Haepp Modřinka z Bílého Kamene

Křemílkovo prokletí

Z minulých dobrodružství: Družina našla runu života, které se dotknula dívka Robin, díky čemuž se jí runa otiskla na dlaň. O pár dnů později narazila družina na uneseného minotaura, na jehož sekyře byla runa opačná…

Při osvobozování minotaura došlo k další vraždě - k vraždě minotaurova únosce. K družině poté přišel starý elf Martin a předvídal Křemílkovi, že na něj dolehne potíž. A jak se zdá, dolehne na něj právě teď…

14.květen 2006, podvečer
(hráno 15.května 2006)

Ještě pořád stojíme na louce asi hodinu chůze od Garnaku a před chvílí od nás odešel Martin. Panuje ponurá nálada, všichni jsou skleslí z toho, že Křemílek nedožije večera. Ba co víc, tak jak to tajemně podal Martin to skorem vypadá, že se proti nám spikl snad celý Valinor, pokud mám používat terminologii obvyklou ve světě vznešených elfů.

Ďáblík se šel poradit s kočkou. Můj ďáblík s Raelovo kočkou! Nevěřícně jsem ty dva sledoval do chvíle, kdy ti dva popošli k Běláskovi. Musel jsem se štípnout, abych zjistil, zda si ti tři opravdu tiše radí. Opatrně oslovuji ďáblíka a odpovídá mi trojhlas, že prý je Martin "spojil". Podle reakcí Raela soudím, že on odpovědi mazlíčků slyší ale moji otázku neslyšel. Ostatně pak mazlíčci něco odpovídali Raelovi a já jeho otázku taky neslyšel.

Stání na pláni s hrozící bouřkou je poněkud hloupost a tak se rozhodujeme, jestli se vrátit do města, nebo zajít do lesa a samotný Křemílek navrhuje ať jdeme do lesa. Docela se rozhoduji jestli tam opravdu jít, neboť stav oblohy se nyní ustálil, jakoby naznačoval - tudy kráčej po stezce světla, tudy kráčej po stezce stínu. Les je ve stínu…

Ozvalo se zahřmění jemuž předcházel záblesk. Rychlým výpočtem zjišťuji, že blesk udeřil asi pět mil u nás. Rozhodujeme se jít do lesa, jednak chceme jít za Jalmavou a to je tím směrem, jednak nechceme opustit Křemílka, který shodou okolností bydlí ve městě jež je tímtéž směrem a nemusím dodávat že kamarád se neopouští.

Křemílek šel první a v jednu chvíli bolestivě vykřikl. Seběhli jsme se kolem něj a sledovali velice zvláštní věc. Od úst mu jde pára a samotný Křemílek je studený jako led. Sledoval jsem dění kolem Křemílka a moc nezasahoval, spíše se zajímal o okolí. Křemílek tvrdil, že měl pocit průchodu skrz blanku, já ji ale necítím ani v okolí nikoho nevidím. A tak pozoruji zvířátka a mám pocit, že vystupují jako jedna bytost. Koník chodí sám, pod ním trávou běží kočička a ďáblík je jeden sáh od ní. To že koník chodí sám je taky taková podivnůstka. Před chvílí mi řekl (!!!), že může jít sám, že jej nemusím vést za uzdečku.

Robin dělala také průzkum, ale poněkud jiného rázu - vytáhla měch se zbytkem vody, udělala nad ní nějaké divné znaky a pak ji trochu stříkla na Křemílka. A já pochopil hned dvě věci naráz. Robin patří do cechu kleriků (vytvářela totiž svěcenou vodu) a Křemílek je v tuto chvíli nemrtvý, protože bolestivě vykřikl a pod kapičkama mu naskočila bolestivá vyrážka. Křemílek si zkouší nahmatat puls, ale je to marnost nad marnost. Nic…

Do ponuré nálady přispěl Minotaurus, který si začal přebrušovat svojí sekeru, vědouc to co já. Za zabití nemrtvých je odměna. Ale zabít přítele o němž mocný elf tvrdil, že je jen stižen kletbou? Projevuje se snad ta kletba takto, nebo se máme nadít ještě něčeho horšího?

14.květen 2006, večer
(hráno 22.května 2006)

A to něco horšího přišlo hned poté, co jsem na to pomyslel. Z lesa vyšel muž se sekyrou, doslova z něj tryskalo štěstí a dobrá nálada. "Jsem živý, živý! Po sto letech jsem opět živý!!" A opět mezi nás vešlo morální dilema, neboť dotyčný byl živ právě těch pár minut, co Křemílek byl mezi nemrtvými - jakoby do něj přešel život… Vyptáváme se jej na kdeco a on, opilý štěstím, nám bezelstně odpovídá.

A tak víme kde sídlí vyšší nemrtvý, kterému náš drvoštěp Michal doteď sloužil a tušíme, že si vybral nového sluhu - Křemílka. Vyrážíme směr chaloupka v lese…

Chaloupka je zvenčí chráněna kouzlem "tma" a mí přátelé postupně mizí dovnitř. Dávám ještě pokyny zvířátkům (a připadám si přitom jako druid), aby se o sebe postarali a vbíhám dovnitř. Chaloupka je rozdělena na dvě místnosti, což jsem při její velikosti nečekal a tahle první místnost je docela malá nato, aby v ní probíhal boj. Křemílka nevidím, zjevně prošel do druhé místnosti. Nevím jak se mu to mohlo povést, protože zde vpředu bojují dva kostlivci a to tak zuřivě, že mí přátelé jsou plně zaměstnáni bojem s nimi. Začínám sesílat kouzlo churšaláh na prvního z nich, ten však padá mrtev k zemi a mě nezbývá nic jiného než v posledním mžiku strhnout kouzlo na druhého z nich. Ten po pěti stazích mého srdce (taková to byla malá chvilka) padá rovněž k zemi. Přátelé rozcupovali kostry na jednotlivé kostičky, ale přesto v nich nějaké částečky neživota ještě stále jsou, neboť se pomalu, pomaličku sunou zase k sobě.

Vcházíme do další místnosti a tam je Křemílek spolu s… No je to upír a tvrdí že je upírsky spjat se Zelixem. Nezachytil jsem, kdo z těch dvou je upírský syn a kdo upírský otec, ale abych řekl pravdu - upírská geneaologie mě nezajímá. Co jsem ale zachytil byl jasný příkaz Křemílkovi: "Vyžeň je!"

Křemílek se o to pokusil a bylo vidět že je to proti jeho srsti, ale příkaz od upíra se nedá neuposlechnout, zvlášť ne, když je mezi těmi dvěma krevní pouto. Tedy krevní pouto - tohle je pouto mezi upírem a jeho sluhou a tomu sluhovi se říká "ghůl". Ani jsem nemusel věštit, že tohle dopadne špatně, protože se dění v místnosti začalo zvrtávat.

Ptali jsme se upíra proč si přivolal Křemílka a on nám odpověděl, že chce, abychom zabili Zelixe a pak že Křemílka propustí ze svých služeb. Poté ostřeji poručil Křemílkovi, ten hned zaútočil černým bleskem na minotaura Dagona, jež proti chování upíra protestoval nejhlasitěji. Zběsile jsme zaútočili na upíra, zatímco Křemílek se nám omlouval. Po chvíli upír raději zmizel, boj proti přesile jej vyčerpával…

Robin a já léčíme Dagona a vracíme jej zpět do života. Dagon sám byl překvapen, že jsem do jeho léčení zapojil drahý lektvar a asi jsem trochu u něj stoupnul v ceně. Upír byl pryč, Křemílek se zdál být normální a tak zkoušíme prozkoumávat stůl a jeho okolí. Ve stole nás zaujal seznam jmen, který má na šestém místě drvoštěpa Michala. Všech šest jmen je škrtnutých, ale na sedmém místě je Křemílkovo jméno a přeškrtnuto není. Ve stole jsou i zvláštní kostky s runami místo čísel. Byly zde runy MNTZQR podle Plexiského přepisu. Když s těmito kostkami hodila Robin, vždy skončila navrchu runa života na všech třech kostkách…

Když házel Dagon, vždy padala navrch runa smrti a to mě zaujalo.

Zkusil jsem si hodit já a po dvou pokusech jsem toho raději nechal, protože mi podvakrát padla stejná kombinace - runy TMR

Nikdo jiný už házet těmito zvláštními kostkami nezkoušel, takže nikomu nepadla runa Q…

Chvíli jsem se zaobíral sám sebou a pokoušel přijít na to, proč mě padala tato kombinace a Robin mezitím prozkoumala koženou tašku, v níž našla několik velmi speciálních nožů, že ani řezník Krkovička by nevěděl, na co který je. Mě některé z nich přišly spíš jako mučící nástroje…

Nakonec jdeme ven, aby mohla Robin v klidu tohle místo vykropit svěcenou vodou a zde se dohadujeme co a jak dál. Křemílek šel kutit lektvar posílení magenergie a chce ho věnovat Robin, jež jako klerik bude tím pádem mít větší šanci proti našemu upírkovi. Dagon má žízeň a Damian mu nabízí měch, prý s vodou z kouzelné studánky…

Pití těch dvou dopadlo tak, jak bych nečekal ani v nejhorších snech. To že upírův sluha Křemílek přimíchá do lektvaru nějakou špatnou příměs jež i Robin přivede do upírovo spáru jsem mohl předpokládat (leč mě to vůbec nenapadlo). Jenže i Damian je již upírem postižen (nebo to dělá ze zištnosti???) a i jeho voda obsahovala onu příměs. Máme tu tedy tři, kteří určitě patří k nemrtvým. Křemílka, Robin a Dagona :-(

Upír se zjevil znovu a tvářil se potěšeně. Zopakoval nám co chce - chce hlavu Zelixe a pak prý zlomí pouto k našim třem nešťastníkům. To že jsou všichni kromě Raela a mě pod jeho vládou nám předvedl velmi názorně. Robin odmítla spolupracovat a tak ji upír nechal plazit po zemi… Poslouchala jako hodinky :-(

Damian se zeptal, proč upír vynechal mě a Raela. Bylo mu odpovězeno, že tam kam jdeme sice projdou sluhové nemrtvých a nemrtví jako takový, neboť hrobka Zelixe funguje jako past na živé, ale nás dva vynechal úmyslně - potřebuje dva bystré mozky nezkalené poslušností k němu. Pak upír zmizel a nás nechal přemýšlet.

Rozhodně zavrhuji názor, aby někteří z nás šli nyní studovat, když už nás nakormidloval k Zelixovi, tak buďto Zelixe opravdu dostaneme, anebo mu všechno prozradíme. Je to totiž další morální dilema. Je jasné, že kletba musela postihnout Křemílka jakožto největšího přítele Zelixe. Křemílek nám ale také připomněl, že zabitím Zelixe uvolníme jeho sluhy, přesněji řečeno nemrtvé sluhy. Toho se bojím nejvíc…

14.květen 2006, večer a noc
(hráno 29.května 2006)

Robin se z toho všeho udělalo dost zle a tak (nevinně) navrhuji, že ji odvezu do města k felčarovi. Robin na mě vrhá osvobozující a radostné pohledy narozdíl od Damiana, jež by mohl pohledem vraždit.

Vyjel jsem poměrně rychle a po zařízení všeho potřebného^[1] se tryskem vracím zpět. Na kraji lesa jsem přijel už skoro za tmy a tak si pomáhám kouzlem vytvářející světlo a zajíždím do míst kde jsem zanechal ostatní. Zůstali tu poblíž upírovo chaloupky a já přijel do zvláštního okamžiku: minotaur Dagon udupává hrob, Křemílek klimbá, Mrakoplaš medituje, Damian leží pod stromem s křížem v ruce a je raněn. Při pohledu na minotaura zjišťuji že i on je raněn a uvědomuji si, že mrtvým v hrobě není ani Rael (sice ho nevidím, ale jeho kočička se tu zrovna motá kolem koně a ďáblíka) a ani Mortimer, který do družinky přišel v době kdy jsem byl pryč.

Než se vyptám co se dělo, tak zkusíme s ďáblíkem jednoduchý test. Když se totiž ďáblík před pár hodinami přiblížil k nemrtvému Křemílkovi, měl z něj špatný pocit, zkusím si ověřit zdali to funguje i na Mortimera. Fungovalo to, Mortimer je tedy opravdu nemrtvý. Připomnělo mi to (a nejenom mě, jak jsem pochopil později) že na Mortimera je vydán zatykač za vraždu Eldarovo tatínka, kovářského mistra…

Rael mi krátce vysvětlil, že je zde pohřbená nějaká holka, prý to byla dokonce minotaurovo milenka. Víc se mu v tuto chvíli vysvětlovat nechce, je ještě stále znaven z bojů s upírem. Možná proto má Dagon nepřirozeně kamenný výraz, když musel pohřbívat svojí milou…

Ne, je to horší než jsem si myslel a to jsem se těšil na klidný odpočinek. Minotaur má nepřirozený, dalo by se říci až strnulý výraz, ale je to spíše tím, že má na prstě prsten, jež nosíval zloděj tváří, prsten ve tvaru netopýra!!! A kdybych snad měl pochybnosti, tak mi to minotaur (zřejmě nechtěně) předvedl. Jeho tvář se změnila ve tvář dívky s vytetovanou růží na tváři. Brr, to byl pohled, dívčí hlava s rohama…

Opět mě přepadají chmury, opět mám chuť opustit družinu^[2], mám pocit že začínám v duši temnět a to je asi to nejhorší, co se může stát elfovi vychovávaném v tradicích vznešených elfů…

Nikomu není do řeči a tak se i já uzavírám do sebe a přemýšlím nad místem svého spánku. Teď, když se situace vyvinula až takhle "špatně", mám silnou touhu vrátit se k elfím kořenům, jdu totiž spát  na dostatečně silnou větev jednoho velmi starého stromu. Jsouc ve hvozdě jsem nešel vůbec daleko, hned třetí strom (myslím že to byl dub) mým podmínkám vyhověl a hyperprostorem se na onu větev dostávám. Zvířátkům přeji klidnou noc a nechávám na nich, kde chtějí spát, upozorňuji je jen na jednu věc - ať si dávají na sebe pozor…

15.květen 2006, krátce nad ránem
(hráno 29.května 2006)

Měl jsem zvláštní sen. Rael na mě seslal kouzlo Svaž a ďáblík do mě začal strkat, jako by se mě pokoušel osvobodit. Probudil jsem se a pochopil, že to bylo doopravdy, byť malinko jinak.

Mrakoplaš s lianou (?!?), minotaur se sekyrou a Rael kouzlem Svaž zaútočili na na Mortimera. Kouzlo se nezdařilo, neboť Svažka jest kouzlem psychickým a ty na nemrtváky prakticky nepůsobí. Rael tím vyčerpal svojí manovou zásobu a do boje s dvěma Mortimerovo šavlema se nezapojil. Stěží by to mohl přežít, to chápu, i minotaur s Mrakoplašem mají co dělat. Stavím se na stromě do bojové pozice, soustřeďuji se a pak posílám několik rudých blesků přímo do Mortimera. Soustředění se vyplatilo, blesky našly svůj cíl a velmi bolestivě zasáhly. Co ale bylo důležité - prudce vychýlily misky vah odměřující možnosti výhry na stranu Mrakoplaše a Dagona.

Už před chvílí jsem měl promyšleno, co budu dělat po úspěšném zásahu, konkrétně chci provést hyperprostor jinam, blíž k boji. Mortimer si stejnou chvilku vybral k útěku pryč. Náhoda tomu chtěla, že můj hyp směřoval do téměř shodného směru kudy měl utíkat Mortimer. Nyní volím churšaláh a Mortimer padá k zemi, kde je pak dotlučen těmi dvěma…

Mortimer je prošacován a z hovoru nad mrtvolou pochopím celou historii, která se tu stala v mé nepřítomnosti. Mortimer se připojil ke družině a všichni pak potkali tři neviditelné přízraky, z nichž jeden byla dívka s růží na tváři - Dagonova milenka, což poznali všichni v okamžiku, kdy se setmělo a přízraci začali být vidět. Vysvobození těch tří bylo snadné, stačilo se vzdát jedné své vlastnosti. Tři jedinci z družinky se tedy měli vzdát jedné z dobrých(?) vlastností, ale moc se jim do toho nechtělo - bylo to totiž další morální dilema. Nepochopil jsem zcela, čeho se vzdal Dagon, zda lásky nebo radosti, jisté je že svoji dívku vysvobodil. Pak se do toho zamotal Mortimer, který zbývajícím dvěma dívkám provedl cosi, co jim utrpení naopak prodloužilo…

Do dohadování nad mrtvolou vstoupil elf Martin, který přichází tak rázně, že mu stromy odskakují z cesty. "Najezte se" řekl místo pozdravu rozezleně Martin, což muselo být nějaké zaklínadlo, protože Mortimerovo tělo omotaly kořeny a vtáhly jeho tělo do hlíny. Zůstalo po něm vše co nebylo přírodní - sponky, meče, dýky, lahvičky…

Martin se pak zle podíval na Křemílka a směrem na Dagona pronesl ve stejnou chviličku, že prý les není ještě vyčištěn. Hned poté se od nás začal vzdalovat. Na Mrakoplašovo rozhořčení, že za Mortimera nedostaneme odměnu, když nemáme důkaz o jeho zneškodnění, křikl Martin přes rameno, že odměna na nás bude čekat v Cedrově.

16.květen - 14.červenec 2006
(z vyprávění PJ)

Zbytek předchozího dne jsem spolu s ostatními prospal a strávil na pochodu zpět do blízkého města - do Garnaku. Křemílek se od nás oddělil a je rozhodnut nevstupovat kvůli svému stavu do města.

My ostatní toho ve městě moc neděláme - Dagon oznámil na strážnici kde sídlí Vampík, já si tamtéž vyzvedl pokyny z Perclusu…

Pokyny byly jasné, stručné a nešly neposlechnout - musím odjet pracovně na Velvét. Připadám si chviličku jako ghůl, ale tenhle pocit mě velmi rychle přešel. Přeci jen tak jak se zachoval markrabě se mnohý upír ke svým sluhům nechová - nechal mi vybrat v kterém přístavu se nalodím na naší loď (volím Saxis) a zajisté budu mít dost času zaběhnout si domů. A taky do "mého" hájku…

Jsa na koni, jedu do Saxisu delší cestou přes Varp a navštěvuji Křemílkovu maminku. Ta však již byla kýmsi varována a chystala na Křemílka nějaké překvapení. Jaké překvapení to je mi však neprozradila…

… Návrat z Velvétu byl takový zvláštní, rozjitřený. Nuceně jsem se zdržel o dost déle než jsem čekal. Sice jsem měl možnost ve chvílích volna pobývat s rodinou a rozjímat u hrobu Sheli, ale kdoví co se mezitím děje na Plexisu a co se děje přátelům, nehledě na to, že můj slib Bamakvabelovi je asi taky odložen, divil bych se že by ostatní přátelé šli za současné situace za Jalmavou.

15.července 2006
(hráno 12.června 2006)

Dnes ráno při ranním přílivu vystupuji v Perclusu na pevninu a ďáblík má hned poté zvláštní vidění. Vidím svojí kostru rozdrcenou kopyty, mám utrženou hlavu… začal mi hlásit. Dost mě to polekalo a tak běžím do stájí při velvyslanectví a sedlám Běláska ve spěchu jsouc rozhodnut jet do středu ostrova a pokusit se své přátele najít. Mohlo se mi to vymstít, upevnil jsem špatně sedlo, ale naštěstí ďáblík měl druhou vizi a prý že je Raelovo kočička v Černém lese.

Musel jsem zpomalit, protože i po letech jsou místa na Plexisu, kde jsem nikdy nebyl a o kterých si nejsem jist kde jsou. Mapa mi prozradila, že bych mohl udělat přejezd do Evelinu lodí, tedy pokud stihnu obchodní loď.

Mám ohromné štěstí, loď vyplouvala za necelých patnáct minut a ještě dnes vane výborný vítr, už kolem poledního budu v Evelinu. Mám dost času nameditovat a hlavně znovu chvíli před přistáním pořádně nasedlat Běláska.

Jedu dost rychle a zajíždím do Černého lesa v místech, které je nejblíže cesty z Evelinu do Garnaku, aby se ukázalo, že jsem si vybral dobře. Byli tu i ostatní přátelé. Zrovna stáli nad mrtvolou dědečka. Hlava nebyla nikde, ale i tak dokáži poznat, že je to tělo krysodlaka, jež před několika měsíci několik z přátel zamrazil do kostky ledu.

Nad mrtvolou stojí (stále ještě) nemrtvý Křemílek, Damian, Dagon, Rael. Robin nikde nevidím, nakonec ale dorazila asi pět minut po mě. Dívám se po všech přátelích a snažím se pohledem zjistit změny.

O Křemílkovi jsem již mluvil, u něj žádná změna není, stále je ve stavu nemrtvém. Soudím však, že se neukázal doma, jeho šat je poněkud zašlý. Robin je též beze změny, stále ji trápí, že je ovlivněna oním upírem. Rael je poslední z party, u něhož nezaznamenávám žádné změny.

Zato u Dagona a u Damiana změny jsou. Dagon je zakut v plátové zbroji (s výjimkou bot) a Damian, jež se dušuje že o téhle starší vraždě nic neví, je takový nějaký divný. Ze zabití krysodlaka má trošičku i radost, neboť jak řekl: Aspoň mám o jednoho nepřátele méně. Ano, mám takový pocit, že jej krysodlak pronásledoval za nějakou krádež, ale dokázat to nikterak nemohu. A ještě později nám Damien předvedl, že má chuť na syrové živé krysy. Před našimi zraky si dvě ulovil a prakticky okamžitě snědl…

Necháváme moje ozrimky pracovat na kopání hrobu, jsou to už zkušení kopáči a tak je za chvíli hotovo. Jsme u této činnosti potichu a tak můžeme vnímat, že k nám vítr přináší jednohlasý zpěv.

Hned jak je krysodlak pohřben odcházíme za zpěvem. Černý les, ač jméno k tomu vybízí je lesem méně hustým, než jaké bývají hvozdy. Když bych chtěl zdejším lesem projíždět rychle na koni, tak bych tu klus zvládl.

Zpěv se postupně stával zřetelnějším, až se dalo poznat, že je to zpěv mužský a liturgický. To se dalo poznat nejen podle slov ale také podle toho, že je Křemílkovi špatně od žaludku. Zpíval nám kněz Eletnisův, stojíc v klasické póze kněze tohoto náboženství, tedy s rukama nad hlavou a dlaněmi miskovitě otočenými ke slunci.^[3]

Kněze jsme pozdravili a kněz na nás zareagoval hned poté, co dokončil sloku. "Trvalo dlouho, než jsem vás přitáhl k oltáři". Mám dojem, že kněz je lehce nadrogován, o čemž svědčí rozšířené zorničky a hlavně to, že zde v blízkém okolí kněze žádný oltář nevidím. Kněz se obrací hodně na Křemílka, ale mluví s námi se všemi a prý:  "Mám dar pro toho, kdo je moudrý"

"Povím vám příběh" pokračoval dál kněz, "a vy pak na pergamen napíšete, jak byste postupovali v mém případě vy"

Příběh byl o jednom vojákovi, jež bojoval ve velké bitvě dobra proti zlu. Bojoval za stranu dobra, však bitva byla poměrně dlouho nerozhodná. Voják bojoval a cítil, že mnoho jeho kamarádů vojáků zemře v této bitvě a chtěl s tím něco udělat. Při osvobození jedné vesniček se potkal s vědmou a požádal jí, aby straně dobra pomohla, nejlépe tak, že zvítězí. Vědma se k tomu uvolila a po chvíli sdělila vojákovi hroznou věštbu: "Tví kamarádi zemřou, ale jestli půjdeš do vedlejší vesnice a pradlenu, jež u potoka bude prát prádlo, ze světa sprovodíš pro mojí nehynoucí slávu, tvá strana rychle vyhraje". Při těchto slovech na sebe vzala dívka svoji pravou tvář. Byla to samotná Smrt…

Voják tedy šel, ale čím blíže byl vesnici, tím šel pomaleji. Vždyť jak rozřešit tuto situaci? Zachránit své kamarády, nebo zabít nevinnou ženu? Šel tedy čím dál pomaleji a když nalezl pradlenu již plakal. Svědomí mu nedalo a všechno té ženě vypověděl. Ta jej vyslechla až do konce, načež vstala a pevným hlasem řekla: "Zab mě!" Voják tak učinil a skutečně do konce dne strana dobra svoji válku přesvědčivě vyhrála…

A nyní vstupuje na scénu náš kněz, ke kterému přišel onen voják ke zpovědi což je úkol i pro nás. Jaké rozhřešení bychom dali na knězovo místě vojákovi?

To bylo dost těžké a přátelé se dali do psaní. Já se k nim nepřipojil, říkal jsem si totiž že do Plexiského práva zasahovat nechci a svojí neúčastí zvýším šanci na výhru někoho z přátel, jenž spíše dar využije než já, který z Plexisu nejpozději do patnácti let odejde…

Abych si nelhal do kapsy respektive do deníku - navíc k tomu všemu jsem měl v první chvíli v hlavě jak po vymetení, nenapadalo mě vůbec nic^[4]. Hodně jsem si představoval sebe na místě toho vojáka a musím sebekriticky říct, že bych v sobě neměl mravní sílu se z toho všeho jít vyzpovídat, natožpak přijmout nějaký, byť jen symbolický trest…

Když jsem se naopak vcítil do kněze, tak mi přišlo, že bych to měl posuzovat i z pohledu té mrtvé ženy. Zcela jistě měla nějakou rodinu… NO ANO, TO JE ŘEŠENÍ!

Vojáku, řekl bych mu, sám správně cítíš, že jsi prolil nevinnou krev. Jdi a vrať se do té vesnice. Najdeš-li tam po pradleně děti, nebo starou matku, bude tvým úkolem se o ně postarat… a pak bych dodal takové to kněžské a bůh ti odpustí nebo co vlastně používají knězové boha Eletnise.

Zní to krásně, ale jak jsem již řekl, soutěže jsem se neúčastnil. Ostatní již dopsali -tedy kromě Dagona, jež psát neumí, takže odpovídal první. Pochopil jsem, proč to mělo být napsané, neboť by se odpovědi ostatních mohli vylepšit podle těch co odpovídali předtím…

Kněz souhlasně odkýval každou odpověď, dokonce i odpověď Damiana, který za smrt pradleny požadoval smrt vojákovu. Když odpověděla i Robin, otočil se kněz opět k nám všem a řekl: "Vemte si z oltáře svoji odměnu". Když poté sklonil svoje dlaně, vyzařovalo z nich sluneční světlo a tímto světlem kněz zviditelnil oltář, na němž se již skvělo pět lektvarů s vodovým obsahem. Ano, lektvar pro mě tam pochopitelně nebyl…

Přátelé si lektvary rozebrali a postupně jeden po druhém vypili. Bylo to zajímavé sledovat - ti, co byli k vojákovi shovívaví vypili lektvar jako první a bez obav. Ti co moc shovívaví nebyli, ti pili později s mírnými obavami. Damián nepil zprvu vůbec a čekal, co to udělá s ostatními. Když Křemílek vykřikl, že se do něj vrátil život, řekl Damián dokonce, že ten lektvar na něj zapůsobí jako jed, ale když se Robin začervenala na pravé ruce opět runa života, tak i on svojí dávku vypil.

Damian tuhle lekci přežil a na znamení vítězství si chtěl potřást s rukou Robin. Když od ní bolestivě odskočil, došlo mi, že se stalo něco zlého. Dal jsem si dvě a dvě dohromady a vyšlo mi, že prokletí nemrtvého přeskočilo na Damiana. Nechal jsem si to potvrdit ďáblíkem, byť už mi bylo jasné z Křemílkovo chování, že on už nemrtvým není. Ten totiž dotyk od Robin snesl a navíc se začal ládovat jídlem, jako by dva měsíce byl o chlebu a vodě…

Nevím, co si mysleli ostatní, ale já si jsem jist, že Damianovo proměnu v nemrtvého nezpůsobil onen lektvar, nýbrž to, že se na nekromantovo seznamu služebníků objevilo nové jméno. To Křemílkovo z něj samo zmizelo, neboť tuto moc lektvar měl - však vysvobodil Robin i Dagona z područí onoho nemrtvého.

Lektvar ale měl i jednu poněkud špatnější vlastnost - přetrhl mi spojení s Raelovo kočičkou a Raelovi zničil spojení s mými zvířátky… Mě spojení s koníkem zůstalo, takže jsem na své neúčasti v knězovo soutěži jak se zdá i něco vyzískal. Je tu ale velké ALE

Jsem totiž z toho poněkud rozpačitý a přemýšlím nad tím, jestli si v posledních třech měsících občas dobro a zlo neprohodilo tvář. Co když ten stařičký elf Martin slouží tomu nekromantovi a naše zvířátka spojil a to co vidí zvířátka vidí i on (Martin nebo nekromant samotný)? Tím pádem by nyní ztratil jen jeden pár očí…

Byl jsem do tohoto problému zahloubán tak hluboce a dlouho, že Damian stihl předčasně odejít do Garnaku a Křemílek si vyrobil jeden lektvar. Zaregistroval jsem, že Křemílek si postěžoval, že je na něj vypsána odměna, ale že neví proč.

Jdeme tedy do Garnaku jež je nejblíže, Křemílek jde pro jistotu neviditelný. Cesta nám uběhla bez příhod a tak se nejzajímavější ukázala být až vývěska. Jsou tam jen tři aktuální plakátky

• elfka… ukradla Aškarovu korunu… 2000zl odměny
• Zelix… odměna 3000zl
• Křemílek… odměna 300zl za vraždu

16.července 2006
(hráno 12.června 2006)

Nakonec jsme zůstali v Garnaku přes noc, Křemílek spal na "přistýlce" u mě na pokoji. Ráno se opět Křemílek zneviditelnil a to hned poté, co jsme se dohodli že jdeme (konečně!) na Jalmavu. Myslíte ale, že jsme se dnes k Jalmavě přiblížili? Kdeže…

Hned při průchodu tržištěm se na nás nalepila smůla. Nejprve malý kluk tahal Robin za oblečení a prý "mamí kup mi karamel"… Než jej Robin odehnala, stihl ji obrat o měšec… Damian se o tuto ztrátu rozhodl postarat sám.

Když nás Damian kolem poledního dohnal, nesl si sebou několik krys a pak je před námi jedl nasyrovo. Dost nás to překvapilo a nikomu zřejmě nedošlo, že je to důsledek Damianovo nemrtváctví [⁵]…

Odpoledne proběhlo bez vzruchu, tedy kromě toho, že jsme v lese prošli kolem hrobu Dagonovo dívky, kde bylo až příliš mnoho čerstvých stop vojáků. Večer byl podobný jako některé předchozí dny, neboť mezi nás přišel hraničář, jemuž se říká Chodec. Pes Chodce dorážel na Damiana - byl cvičen na značkování nepřátel, tedy i nemrtvých…

17.července 2006
(hráno 12.června 2006)

Probíjíme se k jezeru Dračí slza, podél nějž si chceme zkrátil cestu za Jalmavou, ale ani dnes nemáme příliš štěstí. Už dobře hodinu bloudíme v mlze. Je to zvláštní mlha, neboť se pohybuje a přitom je bezvětří…

Damian s Křemílkem šli vpředu a nalezli tam staříka s oslíkem. Slovo dalo slovo a tak jsme se všichni sesedli u ohně a pojedli něco málo masa. Nějak jsem nedával pozor na to, kdo maso vytáhl a kdo jej dělal na ohni, dokonce i když jsem s chlebem žvýkal jeden plátek mi ono maso nepřišlo neobvyklé. Až když si Dagon odfrknul a z nozder mu šlehly plameny, jež poničily Mrakoplašovi obočí, jsem si uvědomil, že mám o jeden mag navíc. Bodejť by ne, když stařec naznačil, že jsme ochutnali dračí maso…

Pak se stařík zvedl a se svým oslíkem pokračoval dál. My ostatní zjišťujeme další nepěknou věc - Dagon náhle mluví s ozvěnou. Jako jediný z nás…

Jdeme k jezeru a asi patnáct metrů od jezera vidíme díru, ze které vytéká ta zatracená mlha. Mrakoplaš je rozhodnutý udělat průzkum a s pomocí UFI se snáší dolů. Když se o pár chvil později vynáří, zjišťujeme, že mu září jeho kladivo. Já osobně nechápu proč, ale nemám čas se ptát. Seběhlo se najednou tolika věcí a já v nich nesehrál moc zářivou roli, spíše se stydím za to všechno co jsem provedl. A přitom to bylo na první pohled tak jasné…

Nejprve se objevil stařík z dopoledne a se slovy "Ach ta zvědavost" proskočil kolem Mrakoplaše do jámy. Voda se za ním zavřela a už se nevynořil. Současně s jeho skokem se tok mlhy změnil, nyní vtékala do jámy.

Větší rozruch způsobil oslík s několika pytli na zádech, který přiběhl a vskočil rovněž do vody. Nechápal jsem, jak je možné, že se oslík sám změnil ve velkého sumce, který odvezl pytle kamsi do hlubin. A Dagon skočil za ním ani se neobtěžoval sundat svoji zbroj…

Nahoře na břehu proběhla diskuze, jakým způsobem Dagona zachránit, neboť první a hlavní problém je dýchání pod vodou. Mrakoplaš na mě hlučel, jestli dokážu přičarovat žábry. To neumím ale můžu proměnit Mrakoplaše v nějakého vodního tvora. Nojo, ale kolik vodních tvorů znám aby byli dost silní a mohli pomoci Dagonovi. Ve stresu a spěchu pomocí metamorfózy měním Mrakoplaše na příslušníka vodního lidu. Volba to byla dobrá, leč měla dobrou vadu. Mrakoplaš se na souši začal dusit, duchapřítomná Robin ale do něj drcla a on spadl do vody. Bude problém jej dostat potom ven, protože hladina v té jámě je více jak dva metry pod povrchem, ale to budeme řešit až metamorfóza skončí.

Na řadu přišla Robin a že chce taky pomoci. Poděšen problémy Mrakoplaše sesílám na Robin jinou proměnu a to proměnu ve Vanoflé - ta přeci může dýchat jak nad vodou tak i pod vodou. Proměna proběhla hladce, leč měla v sobě jinou vadu. Vanoflé, tak jak jsem si ji zapamatoval pro potřeby metamorfózy byla velmi spoře oděna, takže stydlivá Robin si zakryla prsa a vskočila do vody také. Až pak jsem si uvědomil, že Vanoflé je vodní víla a víly nemají moc síly…

Od plic jsem si vynadal a ze sebe udělal Bamakvabela, obojživelného zástupce vodního lidu a hned skáču za ostatními. Byl to pohled pro bohy - vodní člověk Mrakoplaš, víla Robin a starý mnich Modřinka se snaží tahat Dagona z vody. Pochopitelně to nešlo - možná kdybych z nás tří udělal vodní lid, tak by to šlo, ale takhle…

Mrakoplaš zřejmě nemá hyperprostor nebo jej toto kouzlo ve zmatku nenapadlo, a tak jej sesílám na Dagona. Nemám však dobrý odhad potřebné vzdálenosti a posílám jej sice na souš metr od díry, ale bohužel také o pět metrů výše…

Chvíli se tam dole rozhlížíme a vidíme jakési schodiště které začíná pod dírou v hloubce asi pět metrů a pak klesá kamsi do hlubiny. Mrakoplaš to krátce zkoumá ale pak se vrací neboť jeho proměna bude brzy končit…

Za pomoci posledních zbytků many a také provazu který nám Dagon do díry hodil, lezeme ven a oddychujeme. Já medituji, jsem zcela bez many… Když jsem skončil, zahladil díru Dagon výbušninou a to přesto, že teď vypadala neškodně jako studánka…

18.července 2006
(hráno 12.června 2006)

Dnes jsme dorazili do míst, kde začíná stezka k černouškům a hlavně k Jalmavě. V minulých dnech jsem přátele varoval, aby si odložili všechny magické věci - Křemílek tak učinil - že je šaman může prohlásit za "zlé kouzlo" a zabavit je. Upozorňuju na to extra Dagona a upozorňuji, že to zcela jistě postihne jeho sekeru, kterou má řetězem připoutanou k zápěstí. Svoji povinnost jsem splnil, leč Dagona nepřesvědčil. Nedělám chybu že jej přesto beru sebou? Poznámka - Dagon už nemluví s ozvěnou, po té včerejší koupeli ho tahle "nemoc" opustila.

Průběh cesty byl tradiční. Chůze hvozdem byla po nějaké době vystřídána ostře ohraničenou iluzí suchého lesa… Kdo překročí tuto hranici, již musí dojít do vesnice, ať chce nebo nechce a tak se dělo i nám, mě už asi potřetí nebo počtvrté.

Šaman si zrovna ve své chýši dělal fišet, ale během pár chvil před nás předtančil. Všechny obtančil a s pomocí chrastítek od nás odehnal zlé duchy. Jen u Dagona se zastavil a pak odskočil od jeho sekyry i s tím svým pokřikem "Zlé kouzlo, zlé kouzlo!!!". Tááák a Dagon přijde o ruku a sekeru, a my všichni dočasně přišli o svobodu. Z vesnice nepůjde odejít… Jojo a pak že se historie neopakuje :-(

(počet zobrazení příhod ostrova Plexis od 25.12.2006:  )

[1] poznámka mimo deník: kdo mě zná, tak ví, že jsem poslal první varování před možností zvýšeného výskytu nemrtvých s tím, že zavčasu dám vědět přesnější datum…

[2] A to jak herní (za postavu), tak i neherní chuť (jak hráč) se vším skončit.

[3] Pídžejem signalizované Déja Vu - toto již některá z mých postav prožila, žel je to opět nezapsané

[4] a to nemluvě o tom, že při Dejavu mám tu výhodu, že mám minimálně mlhavou představu co je správné řešení. Zde kupříkladu nesmí být rozsudkem Smrt vojáka

[5] Pozorný čtenář jistě vyvrátí tuto mojí narychlo vytvořenou domněnku, neboť přímo v této kapitole je napsáno, že jí krysy od úplně jiného okamžiku…