Světélko na Eldoru

Léčení Balanara trvalo o něco déle, než se původně očekávalo, díky tomu se odkládala i naše audience u vévody Sixela, kterou jsme si vymínili. Směli jsme odejít z Eldoru a pak se zase vrátit, čehož jsme využili prakticky všichni - já již tradičně pracoval v Tuvoku jako překladatel pro naše námořníky, krom jiného. Na začátku ledna jsem se vrátil na Eldor a naordinoval si odpočinek. To platilo do dneška…

Ještě musím popsat, jak v mezidobí dopadl Rael a pak nezávisle na něm Lemon - chtěl jít v lednu do východní pouště, ale celá oblast byla obklíčena vojáky, prý vévodský rozkaz…

Každopádně dnes na Eldor připlula i další mormonka - Sarah - se kterou jsme se delší dobu neviděli, a měla pro nás úkol, jenže přesně v tu vteřinu se ozval gong a do Balanarovo příbytku vstoupila místní elfka a přinesla čisté slavnostní Eldorské oděvy. Teď v zimě je místní elfové na holé kůži nenosí, ale když jdou na audienci, tak je mají - byť podobně jako my si vypomáhají teplým spodním prádlem. Pro jistotu se na to i vykoupu a je to v poklidu, neboť pozvání platí až za hodinu. Sarah nám sice něco stihla naznačit, ale popíšu to až za chvilku

V pozdním odpoledni tedy stoupáme vzhůru na vévodskou plošinu. Hlasatel nás ohlásil jako "Vznešený, hle! Zde Mormoni, věrní poddaní vašeho vévodského stolce", já okamžitě zaostřil na vévodské židličky na pódiu. Byly tam čtyři a byly ve dvou řadách. Z toho se daly usuzovat přesně dvě věci - vévodský pár není rozvaděn kvůli nějaké situaci, a to že byly čtyři znamenalo, že i další z dětí se začíná účastnit politického dění na Eldoru. Zapátral jsem v paměti na stránku v almanachu našeho vyslanectví: Ostrovu vládne Eldorský vévoda SIXEL o němž se říká, že je stejně starý, jako ostrov, neboť nikdo nepamatuje jeho předchůdce. Má ženu ZEFRITU, dceru MONAEL a syna RANDORFA. Aha, Monael. S tou jsem se zřejmě ještě ani neviděl, natož abych věděl, kterým směrem se zaobírá…

Obsazená byla pouze sesle vévody (a za ním stojí stařičký elf "našeptávač"). Vévoda jako již tradičně sešel až k nám a díval se nám do očí pak každému něco řekl:

Sixel má černé uhrančivé oči, až je mi to skoro nepříjemné, když se mu dívám do očí a zjevně měl něco za lubem, protože v následujících větách určené pro mě používal věty z věštby. Když si nalil po Lemonovi i Rael, nadhodil "I zkrvavěl luny svit, když Rael s Lemonem začli pít" a šel si sednout na svojí židli. Začal jsem se dusit a kuckat, ačkoliv jsem neměl v ústech ani jídlo ani pití. To vévodu zaujalo a já se začal v duchu červenat, protože dělám mormonům ostudu. Vévoda nemohl vidět mé červenání, ale zjevně jsem bledl v obličeji, neboť se mě zeptal, proč mám tváře popelavé, což jsou zase slova z věštby.

Lemon na to zareagoval, že se začínají plnit slova z věštby. Tak bylo by to zajímavé, ale přijde mi to jako nucené roubování věštby do nějaké nepůvodní situace… Balanar pak vévodovi vysvětlil že bychom rádi znali celou věštbu či její výklad, když se nás týká. Vévoda nám sdělil že by nám mohl pomoci a já že mám čas naučit se nové kouzlo. Opatrně jsem oponoval, že ještě hooodně dlouho nebudu mít schopnosti na nové kouzlo, ale vévodu jsem nepřesvědčil.

Sixelův poradce mi přinesl zapečetěný svitek, který jsem si převzal a přemýšlel nad ním. Vévoda hned zareagoval a dal mi pokyn k otevření, načež dodal: "Veď nás vpřed, cestu neznáme". Opět jsem se rozkašlal, ale tentokrát jen kratičce, protože jsem si konečně přečetl nadpis mého svitku a hned se mé útroby zklidnily. Bylo to kouzlo, které mělo tu schopnost vést nás vpřed za nějakým obecně známým cílem, který mu řekneme.

Uvědomil jsem si, že už to kouzlo umím a to "dzink", co zaregistroval můj cvičený kouzelnický sluch při otevření svitku byl právě ten okamžik, kdy to kouzlo vstoupilo do mé hlavy.

Podle Sixela potřebujeme jednu věcičku, jenž měl u sebe Pelin, můj kouzelnický předchůdce v naší družině. Sixel to uvedl slovy o sličné klíčnici a mě docvaklo, že by to měl být klíč. A dokonce jsem ho jeden čas měl na krku na mašličce. Chjo. Klíč je pryč a já přemýšlím, jestli ten člověk co ho před lety měl ode mě sloužil slunečnímu nebo měsíčnímu řádu…

Pak jsme se Sixelem řešili oázu, protože tam už ten problém řeší přímo Zefríta, respektive ostatní řešili, pro mě byl důležitější ten svitek. Pak Lemon řešil Vašíka, co jsem tak zachytil, tak prodělal Vašík převýchovu. A pak audience skončila…

Teď byl konečně čas na naše problémy. Sarah nám vyprávěla, že se jí na posteli objevil dopis od její kamarádky, že prý byla unesena, a že 25. na určeném místě musí být výkupné tisíc zlatých jinak budou mít mravenci předčasné vánoce. Dopis našla na posteli v místě, kde spává zadarmo (tj. u rodičů). Tu jsem si uvědomil jednu věc - buďto slunce popošlo směrem na východ, anebo místo maximálně dvou hodin na audienci uplynul téměř jeden den.

To se mi nelíbilo, vůbec se mi to nelíbilo. Co to mohlo znamenat? Uvědomuji si, že mi přišel Lemon hodně zpomalený když končila audience, že bych byl zpomalený taky, ale méně, přeci jen jsem pil o dost střídměji než Lemon? A Sixel to pití Lemonovi doslova vnucoval. Dávám si krátkodobý úkol - dnes v noci musím prokontrolovat noční říši…

Ale teď ještě máme dopoledne, velmi zrychleně se balíme a pádíme k přístavišti. Loď tu je a tak prosíme Chárona, aby nás zavezl do Varpu, k čemuž svolil. Do hodinky jsme tam byli. Co bylo překvapivé, čekal nás tam elf s našimi koňmi. Balanar pak šel zajistit koně pro členy koně nevlastnící a pak se jelo do Atame, neboť Balimu se nechtělo zůstávat ve Varpu, prý je tu moc zkorumpovaná vládnoucí moc. Protože se potřebujeme dostat na křižovatku cest Osten-Atame-Varp, tak je to skoro jedno, z jakého města budeme vyrážet a kde budeme spát…

Po včerejší večerní příhodě v sále hospody, kde Lemon nepřepil místního krolla Atlase a kde měl Rael štěstí, že drapl zloděje při činu, načež od něj získal vejce, z nějž by se vylíhla kachnička, jsem šel hned spát, abych si ověřil, že včerejší poskočení časem na Eldoru nesloužilo k zamaskování nějaké levoty.

Když potřebuji přejít do snového stavu, dokážu usnout za pět minut, což se mi i dnes povedlo. Okamžitě běžím zkontrolovat brány, ale nikde nic neobvyklého, duše neutíkají a brána stojí. Ani můj průlet na Plexisem a pokus jít vyhledat volné duše nepřinesl nic neobvyklého. Všude byl klid a mír, nikde žádná násilná smrt, co by zavdávala příčinu, abych v noci musel pracovat. A tak jsem to pro dnešek vzdal a šel odpočívat naplno…

Zdál se mi zvláštní sen, kterak já, Balanar a Lemon procházíme nějaké podzemí, přičemž nacházíme několikero pastí a vyhýbáme se jim. Jenže pak se to zvrtne a ti dva začínají spěchat kupředu, čímž se to celé zvrtne. Poměrně velké množství kuší, ale i kouzelnických pastí spustilo a střílí na nás všechny. Jsem v defenzívě a odmítám zkoušet proběhnout za těmi dvěma, dokonce se raději z toho podzemí pakuju, protože fakt nemám jak uhýbat v těch prostorách a za chvilku bych byl naplácnutý v rohu. Venku rozdýchávám to, co se dělo dole a zatím se venku šeří. Pak, přestože stojím na zemi, se mým očím země vzdaluje. Rostu do výšky dvou metrů a měním se na Pána snů…

Budím se vlhký od studeného potu a raději řeším světské věci, tedy snídani a meditaci, abych pak s ostatními nasedl a vyjel směr křižovatka, kupodivu i přátelé vstali dříve. Hned jak jsme z města a z doslechu, tak se začínáme radit. Peněz máme málo, takže to budeme muset nějak ošulit. Proto, vymýšlíme falešné měšce…

Když zastavujeme 3 míle před křižovatkou, máme dle slunce dvě a půl hoďky na jejich výrobu a na základní průzkum, ale sotva se usadíme, slyšíme z dálky psí štěkot. A skutečně, přibíhá k nám odrostlé štěně, které na sobě má připevněnou z lýka udělanou kšandičku s tubusem a zřejmě dopisem uvnitř. Sotva se ale Lemon k psíkovi sehl, proměnil se psík v metrovou dogu a dokráčel k Balanarovi. Ten si vzal svůj dopis a doga se změnila zpět. Nevím, co psali druidové Balanarovi, nám to neřekl. No druidové - dopis byl pečetěn značkou Zefríty. Na mé naléhání řekl Balanar, že hledáme Pelinův modrostříbrný klíček, který když se hodí na zem, ukáže vždy cestu ke Komodoru. (To mě zaujalo a když o tom přemýšlím, tak buď Pelin byl z Komodoru, anebo tam měl důležité poslání. Heh, vlastně před lety mi to někdo řekl a co víc, já ten klíček měl dokonce na krku jako přívěšek! Kdo si ho ode mě tenkrát vyžádal?!?)

O půlhodinky později máme dostatek měšců a jsme připraveni jít na průzkum a po dohadování, jak na průzkum půjdeme (na férovku bych rozhodně skrz křižovatku neprojížděl) tak i začínáme činit. Rael se proměnil na ptáčka dravečka a vzal to z výšky s tím, že by mohl vidět nějaké to ohniště v lese, které by prozradilo lapky a já s Balanarem se měníme ve vlky a klušeme pěšky ke křižovatce. Pokud by tam byl někdo zakopán tak ho ucítíme, případně i nenápadně uvidíme. Lemon se Sarah hlídají naše koně a věci…

Raelova kouzelnické šesté vědomí i v těle Or(ae)la říkalo, že jedno místo je nějaké divné, ale nedokázal odhalit proč. Tím místem jsme proběhli i my, ale naše vlčí nosy cítily lidskou přítomnost, či abych byl přesný, tak to tu docela ti lidé prorejdili. Já nemám moc zkušeností s vlčím tělem, nějak moc často se do vlka neproměňuji, takže jsem nedokázal rozpoznat jejich počet. To, že se mi tu vůbec nelíbilo a ježily se mi chloupky na hřbetu, mi taky do klidu nepřidávalo. A pak na mě šáhla smrt a já ztratil část své životní síly. Bolestně jsem vyštěkl a Bali přiběhl ke mě na pomoc. Každopádně bychom si tohle místo měli označit, až sem pak půjdeme s ostatními, abychom to našli…

Jenže než jsem se nadál, tlápl vlk-Balanar na nesprávné místo, umně ukrytá síť milého Baliho podebrala a vytáhla jej na strom. Past.

Osvobodit Baliho jako vlk nedokážu, sice bych se nahoru na strom dostal, ale ve vlčím těle síť nepovolím ani neproříznu. Shazuji svoji proměnu, jenže v tu chvíli proti mně kouzelník, který tu byl neviditelný, seslal proti mě nějaké bolavé blesky.

Mohu-li soudit podle vyprávění přátel, v tu chvíli vybuchla Balanarovo mošnička a vyběhl z ní medvěd grizly, ten vystartoval naším směrem a přátelé s mírným zpožděním za ním. Také Balanar shodil přeměnu a proti kouzelníkovi bojujeme dva. Ale jen chvilenku, protože on pochopil, že je proti němu přesila. Takže se zdekoval kamsi do lesa.

Osvobozoval jsem hned poté Baliho, ještě že v kapsičce nosím cosi jako dýku, takže zbytek dění mohu tušit. Grizzly kolem nás musel proběhnout velmi rychle, pak v rychlosti nabral onoho kouzelníka a společně pak pokáceli strom v blízkosti malé jeskyňky. Kouzelník nepřežil. Když jsem na mítinku doběhl já, byl tam z živých jen Rael na koni a Balanar pískající jako sysel kamsi za pařez. Tam byl sysel, ale jasně poznávám druida Mária a jako takového ho zdravím. Spolu se mnou dojíždí i Sarah s Lemonem.

Pak mě znovu bodlo u srdce a já pochopil, že tady někde běhá nějaký neviděný pravděpodobně „plíživá hrůza“. Podle vyjeknutí Raela soudím, že je jich tu víc. Provedl jsem zaříkání a divný pocit co mě v tomto místě pronásledoval, zmizel. Rael mě zřejmě poslouchal, takže hned po mě začal sesílat totéž.

Druid se mezitím proměnil v lidskou podobu a pověděl nám, že chtěl původně vyběhnout po někom jiném, ale že nesnáší kouzelníky, co mu čarují ve hvozdu. Pak se proměnil zpět, ale předtím nám řekl, že bude poblíž nás…

Bali nám pak řekl, že tu cítil on i Mário, že se tu pohybuje pět nebo šest lidí a podle toho jak vypadaly zbytky toho kouzelníka a věci v jeskyňce, jsou to lidé z města…

Poměrně rychle vyrážíme na křižovatku (koňmo a po cestě), ale zjevně ten někdo kdo tam byl, slyšel rambajs, co jsme natropili, takže dva mužové teď něco zjevně pálí. Nás se lekli a zmizli do lesa směrem severovýchod. Seskakuji a snažím se zachránit onu knížku, která se tam pálí. Zachránil jsem ale jen čtyři útržky a desky. Na deskách lze přečíst „Kronika kouzelníka Pelina“.

Ostatní, mezitím propátrávají okolí a ejhle, byla tu další past na lidi a bohužel také jedna výbušná past. Protože jí našla Sarah, byla nejvíce zraněná z nás všech…

První z útržků mi toho moc neřekl, kromě toho že popisuje nějaký barevný kód a je zmiňován Ofek.

Vstoupili jsme do místnosti, ze které ten Ghůl vyběhl a nalézáme dokonale vyhlazenou žulovou stěnu, na které je velikými písmeny vytesáno:

Žloutne a červená pramínek času již,
hluboké ozvěny na všechny struny hrají.
Zrak dlouze vyhlíží do Modra úsměvů.
Tichý a sladký je smutek, když dny zRají.

Čtyři písmena byla vytesána zřetelněji (já to v této kronice trochu s tou zřetelností trochu přehnal)…
"Tak co bratři, jdeme do toho?" ozval se hlas za našimi zády. Ofek!!!
Rozvinula se diskuse, do které jsem pro neznalost celého problému nezasahoval. Ofek nám ukázal oba dva dopisy, které jsem zmiňoval výše ve své kronice, s posloupností barev.

Druhý kousek byl velice zajímavý, neboť Pelinovu klíčku přisoudil další zajímavou vlastnost, než jen tu, kterou (odněkud) víme.

Pak jsem zašel ke Zdeňkovi s přáním, jestli mě dokáže spojit s mágem z modré věže. Večer jsme zašli k modré věži. Zdeněk mi řekl, ať jednou rukou chytnu klíč a druhou ať se dotknu věže. Učinil jsem tak… Po chvilce mi zazněl v hlavě požadavek, zda souhlasím s kouzlem. Souhlasil jsem a hle, byl jsem spolu se Zdeňkem náhle na ochozu věže vedle mága, kterému se říkalo Modrý. S úžasem jsem hleděl na město z téhle výšky. Zřejmě to bylo normální chování všech návštěv a tak mág chvilku počkal a teprve pak nám otevřel vstup k sobě do věže. Vypověděl jsem mu problém Faloris a písmenka. To ho příliš nezaujalo. Naopak ho zaujal dopis (uvedený o něco výše v této kronice) a ten si opsal. Pak jsem se ho ptal na klíče ke Komodorskému tajemství. Zde jsem pochopil, že ta žezla co máme že NEJSOU klíče.

K mágovi sem do modré věže nemám chodit příliš často a hlavně mě nikdo nesmí vědět. Řekl mi toho ještě více, ale to si raději budu pamatovat a ani do této kroniky nebudu nic zapisovat.

Tenhle třetí kousek mě ale zmátl, neboť říká něco jiného než to, co si pamatuji já ze svých začátků na ostrově a co jsem si do kroniky nezapsal. Je to zvláštní, protože když bych připustil, že nejenom má kronika byla lehoulince poopravována, ale i kronika Pelinova, pak bych to chápal. Jenže kdoví, jak to tenkrát viděl Pelin a jak jsem to viděl já. Vlastně jsem Pelina ani nezažil^[1]… Navíc mi tam vadí ti humrové. Musím se zeptat v přístavu rybářů, jestli tito obyvatelé moří žijí i poblíž Plexisu!

To je teda pěkná šlamastika, pomyslel jsem si hned, jak mi došlo, že o klíčku nesmím povědět ani Eldarovi, ani Dvořákovi a už vůbec ne těm dvěma - Skřivánkovi a Ofekovi. Dokud oni nebudou vědět o mém klíčku, tak bude život markraběte v bezpečí. Ti dva jsou schopni chtít jej získat za každou cenu, kliďánko by mě vykuchali, jako humra, kdyby jen měli podezření, že jsem ho spolkl

Všechny tři útržky^[2] jsem při prvním čtení jen prolétl očima, to až při druhém čtení v klidu jsem se nad nimi zamýšlel, ale čtvrtý jsem hned po tomto prvním proletění očima vrazil do rukou Balanarovi. Bylo věru proč.

Lidé ho měli moc rádi. Škoda, takovou smrt si nezasloužil. A navíc pečoval o to malé půlelfátko, jako o vlastního synka. Jestlipak mu vévodkyně opravdu sežene náhradní matku, jak na pohřbu přísahala. A proč jenom lady Zefríta byla na pohřbu toho děduly? Pokud vím, tak to nebyl šlechtic ani nikdo významný. A už vůbec nechápu, proč jen kněz při pohřbu podal hůl zesnulého právě vévodkyni, jako by šlo o nějaký poklad. Byla sice hezká, to jo, ale byla to jen dřevěná hůl. A těch darů co lidičky nanosili a se starým pánem pohřbili, ba jo, fakt ho tu každý měl rád. A na zavinovačku dítěte pak kněz položil takový kamenný srp. To bylo moc dojemný. Dítě přestalo plakat, jako by byl srp očarovaný.

Nemusím dodávat, že jsme chvilku nechali Balanara o samotě^[3]… A taky nemusím dodávat, že po tom všem si jednoznačně myslíme, že Kamča unesená není. Kdoví, jestli nemá v něčem prstíky, od ní prý Sarah věděla, kolik že byla tenkrát odměna na Balanara. Nasmál bych se, kdyby nebyla vypsána drobná odměnka na nás, Mormony. Jen ten počet pastí mě překvapoval, jakoby každý z nás měl být chycen či zabit, nebo jen zraněn…

Poté, co jsme se u pastí doléčili, a všichni měli možnost si přečíst útržky z Pelinovo kroniky, nastalo dohadování, co budeme dělat dál. Návrhů bylo pár – jet do Odova a Komodoru, obojí kvůli dalším částem Pelinovo kroniky, nebo pronásledovat ty dva jedince severovýchodním směrem a pokusit se je vyslechnout. Problémem jsou naše koně, protože ti dva utíkali přes hvozd a tam se na koních jet nedá, a to se dají najít místa, kde se nedá s koněm ani projít. Balanar měl zvláštní myšlenku – ti dva chtějí prchnout skrz hvozd na cestu mezi Varpem a Atame, dost možná mají namířeno až na planinu či poušť, tak proč jim nenadběhnout? Momentálně máme časovou ztrátu asi tak tři směny.

Osobně se spíš domnívám, že pokud nepůjdou do Varpu, tak budou směřovat do Bouřlivých hor než na planiny či poušť, ale nápad to je dobrý, byť s jednou drobnou výjimkou. Nesměli by mít nějaké další doupě v té části hvozdu co je před řekou, ale zase podle toho prvního človíčka, co ho dostal Mário, to jsou městští lidé…

Po rychlé jízdě do Varpu se velmi kratičce dohadujeme, jestli má cenu si půjčovat loďku, ale to zavrhujeme, tok Královky je zde poměrně prudký a pokud ti dva řeku už přebrodili, tak co pak s lodí. Balanar se dohadování neúčastnil, neboť přilepšoval strážným, aby za nás hlídali a zadrželi naše dva podezřelé, kdyby snad proklouzli do města^[4]. Pak jdeme po proudu Královky po pravém břehu, tedy po tom, odkud by naši mužové zahajovali brodění přes říčku.

V jednom místě zvolal Rael, že vidí nádhernou štiku a že zřejmě číhá na kořist. Vidět to chtěl skoro každý, a protože se štika v proudu ani nepohnula, podívali jsme se pořádně. Bylo to totiž lano, které bylo uvázané ke kořenům asi 30 coulů pod hladinou a vedlo přes řeku.

Přeprava přes řeku se ukázala být problémem, nikdo z nás se nechtěl namočit a přeručkovat vodou, přeci jen je chladno a Lemon se svým kovovým brněním by se musel pracně svlékat a oblékat. Rael se hypl na druhý břeh jako první asi tak o tři sáhy mimo předpokládané zakončení provazu, čímž nám ostatním ukázal, že v jeho místě pasti nejsou.

Obrátil jsem se na Sarah s tím, jestli se dokáže dostat na druhý břeh sama, nejlépe pomocí kouzla hyperprostor. Stydlivě mi to odkývala a… skutečně se odhypla k Raelovi. Podíval jsem se po Balanarovi, který mi to s jistým překvapením odkýval, neboť jsme k Sarah měli před hodinkou kratičkou diskuzi na téma „je Sarah skutečně kouzelnice?“. Viditelně je, není tedy kýmsi jiným za kouzelnici se vydávající. Ošklivě to překvapilo Lemona, který nevěřícně přepočítával nás, kouzelníky. Ano, z pěti osob v naší družince jsme tři kouzelníci, jeden druid a jeden Lemon, tedy bojovník.

Zbytek družinky jsem plošně přenesl já, včetně zbylých mazlíčků. Balanarův psík ostře reagoval na stopy u tohoto konce lana a po zhodnocení stop Balanarem víme, že jsme za našimi individui snad jen dvě směny pozadu. Směrem na křižovatku jich šlo více, teď zpět dva, maximálně tři.

Nastala tedy honička za těmi dvěma, která trvala po celý zbytek odpoledne a vedla přes celý hvozd opravdu až na pláně a nestáčela se k Bouřlivým horám, jak jsem předpokládal já, ani do míst, kde se střetávaly hory, hvozd a pláně, jak předpokládal Rael…

Honička byla přerušována chvílemi, kdy jsme naráželi na pasti, jenž byly nastraženy na nás, i když u jedné z nich pochybuji, že byla postavena dnes odpoledne. Ale o ní až za chvilku, neboť první past byla ani ne padesát sáhů od vody. Slabý provázek byl napjatý přes cestu. Tuhle první past jsme příliš nezkoumali, velmi opatrně jsme provázek překonali…

Druhá past, byla právě tou, o niž pochybuji, že byla z dneška. Balanar si povšiml, že obdélník trávy v rozsahu pár sáhů je povadlejší než jeho okolí. Hodil tam kámen a ten se propadl. Lemon hodil větší kámen, ten se propadl také a slyšitelně o něco zarachotil. Podívali jsme se do vzniklé díry. Ostré špičaté kůly v jámě byly zakryté větvičkami a na něm byl položený travní koberec…

Třetí past, kterou našel první Balanar byl nějaký střelec s kuší zalezlý v křovíčku. Řekl nám to, a všichni kromě Lemona skočili za nejbližší stromy. Lemon něco křikl, ale střelec nic. Lemon zaútočil a střelec opět nic. Jak mi hlásil ďáblík, který byl na průzkumu, byla to otep slámy oblečená do hadrů a u ní nastrčená kuš. Nevím jak ostatní, ale já tuhle past považoval za dobrý bluf, protože někdo poblíž musel slyšet hluk, co jsme natropili, a mohl se na nás připravit.

Rychle pojídáme za chůze večeři a obezřetně pokračujeme dál v chůzi, jenže ve hvozdu na nás už nikdo nevybafl. Opatrně v začínajícím soumraku vstupujeme na pláně, ale odnikud nepřichází smrtící šíp. Ale o pár stovek kroků dál už cítíme a posléze i vidíme nizoučký oheň a také dvě osoby člověčího rodu s kápěmi. Rael hned začal bezeslovně organizovat obkličující manévr, čemuž se podvolujeme, ale Balanar začal mít pochybnosti a že prý to nejsou ti dva, co celý den stopujeme. Nechápal jsem to a tak se mezi námi rozvinula bezeslovná debata v súrštině, jestli tedy jo nebo ne.

Ale pak se spustil boj, jeden z těch dvou byl bojovník a druhý kouzelník. Ten nejprve rozhodil trochu hořící slámy do stran, čímž sice přisvítil v okolí, ale současně podpálil porost zde v savaně. Pak seslal kouzlo Igneum a zapálil tím oblečení na Lemonovi, který se hnal na jeho druha. Všichni až na Balanara následně zaútočili na kouzelníka, jenž mě stihl trefit několika modrými blesky.

Jak to mohlo dopadnout, tušíte sami, kouzelník byl mrtev a tak bylo zřejmé, že se teď vrhneme na toho druhého. „Bereme zajatce!“ zaječel jsem, abych zachránil nyní už jen jediný zdroj informací, který by nám prozradil, o co v téhle šarádě s Kamilou jde. To se nám povedlo zajistit, bojovník po chvilce padl do mdlob. Rychle běžíme udusat vše, co hořelo v okolí…

Začali jsme je zkoumat a prohledávat. Každý z nich měl u sebe 37 zlatých, což dohromady bylo 74 zlatých, což byla docela divná částka na odměnu, ale napadlo mě, že odměna mohla být 150 zlatých pro čtyři lidi, tedy že tihle dva už zlaťák utratili. Pak u sebe měli nějaké ty tábornické potřeby, dva drobounké pergamenové svitky a podivné měšečky u krku. Jenže ty už jsme nestihli prozkoumat, neboť ony dva svitky nám přinesly jenom problémy.

První z nich našla Sarah a bylo na něm napsáno jedno slovo - xxxx ^[5]. Nečetla ho, ale podala mi ho, prý jestli mi něco říká. Neříkalo a tak jej hned zkouším poslat súrsky Balanarovi. Jenže – nějak mi to nešlo a to už jsem za těch pár desítek měsíců poslal už tolika statických obrázků. Nezbylo mi, než jít za Balanarem který zkoumal kouzelníka a zeptat se ho, jestli nezná osobu s tím jménem. Bohužel jsem ono slovo vyslovil a přesně v tu vteřinu se Sarah propadla po kolena do země a něco jí začalo ohryzávat. Lemon jí pomohl a vytáhl jí…

Na druhém svitku pak byl vzkaz – po skončení úkolu vás vyzvednu na: následované souřadnicemi, jenž odpovídal místu, kde hořel ohýnek. Nějak jsme ani nestihli dořešit, že se dva z nás převléknou a budou se vydávat za ty dva, ani jsme nestihli dokončit maskování stop po boji. Vlastně jsme ani nezačali.

V tu chvíli nám vycházející hvězdy zakryl velikánský netopýr a na něm sedící postava, která zjevně rekognoskovala terén. Nelíbilo se mi to, vůbec se mi to nelíbilo, protože bylo naprosto jasné, že je to odvoz pro ty dva. Seslal jsem rychle za zbytečky mé many světlo tak, aby posvítilo té postavě do tváře. Posvítilo…

Stihl jsem zjistit, že je to nějaký nemrtvák, neboť botky od Eldorských elfů se mi začaly v batůžku vrtět a že mu rudě žhnou oči. V tu vteřinu zařval Rael, abychom se mu nedívali do očí – zjevně si pamatuje ze školy, co tahle mrcha dokáže. Netopýr sebou cuknul a to stvoření, co na něm bylo, z něj seskočilo a své první kouzlo vrhlo na muže v bezvědomí. Zemřel…

To už se na něj vrháme a snažíme se s ním bojovat, ale když Rael chytil do rukou svou hůl v uznávané bojové pozici a já po blesknutí blesků dělám totéž s krátkým mečem, začalo být jasné, že tentokrát jde dost do tuhého a tenhle boj bude „kdo z koho“. Balanar střílel z luku, ale nebylo vidět nějaké zranění na tom stvoření. Stvoření, ač napadáno Lemonem, stihlo nahlas vyslovit zaříkání, které zvednulo ze země mrtvoly kdečeho, co zde v okolí dnes zemřelo. To zvednuté se pohybovalo pomalu a mělo to maso na kostech – tedy zombie…

Snad ještě nikdy jsem neměl takový strach o život přátel jako teď, ale vůbec mě nenapadalo, co s tím. Napadlo to Balanara – pozvedl svůj luk do vzduchu a pak si na sebe přivolal své noční brnění. Udělal jsem téměř okamžitě totéž, ale vůbec mě nenapadalo, co dál, co dělat! Jenže bojovat s tím stvořením už nemůžu – mana došla, s mečíkem se k němu už nevejdu, ostatně ani Lemon bojující s přivřenýma očima mi jistotu taky nepřidával, navíc se k němu přidal Balanar mečem patřící k jeho noční zbroji…

Pak mi došlo, že bych se mohl postarat o všechny ty zombie, že by mi měla fungovat nějaká noční schopnost, jenž ale používám když mé fyzické tělo někde spí a svůj šat mívám oblečen jen ve svém snovém těle. Buď anebo…

Musel na mě být zvláštní pohled – kouzelník s rozcuchanými vlasy a očazený v obličeji, oblečený v mnišském rouše, v jedné ruce držící meč a ve druhé držím svojí kouzelnickou hůl, na níž je vyvěšena zástava Mormonů, zpívající pomalou klidnou píseň v jazyce, jenž se na Plexisu běžně nepoužívá a za ním světlo svítící bez zjevného zdroje. Píseň pomáhá a nemrtváci uléhají, ale co dál?

[1] Jsou věci, které se píší špatně, když obě postavy byly mé - Pelin a Modřinka…

[2] Ano, jako hráč vím že třetí útržek byl nějak padělán, když to byla kronika mé postavy , ale zbylé dva si můžete sami najít v Pelinovo kronikách. Čestně ale přiznávám, ten HUMR mi fakt hned padl do oka :-)

[3] Čtvrtý útržek… Zde musím uznat mistrovství Gamemastera, protože pohled hráče ani pohled postavy neodhalil nějakou nepravost, ale při psaní Haeppovo příběhu jsem byl líný psát a tak jsem si části textů vykopírovával přímo z původní kroniky, jenže tenhle text tam není… Sice mohl být ukryt v předchozích verzích kroniky, která byla psána jako PHPkový skript a měla speciální tajné části, které viděl jen GM po přihlášení se, a kterou už nevlastním, ale myslím si, že zrovna tuhle část bych neutajoval před jinými hráči

[4] Dle GM a mě jakožto hráče souhlasícím s GM by musel dát velmi dobrý popis těch dvou, protože podle popisu „muž s kapucí“, který by mohla dodat má postava, by zatkl až 1/3 všech příchozích

Haepp Modřinka

Světélko na Eldoru