Rozuzlení několika záhad

Náhle se u skupinky s truhlou otevřel portál a na druhé straně bylo vidět Raelovo bratra ve zničené laboratoři, jak se válí na zemi v krvi. Zdálo se, že těsně předtím než omdlel, stihnul lupnout svitek, který ten portál otevřel. Tím, že Raelův bratr portál neovládá znamenalo, že po poměrné kratičké chvilce se portál začal pomalinku zavírat. Rael se nerozpakoval a portálem proskočil, ten se za ním hned zavřel, Balanar tak s truhlou zůstal sám.

Já, Lemon a Sarah jsme nakonec poctivě asi tak 500 metrů před městem seděli skryti ve hvozdu a čekali na západ slunce, abychom poslechli vévodu, byť falešného. Jakmile se tedy slunce na západě dotklo moře, vyrazili jsme k branám. Jenže na hradbách začali křičet “pozor orkové” a před Lemona dopadl šíp. Okamžitě zmateně odbíháme stranou a jakmile jeden z nás byl od ostatních trochu dál, zjistil, že na dálku vypadáme jako orkové a dokonce mluvíme i jako orkové.

Nechápu to, kdy se na nás tohle kouzlo objevilo? Teď, když se na sebe koukám, tak vidím, že se asi tak pár centimetrů od mého těla vlní vzduch, takže je mi jasné, že je to možná nějaká iluze, jenže s tím nemám moc zkušeností a musel bych to zkoumat, jenže klidu mi nepřidává, že na hradbách řvou něco o psech, jízdě a pronásledování. A taky to, že kolegy nemohu zastavit a teď když jsou daleko ode mě, tak mi nerozumí, protože z jejich pohledu mluvím jako ork, což ostatně oni z mého taky. Orčici Sarah navíc nejde zrovna libá vůně z tlamy…

Napadlo mě jediné řešení - rychle jsem doběhl zbytkové orky a v okamžiku, kdy se mi před očima “proměnili” do normálního vzhledu, křiknu, že kus poletíme ať zmateme stopy. Kouzlo se podařilo, letíme a letíme směrem k Balanarovi…

Pak ale byla Sarah zasažena šípem a to šípem Balanarovým, okamžitě proto zuřivě posílám v súru obrázky s naším problémem, takže další šíp už nevyletěl a my mohli přistát na zemi. Balanar doléčil orčici Sarah a hned následně se poblinkal, orčice Sarah vykřikla “UMBALA”, když ji Balanar šíp prorážel skrz tělo, a já hned na dívce zkusil Zlomku. Překvapilo mě, že fungovala a docela za levně, bohužel mi po propočtech vyšlo, že mohu seslat bohužel už jen jednu zlomku a seslal jsem ji proto na Lemona a čertil se, že mi chybí právě jeden mag, abych doseslal zlomku i na sebe.

A tak se všichni mohli bavit se všema, kromě mě, který slyšel vše správně, ale mluvil jen orksky nebo v súru, takže mi rozumněl alespoň Balanar. Škoda, že Sarah nenašla dostatek many, aby odčarovala i mě, ale dohodli jsme se poměrně jasně, prostě jsem popošel po větru a zalehl.

Klidu jsem se ale nedočkal, protože v mé blízkosti začal velice rychle růst strom a podle všeho byl ve strom metamorfovaný ten druid, co jsme ho našli v Oáze. Jak se sem dostal, to netuším, ale tenhle stromeček před pár hodinami sázel Rael, jak mi bylo dodatečně po boji napovězeno…

Druid na nás začal útočit, kolem nás udělal hradbu z hustě nasázených keřů a stromů, bral si na to manu ze hvozdu (čímž ho budil), my útočili na něj, ale byla to pro nás předem prohraná bitva, protože měl druid vyčarované odrážení kouzel. Mé rudé blesky se odrazily na mě a já z pohledu ostatních v orčím těle prolétl vzduchem a následně dopadl už ve své normální podobě. A věřte mi, vůbec se mi nechtělo vstávat. Lemon ale díky tomu, že s tvorem v truhle dost dlouho mluvil jak před naším výletem do města a pak i po našem návratu zpět a důvěřoval mu, takže teď prostě došel k truhlici a otevřel ji.

Vzájemnou domluvu bytosti a Lemona duchoidní bytost dodržela (vypadala jako okřídlený člověk) a nejprve se šla poprat s duší druida o jeho tělo a celkem nepřekvapivě bytost vyhrála. Vyjevená duše druida se ani nestačila rozkoukat a Balanar, v mžiku oblečený do noční zbroje ji drapsl a odvedl k nám za bránu. Z pohledu Sarah jsme mi tři půlnočňáci na chvilku strnuli a kolem nás se dělala jinovatka…

Bytost, nyní v těle druida se s námi dala do diskuzí a sdělila nám, že uposlechne svůj slib daný Lemonovi, že navždy odejde z Plexisu (což ostatně i chtěl, aby ho nějaký vykuk Ofek opět nechytil a neuvěznil, byť asi nechtěl odejít navždy) a na naší otázku nám jméno opět z nějakého důvodu neřekl. Každopádně je to další věštec v několika posledních dnech, kterého jsme potkali.

Pravá tvář její v zrcadlení
prozradila se v diamantu.
Sarah se prudce otočila,
zakrýt však obraz nestačila.

Pak pokračoval: “Tys jediný Lemone myslel na svůj tým” (Tím mě trošku naštval, protože v době, kdy jsme nevěděli, že je to bytost dobrá sem také na tým myslel, protože kdyby to byla bytost zlá, tak jsem ji pustit nechtěl, protože by nás dořezala) a pokračoval slovy: “Zeptej se Raela, co poutá duši Ofeka”.

Pak jsme si popovídali o truhlici, což je naprosto dokonalé vězení, z nějž se nejde dostat a v němž neplyne normálním způsobem čas. Je to navíc artefakt, proto jsme bytost požádali, aby ho odložila raději hodně daleko a bezpečně, než aby ho tady na Plexisu někdo zneužil, což teď, kdy teprve skončil mimořádný stav, podle nás hrozí dost. A to i kdybychom truhlici odvezli Sixelovi na Eldor.

Pak bytost odešla a naopak se po chvilce objevil druid Mário, jenž šel na kontrolu, jestli z nás někdo přežil a taky na kontrolu, jak moc je hvozd poškozen či probuzen. Zpočátku se s námi bavil na téma našich zážitků a varoval nás před obviňováním Ofeka, byť i nepřímým. Prý je velký kamarád vévody. Pak se stočil hovor na výsledek bojů.

“Vévoda vyhrál, ale není schopen vládnout” řekl a pokračoval větou, že Ransdorf spolu s městskými markrabaty objíždějí města a zjišťují škody. O Moudrém hvozdu nám Mário ozřejmil hlavně škody - jednak byl hvozd místy probuzen a dole u Bouřných hor ho velký kus chyběl, tam prý teď ti druidové, co nejsou příliš zranění sázejí nové stromky. Asi šest druidů v průběhu bojů přišlo o život…

Vyprávěli jsme mu naše příhody a domněnky kolem Ofeka, co na něj máme kolem truhly a kolem naší podivné proměny a Mario zvážněl. Poradil nám, ať úplně vše řekneme Zefrítě, ale to kolem Ofeka ať raději vynecháme…

Pak se nám začal smát, že druid chytil druida, neboť nás vegetace dost neprůchodně obklíčila a poťouchle požádal Balanara, aby jednak poklidil tu spálenou zem po místě, kde stála truhla a druhak aby nás všechny (nedruidy) osvobodil.

První krok pro Balanara byl jednoduchý, ten již dělal mockrát - začal pět druidskou písničku “Vstávej semínko holala” a hned začla rašit travička a nějaký malý stromek. Balanar písničku přerušil v okamžiku, kdy již nebylo poznat, že tu bylo něco ošklivého.

Druhý krok prý dělal Balanar poprvé v životě a bylo to cosi opačného než před momentem. Také teď cosi zpíval, a přerostlé stromky a keře se začaly sesychat a zmenšovat se. Když bylo hotovo, přeptal se nás Mario, co chceme dělat a že bychom také mohli podat hlášení na Eldor. Po našem krátkém dohadování jsme se shodli, že všechno naše co máme nedořešené počká a že půjdeme na Eldor hned teď.

Mário si nás přeměřil každého z nás na šířku a pak nám rozdal šátky, které jsme si pro vlastní bezpečnost měli dát přes oči. Rozsvítila se mi očka - půjdeme přes strom, nebo přes nějaké jiné hvozdové udělátko? Samozřejmě jsem to nepoznal, ale když chvilku jdete lesem podél vody a držíte se vzájemně za ruce, abyste pak najednou šli po drobných kamíncích, tak víte, že se nějaký ten přesun stal.

Když jsme pak směli šátek sundat, byli jsme na mítince na Eldoru, kterou si pamatuji jako sraziště druidů, ostatně právě zde bojoval svého času Balanar s druidem medvědem. Teď tu seděl jiný druid v lidské podobě, kterého rozpoznávám jako vlka, s dost ošklivě dotrhaným obličejem. Spolu s Balim si vyměnili nějakou vrčivou poznámku na téma, že teď by jeden druhého porazil, respektive že i teď by toho druhého porazil. Bylo to spíš takové to pošťuchování, než aby to vypadalo, že ti dva se nemají rádi…

Dostali jsme se do řady delegací, které stály ve frontě na přijetí u vévodské rodiny, ale zjevně bylo vidět, že dnes úřaduje pouze lady Zefríta. Dokonce jsme se ani neumyli a nepřevlékli, tak to naše přijetí Mario doporučil uspěchat.

Spolu se Zefrítou tu byl přestárlý elf rádce a opodál dva písaři. Ti jednak zapisovali stručně hlášení, co sdělovala delegace pro Zefrítu a pak na menší pergameny rozkazy, které následně na to další elf odnášel kamsi pryč.

Za nás se do fronty už nikdo nepřiřadil, a snad i proto si lady Zefríta troufla říci i to, co by asi normálně nikdy veřejně neřekla. Začla tím, že nám řekla výsledek bojů, ale neznělo to moc povzbudivě. Pak jsme povídali my. Zefrítu to zaujalo a nechala si poslat už v průběhu našeho vyprávění pro dva pergameny. Oba nám je ukázala a ptala se, jestli zobrazení odpovídá originálu co jsme viděli. Odpovídalo - na jednou nákresu byla truhlička a na druhém pak ona bytost. Po kratičkém zaváhání jsme jí to odkývali a ona se na nás nezlobila.

Jen jí trošku mrzel slib, který Lemon na bytosti vymohl. Obrátila se na rádce a zeptala se ho doslova: “Máte se svým bratrem spojení?”. Tím naprosto rozbila veškeré mé teorie, které jsem si kolem tohoto elfa stvořil…

"Maminko, kam odcházejí staří elfové?" zajímalo malého elfa.

"Maličký, odejdou k velkému stromu," odpověděla mu maminka.

"A jak poznají, kdy tam mají odejít?" nedal se odbýt.

"Já nevím, poznám to až přijde. Všichni to jednoho dne poznáme," na to maminka.

"Já nikdy nebudu starý, někdo se musí o velký strom starat," zamudroval malý elf.

Zdroj: www.pooh.cz/literarky

Pak už se v přijímacím sálu nedělo prakticky nic důležitého, kromě toho, že Zefríta sešla k nám a pověděla nám ještě pár věciček, na což se rádce slovně ohradil, že to by asi neměla, ale Zefríta mu odpověděla, že “teď jsme pouze mezi svými”. To mě zahřálo u srdce, a měl jsem si tento příjemný prožitek zopakovat ještě jednou. Zefríta totiž poslala pro dvě pážata a jedno z nich přineslo tři zcela nové identifikační přívěsky. Sarah tak získala svůj úplně první přívěšek, který dle slov Zefríty nám všem měl usnadnit přístup ke dvoru.

Svůj původní přívěšek jsem musel vrátit a vracel jsem ho tak šikovně, abych měl šanci rychle porovnat tvar a barvu všech dřevěných tyčinek na původním přívěsku proti přívěsku novému. Byly tentokrát totálně rozdílné a já pochopil, že má původní teorie která část přívěsku je jméno padla. Trošku jsem se zasnil a v duchu začal počítat všechny své přívěšky co jsem jich tu na Plexisu měl, od nejprvnějšího, který měl “počmárané” pouze dvě tyčinky, které mě zřejmě popisovali jako “elfa co není nepřítel”, přes “elfa pracovníka velvyslance z Velvétu” který mi vůbec poprvé otevřel cestu na Eldor-byť s nutným doprovodem, přes dva až tři další až po tento, až mi náhle druhé z pážat přidělilo pohár s červenou hustou tekutinou. Svůj pohár dostala i Zefríta a ta nám šla příkladem. Napila se jako první a z pod očí jí zmizela únava, napil jsem se pomalu též. Jako bych pil čirou energii, už mě nebolela zraněná noha, necítil jsem manovou prázdnotu…

Lemon se ptal na tento přívěšek a bylo mu vysvětleno, že to je identifikační přívěsek a pro Lemona je tam napsáno, že nositel je Barbar Lemon a je tam mimo jiné poznačeno to, kdo mu přívěsek vydal a kde je Lemon registrován nejenom k pobytu a tak…. Na doplňující dotaz Zefríta řekla, že některé naše skutky jsou registrovány v knihovnách Eldoru, povětšinou ty, které si při dvojrozměrném pohledu na svět (dobro / zlo) zdají býti dobrými a u některých ještě není jasné, zdali jsou dobré.

"Jen jednou za milénium uzříme bytost se silou barbara, moudrostí elfů a nesmrtelnou duší", pronesl onen starý elf pochvalu na Lemona…

Zbytek noci a pak celý jeden den trávíme na Eldoru, kde si dopřáváme lázeň a trochu toho léčení a hlavně spánku.

Další den hned po ranním kuropění vyrážíme ve trojici Balanar, Sarah a já na kolečko po ostrově po trase Hator, Cvočkov, Garnak, Evelin, Cedrov, Komodor a první delší zastávkou bude Garnak, respektive jeho chudinská část u vody, kde žije kamarádka Sarah - Kamila. Ta Kamila, jenž kdysi věděla o odměně na Balanara a o níž jsme se před desítkami dnů domnívali, že je unesená…

Hovor v Garnaku Kamily se Sarah se nakonec ukázal býti dosti dlouhým a měl být velmi důvěrný, takže si děvčata vzala lodičku a jely se projet, my ostatní čekáme v hospůdce. Sarah se vrátila až večer a tak už to nehrotíme a spíme ve městě, a to přímo u Sarah doma…

Ráno jsme hned brzy vyrazili do Evelinu, kde si kupujeme zásoby a rovněž spíme ve městě. Balanar nás tady seznámil se svým plánem - chce v horách najít malou tajnout trpasličí základnu, která měla být stará - původní. Můj plán, prolítat to spolu se Sarah s kouzlem UFI přes celé Hadí pohoří, které není příliš místními lidmi navštěvován, nám Balanar smetl, neboť prý ta pevnost bude v podzemí, venku bude stěží vidět malý vstup. Jak tedy budeme hledat tuhle jehličku v hoře sena? Balanar se domnívá, že uvnitř té pevnosti budou skurúti (tedy orkové) a že ji budeme hledat pomocí druidských dovedností - díky tomu, že bude hledat vlastně skurúty a ti by měli být vevnitř…..

Další ráno vyrážíme do akce, Balanar občas sešle kouzlo vyhledávající skurúty, my ostatní si bystříme zrak při prozkoumávání skal, ale první den se nedělo vůbec nic zajímavého. To až večer, kdy už u malého ohýnku v přicházejícím večeru večeříme, se v dálce v horách ukázal další malý oheň. O hodinku později někdo blízko nás seslal dost silné kouzlo a hlídku mající Sarah to začala řešit a vyslala svého kocourka na průzkum do okolí sta sáhů kolem nás.

My půlnočníčci zatím spali svou noční píseň, neboť bylo trošku práce, kterou jsem oddřel já, neboť jsem do říše snů doprovázel čtyři zmatené duše elfů. Bohužel mi nic neřekli, neboť byli sice díky násilné akci vyraženi z těla, ale tato akce byla nenápadná, takže si ji nevšimli. Měl jsem smůlu (ne jako u těch vojáků tehdá v poušti), ale už v tu chvíli jsem měl jedno velmi ošklivé podezření, že toto budou čtyři lučištníci, kteří doprovázeli Ofeka, přišlo mi totiž, že je znám. Lemon mi to pak později potvrdil a jal se dál ve snovém světě něco zkoumat a já šel ze služby.

Proto když se Sarah ztratilo spojení s jejím mazlíčkem a poslední slovo bylo "pomoc", probudila Sarah mě jako prvního (neboť se kolem mého fyzického začala ztrácet jinovatka) a pak ostatní. Byla z toho malinko zmatená - "Vstávej, tma", řekla mi.

Šli jsme s Lemonem na průzkum a měli štěstí, narazili jsme na kočku visící za zadní tlapku na stromě a na přední pacičce je přivázaný nepravý pergamen s nápisem "poslední výstraha". Okamžitě kocoura odřezávám, strkám svůj prstík do krvácející rány a pádím za Balanarem, který ho pak ošetřil. Žel, kocour nám nic důležitého neprozradil, kromě toho, že to byl člověk a že to spíš bylo omračovací kouzlo. Jak by pak ale začla téct krev z kocourka, to netuším.

Každopádně náš neznámý na nás vystřelil šíp a ten byl zjevně namočen v raise, takže rychle hasíme oheň a potmě se přesouváme jinam. Je jedno, jestli to měla být výstraha, nebo se dotyčný netrefil, protože to bouchlo hodně před námi, ale na druhou stranu už dost blízko, abychom si toto vztáhli na sebe.

A znovu spíme, leč další hlídka slyší, kterak skupinka ozbrojenců s kroužkovými košilemi kluše kdesi vlevo od nás…

Stopy ozbrojenců nás odvedli do našeho původního tábora, pak do míst, kde vybuchla raisa aby pak běžely do hor. Byla to stopa poměrně malá, hobití či trpasličí a po stoupání do hor nás stopy dovedly ke čtyřem elfům s podříznutými hrdly. Jsou to ti Ofekovi strážci, ale už jsou oloupeni. Dost drsně - posmrtně.

Další dvě hodiny sledování stop nás dovedlo k nějaké prohlubni, kde náhle stopy končí, ale je zde na čtyři dílky rozříznuté trolí srdce. Pevnost jsme našli…

A našli jsme i Ofeka, který vyplul ze skály a jeho kouzelný kord udržoval v šachu dva trpaslíky tak dlouho, až se mohl nadechnout a křiknout dvakrát kouzelné slovo "Taufí". Komentovat se mi celý tenhle výstup a jeho pokračování nechce, protože mám dojem, že by mi nikdo nevěřil, jakým způsobem dělal Ofek z Mormonů ych yn gyffredinoly.^[1]

Ofek po chvilce odešel a my ostatně také, hned poté, co jsme si tohle místo zaznačili do mapy. Naším dalším cílem byl Komodor, kde jsme chtěli najít Pelinovo maminku a zjistit, jestli nemá kroniku svého syna.

Jitřit staré rány se mi moc nechtělo, Pelinovo maminka plakala hodně, leč kronika není. Prý si ji vyzvedl jiný pomenší blonďatý kouzelník…

Před pár dny se Mormoni rozutekli každý jinam, Lemon a Sarah za výukou, já po městech a knihovnách prozkoušet můj nový přívěšek a jeho výhody, když mě dohonil posel a povedlo se mu to v Hatoru. Měl pro mě dopis s pečetí markraběte Patrika z Písečné skály a prý: "Po obdržení tohoto listu se neprodleně dostavte na velvyslanectví + podpis"

Dorazil jsem do Perclusu, uklidil koníka do stájí v hostinci a běžel na obvyklé místo, kde velvyslanectví stálo. Jenže tam už je veliká cedule "Na prodej". Protřel jsem si očička a nalezl ještě malou cedulku informující, že už velvyslanectví přesídlilo.

Nedalo se svítit, vzal jsem si opět koníka ze stájí a jel za město do nového zámečku, ale ani tady neměl štěstí, neboť velvyslanec nebyl přítomen, zastihl jsem ale pobočníka. "To je dost, jdete akorát včas" přivítal mě přívětivě, a dal mi pokyny, že mám zajít k Perkluskému markraběti, kde na mě oba čekají. To znělo docela podezřele, ale co už - zašel jsem si do vedlejší místnůstky a tak rozbalil své sváteční šaty a začal se upravovat.

Pobočník měl opravdu velmi přívětivou náladu, neboť se mě zeptal, jestli vytáhnu z batohu další onuci, nebo jestli si půjčím nějaký příhodnější oblek. Přivolil jsem bez nálady, že si tedy oblek půjčím a čekal, co mi bude doneseno, jestli oblek ve střihu "elf odsouzenec" nebo tak něco. Leč ukázalo se podle obleku, že mám jít na recepci a že by mělo jít poznat, že jsem z Velvétu, což dokazoval kromě barev obleku také malý erbík, který mám vyšitý na srdci…

Měl jsem štěstí, kočár nakládající nějaké věci mířil také na recepci, takže mě svezli, u markraběcího paláce si mě převzal lokaj, zkontroloval přívěšek a také to, že jsem na listině, a pak už mě páže vedlo kamsi do hlubin paláce. Před dveřmi mě páže požádalo, abych posečkal a mě bylo jasné, že budu přivítán dveřníkem, jenž vyhlásí mé jméno. "Tak schválně, jakpak mě otituluješ?" pomyslel jsem si a doufal, že nezazní slůvko "velvyslanec". To by bylo nečestné a nesportovní, když bych neměl šanci říct "NE". Něco ale špatně bylo, kliďánko želvička stojím u společenského sálu s kouzelnickou holí a mečíkem u pasu!

Dveře se otevřely a dveřník ohlásil: "Modřinka z Bílého kamene". V poklidu jsem vešel a horečně přemýšlel co budu dělat dál, ale protože jsem narazil na sál plný hodovníků, bylo jich snad padesát. V mžiku jsem se zorientoval, a vyslal úklonu k čelu stolu, kde seděli pouze obě markrabata. Percluský markrabě Sochoř, je člověk a velmi pravděpodobně mág, ale divil bych se, že by ovládal všechny v sále, neboť uprostřed jídla a hovoru všichni zmlkli a dívají se směrem ke mě. Já se zastavil a ohlédl se po pážeti očekávajíc, že mě uvede na některou z volných židlí (dvě tři volné ještě jsou), ale to už bylo kdesi pryč. Vyřešil to můj markrabě, který vstal, stoupl si mezi mě a Sochoře: "Milý příteli, dovol mi, abych vám představil svého pobočníka, pana Modřinku z Bílého kamene, o kterém jsme nedávno spolu hovořili"

Sochoř se na mě otočil, sundal si bryndáček a oslovil mě jako svého přítele s tím, že má jistou neodkladnou záležitost, kterou by se mnou rád vyřídil. "Šmankote, co je tak důležitého, že to má přednost i před jídlem, respektive před ostatními hosty?!?" pomyslel jsem si. Sochoř pak bleskově něco vykomunikoval se svým pobočníkem, aby pak cinkl skleničkou o sklo a vyžádal si klid v sále. To už jsem začal cítit nějakou levotu, což podpořilo i první páže přinášející velký meč, ale druhé páže přinášelo na polštářku nový identifikační přívěšek. Pobočník na pokyn markraběte Sochoře přečetl:

Jeho milost, markrabě Sochoř Percluský, se souhlasem vévodského stolce a na návrh sira Patrika z Písečné skály, uděluje Modřinkovi z Bílého kamene titul SVOBODNÉHO PÁNA se všemi právy a povinnostmi nižší šlechty a právem oslovení SIR.

Sir Modřinka z Bílého kamene nadále podléhá jurisdikci města Perclus a tímto glejtem získává oficiální status atašé Velvétu s doživotní rentou 360 zlatých ročně. Je oprávněn užívat zdarma kurýrní služby s bezpečnostní ostrahou zásilek a jest mu umožněn svobodný vstup do měst Osten a Eldor

"Přijmete tuto poctu pane?". Odpověděl jsem kladně, stvrdil jsem převzetí dekretu podpisem, nechal se poplácat mečem po ramenou a pak obdržel jedno místo po jedné straně stolu, co stál po pravé ruce obou markrabat. Markrabě Patrik přišel ke mě a omlouval se mi, že jsme to, co se právě stalo, spolu předem neprobrali. Zjevně mi nedorazil dopis, anebo mě nešťastně minul, což mi zavdalo námět na přemýšlení. To by se přeci dalo vyšmoulat nějakým kouzlem? Leč tady jsem moc času na přemýšlení neměl, neboť se mě Patrik vyptával na novinky posledních dní…

Málem bych zapomněl na drobný problém, který vyvstal s identifikačním přívěškem. Když jsem odevzdával přívěšek od Zefríty, unikl Sochořovi z úst zvuk údivu následovaný omluvou, neboť budou muset provést několikero úprav a já si směl ponechat prozatím přívěšek Zefrítin. To bylo poněkud překvapivé, neboť pobočník musel mít fotografickou paměť, aby si zapamatoval všechny barvičky co jsem tam měl (dvacet tyčinek a každá minimálně s pěti barvičkami a ještě jsou jak barvičky tak tyčinky různé délky), každopádně večer po hostině mi už v ústraní předali přívěšek nový. Opět jsou barvičky jinak než předtím.

Měl jsem ale o čem přemýšlet, například o tom, jak mohla mít Zefríta připravené své přívěšky, když jsme se tenkrát vrátili hned po skončení stanného práva na Eldor? A také proč byl nyní Sochoř překvapen, když spatřil právě tento můj přívěšek od lady Zefríty?

Ještě jedna myšlenka mě trápila a na tu jsem odpověď nenašel. Jak to změní mě, že se ze mě stal šlechtic?

Haepp Modřinka

Rozuzlení několika záhad