Haepp Modřinka

Dětinský Modřinka

26.ledna 2011, asi tak půlnoc
(hráno 15. února 2011)

Náš boj byl vyrušen příjezdem nějakým jezdcem, který na mě v súrštině vybafnul (nebo ten baf šel odjinud??), čímž mě "vyhodil" z pro mě značně nepohodlného rozdvojení, kdy jsem byl přesně napůl mezi dvěma světy. Svalil jsem se už ve svém normálním oblečení na zem a sledoval jezdce, kterak seskočil z válečného koně a jal se ničit našeho nemrtváka. Byl to Eldar…

Nemrtvák v jednu chvíli vzteky zařval, vyčaroval si pod nohama portál a zmizel. Kromě Balanara a Lemona se vrháme k Raelovi, který je v bezvědomí. Nakládáme ho na koně a Eldar ho vyslal k městu, víc pro něj neuděláme. Navíc máme docela hoňku, neboť Balanar a Lemon ve svatém nadšení boje proti nemrtvým vskočili do portálu, aby je pak následovala Sarah.

Rychle jsem při tom všem drmolil Eldarovi co se nám dělo a co po něm chci já, dal jsem mu i předpřipravený dopis co jsem měl pro něj a nechal na něm, jestli půjde s námi nebo bez nás. Já měl v plánu skočit za ostatními, nechce se mi zrazovat zbytek Mormonů.

Eldar však skočil do portálu za mnou a bylo mi to maličko divné, když on svůj úkol měl splněný. V Odově za ním přišel soused (Ofek) s prosbou o sousedskou výpomoc - prý jeho učeň bude v tom a tom čase a na tom a tom místě ve velikých nesnázích. A to místo právě našel, bylo to místo našeho boje s nemrtvákem…

Každopádně nás jednosměrný portál donesl do nějakého podzemí s vydlážděnou podlahou, kde byla kolem nás vyčarována magická tma a "milý" nemrtvák do nás začal hustit nějaká ty slova a věty. Když je seřadím do trošku logického pořadí, tak nemrtvák byl úmyslně uvězněn v tomto podzemí, ale čas od času se najde družina, která ho dokáže vyvést ven, což se stalo poměrně (pro nemrtváka) nedávno. Zpět se dostává tím jednosměrným portálem, lépe než aby nesměřoval sem ho nedokáže vyčarovat. Lemon k této situaci následně prohlásil, že kolem nás je asi dvacítka volných neodlovených duší, on jediný měl možnost využít pomůcku od Pána snů, já ani Balanar se nedokážeme ke svému Půlnočnímu Já dostat.

Každopádně nám nabízel nějaké vědomosti kolem naší věštby, ale musíme jej opět vyvést ven, což prý on sám nemůže uskutečnit. Až do vyvedení ven je ochoten slíbit že nás nenapadne a straší nás tím, že touží po našem zabití nejen on, ale i jeho služebníci, co jsou prý kolem nás… "Jen jednoho z vás znám, jednoho z vás co je teď se mnou dole! A nerad bych se představoval čaroději". Problém byl ten, že všem začal milý nemrtvák vnucovat názor, že bych ho měl znát já, hodil nám pod nohy bílý kámen.

Tím mě velice rozhodil a naštval. Zasekl jsem se na názoru, že v následujících osmi hodinách nemrtvákovi nepomůžeme a když nás nechá zabít, tak mu teprve nepomůžeme. Takže nás nemrtvák na 8 hodin opustil a my si našli v téhle vydlážděné ohromné jeskyni místečko v jednom z rohů a jali se spát. Mě osobně se spalo blbě, protože jsem ani zaboha nemohl přijít na někoho, kdo by byl nemrtvák, nebo se jím chtěl stát a ještě jsem se s ním znal z dob Velvétu. Takový člověk podle mě neexistoval a trpaslík či hobit taky ne, s těmi sem se stýkal velice vyjímečně.

Mohl se stát nemrtvákem Pelin, povstat Lexis, strašit nás Křemílek? Nevím. Jsme v síních Morte Ascenda anebo je venku den, že nemůžeme přejít do svého já? Mohl to být nemrtvák ze síní, kde jsme kdysi dávno vysvobodili Sheli právě z hrudi nemrtváka-krále? Nevím.

26.ledna 2011, osm hodin dopoledne - odhadem
(hráno 15. února 2011)

Ráno při rychlé meditaci zjišťuji, že jsem nameditoval o tři magy méně a stejně se dělo o ostatním magicky činným osobám v naší družince. Protože nemrtvák nepřišel, sesílám své nové kouzlo od Sixela a začínám tak plnit část věštby "veď nás, cestu neznáme" a toto kouzlo se činilo, neboť jsem mu přikázal, aby nás vedlo rozumnou cestu do Hator. Kupodivu nás takové malé světélko začlo lákat chodbou ke schodům a pak vzhůru.

Schodiště se všelijak točilo až přišlo k odpočívadlu, z nějž pak vedlo další schodiště, ale zase někam dolů. Naše světélko se zarazilo u dveří, které na tomto odpočívadle jsou, ale je zde i socha nějakého okřídleného tvora, kterého pojmenováváme gargoyla. Naši plecháčci začínají s gargoylou bojovat a pak procházíme skrz dveře. Mezitím po tom druhém schodišti přichází nemrtvý trpoš a vyčítá nám, že on zná jména všech strážců a mohl by nás provést díky tomu podzemím bez zranění, ale nepřijímáme a zavíráme dveře. Pokud je on nemůže z nějakého důvodu otevřít, tak jsme za vodou a nemůže na nás…

Takhle by ten popis byl velmi hezký, bohužel to mělo ještě jeden pro mě jeden velmi hloupý okamžik. Trpoše jsme totiž chtěli od sebe oddělit tak, že sešleme kouzlo "Výbušné ovoce" a mrskneme to po něm. Sarah použila kouzlo a vytvořila dvě, jenže pak je držela v ruce a zeptala se, kdo je po trpaslíkovi hodí. Pamatoval jsem si ze školy (toto kouzlo nemaje), že po poměrně krátké době vybuchuje ovoce samo o sobě, takže jsem drapl jednu hrušku a hodil po trpaslíkovi. Hm, neodtrhnul jsem hrušce stopku, takže nevybuchla, jak mi na půl úst řekla Sarah a jak jsem zjistil. Druhá hruška už byla kýmsi hozena správně. To byl můj první kiks a další měly přijít.[0]

26.ledna 2011, devět hodin dopoledne - odhadem
(hráno 1. března 2011)

Dolečujeme se a pak po další půlhodince slyšíme za dveřmi šramot. Eldar se domnívá, že se na nás dobývá trpoš a vběhl zpět za dveře. Bohužel se trpaslíkovi podíval do očí a zkameněl. V tu chvíli trpoš radostně odběhl po druhém schodišti pryč.  A aby bylo o zábavu postaráno úplně, kdosi dole vypadl z portálu a měl hlas Raela. Přišlo mi, že je opilý, protože mluvil o zkamenělém Ofekovi, což byla nejrozumnější část jeho projevu. Ale pochopil, že má jít k nám.

Zkamenělý byl ale Eldar, o nějž už se staral Balanar, který to kouzlo dokázal zlomit. To bylo hezké, ale Eldar nebyl zcela pánem nad svým tělem, jako by neměl svou duši. Reaguje na naše příkazy, takže se jej pokusíme vyvést ven. A jdeme.

pozn hráče: V následující části textu jsem přeškrtnutým písmem nechal původní verzi kroniky, červeně jsem doplnil opravy Gamemastera…

Po dvaceti krocích se začaly dít věci - slabé pisklavé hlásky volají: "Lemone, Lemone, co děláme když spíme?". Lemon jim odpověděl: "Oči z nebe nespustíme!". Vejráme na něj a on si onu právě vyřčenou větu nepamatuje. Jako by vůbec nezazněla. Hlásky se ozvaly znovu (i teď je slyší všichni!!!), prý "Balanare, Balanare, co děláme když spíme?"[1]. Tentokrát odpověděl Balanar: "Spánku nebe střežíme". Bylo nejenom mě jasné, že toto bude do třetice a docela se bojím jaká otázka bude směřovat na mě a co na to odpovím, pokud mě nedostihne to cosi, co mé přátele. Všichni se na mě dívají. A bylo to tu. Pamatuji si otázku: "Co děláme když živé zříme?"… A pak si uvědomuji, že na mě ostatní čumí. Na rozdíl od ostatních jsem totiž prý poměrně rychle přeblikával mezi svojí denní a noční podobou a řekl poměrně dlouhou větu:"[2]". Jenže přes můj úlek a horečné přemýšlení co na to říct si duše odpověděly samy: "[2]". Já přitom při všech otázkách a odpovědích údajně problikával mezi svým denním a nočním vzhledem…

A ještě: Vždy, když se duše ptaly, viděl jsem je kroužit kolem hlav odpovídajícího vazala Pána snů. Lemon je vidět skrz své brýle, ale teď duše definitivně zmizely…

Pak měl o boj postaráno Lemon a Balanar, víc se v úzké chodbě nedokázalo postavit vedle sebe a bojovali s čímsi, co bych popsal slovy nemrtvý humanoid zkřížený s krokodýlem. Boj byl poměrně krátký, ale Lemon byl při něm čímsi přiotráven, takže zvracel a Balanar měl o zábavu při léčení postaráno.

Pak jsme došli na křižovatku, zprava na nás bafl náš nemrtvý trpaslík a seslal na nás tmu, načež  zleva na Sarah zaútočil bratr té předchozí příšerky. Smahl jsem po něm churšaláhem, ostatní meči a milý bojovník se kácel k zemi. Z něj se poté valil nějaký zelený dým, což asi bylo to, co napadlo minule Lemona, takže zdrháme za světélkem. Měli jsme štěstí, tentokrát trpoš seslal tu tmu na konkrétní místo, takže jsme vyšli po pár krocích ze tmy.

Dalšími strážci byly kozy, klasické kozy, které v hornatých plochách najdete stovky, ale tohle rozlouskl Balanar. "Mímki, necháte nás projít?" řekl jim. Kozy nám udělaly špalír a my mohli projít ke schodišti, kam nás vedlo mé močálové světélko. Tomuto druhu koz se opravdu říká "Mím" a mají velice drsný jazyk, jímž stírají lišejník ze skalisek, a co zde v této konkrétní chodbě roste. Já si povšiml (a asi i další) , že mají olysaný hřbet, jako by byly používány jako jezdecká zvířata…

Schody klesají dolů a v tuhle chvíli jsem šel první já s Lemonem. Oba jsme vlezli do pasti a padli do mdlob. Bylo to zvláštní, ale vlezli jsme do místa, kde se kouzlem(?) držel plyn. Mohli jsme si za to sami, plyn byl nažloutlý, ale pak Rael svým elfím zrakem zjistil, že schody po chvilce začínají stoupat nahoru, takže plyn se tu drží asi přirozeně v dolíku. Šlo to tedy proběhnout bez nadechnutí, ale…

Tím, že jsem omdlel mi bohužel zhasnulo mé světélko vodící naši družinu, mohl jsem po probuzení říct jen "Er mwyn rhoi hwb i'r afr!"^[3], když jsem totiž seslal znovu kouzlo vyhledávající bezpečný průchod k nějakému cíli, zbývalo mi dost málo many na to, abych se bezhlavě vrhal do dalších bojů. To tedy byl můj druhý kiks.

Došli jsme k jezeru a jak Lemon, tak i Balanar a na úplný konec i já, předvádíme již známé divadélko s otázkami i odpovědmi a duše s nimi. Nechal jsem si zopakovat svojí větu[4] a začínám se jí učit, tuším, že bude potřeba. Nechal jsem si zopakovat všechny věty včetně té, co i nyní pronesly duše, a pro jistotu si je poznačil na pergamen hned teď, kdyby to náhodou bylo potřeba.

Jezero s černou vodou jsme raději přeletěli pomocí Ufi, každý z kouzelníků si vzal k sobě jednoho nekouzelníka. Eldara jsem měl já…

V další místnosti ležel stříbrný drak na svém zlatém pokladu a pospával, ale jakmile kolem něj prošlo mé světélko a chtělo směřovat k bráně, tak mi jej sfoukl. Nevím co je dál za branou, ale dalších X magů bylo v tahu. Každopádně nám bez dalšího čekání a proseb odčaroval Eldara, ten na něj vychrlil pár vět v dračí řeči, uklonil si drakovi a drak ho nechal projít. Za branou už byla Plexiská louka a čas odpolední (přeci jen se po každém boji dost léčíme, takže čas zřejmě popoběhl víc, než bych čekal)…

Já i Balanar se pokoušíme draka obejít a chováme se jako Eldar, byť bez mluvení, ale drakovi se to vůbec nelíbilo. Na(ne)štěstí je to drak moudrý, takže reaguje na elfštinu. Prý - nechte mi tu artefaktové věci a přineste mi duši Křemílka. Podle reakcí ostatních mohu soudit, že skoro nikdo z nás nemá artefakty, Lemon je ochotný se dokonce vrátit a toto podzemí prohledat, takže se začínám šacovat odshora dolů, jestli nemám po kapsičkách něco dávno zapomenutého^[4], drak si odfrkl, když jsem drcl do našeho nočního klepadla a díval se mi na mé boty odhalující nemrtváky. No dobře, jedna věc, které se mohu vzdát, ale i tak, po spočítání možných věcí na odevzdání tu jeden z nás bude muset zůstat, pro artefakty v jeskyni se vracet rozhodně nebudeme…

Drak to na nás musel vidět, byť jsme mluvili v obecné mluvě, protože svolil v tom, že za mé dvě boty projdou dva lidé. Bez rozmýšlení jsem zvolil Sarah, ta byla drakem poplivána a mohla projít kolem draka a přes bránu.

Prošel i Lemon, za slib duše Křemílka,ale bylo a je to dost nahnuté, protože od Pána snů máme zakázaný handl s dušemi, ale protože drak nepříliš spěchá, vysvětlil si to Lemon tak, že on bude za chvíli Pánem snů a tohle (si) povolí.  Rychle jsme se shodli, že Rael si poradí sám, Balanar měl taky nápad co odevzdá, takže jsem druhou botku použil na svůj průchod. Drak se na mě smutně podíval, ale neřekl mi nic, vůbec nic. Byl jsem z toho v rozpacích, drak smutnil z toho, že jsem nepomohl příteli a dal přednost sobě?

Chybu jsem zjistil až venku. V kapse jsem měl bílý kámen, právě ten co po nás hodil ten nemrtvák, jeho duše z něj vylétla v podobě netopýra, zachechtala se a byla ta tam. ^[5]

26.ledna 2011, dvě hodiny odpoledne
(předehrávka, 1.+2. března 2011 večer po ICQ, Facebooku, Emailu)

Sedl jsem si na zem, schoulil do klubíčka a nebylo mi vůbec do řeči, z přestálého dobrodružství a mých chyb mi bylo do breku. Než se objevil Rael, což kupodivu docela trvalo, stihli mi přátelé říct, že tohle nebyla má chyba a pokoušeli se mě utěšit, mě je ale jasné, co se bude dít. Pokud Sluneční bratrstvo nevyužije právo prvního lovu, budeme v noci lovit my, jenže i když ho ulovíme, už nikdy si nebudu zcela jist sám sebou. A to nám do toho vleze určitě ještě Morte Ascendo.

Nechci pomyslet, pokud lov nedopadne šťastně, nebo nějaká má chyba pošle mého přítele z družiny tam na druhou stranu. Z toho mám strach, veliký strach. Jenže z vědomí, že věštbu vyslovila Monael, jenž je někde dost daleko vězněná mi taky dělá vrásky. 

Jenže do toho všeho mě pronásledovalo ještě jedno vidění, které neviděli ostatní. Duše trpaslíka měla podobu velkého temného netopýra. A v ten okamžik mi to docvaklo. ,.. Výr svírá drápy netopýra (vězní jej a vchod střeží stříbrný drak… už zahubí svou kořist brzy .. až když trpaslík pronikne na povrch, tak se s ním může Výr vypořádat… A kdo že to byl? I to už vzhledem k dovednostem začíná být jasné.. jednu věc jsem vzhledem ke kouzlům které užíval také pochopil, nebyl to čaroděj, ale mág. A měl hrobku stejně význačnou, jako Lexis… Osobní mág Lexisův…

Teď, když se trošku zklidňuji mi začíná docházet pár věci. Drak se smutně díval, neboť cítil, že pronáším duši. Nesměl však zabránit pronesení duše. Proč to nevím. Také začínám tušit, že pokud je věštba postavena tak jak je, tak se toto asi stát muselo. Drak chtěl Křemílkovu duši proto, že zavraždil J´almawu a ta mu z nějakého důvodu byla blízká. Začínám přemýšlet nad tím, jestli tento drak nemá být také za naší Půlnoční branou, nebo jestli to nebylo proto, že oba dva jsou značně magicky nadaní….

Proč si nemrtvák zvolil mě, že mě jako osobu zná? Je to jednoduché, když se nad tím zamyslím. Zjistil si jména všech Mormonů a jedině mé jméno dávalo možnost pronesení duše. Ten Bílý kámen je fakt dost inspirativní a dobře se na něj navlékla „finta“. Zatímco tam pobíhal, dokázal mi podstrčit kámen se svou duší tak, že jsem si toho nedokázal všimnout.

(počet zobrazení příhod ostrova Plexis od 25.12.2006:  )

[0] Část deníčku Sarah Maud Moran

Balanar s Lemonem bojovali s kamenným monstrem. Začínala jsem být zoufalá, neboť jsem věděla, že v boji s takovouto nestvůrou bych nikterak neobstála a nijak bych nemohla pomoci válečníkovi ani baronetovi, kdyby je stvůra shodila do hloubky pod námi. Do toho všeho ještě z druhého schodiště k nám promlouval nemrtvý trpaslík. Z pouhé vzpomínky na jeho obličej bez kůže se mi zarývaly hluboko pod kůži. Rychle jsem vzpomínala, které kouzlo by mohlo být v tuho chvíli nejúčinnější a za nejméně many. Zašeptala jsem kouzlo, které ač je zcela začátečnické, tak není tolik známé. V rukou se mi objevily ty dvě nejkrásnější hrušky máslovky, které jsem kdy vykouzlila. Obracím se na Modřinku s otázkou, zda mám hrušky opravdu hodit já, nebo je hodí někdo jiný, protože si v dovednosti házení toliko nevěřím. Haepp rychle chňapnul po jedné z hrušek. „Musíš…“ začala jsem mu vysvětlovat postup zacházení s tímto výbušným ovocem, než jsem však stačila větu doříct, vidím, kterak hruška již letí vzduchem přímo na trpaslíka „…odtrhnout stopku.“. Modřinka se chytá za hlavu a trpaslík velice udiveně sleduje hrušku, která mu spadla k nohám a odkutálela se a spadla ze schodů dolů. Nečekám na nic a házím druhou hrušku…

[1] tady se zřejmě GM zakoktal a místo děláte řekl děláme, což bohužel mění význam :-(

[2] kolegové měli dopis od GM, takže svojí větu pro hru přečetli, mojí větu odemlel GM tak rychle, že to nepobral ani záznam na diktafon

[3] Překladatelský oříšek z Modřinkovo rodné mluvy, něco jako v obečtině: "Aby do toho hrom bacil"

[4] povšimněte si, že se šacuji, pro další děj je to důležité

[5] teď je ten správný okamžik, abych objasnil mé rozčarování. Představte si situaci - Ve svém jméně máte přídomek "z Bílého Kamene", nemrtvák vám hodí pod nohy bílý kámen. Vy jej zvednete, případně je vám podán a - opravdu, obyčejný nanicovatý bílý kámen nulové ceny. Strčíte si jej do kapsy? Jsem si setsakra jist, že jsem tuto akci nehlásil, ale zpětně to nedokážu - nemám jak.

Zřejmě tohle naštvání na mě bylo vidět, a tak PJ poslal email s dohrávkovým děním "co mě napadlo" resp. "co jsem si vyvodil"…