Haepp Modřinka z Bílého Kamene
Ošklivý Modřinka
10. března 2006
(mimořádná hra 20.1.2006)
Po krátkém vysvětlení mému zaměstnavateli, co se dělo s naším předchozím úkolem, jsem si odpracoval svojí klasickou úřednickou práci, abych mohl dnes vyjet se Zlatoočkem za šamanem "Zlé kouzlo".
Potom, co se navyváděl Zlatoočko s Damianem v Oáze, jsem měl sto chutí přijít ke Zlatoočkovi do močálu, prásknout po něm černý blesk a ponořit zbytky jeho těla do močálů. Tím bych zabíjení sice zastavil ale neutekl bych před svým svědomím… Nebo by Zlatoočko zabil mě, kdybych byl nešikovný a připustil navíc rovný souboj. Naštěstí mi v hlavě začal uzrávat jistý plán, který s využitím šamana a Zlatoočkovo chtivosti povede k potrestání… Posuďte sami, jak se mi to povedlo.
Oproti dohodě nepřicházím k močálu večer, ale už v pozdním odpoledni, ale Zlatoočko byl poblíž. Moc se mu můj časný příchod nelíbil, ale měl by si chlapec pomalinku zvykat na to, že nebude stále po jeho.
Jdeme k Dračí slze a obcházíme ji ze severu a po pěti dnech jsme blízko Varpu a zde se dostáváme na výchozí bod našeho putování u jezera. Musíme zamířit do hvozdu směr jih.
Posílám Zlatoočku, aby šel první. Jojo, jak jsem předpokládal, nelíbilo se mu to. Je to už poněkolikáté v tomto našem putování za šamanem a černými hobity, kdy se mu nechce jít první. Tenhle jeho strach se od dob návštěvy v Oáze dost prohloubil…
Na tuto situaci jsem ale připraven a tak mu říkám: Bohužel, to místo, kam jdeme, může navštívit každý pouze jednou. Když půjdu první já, tak tam nikdy nedojdeme. Musíš jít jako první a pak se tam dostanu i já. Ber to jako zkoušku. Brblající Zlatoočko chtěl cestu za hobity s černou kůží vzdát, ale pak mu v očích zasvítil zlatý lesk mamonu a souhlasil s tím, že tedy první půjde…
Cesta byla klasická. Úmorná chůze kamsi na jih prokládaná různými zážitky, sledovalo nás veliké zvíře na kterém jezdí šaman [slon-pozn. hráče]. Pak také podivný přechod do suchopáru, kdy jakoby nějaký kouzelník nakreslil tenkou neviditelnou čáru. Vše co bylo za ní byl suchopár, vše co bylo před ním byl velmi dobře stavěný hvozd. Tvá zkouška pokračuje řekl jsem a z úst mi kapala škodolibost, protože jsem Zlatoočkovi hodinu předtím řekl, že jdeme do hloubi hvozdu, že musíme na jih a z cesty neuhýbat.
Tenhle iluzorní přechod do suchopáru je dost zvláštní. Zloději mají pocit, že je zde sleduje mnoho nepřátel, kouzelníci a alchymisté řeší značné manové výkyvy. Hm, co to tenkrát dělalo s hraničáři? Už ani nevím, ale protože také pracují s manou…
Zlatoočko udělal ten důležitý krok do nitra suchopáru a tím prokoukl iluzi jak u sebe, tak i u mě. Suchopár tu samozřejmě nebyl, narozdíl od manových výkyvů. Je mi totiž známo, že šaman "Zlé kouzlo" odebírá dobrodruhům určité magické předměty postižené zlým kouzlem a zakopává je do země. Tím tyhle výkyvy vznikají. To ale Zlatoočkovi ještě neprozradím…
Místo suchopáru tedy byl opět hvozd a my pokračovali v chůzi na jih. Hm, tedy na jih, kdoví co to bylo doopravdy za směr, nemám v hlavě cosi, čemu se v odborných kruzích říká "kompas". Směr byl ale dobrý, protože jsme zaslechli rytmické bubnování. Ano jsme u cíle, u hobitů s černou kůží a bez ochlupení těla …
To je další část tvé zkoušky - žij a nechej žít pověděl jsem Zlatoočkovi a nechal ho vejít do středu vesnice. Do tančících i do bubnujících hobitů jako když střelí. A bylo ticho. Vesnice byla zcela prosta obyvatel…
V klidu jsem seskládal svoje kosti do písku na "návsi" (o unavených nožičkách nemluvě) jakoby se nechumelilo a sledoval po očku Zlatoočku. Byl poněkud vyveden z míry a nevěděl coby měl dělat. Zkoušel zkusmo bubnovat nějaký rytmus snad aby přilákal domorodce zpět a byl vyslyšen. Domorodci začali kdesi v lesích vybubnovávat nějaký rytmus, ale úplně jiný a když se mu Zlatoočko přizpůsobil jak to šlo nejvíc, tak jej opět změnili…
Ale to už si Zlatoočko povšiml že dřepím v písku a tak mě napodobil. Čekáme na šamana, prozradil jsem mu, abych jej déle netrápil a ledva jsem to dořekl, vytančil z jedné chýše šaman (jež jediný mluví trochu obecnou řečí) s chřestítky a jal se tančit kruhy kolem Zlatoočky.
Musím Zlatoočku (vyjímečně) pochválit. Nechal si kroužení šamana líbit a šaman samotný neměl na žádný z předmětů Zlatoočky svůj oblíbený názor, tedy "Zlé kouzlo". Zlatoočko si nemohl nevšimnout (natožpak já), že šaman má v ruce hůl a na jejím vrchu je připevněna stejná lebka, jakou vlastnil on.
Pak šel tančit kolem mě, ale já byl připraven. Ďáblík byl maskován na začátku vesnice a tím pádem jsem odstranil asi největší hrozbu, jež by mohla potkat mě. Kdoví, jestli by mě mohla potkat doopravdy, ale proč riskovat, že? Zlatoočko mezitím prohrábl svůj batůžek a vytáhl svoji lebku. Všichni, včetně vesničanů jež už zvědavě vykukovali zpoza křovíček, viděli, že lebka šamana poblikává červeně očičkama a Zlatoočkova lebka ji naprosto stejně napodobuje.
Po chvíli šaman za chřestění chřestítek odtančil do své chýše s vchodem zakrytým kůží. Ukázal přitom na lebku nebo na Zlatoočku a řekl přitom: Smrt. A pak byl na návsi zase klid. Zkusmo jsem řekl: A teď budou chtít vyměňovat vesničané věci.
To byl fofr! Vesničané se k nám oboum nahrnuli tak rychle, že jsem pojal podezření, že obečtinu ovládají, respektive reagují na určitá slova. Já už byl na výměnu připraven, krabičku se skleněnými korálky a zrcátko jsem měl hned na vrchu batůžku. Vyzkusil jsem znakovou řeč a za zrcátko směnil chutné ovoce. Bylo to snadné, protože když člověk ukáže na strom, pak na svá ústa, zamlaská a pohladí si potom bříško, tak je jasné komukoliv na světě, že chce něco dobrého ze stromu. Korálky už jsem směňoval za "blbosti" - tedy z pohledu moderního člověka…
To Zlatoočko měl co dělat, aby jej vesničané neobsypali. Nedivím se tomu, vidět takovou zvláštní rasu, tak bych si na ní taky sáhl. Zvlášť když má takové oblečení jaké má. Vesničané by mu ho rozebrali snad po částech, ale největší zájem byl o lebku. Jeden z vesničanů rozprostřel na zem rohoži a snesl na ni nějaký majetek a pak ukázal na lebku. Moc je nenatahuj, zavolal jsem na Zlatoočka, který se zatvářil jako že je to málo. Udělal i nějaké gesto, ale vesničan si ho vyložil tak, že je obchod uzavřen a sápal se po lebce.
Nakonec přidal vesničan svojí foukačku a já současně s ním varoval podruhé Zlatoočku. Neriskuj a ber, řekl jsem totiž.
Obchody skončily, vesničané se vrátili k tanci, zpracovávání jídla a já se stáhl kousíček za náves, kde jsem vyzvedl ďáblíka a začal jsem si dávat do nosu :-) Riskovat šamanův guláš jsem nechtěl, mě stačilo ovoce. Při své degustaci místního ovoce sleduji Zlatoočku. Hned mi bylo jasné, co Zlatoočkovi chybí. Dá se to přitom vyjádřit jedním slovem - POKORA. Vstoupil totiž to chýše šamana.
Netuším co se tam dělo, ale když se náhle černoušci rozeběhli úprkem pryč z vesnice a samotný šaman se k nim přidal, bylo mi jasné, že Zlatoočko neprošel zkouškou. Šamana totiž něčím naštval[1] a já už tušil co se stalo. Ale než mi to Zlatoočko předvedl na vlastní kůži, trvalo to dobře půl hodiny.
Za tak dlouho totiž vyšel z chýše šamana Zlatoočko a protože mě neviděl tak se vydal jedním směrem z vesnice. Šel a šel, aby se po padesáti krocích vyšel na druhém konci vesnice. Škodolibě jsem v tom Zlatoočku nechal podusit hodinu a až pak jsem na něj křikl.
Po hlase mě našel snadno. Pojď se mnou řekl jsem mu mrzutě a doufal, že jsem už za určitou hranicí šamanova kouzla. Nebyl. Sekl jsem se (blbec) o třicet sáhů…
Když jsme se tedy oba opět ocitli ve vesnici, začal jsem spílat Zlatoočkovi, že zkouškou neprošel a že tu teď zemřeme hlady, protože se neuměl u šamana chovat. Chabě se mi pokusil odporovat, že je tu dost ovoce a dalšího jídla….
Když nám obou došla slova o šamanovi, tak jsem Zlatoočkovi vyčinil, že ani jeho další skutky nejsou zcela čisté, například ti dva vesničané v Oáze. Vyslechl jsem si předpokládanou lež o prvotním napadení vesničany. Vytáhl jsem poslední trumf: Proč myslíš, že na tebe šaman ukázal a řekl ti Smrt? Co myslíš, že dělal šaman za rituál, když kolem nás tančil? Zemřeš… brzo…
Zlatoočko byl z toho poněkud nešťastný, ale já taky, zvlášť když mi šaman poslal do hlavy vzkaz "Odvést SMRT, nebýt vítáni". A tak jsem rychle vyvedl sebe i Zlatoočku za padesátisáhovou hranici od vesnice. Tentokrát nás šamanovo kouzlo propustilo.
Jenže Zlatoočko nebyl ještě zcela poučen a chamtivost jím opět zacloumala, protože si povšiml, že za hranicí vesnice jsou takové malé "krtince", kde šaman zakopával předměty postižené "zlým kouzlem". Zastavil se u jedné z nich a nechal svého mazlíka hrabat jámu, aby předmět vyhrabal a zahlásil mu co našel. Řekl jsem Zlatoočkovi něco ve smyslu, že já zlobu šamana riskovat nebudu, protože je tady "zlé kouzlo" a pokračoval v chůzi. Zlatoočko se ke mě neochotně připojil s tím, že půjdeme pomaleji. Bodejť by ne, když na moje slova "zlé kouzlo" začali skrytí černoušci jako na povel chřestit chřestítky. Ale mazlíka nechal Zlatoočko kopat.
A tak jsme šli a já v duchu čekal na poslední překvapení, které muselo přijít. Zlatoočko se po stu krocích prudce zastavil a řekl že ztratil spojení s mazlíčkem. Běžel zpět, ale krtince natožpak mazlíka nenašel. Nebyli slyšet ani hobítci. Vrátil se poklusem ke mě a chtěl se na něco zeptat, ale na očích jsem mu viděl, že si vzpomněl na mojí větu ze začátku hvozdu: Bohužel, to místo, kam jdeme, může navštívit každý pouze jednou.
Přesto se rozhodl, že zůstane zde a svého mazlíčka najde. Neřekl jsem na to nic, tedy kromě rady, ať si vyleze na strom a podle slunce si určí směr do civilizace (tedy slunce nechť má v zádech) a vrátil se do civilizace sám.
Řekněte sami, nepotrestal se Zlatoočko sám?
)
[1] sáhl mu totiž na kůstky, které šaman pohodil na zem, aby si mohl něco navěštit.