Obměna družiny

[skupinka, tak jak už se nesejde - zleva Rael, Dvoukvítek, Zlatoočko, Modřinka (s ďáblíkem na hlavě), Sheli, Damian a Křemílek]

Měsíc výuky uplynul jako voda a Sheli se výuka na univerzitě magických vědění líbila. Byl to krásný čas a já se ho tolika ve své duši bál. Vždyť kdoví, jestli bude Sheli vůbec přijata. Projde vůbec přes bránu? Nebude na ní nějaké starobylé kouzlo, jako tenkrát na bráně v podzemí? Neříkám Sheli nic a doufám v pospolitost veškerého mágstva… Takové myšlenky jsem měl…

Brána od magické univerzity byla uzavřena a mnou poučená Sheli ví, že se jí musí dotknout. Nestihla se jí dotknout a stejně jako mě před roky se brána otevřela dokořán. Sheli vešla dovnitř a zamířila k trojúhelníkové budově, kde si s mistrem Dalimilem samostatně vyjednala výuku. Až chvilku po ní se s Dalimilem domlouvám sám. Nikoliv však o tom, že se musím za Sheli zaručit, nebo dokonce že bych ji měl sám učit. Mé obavy o Sheli a její přijetí byly naprosto liché.

Vzal jsem na univerzitě dočasně místo asistenta na překladové kouzla a dostal tři žáky. Jednou jsem je vzal na praktickou výuku do parku ve stejnou chvíli, kdy měla být venku i skupina se Sheli. Zadal jsem žákům úkol s překreslováním a přeložením run napsaných na kmeni jednoho stromu a poté po očku koukal co se bude dít. Stačila mi minuta na to, abych zjistil, že je Sheli šťastná a že ji právě nacvičované kouzlo jde velmi dobře. Definitivně jsem pustil obavy z hlavy a přestal na Sheli dohlížet …

Teď je ale pátého května a my měli čas oba dva. Mí žáci se již neměli co učit, předal jsem jim vše co jsem mohl a tak mohli přejít ke studiu jiných kouzel. Stejně tak Sheli…

Do "výletního týmu" pro jistotu přibírám i Křemílka. Sheli totiž chce vidět nejen jezero Dračí slzu, ale ráda by se seznámila i s Bamakvabelem. To bude nejtěžší část dnešní noci, protože jsme ztratili možnost přímého spojení. Existovala totiž jistá mušle, do které stačilo mocně zadout poblíž jezera, tu měl Tuvok a pokud mě paměť neklame, tak i Eldar. Tuvok je po smrti a Eldar s námi nemluví, respektive je nesehnatelný. Tudíž budeme muset zavolat jistého vodníka, se kterým se zná Křemílek. Vodník je ale chtivý dušiček, musíme si tedy dát pozor na své vlastní…

Docházíme do jednoho cípu jezera, kde je krásná pláž, ale také molo. Z něj pak vodníka zkoušíme přivolat, leč neúspěšně. Někde se nám vloudila chybička, básničku ale přeříkal Křemílek dobře, jak nám tvrdil (škoda že jsem si ji před několika měsíci nezapsal). Sheli z nás byla docela mrzutá, tak ráda by se seznámila s Bamakvabelem a také s Vanoflé, jejíž existenci jsem neprozřetelně prozradil.

Ha, to je ono - Vanoflé! Zkusíme zavolat ji! Jak se ale přivolává? Musí být úplněk a… a…

Dobře hodinku si namáháme mozky, než nám to sepne - Vanoflé přichází tančit při úplňku na hladinu jezera, je-li venku někdo kdo umí krásně zpívat nebo hrát na nějaký jemný nástroj. Bylo to tedy jednoduché - nasadil jsem vhodnou tóninu a zapěl poměrně známou melodii jedné zlidovělé elfí písně o krásném měsíci, jehož tvář se odráží na hladině. Křemílek se dokázal chytit a vytvářel mi druhý hlas.

Vanoflé se ve svém kočáře taženém obrovským mořským koníkem vynořila z vod jezera a se zalíbením poslouchala náš lehce nesourodý duet, dokonce se po chvilce připojila se svojí harfou. Božínku, to byla krása, zpíval bych snad až do rána a umět tak kouzlo "Skříňková ozvěna", tak bych onu ozvěnu naučil náš zpěv a nechal si ho za zimních večerů opakovat…^[1]

Leč byla tu s námi Sheli, která mohla pouze sledovat naše vystoupení a z nějakého důvodu mi přišlo, že se moc nebaví. Nezpívala, netančila, na konci naší písničky nezatleskala…

Vanoflé se už chystala ponořit zpět pod hladinu, neb dalšího zpěvu se od nás nedočkala. Na naší prosbu, ale Bamakvabela svojí mušličkou zavolala.

Hovor s Bamakvabelem byl věcný, leč v jazyce obecném poněkud zdlouhavý a tak mu poměrně záhy nabízím promluvu v Súrštině, rodném to jazyku Bamakvabela. Domlouváme se, že pro něj konečně doděláme náš dlouhodobý úkol a to eliminaci zviřátek na Plexis nepatřící, jež kdysi uprchla z Bamakvabelovo říše. Zbývá už jen jedno jediné a taky ale největší zvíře. Bamakvabel mu říká Džalmava [píše se to Jalmava] a pomocí vysoké Súrštiny mi bleskově zobrazuje v hlavě jeho obrázek. A pak Křemílkovi a taky Shelině.

Poděkovali jsme Bamakvabelovi, který nám ještě ozřejmil, že v žádném případě nesmíme použít násilí, načež se spolu s Vanoflé zanořil. Abych nezapomněl, Křemílek získal mušličku na přímé přivolání Bamakvabela a Sheli drobný dárek…

Vracíme se každý jinam. Já koňmo domů do Perclusu, Křemílek taktéž do svého domova a Sheli zpět na výuku…

Z Perclusu ale okamžitě odjíždím zpět do středu ostrova s diplomatickou poštou …

Převážení diplomatické pošty mě "vyhnalo" až nahoru do města Evelin. Jsem zde vůbec poprvé a tak hned po předání dopisu jdu na tržiště, abych si zde koupil něco na zub a obešel místní pamětihodnosti. Není mi však dopřáno v klidu nakoupit, neboť na tržišti panuje panika. Z jednoho místa utíkají lidé a z toho samého místa slyším hlasem Křemílka vyřvávat: "Móord, vraždá, utíkejte" a taky "apokalypsa !" Poslední slovo ve mě vyvolává klasickou mágovskou zvědavost, neboť je o některých kouzelnících známo, že když v knize naleznou zaklínadlo s varováním že po jeho vyvolání bude svět zničen, tak ho prostě musí zkusit, aby zjistili jestli fakt funguje…

Jdu tam a vidím ze známých tváří pouze Křemílka a Raela, jež si sem vyrazili s nějakými novými tvářemi. Na dívku, jež tu byla s nimi, jsem málem zavolal Sheli, ale Sheli to být nemohla. Tahle dívka na sobě bílou suknici, okovaný luk a má zrzavé vlasy. A taky pihy kolem nosu, jak zjišťuji, když se ke mě dívka otáčí. Jak Rael tak dívka stojí před dveřmi jednoho domu, které svým tělem brání jakýsi stařec. Ten má v sobě zabodnutou hvězdici a přitom si klidně hladí krysu. Druhá z hvězdic je zaseknutá v rámu. Stařeček popřál přítomným venku dobrý den a zašel dovnitř.

Nechápal jsem to, protože se snažil překřičet jeden druhého. Prý že dědek nějakou paní proměnil v krysu a drží ji v zajetí. Přes sebe mluvil Rael, ta dívka, Damian který se vynořil zpoza domu, Zlatoočko…

Všichni se rozhodují, že budou tu paní zachraňovat a zatímco se dohadují, já si všímám muže, jež je doslova zakován do ledu. Musel přijít s ostatními, neboť teď ležel poblíž domu. V hlavě mi začal cinkat malinký zvoneček, kdysi mi o dědečkovi musel někdo minimálně vyprávět. Vzpomínka je ale matná a tak nechávám ostatní přemýšlet nad dědečkem samostatně a já si prohlížím toho zamrzlého. Trošku mě děsí, že v ruce drží kuš, která po rozmražení vystřelí založenou šipku a tak jej rozmrazím z dálky. Je to totiž mrazící kouzlo. Hm, kolik many ale vrazit do "Lámače"? Odhadl jsem to nějak, seslal kouzlo a během vteřiny byl led pryč…

Skrývám se za bednou a snažím se nezasahovat, ale přijíždějící jezdec mi dělá čáru přes rozpočet. Pomocí magie mě totiž "volá"…

Předstupuji před něj a prohlížím si jej. Erb je mi velice dobře znám - písečná duna na pozadí mající barvu večerní pouští oblohy. Zastavil a zasalutoval mi. Měl bych vás seznámit s tímhle, říká mi poté, co mě oslovil jménem. Sundává pomenší bednu, kterou mě doteď uvázanou k sedlu a otevřel ji…

Svět se mi zhroutil před očima. To co jsem viděl… Slova se těžko hledají, když se vám splní váš nejčernější sen. V truhle bylo to, co zbylo ze Sheli po výbuchu raizy. Levá ruka a hlava byla jakžtakž rozpoznatelná v cárech hadrů a masa. Bylo to zlé, hodně zlé a vůbec mi nepomohl Damianovo pokřik že chce ze Sheli prst, ani Zlatoočkův řev, že Sheli patřila vždy jen jemu. Skoro jsem přes ten hluk neslyšel krátké vyprávění Dúnadana, že po výbuchu raizy vznikl na místě jednoho domu v lese u Tuvoku obrovský kráter, v jehož centru nalezli Sheli a s ním bloňdatého čtrnáctiletého zmutovaného chlapce - toho si hned vzali alchymisti…

Modřinko, řekla mi Sheli před pár dny u jezera po setkání s Vanoflé a Bamakvabelem, ty víš co chci udělat. Když by to dopadlo špatně, najdi mé tělo a tohle si ponechej. Měšec plný zlaťáků… Nechci se vrátit na Plexis jako nemrtvá, slyšíš? Slyšel jsem a přislíbil jí, že se o to postarám…

Ze snění mě probral dunadanský strážný, elf Hanor a prý co k tomu mohu říci. Drowka Shelina se pokusila odvrátit převrat proti Plexisu, proti Eldoru a proto si zaslouží pohřeb se všemi poctami. Ten převrat, jehož přípravu jsem již avizoval prohlásil jsem nahlas pevným hlasem jako bych diktoval do protokolu, přestože jsem se musel dost přemáhat, abych to dokázal. Údiv všech okolo mě překvapil: Copak jste všichni slepí? Cožpak nevidíte to, na co poslední měsíce narážíme?!?

Rozhlédl jsem se po ostatních - Křemílek byl zdrcen stejně jako já, ale v očích mu vidím poznání. Rael, mladý místní elf, je poněkud zmaten, ale nedivím se mu. Nezažil s námi toho ještě tolik a asi mu nedochází všechny souvislosti: Proč si nám všechno neřekl, volá teď na mě…

Pohled na Damiana vzrušením si mnoucí prst, o Zlatoočkovi ani nemluvě mě dohnal k zoufalému rozhodnutí. Sheli musí pryč od nás a to hned, jinak její mrtvola bude zhanobena a možná opravdu zneužita nekromanty. Posílám strážného tam, kam měl ostatně nařízeno jet a to do Perclusu a ještě na něj sesílám magickou ochranu s tím, ať se pokud možno nikde nezastavuje. Pomáhám mu uvázat bednu opět k sedlu a pak…

Pak se mi na větší moment zakalil zármutkem nejen zrak, ale i mysl. Muselo se to stát? Nemohla Sheli o týden posečkat až se nás sejde víc?…

Když jsem se trochu sebral, byl pryč jak Zlatoočko, tak i Křemílek. Naproti tomu Damian byl spolu s dalším člověkem v domě toho starce a byl zakován do ledu. Stařík nás venku stojící vyzval, ať si je vytáhneme z domu. To jsme učinili a já ještě ne zcela psychicky srovnán pronáším jedovatě hlášku, ať si tu rozmrzne venku sám a jdu do hostince, kde si dám oběd a promyslím další postup…

Do hostince mě následoval Rael a vyprávěl mi o tom, že nejen Sheli nás opustila. Dvoukvítek nasedl na loď a odjel domů na pevninu…

Než bylo hotové jídlo pro nás dva, přišel k nám i Křemílek. Přišel rovnou z výslechu na strážnici, neboť se musel zodpovídat ze zabití. Zlatoočko a jeho banda prý přepadli jezdce vezoucího Sheliininy ostatky ještě ve městě a jemu se povedlo zabít Zlatoočku. Soud bude mít zítra…

Přišla mezi nás i ta dívka se zrzavými vlasy. Představila se nám jako Robin d´Elric [nesklonné jméno] a sledovala náš hovor o potočních dráčcích^[2]. Chtěla je vidět v přírodě nemluvě o tom, že máme i další společný zájem a to Zelixe - je už na něj odměna 2000,- zlatých

Hovor s ní mi pomohl najít další směr a cíl mého snažení a života. Vím co udělám:

Neúplný deník duše Sheliny Marlson

Nikdy bych nevěřila, že ani po smrti nebudu mít klid. Zatím mě nikdo z obyvatelů Plexisu nepovolal zpět, natožpak aby z mého těla dělal nemrtvou. Pohřbeno ale mé tělo není, což mi činí problém dostat se tam, kam odcházejí dobří drowové. Dobří z toho pohledu, že nezabíjeli elfy a další jiné rasy na potkání: JDĚTE PRYČ SHELINO MARLSON, TADY NENÍ VAŠE MÍSTO….

Zkusila jsem to i na druhé straně, ale dopadla jsem podobně. Co ten Modřinka jenom dělá? Co mu trvá tak dlouho? Musím najít svoje tělo a ochránit se sama.

Svoje tělo nacházím ve městě Perclus a právě včas. Markrabě Patrik mé tělo z uctivé vzdálenosti obhlíží, aby se pak podíval do nějakého dopisu: Tak copak nám píše Modřinka… hm… Když si to zaplatí, proč ne, povolení uděleno.

Neměla jsem moc času přemýšlet nad několika zajímavostmi - vždyť jak jsem věděla že zrovna tenhle muž je markrabě? A proč markrabě z dopisu přečetl snad jen první tři věty a teď odešel? Ne, nechci, aby moje tělo chodilo po Plexisu jakožto nějaký nemrtvák a to ani za jednu ze stran konfliktu!

O 30 minut později stále nemohu uvěřit svým očím! Bedna s mými ostatky je zapečetěna, zakryta "hadrem" s erbem co nosí Modřinka na hrudi a co visel i nad budovou… HEEEEJ TO JE VLAJKA!!!!

A opět cestujeme s bednou, ale nikoliv po moři, ale zpět po ostrově - průjezd městem KOMODOR….. Co je? Kam to jede mé tělo?

Kus za Komodorem sjel strážný s bednou zakrytou vlajkou z cesty… zastavil se… čeká… meč připravený v ruce… ostražitě se rozhlíží.

Týýýý jo, přijíždí Modřinka! TEN Bídák! Určitě mi to teď provede!!!!!!!!! Ne! To by mi neudělal! Ne, dost věcí tady nesedí, ne. Já to vím!

Nejsem ještě zvyklá na mé duchovní tělo, musím se přesvědčit tak říkajíc na vlastní oči. Nejprve se zkusím dostat do svého těla…

Bednou jsem prošla skrz bez problémů. Byl to ošklivý pohled a já pochopila, že z mé případné proměny na vyšší nemrtvou nebude nic. Letím tedy naproti Modřinkovi a hned po prvních pár sázích vidím, že mé mrzké obvinění Modřinky z nekromancie je neopodstatnělé

Modřinkovo oblečení je jiné - je oblečen ve slavnostním obleku, které nikdy přede mnou na sobě neměl… Jede nahrbený, jako by mu znovu narostl hrb… a co víc, má vlhko v očích. Zkusím letět Modřinkovi a říct mu "ahoj" nic lepšího mě nenapadá… Vnímám přitom nesoulad mezi jeho pravým a levým rukávem a hravě poznávám proč. Na levé ruce má bílou pásku….! Proč jenom bílou?

Neviděl mě… neslyšel mě… Kdoví proč má bílou pásku - že by černá došla? Nebo je snad vězněm? Ale koho?!? A kde by byli strážní….

Nastavuji ruku tak, abych mu z tváří setřela slzy a znovu si uvědomuji že již nejsem zcela na tomto světě, ale už kdesi na půli cesty. Má ruka prošla skrz Modřinku.

Modřinka si bezděčně na tu tvář sáhl! Otočil hlavou tvým směrem!! Usmál se!!! Ale neeeee!!!! Modřinka se dívá nevidoucíma očima skrz mě a i trošku stranou.

Ale asi mě cítil…A teď přijíždí blíž k bedně a ke strážci, který ukrývá meč do pochvy… Ti dva se pozdravili - žel elfsky… a začali si sdělovat novinky… Vyrozuměla jsem, že Modřinka vysvětluje něco o mě (neboť hodněkrát vyslovil mé jméno) aby pak mluvil ten strážný. Když jsem se zasoustředila, zjistila jsem že rozumím dokonale elfsky!

Strážný zrovna říkal "… převoz těla na Velvét je povolen" a Modřinka zrovna odpovídal "To je dobře. Nechte mě prosím se Sheli na minutku o samotě"…

Jů, Modřinka se se mnou chce rozloučit! Jejej, ale jak mu mám říct, že děkuju za všechno, když mě neuslyší? Zkusím vejit do toho strážného, jestli to půjde. Nemám s tím zkušenosti - přeci jen je to muž, navíc elf… Možná že ovládnu na chvilku jen malou část těla - zkusím to s myslí. Modřinka mezitím poponesl bednu stranou a teď si k ní kleká….

Jejej, to je ale složité vstoupit do něčího těla, vzpírá se mi… bezhlesně …. Zkouším promluvit…"Modřinko?"

Ty dva dny byly pro mě dost náročné, ale povedlo se mi vše co jsem si předsevzal. Křemílek zatčen nebyl, potrestání se prakticky také nekonalo a teď, když se blížím k výjezdu z hvozdu, kde mě možná čeká stráž s truhličkou obsahující ostatky, cítím, že i to se povedlo.

A skutečně, strážný Hanor z předvčerejška mě tu čeká a bednička je tu též. A co víc, je přikryta vlajkou s vetkaným erbem. Erbem Velvétu.

Pokud mohl markrabě nějak vyjádřit ochotu a pochopení nad mojí prosbou, nemohl to udělat lépe. Truhlička s ostatky Sheli maskovaná jako věc zájmu Velvétu! Kdokoliv by se odvážil zaútočit, vyfasoval by tak vysoký trest… Dojetím mi nad tím vším vytryskly slzy.

Asi tu nejsme sami, přišlo mi, že mi někdo zkoušel otřít slzy. Ohlížím se, ale nikoho nevidím. Že by snad duše Sheli?

Hovor s Hanorem je krátký. Krátce mu vysvětluji co pro mě Sheli znamenala a co s ní teď bude, on mi na oplátku sdělil to, co už jsem tušil. Převoz je povolen. Máme asi tři minutky času, než bude aktivována brána k nám a tak poklekám k ostatkům Sheli, abych jí sdělil, co s ní teď bude. Nevím, proč se to vysvětluje u těla, ale tradice se musí dodržet…

Hanor na mě nečekaně promluvil divným hlasem, jako by mluvil ze záhrobí. : "Modrrrržžinko?". Trošinku u toho zmodral v obličeji… Trošku polekán sleduji co se bude dít dál, neschopen v tomto okamžiku zakročit

"Haaajepe, nevím co se se mnou děje…." zasípal Hanor, "Jako když jsem současně Hanor a současně Sheli"

Vzrušení se mnou zacloumalo, ale dokázal jsem zachovat klidný hlas: "Vím že tu jsi Sheli, propusť prosím Hanora…" Slyšela mě a poslechla, neboť Hanor dopadl na zem a pořádně se zhluboka nadechl. Uf…

"Vím že tu jsi Sheli, propusť prosím Hanora…" slyším říkat Modřinku. Měla jsem toho právě tak akorát. Ovládat cizí tělo je těžká práce a já zapomněla na to, že tělo musí dýchat. Rychle opouštím strážníka a sleduji Modřinku. Ten totiž znovu zaklekl k bedně a začal poměrně dlouhý monolog, který jsem mu přerušovala, leč on mě neslyšel. Bylo to statně asi dobře…

- Vím že tu jsi Sheli….. a teď je konečně čas ti říct co chci udělat s tvými pozůstatky…

- doufam, ze pohrbit, abych mohla…do nebe ^_^

- Nevím, koho si stihla naštvat, jisté je že ten muž má moc nad mrtvými a má eminentní zájem o tvé tělo… či o zbytky co jsou v téhle bedně….

- ajaj - vím koho a taky vím dva důvody proč jsem ho asi naštvala. Ale Modřinka mluví dál. Zaposlouchám se tedy opět do tichých slov

- Jediná šance, jak zabránit aby ses nevrátila jako nemrtvá je převoz - převoz do mé země… Jestli tu ještě jsi Sheli a chceš sledovat svůj pohřeb, tak si vlez do bedny a drž se svých ostatků, přesuneme se branou o mnoho set mil na východ…

Poslechla jsem jej hned. Modřinka ještě chvíli nesouvisle vyprávěl o sobě a vzpomenul si na pár společných příhod co jsme spolu prožili, aby ho po chvíli strážný upozornil: JE ČAS! Ti dva popadli každý jednou rukou bednu, do druhé ruky popadli uzdečku svých koní a vyrazili do lesa… Tam se v jednom místě vlnil vzduch….

Ťuk ťuk! Přijmete mé kouzlo má paní? ozval se Modřinkův hlas. Byl nějaký mladší, skoro až přeskakoval nervozitou. Přijímám a pak cítím silný a prudký vítr. Jako bych znovu letěla pomocí kouzla co uměl Rael s Modřinkou, říkali mu UFI. Jako bych letěla proti větru…

A já najednou věděla, že tenhle teleport pomáhal budovat Modřinka když byl mlád. Byl to jeho první úkol zde na Plexisu.

Uvědomila jsem si, že znám věci z minulosti, ovládám jazyky z přítomnosti, které jsem neuměla… hm a co takhle budoucnost?

Ho hó funguje to. Cítím že Modřinka během následující minuty strašlivě zalže a vůbec se nezačervená!

Chvíli jsem nedávala pozor a teď, když se pohyb vpřed prudce zpomalil vypadávám skrz přední stranu z bedny. Pochopila jsem ta divná slova co jsem zaslechla před mžikem - prý "Prosím připoutejte se, budeme přistávat"

Vidím Modřinku, strážného, dva koně a mezi nimi bednu s tvými ostatky. Dva mágové běží k Modřinkovi a jeden z nich křičí: "poplách, prošlo vás skrz o jednoho víc!!!"

Mám pocit že se budoucnost naplňuje. Modřinka se nadechuje a… Copak asi jenom řekne? že by "není možná, prošli jsme jen dva" nebo tak něco?

"Samozřejmě, že jsme tři, ten tvor v bedně je živý a nebezpečný! To že vezem drowku je pouze zástěrka!" A strážný říká: "Přeberte mého koně, ať můžu tasit a být připraven, kdyby ten tvor prorazil dřevo"

No tedy pánové, takhle lhát kvůli jedné drowce :-) Cítím dvě věci -
1) strážný Hanor je vnitřně zmaten
2) umím vznešenou elfštinu!

Ptám se sama sebe, jestli se přihodí během toho všeho něco špatného? Cítím jistou analogii s cestami, tedy že budoucnost má jednu obrovskou širokou cestu se dvěma křižovatkami…

Široká cesta končí mým pohřbem….je to pohřeb drowky po elfsku…. První z křižovatek je reakce tohodle křičícího mága - když zareaguje špatně, bude má truhlice otevřena a zkoumána a Modřinka bude mít průůůů**** raději nedomýšlet a neprocházet až do úplného konce téhle cesty.

Druhá z křižovatek je asi tak za deset minut - učitel z univerzity kde chodil Modřinka se staví na rozhovor s Modřinkou a…. ukecá Modřinku aby dal Sheli do lihu a věnoval jí univerzitě. Br, to jsou teda vyhlídky. Jestli já se do toho nebudu muset nějak vložit…

Když tak putuji po budoucnosti, najednou vím, že ta široká cesta znamená jedno jediné - jistotu činů, které půjde jen těžko odklonit, byť tu možnosti jsou…

Sleduji Hanora a vyciťuji z něj jen jednu příčinu nervozity - říká si "to bude dobré, ale jestli se mě zeptají co to je za obludu, tak se s Modřinkou rozejdu v popisu - sakra sakra". Na druhou stranu cítím jednu jistotu - ten mág nemá právo otevírat nic, co je zakryto vlajkou i když Modřinka vlastně tvrdí že to není státní pohřeb!

Mág se od Modřinky odvrací a nadechuje se…. jejky proč je jen budoucnost v tomhle místě tak zamlžena a já nevidím co bude?

"Mám zavolat posily?" vypadlo z mága a Modřinka na to hned: "Odvolejte je, nejsou třeba a začněte připravovat bránu, za půl hodiny jdeme zpět"

Vycítila jsem jednu pravdu z budoucnosti: "MODŘINKA NEBUDE NA MÉM POHŘBU" a hned z toho usoudila, že budu mít opravdu pohřeb. Proč jen Modřinka musí odejít tak rychle?

Opatrně oťukávám budoucnost a zjišťuji, že křižovatka s mágem zmizela, ale uprostřed cesty k mému pohřbu je taková malá odbočka, která se po takových 15 minutách napojuje zpět. Zaujalo mě to

První letmý průzkum - jééé to je Modřinkovo meditace… Ale je tu i pochybnost - Co dělá v mé budoucnosti Modřinkova meditace a ještě tak hluboko zakleslá ? nooo… říkal, ze za půl hodiny vyrazí a meditace trvá půl hodiny… takže asi potřebuje manu, aby mohl zpět.

Ne, to asi nebude pravda, protože cítím, že Modřinka odejde za déle jak 45 minut z Velvétu. Teď projde Modřinka zahradou, na jejímž konci ho zastaví prefekt z univerzity, pak je ta poslední velká křižovatka, pak je možnost té meditace (která ve skutečnosti meditaci není!) a pak předání truhličky Modřinkovi?!?! Cože? Uf uf, to je jen jeho bratr :-) Tak by asi vypadal Modřinka, kdyby žil v lese jako druid…

Modřinka dá truhličku s ostatky bratrovi :-) A cítím že ta meditace nemeditace je tvoje šance promluvit si naposledy s Modřinkou a při té meditaci mě čeká volba … Dál za tu volbu nevidím, takže zpět do současnosti.

Na konci zahrady stojí prefekt a říká "Dobrý den Modřinko, opravdu máte sebou drowku? Víte že tu v kabinetu… (cítím že vnitřně říká V KABINETU NETVORŮ ale nahlas říká): jiných ras nemáme žádný hmatatelný důkaz o Drowech. Mohu se podívat dovnitř?

Ne ne ne! křičím neslyšně a cítím přitom narůstající hněv Modřinky

Modřinka se rozhlíží kolem sebe, cítím že hledá… že hledá mě… Zkusím se do toho vložit a vnuknout prefektovi, že by neměl vyzvídat.

Modřinka se nadechl a na své úrovni vědění a vidění vidím, jak mu z úst kape doslova jed: Vidíte tu vlajku prefekte? Vidíte ten znak na mé hrudi? Chcete se protivit králi? Nebo zkoušíte moji trpělivost?

Takhle hnusně vyslovené slovo PREFEKT jsem od Modřinky nečekala a možná to prefekta naštvalo. Navíc do toho cinknul mečem strážný nesoucí s Modřinkou bednu s ostatky. Tuhle scénu sleduje kromě nás čtyřech ještě zahradník…

Prefekt se podíval po strážném, zřejmě hodnotil, jestli má šanci zmáknout Modřinku a strážného najednou. Zřejmě zapůsobilo i moje vnuknutí: Vždycky jste měl slabost pro nízké tvory Modřinko! Ani on nemá moc v úctě Modřinku, podle toho jak jeho jméno doslova vyprskl…

Raději jsem přidržela ruku strážného s mečem, ale nebylo to asi třeba, neboť útočit nechtěl, nýbrž úspěšně zastrašoval! Prefekt se zmohl je na loupnutí očima po strážném, vztekle trhnul pláštěm a…. odešel!!!

Vidím něco co ve skutečnosti není - Obrovský balvan se trhá Modřinkovi od srdce, letí sto metrů a s ohromným rachotem dopadá na zem téhle zahrady. Zajímavé - Modřinka neměří ani dva metry…

To bylo o fous - ohodnotil jsem Hanorovo počínání a poděkoval mu za všechno. Nechávám si od něj pomoci do sedla, přivazuji bednu k sedlu a sám vyrážím vpřed do lesů za bratrem. Můj ďáblík by už u něj pomalinku mohl být se vzkazem, aby mi umožnil promluvu s duší, která zůstala v našem světě…

Po zdvořilostním pozdravu bratr konstatoval že jsem nelhal že fakt nemám hrb co jsem měl od dětství, já konstatoval, že bratr se fakt stal druidem a pak spolu kratičce plkáme. Mimo jiné o tom, že se musím velice rychle vrátit, jinak budu mít problém… A pak došlo na to nejdůležitější.

A pak přišla v budoucnosti ta odbočka na to odpočivadlo ;-)

"Takže fakt chceš pohřbít drowku v hájku co máš tak rád?" optal se Modřinkův bratr a optal se: "Rozloučil ses s ní?"

Bratrovi je to celé šumafuk a moc toho o mě neví. Zajela jsem si schválně do minulosti staré dva dny - k bratrovi přiletěl drozdik a lidským hlasem odzpíval vzkaz od bratra, že jeho nejlepší kamarádka od drowů Sheli zemřela za dobrou věc a že Modřinka jí chce zajistit po smrti klid. Pokud bratr souhlasí, tak by ji přivezl… Souhlasil…

Má rád všechny tvory, asi proto se mohl stát druidem…

"Mohu tě odpoutat od tvé fyzické schránky, nebo přivolat ji sem" říká bratr Modřinkovi v současnosti. "Není potřeba ji volat" odpovídá Modřinka, "je někde blizoučko"

Foukla jsem Modřinkovi do vlasů a protože jsem se u toho soustředila, rozlétli se mu jako ve větru, přestože zde bylo bezvětří. Bratr to pochopil…

Modřinka posléze souhlasil se vším co mu bratr říkal - že se nemá moc vzdalovat a že se nemá bát a že má maximálně 15 minut a vysvětluje mu rituál co s ním provede … Pak začal rituál dělat, Modřinka si lehl na zem… Bratr chodí kolem Modřinky, odříkává slova rituálu…. Nechávám to proběhnout bez zasahování.

Modřinkovo tělo sebou najednou cuklo…. čas se kolem zastavil…

Vidím najednou tři(!!!) členy Modřinkovic famílie!

Znal jsem tenhle rituál z bratrova vyprávění, nic mě ale na něj nemohlo připravit. Chce to alespoň jednou prožít. Vidím najednou tři členy Modřinkovic famílie, tedy bratra, své tělo fyzické a… prohlížím sám sebe a jsem bledě modrý. Nad zadečkem mi začíná modrá šňůrka vedoucí k mému ležícímu fyzickému tělu.

"Ahoj Modřinko!" pozdravila mě radostně Sheli a pokračovala vážněji "Přišel ses rozloučit?" Nejsem si jist, zdali je vše v pořádku, ale hned jak zjistím, že mé fyzické tělo žije a dýchá, začnu se plně věnovat Sheli. Její duchovní tělo je bílé…

"Ahojky. Vítej na Velvétu!" odpovím stejně radostně, ale pak mě vážnost chvíle dostala: "Ano, rozloučit…. ale nebudeme smutnit, že ne?"

"Ne, jenom bychom si kazili takto krásný den. Máte to tu hezké…až na jistého elfa, který tu kazí dobrý dojem :-) Mockrát ti děkuji za to, cos pro mě udělal" řekla mi Sheli a uklonila se mi. Vyvedlo mě to z konceptu tak ošklivě, až jsem celý zčervenal a mé fyzické tělo sebou nepěkně cuklo. "Klidnou mysl" křikl na mě bratr.

Vždyť je to jen jiná forma meditace, uklidňuji se tohle malou lží a kupodivu to funguje. Mohu odpovědět Sheli: "To je maličkost"- Usmívám se.

"Škoda, ze není možnost, jak zůstat s vámi…budeš ode mě pozdravovat ostatní, prosím?" oslovila mě Sheli

"Samozřejmě. Poslední přání se mají plnit" pokývl jsem hlavou a pocítil, že nejsem v tuhle chvíli tak úplně sám sebou. "Nooo, možnost návratu tu je vždycky - dobrovolný i nedobrovolný Cítím, že vím…" říkám cizí myšlenku.

"…ale u mě to už není možné přeci.." opáčila Sheli, která zjevně musela vidět svoje tělo.

"Ne, jako Sheli drowka se už nikdy nevrátíš. A pokud pohřeb dopadne tak jak má, tak se nevrátíš ani nedobrovolně jako cokoliv nemrtvého" odpovídám a uvědomuji si, že se naplňuje jedna stará legenda či snad spíše příběh o hovoru s mrtvou Aileen … "ale možnost dobrovolného návratu tu je…" říkám přesvědčivě sám za sebe.

"…..jaká?" ptá se mě nedůvěřivě Sheli a já volně parafrázuji slova příběhu a neodpustím si naznačit Sheli správnou odpověď. Možná bych to neměl dělat, přeci jen půjdu proti legendám, ale cítím, že to pro přítele udělat musím: Mohla by ses vrátit kupříkladu v mém těle, ale nevrátil bych se já. To je jedna možnost, ale tu myslím slyšet nechceš.

Svět kolem zešedl, ale jak já tak i Modřinka získáváme barvy.

Modřinka teď vypadá jako živý, modrá nitka mu zůstala. Vidím jak mu začalo tlouct srdce. Cítím se mladá, srdce ti tluče, je mi tak….16 let… mladá, krásná, plná síly… "co se to děje?"

Modřinka taky omládl…. a odpovídá mi radostným hlasem: "Prošla jsi zkouškou, pojď ukážu ti můj hájek a povím ti o druhé možnosti návratu :-)"

"Zkouška?" Podivuji se, ale odcházím s Modřinkou. Udělali jste spolu tři kroky a jsme náhle jinde - před námi je dubový hájek obarvený barvami jara - tam pětiletý Modřinka se svým osmiletým bratrem a střílí z luku. Modřinkovi to zoufale nejde, ale bratr ho to trpělivě učí. Současný Modřinka říká "jé hele, já se zrovna učím střílet z luku :-)"

V hájku je vidět, že stromy rostou na skále, z mechu koukají bílé kameny. Už vím, proč se Modřinka jmenuje "Haepp Modřinka z Bílého Kamene". Zavřela jsem oči a taky zavzpomínám jak jsem se učila střílet :-)

Děje se zvláštní věc - ke klukům přiběhla malá bělovlasá holčička, mhouří oči ve světle a kluci ji přijímají mezi sebe… Vidím sama sebe jak mi to ve věku pěti let nejde a vím že se mi zrovna TAKHLE nedařilo. Jen to bylo jinde…….. a asi i jindy…

"Sem se asi tak za 15 let vrátím" říká skutečný Modřinka "Sem, na místo, kam chodím rád. Zde pod tímhle dubem bude spočívat tvé tělo… Budeš li chtít"

"Je to tu hezké…hezčí než tam, kde jsem vyrůstala zprvu já" říkám já a dodávám: "lepší místo snad ani není :-)"

"To ne" říká zdánlivě domýšlivě Modřinka, ale vidím, že je dojat tím co vidí tam dole pod námi a že to řekl z jiného důvodu než z elfské pýchy. Kluci zrovínka zahodili luky a bratr Modřinky lehce strčil do pětileté Shelinky a prý "máš babu !"

"Ale asi chceš slyšet jaká je ta druhá možnost" říká skutečný Modřinka a s úsměvem se dívá na hru malých dětí. Shelinka se naoko rozčílila a křikla "já ti dám babu jen počkej!"

"Budeš pohřbena jako lesní elfka se všemi poctami" opatrně se po mě podíval Modřinka, jako by se bál že nebudu souhlasit a pokračuje "ocitneš se na okraji moře na písku. Bude ti příšerně horko a budeš chtít uhasit žízeň. Nepij z toho potůčku co se poblíž vlévá do moře a pokus se najít studánku! Večer přijede loď a všichni mrtví co budou na pláži s tebou na ni nastoupí. Nastup též… Loď tě poveze do blaženého Valinoru. Ti co pili z potůčku, ti dojedou…. Ale ty, pokud dokážeš najít tu studánku a i se z ní dokážeš napít se vrátíš do života jako malé nově narozené miminko. Když to provedeš správně, tak si budeš pamatovat vše… Jen se nenarodíš jako drowka… ale jako….

Pohled na hrající si děti mě dojímá, přestože se zrovna tohle nikdy nestalo. Nikdy si k nám do hájku nepřišel hrát někdo cizí, ale přesto vidím a cítím, že jako děti bychom Shelinku mezi sebe přijali. Současná Sheli se ale na moje návrhy docela mračí, jako by se jí to nepozdávalo. A zrovna v tu chvíli malá Shelinka silně plácla Modřinku po zádech a prý "máš babu a oplátky se nepečou!" Jako by i naše dětské zobrazení vycítila že je něco špatně, protože tak jak to malá Shelinka řekla, znělo to nějak divně, možná falešně…

"Je to špatné?" optal jsem se starostlivě. Sheli zavřela oči - asi si to představovala a pak řekla "ne, není to špatné" Přesto cítím že bych měl nabídnout i další možnost. Minimálně proto, že je to i má povinnost, když jsem někoho zatáhl do elfských legend a on o nich moc neví.

"Když nenastoupíš na loď do Valinoru tak už se nikdy neuvidíme, ale budeš mít možnost jít tam, kam chodí všichni drowové a setkáš se tam možná i s rodiči a dalšími předky… ale to se zase musíš napít ze studánky!" Vysvětluji další z možností

Napití z potoka je nevratná cesta na Valinor - varuji ještě znovu a pak mě napadá že pít se dá i odjinud: Napití z moře naše mytologie nepopisuje, ale kdo by to zkoušel, že :-)

Malý Modřinka se rozplakal, protože nemůže chytit ani Shelinku ani brášku… A tak se začlo hrát na schovku….

To je těžké rozhodování….když se tedy narodím jako…lesní elf…budu mít tedy pořád svoji duši?….duši drowa??" vyzvídá Sheli

"Podle síly napití ze studánky budeš mít buď všechny vzpomínky nebo jen některé. A lesním elfem být nemusíš, to bude tvá volba. Chceš-li být v příštím životě hobitka, tak to půjde :-) Mohla bys být i muž. Ale být hobitem se vzpomínkami dr…. dívky bych nechtěl být" - pousmál jsem se

"A jak bychom se mohli znova sejít, kdybych se rozhodla pro studánku?….co když se narodím někde…někde daleko odsud?" zjišťuje podrobnosti Sheli a pak vysloví svoji obavu: "A co když na vše zapomenu během vyrůstání?"

"Pokud budeš věřit ve Velvét a v jeho mytologii, uvidíš studánku a vše ostatní co jsem popisoval… Napiješ se a narodíš se na Velvétu. Zde žijí hlavně elfové, ale je tu i několik měst kde žijí i lidé a i barbarů se pár najde. Budeš li chtít, zapomeneš, nebudeš li chtít, nezapomeneš - Je to tvá volba"

Mezitím dole zapykala Shelinka Modřinku a hned poté i jeho brášku…. teď počítá malý Modřinka…

"já…." začala jsem slzet "…půjdu za svými předky". Někdo nebo něco mě začalo opět pokoušet

"Podívej se dolů" ukazuje velký Modřinka na malého Modřinku který jako malá myška po spíži rejdí po hájku a hledá brášku a Shelinku - "byla by si krásná elfka a líbilo by se ti to" - A skutečně. Malá Shelinka už nemá bílé vlásky alebrž blonďaté, modré oči, elfí ouška, elfí šatéčky….

Jsem však rozhodnuta definitivně. "Je to tvá volba" pokýval hlavou Modřinka " a já ji chápu. Také půjdu za předky…"

Ze zad Modřinky se začíná slaboulince modře kouřit - vypadá to že o tom nic zatím neví. "Asi už ti vypršel čas"

"Budu se muset vrátit" pokýval znovu hlavou Modřinka "zůstaneš do pohřbu tady, nebo s bratrem, nebo se ještě vrátíš na Plexis ale v tom případě už si asi s nikým nepopovídáš - protože tenhle rituál je už takový?"

"Zůstanu zde…kdy se ale dostanu na onu pláž?" optala se mě Sheli a já ji na pravděpodobně poslední otázku odpovídám po pravdě a bez ohledu na svoje bezpečí dlouhým souvětím.

"Zůstaneš-li zde v tomto čase a prostoru, tak se ti nic dít nebude asi až do večera, ale jakmile bude pohřeb dokonán, tak se ti ukáže cesta na pláž… Tam je vždy na začátku poslední cesty čas polední a silné horko… Jo a tady budeš pozorovat moje hraní s bratrem. Tvůj obraz… hm nevím jestli zmizí nebo ne, možná to je další zkouška, která tě má zviklat od cesty za drowími předky"

"Au, začíná to bolet" konstatoval jsem hned poté "mohu, mohu ti dát pusu na rozloučenou?"

Přistupuji k Sheli, objímám ji a dal pusu na tvář, poodstoupil a řekl jí "Yawalanté tě provázej".

Sheli začala plakat, já se dotkl své modré nitě a pozpátku odletěl…. Vyslechl jsem si pak kázání od bratra, že jsem to časově přetáhl a že měl co dělat mě vrátit. Přesto oba cítíme, že to kázání je jen naoko a jen pro jednoho přihlížejícího, který se zde vyskytl. My dva známe vzájemně dobře své síly…

Bratr poté vzal truhličku a vydal se na cestu spolu s tím mužem… Vracím se tedy na Plexis a tiše doufám, že se Sheli její cesta za předky povedla^[3]

Návrat na Plexis byl pohodový a cena ve zlaťácích, které jsem za soukromý přesun mezi Plexisem a Velvétem musel zaplatit ač z pohledu řekněme rolníka vysoká, nebyla ničím ve srovnání s pocitem slnění slibu…

[1] poznámka hráče - nějak nemám fantazii na popis magnetofonu nebo nějakého jiného přístroje zaznamenávající a posléze přehrávající zvuk, takže jsem to popsal jen přes kouzlo :-/

[2] Pěstování dráčků podle Raela - dráčci spí ve hnízdech ze slámy vystlané hadříky. K jídlu jim dával ryby, rajčata…

[3] Jak to bylo dál? To se Modřinka po dobu svého života nedozvěděl, ale my to víme:

Neúplný deník duše Sheliny Marlson

Bylo to těžké, těžší než jsem čekala - horko na poušti, já vyschlá žízní… A potok je TAK BLIZOUČKO…. Studánka na poušti? Ten ulhaný elfoun Modřinka ! Už s ním nadosmrti nepromluvím!! Kde by se studánka vzala v poušti?!?

Ne, věřím Modřinkovi, v tomhle by mi nelhal. Určitě tu je studánka! Navíc umřít žízní už přeci nemůžu :-))

Začala jsem se plazit pryč od potoka zmožená tím horkem a sledovala ostatní tvory. Někteří lidí či elfové slabší vůle pili z potůčku jak zvířata, někteří se pokoušeli najít cestu odsud pryč. Nebo za studánkou, to nevím.

Zkoušela jsem si představovat studánku, tak jak mi ji popisoval Modřinka, ale moc mi to nešlo. Uvědomila jsem si ale, že dění tam v hájku jsem ovlivňovala docela hravě, zkusila jsem z kluků a ze svého mladého já udělat drowy, abych pak v klidu sledovala co se bude dít, což se mi splnilo… Nemohla bych si takhle přivolat studánku?

Představila jsem si, že ke mě doletí vánek s vůní vody a já se pak vydám tím směrem.

Povedlo se mi to, neuvěřitelné! Plazím se tam nejvyšší možnou rychlostí a nacházím studánku doslova se živou vodou. Ač totiž je v poušti, kolem ní roste kapradí. Mohu se tak nejen napít, ale i schovat ve stínu. Když piji, přeji si najít cestu ke svým předkům

Jeden lok… jako bych vypila lektvar "chladivých vod"… Sice jsem stále na poušti ale slunce mi nevadí, horko ti nevadí. Slyším tichý hlas: Vyčkej do večera, tvé přání se ti splní!

Večer přišel rychle. Ještě za slunečního svitu přichází elf v černém plášti a na ramenou má kosu… "Zvolila sis jinou cestu, víš to… bývalá drowko … pohřbená jako elfí dívka rodu Modřínků z Bílého Kamene?" Napřímím se a pohlédnu mu do oči "Ano, vím to. Přeji si jít za svými předky"

Smrťák vzal do rukou kosu a hodil jí do vzduchu. Kosa zmizela a na jejím místě je velké modré vajíčko: "Je-li to tvá volba, tak projdi. Projdi elfko Sheli Modřinková. Deníček tu však ponechej"

Mé tělo se změnilo zpět z elfího na drowí. Nechávám tedy svůj deníček zde …