Haepp Modřinka

Konec drakodlaka. Už?

18. srpna 2008, podvečer
(hráno 16. února 2009)

To jestli jsme zabili pravého drakodlaka se objasnilo velice záhy, neboť slunečňák zhasl své světlo a družině vyčinil, že drakodlak zabit není, že se bude za chvíli vracet do jiného těla. Současně se nám omlouval, že teď chvilku nebyl sám sebou a pak družinu upozornil, že jeho dcera nám dala básničkou najevo, jak máme postupovat. To už jsem slyšel i já, neboť Roy prý v průběhu boje odešel portálem ke mně na ostrov sdělit mi, že prý bude kouzelník pro závěrečný boj potřebnější než alchymista… No nevím, spíš jsem se věnoval dočasně oslepené Anně, i když jsem se mohl věnovat víc.

Vím, že předbíhám, ale dnešní den či spíše zbytek dne nemůže být zapsán jasnými barvami v knize mého osudu, protože se stalo něco, co už nejde odestát. Ech, teď si uvědomuji, že jsem podobný nářek psal při odchodu Mrakoplaše z tohoto světa a nechci se opakovat, když už to dělá svět kolem mě…

Rael chtěl svázat holčičku, která se s ním ještě pošťuchovala, aby nám neubližovala, ale slunečňák na ni křikl "LEAR KARDECH" a ona se zklidnila. Pak byl čas ujasnit si, že on Rael nechce ubližovat dívce a zároveň nechce, aby ona ubližovala nám a tak se vztahy se slunečňáky na chvilku urovnaly. Pak začínáme přemýšlet o tom, co nám řekl slunečňák – je tu někde nějaké tělo, do kterého by mohl vstoupit? Ano je, a oslabené – Rubín.

Stihneme dřív zlikvidovat drakodlakův náhrdelník ať už vhozením do hlubiny, nebo předáním na zničení aradeiridům? Jaký je vlastně správný postup zničení drakodlaka? Musíme všechno řešit postupně a prvním krokem je osvobození Rubína. Ptáme se slunečňáka na cestu a ten nás zavedl na cestu ke sklepům.

Mučírna vypadá klasicky, jak takové mučírny vypadají. Pach mokré až shnilé slámy, potu a krve a exkrementů se skoro nedaly dýchat. Zůstávám stát u schodů, do kobky k Rubínovi se stejně nevejdeme a mě absolutně nenapadá, jak bych měl rozpoznat, jestli do Rubína už stihl vstoupit drakodlak, nebo jestli se o to ještě nepokoušel.

Podezřelé bylo to, že pouta z rukou a nohou má už rozpojené a odhozené stranou. Odpojil si je Rubín sám, nebo už je místo Rubína v Rubínově těle drakodlak? Mluví ten dotyčný z Rubínova těla pravdu, když říká, že z něj pouta samy spadly před chvilkou? Byla to patová situace, zvlášť když jsme se Rubín ani my nedokázali shodnout, kdo bude těm druhým jako první dokazovat že on je ten pravý. I Rubín se obával, že jsme drakodlakova magická šalba…

Každopádně se ti, co byli v cele šli od Rubína z kobky pryč na poradu a Rubín šel svobodně zkoumat další kobky. Hned v té první začal rozhrabávat nalezenou stehenní kostí a začal volat, že našel něco zajímavého. Zvláštní bylo ale něco jiného. Rubín prošel dveřmi do kobky, které už my ostatní nacházíme zamčené, ale Rubín tvrdí že je odemčeno. Lemon dveře od kobky preventivně vysadil a dal stranou, což Rubína zmátlo a celý kolotoč dokazování, kdo je a není pravý, kdo je a není drakodlakova šalba začal od úplného počátku. Jen Rubín se bál o dost víc, než před chvílí. To my ale taky, protože Rubín měl u sebe všechny své zbraně – to se přeci vězňům a odsouzeným nenechává?!?

Nedůvěra dopadla očekávatelně, jedna strana se vrhla na druhou, v našem případě Rubín na nás. S Lemonem už mám nacvičenou oblíbenou hru – zrychluji ho kouzlem a on pak snáze dokáže několika ranami omráčit. Pak se vracím ven a uklidňuji Ann, která už slaboulince začíná vidět, takže nedávám pozor na to, že k nám dolů přišel slunečňák, který se až doteď nahoře bavil se slunečňačkou. Slunečňák vešel do kobky na závěr boje, kdy už se tam dalo bezpečně pohybovat ve vícero lidech, než když se tam rval Rubín a tři další bojující.

Balanar v té době léčil Ann a Raela z jejich bolístek, slunečňák vešel nikým nerušen dovnitř, v poklidu zkoušel nahmátnout Rubínovi tep na krku a pak v mžiku zlomil Rubínovi vaz. Následně se slunečňák probral a upřímně se zděsil toho, co udělal – že prý ho znovu ovládl drakodlak.

Slunečňáka, částečně na jeho žádost necháváme zamčeného v kobce a jdeme opět nahoru zjišťovat nejen od mladé slunečňačky nějaké drobnosti, také se začítáme do svazku "Výzkum", respektive začítá se jeden z nás a nám říká vybrané věty. Mohu se tak zamýšlet nad nešťastným slunečňákem. Rubínovo tělo chce spálit Rael, aby zabránil drakodlakovi Rubínovo tělo použít a stejně chce zničit i amulet. Já se obávám, že náš slunečňák může spáchat na příkaz drakodlaka sebevraždu, proto sbíhám dolů ke kobkám a zahajuji hlídku, zvlášť když jsme viděli, kterak slunečňačka Lear vhodila do sluneční brány Rubínovo duši a vyndala odtamtud jinou…

Jenže výzkum knihy s názvem "Výzkum" ukázal, že drakodlak je smrtelný jedině tehdy, když má svůj amulet při sobě, a proto ho nechává nosit na střídačku svým služebníkům. To, že jsme neviděli drakodlakovu duši odejít natožpak přijít navedlo ostatní k tomu, že je zde stále na ostrově a že stačí zjistit, kdo na ostrově nikdy nenosil amulet. Hned se zkoušeli ptát všech nahoře, aby se pak Rael hypnul ke mě a slunečňákovi do kobky.

"Ten amulet, nosil si ho?“ optal se Rael a já lehce naštvaný a pod vlivem jedné z našich předchozích teorií poměrně neurvale sahám slunečňákovi za košili, abych našel druhý amulet. Hodně jsem si spálil ruku a slunečňák naopak ode mě schytal ledové zranění a to vše pouze nechtěným dotykem našich kůží. Lehce ho to naštvalo – prý jeho důstojnost a čest díky mě odchází pryč. Rael v tom okamžiku upřesnil svojí otázku a ukázal slunečňákovi onen amulet. Tomu se změnila tvář v cosi fialového a s ošklivým řevem se vrhl na nás. Rael to očekával a odhypl se pryč. Já, který jsem se ještě před vteřinou domníval, že slunečňák nemá v sobě drakodlaka celého už jen sledoval bestii, která mi tak mocně udeřila pěstí do hlavy, až jsem z toho omdlel.

Střet pěsti s mojí hlavou opět vyvolal pálivé i ledové zranění, což mi zřejmě zachránilo život, neboť slunečňákovo tělo mělo na sobě už dost neléčených zranění z předchozích bojů a tak pochopil, že takhle mě nedostane. Anebo nepovažoval za nutné se dál se mnou zaobírat…

Z mdlob mě probralo cosi jako zemětřesení, ale spíš to byl silný výbuch, tak to znělo. Zle dobitý a prakticky bez many jsem se zmátožil a dost pomalu se vydrápal do trůnního sálu, kde jsem mohl zhlédnout spoušť a doničené slunečňákovo tělo. Přátelé již dříve vyběhli ven, tedy ti co mohli chodit a měli sebou i nedýchající tělo Ann. Balanar se pokoušel o nemožné za zbytečky své many a zkoušel ji oživit, což se zdánlivě podařilo.

Žel, duši Ann měla v té době už odlovenou slunečňačka Lear a vedla ji k bráně jako každou ulovenou duši. Pak ale náhle odbočila, mžikově se s Ann přenesla ke klepadlu, zaklepala a odešla s Ann do slunce k Pánovi Pravého poledne… Nezmohl jsem se ani na zavolání na dívky, tak jsem byl potlučený a neschopný čehokoliv, slunečňák mě vzal částečně přes čelist…

Každopádně Ann u nás ožila a prudce se nadýchla v okamžiku, jakmile na ní zapůsobilo Balanarovo kouzlo a otevřela oči se sluníčky v zorničkách. Z Ann se stala slunečňačka a později odmítla odejet z tohoto dvojostrova spojeného mezi sebou portály že prý je zde vázána službou…

19. srpna 2008, ráno
(dohrávky mezi 17. únorem 2009 - 30. březnem 2009)

Noc a dnešní ráno jsme preventivně strávili na prvním ostrově, protože jsme nechtěli riskovat, že by portál přestal fungovat. Za pomocí všemocného čarování a léčení jsme se dali dohromady aspoň tak, že jsme mohli udělat několik osvobozovacích akcí. I když…

S otcem alchymisty se už nedalo dělat prakticky nic, jen tiše počkat až zemře (jen jsme si zjistili jméno jeho syna, abychom mu dali zprávu) a pomoci i druhému vězni. Dnes dopoledne s tím začneme my a budou pokračovat dívky slunečňačky - Ann a Lear. Bylo zajímavé sledovat, jak se Lear chová jinak, když nebyla ovlivněna drakodlakem.

Cestou zpět jsem chtěl nabídnout druidovi Viliamovi, aby jel odsud s námi, když tu nechtěl pobývat s drakodlakem, ale ten tu již není. Nějak se dokázal dostat z ostrova vlastními silami. To, že to dokázal pro nás byla známka, že je drakodlak definitivně zničen.

Pak už zbývalo vysvětlit kapitánovi lodi, že naše mise byla úspěšně dokončena, ale že se s námi nebude vracet Ann a Julie a to ani jejich těla (jen nějaké ty jejich věci), nepovezeme ani žádný přesvědčivý důkaz úspěšně splněné mise. Kapitán dal posléze pokyn k návratu domů na Plexis - někde cestou nabereme čerstvější pitnou vodu, než co je na lodi… Na lodi též první den řešíme, kterak zakonzervovat Rubínovo tělo - nakonec jsme zvolili prosolení vně i uvnitř Rubínova těla a solnou lázeň v dobře zadehtovaném sudě…

10. září 2008, dopoledne
(hráno 30. března 2009)

Jízda zpět byla nudná, skoro až úmorná tak nějak nebylo co dělat a proč, kromě odpočinku z utržených ran na duši a na těle. Až dnešní dopoledne nás probralo k životu.

Podařilo se nám natrefit Plexis ze správné strany, konkrétně jsme v první chvíli mířili směrem na Evelin, ale k našemu velkému překvapení nevplouváme do přístavu, ale v posměrném směru obeplouváme celý Plexis. Hloupému napověz, říkává se, ale minimálně mě bylo vše jasné - budeme vystupovat ve městě Osten. Mohlo to znamenat asi tak milion věcí, ale třeba i jen to, že naše loď má domovský přístav právě v Ostenu. To jsem si myslel odpoledne.

To večer, když pomalu vojáci v přístavu uvazují naši loď už mám pocit jiný, zvlášť poté, co k nám na loď vběhl posel s vévodskou pečetí. Sakumprásk všichni co jsme na lodi máme zakázaný vstup na pevninu a je to nazýváno slovem karanténa, přičemž naše družinka je následným příkazem z toho vyňata. Vystupujeme na pevninu, kde je připravena vojenská jednotka a počet volných vojenských koní přesně pro nás. Teď už jen dostat pouta a jsme jasní, říkal jsem si, ale nějak mi hrála falešnou notu ta karanténa pro posádku lodi. Čím se mohli provinit oni?

Balanar poznal jednoho z rytířů stojících dál v přístavu a bránícím obyčejným vojákům k přístupu k nám a k lodi - byl to nějaký baron nebo baronet z Eldoru, který nám vysvětlil, že musíme být okamžitě (a bez pout) dopraveni na Eldor a není čas vyzvedávat naše koně a věci uschované zde v Ostenu. Před námi pojede asi tak o směnu dřív jezdec s kohortou, která všem přikazuje uvolnit hlavní cestu ve městě. Až teď jsem zbystřil a pořádně zaostřil jak na kohortu tak na označení jednotky - byla to jednotka řádu "měsíční svit", ti co před několika měsíci přepravovali v uzavřeném kočáru cosi v dobách, kdy Plexis napadli upíři. A nás teď budou přepravovat prakticky stejně. To už mi moc dobře při duši nebylo.

Lemon se trošku zkoušel dohadovat s tímhle baronem a ten mu odpověděl, že ani jemu baronovi se vévoda nesvěřil s tím, proč jsou opatření k našemu převozu právě takové a začal nás honit do sedel, neboť jezdec s kohortou již vyrazil.

Jezdec s kohortou měl docela dost práce, zvláště pak v úseku před Hatorem, kde před námi odkláněl i formany s plně naloženými vozy i farmáře s jankovitými oslíky za kárkou. Jak jsme museli být důležití když máme absolutní přednost a formani museli uhýbat do bláta u cesty, odkud se jim bude nepříliš dobře vyjíždět? Nebo už jsou místní lidé tak vycvičení či naučení? Měl jsem o tom možnost přemýšlet až na molo Hatorského přístavu, ale pak mi to došlo, protože jednotka za kohortou jede bezohledně za svým cílem, i my jsme tak jeli.

Na loď, která byla dnes větší než obvykle nastupujeme jen my dobrodruhové a s námi velitel eskorty (a samozřejmě i převozník Cháron), ostatní nám vytvořili kordon až k lodi, aby pak na delší dobu přístav uzavřeli, zřejmě proto, aby nás nikdo nepronásledoval. Ostatně to musel být i jeden z důvodů proč máme zajištěnou takovouhle přepravu - ne aby byl Plexis chráněn před námi, ale naopak abychom byli chráněni my! Vždyť nám nikdo nesebral naše zbraně, nemůžeme být vězni!

Na molu Eldoru, kam jsme po pár desítkách minut s Cháronem dopluli, nás čekal elf Nahližitel. Opíral se tam i v tuhle pozdnější hodinu o zábradlí. Přišlo mi, že byl v noční košili a překvapilo mě, že nás ani nepřivítal, ani se nám nepodíval do hlav. Nebo už to snad umí tak dobře, že to ani nevnímáme?

Baron nás všechny vede do města a ve městě nás po lávkách vede stále výš a výš, až pomalu nahoru na korunu onoho Stromu, kde jsem měl na nádvoří onu nádhernou hromadnou meditaci. I dnes na mě tohle místo zvláštně zapůsobilo, přestože se zde mělo odehrát cosi jako hromadný výslech. Bude tohle místo i nadále přinášet do mé duše klid a pohodu?

Tuhle otázku mi mělo ozřejmit shromáždění asi pětadvaceti elfů stojící na okrajích nádvoří a také přítomná vévodská rodina. Povšiml jsem si že vévoda byl na svém místě, ale nově zaujímal druhé místo v důležitosti trůn vévodova syna, ale ten tu nebyl. Zefríta tu naopak byla a v poklidu seděla na svém trůnu, jako by se nic nestalo. Všiml jsem si i toho, že závěs za trůny nedostatečně zakrývá dutinu stromu - zřejmě vstup do vévodských komnat.

Pro nás byly přistaveny lavice stočené do půlkruhu před trůny, na něž usedáme a chvilku čekáme, než se něco začne dít. Mám čas prozkoumat jak pětadvacítku elfů a ostatních ras oblečených v tradičním eldorském rouchu. Neznám ani čtvrtinu z nich - kromě Ceremoniáře, druida Mária v lidské podobě (se zvláštním zadostiučením sleduji, že "medvěd" stranící sluneční straně tu není), je tu také Ofek a tváří se tak nějak kysele, jako by mu nebylo příjemné tu stát v rouchu. Zaměřil jsem se na Ofekův pohled, a nebylo pro mě překvapením, že pohledem přejíždí Raela od hlavy k patě a zpět, jako by jej na dálku prohlížel.

Málem bych zapomněl i na to, že poblíž vévodských trůnů stojí i dva vyslanci, jednoho si pamatuji velmi dobře, protože to byl Doriadský velvyslanec, který byl svého času na přátelské návštěvě i u nás na velvyslanectví. Přeci jen je Doriath od Velvétu příliš daleko, těžko můžeme Doriathu nabídnout nic než slova podpory a trocha koření, které se v malém množství dostává až na Doriath… ale to jsem odbočil… i od toho, že náš velvyslanec tu není, což ve mě vyvolalo několik rozporuplných vzpomínek a myšlenek. Ano, už nejsem v diplomatickém sboru, ale…

Ceremoniář - elf vypadající velmi staře, poklepal holí na zem a zahájil slyšení o výpravě dobrodruhů z lodi ***. Vybídl jednoho z nás, aby zahájil vyprávění o tom co nás potkalo. Rael se vymrštil a doslova začal chrlit slova o tom kterak jsme dopluli k Dragovi a co jsme u děj dělali. Má elfí ouška zaznamenala, že někdo z naslouchajících hned na začátku Raelovo projevu skřípal zuby a nebyl to nikdo jiný než Ofek…

Rael z podrobného popisu kolem Draga skočil k Vilhelmovi, kterého ale odbyl jen slovy že to byl test v lesíku, podobně odbyl i své selhání u obětního kamene a až u příhod kolem trůnu opět přešel do podrobností. Jakmile řekl že Lemon na něj usedl a já tam málem taky zhynul otočili se hlavy všech přítomných k Lemonovi. Hned mi bylo jasné, na co se budou ptát Lemona. Raela se ceremoniář zeptal "ústy vévodského stolce" jestli je ochoten podstoupit kouzlo a i bez Raelovo odpovědi se ho dotkl na rameni. Na volné ploše nádvoří se matně rozzářila drakodlakova mapa i s paprsky. Na Doriathu a Plexisu byla ostrá poměrně dost, ostatní ostrůvky i Velvét byl zobrazen poměrně rozostřeně. Pochopil jsem že ceremoniář čte Raelovo myšlenky a vizualizuje je a pochopil jsem že si Rael záměrně zapamatoval právě tyto dvě země.

Přepočítal jsem si paprsky a pak honem povstal s ostatními neboť vévoda povstal ze svého trůnu a šel se podívat z blízka na mapu spolu s ostatními. To mi připomnělo, že bych měl ve volných chvílích aspoň trošku nastudovat dvorskou etiketu…

Mapu udržel ceremoniář celých pět minut, než se všichni na mapu vynadívali. Měl jsem čas překontrolovat mapu tak, jak jsem si ji pamatoval já a musel jsem s uznáním uznale pokývnout, neboť Rael si pamatoval všechny červené paprsky (Odov, Garnak, 4x komodor, 1x poušť) ale i ty modré (2x ELdor, 1x aradeiridé) a i značky u magických univerzit byly správné - u těch ostatních značek si nejsem stoprocentně jist, ale v tomhle Raelovi věřím, zvlášť když nezatajil paprsek jdoucí do Odova možná k Ofekovi.

Měl jsem možnost zapřemýšlet, co znamenají ty barvičky. Mohli být červené paprsky vedeni ke kouzelníkům a drakům ovládající taky kouzla? Mohli být paprsky modré vedeni k druidům (to by případně vysvětlovalo ponížení důležitost trůnu Zefríty a nepřítomnost druida medvěda? Anebo červená barva znamenala ovládnuté bytosti (v tom případě nás Hator ochraňuj) a modrá neovládnuté? Anebo to bylo naopak? Pokud by červení byli lidé a modří nějaká mocná zvířata, která dvě zvířata asi žijí na Eldoru? Je v tom případě modrý paprsek směřující k aradeiridům ukazatel na neovládnutou Jalmavu nebo ne???

Příliš mnoho otázek na mojí hlavu, které nedokáži bez dalších znalostí odpovědět a tak přespříliš nevnímám, kterak Rael dostal od pážete nějaký nápoj a Zefríta jej odměnila možností vstupu do magických částí knihoven, ale na vlastní riziko "padavana Raela"

Jako další mluvila Mojko a ta skočila v dění do okamžiku, kdy umíral Rubín. Jakmile to jen naznačila, že o tom bude hovořit, nastalo na nádvoří hrobové ticho. Hned jak Mojko dovyprávěla (její vyprávění mi v uších znělo uvěřitelněji než Raelovo) dostalo se i jí odměny - do zlatova vyleštěných bot, které jí přineslo páže a i jí se dostalo slovního poděkování za prokázané služby.

Další dostal slovo Lemon a na mě pomalu doléhala nervozita z toho, že za chvíli dojde řada i na mě a začal horečně vzpomínat co Rael vynechal a co ještě nebylo řečeno. Lemon měl svoji práci nejlehčí - byl požádán o to, aby popsal svoje pocity při sezení na trůnu a pak jej očaroval ceremoniář stejným kouzlem jako Raela. Zjevně je chtěl zviditelnit, ale nějak se to nepovedlo. Lemon řval bolestí a ceremoniář byl tak silně v křeči, až Lemona svíral na ramenou velmi silně, až mu promodrávaly prsty. Ale po chvilce se ceremoniář dokázal odtrhnout. Lemon dostal stejný drink jako Rael a pak dostal dárek - nějaké plechové(?) rukavice.

Zaznamenání hodné je ještě to, že Rael k tomu něco chtěl připodotknout a oslovil vévodu jako "vévodskou jasnost". Vévoda málem omdlel a Ofek taky, jakoby Rael řekl něco bontonu nehodného, tak mi to přišlo.

Ani nevím, jestli Rael dostal slovo nebo ne, tak mě zaujal problém omdlévajících jedinců abych najednou zjistil, že se všichni dívají na mě. Zjevně jsem obdržel slovo. Náhle ztracen jsem nevěděl o čem mluvit a tak jsem koktal o sluněčňácích, o tom že jejich grupu  drakodlak ovládal a propracoval se k tomu, že jsme měli možnost projít všechny sály po zmizení drakodlaka ale že v tu dobu jsem byl indisponován po hloupém pokusu s trůnem, což už ostatně prozradil tomuto shromáždění Rael. Na závěr jsem nabídl své zápisky k nahlédnutí. Tím pomůžu spíš, než svým vyprávěním, které neznalé Pána noci a Pána Pravého Poledne asi dost nudilo.

Měl jsem i tak toho vyprávění dost už v polovině a bylo to na mě vidět, vypětí ze shromáždění se na mě už podepsalo na začátku mého mluvení, takže asi tak po šestém zakoktání jsem obdržel od pážete stejný drink jako mí dva spoludružiníci přede mnou. Každopádně i já po skončení promluvy obdržel svojí odměnu a skutečně jsem obdržel kouzelnickou hůl, kterou jsem si přál už při startu honu na drakodlaka i s malým útržkem pergamenu, který mě velmi stručně seznámil i s něčím navíc, co tato hůl - připomínající mi hůl z kresby představujícího hůl Istari Ferriho z jeho mladších let - umí navíc.

Pak mluvil Krahujec a mě neušlo, že Balanar byl až doteď docela opomíjen a hned jsem to Balanarovi sdělil súrsky. Hned mě u toho píchlo u srdce, jsme v družině už jediní dva, kteří súrštinu ovládáme. Balanar mi odpověděl, že to bude v pohodě a pak nás oba přerušil nějaký hlas, který nás pokáral za to, že používáme řeč, kterou neovládají ostatní. Balanar poslal do éteru slůvko promiňte a já se pokusil poslat obrázek sama sebe, červeného až za ušima a s pěstičkou v ústech. Tu jsem si v prvotním úleku ostatně strčil do úst i v reálu. Zajímalo by mě, kdo na nás mluvil, protože hlas mluvící súrsky je trošku jiný než při mluvě obvyklé, ale bylo mi jasné, že někdo z Eldoru tuto řeč musel ovládat v době, kdy aradeiridé byli v aktivnějším spojení právě s Eldorem.

Pak se ke slovo dostalo i na Balanara, který odvyprávěl vše chybějící a taktéž se mu dostalo odměny. No a protože jsme až doteď nikdo neozřejmil nějaké nepodstatné drobnosti - jako sebevraždu Julie, ujal se bez vyzvání opět Rael a dovyprávěl to. Trošku překrucoval fakta, ale toho si asi všichni povšimli, protože mi ostatní jsme tu a tam nesouhlasně vrtěli hlavou, nebo něco nesouhlasně řekli…

Pak Zefríta vstala a slyšení se změnilo na recepci s malým občerstvením, mohu-li použít slova Zefríty. To já bych to spíš nazval žranicí, tolik jídla bylo v mžiku nanošeno. Zřejmě ale bylo jídlo připraveno i pro ty ostatní, co přišli nahoru na nádvoří až nyní.

Nějak moc dlouho si jídla neužívám, po zasycení žaludku se nechávám jedním z obsluhujících odkázat k posteli, jenž mi byla přidělena…

10. září 2008, noc
(předehrávka ze 4. března 2009)

To, co na nás - pomocníky Pána Snů - čekalo v noci bylo něco neuvěřitelného, musím říct, že mě to i zděsilo. Za těch několik desítek dnů, co jsme nebyli na ostrově, se počet duší zemřelých v noci docela rozrostl. Nebyly to ale ty krotké, či lehce zmatené duše, ale všemi mastmi mazaná čeládka, která se umí skrývat a která se už naučila se bránit a žít na ostrově. O to hůř se chytají a my budeme mít dost práce je postupně najít a zajistit.

Když už nic jiného, chápu o dost víc smysl naší noční práce. Chápu také, proč má každá část země svého Lovce, kněze a pátrače. (V tomto pořadí jsou i hodnostně, od nejzkušenějšího po nováčka - já jsem momentálně na pozici kněze.) Dozvěděl jsem se také, jak je to s tím zákazem slunečňáků o cestování pryč z určeného území. Pro nás ten zákaz platí také, ale není tak doslovný.

11. září 2008, brzy ráno
(předehrávka ze 4. března 2009)

Lížu si rány z nočního lovu a zamýšlím se nad pověstmi o bludných lodích. Musejí se zakládat na pravdě, když nelovená duše časem zesílí natolik, že nalezne způsob jak ovlivňovat reálný svět a zpravidla je zatrpklá a škodí. Pokud tedy loď pluje na dlouhé cestě a dojde tam k něčemu, duch zesílí a ubližuje posádce, v extrému jí vyhubí a společně s ostatníma dušemi pak straší na lodi, dokud nepřijde parta, jako my a nevyřídí je!

Otázkou je, jestli na loď vstupuje parta, kolem jejíhož území loď pluje nebo až ta, k jejímuž území loď připluje či ztroskotá. Nebo snad ta, která se čirou náhodou veze na stejné lodi? To se musí vyzkoumat…

11. září 2008, později dopoledne
(hráno 30.března 2009)

Brzy ráno jsem mohl sledovat Balanara, kterak oblečený do obřadního druidího roucha je odváděn dalšími elfy kamsi pryč. Neměl jsem šanci zeptat se ho o co jde a ostatní elfové mi o tom vůbec nic neřekli, jako by to bylo naprosto normální, že Balanar s kýmsi někam odešel a není celé dopoledne k nalezení.

Ne že bych Balanara teď dopoledne nějak potřeboval, ale přesto bych se ho rád zeptal na uplynulou noc a zkusil si předem domluvit nějakou taktiku. A tak nemám skoro nic na práci, protože si pročítám své zápisky kolem drakodlaka a postupně je předávám elfům na opisy.

Ani odpoledne není o Balanarovi nic známo - tedy mě a ostatním družiníkům a mohu se tak jen domnívat, že jde buď o výcvik na vyšší stupeň druida anebo o nějakou formu trestu za naši činnost. Já zůstanu na Eldoru ještě jednu noc…

Další dny v září
(předehrávka po emailu ze 4.a 8. března 2009)

Někdo mi říkal, že neštěstí chodí ve třech ranách. První byla úmrtí na drakodlačím ostrově, druhé bylo zmizení Balanara na Eldoru a třetí se na mě pomalu řítila také aniž bych to tušil. Lemon se zatvářil, že nebude mít dva dny co na práci a nabídl se že půjde se mnou za aradeiridy. Původně jsem chtěl jít sám, ale pak jsem nabídku přijal, přeci jen nemusím být pořád sám. Navíc (na což jsem přišel až o hezkých pár minut později když už jsme byli s Lemonem na cestě podél břehu) se může stát to, že se v Lemonovo hlavě otevře vstup pro vnímání súrštiny, jako se to stalo s Julií.

Naplánované jsem to měl hezky a tak to postupně vysvětluji Lemonovi. V ideálním případě na správném místě zaduji na mušličku, aradeiridé přijdou a já od té chvíle budu s Lemonem nucen mluvit gesty, neboť pravděpodobně budeme pozváni dolů do hlubiny na vypovězení příběhu o drakodlakovi. No a po cestě skrz vodní vír si normálně moc nepokecáme, jen těmi gesty a až dole u vůdce aradeiridů Bamakvavela si budeme moc promluvit i pod vodou díky mocnému kouzlu, které díky vedlejšímu efektu otevře Lemonovi vnímání súrštiny…

Měl jsem to vymyšlené hezky, Lemon jako můj noční bratr by měl znát to, co znám já a on u aradeiridů ještě nebyl, navíc se jich trošku bál – před pár měsíci totiž odlovil tvory o nichž se domníval že to byli aradeiridé. Musel jsem ho poopravit, to co tenkrát nechtěně ulovil byla vodníkovic holka, která pak lovila jeho. Od té chvíle šel Lemon se mnou radostněji. To ostatně i já, neboť jsem tu historku měl v paměti a z mého pohledu byla docela úsměvná…

Raelita ale byla jiná než jsem si plánoval. Na správném místě jsem jemně zadul na mušličku a nakázal Lemonovi, ať nechodí pár chvil moc blízko k vodě za mnou, kdyby se náhodou něco zvrtlo. Co se má zvrhnout už nespecifikuji, ale náhoda nám mohla přinést jakékoliv překvapení. A nějaké podivné překvapení se na nás zjevně chystalo, protože aradeiridí hlídka nevystrčila hlavy z vody, ani na mě nepromluvila v obvyklém čase po zaduní na mušličku. Po dvojnásobném čase jsem už pomalu sbíral odvahu na další jemné zadutí do mušličky, když tu se mi aradeiridé ozvali. Po klasické výměně otázek a odpovědí na téma kdo jsem a co chci se pár aradeiridů ukázalo. Od pohledu vidím, že je něco špatně a už to, že nejsem zván dolů nevěštilo nic dobrého.

„Naše sídla byla napadena, kvůli Raise. Museli jsme potopit tři lodě a raději se stěhujeme jinam“ byla jejich slova na vysvětlenou. Vracím tedy jim svoji druhou – zapůjčenou - úzkou mušličku na přivolání aradeiridího vojska a ptám se na další věci, které jsou důležité pro mě. Svoji obyčejnou přivolávací mušličku si mohu jakožto přítel aradeiridů ponechat a hlídka bude pod vodou Dračí slzy nadále připravena…

V dalších dnech už sám pátrám po klukovi kreslířovi, protože chci zjistit, proč mě vlastně namaloval jako zlatého draka (Náhoda? Mám něco v sobě? Na sobě?? Nakreslil by mě stále stejně, když už máme po úkolu s drakem?), ale nedaří se mi. Poté co mu za jeho dar nejmenovaný magik zlámal ruce se kluk ztratil, respektive se ukrývá. Nepodařilo se mi jej nalézt a vystopovat.  Nalezl jsem pár lidí, kterým něco namaloval, a tak se mi potvrdila hypotéza, že chlapec maloval v náznacích a příměrech, nikdy ne přímo. Vždy zachytával více hloubku charakteru lidí než jejich skutečné podoby. Nahlíží na svět poněkud jinak a vidí věci utajené ostatním.

Nebudu si nic nalhávat, docela mě těší, že mě namaloval jako draka z rodu, kterého si drakodlak nepodrobil, ale na druhou stranu mě právě moudrost těchto draků trošku děsí - já se jako moudrý necítím a dost o sobě v tomhle směru pochybuji. Možná je to ale o mé touze se toho dost naučit a v rámci svých sil někoho ochraňovat, což zlatí draci museli také dělat…

Poslední zjištění kolem kluka, že je velice senzitivní a jisté kruhy ho hledají jako ideální médium, mě polekalo, raději svého pátrání zanechávám a zajíždím si domů do mého domku v Tuvoku na kratičký odpočinek.

Samozřejmě jsem si také v té době zjišťoval, které tři lodě byly potopeny a podle názvů lodí to nebyly oficiální lodě Plexisu ani lodě skutečných rybářů. Aspoň že tak…

konec září, říjen, listopad, prosinec
(předehrávka "live" ze 6. března 2009)

Tak jako vždy jsem se přihlásil na obvyklém místě v Garnaku k započetí další výuky a zaplatil obvyklou sumu pro ty, kteří již poosmé jdou ke svému učiteli.

Despëadol, mistr čarodějů mě přijal jemu obvyklým způsobem, tedy prakticky bez úsměvu ale taky bez projevu nevole, který by snad někdo mohl očekávat. Tentokrát se mnou měl docela práci, neboť jsem si dopředu nevybral všechna kouzla, která bych chtěl studovat, snad poprvé mi totiž přišlo, že nemám potřebu znát nějaké nové kouzlo. Tedy měl bych, kdybych stále byl ve službách diplomacie.

Vybral jsem si průrazné blesky, svažku a zapůjčení. Despëadol mi předal skripta a rozloučil se se mnou. Dělám si další poznámku k charakteristice mého mistra – je to pedant a vše na stole musí mít srovnané přesně tak jak vždycky – posunutí tužky o centimetr by mohlo vyvolat rozčilení…

Při studiu průrazných blesků jsem pochopil, proč je potřeba platit takovou sumu za výuku, neboť jsem poničil několikero dřevěných desek, kamenů a i cvičných zděných zdí, když jsem se učil správně nadávkovat manu na to, abych daným materiálem prošel. Kupodivu byla tahle výuka trošku jiná než obvykle, snad proto, že záleželo na tom, že už jsem nějaké určité blesky uměl. Hlavně si musím pamatovat - led je pro průrazné blesky nevhodný materiál.

Asistent, který mi s tímto kouzlem pomáhal mi prozradil, že místní markrabě Belegost je kouzelník a rektor univerzity. Mívá obvykle jen dva žáky, teď má delší dobu jen jednoho a to právě Despëadola. Pak se odmlčel, jakoby čekal mojí reakci a pokud by uměl číst mé myšlenky, přečetl by si jednu kacířskou, kterou jsem zadusil hned v počátku – že bych se markraběti šel vnutit za žáka – teď jako občan Plexisu a Eldoru bych měl jistě větší šance než dříve jako cizinec… Každopádně jsem ho už musel vidět, ale neuvědomuji si, který elf to byl v onom dni, kdy Despëadol jezdil po nádvoří na ohnivém koni a bičem srážel jablka padančata ze stromu…

Také mi asistent povídal o tom, že markrabě je nemluvný a poměrně dost často chodívá osamocen nejenom po městě a okolí, ale také chodí sledovat i výuku. Učitelé mu obvykle jen pokývnou hlavou a nechají ho, aby ze zadních lavic sledoval výuku. Je-li výuka praktická, píše si poznatky o jednom konkrétním studentovi do notýsku a sleduje jeho počínání. O pár dnů se mi markraběte poštěstilo spatřit právě na naší výuce a bylo to pro mě nepěkné překvapení. Když jsem se totiž před mnoha měsíci učil rudé blesky a visel ze stromu v mírně neobvyklé pozici, byl markrabě jedním z lidí, který mi dělali cvičný cíl. Na rozdíl od studentů ale s díky odmítl onen krystal, který zachytával kouzla mnou seslaná, což jsem si uvědomil až nyní, když si tu vzpomínku uvědomuji v klidu a ne ve stresu. A co víc, v ten den jsem byl jistojistě na paškálu já, protože si uvědomuji, že v ten den jsem markraběte viděl docela často blízko mě. Kdoví co si o mě mohl poznamenat, protože podle mě sleduje gestikulaci žáka při kouzlech a pak jeho chování, já v ten den už měl Rudé blesky naštěstí už docela zažité. Snad si poznačil jen nějakou tu mírnou obavu před zavěšením a jemné zčervenání ve tvářích, kdy jsem se poprvé trefil a pak tiše pronesené radostné „jo“, kdy se začala zvětšovat řada po sobě jdoucích úspěchů. A samozřejmě na konci si mohl poznamenat, kdy už jsem stál na pevné zemi, že jsem se zcela jistě zasněně usmíval, tak jak to umím snad jedině já… Každopádně pokud by mě chtěl učit, už by mě oslovil…

Kouzlo Svaž jsem se naučil poměrně bez problémů, jen zjišťuji - dle učebnice normální - rozptyl úspěšnosti, kdy některé lidi dokážu spoutat pravidelněji než ostatní…

Následující kus psaný kurzivou není napsán v deníčku postavy Modřinky, ale v deníčku hráče Modřinky nemůže chybět:

Těsně předtím, než jsem se měl začít učit mé třetí kouzlo, si mě zavolal mistr Despëadol a jako první věc v našem rozhovoru mě požádal o to, abych o našem rozhovoru, který teď proběhne, zachoval diskrétní mlčení. Pokývl jsem souhlasně hlavou, předpokládaje, že se dozvím něco tajného kolem magie, mágů a čarodějů.

"Předpokládám, že stále cestujete ve skupině s padavanem Raelem" byla jeho první slova a jeho druhá otázka směřovala na Ofeka, o kterém jsem se dozvěděl o Despëadola to, co už jsem věděl - že odešel z univerzity a byl v té době dost "nafoukaný", jako by byl přesvědčen o čemsi, o čemž ostatní mistři z univerzity v Garnaku přesvědčeni nebyli. Mě osobně je jedno co to bylo, každopádně teď, když to vypadá že Ofek plánuje státní převrat a já jsem občan Plexisu mi to už tak jedno není.

Despëadol mi každopádně ukázal jistý pergamen s pečetí, který bych velmi stručně popsal jako "Ofekův rozkaz Zelixovi, aby bránil Raela před napadením od družinky". Odvětil jsem, že to vysvětluje, proč se Zelix v oné době častěji objevuje v blízkosti družinky. Dovětek v rozkazu, že Rael nesmí nic tušit, byl pro mě úsměvný - protože jsem z celého rozkazu nedokázal vydedukovat vůbec nic rozumného.

Pak se Despëadol vrátil k Ofekovi a podivoval se nad tím, že kolik let neměl Ofek žádného učně a teď najednou má tři. Tohle jsem Despëadolovi mohl objasnit - sdělil jsem mu, že mám ve svém deníčku zapsanou jistou bajku o černokněžnících na Plexisu a otci Ofeka. Nabídl jsem se, že její přepis mohu přivést a hned jsem se pustit do převypravování oné bajky. Nezapomněl jsem uvést i jména bratrů, tak jak mi jsou známa. Despëadola to zaujalo - tohle nevěděl. Co ale věděl je to, že jeden z bratrů nevychází od Ofeka z domu, ten prý je Ofekem cvičen na analytika a podporu pro další dva bratry.

"Když už mluvíte o své kronice, podívejte se na tohle" řekl Despëadol a ukázal mi tři archy nepravého pergamenu a já zjistil, že se jedná o chvatný opis některých částí mé kroniky - kaňky, naškrabané písmo a kapky vosku od svíček to dosvědčovaly. "Máme důvod se domnívat, že vaše kronika byla upravována" oznámil mi mistr a já se rychle začetl do opisu a pak natvrdle oznámil, že tam žádnou změnu nevidím. "Byla upravována v originále" oznámil mi Despëadol a ve tváři se mu mihla nevole z mojí nechápavosti. Má nechápavost se rázem proměnila ve zlost, divže jsem nevyletěl ze židle a nezačal rázovat po místnosti. Okamžitě jsem si vyžádal dva dny volna, abych mohl pro kroniku zajet - její starší části už pro obsáhlost celé kroniky sebou nevozím.

Bylo mi to Despëadolem povoleno, ale byl jsem upozorněn na to, že jej vévodský stolec žádal, aby nechal Ofeka být, ale už mu nebyl sdělen žádný důvod proč. O jednom možném jsem věděl a tak jsem jej i prozradil… Také jsem dodal nějaké věci o Raelovo chování, o červených očích a o jeho mluvě s pergamenem a nemrtvými. Každopádně jsem upozornil i na to, že Rael může být nerovnovážnými informacemi manipulován a nadhodil případ, kdy jsem si stoprocentně jist, že to tak je. Mám ho ostatně poznačený i v deníčku a je to ona "slavná" Mrakoplašova reinkarnace, i když mám dojem že je navíc skrze Raela manipulováno námi…

O dva dny později si mohl Despëadol počíst v mém deníčku vše potřebné od kapitoly 33, která první nesla známky toho, že někdo odmazával jednotlivá slova a nahrazoval je jinými. Na první pohled by neznalý čtenář nepoznal změnu, ale já, který jsem ty příběhy prožil byl poměrně rozčilen. Například věta, že démona Drobka lze zahubit přemírou vody, byla zjevně nepravdivá, když jej dostala přemíra many. Zdánlivě byly opravovány jen kapitoly, kde se vyskytoval Drobek, ale varovný zvoneček v mé hlavě mě upozornil na to, že to jsou současně také kapitoly s řádem Morte Ascendo a tu bylo poupraveno zaříkávadlo, tu umístění jistého místa…Opravy končily někde u kapitoly 35.

Nakonec jsem si dal tu práci a ve volných chvilkách prošel celý svůj deníček, abych zjistil, že Morte Ascendo poprvé pojmenovávám už v kapitole 29. Navštěvuji proto mistra Despëadola potřetí a dovoluji mu pod podmínkou nešíření mých niterných vnitřních pocitů popsaných v deníčku nahlédnout do všech kapitol od 29. až do současnosti… Ukazuji mu je hlavně proto, že zhruba od této doby se chová Rael malinko jinak, přišlo mi, že někdy od této chvíle se vrhá po nalezených magických předmětech z našich toulek o dost chamtivěji. Snad tam najde odpovědi na své otázky - bude na to mít necelý měsíc, než dokončím výuku svého třetího kouzla, které jsem si na poslední chviličku pozměnil a svůj deníček si odvezu – minimálně originál…

Po zbytek svého výcviku se učím kouzlu Neviditelná torba a naštěstí pro začátky svého kouzlení tohoto kouzla používám dřívka, sladká cukrátka a další "bezcenné" věci, protože když už je do torny dokážu vložit, tak je pak nemůžu vyndat. Až budu pro tento svět mrtev, bude někdo nepěkně překvapen, jaké kravinky se vysypou z toren, od kterých (už) nemám magické spojení.

Také se snažím poučit se i v mé noční práci. Balanarovi jsem se snažil vnutit myšlenku, že by mě a Lemona mohl jako mistr naučit něco z toho, co už umí on - to odmítl s tím, že "to" přichází samo. Má ale povědomí o tom, jak často a jak rychle ony věci přicházejí, ale už neví co a domnívá se, že pro každého z nás tří přicházejí rozdílné věci. Každopádně mi Balanar naznačil, že změny přicházejí ve druhém, čtvrtém, osmém, šestnáctém a dvaatřicátém měsíci a tak si zkusmo stranou dělám tabuličku s poznámkami, kdy se děje s pomocníky Pána snů něco nového a zařazuji do této číselné řady i měsíc první.[1]

Poslední třetinu měsíce prosince už trávím doma a kromě oslav slunovratu spíše jen očekávám věci příští, s jedinou výjimkou. Vzpomněl jsem si na malé miminko v jehož těle pobývala duše Balanara a vydal jsem se do sirotčince obdarovat jak dítko tak sirotčinec drobným dárkem…

(počet zobrazení příhod ostrova Plexis od 25.12.2006:  )

[1] opět mimo kroniku postavy:

Měsíce a události pomocníků snů jsou zřejmě (!!) tyto a následují poprvé vždy po uplynutí oné doby od přijetí u Pána snů:

• Po 1. měsíci: Uvědomění si, co se děje v noci při lovech

• Po 2. měsíci: Chůze po obloze, kam je třeba

• Po 4. měsíci: Zbroj i v reálném světě?? Po projití celé mé kroniky nevidím jinou známku u Balanara, já v té době byl „Pátrač“. Nejsem si zcela jist, ale jsem schopen do pěti minut usnout a přejít do Noci, což by mohlo být "to" ono.

• Po 8. měsíci: Vidím přes den současně náš svět, ale i svět duchů (to už jsem jako „kněz“)

• Po 16. měsíci: rychlé usnutí/vyskočení z těla (v březnu 2009 Plexiského času by mě měla potkat tahle věcička, Bali ji má právě teď)

• Po 32. měsíci???? (mě to potká asi v červenci roku 2010 Plexiského času, Baliho asi v listopadu roku 2009 téhož počítání )