Haepp Modřinka

Pejsci, kočičky a krátké rozloučení

13. ledna 2009, odpoledne
(hráno 1.června 2009)

Ze břehu moře, z malé vyvýšeninky signalizuji rybářovi, aby se z jednostěžníku vrátil zpět na záchranném člunu pro nás, což se během pár chvil stalo. Ale i těch pár chvil stačilo, aby se od Eldoru silně světelně zablesklo a aby k Sarah doletěl poštovní holub s dost dlouhým kusem pergamenu. Když ho Sarah rozbalovala, blýskl na mě pozlacený erb ze začátku dopisu. Mohu-li soudit z kratičkého pohledu na onen erb, nepatřil nižádnému z markrabat, ani vévodovi…

Čtení dopisu zabralo Sarah dost velkou dobu i na lodi a čím níže byla, tím byla v obličeji červenější a v očích polekanější. Pak sebou Sarah náhle trhla, rychle dopis srolovala a dala do výstřihu. Na naši otázku co v dopise bylo, vyhrkla, že prý nic. Pak se obrátila na mě, abych jí ozřejmil co se vlastně dělo dneska ráno, čehož jsem se rád ujal, aspoň jsem si přitom tříbil myšlenky předtím, než jsem je chtěl zanést do svého deníku.

Vyprávím Sarah naše příhody asi tak prvních 15 minut, když v tom si uvědomuji, že ostatní Mormoni se mi ztratili z dohledu. Rozhlédl jsem se společně se Sarah a zjistil, že si všichni čtou její dopis. Dost popuzeně jsem jim oznámil, že očekávám nejen navrácení dopisu Sarah, ale i omluvu, Sarah se k nim rovnou vrhá a chce jim dopis vyrvat. Všichni se honí se všemi po celé lodi a já spolu s rybářem na to konsternovaně hledíme…

Po pár minutách má Sarah svůj dopis a sedí uraženě na pravoboku, já sedím sám na levoboku naštvaný i na Sarah i ostatní a zbytek se hádá o tom, že v dopise pro Sarah byla zmínka o Balanarovi, cechu vrahů a odměně, které se zvýšila na neuvěřitelnou sumu. Tak neuvěřitelnou že i Balanar se tváří, že by bych ochoten přistoupit na plán, kvůli kterému jsem naštvaný ještě víc. Zabít Balanara, vyzvednou si odměnu a pak Balanara oživit, by sice "vyřešilo" problém neznámého plátce vůči Balanarovi, ale dost pochybuji, že by si to onen plátce nechal líbit a nezaplatil by akci proti nám ostatním…

Jenže na jiný nápad, jak se zbavit cechu vrahů a jeho atakům vůči Balimu, jsem nepřišel a ani nikdo jiný.

14. ledna 2009
(hráno 1. června 2009)

Ráno jsme vpluli do Evelinského přístavu a hned po vystoupení na molo si nešlo nevšimnout žebráka, který náhle při pohledu na nás čile vstal a zmizel kamsi do města. To mi bylo poslední výstrahou, že zase někdo půjde po Balanarovi a tak jsem se rozhodl, že ho pomocí metamorfózy zamaskuji za někoho jiného. Samozřejmě, že chytrého vrahounka bych tímhle asi nepřelstil, ale mám další zlepšovák s druhou metamorfózou.

Ve městě proto s Balanarem jdu naprosto veřejně do jednoho obchodu. Z něj se sice na první pohled vracím já a nějaký cizí chlap, ale na ten druhý má Balanar můj vzhled a já vypadám jako cizák. Považuji za za dobrý bluf, protože na první pohled mohu vypadat já jako maskovaný Balanar.

Bohužel jsme tu proměnu provedli ještě před vyzvednutím našich koní, takže pro ně musel jít Lemon a podkonímu odevzdat ceduličky za nás a taky jsme tohle maskování provedli před najmutím kočáru, ale naštěstí jsme to vše stihli zavčasu, takže proměna vyprchala až za hradbami Evelinu. A pak jsme udělali další chybu, protože na mém koni nejel maskovaný Balanar, nýbrž Lemon, já jel…

Naše cesta z Evelinu do Cvočkova probíhala v první třetině skvěle, nebylo potřeba se vyhýbat protijedoucím vozům a to až do okamžiku, kdy přímo uprostřed cesty je košík. Kočí dostal pokyn nezastavovat a objet zprava, ostatní jej objíždí zleva a jediný Lemon mečíkem odkrývá hadřík a v něm - světe div se - štěňátko bílé barvy. Malé štěněcí batole, které už vidělo náš krásný svět, ale ještě nevypadalo na velké výlety za poznáním. Lemon zahulákal do širého okolí, jestli tu někdo nezapomněl pejska a pak se vydal za námi v kočáře.

Kromě jedné staré paní, která šla proti nám, (a pejska neztratila) jsme nepotkali až do setkání s dalším košíkem vůbec nikoho. No a v dalším košíku byla bělounká kočička, taky mláďátko které vidí jen pár dnů.  To už je docela podezřelé a tak důkladně prozkoumáváme košíky a zpětně u hafíka zjišťujeme, jestli to je kluk nebo holčička. Jenže - kromě psího lehce pročůraného prostěradélka nenacházíme vůbec nic. Nu, nenajdeme-li majitele, pak si zvířátka necháme, anebo - minimálně kočičku - zpeněžíme, neboť kočička je z rasy, která má velikou oblibu o hrabat, knížat a další šlechty… Mám dojem že se jí říká angorská. Ještě nás napadlo, že obyvatelé hvozdu chtějí předat přátele Balanarovo třem poddaným, jenž se touto dobou snaží vykonat zkoušky u kouzelníka či hraničáře…

Cedrovský trh se stal zastávkou všech kromě mě a Balanara, kteří jedeme až do Karavan centra, kde jednak provádím dvě metamorfózy, jednak sledujeme výměnu koní u kočáru, abychom nakonec požádali i o jiný kočár, neboť pérování toho našeho se nám přestalo líbit. I s kočárem se vracíme zpět na trh, kde jsme svědky velmi zajímavé situace. Je tu jeden stánek, kterému se všichni lidé vyhýbají jako by tu vůbec nebyl a když Lemon dal košík doprostřed cesty, tak se lidé tomu místu vyhýbali, ale tak nějak… zvláštně. Ani košík se mu nepodařilo nikomu "vnutit"…

S Balanarem velmi rychle pochytáváme to, co tu už ostatní řeší deset minut - babička tvrdí, že jsme jí zvířátka ukradli (je to ta samá babička co jsme potkali na cestě sem, zvířátka ji po kratším dohadování vracíme), že jsme jeli po její cestě vedoucí mezi peklem a nebem, že zvířátka jsou vychovávána pro andílky a ďáblíky a že se teď v prvopočátku nepozná které zviřátko je vhodné pro které nadpozemské bytosti. Zvířátka si můžeme koupit a kromě našich nalezených má ještě jednu kočičku a pejska. Cenu si máme určit sami.

To, že jsme cestou nepotkali protijedoucí kočár teď přes den bylo fakt divné a slova stařenky že jsme jeli po její cestě, která nás dovedla sem do Cedrova se zdála být možná, ne-li dokonce pravdivá. Její další slova, že nejde poznat jestli pro nás ta cesta vedla od nebe do pekla či naopak mě nechává v klidu. To, že vidíme ji je prý pouze proto, že jsme se již stihli potkat jak se zástupci pekla tak i nebe a to s těmi skutečnými, ne s těmi, co se za ně vydávají mě lehce překvapilo. O takovou výhodu jsem příliš nestál…

Znovu si všímám jedné důležité věci - Lemon se opět velmi aktivně zapojuje do vyjednávání s babičkou aby si pro svého pejska vyjednal cenu 4zl a následně ho pojmenoval "AUDY" . Krahujec před tím získal svého nalezeného pejska "Kožíška" za jeden stříbrný, Rael svoji bílou kočičku "Zelenoočku" za 10zl, cenu mazlíka Sarah jsem nezachytil ani později jméno mazlíka.

Jízda do Hatoru, jenž následovala, mohu popsat slovy "šeď, nuda". Dělo se nám to, co se nám na této cestě dělo vždy, nejeli jsme tedy po stařenčině cestě. V Hatoru nechávám zajet rovnou k molu, odkud jezdí loď na Eldor a máme štěstí - loď na nás čeká, nebudu tedy muset hledat skryté zásoby many na další přeměnu Balanara na někoho jiného.

I jízda na lodi proběhla v poklidu, ale to neříkám nějak moc jistě, neboť v noci, která již nastala jsem na Eldor nikdy nejel, takže nemohu soudit.

Na molu se zdálo, že vše proběhne normálně, elf "celník" se opírá o zábradlí a je připraven podívat se nám do hlav. Jenže… Jakmile jsem vystoupil z lodi já a elf uviděl mojí hůl včetně namotané vlajky Mormonů, tak se náhle probral k životu a rychlými kroky odkráčel do lesa. "Sakra!" ozvalo se všem súrštinoznalým v hlavě současně se vzteklým: "Do háje". To jsem já a Balanar vyjádřili zoufalství nad tím, že se elf nám všem nepodívá do hlav a že by se to teď setsakra hodilo, zvlášť kdyby elf zahlédl v něčí hlavě, že ví jak je to s odměnou na Balanara. Heh a kdyby viděl i to, kdo poslal Sarah ten divnej dopis, to by bylo něcíčko… A to všechno kvůli standartě Mormonů. Hned jak bude chvilka, tak ji z hole sundám a na Eldoru ji už vždy nechám schovanou.

Na Eldoru směřujeme velmi rychle do míst trůnního sálu vévody Sixela. Ten promlouval s postavou v kápi a ta postava je Rubín, žel má něco se vzpomínkama, protože si nepamatuje nikoho z nás. Divil bych se že by to bylo tím, že vypadáme už/ještě jako dvacetiletí dospěláci a někteří z nás už jsou na svých letech (mě čeká ještě jedna noc, abych mé tělo dohnalo můj skutečný čas)

Vévoda je překvapen tím, že se chováme nějak divně, protože on nevidí Lemonovo pejska Audynu, kterého pustil ze svého náručí, ale viděl ono vypouštění. Nakonec nás raději propustil, že to necháme na ráno. Bude to lepší, aspoň budu moci lépe přijmout fakt, že se k nám vévoda z trůnu přihnal tak rychle, že už u nás stál a na konci sálu na sedátko trůnu teprve dopadal měkký polštářek, který vévodovi odpadl ze zadečku.

Mohu pak u Balanarovo domku sledovat bílá zvířátka, která se chovají podle dalších babiččin slov - čím je poprvé nakrmíte, třeba dušema zemřelých, tím se pak budou nadále živit. Krahujcův pejsek odmítá cokoliv co není zvěřinou, Lemonův pak jde po sladkém pečivu… A přemýšlet nad tím, že jediný já neznám obsah dopisu pro Sarah a že je to možná dobře - nemusím se za sebe stydět za to, že jsem jej četl bez dovolení.

16.ledna 2009 - 31.prosince 2009
(dohráváno 2.listopadu 2010)

Postupně se rozdělujeme a co jeden den, to jeden z nás odjíždí mimo ostrov, každý se svým zvířátkem a každý si může zvolit nějaké to "mírné" maskování, pokud se domnívá, že by z nějakého důvodu mohl být pronásledován. Pár týdnů se proto nebudeme scházet.

Pár týdnů. Lehko se to řekne, ale nám, vazalům Pána snů se to těžko dělá, když se potkáváme v noci.

Je to ale vhodné místo na rychlé sdělení si novinek, nevím, jak by nás někdo mohl vyrušit, když naše fyzická těla jsou dost daleko od sebe a setkáváme se na úrovni pána snů jako - zní to zvláštně když to řeknu - jako mocné přízraky. Jsme s Balanarem u Pána snů dlouho, takže toto nám jde, naopak mě ještě moc dobře nejde ovládat mé nové schopnosti po Mrakoplašovi, ještě stále sám sebe překvapím, když se mi cosi náhodou povede.

Ale zpět k realitě. Já sám z Eldoru odjíždím do Tuvoku do svého domku hned poté, co jsme si s Balanarem nacvičili předávání vzkazů i přes den a to ve zvířecích podobách a v súrštině, když by to někdy bylo potřeba (viz obrázek mého bratra). Celý zbytek zimy pracuji v Tuvoku na různých překladech a drobných službách pro místní lidi, kdy využívám své kouzelnické umění.  Na jaře mám dojem že se na mě lepí nějací slídilové, zřejmě nějaký místní boss se o mě začal zajímat. Moc se mi to nelíbí, jak si ostatně ověřit co ho na mě zajímá? Má účast na soudě mocných, či snad ho zajímám jen jako kouzelník? Proto volím na chvíli ústup ke mě domů na můj rodný ostrov.

Mám to vymyšlené jednoduše. Pojedu lodí a vždy večer se pokusím vstoupit na oblohu, po ní přeběhnu nad Plexis, spojím se s Balanarem a po udělání práce se co nejrychleji vrátím zpět k tělu. Jít by to mělo, v batůžku mám stále "klíč" k bráně na oblohu. Pána snů jsem se o tomto pokusil vyrozumět…

Vybral jsem si na to loď, která měla v prvních dnech plout na nějaký blizoučký ostrov u Plexisu, kde měla zůstat přes noc. Když by totiž byl problém s mým nočním návratem na Plexis, mohl bych poměrně snadno vrátit zpět jinou lodí, případně se proměnit ve vodní zvířátko a ten kus přeplavat zpět…

Ale ono to fungovalo a já mohl jet dál a dál, jenže se začala objevovat potíž s posunem času, čím blíž k Velvétu, tím později ráno jsem se vracel ke svému tělu, takže jsem si na lodi vysloužil pověst elfa, který si rád přispí. Ani večer to nebylo nějak moc příjemné - po setmění jsem vlezl na oblohu, přeběhl nad Plexis a pak musel čekat, až i nad Plexisem nastane noc abych mohl začít pracovat.

Na Velvétu jsem se nakonec moc dlouho nezdržel - prakticky jsem se jen naučil nějaká nová kouzla, ve starých se pocvičil a volné chvíle věnoval na úpravy hrobu drowky Sheli a setkání s mojí rodinou. Cítil jsem totiž, že má přítomnost na Velvétu spojená s mojí prací pro Pána snů vyvolává jakousi nejistotu možná až nerovnováhu, vždyť v noci ve Velvétu leží na zemi o jedno fyzické tělo člověka či elfa pracující pro Pána snů, byť má duše pracuje mimo Velvét.

Přes den používám trik, co mi kdysi ukázal Mrakoplaš. Když totiž vidím volnou duši přes den u nás ve hvozdu, křiknu nahlas - "Toto není můj čas, ani můj rajón!" A nedělám vůbec nic, jen se snažím potlačit jisté vedlejší efekty - někdy se stane, že se mé oblečení změní na mojí noční kutnu. Myslím si, že se to stává tehdy, pokud je duše zemřelého svobodna více jak dva dny, je to ale jen můj odhad. Každopádně jsem byl nucen takto křiknout jen dvakrát či třikrát.

Potkal jsem jednou i místního slunečňáka, pozdravil jsem ho zvláštně. "Nejsem místní" byla má první slova, on jen pokývnul a začal se tvářit, že mě už nevidí. To mi nevadilo a jsem rád že místní z polední a půlnoční strany zde nebojují mezi sebou. Ale toto setkání mě přimělo k návratu zpět na Plexis, nechci svou přítomností vyvolat konflikt. To důležité co jsem potřeboval vyřídit už vyřízeno bylo.

Vracím se na Plexis opět lodí, vezu sebou nějaké to koření a bylinky co dle bratra na Plexisu nejsou (u koření mu to i věřím, bylinky by musel ověřit Balanar). Veškerý výtěžek a všechny mé zbylé peníze chci použít na zabezpečení mého domečku v Tuvoku. Škoda, že mnohé alchymistická a kouzelnické udělátka jsou drahá a já si je ani tak nebudu moci dovolit, ale procházení loveckých chodníčků u nás ve hvozdu mi vnuklo nápad - i mechanické pasti mají svojí účinnost…

Už u nás jsem měl nějaké zprávičky a pozvání na naše velvyslanectví na Plexisu mi je potvrdilo - našemu současnému velvyslanci v brzké době vyprší desetiletý mandát a diplomatickou mluvou mi bylo naznačeno, že existují hlasy které naznačují, že bych mohl být vhodný kandidát na velvyslance. To mě vnitřně dost rozrušilo, ale navenek jsem ani nepozvedl obočí a tvářím se tak, jako by mi markrabě sděloval, že je venku horko. Řekl mi též, že on už asi nestihne využít onen hrádek, který je stavěn poblíž Perklusu pro potřeby velvyslanectví. Zde na Plexisu mají zvyk - každý markrabě má právo na svojí tvrz-zámek-hrad a protože se styky Velvétu a Plexisu vyvíjejí dobře a směřují k trvalejšímu přátelství…

Neumím si představit jednu věc - jakou bych měl vážnost jako velvyslanec, když nemám žádný titul, byť z plexiského pohledu jsem Svobodný pán z Velvétu, ale nevlastním všechny práva jako plexisští Svobodní pánové a jsem bez trvalejšího přísunu prostředků…

Ale co už, necháme se překvapit tím, co nám přinese čas. Jeden z mých snů mi to ukázal. Mám v něm sídlo u vody a dělám dvojitého vyslance Velvétu - pro Plexis a pro Aradeiridy. Jenže to by nabouralo můj plán s definitivním návratem na Velvét …

A tak abych na to všechno nemyslel, celé pozdní léto a podzim (s přestávkou na žně) věnuji předělávkám u mě v domečku. Vymyšlené to mám jednoduše, v pracovně mám pod okny a pod židlí u pracovního stolu udělaná propadla. Jsem-li doma, jsou propadla bezpečně zajištěna, když ale z domku odejdu, uvolním západky a propadla pak drží na poměrně slabém provázku. Když na ně někdo těžký hupne, přetrhne provázek a on padne do sklepa.

Hrubé práce mi provádí tesař, kterého jsem si objednal mimo Tuvok, samozřejmě těžko mohu utajit když mi před domem stojí v jednom půldni náklad stavebního dřeva. Je tam i několik poměrně úzkých polen, která jsou zašpičatělá. Když se mi kolem nich motal nějaký klučina, řekl jsem mu, že to je na pasti na zloděje. Kluk utekl a já mohu jen doufat, že bych měl štěstíčko a klučina patřil do zlodějského gangu, tím by se to rozšířilo jako varování. Později se mi to rozleželo v hlavě, nevezmou to naopak jako pozvánku na vloupání?

Ostatně mám takový drobný dojem, že mi sem už někdo vlezl co jsem byl na Velvétu, jenže kromě pár kousků nábytku a pár překladů receptů na vaření neměl šanci cokoliv najít. Velká část mého deníku zůstala na Velvétu a ten zbytek, o kterém se domnívám že jej budu potřebovat je uložen bezpečně v kouzelné brašně, jak toto kouzlo nazval můj bratr…

Každopádně zbytek si dodělám sám s pomocí kouzla Pomocníčci, na rozdíl od legendy o pánovi z Brtníků je mohu vyvolat častěji než jedenkrát za sto let :-)

(počet zobrazení příhod ostrova Plexis od 25.12.2006:  )