Haepp Modřinka

Minotauří labyrint

19. října 2011, Garnak
(hráno 25. října 2011)
=12 dní do informování Sarah

Narážíme v hospodě jednak na náš dopis, tak i na dopis od Dagona. Bohužel, náš dopis přijel sem do hospody později, než Dagonův. Dopis od Dagona byl psán kostrbatým písmem a prý "když mě budete hledat, budu tady" následované  kostrbatou mapou Zázračného hvozdu a okolí, křížek ukazuje na místo pod prostředním jižním výčnělkem hvozdu.

A byl tam ještě jeden dopis, tentokrát z Eldoru - "žádný z inkriminovaných hostinských nedodal další předměty, ani není nikde hlášena zhoršená pověst Haeppa Modřinky, natožpak škoda na penězích".

V Garnaku je Sarah hvězda “jak to bylo v Komodoru s magickou ochranou” pokřikují na ni. Raději proto šla domů a já na procházku k vodě, ať nevíříme hladinu klevet…

Do Garnaku ze Saxisu za námi dorazil Dagon, a z druhého směru dorazil Eldar, takže jsme u místního hostinského vzájemně zrušili vzkazy pro ty ostatní a řekli si to napřímo – jdeme za Dagonovo dědictvím a nic nás od toho neodradí. Eldar byl využit jako poštovní posel a přinesl mi čerstvý dopis od Balanara – kde mi píše, že s Lemonem odjíždějí mimo ostrov řešit problémy, jež jim byly nastoleny k řešení. Nu což, musím se s tím smířit, jen budu doufat, že nejedou na pevninu a já pak nepojedu se zbylými Mormony a Eldarem na pomoc. Teď večer když píšu deník mě napadlo – jak bude vypadat naše noční služba?

Detaily o Dagonovo podzemí jsme si řekli až mimo město, Dagon nám vyprávěl, že už to místo vykopal, ale že po pár metrech narazil na magickou ochranu, přes kterou nedokázal projít. Což by mohla být práce pro nás. Děláme si srandu z Dagona, že na něj v bludišti jukne nějaké jeho dítě a řekne „ahoj táto“, ale prý tak dlouho minotauři nežijí. Já mám malinko pochyby, nějaký zapomenutý minotaur by to tam hlídat mohl, zvlášť když je to tam chráněno magicky…

Dnes jsme ale rádi, když dojíždíme do Saxisu, v průběhu cesty nás navíc Eldar varoval, že už se o klíčku v Odově přímo na Eldoru ví a prý na něj nemáme sahat. Pak se kolem Eldarovo hlavy začalo jiskřit a otevřel se malinký portál, ze kterého vykoukla hlava kněžny Valerie. Omlouvala se Eldarovi, že se s ním nepotkala osobně, pak si popovídali o klíčku i o tom, že jsem měl se Sarah stejnou smůlu jako on…

Balanar podle kněžny Valerie přistoupil na její loď a přivezla ho tam válečná loď Plexiského vévody Sixela. Varujeme sice kněžnu Valerii, že by se mohlo jedna o dvojníka, ale kněžna nám oponuje tím, že by někdo těžko dokázal udělat dvojníka jeho válečné galery i s mužstvem. Ještě ke klíčku – prý to byl on, co zabil jejího chotě. Eldar se v tu chvíli rozzářil jako sluníčko, že prý ví, kdo jej nosí, ale kněžna Valerie utnula jeho slova – prý se to nemá říkat nahlas, aby to nezachytily sféry. Pak řekla, že už musí končit, neboť se její udělátko už přehřívá. Asi se přehřálo, protože kněžna vykřikla bolestí a její obraz zmizel…

Eldar je prý vázaný mlčenlivostí ke koruně, tak nám to jméno neřekne. Trošku si ho dobíráme, ale necháváme toho jak já, tak i Sarah s Dagonem, protože když Eldar začal místo „poručíku Dagone“ říkat „desátníku Dagone“, tak jsme pochopili, že některé věci myslí vážně…

Ale konečně k Saxisu – večer se nedělo nic důležitého. No tedy, abych řekl pravdu. Nedělo by se nic důležitého, kdyby Ofekovec Martin (ten nešikovný bratr) neobjednal tři pokoje vedle sebe a nečekal uvnitř prostředního na nás. Dole pod stolem nechal ďáblíka, aby kontroloval situaci a to, jestli nám o něm hostinský řekne.

Bojím se, že jaký pán, takový mazlíček. Jeho mazlík je ověšen amulety tak, že sotva chodí a je to stejný plašan. Jakmile se k němu přiblížili Saražini kocouři, ozvala se rána a létaly třísky… Martin vyběhl a prý že jeho ďáblík byl přepaden.

Nahoře v pokoji je přes okno přetaženo nějaké lanko, okenice zavřeny a společně se Sarah cítíme, že na pokoji byla prováděna další ochranná magie a na stole leží několik svitků a magická koule.

 Sarah se nelíbila jedna věc – když Martinovi vypadl z kapsy dopis, jenž už známe od Raela – černokněžníci na Plexisu. A je to zřejmě přímo Raelův originál, protože poznáváme jisté detaily pergamenu. Vztah Sarah k Martinovi se citelně změnil, ale samotný Martin si toho zřejmě ani nevšiml…

Martin na nás čekal a nejprve se bavil s Dagonem, že prý vymyslel nějaké zlepšení a že by se do jeho pastiček už neměl chytat Dagon, neboť ty pastičky naučil na zvuk rolničky, tu by si Dagon přivázal k jednomu ze svých rohů…

Pak jsme se ho ptali, jak nás našel a proč. Trošku se s ním bavila i Sarah stranou, prý se v době jedné z mých návštěv s Eldarem díval do mé hlavy (což se ofiko nesmí) pomocí nějakého udělátka. Tím si to rozlil u mě. Hovor pak dál pokračoval a podle všech indicií, co už u svých přátel dokážu vypozorovat, naštval postupně i všechny ostatní. Nechápu, jak toto může někdo dokázat a nevšimnout si toho.

Martin nám ukázal v křišťálové kouli, co provádí Vincek a Dagon byl nepěkně překvapen, protože cosi zahrabával nebezpečně blízko místa, kam nás chtěl zavést. Martin za to dostal od Dagona slib, že bude moci jít s námi a hlídat nám koně (a záda).

20. října 2011 – Saxis
(hráno 25. října 2011)
=11 dní do informování Sarah

Ráno brzy vstáváme a odcházíme z města – koně úmyslně necháváme v Saxisu, aby nebyli volně na pláních, když budeme v tom bludišti, případně když budeme ve hvozdu zkoumat to místo, kde Vincek něco zakopával.

Pokud se některým mým přátelům Martin nezhnusil včera, tak teď ráno to zazdil úplně. Přiběhl k němu malý kluk, Martin mu předal svého ďáblíka a malý klučina i s ďáblíkem zmizel. Sarah se ho na tuto situaci ptala (jestli posílá ďáblíka Milošovi), a dostalo se jí odpovědi, že svého ďáblíka prodal a že za chvíli ďáblík uteče a vrátí se k němu. Prý mu nevadí, že je to podvod, protože on už se do Saxisu vracet nebude, rozhodně ne brzy…

Bylo by zajímavé sledovat myšlenky mých přátel, ale asi tak do hodiny byl Martin z naší družiny vykázán. Asi ani nechápal proč…

O pár hodin později se už prodíráme Zázračným hvozdem zhruba do míst, kde Vincek něco zakopával a ono místo skutečně nacházíme, Eldar měl velmi dobrou paměť a dobré pozorování včera v křišťálové kouli, takže velmi snadno nacházíme zamaskovaný poklop do tajné chodby.

Dagon nám uvnitř pookřál a když po několika záhybech a třech žebřících poznal, že tato chodba směřuje do míst, kde je to jeho podzemí s labyrintem, málem zařval vzteky. Naštěstí to neudělal, neboť v dáli vidíme světélko – kyklop (!!!) tam odkopává zasypanou chodbu. Zjevně spadl strop a zavalil cestu dál a on to teď čistí.

Šeptaně se domlouváme a nakonec padlo na mě, abych se metamorfoval ve Vincka a šel si s ním sám promluvit. Neprojevoval naštěstí moc inteligence, takže jsem měl dobrou šanci nad ním v souboji řečených slov vyhrát a tvrdit mu, že jsem mu přinesl další zásoby. Poslal jsem ho po nějakém tom kratičkém vyzvídání za ostatními, že se s nimi má seznámit. O pár chvil později byl mrtvý…

Chodil-li sem Vincek jednou týdně, pak máme šest dnů klid na projití Dagonovo vchodem, průchod co tu kutal kyklop bude průchozí až za další dva týdny, pokud bude kopat kyklopovo tempem. Jdeme odsud raději pryč a kyklopa si v duchu řadíme k satyrovi a kentaurům…

U skalního převisu Dagon kopal před pár dny směrem dolů, aby našel místo původního vstupu, my jej procházíme a pak lezeme do první jeskyně. Zde je na stěnách nápis Dagonovo dětí pozdravující Dagona. Jak vidno, Balanaros se při výuce minotaurů velmi snažil, když je naučil tohle a zjevně minotaurům dopomohl i k tomuhle zabezpečení – skutečně tu je nějaká magická stěna, přes kterou nelze projít…

Zatímco se Sarah hledáme nějaký spínač či stopu po tom, jak toto zabezpečení vypnout, Dagon rozumoval nad tím, že ten nápis je z archeologického hlediska unikát, protože se vědění minotaurů předávalo z tlamy do tlamy, písmo minotauři neměli a nepoužívali. Tenhle nápis navíc není takové to „byli jsme tu“, které občas lze najít na nečekaných místech, ale tohle byl skutečný pozdrav dětí pro otce, od jehož odeslání a přijmutí uplynulo minimálně 800 let.

A jak tak nad tím vším bloumám, spínač nalezla Sarah. Na jednom z kamenů byla vytlačena minotauři ruka, Dagon tam vložil svojí dlaň a po chvilkovém pocitu tepla se bariéra odklopila. To už jsem ale zaznamenal úspěch i já, neboť jsem nalezl do nejmenších detailů vyřezanou malou figurku minotaura a zespodu měla značku „B“. Protože se děti Dagona jmenovaly Egon a Ragon, můžeme předpokládat, že tato soška je vyrobena Balanarosem.

Sošku jsme si vzali sebou a postupujeme o kus dál, kde objevujeme zával, přes něj k nám vane slabý větřík, který nám mírně kymácí s plamenem pochodní. To nám dává nějakou naději, že správně vyměřený hyperprostor pomůže. Dagon to vzal na sebe a nechal se ode mě hypnout 7 metrů od nás. Hypnul se a někdo mu vrazil pěstí. Když se pokusil zjistit kdo, nebyl nikdo v dosahu. Hypli jsme se za ním…

Na stěnách nacházíme nakreslené hodně staré a zašlé obrazy. První je téměř nerozpoznatelný, na druhém je cosi jako skřet a na třetím, taky dost zašlém sledujeme takovou podivnůstku, kdy jedna z figur na obraze je znatelně méně zašlá, než ostatní – druid Balanaros.

Jdeme dál, nenapadá nás nic, co by nás u těchto obrazů mělo zdržet a zahýbáme za roh, kde se blížíme k začátku labyrintu, jenž je označen sochami minotaurů dívající se před sebe a současně směrm dolů, přičemž v místě křížení jejich pohledů je kamenný stolek, na němž je zaseknuta kamenná sekera značně podobná té Dagonově. Sekery se dle Dagona dotýkat nemáme, ale není si tak jist, protože je to tu poněkud předělané. Soudím, že ty lebky, co se povalují vedle, jsou vykrádačů hrobek, jakoby po nich někdo chodil šutrák. A i ty sochy jsou takové… výstražné, jakoby varování. Ale současně mají v sobě něco Dagonovského, když jeden z minotaurů má v opasku runu „E“ a druhý „R“, jen tady už vypadají poněkud dospěle, na rozdíl od toho nápisu vpředu, který vypadal dětsky.

Cesta do labyrintu vedla právě kolem soch, Dagon šel první a my těsně za ním a poslouchali vyprávění, že cesta k pokladu bude snadná, ale cesta s pokladem pryč bude hodně těžká. A i ten labyrint, jak si ho pamatuje Dagon je nějak malinko přestavěn.

Začal jsem chápat, proč cesta zpět bude těžká. Sarah začala odmotávat klubko provázku od začátku labyrintu, a když se ohlédla, zjistila, že se labyrint za námi čas od času přestavuje či uzavírá. Tedy částečně uzavírá, ale problém to bude, protože to není labyrint ve stylu zámeckých labyrintů, kdy stěny jsou všude stejně tlusté, a když se vznesete do vzduchu, můžete přehlédnout celé bludiště. Tady to jsou hodně často jeskynní chodbičky…

Dokud se toto dělo za námi, budiž, ale tu a tam se zadaří a změní se to i před námi. Tam se ale děje to, že jeden průchod se zavře a jiný otevře.

Po půlhodině chození vidíme poklad! Dvě kádě zlatých věcí a mincí, některé z nich jsou mírně poničené, jakoby je nový majitel získal v boji. Vše je z kovu, nic dřevěného, skleněného…

Dagon nám dovolil si odebrat něco málo z pokladu a sám se začal hrabošit v kádích až po chvíli hledání nalezl mitrilovou zbroj, kterou hledal. Já si mezitím dorovnal dva klasické měšce na peníze mincemi. Teď když pozoruju Dagona, tak na něm vidím, že se v něm probouzí minotauři geny a začíná ho mrzet, že já se Sarah vynášíme minotauři dědictví a ze stěn na něj koukají jeho předci, kterým se nelíbí ani to, že samotný Dagon bude vynášet nějakou část na světlo…

20. října 2011 – kdesi v minotauřím podzemí blízko Saxisu
(hráno 1. listopadu 2011)
=11 dní do informování Sarah

Každopádně Dagonův meč začal světélkovat, Dagon se vrhl do boje a než jsme se se Sarah vzpamatovali, byl Dagon pryč a průchod za ním uzavřen. Nějak moc jsme to přes koleno nelámali, důvěřovali jsme že se pro nás Dagon dokáže vrátit. Když to trvalo první směnu, šla Sarah zkusit prohmatat stěnu, za kterou nám zmizel. Jenže pak zavřeštěla tak, že jsem měl pocit bezkrevnosti ve svém vlastním těle, otočila se ke mě a mužským hlasem přednesla nějakou báseň. (Tu až za chvilku)

Když se Sarah probrala, nevěděla o ničem, ale o chviličku později cítila, že jí něco odždiblo manu a že se tady jemně setmělo, pojal jsem proto podezření na nějakou Neviděnou Hrůzu. Ruka Sarah jakoby byla popálená už od chvíle, kdy se dotkla té stěny. Zkusil sem hrůzu podvakrát zaklít, ale vždy jsem dostal od Sarah ránu pěstí, a zase si to nepamatovala. "Modřinko, netrpíš…?" optala se dokonce.

Dagon si taky trošku zabojoval, aby pak na závěr se potkal s Eldarem, který nevydržel nahoře hlídat a dokázal projít labyrintem velmi snadno, jakoby s minotauřími labyrinty měl zkušenosti. Ti dva mě našli zkrvaveného nad pergamenem s omlouvající se Sarah, vyprávím jim, co se mi stalo a co říkala Sarah:

Zkáza říše
 
Tu smutnou píseň harfeník mi hrál.
Lexis byl poslední z trpaslíků král.
Od štítů hor až k modrému moři,
svobodné říši dlouze panoval.
 
Z mithrilu sekeru a čepel břitkou měl,
lesk jeho přilbice do dáli se skvěl
a bezpočet hvězd se z nebeské pláně
na stříbřitém jeho štítu odrážel.
 
Do neznáma odešel dávno již,
a kde dlí dnes, se nikdy nedozvíš,
vždyť do temnot zapadly jeho hvězdy,
do hrobky, kde leží stínu říš.

Celé to něčím zavánělo, zvlášť když i při třetím pokusu o zahnání hrůzy jsem dostal od Sarah pěstí a i při tomto pokusu na mě vykřikla dvě slova "Zkáza říše". Dagon pak Sarah držel a já napočtvrté zaklínání dokončil, leč Sarah si vykřikla své dvě slova a Dagon se tvářil, že v tu vteřinu cítil velkou horkost přímo ze Sarah, divže mu to nespálilo chlupy na těle…

Až když jsem se teď pořádně podíval na Dagona, povšiml jsem si, že má na sobě mitrilovou suknici. Protože předtím měl Dagon suknici pro trpaslíka, a teď mu sedí v ní, tak mi to bylo divné, ale prý mu Eldar poradil, ať to zkusí, že prý by to mělo fungovat, že prý tahle suknice se umí roztahovat. A fakt!

Dagon s Eldarem se nás pokoušejí vyvést ven a po pěti směnách přicházíme opět do místnosti s poklady a Eldar vysloví domněnku že je to určitě očarované tak, že zlato nejde ven vynést a kdo to zkusí, ten tu zhyne, tak to prý bylo vytvořeno před 2000 lety. A prý to neplatí pro tu mitrilovou suknici, ta tu byla dle Eldara ukryta před 800 lety. A prý dostaneme prachy za to, že suknici doneseme na Eldor.

Zkusili jsme to a možná to funguje, protože už chodíme méně a Sarah v tu chvíli našla moji křídovou značku - druhou od začátku. Jako najust se v tu chvíli ale uzavřela chodba a tak blbě, že Dagon zůstal oddělen. Měl jsem tu možnost si prohlédnout tloušťku "dveří", takže jsem se zkusil prohypnout za ni. To se mi zřejmě i povedlo, ale Dagon tam nebyl.

Nechápal jsem to, hulákal jsem, ale slyšela mě jen Sarah a já ji. A taky Eldara jsem slyšel. (Ve stejnou chvíli slyšel Dagon Eldara a Sarah, ale mě ne). Vrátil jsem se zpět a teď se hypovala Sarah. Se stejným výsledkem…

Vzdáváme se snadného vyjití z bludiště a jdeme si pro Dagona, což se nám do pěti minut podařilo. Když Dagona máme, napadlo nás, že by nám mohla nějak pomoci soška toho minotaura. Ale jak ji jenom použít… Nakonec stačilo na ni promluvit rodným minotauřím jazykem, aby se soška proměnila v živého minotaura (o hlavu větším jak Dagon^[1] a o něco silnějším) a naši dva minotauři se servali. Rychle vážu mormonskou vlajku na svoji hůl a čekám na výsledek spravedlivého boje, který si Dagon vyžádal…

Druhý minotaur prohrál a splnil Dagonovi přání, jakožto svému "králi" - mžikově se oba dva ztratili, jako by se teleportovali - ven z bludiště. My ostatní, za vedení Eldarem vycházíme ven z bludiště. Ty dvě sochy, co stáli na začátku bludiště a tvářily se přísně, se nyní usmívají. A já pochopil, že prokletí bludiště se týkalo i té suknice…

Venku vyjekla Sarah jak jí její ruka zabolela na přímém slunci, takže si ji schovala do rukavice, ale za takovou směnu cítila, že se něco změnilo. Ruka byla náhle v pořádku a já s Eldarem měli pocit (no vlastně Eldar měl) že jsme zase nějakého……….. vynesli z jeskyně.

Mělo být hůř - na cestě na nás čekal trpaslík se dvěma krolly bojovníky a začal po nás chtít to, co jsme vynesli z podzemí - suknici. Dost nás všechny naštvalo, že věděl o tom, co děláme a vývoj ten trpaslík "hnal" k naštvání Dagona, takže se vzájemně vyzvali na souboj a pak se tvářili, že to vlastně chtěl ten druhý z nich. Galantně (!!) se dohodli, že Dagon si smí vybrat soupeře a on si vybral toho vyššího krolla. Dohodli se na boj do první krve a po pár třesknutích zbraní v souboji začal krvácet Dagon.

Začli jsme se přátelsky bavit (neboť Dagon si vybral čestně soupeře podle velikosti, čestně bojoval a čestně uznal porážku) a trpaslík nám vysvětlil kdo je kdo:

a) jmenuje se Mudro a chce suknici, protože král Lexis, jemuž patřila, nemá po smrti klid a protože mu už dobrodruhové totálně ukradli všechny součásti zbroje a zbraň, tudíž reálně hrozí, že mrtví povstanou.

b) Dagon si zvolil krolla Tyga, jenž je mistrem 24. úrovně a dělá mistra i markraběti Asamu (!), vždy jednou za čas připlují na Plexis a pak zase odjíždějí.

c) druhý z krollů, Kozlok, je pouhý žáček, i trpaslík prý bojuje lépe.

d) Trpaslík je ochoten nejenom náš předmět vyplatit, ale i ty ostatní a naznačuje, že je ochoten za ty věci i zemřít, že po ostrově je vícero lidí, kteří pracují na návratu těchto věcí.

e) Uznale pokýval nad námi hlavou, že jsme první, kteří dokázali vejít do labyrintu a vrátit se z něj. Jsme prý první po dost dlouhé době.

Pak jsme se zasekli na tom, že Eldar nechce vydat suknici, že to prý musí rozhodnout Sixel, trpaslík Sixela neuznává, protože uzurpoval království Lexisovo, navíc má pocit, že by on vlezl Sixelovi do jeho pasti. Já jsem nerozhodnutý, ale v hlavě mi zvoní to, že obě mé já - denní i to půlnoční - straní trpaslíkovi a mé půlnoční já straní trpaslíkovi o dost více…

Nakonec jdeme všichni do Saxisu, Eldar odsud vyjel na Eldor pro názor Sixela a my s trpaslíkem a krollem osaměli. Vyšli jsme si za město a zde založili tábor a připravovali se na spánek.

Trpaslík nám prozradil, že poslední dobou jsem za markrabětem jezdí jednou za tři roky, ale že nyní je zde na ostrově delší dobu, neboť pátrá po těch předmětech. Dagon v tu chvíli naznačil možnost snažší domluvy o dalším předmětu, neb se domnívá, že ví o další součásti, jenž je ukryta v podzemí.

Trpaslík se dál baví s Dagonem na téma suknice a že ve skutečnosti Dagon nejde po suknici a oba se shodují nad tím, že chtějí, aby tady na ostrově byl klid. Pak ukázal na mě a prý jestli jeho (jako Dagonův) přítel není nemocný a nemá něco se zrakem. Prý mám zakalený znak… a ptal se taky na mou choť (jako na Sarah).

 Sarah se nejprve smála, že má choť není, ale pak se čertila, protože jediná další možnost podle trpaslíka Mudry je ta, že Sarah je povětrná ženština. Ano, narazili jsme na národnostní rozdíly, neboť trpasličí ženy nejsou dobrodruhové…

 Pak jsme se vzájemně představili a já poprvé slyšel jméno Dagona - Dagon z klanu Hebrinů (přepis jména klanu je fonetický). Trpaslíka Dagonovo přízvisko překvapilo, prý tento klan podle Mudra už dávno vyhynul…

Když byly formality odbyty, obrátil se Dagon na nás dva se Sarah a prý že je čas na uzavření dohody a Mudrovi dal otázku, co by nabídl za tento předmět, neboť dle něj jsme teď majiteli suknice my tři. Mudro nabídl „cokoliv, co je schopen sehnat ať už z předmětů magických, válečnických anebo může nabídnout nejlepší válečnickou školu“. Dagon se podíval na mě a já mu odpověděl, že se na to dívá jinak mé první já a jinak mé Půlnoční já. Dagon mi to odkýval, a naznačil, že když Mudro svatosvatě slíbí, že tu zbroj opravdu vrátí do hrobky a nechá jí tam, že je ochoten přimhouřit oko nad střetem práv Lexise x Sixela a přiklonit se pro tuto chvíli na stranu trpaslíků.

 Sarah se oprávněně ptala na to, jestli bude stačit jen jedna vrácená věc na to, aby mrtví nevstávali a trpaslík řekl, že to vstávání začlo když zmizla poslední část a že on se necítí na to, aby porazil vévodského synka Randorfa, který má v držení sekeru.

 Dagon to uzavřel tím, že nadhodil, že chce 10 tisíc zlatých na hlavu (tzn. 30 tisíc zlatých za suknici) a Mudro prakticky hned řekl, že PLATÍ a napřáhl ruku na potřesení.Dagon dodal další podmínku, že chce být u toho, jak se předmět bude vracet zpět do hrobky s tím, že dá slovo, že se nebude pokoušet získat suknici zpět. A Mudroch v tom případě chce, že nikomu dalšímu neprozradíme úkryt/hrobku, kam to zanese.

Dagon přisahal při jméně svého klanu (což je dle trpaslíka velmi čestná přísaha), Sarah přísahala^[2] na svůj život, a na závěr se připojuji s drobným zaváháním i já podobnou přísahou a zaklínám se jménem Sheliny Marlson…

 Měl jsem poměrně dost času přemýšlet nad tím vším (jen přísahu jsem vyřkl po velmi krátkém přemýšlení) a jsem smířen s tím, co jsem vymyslel. Jakožto služebník Pána snů si chci usnadnit práci a nelovit tak příšerně mocné duše, jenž se při invazi nemrtvých objevují jako „vedlejší produkt“, což je o to horší, že teď jsem na Plexisu sám (moc bych se divil, že by mládenci z lodě chodili do služby, to jsme nedělali nikdy, s výjimkou mě, ale to jsem měl sebou klepadlo).

 Současně se na problém dívám jako diplomat sloužící Velvétu a tady je můj názor jasný taky – diplomacie je o rovnováze, aby nikdo neměl převahu. Za předpokladu, že ten, kdo získá kompletní zbroj, získá kompletní moc a sílu ovládnout celý Plexis, nechci, aby ani jedna strana měla převahu. Tím, že jednu z částí mají elfové a teď dejme tomu jednu z částí budou mít trpaslíci, bude panovat jakýsi klid zbraní.

 Jenže je tu ještě třetí, pro mě poměrně nová část – má část Plexisko šlechtická. Hmmm, to budu muset promyslet ve spánku, ale asi bude muset stačit, když později nebudu pomáhat trpaslíkům.

 Protože bych rád něco naspal i jako kouzelník, vysvětluji všem, že ať se bude se mnou ve spánku dít cokoliv, že se mnou nemají hýbat. Trpaslík Mudro to okomentoval slovy o tom, že si nemohl nevšimnout, že sloužím dvěma pánům, že má mysl je rozervána. Udělal jsem takové to gesto „nojono“ a hledajíc slova Mudrovi vysvětluji, že Pán snů není přezdívka žádného ze šlechticů a že dotyčný není tak úplně z tohoto světa. Vidím na Mudrovi, že pobledl, ale neřekl mi na to nic. Omlouvám se mu, že to neumím lépe vysvětlit.

 Krolové až do této chvíle neřekli ani slovo, což nám všem došlo až teď, ale kupodivu nám musejí rozumět protože trpaslík jím z knihy předčítá pohádky v obečnitě…

"Mnoho let si hověl obr na kameni. Mumlal, brumlal, cumlal starou kost. Byla to kost ožužlaná, on ji cucal mnohá léta. Masa neměl moc" začínala ta pohádka, jenž zdánlivě byla rýmovaná a poměrně mockrát se opakovalo slovo kost. Příběh pak pokračoval, jak kroll Tyg obra přemohl…

Pak se se Sarah kočkovali na téma "žena a umí číst? to je tedy výkon" a že Sarah rozumí ale nemluví trpaslicky a ani nevím, jak to pokračovalo.

 21. října 2011 – Saxis
(hráno 1. listopadu 2011)
=10 dní do informování Sarah

Noc proběhla v poklidu, nic mě do služby netáhlo, ale i tak jsem se preventivně zrychleně proběhnul po ostrově. Ráno pak vstávám a jsem v pohodě. Sledoval jsem při snídani rozcvičku trpaslíka s krolly, byl to zajímavý pohled…

Zajímavější to bylo při snídani trpaslíků, protože nám Mudro prozradil, že téma minotaurů docela studoval, pak Dagon prozradil na toto téma, že vlastně ani neví, jestli je nebo není Plexisan a že jsem ho já zachránil ze spárů vycpavače kuriozit.

S trpaslíkem Mudrem jsme se včera dohodli, že nebudeme nikomu říkat, kam tu suknici budeme vracet a proto vyrážíme neznámým směrem a jdeme neznámou dobu. Bavíme o tom, že ne zcela živí strážci budou uvnitř a zdali nám vadí jejich existence. Vzhledem k tomu, že přinášíme ztracenou věc, bude cesta dovnitř dobrá, ale zpět… Nemuselo by se zadařit - naznačil Mudro, ale dodal, že naprosto chápe, že si chceme ověřit, že předmět bude uložen na své místo.

Vadí nám, ale vyvražďovat je nebudeme, zvlášť když nepůjdou ven na Plexis - tak nějak by se dal stručně vyjádřit náš názor. Mudro to vidí tak, že to uděláme naopak - normálně strážci spí a pak se budí při odchodu - my je vzbudíme a oznámíme jim, že jdeme vrátit předmět a že jsme slíbili, že neprozradíme toto místo, což je prý jedna věc, která se oněm strážcům bude líbit. Sarah pronesla - že tam tedy určitě budou nejvyšší nemrtví - kostliví draci. Mudra to dohnalo k údivné hlášce: "Jsi nejenom sečtělá, ale i chytrá.Obdivuhodné. Jsi si jistá, že jsi žena?!? Přemýšlíš jako muž." Dagon do smíchu Sarah pronesl "To víš, už je s námi dlouho". Sarah to rozčísla: "A spousta mužů přemýšlí jako ženy. A je to pak znát". Mudro si to raději ani nepředstavoval…

Mudro se pak v jednom místě zeptal Tyga, jestli jsme na správném místě a prý ano. Pak bylo na světlo vytaženo trolí srdce a…

… a pak jsme byli v podzemí. Vstupní prostor zvící hřiště byl postupně ozářen světly. Mudro do čtyř světových stran vykřikl v trpasličtině nějaký vzkaz (dle Sarah něco o tom, že přichází trpaslík Mudro s doprovodem, vracející poklad a žádá o povolení bezpečného vstupu) a políbil zem. Pak jsme měli čekat, že k nám přijde průvodce.

Přišel a byl to nějaký duch, protože stojím nějakou náhodou k němu nejblíže, dotkl se mě a já si připadal jako když stojím před Mozkomorem na Eldoru. Duch začal tiše mluvit:

Z věčné noci Modřinka vrátil se zpět
Unikl nočním temnotám,
jsa oblečen v elfskou běl,
neb píseň spánku sladce pěl.
 
Zřel starších pánů věčnou říš,
království, jež neuvadá,
a zřel co zůstat skryto má
všem těm, jež svět je domovem.
 
Nový hrad mu tam postavili,
stěny z mithrilu a drahokamů,
ze stříbra bytelnou věž má,
s praporcem nad ní
jež září a svítí jak
světlo z hvězd.
 
Zažhla ho sama Klíčnice,
část svého světla mu dala
a tím nesmrtelným střežit hrad přikázala!
Po nekonečné obloze, bez břehů,
hranic a cest,
výš než paprsky sluneční,
než záře Luny a hvězd.
 
Zpívá nám ve snách píseň svou,
v čase jež nezná včera, zítra či dnes.
Buď Bohům dík za světlonoše spánku,
za herolda hvězd,
co plamen nocí nosí.

A kruciš! To znělo napůl jako věštba (prostředek básně) a napůl jako má charakteristika. Strážce se svých slov polekal a vrátil se zpět! Mudro si toho všiml a podivil se nade mnou - oči rozšířené, polkl a když byl schopen promluvit, naznačil, že prý opět překvapujeme, a musel si zakouřit. Sarah se na mě kouká pohledem naštvané dívky - "to si ještě vysvětlíme". Na můj dotaz, jestli tedy jdeme mi Mudro řekl, že stále nemáme průvodce, prý ten první utekl, neboť neprodýchal setkání se mnou. Pak mi řekl: "Neříkal jste, že máte Hlas!"

Sarah na mě dělá "hééé" jako že nechápe a to samé Dagon. "Nooo máááám Hlas, aaale obávám se, že v tuto denní dobu nebude fungovat" odpovídám jim velmi obezřetně, protože si osobně nejsem jist, jestli se mému Zpěvu při službě Pánu snů dá takto říkat. "Hlas?" podivila se znovu Sarah. "Lá, lá, lá" zanotoval jsem tři tóny, abych jí napověděl.

"Jo ták" stihla říct Sarah než si uvědomila, k jaké úděsně a příšerné věci došlo. Doslova jsem se rozsvítil a stojím tu v kutně, teď ve dne a svítím mnohem víc, než kdy jindy. Okamžitě se to snažím shodit a přejít do normálu, ale nejde mi to. Mudro má otevřená ústa a nezmohl se na slovo.

"Do háje" pronesl jsem, ale neznělo to jako mé normální naštvání, ale jako nádherné zpěvavé slova, která uspávají všechny okolo. Probohy! Teď né, teď né, proč mě Yavalanté tak zkoušíš, proč Hator?!? Tady je spánek dost hloupá věc!

Mělo být hůř. V mé mysli mi probíhal zuřivý boj - Tady je taková užasňoučká akustika, můj hlas se tu tak přenádherně nese, dokonce se tu dá počítat i s ozvěnou a s jedním mým tónem něco nablízku rezonovalo, to by se krásně zpívala "a Elf gwirion" nebo svatební píseň "fy modd yn briod eisoes". Nesmíš zpívat, uspíš všechny okolo! Aspoň jednu si zazpívej, hele, vždyť sis teď vzpomněl na to co ti zpívávala maminka: "Haepp aeth i mewn i'r bresych"^[3], ta je kraťoulinká.

"Ššššššš" zasyčel jsem nad sebou zlostí a sleduji, jak i krolové začínají zívat, protože pochopitelně můj hlas nezní zlobně, nýbrž přímo nádherně zpěvánkově. Ne, takhle by to nešlo, vytahuji pergamen a dál se dorozumívám psaně. Dagon navrhl, že bych měl zůstat tady, že asi nebudu strážci přijmut, ale Mudro to vidí právě naopak, jestli prý mám dar uspat ty, kteří mají spát, pak v případě že se něco zvrtne…

Tím, že jsem vydržel asi tak půl směny být naprosto zticha, zář kolem mě začala pohasínat, až tu opět stojím ve své normální (=nepůlnoční) podobě. Pak přišel strážce a vedl nás. V hlavě mi ale duní slova Mudra, které vyřkl v mezidobí při čekání ("Některé bytosti mají dar, dar tak mocný, že když jej rozvíjejí, dokáží jedním slovem vyrvat duši z těla a tento muž k nim patří"), ale jen chvilku, protože se mi opět začíná chtít zpívat a musím se držet. Je to asi škoda, nevyužít krásné ozvěny, zvlášť když mě napadají písně, o kterých ani nevím, kdy jsem je slyšel a dost možná že jsem je právě "sám" složil. Mě se chce zpívat, fakt se mi chce zpívat, přímo zoufale se mi chce zpívat!!!

Úporně se snažím vymyslet strategii, jak se zachovat a jestli riskovat můj podivně posílený Hlas a Zpěv, pokud by se to zvrtlo a rozhoduji se že ano, ale jak říkala Sarah a Dagon, kdybych zpíval teď mohl bych pohněvat zdejší osazenstvo. A ani já si nejsem jist, jestli bych dokázal uspat celé podzemí.

Z cesty dolů si nepamatuji skoro nic, uvědomuji si až předání naší suknice na polštářek a že tu jsou další polštářky a dva jsou již obsazené - zadní plát a jedna gantleta. Pozorně si je prohlížím a zřetelně si uvědomuji, že jsem přední plát i druhou gantletu někde u někoho viděl…

Mudro nás nasměroval do pokladnice, kde byli tři draci, na každého z nás jeden a hlídali, abychom si brali jen to, o co jsme si za suknici řekli. Stihl jsem si tak akorát nabrat třetinu pro sebe, protože jsem musel Sarah odtahávat od jiných věcí a Dagonovi poradit jednoduchý přepočet na čtvercové krychličky, neboť do tolika nedokázal napočítat.

Od čeho všeho jsem Sarah tahal jsem nenapíšu prakticky ze stejného  důvodu, jako cestu sem do pokladnice - bojím se, že ten, kdo používá sféry, si čte v mém deníku, nebo si čte dodatečně osobně, a následně pak informace zneužívá…

Jdeme hned po nabrání trpasličích ryzích mincí (jsou cenově asi draží než klasické mince, neboť budou ryzejší) zpět a já mám připravenou písničku, kterou zpívá u nás král "fy nghariad, yr wyf yn wal mowntio", ale nakonec jsem jí nemusel použít. Jsme opět venku na čerstvém vzduchu. Uf uf uf. Mudro je trošku mimo, dostal svojí odměnu nečekanou - byl dole po vojensku povýšen…

Dagon už ví, co bude žádat příště - diadém minotauřího krále, který v pokladnici byl. Každý z nás se rozprchl někam jinam, s Mudrem je domluveno, že ho najdeme v Asamu, Dagon bude čmuchat po dalším podzemí a my se Sarah máme taky svoje věci k řešení.

Hned jak jsem byl sám jsem si musel zazpívat, jinak bych se už asi zbláznil, leč moje zpěvankové šílenství už pominulo a k proměně nedošlo. Ani v noci ne. To mě potěšilo, což může někomu znít divně, když jsem přišel o poměrně mocnou zbraň, ale já byl rád. Na druhou stranu - co tedy spustilo tu schopnost? Napadla m děsivá myšlenka, jak už to děsivé myšlenky dělají: Spolupracují snad trpaslíci se slunečňáky? Nebo tam bylo přespříliš prastarých kouzel? Přespříliš nemrtvých? Nevím, neznám, snad ani nechci vědět…

(počet zobrazení příhod ostrova Plexis od 25.12.2006:  )

[1] Alternativní dějiny: "Já za to nemůžu, že jsem byl v mládí nemocný!" vykřikl Dagon plačtivě či omluvně směrem k nám…

[2] Sarah byla mírně spletená a taky přísahala při jméně svého klanu

[3] Šel Haepek do zelí do zelí, natrhat tam lupení, lupeníčka…