstali tu jen Komodorští…

My ještě chvilenku zůstali a viděli, kterak dost pomlácení členové řádu vynášejí na nosítkách "našeho" alchymistu, jehož jméno jsem stihl zapomenout, ale prý je to osobní asistent markraběte Norsika. V bezvědomí něco svírá křečovitě v rukách a je přes to hozená deka. Ať se mu stalo co chtělo, bylo to mentálního původu, protože zranění nevidím. A prý ano, něco se jej pokusilo ovládnout…

Sarah mu začala psát vzkaz, který mu má být předán, až se probere, tiše předpokládám, že je to omluva Mormonů za ne zcela vhodné chování, ale nějak mi do toho neštymovalo, jak se u toho Sarah mračí. "Jestli píšeš tu omluvu, tak bych se rád podepsal také" řekl jsem tiše. Strohé "ne" mě přesvědčilo, že to omluva nebude…

Rozhodujeme se jít s Dagonem do hvozdu a zde přespat a co čert nechtěl, na hranici hvozdu narážíme na loďku se znakem Garnaku, která sem ale nemohla rozumně z jezera proti proudu doplout, neboť se ovládá vzadu bidlem. V něm je druidký oblek lidské velikosti.

Když jsme popošli dál, narazili jsme na dva vlky, kteří se chovali poměrně divně. Ukázalo se očekávatelné - byla to druidka Maruš se svým učněm, tak patnáctiletým rudovlasým klukem. Ty věci byly jeho. Nechali jsme ho přeměnit se zpět a obléct. A nastalo vyslýchání, protože jsme měli nějaké indicie od Ostrahana, že se někdo v noci projížděl na loďce v tu noc, kdy se Mudro z hrobu ztratil. I já bych poznal, kdy kluk lže. A když řekl "Ale já ho nechtěl zabít" a na podotázku koho, řekl, že Tondu od Ofeka a že zamrzl, tak bylo vymalováno.

Dagon řekl, že jde do Ostenu, že to bude všechno hlásit (myšleno podzemí), Zirkon do Cvočkova, Eldar už měl být dávno v Odově a se Sarah jsem se domluvil, ať jde spát do Garnaku do měkkého, že tohle bude problém Nočnátek, který by měl jít vyřešit poměrně snadno, neboť mám vykoumáno, jak Martina i Tondu zachránit, že mi dost pomohlo, to co se mi dělo v podzemí.

6. listopadu 2011, chvilku před začátkem noci
(předehráno 11. prosince 2011)

S druidem Ronaldem^[2] jsem se dohodl, že mě zavede k tomu tělu a tak mě vedl s druidkou Maruš (jenž se doteď neproměnila do lidské podoby) kamsi k malému paloučku a vedl mě tak šikovně, že jsem lámal větvičky tak hlasitě, až jsem k sobě přilákal další osobu jdoucí lesem. No neuhodnete to, byl to Lemon[*] vedený správnou předtuchou.

Pro Lemona to byl šok, protože z jeho pohledu cizí chlapec a vlk mě obkličovali, pro kluka to byl šok, protože Lemona nezaznamenal do doby, než křísl křesadlem…

Rychle mu vysvětluji "problém Tonda" a velkou část z toho mu už říkám za chůze. Současně popisuji naše příhody od doby, co jsme se rozešli. Lemon mi vypráví svou část - Saxisu se ti nemrtví co je s Balim pronásledoval vyhnuli a hned v Saxiském přístavu naskočili na loď a hned vypluli. Lemon ujížděl co to šlo do Atame, aby tam tu loď stopli, sice dojel včas, ale k zastavení lodi nedošlo a vyměnili si několik vlajkových zpráv. Prý vědí, co vezou… (ale ví to podle mě a Lemona jen kapitán a první důstojník, takže chudáci obyčejní lodníci)

Bohužel, právo na Plexisu je nastavené malinko jinak než u nás na Velvétu - pokud u nás někdo vyplouvá z říčního přístavu, smíme jej zastavit do doby, než se dostane na moře, kdy se stává plující částí své země a platí pro něj mezinárodní úmluvy, takže pokus o zastavení lodi by se rovnal vyhlášení války… Přesto ale z Lemonova vyprávění cítím, že to markrabě Asamu tak nějak…hm… nedořešil dobře.

Od Ronalda jsme si nechali vysvětlit co se dělo u něj. Prý uvařil bolehlav, Tonda ho vypil a zamrzl. Když to vidíme s Lemonem na vlastní oka, poznáváme naše obvyklé zamrznutí, ale u Tondy je o dost silnější. Druid Ronald ho nemohl oživit právě kvůli tomu ledu, nešlo mu to…

Poměrně rychle se dohadujeme na tradičních věcech - neměl by se lekat až zkusíme přejít do noční zbroje a vstoupit na oblohu, či pokud usneme. Padla má tradiční věta, že s námi ve spánku nesmí nikdo hnout a že zamrzneme podobně jako Tonda.

Ještě není úplně noc, ale Lemonovi už naskočilo brčko a šlo mu zasunout do Tondovo hlavy. Okamžitě mě zavolal, ať se jdu podívat taky. Jakmile se mě Lemon dotkl, měl jsem stejné vidění jako on. Dost děsné. Lidé bez očí chodí zmatkovitě sem a tam, padají přes sebe a pouze jeden z nich má před sebou ohnivou kouli. Ten jediný ví co tu dělá, jak se zdá. A má oči. Chodí po tomto podivném bažinatém suchopáru a jakoby hledal… Celé mi to připomíná předpeklí, jak kdosi popsal v nějaké literatuře…

Lemon tohle snové vidění ovládal, takže před Tondovo ducha, nikdo jiný to totiž s ohněm nebyl, vytvořil Martinovo ducha a pokusil se na Tondu mluvit. Tondu neslyšíme, našeho ducháčka ano.  Lemon řekl ústy Martina, že se něco podělalo, že není ten koho Tonda vidí, že ho neslyší a jestli ví, kde je Martin, ať kývne. Věděl. Na prosbu o zavedení nás tam nás tam opravdu zavedl…

Jsme u úděsně vysoké skály, na níž jednoznačně vidíme Martina přikovaného stříbrnými řetězy na všech končetinách, kolem nás je klasická noční obloha, naše obloha. Lemon zkusmo klepl kladívkem do okovů a kladívko se rozpadlo. Hned proto říkáme Tondovi, ať zůstane kde je, že za ním sběhneme naživo, že se tohle nedá řešit na dálku. Pokývl a posadil se. Okamžitě se odpojujeme a…

Musíme čekat, pravá noc ještě nenastala, takže si děláme s Lemonem a druidem drobnou večeři (česnečku) a milého Rolanda, který nám polévku dochucoval, prosíme, jestli by nás přes noc ohlídal. Prý to není problém, že nás prý bude hlídat hvozd. A hned to šel zařídit.

Bylo to takové poměrně dlouhé zaříkání, kdy byl Ronald zakleknutý u stromu, kterého se dotýkal dlaněmi i čelem, snad směnu to trvalo a pak přes nás prolétl takový velmi zvláštní pocit, takový přátelský. Když pak přede mě přihopsal králík a vedle něj přišla liška, byl jsem dost naměkko… Prý nás budou hlídat jak rostlinky, tak i zvířátka. Ta z naší bezprostřední blízkosti posléze odešla.

Když nastal čas, nasazujeme si s Lemonem noční zbroje a zkusíme ťápnout nožkou na oblohu, leč narážíme doslova do zdi. Klepadlo je uzamčené i teď v noci. Nu, bude to muset jít přes spánek. S Lemonem usínáme a naše fyzická těla zamrzají…

7. listopadu 2011, ráno
(určeno gamemasterem + 3 SMS se Sarah, 11. prosince 2011)

Sarah se mě ráno nedočkala a nedorazil jsem ani na začátek sezení s mistry nad výsledky. Protože jsem nedorazil ani do konce sezení (o vlastním sezení napíšu později), dostala o mě strach a poprosila mistry o součinnost při mém hledání. O pár hodin později jí mistři smutně oznámili, že nejsem telepaticky kontaktovatelný a nepřišlo žádné pozitivní hlášení ani z měst. Znamenalo by to že má duše není na tomto světě, ale nezdá se, že bych byl mrtev.

Mimo čas a obvyklý prostor, u Prométheovy skály
(předehráno 11. prosince 2011)

V našich duchoidních tělech se rozhlížíme kolem a vidíme, že blízko za tělem Tondy je otvor vedoucí kamsi do tmy, ten jsme v normálních tělech neviděli. Díváme se po sobě a pak tam Lemon skočil…

Jet skluzavkou po nohou do neznáma se mi nechtělo moc nechtělo, ale způsob Lemona, který do té zpropadené podivné díry skočil po hlavě se mi zdál horší. Ta díra vedla tam, kde na počátku naší akce bloudil Tonda, ale nás to díky naší šikovnosti koplo přímo ke skále, kde byl přikovaný Martin a kde pod skalou čekal Tonda. Díky  našim nočním zbrojím získáváme na naší půdě fyzická těla.

Dáváme se do hovoru s Tondou, který narozdíl od nás vypadá duchoidně, ale naštěstí se navzájem vnímáme. Tonda mě poznal, ale Lemona si nějak moc nepamatoval, takže se vzájemně představili jako bratr Raelův a přítel Raelův.

Tonda po nalezení Martina se s ním bavil a krmil ho a napájel, dokud měl manu tak k němu létal, tu už teď nemá, ale převyprávěl nám příběh, jak se Martin pral s nějakým plecháčkem (Balanar, nebo Pán snů?), ten vyhrál a Martina zde přikoval, tak, aby se nemohl hnout. Martin už v tu chvíli měl chybějící odštěpek Raelovo duše, tu mu ten plecháček šoupl do přívěsku a nasadil na krk. Prý tu bude na věčnost a bude mít Raelovo duši tak blízko a přitom bude neschopen ji vzít. Klíč překoval právě do těch okovů…

"Bali nebo šéf?" ptám se Lemona, ale ten mi ozřejmuje, že tohle musel být šéf, protože Tonda to vyprávěl tak, že dotyčný měl dost dunivý a děsivý hlas, což Balanar nedělává.

Lemon začal uvažovat nad možnostmi slunečních hraček, že ty by toto přesekly, ale věcnými argumenty mu ty nápady shazuji. Tonda se sám nevrátí aby nám je přinesl, my pravděpodobně přes tu skluzavku taky ne, stejnak nevíme kde by byla volná sluneční věc atd. atd. Nápad, že bychom čekali na slunečňáky, až náhodou půjdou kolem je taky nesmysl (alespoň podle mě).

Přišla i řeč na to, pro co sem Martin doopravdy šel a nechal jsem to říct Tondu, sám jsem to Lemonovi úmyslně pořádně nenaznačil. Udělal jsem dobře, protože v tom byl pochopitelně Martinovo háček o kterém jsem nevěděl. Nešel sem totiž jen pro Raelovo část duše, (která byla zaseknuta mezi světy u Hadího pohoří),  ale také pro duši Ofeka. To nás překvapilo protože Ofekovo duše je dle našich informací u stříbrného draka. No, takže Ofekovo duše je vedví, jedna část je u nás za branou a druhá opravdu u draka. Ofek prý díky tomu nestárne, i když je člověk. Drsné… Ofek toho lituje, víc tím ztratil než získal, ale jeho duše je až za naší vnitřní branou, kam odvádíme zemřelé. Tak to vidí Tonda.

Tonda už má na krku ten přívěsek s Raelovo duší, ale bojí se, že tu uvázli všichni, že Pán snů není nakloněn vynášení duší ven. To není, ale já vím, co se dělo když odešel Mrakoplaš. Říkám to nahlas i před Tondou a hned začínáme plánovat jak na to. Já mám kámen s duší, Lemon větvičku s vynesenou duší z naší říše a ještě máme rozpracováno několik podzemí se starými dušemi.

Pak jsme se podívali po sobě a rozhodujeme se, že v první fázi mrkneme k vnitřní bráně a případně dáme ty dvě duše na své místo, pak si promluvíme s Martinem a následně případně s Pánem snů.

Mžikově se přenášíme před vnitřní bránu. Brána zamčená, strážný nikde. "Je pro nás Martin důležitý?" optal se mě Lemon. "Ano, minimálně z něj musíme vypáčit, co všechno zamknul a nahrajem to na něj tak, že se budeme snažit odčinit jeho prohřešky, aby šlo rozjednat zkrácení jeho trestu" říkám já. Dohadujeme se, že kdyby to bylo na nás, že bychom ho tady tak století dvě nechali aby si to pořádně uvědomil.

Lemon to vylepšil. "Dokud nám neřekne, které brány zamkl, vůbec se nebudeme snažit o jeho osvobození, nejdřív musíme odčinit, co naprováděl". Nu dobrá. Opět se mžikově přesunujeme pod skálu k bratrům Ofekovcům (poznámka: Dříve jsem musel udělat aspoň dva obyčejné kroky, abych zahájil tento "bleskový" přesun, teď mi to již jde zjevně o dost lépe)

"Chceme letět?" optal se mě Lemon, potvrdil jsem mu to a sledoval jeho počínání. A o mžik později jsem jenom valil bulvy. Přede mnou stál Lemon s nádhernými bílými perutěmi na zádech, kterými mírně mávl a už se vznášel ve vzduchu. No panečku, zjevně málo času trávím na obloze, tenhle trik mě ještě nikdy nenapadlo použít. No fakt, nemít tady Lemona, tak už jsem se párkrát zasekl na maličkostech, které on v podstatě přehlíží…

Každopádně to zkouším po Lemonovo způsobu a blik, křídla mě nesou vzhůru (velmi pravděpodobně by zafungovala i nějaká bezkřídelná varianta, ale to prubnu jindy) a za chvíli se už díváme zbědovanému Martinovi do očí. Pokud mě paměť neklame, zde by nemohl umřít, ale žízeň musí mít dost velkou, protože od pohledu není momentálně při smyslech a má rozpraskané rty.

Podobně jako křídla, co mám na zádech, přivolávám do své ruky měch s vodou. Objevuje se záhy, takže mohu přeopatrně nalít trochu vody do jeho hrdla. Můj odhad je správný, probral se a byl by mi měch vypil do dna, jenže to nejde, to by nedopadlo dobře, je-li teď dehydrován…

"Ahoj Martine" zdravím ho já a Lemon na něj káravě: "Martine, Martine…" Já mám dost jízlivou náladu, takže mi říkám: "Tak povídej, jak se ti tu líbí?". Odpověď mě rozbila: "Vždycky jsem si myslel, že jste služebníci pekla a ten ďábel co mě tu přikoval byl samotný Lucifer. Ale má smůlu duši Raela už nezíská, tu jsem předal Tondovi a ten jí donese ven"

Nastalo úděsně dlouhé dohadování, že Tonda ven taky nemůže, ostatně proto už čtyři dny je tu uvězněn, že jeho (Martinův) trest může být odpuštěn, pokud se odčiní vše, co tu provedl. Prý neprovedl nic, takže mu připomínáme, že tu pozamykal pár dveří, to že udělal ze msty nám, protože jsme ho nechtěli do družinky, za což mu vyhuboval Lemon, že se tím pomstil i nevinným - jemu, Balanarovi, což prý ale podle Martina je dobře, protože my krademe duše a u naší vnitřní brány že viděl nemrtváky… Že viděl mnoho zmučených duší a že je sem přišel zachránit. Lemon mu to zkoušel vymluvit, ale on nám nevěří, že prý jsem mu ošklivě lhal a všude mu to polepil… A že jsme dávno mohli zachránit Raelovo duši i mistrovu duši.^[3]

Lemon se opatrně dotknul kovu a cítil, že dokáže řetěz tvarovat a natahovat, s čímž okamžitě přestal, ale bylo to nadějné. Nepovedlo se mu ale z řetězu vylomit kus kovu a z něj udělat nový klíč ke všemu zamčenému. "Tak povídej, kdy jsem ti lhal, ať si to konečně vyjasníme" udeřil jsem mezitím na Martina a prý vždy, když jsem mu vyprávěl o této říši. No skvělé, pomyslel jsem si, ale to už promluvil i Lemon: "No, a že ty taky vždycky říkáš všechny svoje plány". Hned jsem se přidal a vyjmenoval všechny případy za tento rok, kdy se navyváděl takových věcí, které jsme museli žehlit…

Pak konečně přišla řeč na odčiňování jeho hříchů - chce-li se odsud dostat, musí říct, co všechno zamkl. Klepadlo, vnitřní bránu (tu zamknul ve chvíli, kdy si náš strážný přebíral duši). K dalším dvěma jsem ho musel vybízet, nechtělo se mu s pravdou ven. Zamknul oblohu a také bránu ve skalách. Lemon pak dál vyzvídal, co tu Martin prováděl a vyzvěděl, jak vlastně Martin našel všechny klíčové dírky. Náš klíč je zakletý vyhledávacím kouzlem a najde nejbližší zámek a podle potřeby jeho nositele hledá buď nejbližší odemčený či zamčený. (Ale s tím hledáním zamčených průchodů momentálně předbíhám.) Po tom všem zamykání našel Martin Raela, ale než se z Hadího pohoří po nebi vrátil do Trolích skal, nastal den, a v noci ho už vyčapal Pán snů a provedl mu to, co mu provedl…

Lemon se pokusil zjistit, jestli pochopil svůj trest, jedním dechem řekl, že prý ano, ale "Lucifera" stejnak nepřepere. Debata se stočila na slunečňáky a prý oni slouží andělům a my ďáblům. To už jsem se musel začít smát. "Peklo, jak ho vidíš ty, je všude, zeptej se Tondy, kde jsme ho našli! Nebe není nikde" říkám mu jízlivě. A prý andělé nikoho nevězní. "Tak až budeš u slunečňáků, tak se jich zeptej, proč mají mojí kamarádku Ann!", vstupuji na tenký led. "Jasně, hned jak se k nim dostanu" odpověděl nám Martin kysele s pohledem na svoje okovy.

"Každopádně nejsme tvoji nejlepší kamarádi, ale zkusíme pro tebe něco udělat. Drž nám palce" říkám mu a přestože nám Martin dost věcí zjevně nevěří, pokud vůbec něco, přesto si palce chytil pomalu i na nohou. Letíme dolů, říkáme Tondovi, že se pokusíme něco udělat, byť ve stoprocentní úspěch nevěřím, ale že on musí bezpodmínečně zůstat tady, aby se nedostal do průšvihu taky on (a přívěsek s částí Raelovo duše). Pak mu říkáme, že musíme vymyslet strategii a popolétáme stranou, kde se radíme beze svědků, co s tím. Tím, že Lemon nedokázal vyjmout kus kovu z okovů a vymodelovat z něj klíč, když to klíč původně byl, leč Pán snů ho proměnil v řetěz, nám nezbude než přivolat Pána snů a požádat jej o drobnou pomoc.

Dohadujeme se, co pak s klíčem - kde ho nechat jinde, než u Pána snů? A odemknout všechny přístupy? Ne, skály necháme zamčené, přes ni by na oblohu mohl každý smrtelník ve svém smrtelném těle.

Těsně, těsňoulince, než jsme zašli za Pánem snů jsem si uvědomil, že stále máme křídla a hned je ze sebe odvolávám a Lemona bleskově upozorňuji na totéž…^[4]

Přivítání bylo klasické, mohl bych se stavět na hlavu, ale s Pánem snů by to ani nehlo, takže ponechávám klasickou úklonu a pokleknutí a hned vybalím náš problém. Odpověď Pána snů byla očekávatelná, je stejná už kolik měsíců, když je nahoře Lemon. Pán snů se na něj otočil a zeptal se: "Už nastala chvíle výzvy?" Lemon, že prý dnes ne. Asi mi na chvilku přeskočilo, protože Lemona popichuji, že by to neměl dlouho odkládat. Pak jsem se trošku zastyděl a raději dál mlčel.

Pán snů nám vysvětlil, že je Martinův osud v našich rukách a že si klíč můžeme zkout sami z těch řetězů. Než zmizel tak nás nechal domyslet dvě strategie - jednu řečenou nahlas a druhou jen myšlenou. První - Martina spoutat lany, sundat řetězy, udělat klíček, Martina opět spoutat řetězy, odendat lana. Ta nevyřčená byla vykrácena o návrat Martina na skálu.

Jenže my s Lemonem už jsme mazáci, takže víme, jak je to Pánem snů myšleno, je to podobné jako strategie Sixela s Mormony - já to neudělám a Martina nepropustím, protože bych ukázal, že jsem slaboch, ale když to uděláte vy… Jenže nám se fakt nechce Martina pouštět teď, dokud nepochopí to, co by pochopit měl, pustit ho teď tak si začne myslet, že zase nad všechny vyzrál. Lemon byl stejného názoru, protože Martin dle něj vůbec nechápe, proč je přikován. Nechápe naši práci a že by se do ní nechtěl míchat.

Má to celé i jeden zajímavý aspekt. Lemon si tak vyzkouší na vlastní kůži vyzkouší rozhodování, jaké má Pán snů a zrovna tohle rozhodnutí není lehké…

Dohadujeme si tedy strategii a pak s ní předstupujeme před Tondu. Říkáme mu, že Martinův trest byl zkrácen na deset let, což je dobrá cena za "volný" odchod Tondy s Raelovo duší, ale odchod bude možný, až napravíme Martinovo lumpárny. Pak opět křídla a nahoru za Martinem:

"No Martine, myslím že jako první by sis měl vyslechnout to,co tu doopravdy děláme, protože tvá představa je zcestná až nepravdivá, lživá, urážlivá." říkám mu na uvítanou. Koukl na mě nechápavě, ale neřekl nic, což bylo dobré. "Rozhodně většina z nás nedělá to, že by živým tvorům rvala duši z těla a dělala si tu zásoby duší, aby s nimi mohla obchodovat nebo co." Tady mě Martin přerušil a připomněl mi Dagonův problém s vytrháváním jeho těla. Rychle mu to vysvětluji a pokračuji. "Jsou tu tři řády kteří pracují s dušemi - Morte Ascendo, Slunečňáci a my. Všichni tři sbíráme duše, ale sbíráme ty, které již nemají možnost se vrátit do svého těla" a pokračuji větami, jak je to rozdělené. "Rozhodně nechceme trestat všechny duše" pokračuji, "ale každá zlá duše dole na zemi prováděla zlé věci a zde je za to potrestána, lichváři obíraly rodiny o střechu nad hlavou, o poslední kravku a proto zde musí dělat to co dělá, donekonečna hledat své peníze".

"A já bych teďko rád, abys o tom přemýšlel. Mám pro tebe dobrou zprávu, přinášíme ti zkrácení trestu z věčnosti na deset let, no, možná kratší možná delší dobu. Stačí abys pořádně pochopil to, co Tonda o těchhle našich řádech už pochopil, abys pochopil to, že to, co děláš a udělals není správné". Pak se nás ptal Martin na to, co mu říkala Axiomasels "přinést duši a odnést jinou" což mu vymlouvám, že by to byla nekromancie a co ta nebohá duše, která bude zavřená u nás a pak se mě zeptal na totéž, když by odsud chtěl dostat dvě duše. A to Tondovu a Raelovu, když sem donesl jen jednu. "O to se teď nestarej, těm pomůžeme my, to kamarádi dělají" uťal mu slova Lemon. "Pro tebe je teďka hlavní to, že se ti povedlo zachránit Raela….". Martin ho přerušil: "A Tondu bych potřeboval zachránit, ale za toho duši nemám, nevěděl jsem že sem přijde"…

Pak vysvětlujeme Martinovi, co uděláme s ním - převázat lanem, překout z řetězů klíček, já ho budu hlídat, Lemon odemkne a pak to vrátíme do původního stavu. Tonda se ale bojí našeho lana, že prý v něm se vodí duše nemrtvejm. Na téhle tezi se zasekl, přestože mu vysvětluji, že on má přeci trest na skále, tak ho přeci nemůžeme odvést jinam. Pak už jsem i nevrlý a ptám se ho jízlivě, na co mu mám přísahat, když mi stejnak neuvěří! To uznal a prý mám dělat co musím.

Uvázali jsme tedy kolem něj naše lano, ale to na něj (logicky!!!) nepůsobí tak jako na duše, když je tu ve svém fyzickém těle, hned na to Martina upozorňuji, ať si všímá, jak duše chodí jako beránci a jak on může vnímat co se děje. Lemon mezitím zmuchlal kovový řetěz do klíčku, já mu nastavuji klepadlo, Lemon ho odmyká a pak mi na chvilku zmizel z očí, když šel odmykat ostatní prostory a dveře a oblohu. Jen ty dveře ve skalách nechal zamčené. Jistota je jistota.

Poté, co je Martin opět připoután mu slibuji, že za ním každý den přijdu a donesu mu vodu s jídlem (ani mu neuvolním ruku, aby se sám mohl najíst a napít, tudíž mu tu nenechám to jídlo), Lemon mi vypráví jak naše noční klíčnice nadurděná vyběhla do hlídací budky, ale nezaútočila na něj a pak se jdeme věnovat Tondovi.

Tomu říkám, že se teď s Lemonem budem bavit před ním, že mu nechcem nic tajit a řešíme spolu, jak Tondu dostat dolů a ještě ho oživit. Tím, že je Tonda v duchoidní podobě, budeme muset použít cestu přes oblohu s Tondou v laně a to musíme uvolnit až v okamžiku, kdy bude druid dokončovat své zaklínání.

Tudíž Lemon půjde původní cestou, probudí se ve fyzickém těle, upozorní druida, převlékne se do noční zbroje, převezme si Tondu, já se vzbudím taky, hned se převléknu do noční a pak když nastane ta správná chvíle, jeden z nás uvolní lano.

Lemon se probudil, ale ve dne a zjistil, že muselo pár týdnů uplynout, protože druid tu má postavenou chatku a už nedoufal že se probereme, ale prý sem každý den přesně o půlnoci chodil nějaký elf v botkách "ťapkách" a povzbuzoval ho, že to s námi zamrzlíky dělá dobře. Lemon to s ním domluvil a pak když nastal večer a Lemon se převlékl, viděl mě i Tondu v duchoidní podobě čekat na paloučku. Převzal si Tondu a než se mi podařilo probrat, Tonda se už ve svém fyzickém těle nadechoval tak hluboce, jako by chtěl nabrat do plic všechen vzduch na světě.

Mě to trvalo trochu déle proto, že jsem ve svém duchoidním těle nedokázal předat přívěsek s Raelem Lemonovi, takže jsem ho narval do volného černého kamene a až pak se vzbudil. Byl jsem překvapen, že jsem pod stříškou, ale i pak jsem i já pochopil, že nám čas poskočil víc, než je zdrávo. Dle druida je už nový rok (s malým N).

Tondovi se omlouvám a prosím ho, aby zde posečkal do rána a s Lemonem hned usínáme a pádíme prozkoumat, co se na ostrově stalo. Nu, slunečňáci si to tu vysbírali dobře. Ronaldovi děkuji za ohlídání a prosím ho o pohlídání tuto poslední noc…

5. ledna 2012, kdesi na Ronaldově paloučku
(předehráno 11. prosince 2011)

Ráno půjčuji černý kámen s Raelovo duší Tondovi, ten už si s ním bude vědět rady a znovu mu říkám, že Martinovi zkusíme zařídit ještě větší zkrácení trestu, ale neslibuji mu výsledek, protože se Martinovi musí rozsvítit, tím jeho trest splní účel. Odkýval mi to a odešel, a my s Lemonem jej o hodinku později po rozloučení s Ronaldem následujeme a ve Cvočkově se rozdělujeme…

Já se zdržel chvilku v Karavan centru, abych napsal dva dopisy, oba prakticky se stejným zněním - "Ahoj, záchrana Martina a Tondy se ošklivě protáhla. 20.ledna budu v Hatoru. Modřinka", jen ten dopis pro Sarah nebyl tak strohý. Ten druhý šel na adresu Eldara do Odova, na ostatní nemám pevné spojení (nebo si ho jako v případě Dagona nepamatuju)

6.-19. ledna 2012, ostrov Plexis

Snažím se postupně najít v Perclusu svého koníka Běláska, poplatit dluhy a zkontrolovat svůj dům v Tuvoku. Po nocích chodím poctivě za Martinem, ale pokud jsem doufal v pokrok, pak to postupuje hodně pomalu. Hodně přemýšlím i nad sebou a svým domem, protože jej prakticky nevyužívám, mám v něm poměrně hodně místností a stačili by mi dvě - pracovna s postelí a přijímací pokoj… Zbytek by mohl mít Lemon a jeho pekařství.

Důležité: Nepozoruji na sobě žádné příznaky upířího kousnutí, takže po dvanáctém lednu definitivně likviduji nepoužitý lektvar, který se už začal kazit.

20. ledna 2012, Hator
(hráno 13.prosince 2011)

Pokud jsem si myslel, že nový rok bude i nadále pokračovat v poklidu, jak od šestého ledna začal, pak po dnešku vím, že tomu tak nebude. Jsem v Hatoru už v předstihu od včerejška a dnes chodím po městě a sleduji veselí - neboť se dnes slaví svátek návratu bohyně Hator. Pivo je zdarma pro všechny, kteří nemají ani boty, městem prochází průvod mnichů, všude se tančí a hraje hudba.

Postupně na sebe narážíme - Dagon našel Zirkona, pak já je, Eldar kolem projížděl na svém válečném oři a Sarah, jak se ukázalo, stála ode mě asi tak tři metry. Na nějaké velké povídání to nebylo, hluku bylo všude dost, takže se díváme na dění v ulicích, když v tu chvilku oslovil ZIrkona nějaký lehce prošedivělý hobit a prý že má jistou věc na prodej. Mě to přišlo na první pohled jako skřínka na příruční (= kapitánský) kompas. V tu chvíli jsem o dění ztratil zájem a věnoval se průvodu.

Zirkon si s hobitem zašli za roh do klidné úzké uličky a začali sjednávat obchod, mě to začalo zajímat v okamžiku, kdy Dagon zabučel, že mu hobit něco potajmu vhodil do batohu a hned hobita drapsnul. Eldar se tam dostavil z pozice vojáka a pokusil se to vyšetřit, jenže Zirkon z Dagonem na to mají své metody, hobit dostal pár úderů pěstí.

Do batůžku vhodil zub z upíra, že prý je to poznávací znak nějakého dalšího muže, který bude Zirkona kontaktovat a podle něj ho pozná. Eldarovi se tohle vysvětlení nezamlouvalo a tak se rozhodlo, že půjdeme s hobitem na strážnici, ať si ho vyslechne kdo chce. Vyrazili jsme, já se Sarah šel poslední a trošičku jsme si začali povídat na téma Garnak, jenže u malé strážnice blízko brány nezastavujeme a jdeme ven. Strážným se to moc nezamlouvalo, ale Eldarovo frčky jim bránily výrazněji zakročit. Samotný Eldar jim jen domluvil, jenže…

Pustil jsem všechny před sebe a strážným věnoval dohromady dvě stříbrné mince "na zapomněnou", jinak se mohlo začít v Hatoru vyprávět něco jako "baron Eldar, minotaur a nějací elfové si vodí lidi za město a tam je mlátí" a pověst Eldara by šla do háje. Nemohl jsem si nevšimnout, že se ho změna plánu na vyjití za město dotkla, což spolu s tím pošťuchováním v uličce…

Jenže ani jsem tu myšlenku pořádně nedokončil, když z blízkého křoví vyběhlo pět vlků a vrhlo se přímo na Eldara. Zirkon nebojoval, Dagon také ne, protože držel obouruč toho hobita, Sarah byla buďto zamyšlená, nebo paf z toho co se děje, takže v první chvilku jsem Eldarovi pomohl jenom já. Eldar začal couvat do brány, ostatní s ním a strážní, kteří chtěli na naší skupinu zapomenout pořádně už u brány raději nebyli.

Proběhl návrat k původnímu plánu a všichni se hrnuli do strážnice u brány. No tedy spíš strážničky, raději jsem dovnitř už nešel, protože jsem měl pocit, že by díky tomu někdo vypadl oknem, nebo se vyvalila zeď. Po nějaké té směně či dvou hobit vyběhl ze strážnice a začal kličkovat, aby se lépe a rychleji ztratil v davu. Trochu na mě pár lidůch z naší skupiny hudralo, že je hobit oblafl… jenže já mám těchle jednání se "skoro vězni" tak nějak akorát. Či spíš s vězněm - Martinem.

Dali jsme hlavy dohromady a vyšlo nám, že nám vlci reagovali na přítomnost části nemrtvého, protože tam venku za hradbami ji měl Eldar v kapsičce, ano, reagovali na ten zub, takže jsem navrhl, že jej pro začátek schovám v magické torně. A šlo se ven, neboť Sarah chce dojít do Asamu, kde si chce vyšlápnout na malíře. Mládencům se nějak obzvlášť nechce, neboť z toho nekoukají peníze, což nemusí být až tak pravda, protože Zirkon by býval mohl prodat nějakou svojí vzpomínku na ztroskotání, i když jsem proti dávání myšlenek. Jo, kdyby to bylo zkopírování…

Nějak moc daleko nedojdeme, neboť po chvíli slyšíme zleva hrát někoho na píšťalku. Byl to Ronald a hrál vlčatům. Dali jsme se s ním do řeči o chování vlků a on si vzpomněl, že včera k Hatoru se svolávali vlci na hon na nemrtvého. A před chvilenkou bylo další svolávání na cosi, což ale netuší na co. Poprosili jsme ho, aby tam skočila Maruš, která tu už (opět) pobíhá ve vlčím těle. Vyběhla tam (a já už začínám vážně pochybovat o tom, že je to humanoidka) a poměrně dlouho se nevracela.

Ronald hrál na píšťalku, prý aby malá vlčata spala no a než jsem se nadál, spala valná většina družinky. To bylo zajímavé, takhle odpoledne, takže když začal hrát podruhé, zkusil jsem to rozchodit a Dagon vrčel ať toho nechá, že nás uspává. To se ale Ronald ohradil…

Ronald je vůbec nějaký naivnější, protože prý když bych mu dal peníze a odvděčil se mu tak za snahu z paloučku, že by ho ve městě stejnak zbili a obrali, on by pak nekoupil mléko pro vlčata, takže teď když si myslí že neuspává a my s Dagonem vidíme že ano, začínám mít podezření na píšťalku. Poprosil jsem Ronalda o půjčku píšťaly a zkusil na něj zahrát nějakou rychlejší melodii, v jejímž každém čtvrtém taktu si v duchu řeknu slabiku ze slova Popokatepetl. Už na "popoka" Ronald spal…

Měl jsem chuť mu píšťalku zabavit, ale nakonec jsem mu ji vstrčil za košili a když se pak se západem slunce začali všichni budit, poprosil jsem jej, aby v naší přítomnosti už raději nehrál. Probudila se i vlčata a tak jim Ronald vyndal mlečnětukovou svačinku, zabalil ji do plátýnka a nechal první vlče cumlat tuto náhražku mateřského mléka. Dagon na to chvilku koukal a pak si převzal druhé mládě, já se rozhodl pomoci se třetím. Plátýnek i svačinky měl Ronald dost. Ani jsem se pořádně nekoukl, jestli jsem krmil vlčátko Lemonka, Toníka nebo Modřinku…

Pak odkudsi dorazil chlad a Ronald posmutněl, že prý je to zase našlo a že to stoupá z toho místa, kde ležel Tonda. Všichni se na mě podívali a já zbledl, neboť jsem to nechápal a tušil podraz: "Tam kde někdo  zbytečně zemře se otevře portál do předpeklí, ale ten není stálý a má do měsíce až dvou zmizet" řeknu, ale mám dojem, že by to bývalo mohlo mít i jinou příčinu - Martina ve fyzickém těle u nás na obloze. Rozhodně by se nemělo dít to, že se chlad rozrůstá, místo aby se smrskával…

Budu to zřejmě já, kdo to bude muset zlikvidovat a mám zde i pomocníky. Sarah se to moc nepozdávalo, protože to bude další zdržení, ale naznačil jsem jí, že to máme při cestě. Ronald se pobalil a za pomocí druidského kouzla nás protáhl hvozdem tak přímou cestou a tak dokonale hladkou, že by mohl Ronald dělat cestáře, kdyby se ta stezka za posledním z nás neuzavírala. Takové však to kouzlo je…

Chlad se skutečně šíří z toho místa a tak se rozhoduji to obhlédnout osobně a za pomocí klepadla. Otevřu si a snad poprvé zkouším trik, kdy klepadlo odejmu z vnější strany a zabouchnu. Povedlo se, jsem na obloze. Jsem ale úžasný trouba, protože jsem na oblohu lezl veřejně a chtivý záblesk v očích Zirkona Bulvy nešel přehlédnout. No já snad budu muset pořádně schovávat i klepadlo…

Martina jsem odpoutal a když kutím s klepadlem, stojí vedle mě jako puťka. Hned jak otevřu, doslova ho prohodím otvorem do reálného světa. V ten moment se fakt ten tunel uzavřel, takže lezu z oblohy taky a jdu odpočívat, předtím ale přede všemi upozorňuji Martina, že jeho trest je pouze přerušen! Pak mu dávám něco málo k jídlu a pití, ať se panáček obslouží sám. Současně mu oznamuji, že následující dva měsíce o něm nechci nic slyšet ani vidět, že jsem mu ještě neodpustil vše, co provedl, zvlášť to, jak mi bez dovolení četl myšlenky v Odově.

Trest byl pro Martina zjevně krátký, po najezení mu otrnulo a o chvíli později bez dovolení zalehl v chatičce postel patřící Ronaldovi. Jenže zas aby se chlad rozlezl po ostrově nebo pronásledoval Ronalda… a později otravoval všechny na ostrově… Chjo….

Moc jsem toho v zpočátku nenaspal, protože celý den se mi omílal v hlavě pořád dokola. Jak se Zirkon změnil, že ani Dagon není úplně takový, jak jsem si jej pamatoval z dřívějších dobrodružství, že se Eldarovi nelíbí, když jdeme trošku mimo zákon, což mu zjevně asi kazí pověst…

Jo pověst, taky nad tím začínám přemýšlet, jestli bych si neměl taky začít svojí pověst trošku poopravovat k lepšímu. V Komodoru u Norsika ji mám pohnojenou, u Ofeka … To, že ty dva nemám v lásce a že bych ty dva bych rád nachytal na nějaké levotě totiž s mojí pověstí nemá nic společného.

A když už mluvím o své pověsti - u Martina to mám rozlité taky. A i Martin viděl klepadlo a navíc ví kde je klíč změněný v řetěz. Začal jsem se bát…

Urychleně jsem usnul a vrátil se k řetězu, jímž byl Martin spoután, měním jej zpět v klíč a pokouším se jej maskovat tak, aby byl nalezitelný jen námi Půlnočňátky. Jenže mi to nejde a nechápu proč, očekával jsem, že poměrně snadno tohle své přání vyvolám, tak jako Lemon si přivolal křídla (aniž by byl kouzelník), tak jako já přivolal na obloze měch s vodou pro Martina, ačkoliv nemám kouzlo které by tomu odpovídalo… Tak co teď s tím, když Pán snů klíč nechce, že smí mít u sebe jen část z celé sady mocných předmětů?!? Je v něm stále ten zpropadený démon, co zabíjí! Mám to snad risknout, dát si klíč do magické brašny a doufat, že se to povede a že odtamtud nic vystartovat nemůže, protože mošna leží v mimoprostoru a nehýbe se, já si k ní vždy jen hledám cestu…

Nakonec jsem provedl to, co jsem provedl a klíč tak ukryl mimo dosah mnohých. Bohužel se mi ho nepovedlo skrýt tak, jak bych chtěl, ale co nadělám.

(počet zobrazení příhod ostrova Plexis od 25.12.2006:  )

[1] Montážní pěna v množství větším jak malém :-)

[2] Rusovlasý kluk nemůže být nikdo jiný než "Ronald Artur Weasley" :-)

[*] Báseň pro Lemona - (na internetu lze najít originál, naše kopie je jemně upravena)
Když ti život chutná jak citron
a když plno smutku ti zloba přinese.

Když ti život přijde jak kyselý bonbon
a když slza tvou tvář zanese.

Když přestáváš věřit, že políbí tě anděl,
a když všechna radost vykouří se ze srdce.

Pak přijde pravý přítel vykonat daný úděl,
vykouzlí úsměv na tvé tváři a vezme tě za ruce.

Když všechno jak pivo je hořké,
a když musíš sundat snové brýle.

Když přijde ti vše strašně těžké,
a když vzdálí se ti životní cíle.

Tohle nejsou jen slova pouhá,
co tvé uši slyší každý den.

Vždyť přátelství je věrná touha,
co vždy přinese krásný sen.

[3] neherní poznámka: Následovalo 20 minut dohadování, přináším z něj dále je kratinké úryvečky

[4] Gamemaster se smál jak blázen, že prý "škoda" že jsme si vzpomněli, měl na nás nachystanou nějakou kulišárnu :-)