Haepp Modřinka z Bílého Kamene

Lov Ledového draka

4. duben 2008, před polednem
(hráno 3.listopadu 2008)

Bez oběda, mírně hladoví vyrážíme spolu s učitelem ke Karavan centru, kde se najmula drožka pro všechny z nás, co koníka nemají, ostatní včetně mě sedají na koně a jedou za drožkou. Ještě ve městě se k nám připojuje Mojko, která konečně dorazila - měla zpoždění pouhé tři dny, Mrakoplaš jí nabídl poslední volné místo uvnitř drožky…

Nejedeme moc dlouho, jen k prvnímu odpočivadlu drožek, jenž je před začátkem Karavaního lesa. Učitel si nás svolal stranou a přednesl nám přednášku o prvním úkolu. Opět mnohomluvně popsaný úkol, který by se dal vyjádřit jedním krátkým souvětím: "Na neobydleném ostrově sloužící jako vojenská základna se usídlil ledový drak a máme ho zneškodnit. Mohu si jen domýšlet, že v tom bude nějaká zákeřnost - ve vhodné chvíli musím Balanarovi říct, že by to taky mohla být samička a mohla by chtít na ostrově vysedět vajíčko s mládětem a to by se asi zabití moc nehodilo. Učitel mezitím vykládal o tom, že naše činy začínají docela hodně ovlivňovat běh ostrova…

Čas ale vhodný k oslovení Balanara příliš není, protože se něco děje s okolní přírodou, začíná utichat a Balanar cítí cosi divného. Vyrazil vpřed a já ho z povzdálí sleduji, ale po pětadvaceti krocích zastavujeme. Z lesa vychází elfka oděná v jednoduché kytlici a já téměř okamžitě poznávám Zefríru, ženu vévody Plexisu.

"Omlouvám se, že vyrušuji" řekla nám všem, když jsme jí vzdali malý hold, "ale čás nás tlačí a je potřeba vyřešit jednu zážitost již nyní". Pak jsem byl vyzván abych předstoupil. Mám trochu strach, že mi bude oznámeno, že jsem na Plexisu nezvaný, i když nevím proč by to mělo přijít, spíš velvétský markrabě by mě poslal domů … Ale ono ne, vévodkyně Zefríta mi po krátkém proslovu a několika otázkách předala nový identifikační přívěšek na krk (starý si vzala zpět). Tak, jsem teď plnoprávným občanem ostrovního vévodství Eldoru…

Byl jsem z toho všeho tak vyvedený z míry, že jsem Zefrítě odpovídal jen Ano/Ne, tak jsem byl tím vším překvapený, ale pochopil jsem to rychle - díky právě nabitému občanství mohu beztrestně vstoupit na vojenskou základnu Plexisu. Mrzí mě, a lehce to mrzelo i Zefrítu, že mé občanství bude na slavnosti vyhlášeno bez mé přítomnosti a na úplný závěr mi předala malou mošničku s nějakým dárkem pro mě. Poté se rozloučila a odešla…

Opatrně jsem mošničku rozkryl a zjistil, že uvnitř jsou plátové boty s ostruhami a minimálně povrch je ze stříbra. Byla u nich i kartička, z níž jsem vyčetl, že boty jsou kouzelné - prozradí mi zablesknutím, že v okolí 15 sáhů je nemrtvý, což je jedna z jejich vlastností a tohle všechno dohromady mi pomohlo k pozapomenutí toho, co jsem chtěl Balanarovi říct o dračici.

Začal jsem taky přemýšlet i nad další zajímavou věcí - pokud se máme dostat na jiný ostrov za ledovým drakem, proč máme pokračovat do Komodoru? Je sice pravdou, že můžeme být přepraveni letecky, takže by to tak ani nevadilo, jenže mezi námi - vojáci z leteckých jednotek by za námi mohli přiletět kamkoliv…

Zapili jsme mé nově nabité občanství a pak pokračujeme směr Komodor s malinkou zastávkou u jezírka. Kluk tam už není a tak jen předávám Mojko její obrázek s dráčkem a vysvětluji jí vznik obrázku a nezapomenu jí ani ukázat můj obrázek…

Po vystoupení na Komodorském náměstí necháváme drožku, aby se vrátila zpět do Perclusu a necháváme si od učitele vysvětlit jak na ten úkol půjdeme - prý půjdeme do Trolích skal… Na chviličku jsem přestal poslouchat další slova učitele a znovu se vracím v myšlenkách ke způsobu cestování - proč tak blbě?… Rychle se vracím k naslouchání pokynů učitele, zrovna říká, že to bude celé naše záležitost, že nebude zasahovat a nechává nás v rámci hodiny udělat jisté přípravy.

Ty už ale ani nezahájíme, když se vynořil jiný problém - nějaký zdrogovaný hobit se začíná sápat na Balanara a všímáme si, že na střeše má posilu. Na tohodle prvního hobita hupla Spardová a srazila ho k zemi. Začínáme bojovat a velice rychle se ukázalo několik věcí. První z nich, ta nejméně podstatná byla ta, že hobit je tak hbitý, že jej Julie nedokázala zkrotit, druhá věc byla ta, že kolem nás na střechách jsou další střelci no a ta třetí, nejhorší, bylo to, že střílejí úmyslně jen do Balanara. Až po třech šípech nám to bylo jasné, takže se Mrakoplaš a já běžíme srotit  kolem Baliho, já s úmyslem se s Balim odhypnout kamkoliv stranou - sice jsme my ostatní sundali dva střelce ze tří, ale ten třetí ještě žije a může mít i další kamarády kolem. Učitel se schoval do stínů či co, takže jej nevidíme, ale naposledy si slinil brk, takže si zjevně chce dělat poznámky o našich dovednostech…

Naštěstí další bojovníci nejsou a my necháváme žít toho bojovníka, kterého Spardová udržela naživu a teď ho zpracovává Lemon. Lidé nám zatleskali a to přilákalo místní městskou stráž, která se okamžitě vrhla do vyšetřování. Všichni hobiti jsou oblečení v šedé tulení kožešině, takže se domnívám, že to bude nějaká místní kamarilla, kterou někdo najal na úkol. Domníváme se zpočátku že je najal učitel, ale ten se tváří dost poděšeně a já se nedivím, bylo útočeno na šlechtice - baroneta Balanara. Škoda, že ta čtveřice u sebe nemá žádný důkaz čehokoliv, takže můj nápad, že to útočil někdo na popud jistého Medvěda stranící Sluneční straně nemůžu ničím podpořit, proto jej ani neříkám nahlas.

Na strážnici stráže napjali hobita na skřipec, mě a Balanarovi nabídli židli (ostatní stojí - asi důsledek kolíčků "Eldor" na mém a Baliho identifikačním náhrdelníku) a začalo se s výslechem hobita. Ten ale úporně mlčel a tak mu učitel cosi šeptl do ouška. O pár vteřin hobitovi v ústech něco křuplo, zavanula mandlová vůně a milý hobit se odporoučel do věčných lovišť. A zase se naše skupinka vrhá na učitele a spíláme mu za to, že přikázal hobitovi, aby se zabil, ale to mu prý neřekl. Soudě podle chování dvou z nás, kteří byli nejblíže to může být pravda, protože se tváří neutrálně a na učitele moc nemluví.

Jedním z nich byl Rael, který teď  odešel ven z místnosti a za minutku byl zpátky. Hloupé bylo, že v době, kdy byl pryč, reagovaly mé boty způsobem, jakým mají reagovat na přítomnost nemrtvého. Hm, drsné a teď navíc chce Rael mluvit s Balanarem o samotě. Ti dva odešli a Balanar snad vzal na vědomí moji komunikaci v súrštině s Mrakoplašem o tom co se mi za nepřítomnosti Raela dělo…

Když přišli, ještě se dohadujeme s učitelem a do toho vstoupil komoří od zdejšího markraběte Norsika a prý jsme zváni na svačinu. Tušíme možnost nějaké čertoviny, k čemuž přispěje i fakt, že Norsik údajně dělá nějaký vícedenní experiment a nemá na nic dalšího čas. Dáváme proto pozor na to, co je nabízeno Balanarovi a já osobně z nabízených jídel jen uzobnu trošku paštiky. Nechci nic riskovat…

Pídžejské opravy:..  boj začal tím, že na něj hupsla přicházivší Spardová, páč ho viděla, jak se plíží s dýkou v zubech za zády na učitele!!! A pak jen maličkost, střely od jednoho střelce byli červené a prošli zbrojí a málem zabili Mrakoplaše (1 střela za 27 live)

Dnešní den už do hor nejdeme, čas po svačince u markraběte Norsika nebezpečně pokročil…

5. dubna 2008
(hráno 10. listopadu 2008)

Druhý den po klasickém kolečku nutných ranních úkonů se konečně začínáme pohybovat z Komodoru směrem na Trolí skály. Koníky necháváme v přístěnku a pomalinku stoupáme vzhůru do skal. Tam, kam nás vede učitel Rubín, vede velice úzká pěšina, po které můžeme jít jen v řadě za sebou. Jak lákavé pro případné záškodníky, jenže ti si nás nevšímají a za chvilku se máme dozvědět proč.

Na náhorní plošině nás už čeká družstvo vojáků z Ostenu, někteří jsou lehce zranění a v rožku plošiny mají „odloženy“ čtyři mrtvoly lidiček (hobiti i trpaslíci) a ti jsou opět oblečeni v tuleních kůžích. Mám čas si povšimnout, že každý oblek je šit danému uživateli na míru dle jeho specifických požadavků.

Mrakoplaš vtípky dráždí místního velitele (respektive nejvyšší šarži, která se nám pro tuto chvíli ukázala) a Rael se dovolil, že potřebuje na chvíli odejít na ministerstvo úlevy. Odešel a za minutku se mi rozsvítily botky – někde je nemrtvý. S Mrakoplašem si súrsky potvrzujeme, že to určitě bude Rael, ale to až poté, co poněkud zákeřně a schválně řvu „Nemrtví!“, a ženu se směrem za Raelem.

Rael něco kutil nad nějakým pokresleným pergamenem a jakmile z něj sundal ruce, přestaly mé botky signalizovat. A zatímco Rael vysvětloval, že v pergamenu má chycenou duši upíra (zjednodušoval) já si začal domýšlet, proč jsem dostal botky, které jsou přecitlivělé na nemrtvé a to dokonce i na komunikaci s nimi. Jakoby to kdosi udělal schválně, protože věděl, že sleduji poněkud ostřeji Ofeka a jeho žáky, či snad chtěl, aby všichni v naší družince věděli co Ofekovci dělají. Mě osobně komunikace s nemrtvými nějak zvlášť nevadí, snad až do okamžiku kdy si dotyčný onoho nemrtvého nejprve vytvoří a až pak ho zneužívá jako informační buňku.

Každopádně Rael řekl jednu důležitou informaci – odměna za Balanarovu hlavu byla zvýšena ze 4000 na 6000 zlatých. No, pokud ji právě nezvýšil on, což mě právě taky napadlo… Holt budeme na Balanara muset dávat mnohem větší pozor…

Omluvil jsem se za falešný poplach, neboť na Raela běželo i vojsko a pak jsme byli předvedeni před další část jednotky, což bylo deset trpaslíků s erby Ostenu a deset velkých Varanů. Každý varan má velké sedlo na hřbetu, kde se povezeme my, a další malou sedačku za krkem zvířete, kde bude sedět pilot varana. Na ovládání tam má otěže…  Těch Varanů je deset, ale v naší skupině je nás devět, tím pádem budeme mít další doprovod.

Každý z nás pak obdržel stvrzenku na svého koně, který bude odveden z přístěnku do Ostenu, a my si ho pak budeme moci vyzvednout u bran Ostenu – do vnitřku města nebudeme vpuštěni, ale strážný u brány zajistí přivedení koně ze stáje. Mrakoplaš znovu nakrkl velitele a ten mu přidělil varana, který se už teď od pohledu chová poněkud… ehm… divoce.

Zatímco se usazujeme do sedel a trpaslíci nás do sedel upevňují i popruhy, abychom nespadli, je nám znovu vysvětlován náš úkol a je vysvětlován stále stejně – Plexiská základna na moři je ohrožena Ledovým drakem. Pak teprve přišel důstojník-šlechtic a obsadil desátého Varana.

Připomínám to proto, že se s námi Varani vznesli a jako první začali stoupat nad mraky – dole nás jistili vojáci s kušemi a nad námi kroužili další vojáci s varany, prostě jak říkal velitel na zemi – až do odletu z Plexisu budeme všichni ochráněni… To, že stoupáme nad mraky může mít několik příčin, první z nich je ta, že někdo nechce vidět, že někam letíme, ale i to, že to nemáme vědět my…

Ostatně nejprve letíme na západ a až nejsme ostrovu na dohled, pak měníme směr a letíme velkým obloučkem k severu. A znovu letíme do mraků a asi tak pětkrát až šestkrát měníme směr letu, takže nikdo z nás už neví, kam letíme, nelze se orientovat ani podle slunce. Letíme jen hodinu a tak blízko Plexisu určitě žádný ostrov není, to víme každý z nás.

Nepřistáváme ale na ostrově, ale po jednom přistáváme na lodi – víc varanů se na palubu nevejde. Přistávám asi jak třetí a hned poté, co jsem se vymotal z řemenů mě hned jeden voják odvedl do podpalubí a varan odlétl aby uvolnil místo dalšímu. Mohly mě překvapit dvě věci – to, že vlajka na lodi je černá-pirátská a voják má strhané erby z uniformy. Všem je řečeno to samé – nyní neplní úkol svého vévody a proto se takto maskují.

Další voják v podpalubí o našem úkolu neví nic a tváří se že to ani nechce vědět – jediný úkol který dostal je ten, že nás má převléknout do uniforem z tulení kůže (tentokrát to opravdu jsou uniformy a nikoliv obleky), ale i ty mají odstraněny insignie. Dále zde máme odložit všechny věci, které by nás mohli jednoznačně identifikovat jakožto občany Plexisu – takže identifikační náhrdelník, v mém případě šaty s erbem Velvétu, strhat etikety z lektvarů a tak. Je nám řečeno, že v případě úmrtí Mrakoplaše ho máme skalpovat (má jednoznačné tetování) a naše mrtvoly nebudou převáženy zpět.

Dobré je to, že se můžeme dozbrojit, takže třeba Bali si doplňuje svojí zásobu šípů, spíše špatné je to, že každý z nás je povinně dozbrojen také třemi lahvičkami Raisy, které jsou pečlivě ochráněny proti náhodnému rozbití velmi silnou vrstvou tkaniny proloženou nějakými bylinkami. Je nám to trošku divné, s tímhle můžeme udělat 27 kráterů o průměru deset metrů a draka bychom zabili asi tak třikrát, jak to tak odhadujeme…

Po převléknutí (Mojko mohla použít zástěnu) pro nás znovu přilétají jezdci na Varanech a i oni jsou už převlečení do tuleních kožek. Začínám chápat jejich výhodu – voda z vnějšku není propouštěna až na tělo a naopak pot je odváděn ven…

Voják na lodi na nějaký dotaz znovu odpověděl – „v životě jsem vás neviděl, nevím ani teď kam letíte, já mám své pokyny, které se čirou náhodou protínají s vašimi…“

A tak znovu vzlétáme a tentokrát letíme hodin pět a zase jsme mateni letem v mracích a ke konci i přicházejícím šíráním, prostě to byla mizérie – žádný výhled, žádná zábava, žádná možnost pobavení s ostatními, protože vítr slova bral rovnou od úst a navíc to byl vítr studený… Nemluvě o tom, že jsem měl chuť na cucavý bonbon a ten nebyl po ruce.

Přistáli jsme na písčité pláži ostrova, které je ale prakticky celý skalnatý a ve tvaru pokřiveného banánu, je tu také pár stromů a křovin, ale to je spíše výjimka, neboť někde bude slabý pramínek sladké vody. Každý je dost ztuhlý a snad právě proto se chabě bráníme, když nám velitel letky říká, že nemá žádné další instrukce ohledně naší přepravy zpět a prakticky hned dal povel k odletu asi abychom si to nerozmysleli.

Mojko se pokouší vystopovat nějaké stopy draka v písku, ale pokud tu nějaké byly, tak je desítka přistávajících a vzlétajících varanů zničila a dál ve skalách je budeme hledat dost těžko, zvlášť teď ne, když už je téměř noc. Balanar měl takový zlepšovák, že by se proměnil ve vlka, v čemž ho podporuji, neboť i já bych se mohl proměnit a na rychlý průzkum nejbližšího okolí by nám to stačilo, ale učitel Rubín se tvářil, že by to nebylo vhodné, dělit se teď – co kdybychom mi dva kápli na draka?

Rozštípl to Lemon, který si šel odskočit za malou potřebou, aby při tom zjistil, že zvlhčuje nějaký poklop. Přivolal nás blíž, přičemž se učitel tvářil, že to bude lepší se schovat tam, než pracně v přibývající tmě hledat v horách jeskyně, byť jsme ji viděli z vrchu poměrně dost.

Nečekaný ohromný výbuch odhodil trosky poklopu všemi směry a každého z nás to dost ošklivě zranilo, naše dívky asi nejhůř – nedýchají a Julie má navíc v páteři zaraženou kliku. Naše chodící lékárničky – Balanar a Mrakoplaš se rozeběhli každý k jedné dívce, já se téměř srazil s Balanarem u Mojko. Mojko už vyhlížela ten vlak, co svítí v tom tunelu, takže Balanar musel velmi ostře po hraničářsku zapracovat, aby ji ze stavu smrti navrátil zpět. Poté Balanara odstrkuji, aby si neplýtval energii a sám leju do Mojko lektvar z lahvičky označené rudým křížem. Až pak se věnuji sobě a přijímám k tomu ještě léčbu od Mrakoplaše.

Pokud drak o nás nevěděl, tak prý už teď o nás ví, děl učitel Rubín své další moudro, za což si ode mě vysloužil kyselý obličej. Tohle že je náš učitel? Proč nám čím dál tím větší dojem, že jeho činy nás vedou od problému k problému? Ani jsem se o tom v deníčku nezmínil, ale včera jsme s Mrakoplašem ještě v Perclusu uvažovali o tom, že pravý učitel není Rubín, ale že je to Vladimír. Po tom dni a půl co je mohu sledovat pochybuji o obouch…

Balanar s Lemonem se rozhodli, že půjdou na střed ostrova, kde Balanar provede jisté hraničářské zaříkání, které by mu mělo ukázat, zda ledový drak je, případně že není na ostrově, Oba vyrazili hned a Rubín si mohl říkat o schovávání se před drakem, co chtěl…

Ostatně poté, co jsme někteří sešplhali pod poklop, jsme zjistili, že na ochoz, který tam dole je, se všichni nevejdeme a ani se neschováme v tom dolíčku, ve kterém se hromadila čistá pitná voda. Tedy moc pitná už pak nebyla, když si v ní Julie smyla z obličeje krev… Málem bych zapomněl na soudek, který tam byl připraven. Měl na sobě křídou nápis: „Pokud si přežil BUM, pak malou nápovědu si zasloužíš“. Po velmi opatrném otevření má soudek zespodu víka napsáno „smrad je tvůj přítel“ a soudek je plný zapáchajících kašovitých vnitřností zvířat. Po krátké diskuzi co s tím soudek opět zavíráme a bereme ho sebou.

Shodli jsme se po tom všem, že my ostatní půjdeme taky ke středu ostrova, ale že se stočíme k východnímu pobřeží, kde jsme ze vzduchu vytušili dobře zamaskované molo. Nějak moc svojí přítomnost už nemaskujeme, svítíme si pochodněmi, měsíc vyjde až později neboť zítra bude úplněk.

Cesta proběhla bez rušivých příhod a pěšina ve skalách nás dovedla až na molo. Je dobře maskované a nejvíce asi při pohledu od moře. Úvazy na lodě jsou maskované shluky kamenů a molo samotné je velkými kameny pokryto. Potopenou loď nevidíme, zato vidíme námořníka zataveného v neodtávající kostce ledu v pozici utíkajícího od otvoru ve skále. Dubová vrata kryjící vchod do jeskyně jsou zničena, jako by jimi prolétl drak, nelze ale posoudit, jestli vlétal dovnitř nebo ven. Stopy po boji tu jsou, ale není vidět nic, co by prokazovalo nějaký oheň či výbuch. Námořníka pro tuto chvíli necháváme být, naše chodící lékarnička Mrakoplaš se momentálně necítil být silný na doléčování námořníka, který bude po odmražení zraněný a navíc v šoku.

Ach Zirkone, jak mi chybíš a nejenom mě! Teď by si zavelel k průzkumu a bylo by, když bychom byli bez tebe a bez učitele, tak bychom taky něco udělali, ale teď? Diskutujeme s Rubínem co bychom měli dělat. Tedy diskutujeme – velice rychle šla debata mimo mojí inteligenci protože se dohadují jen ostatní, já jen nevěřícně zírám o jakých blbostech se tu dohadují, a jaké méně známá slova používají a přitom bychom měli jeskyni rychle prozkoumat anebo se od ní naopak vzdálit, abychom případného draka nebudili…

Rael se od diskutující skupiny odpojil jako první a dobře patnáct minut laboroval ve skrytu se svým nemrtvákem v pergamenu a zhruba v této době registrujeme silný výbuch kdesi na ostrově, který nám ozvěna neumožnila nijak směrově identifikovat. Možná děláme chybu že nikdo z nás nevylezl nahoru na skálu a nepokusil se tam hlídkovat…

Využil jsem svitu svých bot, jenž na reagovaly na Raelovo počínání a prohlédl si portál vchodu do jeskyně a nalezl jeden erbík obsahující v horní polovině květ lilie a ve spodní nějakého krkavcovitého ptáka, tedy krkavce, havrana nebo vránu. Erb neznám, ale podle lilie se domnívám, že by to mohl být erb nějakého královského rodu. Erb vypadá, jako by sem byl vytesán před velkou dobou. Mojko šla ještě o kus dál a nahlédla s pochodní v ruce do jeskyně.

Než popíšu vnitřek jeskyně, nesmím zapomenout na Raelovo zjištění - "Zemřelo tu jedenáct lidí. V noci spali a ráno byli mrtví". To nám tedy problém moc neobjasnilo, zvlášť když nemáme mrtvá těla, ale jestli je někdo zabil ve spánku, tak mi to tu začíná docela zavánět nějakou levotou, k čemuž mi přispělo i zjištění Mojko. Uvnitř jeskyně je kromě beden při stěnách uprostřed takové pódium, na němž stojí cosi jako šibenice. Z jejich vršků vedou řetězy, do kterých je chycen nějaký muž. Visí hodně vysoko, takže se nedotýká země, ale ani nohama nemůže pohybovat, neboť ty jsou připoutané ke spodku šibenic.^[1] Řetězy jsou ocelové až na poslední článek, který se jeví jako stříbrný, ruce i nohy má kolem toho "náramku" muž poněkud sedřeny, ale nepřipisoval bych to působení stříbra na jisté tvory noci, spíše to je od vrcení rukama při pokusech o osvobození. Muž je vyšinutý, hladov a žízniv - zkoušíme ho trošku srovnat do normálu krmením a napájením.

Celé to tu zavání nějakou levotou - erb nepatřící Plexisu, místo draka máme nějakého vyšinutého člověka - sice možná drakodlaka, ale i tak.

Tu mě zamrazilo v zádech, jakoby můj šestý smysl dostal nějaký podnět (ostatní prý také cosi cítili) a pak mě po kratičké chvilce bez viditelné příčiny odnesly boty pryč od jeskyně, nechápu příliš proč, protože neregistruji žádného nemrtvého a neregistruji to ani poté, co jsem se vrátil v ona místa. Zkusmo jsem na vězně pohlédl skrze své snové brýle a byl ošklivě překvapen. Poprvé v životě vidím cosi jako modré linky vedoucí z hlavy toho muže na všechny strany (s výjimkou směru dolů k zemi) jenž pokračují až do nekonečna. Přišlo mi to, jako že buď nasává magenergii odevšad odkud to jde, anebo ji naopak odevzdává

Pak se ozval další výbuch a tentokrát zněl mnohem blíže…

soumrak
(hráno: 24.listopadu 2008)

Balanar i Lemon se vrátili z vyvolávání vyhledávacího kouzla na ledové draky. Na ostrově prý drak momentálně není a poptávají se co prý je se mnou? Mám totiž stále nasazené své brýle od pána snů a vejrám bez hnutí na vězně. Jim se skoro nic nestalo, Balanar byl jedním výbuchem poněkud ohlušen, ale jinak jsou zdrávi. Až mnohem později mě překvapilo, že podle Balanarových slov on s Lemonem nic neodstřelovali - první výbuch byl daleko od nich a z toho druhého je zasypalo kamení…

A zatímco já byl z pohledu ostatních stále zaseknut v čase, zjistilo se, že v jedné z beden je živý člověk či elf mající ženské pohlaví, koženou zbroj a nějaké drobnosti, které snad napovídají že by se mohlo jednat o hraničářku. Ostatní se jí hned vyptávají co a jak a prý že usnula v bedně a omylem byla převezena sem. Její stav by na to odpovídal, je hubená až na kost.

Až když dívka odpověděla na všechny naše otázky, tak jsem se probral ze zamyšlení. Bylo to pro mě překvapivé, protože z mého pohledu jsem si brýle nasadil, zabrejlil na vězně a brýle sundal, což je otázka minuty, ale všichni mí přátelé stáli úplně jinde a cizí dívka byla mezi námi a skoro nikdo si jí nevšímal. Došlo mi, že jsem byl zaseknut v čase, ale než o tom začnu přemýšlet, rychle vypovím ostatním, co jsem viděl přes brýle…

Chlap už byl po jídle i pití a dokonce byl i při smyslech. Začal se bavit s Lemonem a prý že chce, abychom ho pustili, jenže Lemon správně chce, aby nám (správně) odpovídal na naše otázky - hlavně proč je tu zatčen či zajmut on. "Odpovím vám na otázku a pak mě pustíte?" optal se o chvilku později onen muž. Vidím že to bude nadlouho a že na Baliho otázky či věty vůbec nereaguje. Jedna Baliho věta byla důležitá dost - "obvinil" muže, že už je tu přikován déle jak měsíc a zatímco já přemýšlím co s tím vším, Bali, můj snový bratr, věděl. Zvedl ruku v obvyklém gestu a převlékl se tak do snové zbroje. (Tohle je věc, kterou mu maličko závidím, už při soumraku může používat ochranné pomůcky).

"A tohodle znáš? Vypadá jako já" optal se Balanar muže a z jeho nenávistného šklebu šlo poznat, že se s Pánem snů potkal. Bali na něj dýchl studeně, až se kolem srážela jinovatka a muž mu to bleskově oplatil. Sekl po Balanarovi pohledem, což vyvolalo tak silnou tlakovou vlnu, že nás to všechny shodilo na zem.

Mrakoplaš měl zhruba ve stejnou chvilku venku před jeskyní jinčí problém - hupsl na něj vlk, drcl do něj a pak začal zdrhat stezkou nahoru nad jeskyni. Mrakoplaš se rozběhl za ním a za oběma odsupěl Lemon, jenž předal štafetu otázek našemu učiteli. Tím pádem jsem si uvnitř začal připadat zbytečný a šel ven. Šel se mnou i Balanar a já mohl sledovat kterak zakládá ohniště, nosí dříví a pak zapaluje oheň. To zapalování je taky mástrovské, Bali chvíli koukal na to dříví a to samo vzplálo. Asi studem… (Ale tohle Balimu nezávidím, pouze obdivuji)

Pokud z pozdějšího vyprávění Mrakoplaše mohu soudit, vlk se choval divně, proběhl brankou metr vysokého plotu a vběhl do srubu, který stojí ve skrytu skalního převisu a už tam zůstal. Srub je to opravdu obyčejný, postavený tak, aby umožňoval přespání ale není to takový srub vhodný pro celodenní bydlení. Dveře jsou vlomené dovnitř a Mrakoplaš hledající onoho vlka opatrně vstoupil. Jedna z místností je upravená po námořnicku - šestero trojpatrových paland, na nichž leželo 12 mrtvol (zaujalo mě, že jich bylo dvanáct, když Rael hlásal že jich je jedenáct, ale budiž). Mrakoplaš je kratičce prozkoumal, ale stále pokračoval v hledání vlka, takže vstoupil i do druhé místnosti, která byla upravena jako kuchyň, ale ani tam vlk nebyl. Zkusil otevřít spíž a ejhle, ona tam chodba kamsi do hloubi skály. Mrakoplaš tam vešel…

Po zapálení ohně jsem využil toho, že už slunce definitivně zapadlo, a mohu tak využívat všechny mé pomůcky od Pána snů. Zkouším hledat cokoliv divného po jeskyni jsa ovlivněn hláškou našeho vězně že zdejší posádku uvrhl do temnoty i když tak nějak už předem cítím, že tuhle temnotu nenajdu, a skutečně. Jediné zjištění je to, že ty divné magické vlasy jsou kolem muže slabší, takže to súrsky hlásím Balanarovi a ten hned že bychom mohli chlápka ještě párkrát naštvat a bylo by vymalováno. V tu chvíli ale slyšíme v súrštině výkřik…

S Mrakoplašem nemáme spojení a dobíhající Lemon nám potvrdil že máme problém. Sbíráme se proto všichni Mrakoplašovi na pomoc, i ona nalezená dívka, se kterou jsem si nestihl ani trošku popovídat, natožpak se jí i jen představit. Je dobře, že s námi šla, protože kdosi nechal povstat těch dvanáct nešťastníků v podobě zombií a ti teď stojí před srubem a jako když brání vchod do něj. Učitel přeskakuje plot a my ostatní procházíme brankou - ti zombíci se rozdělili do šestic a už nás začali masírovat. Šlo si povšimnout že Raela absolutně ignorují a Rael křikl nahlas, že celou dobu co šel kolem zombáků myslel na Mrakoplašovu záchranu. Pak ale začal sesílat mocné zlomky a zombáci se jeden po druhém začali rozpadat v prach. Balanar měl na sobě svoji noční zbroj a zombáci na něj nemohli, on naopak svým mečem od Pána Snů celou trojici zombáků oslaboval… A ještě jednu zajímavost přinesl tenhle boj - zombáci měli na čele vypálen znak božstva stejného jako má Mrakoplaš vytetován na čele…

Pak jdeme všici do srubu a nějak se tam pomotáme a zpřeházíme, takže dívka už do chodby nevešla a já jdoucí jako poslední to ani netuším. Všichni jdeme tou tajnou chodbou a narážíme na očekávatelnou věc - Mrakoplaš zakutý v kostce ledu blokuje průchod chodbou. Rael použil svojí noční zlomku, Balanar léčení a po chvíli byl Mrakoplaš mezi námi a prý že honí draka…

Jdeme raději dál a narážíme na další vodosběrnou místnůstku, ale vzadu za ni, kde má chodba pokračovat je zával. Rael zkusil Zlomku a cesta byla volná - byla to iluze. Všichni až na mě a Raela šli dál, neboť blízko vodní mísy je v podlaze poklop a Rael má dobrý nápad jak ho otevřít a neriskovat rozsypanou Raisu kolem poklopu - mé kouzlo Dlouhá ruka z bezpečné vzdálenosti poklop otevře. Byla to dobrá idea a tak si to pomalinku začínám chystat.

Ostatní (až Julii a ještě někoho) pokračovali chodbou dál a zjistili, že jsou dole na pláži a chviličku tam něco zkoumají. Víc toho nestihli, neboť Balanarova detekční kouzla spustila alarm. Ledový drak letí na nás, respektive na jeskyni s naším vězněm! A taky nemáme tu holku, sice dva z nás už ji šli hledat, ale jestli nám provádí nekalosti u vězně nebo dokonce s vězněm… a teď na ně letí drak.

To byl frmol - já přikrčený v úzké chodbičce odendavám na dálku poklop a teď mě zezadu přeskočil první z přátel a druhým skokem překonává i díru kamsi dolů. Mimochodem, neuhodnete, kam ta díra vedla - přímo do naší jeskyně s vězněm!!! (Na poklopu byl zespodu přidělán materiál splývající se stropem jeskyně - to jen tak na okraj). Každopádně když mě přeskakoval druhý přítel, došlo mi, že volání "drak, drak" a hromadný úprk s přeskokem přes mě spolu souvisejí. Okamžitě proto na sebe sesílám UFI s tím, že se pokusím šikovně zmizet. Žel, špatné načasování udělalo své. Když jsem byl přesně nad dírou dolů, padl mi na záda Lemon a mé létací kouzlo, nepřipravené na muže v plátech sedícího na mých zádech, se zhroutilo a oba dva jsme se rozmázli v jeskyni právě v okamžiku, kdy Julie s doprovodem doběhla k jeskyni normální cestou.

Viděli jsme očekávatelné - vězeň nikde a drak přilétá a přistává tak, že to dobrzdil přesně před holkou stojící na pódiu. Drak má sytě modrou kůži a zřetelně z něj sálá chlad. "Ty teď sloužíš mě?" optala se holka draka a ten jí pokývl souhlasně hlavou. "Tak ho necháte být!" zařvala na nás, co jsme se chystali bojovat. Vypadalo to až příliš jasně - vězeň přenechal holce mazlíka a já nepříliš důvěřuji tomu, že drak poslouchá na slovíčko - poslechl sice dívčin další rozkaz, aby šel ven…

V tom dneska již podruhé nepěkně překvapil Rael. To první překvapení jsem zde ještě nepopisoval, protože jsem si neuvědomil, co slyším a co vidím. Teď Rael prolétl otvorem ve stropě za pomoci kouzla UFI, nalétl za dívku, přikládá ji pokroucenou dýku na krkavici a řve jako pominutý, že jí kuchne a kdesi cosi. Svítí mi přitom červeně oči. Připomnělo mi to moment před srubem, kdy byli zombíci již poraženi a Rael byl dívkou obdivován, že lusknutím usmrcoval zombáky. Rael něco "skromného" pronesl a luskl znovu prsty. Jakoby náhodou začal jeden zombák znovu vstávat, ale Balanar jej poslal zpět do nebytí…

Snažíme se uklidnit situaci - Mrakoplaš a ostatní mluví s Raelem a dívkou a já venku pomocí Snového lana lovím dračí hlavu do smyčky, aby náhodou k něčemu nedošlo. Hned jak to mám, křičím, že mám draka pod kontrolou a Rael ve stejnou chvíli na dívku řve: "Vyjdi ven a nekraď jí její tělo nad ní nemáš žádnou moc!" Že by si Rael myslel, že do dívky vlezl ten vězeň? Dívka vykládá, že vězeň odletěl a věnoval jí svého mazlíka - ledového draka.

Z celého vyjednávání s Raelem a dívkou nevím skorem nic, tedy až na to, že Rael dívce lehoulince nařízl kůži a pak tu ranku olízl, a když bylo po všem, olízl i zakrvavenou dýku. Přijde mi, že si ne zcela uvědomuje, co činí…

Nu a teď tu stojíme a zase se dohadujeme - já s drakem na provázku a pronášející větu o tom, že dívka může draka odvelet pryč odsud, takže úkol bude bez krveprolití splněn, dále učitel Rubín nesouhlasící s mým přístupem, ale pro změnu nezastávající názor Balanara s Mrakoplašem, kteří už teď tahají lahvičky Raisy a chtějí je házet po drakovi, pročež mi dávají v súrštině pokyny, abych od draka odcouval do bezpečné vzdálenosti. Z jejich přístupu je mi velmi smutno - zabít draka teď, když je silně ovlivněn "kouzlem" mého Snového provazu a je velice klidný a poslušný?

(počet zobrazení příhod ostrova Plexis od 25.12.2006:  )

[1] opět mám  DEJAVU, tentokrát slabší než obvykle - v nějaké hře jsem už takhle připoutaného muže měl a nebylo dobré jej osvobodit…