O kouzelníku Pelinovi

Já, mladý kouzelníček Pelin jsem se rozhodl, že si budu psát své paměti, abych se ve stáří mohl snadno potěšiti vzpomínkami z mládí.

V době, kdy píši tento první záznam, je mi dvacet let a pár dnů….

„Mami, mami udělal jsem závěrečnou zkoušku“ volal jsem na matku tu dobrou část zprávy od mého mistra Iluzionistického umění, kam jsem chodil poslední tři měsíce den co den. Hned poté, co mi matka blahopřála a já jí dal pusu, jsem přidal tu méně dobrou část zprávy: „Mistr říkal, že bych měl jít na zkušenou. Ozval se už otec?“

Matka, povoláním kuchařka, mi odpověděla, že stále ne a že netuší proč - když už se dal na lázeňského - ho zase popadla touha po dobrodružství…

Asi tak dva dny jsem se bezcílně potuloval po mém rodném městě – po Komodoru. Naše město je trochu zvláštní, neboť jako jediné město z těch patnácti co jsou na našem ostrově postaveno do kruhu. Je obehnáno hradbami a po jeho severní straně navíc protéká říčka Úplavice. Ale jedno tajemství mě láká zjistit: Nač jsou naše čtyři strážní věže a proč jsou pojmenovány po barvách ? Někdy později vám je popíši…

Ale zpět k popisu města Komodor, které má v erbu slunce a měsíc propojené dvěma šípy. Máme zde dva hostince, Řád rytířů slunečního jasu (berou schopné kouzelníky…) a Eletnisův svatostánek. I jiné věci se v našem městě najdou, třeba lázně, kde pracoval můj otec.

Ve městě ani někde jinde se skoro nic nedělo, tedy až na přepad dostavníku, za který byl i kdosi odsouzen k pokutě, cejchu na krk a k vyhoštění z města.

Potuloval jsem se zrovna po náměstí v blízkosti hostince u Slunce, když mě zaujala zvláštní věc. Přímo přede mnou se na dláždění objevila šipka (kreslená, směrová). O kousek dál další a o další kousek dál další. Neměl jsem co dělat a tak jsem po nich šel. Šipky mě dovedly k jižní bráně, kde zrovna strážný nechtěl pustit dovnitř otrhance, který tvrdil, že shání Pelina. To mě zaujalo, neboť tohoto jména jsem v našem městě prý jen já. Promluvil jsem na toho starce, který se mě preventivně zeptal na rodiče. Odpověděl jsem mu, že jsem Pelin Lázeňských. Stařík mi vložil do ruky dopis od otce, já jemu dal zlaťák (drobné jsem zrovna neměl)…

Leč šipky pokračovaly dál a dál a já šel za nimi. Mezi tím jsem si přečetl dopis. Stálo v něm:

Zapřemýšlel jsem, co by to mohlo být za básničku, když otec jich recitoval tolik… Ani nevím, kde kotví loď Mořská rybka. Proč loď? Otec mi své psaní poslal na pergamenu, který měl z druhé strany plachetnici nakreslenou. Mezitím se vedle šipek zviditelnil mladý kouzelník. To mě docela překvapilo, neboť já stěží uměl kouzlit jen blesky, rychlost a leť a on už uměl i neviditelnost… Řekl mi, že jde do přístavního města Odova za svým mistrem. Šel jsem tedy s ním, však se v přístavu poptám…

Před Odovem mě můj spolupoutník požádal, abych vešel do města a hned za hradbami našel volné místo a pískl na něj. On že počká venku… Bylo mi to trochu divné, že by kolega od fochu byl mírně mimo? Nebo si chce něco vyzkoušet? Vždyť se mi vůbec nepředstavil! uvědomil jsem si. Došel jsem tedy na ono místo a hvízdl. A hele, kouzelník se u mě objevil. Ale tentokrát to nebyla neviditelnost, to bylo něco jiného – nějaký přesun… Můj spolupoutník řekl, že chce najít kouzelníka OFEKA a že bych měl zkusit obejít jednu polovinu města a že se sejdeme tady.

Prozkoumával jsem svoji část města a přemýšlel, při jaké příležitosti jsem slyšel jméno Ofek. „Oops“ vypadlo ze mě, když jsem si uvědomil, že jsem o kouzelníku Ofekovi slyšel, že provozuje černou magii. Platí takové nařízení, že studovat černou magii lze, ale její použití je trestné. Rozhodl jsem se tedy, že tomu kouzelníkovi v černém už na oči nepřijdu.

Došel jsem si tedy do přístavu a tam zjistil, že Mořská rybka má domovský přístav na druhém konci ostrova ve městě Tuvok…

Pak mi přece jen nedalo a šel jsem tajně k místu kde jsme se měli s tím spolupoutníkem sejít. Když viděl, že se mě nedočká jal se hledat Ofeka sám. A měl štěstí, neboť v části města, kde jsem hledal já, zaklepal na neoznačený dům a jeho obyvatelka jej navedla k Ofekovi. Šeřilo se a tak jsem měl štěstí, že jsem se neviděn dostal do velké blízkosti Ofekova domu a slyšel, jak se můj bývalý spolupoutník jmenuje – Guneivar…

Zapadl jsem do hostince „U dvou panen“ blízko přístavu a objednal si nocleh se stravou. Seděl jsem u stolu sám a tak když do hostince vstoupili další, dle obleku dobrodruhové, hostinský je posadil ke mě. Nevnímal jsem je řádně, ale když padla věta, že musejí najít Guneivara, tam se mi spojily dvě a dvě a dal jsem se s nimi do řeči. Nakonec jsme rozhodnutí co s Guneivarem nechali na ráno.

Ráno bylo pro mě překvapivé, neboť místní strážní jednotka, která má na zbroji vymalován velký bílý maják, dostala čerstvou zprávu, že Guneivar se dostal na seznam hledaných zločinců, neboť všude skupoval mapy měst… Zdá-li se vám to divné, musím Vám připomenout, že sousední ostrov je ve válce a tak kupování map a jejich předávání nepříteli je zločin, který někdo pojmenoval špionáž.

V družince, která přišla včera večer do hospody je kromě elfa Eldara a Marka i kouzelník Faloris se svojí kočičkou. Faloris poslal svoji kočičku na průzkum Ofekova obydlí, ta se ale nikterak nemůže dostat dovnitř. My ostatní si jdeme sednout do hostince stojící skoro naproti domu Ofeka. Ofek odejde kamsi pryč a tak nastala chvíle pro kočičku. Ta propálí vzadu do domu Ofeka díru (ó, jaké to mocné kouzlo ovládá mazlíček!!!) ale než jí proleze, tak ji někdo (asi Guneivar) zastrčí nějakým kusem nábytku. Pak šel zkoušet svoje štěstí Marko, zkouší otevřít zámek na vchodových dveřích, prý se mu to i povedlo, ale dveře otevřít nejdou…

Uvědomil jsem si, že bych mohl téhle skupině dobrodruhů pomoci. Domlouvám se Falorisem, že bych mohl na jeho mazlíčka použít kouzlo „Leť“ a že by kočička mohla proletět dovnitř komínem. Faloris souhlasil a dodal, že kočička ráno vyběhne dveřmi, nebo nějakým otevřeným oknem. Ozřejmil jsem Falorisovi jak se zachází s kouzlem leť je-li na něj vyčarováno a požádal ho aby to vysvětlil svému kočičímu mazlíčkovi.

Večer jsem tedy vyšel s Falorisovo kočičkou ven, zašel s ní za Ofekův dům a vyčaroval na mazlíčka leť. Kočička odletěla a já byl šťasten, že moje první kouzlo, které jsem nedělal pod dozorem svého mistra, se povedlo… Počkal jsem raději za domem, co kdyby kočička měla nějaký problém. Dlouho se nic nedělo (všechny okna měli zavřené okenice) a pak moji přátelé vyběhli z hostince s tím, že se kočička při pokusu uniknout do prvního patra náhle ztratila a že Guneivara chvíli předtím míca málem zakousla a že je v bezvědomí. Jenže jak se dostat dovnitř? Šel jsem na roh budovy a sledoval, zda nás nikdo nepozoruje a Faloris nějakým kouzlem (a s velkým rámusem) rozevřel okenice. Pochopitelně měšťani a i strážní se začali sbíhat. Houkl jsem na přátele, ať mizí a běžel dál za roh.

Leč přátelé neunikali a tak po nějakém zmatku, který jsem sledoval v povzdálí byli někteří vzati do vazby, jiní přibráni jako svědkové a šlo se vyslýchat. Nakonec ale byli všichni jedinci propuštěni – i Guneivar.

Další den ráno odešel Guneivar a Marko z města dříve za svými cíli, my ostatní, tedy až na Falorise, který se domnívá, že najde svojí kočičku někde tady, jsme se vydali zpět do Komodoru, mého rodného města.

Mého přítele elfa Eldara, zajímala stejná věc jako mě, na co jenom jsou naše strážní věže v Komodoru. Vyměnili jsme si tedy naše poznatky ( které jsme si mohli i ověřit)

Měl jsem možnost naše věže pozorovat skoro každý den a tak vím, že vypadají naprosto obyčejně a přesto, že se jim říká Modrá, Rudá, Žlutá a Zelená věž strážní je jejich kamenný plášť obyčejný – kamenně šedý. Ba ani vlajka nevlaje z okna. A co je ještě víc zvláštní, věže nemají dveře a tak nevím, jak vlastně ti mágové z věží vycházejí ven.

Lidé je vídají venku a tvrdí že to jsou bratři. Jejich jména nikdo nezná a tak se jim pro jednoduchost říká podle věží, ve kterých žijí. Mágové nosí obyčejné šedé oblečení, a prý spadají pod našeho markraběte, nebo snad vévodu?

Prý jsou tu proto, že dokáží vyvolat ochranné kouzlo, které má ochránit město před nájezdníky a nepřáteli, ale už si nikdo nepamatuje, kdy a zda vůbec bylo toto kouzlo použito.

To elf Eldar mi říkal, že věže symbolizují barvy duhy. A že když se spojí, vznikne jakási trhlina mezi světy. Může vzniknout "dobrá" nebo "špatná" trhlina. Ta špatná by vpustila na svět zlo a to prý mágové chrání. No a protože někdo lehce falšuje dokumenty, existují dvě posloupnosti barev:

modrá-rudá-zelená-žlutá
rudá-modrá-zelená-žlutá

Ovšem která je která, to nevím..

Ale zpět k mému problému…

Hned po příchodu do Komodoru jsem si šel přečíst básničku na dveře hostince „U Slunce“. Myslel jsem si, že básničku najdu hned na vchodových dveřích, ale ty asi tatínek nechtěl poničit – básničku jsem našel na dveřích záchodu.

Z celého moře krásy pít
má prahla duše lačná,

a pouze kapek pár jsem chyt
jak táhla mračna

Tak tahle básnička se otci opravdu povedla. S přítelem, elfem Eldarem se shodujeme, že půjdeme do Tuvoku, kde má kotvit loď otcova přítele Rudolfa, horní cestou přes Cvočkov, kde bydlí Eldarovi rodiče. Je to lepší cesta, protože během jednoho dne i když jdete pěšky, máte šanci dojít do civilizace.

A tak jsme hned vyrazili z Komodoru do Cedrova. Vyšli jsme o polednách a šli přes noc a ráno jsme dorazili do Cedrova.

V Cedrově mají přímo ve městě hlubinný důl, prý na stříbro. A to je všechno co jsem si z Cedrova zapamatoval, neboť mě bolely nožičky a únava udělala své. Šli jsme se ubytovat do hostince „U Dubu“, který se Eldarovi zdál nejlevnější (1 zl. za nocleh a stravu).

Krátce po obědě jsme opět vyrazili na cestu. Byl jsem trochu mrzutý, neboť krátký odpočinek mi příliš nepomohl a ani nameditovat mi nešlo. Naštěstí cesta do Hatoru trvala jen do večera.

V Hatoru mě i Eldara čekalo překvapení v podobě našeho společného přítele Marka (oddělil se spolu s Guneivarem a kamsi šli…) Marko nám řekl, že Guneivar se dostal k někomu do učení a že ho učil černou magii a že oživovali mrtvé a že se děsil a zároveň nudil…

Ani Eldar ani já jsme neměli žádných zábran proti Markovi a tak jsme se shodli, že nás bude rovněž doprovázet. Najedli jsme se v „Rybářské baště“ a já jsem šel spát. Mí zbylí dva přátelé si spolu ještě vyprávěli…

U Hatoru mě překvapila ještě „dvojstrážnice“ při vstupu do opevněné části města…

Další den ráno jsme se rozhodli nespěchat. (Stejně se čekalo na mě, než namedituji svých několik magů.) Ani nebylo proč, protože Cvočkov, náš další postupný cíl a rodné město elfa Eldara nebylo zas až tak daleko. A opravdu nebylo. Ostatně kdo by pospíchal. Taková krásná scenerie – to se prostě musí vidět. Cesta z Hatoru do Cvočkova totiž vede stále podél jezera.

Jezero se jmenuje Dračí slza (tedy nechtěl bych vidět, jak veliký to musel být drak, když ukápl takhle velikou slzu). Uprostřed jezera je ostrov porostlý lesem. Místo není dostupné pro obyčejné smrtelníky, na vstup do Eldoru – města na ostrově – je třeba propustka od některého markraběte. Prý tam žijí vyšší elfové a Eldor má vypadat jako obrovská zahrada. Nevím, zatím jsem neslyšel o nikom, kdo tam byl.

Město Cvočkov, kde bydlí Eldarovi rodiče, mě skoro ničím nezaujalo. Ale jeho obyvatelé tedy ano. Eldarův otec totiž provozuje zbrojířství a nabídl mi široký meč za 30 zlatých. Dražší meč se tedy koupit jistě nikde nedal a tolik peněz jsem neměl, ale to zdobení meče… Zřejmě na mě bylo vidět, že má duše nad tím mečem doslova slintala (navenek jsem se snažil nedávat moc emoce najevo, což se mi asi úplně nezadařilo) a tak se Marko rozhodl že mi ten meč koupí. Utratil na něj 27 zlatých a hned po mě chtěl první splátku… Poděkoval jsem mu za koupi a přislíbil, že hned při první příležitosti mu závazek splatím…

Když tatínek udělal takovýhle kšeft (a Eldar se na onu věc zeptal), nabídl nám „grátis“ nocleh i s jídlem u něj doma. Po krátké pochůzce městem jsem zjistil, že Eldarův otec bude nejdražší ve městě. Na druhou stranu ale odhaduji, že jeho výrobky budou velmi kvalitní…

Další den putujeme do města Varp, které také leží u jezera „Dračí slza“, ale přesně naproti městu Hator. Město Varp je zajímavé tím, že je skoro celé dřevěné, na rozdíl od ostatních měst, které mají velké části vystavěné z kamene. Nemohl jsem si zde nevšimnout veliké knihovny. Až bude někdy čas, musím zjistit, zda je přístupná veřejnosti… Místní hostinec „u Štiky“ jsme vynechali, smrdělo to tam nepříjemně rybinou (proč mi to v Hatoru v „Rybářské baště“ nepřišlo?) a tak jsme zvolili – o stříbrňák dražší hostinec „Na suchu“.

Další den se rozhodujeme, že do Tuvoku, cíle naší cesty dojdeme stůj co stůj již dnes a tak když dojdeme za tři hodinky k rozcestí u Atahžského jezera, kde se oddělovala cesta do města Atame, pokračujeme cestou do Tuvoku, a skutečně tam v době zavírání bran dorážíme.

Město Tuvok má v erbu tři kopce, mezi nimiž se vine cesta. A jako každé správně město má i hospodu, kde se dá ubytovat. Vybrali jsme si hostinec „u Puchýře“, je blízko přístavu.

Ráno se vydávám s přáteli do přístavu a jsme zastaveni celníky, kteří se nás vyptávají, zda nepašujeme mapy nebo jiné věci podléhající zákonu naší země. Vysvětluji, že si chci pouze promluvit s členem posádky místní lodi „Mořské rybky“. Celník nás pouští spolu s jedním strážným.

Loď jsme našli snadno. Požádal jsem jednoho námořníka, aby mi zavolal pana Rudolfa, námořníka z této lodi. Se mnou a s Markem trochu trhlo námořníkovo sdělení, zda má zavolat KAPITÁNA RUDOLFA. S vyděšeným výrazem ve tváři jsem přisvědčil…

Kapitán Rudolf skutečně sešel z můstku. Představil jsem se mu a on po mě chtěl slyšet otcovu básničku. Odrecitoval jsem mu ji – moje paměť posloužila zřejmě dobře, neboť kapitán nechal přinést bedničku po otci. Truhla obsahovala kompas, boty, skládací prut na ryby, pláštěnku a hlavně tři pytlíčky s celkem 300 stříbrnými. Otec mi na studia našetřil docela dost…

Strážný, co s námi šel od celnice se odporoučel, prý když se známe s kapitánem…

Kapitán nám nabídl, že nás sveze do Odova, ať nemusíme šlapat tak daleko, že tam budeme rychleji. Za pár zlatých. Mě nabídl, že bych se mohl ujmout otcovo povinností. Byl jsem překvapen neboť jsem nevěděl co otec provozoval. Na stěžni ve strážním koši pozoroval proudy, skaliska a jiná mořská nebezpečenstva.

A tak jsme se nalodili a vypluli. Podívali jsme se i do přístavu normálně nepřístupného vojenského města Osten, ale vystoupit na břeh nás nikdo nenechal, ani námořníky. Ti ostatně mají přepravu materiálu do Ostenu velmi rádi, neboť je to jediný přístav v zemi, kde nemusejí na zádech vynášet náklad. Zde si to vojáci dělají sami…

Nakonec přistáváme v Odově a další den se vracíme do Komodoru… Tím jsme měli dořešen můj problém a mohli se věnovat indiciím, které měl Eldar a jeho přátelé…

Do Komodoru jsme se dostali bez nehod a hned poté, co jsem navštívil matku ("Už vím co je s otcem, mami") jsem došel do hostince u Slunce. Tam již čekali všichni ostatní - a též (pro mě) nový člen družinky - Láďa Dvořák.

Láďa Dvořák nám ukazuje nějaký rozstříhaný dopis a vypráví nám k němu příběh, kde všude po ostrově našel kterou část dopisu. V Komodoru nenašel žádnou a tak se nenápadně vydávám ven za přáteli. Pár jich oslovím a jeden z nich ví… Řekl mi, ať si seženu penízky, že za půl hoďky půjde kolem "Slunce" a že na mě pískne. Vrátil jsem se do hospody a naznačil přátelům, že když mi půjčí pár zlatých, že seženu další část dopisu.

A skutečně, za půl hodiny se ozvalo venku zapískání a já po smlouvání získal za 15 zl. další část dopisu… Vracím se zpět do hostince, přikládám mojí část dopisu k ostatním. Dobře šest částí nám chybí. Současně přátelům sděluji, že se má jednat o vyděračský dopis, kterým někdo vydírá kohosi ve městě Saxisu. Dva lidé se snaží sebrat co nejvíce částí dopisu, jeden z nich v Saxisu žije.